Komplikace
Joleene

To by nebyla Joleene, kdyby se za každou cenu nechtěla vyhnout odpočívání. Jako kdyby to bylo něco škodlivého pro anděle.
Nečekal jsem, že mně šla hledat s Carlosem a ještě ke všemu, že se ti dva oddělili. Jí se mi podařilo jakž takž přesvědčit o tom, že potřebuji kulku do hlavy. A to díky tomu, že je domlácená a já jí zachránil. No a pak spoustal… To je teď jedno.
Pochybuji však, že se mi podaří přesvědčit Carlose.
”Ty mi to nemůžeš udělat lehké… co?” Pronesu s dlouhým povzdechem. Promnu si obličej a na chvíli tak schovám svoji tvář. Neodpověděl jsem jí přitom na otázku, protože mám nepříjemný pocit, že by vyváděla. Už je totiž dávno po setmění.
”Obávám se, že se odsud dostat, bude poněkud problematické. Obzvláště ve tvém případě. Nejsi vůbec v dobrém stavu. Vsadím se, že se sotva udržíš na nohou a bolí tě to jako hrom. A pokud bychom odsud měli vypadnout, musíme být rychlí.” Mám Carlose rád a byl bych moc šťastný, aby byl v pořádku. Ale Joleene mám mnohem raději, možná bych byl schopen i připustit, že k ní cítím i ta dvě kouzelná slova.
”Mno a kdybych šel sám, nechal tě tady. Což se mi ani v nejmenším nechce. Tak si nejsem jistý, jestli by mně Carlos nezastřelil.” Dlouze se nadechnu a vydechnu. Musím se uklidnit.
”Abych to vysvětlit, tak toto místo je chráněné kouzlem. Žádná merzost sem nemůže a že jich tam venku je opravdu hodně.”

Cesta zpátky
Damien

Opravdu mě těší, že vypadá Damien už lépe. I jeho úsměv na tváři mě vlastně uklidňuje, protože tak působí živěji, veseleji. Sám se s chutí pustil do jídla, a tak si i já nechám chutnat. Vím, že to není žádný pětihvězdičkový buffer v nějakém Grand Hotelu, ale stejně mám pocit, že žádná z věcí tak dobře nechutná. Možná to je tím, že všeho je teď nedostatek a já si víc uvědomuji vzácnost věcí.

Unaveně se po jídle zvednu a začnu si uklízet věci a nastražené pasti, co jsme měli s sebou. Všímám si, že Damien pracuje jen tak, aby se nemusel zvedat. Pojala jsem podezření, že to dělá proto, že je stále vyčerpaný, nebo že ho něco bolí.

*Měla bych mu zařídit pár dní v klidu. Co kdybychom oddálili výlet a našli si na pár dní nějaký bezpečný úkryt?* napadne mne zatímco zavírám batoh. Když mě pak požádá o pomoc, ochotně k němu přejdu a vynasnažím se jej postavit zase na nohy. Doslova. Nasadím si batoh a rozhodnu se mu dělat podpěru zatímco bolestivě pomalu kráčíme zase zpátky.

"Možná bychom se měli na ten výlet vykašlat. Dojdeme do města, najdeme si nějaké bezpečné místo a pár dní tam zůstaneme. A až ti bude lépe, tak se rozhodneme jestli chceme jít na ten východ k pobřeží. To bude lepší, ne?" zeptám se Damiena, když opustíme nákupní středisko. Přijde mi naprosto samozřejmé, že plánuji budoucnost nás obou. Neumím si vlastně už představit, že bych někdy nebyla poblíž Damiena. Ale to mi ještě plně nedochází. Teď mám o něj strach a snažím se vyřešit, jak se o něj co nejlépe postarat.

Další uzavřená dohoda, sakra
Mal, Ezechiel

Nemám sílu myslet na to, jestli je to celé dobře vymyšlené, past nebo něco podobného. Jsem domlácená, unavená a jedu na rezervu už příliš dlouho. Pravda, to, že jsem objevila živého Carlose a dokonce i Mala, mi trochu zlepšilo mou mizernou náladu posledních několika týdnů. Ale necítila jsem, že bych nad něčím vyhrála. Dokázala jsem jen v sobě vzkřísit naději, že je ještě co zachraňovat, že má cenu dál bojovat.

Malův úsměv i dotek na tváři mě potěší, ale v duchu se nabádám, abych tomu tolik nevěřila a hledala v těch gestech cokoliv jiného, co by naznačovalo, že je to klam a není to myšleno upřímně. Ale ten nadšený úsměv, ten něžný dotek i pohled jeho čistě lidského oka mi nepřipomíná nic jiného než Mala samotného. Nevím, co přesně to bylo, co se mi na něm od začátku líbilo, ale pořád jsem to v něm viděla. Nejraději bych se jím nechala dál hladit a v jeho objetí, nebo jen s dotekem ruky na mé tváři bych odplula do říše snů. Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. Nemohla jsem.

"Jak dlouho jsem byla mimo? Po setmění jsem měla schůzku s Carlosem. Vydal se se mnou tě hledat. Vzal si jinou část města. Jestli tam nedojdu, bude strachy bez sebe a možná udělá něco neuváženého jakože mě půjde hledat," vysvětlím, proč si nemůžu dovolit zůstat tady ležet a odpočívat. Pokusím se vstát a syknu bolestí.

"Dojdeme za ním, vysvětlíme mu situaci a pak slibuju, že se celý den nehnu a budu se léčit. Ale nejdřív musíme najít Carlose," předložím opět svůj protinávrh a dojde mi, že pořád jen někomu oponuji. Hádám, že je to už asi část mojí osobnosti.

Tak tohle jsem nečekal
Joleene

”Jo tak trochu je.” Přitakám. Musí to vypadat šíleně. Vlastně jsem se nad tím předtím nezastavoval. Přišlo mi to normální. Zvykl jsem si na to. Hodlám tvrdit, že jsem toho už prožil dost.
Nad jejími dalšími slovy jsem jen přikývl hlavou. Řekl jsem jí k tomu svoje. Je naprosto zbytečné jí přesvědčovat o tom, že mně Ezechiel opravdu neovládá. Nechce tomu věřit a je to naprosto pochopitelné.

”Ale je to něco, co chceme všichni.” Ohradí se a naprosto s Ezechielem souhlasím. Nebudu mít klid, dokud nestáhnu zpátky do pekelných končin posledního zmetka.
Ezechiel jen souhlasně mručí nad jejími požadavkami.
”To zní fér.” Dohoda je tedy vykonána. Ohledně toho dalšího jen pozvedneme tázavě obočí. Následný polibek za to, ale naprosto stojí a já si ho naprosto dokonale vychutnávám. Tohle byl ten můj hnací motor kvůli kterému jsem fungoval. Fakt, že se jednou zase uvidíme.

”Taky jsem rád, že tě vidím.” Pronesu s úsměvem na rtech. ”Ze všeho nejvíc bys teď měla odpočívat. Dostala jsi solidní nakládačku.” Pohladím jí po nezraněných místech na tváři a snažím se to udělat, co nejopatrněji to půjde.
”Tuším, že na vykurýrování ti bude trvat zhruba den nebo dva? Tak do té doby tu počkáme.” Myslel jsem to naprosto vážně. Nehneme se odtud dokud nebudu vidět, že je jako rybička.

Plány a cíle
Mal a Ezechiel

Nezaútočila jsem. Jednak jsem se skutečně necítila na to, abych poměřovala síly s další merzostí a navíc v těle někoho, koho znám. Nechtěla jsem ho riskovat. Další věc je, že jsem předpokládala, že jsou na to oba dva připravení a zastavili by mě dřív, než by se mi cokoliv povedlo provést. Ezechielovo vyprávění mě překvapí. Skutečně tam byl? Pokouším se vzpomenout na tu chvíli, kdy jsem si myslela, že jsme dosáhli cíle, a pak se všechno pokazilo.

"Tohle je strašně schizofrenní," poznamenám, když poslouchám střídavé vyprávění Ezechiela a Mala. Mnu si při tom ruce v místech, kde jsem byla svázaná. "A ani trochu se mi to nelíbí. Ať už je v tom úmysl jakýkoliv, pravda je taková, že jiná entita je v tvém těle, Male a že tě může ovládat, když se mu to bude hodit."

Dívám se střídavě do Malových očí. Velmi těžko se tahle informace pro mě zpracovává. Mal byl teď živoucím důkazem toho, jak se všechno pokazilo. To oko se na mě vyčítavě dívalo, i když jsem si to nejspíš jen představovala.

"Zničit všechny merzosti zní jako úkol na hodně dlouhou dobu," poznamenám rýpavě směrem k Ezechielovi. "Ale fajn, pokud ti Mal věří, pokud skutečně společně vraždíte merzosti... Tak se tě nepokusím vymítat. Ale mám několik podmínek. Zaprvé, Malcolm mu můžu říkat jenom já, protože ho to rozčiluje. Zadruhé, pokusíš se v jeho těle nějakému člověku, nebo jemu ublížit, tak tě z jeho těla dostanu dřív než se stihneš pokřižovat a pak si pro tebe dojdu klidně znova do pekla. A zatřetí, teď laskavě uhni, Ezechieli, překážíš," vyjmenuju svoje současné požadavky. Opatrně se pak natáhnu pro Malcolmovu tvář, sevřu ji ve svých lehce rozklepaných a zničených dlaní a políbím jej krátce na rty.

"Jsem ráda, že tě vidím naživu, človíčku," řeknu tiše, krátce se pousměji, pustím se jeho tváře a odtáhnu se.

Částečně jsem to udělala na just Ezechielovi, obdobně jak to dělají psi s očůráváním svého území, nebo třeba kočky s otíráním se o věci. Jen ať ten démon hezky ví, že Mal nebude hloupě jen poslouchat jeho pokyny. Pokud si zachoval aspoň část vlastního myšlení, doufám, že zvládnu si ji udržet nakloněnou pro lidstvo a dobré věci.

Vyprávění
Joleene

”Jsi opravdu vtipná.” Konečně se ozve i on. Na mé tváři se objeví úšklebek.

”No tak fajn, rozvaž jí.” Pronese rezignovaně a já jí tak začnu, co nejopatrněji to půjde, zbavovat pout. Zůstanem však přitom připraveni na to, kdyby se jen chtěla pokusit zaútočit.
”Jestli si myslíš, že jsi jediná, kdo to tehdy totálně posral. Tak se totálně pleteš. I já jsem se podílel na sesazení Andrase a myslel jsem si, že když ho nechce nahradit Luciferův syn, tak bude nejlepší na jeho místo dosadit generála Semyazu. Ten zřejmě ve svém věznění plánoval, že se všem pomstí.” Začne s vyprávěním Ezechiel. Na chvíli se odmlčí, aby jí dal možnost to zpracovat. Protože si Joleen zřejmě nedokáže spojit jeho jméno s tím démonem, co tam s ní byl společně s dalšími.
”Takže když se to celé během momentu posralo, pokusil jsem se zachránit Luciferova syna a jeho přítelkyni. Za cenu toho, že jsem přišel o hmotné tělo. Z poslední sil, jsem zkusil zároveň najít tělo tady na zemi, abych mohl co nejvíc merzostí zničit. A podařilo se.” Odmlčí se a dává mi tak prostor, abych se dal do řeči zase já.
”Mno a tak se stalo jednoho dne, že jsem v hlavě měl další osobu navíc. S Ezechielem jsem se už potkal předtím, když jsem byl v Pekle. Snažil se to v Pekle napravit. Jenže mu to moc nešlo. A tak jsme spojili síly a snažili se, co nejvíc to půjde to tady vyčistit.” Jsem nervózní a nevím, co jí říct, abych ji přesvědčil, že to není zas tak špatné.
”Nehodlám Malcoma navždy posednout. Jen do té doby, než se nám podaří odsud dostat všechnu merzost.”

Slovíčkaření
Malcolm

Nemůžu uvěřit tomu, že mi tady začal vyprávět o tom, jak se nechce zbavit posedlosti, jak jen díky tomu démonovi, nebo co se to v něm usídlilo, je ještě stále naživu. Semknu pevně rty k sobě a jen tak tak se zadržím, abych něco neřekla. Zatnu čelisti a svírám ruce v pěst, abych vydržela mlčet. Nakonec se nevěřícně uchechtnu.

"Jasně, on je totiž jinej, on to s tebou myslí dobře a určitě tě po prvním rande nezatáhne do křoví cestou domů," pronesu nevěřícně. Pokusím se zavrtět hlavou, ale moc mi to nejde.

"Slyšela jsem ty historky o tom, že nějaká merzost bojuje proti těm ostatním. S jedním okem lidským a s druhým merzostí," odvětím nepříliš nadšeně. Ale jestli čekal, že jim (jemu?) padnu kolem krku a budu jim děkovat, tak se hodně spletli. Akorát mě o to víc dopaluje, že záchrana Mala zůstala na někom z pekla a ne na mě. Až tak moc jsem selhala... Odmítám také komentovat fakt, že jsem málem umřela. Nehodlám mu vysvětlovat, že by mi to zase tak moc nevadilo. Neměla bych už vůči němu a světu žádnou zodpovědnost.

"Rozvaž mě, já si pohodlněji sednu a ty mi pak můžeš vyprávět ty pohádky, co ti nakukal," pronesu kontra návrh. Nemám co ztratit a tahle situace je mi krajně nepříjemná. Nejen kvůli Malovi, ale kvůli tomu, jak jsem bezmocná. "A pokud si myslí, že jsem mu nebo tobě hrozbou i v tomhle stavu, tak mě sice těší, že mám takovou reputaci, ale těm bych nepřeprala ani tebe, Malcolme."

Nejsem úplně posedlý
Joleene

”Jen částečně.” Opravím jí. Nejraději bych jí hned zbavil pout, ale Ezechiel má nejspíš pravdu, že by to pro nás nebylo nejlepší. Vidí jenom to, že jsem posedlý a dává si to za vinu.
Posadím se k ní na zem.
”Mno víš...” Na chvíli se zarazím nevím, jak jí to správně říct. Něco takového asi nejde nějak správně říct. Ezechiel mlčí, ten k tomu už řekl svoje.
”Řekněme, že ty prostě vidíš jen to, že jsem posedlý a určitě máš strašnou touhu to napravit. No a já to to… ehm… nechci.” Dodám s povzdechem. Promnu si obličej. Tolikrát jsem si představoval, jak s ní o tom mluvím a vždycky to dopadlo na hovno.
”Ezechiel není jako ostatní. Vlastně díky němu se mi podařilo přežít a naopak jich sejmout opravdu hodně. Vlastně kdybych se tam neukázal včas, tak by tě nejspíš dostali.” Ještě před očima vidím, jak do ní mlátili a kopali, když byla už dávno v bezvědomí. V první chvíli se mi nechtělo věřit, že to je ona a pak jsem měl co dělat, abych ji udržel naživu.
”Takže nejdřív ti povím, jak to všechno bylo. Ty mi pak slíbíš, že nebudeš dělat blbosti a já tě pak rozvážu, co na to říkáš?”

Spoutaná
posedlý Mal

*Nejsem mrtvá? Sakra,* vytvoří můj mozek jednu z prvních myšlenek. *Au. Sakra.*

Pokud se ptáte tak ne, nejsem nadšená, že jsem naživu. Jednak to znamená, že dál musím bojovat v boji, kde netuším, jak vyhrát, a jednak jsem svázaná a bolí mě celé tělo. Pokusím se ještě několikrát pohnout, abych si byla jistá, že jsem tak bezmocná, jak jsem se cítila. Ale brzy jsem toho nechala, neboť se uzly zdály pevné a mým tělem s téměř každým pohybem probleskovala agónie. Sykla jsem tiše bolestí a unaveně si položila hlavu zase na matraci.

*Fajn, takže co teď? Merzorsti tě dostali. Ale někdo jiný tě svázal a očistil? To nedává smysl. Merzosti by tě nenechali naživu. Nebo jo? Co víc by si mohli přát než mrtvého anděla? Chtějí mě mučit? Ne, to ne, to by mě neočistili. Nejsou na znásilňování a krev by jim u toho kdyžtak nevadila. Takže dál, Carlos? Proč ten by mě svazoval? Ublížila jsem mu snad, když jsem byla v bezvědomí...?* probírám se možnostmi a jedním okem si prohlížím svoje vězení. Ale pak se ozvou hlasy. Natahuji uši, abych zkusila porozumět tomu, co říkají. Srdce se mi rychle rozbuší, když poznám ten hlas a co hůř, dochází mi, co se asi děje.

Asi bych neměla soudit podle očí, vzhledem k tomu jak moje oko teď vypadá, ale nemůžu si pomoct. Když vidím, jak má Mal jedno oko černé, vyděsí mě to. Ne o mně samotnou, ale o něj. Zase se dostaví ten pocit, že jsem ho zklamala. Na chvilku zavřu oko, ne proto že bych se snažila vypadat že spím, ale proto, že mě to bolí ho takhle vidět. Vydechnu roztřeseným hlasem.

"Tak je to pravda, jsi posedlý," hlesnu místo pozdravu. Otevřu oko a prohlédnu si ho. Ani netuším, co na něm hledám. Vypadá jinak až bolestivě stejně jako ten člověk, co jsem potkala v Luciferově bývalém domě a smrděl peklem.

"Co tohle má znamenat?" zeptám se, abych zastavila proud vzpomínek, které by mě bolely víc než všechny moje rány dohromady. Poukážu přitom na svoje pouta a celkově moji situaci.

Nový den
Zuli

”Mnohem lépe.” Lehce se usměju. Jenže ona vypadá jako já včera po probdělé noci. Rozhodnu se to raději přejít mlčením. Něco mi říká, že by to nevedlo k dobrému. Nemluvě o tom, že za každé příležitosti se jí snažím krýt záda. Asi to prostě musí být vzájemné.

Její následná slova mi vykouzlí na tváři ještě větší úsměv až to trošku zabolí. Jsem rád, že jsem mlčel, protože by k něčemu takovému asi nedošlo. Nejspíš bychom se tvrdohlavě hádali o naprosté kravině.
Plánujeme společnou budoucnost. Úžasné. I v tomto případě se rozhodnu mlčet a nevyděsit jí. Zaznamenal jsem, že jí zřejmě “citové výlevy” nejdou po chuti a nejraději by se jim vyšla obloukem.
Takže si zacpu pusu jídlem a jen něco souhlasně zamručím.

Když jsme po jídle, začnu sbírat věci kolem sebe. Oddaluji tak moment, kdy se budu muset postavit. Mám trochu obavy z toho, že moje tělo bude vůči tomu protestovat.
Nicméně nakonec jsem nucen se zvednout. Kdyby nebylo Zuli, tak bych se asi svezl k zemi. Nakonec se mi však podaří přesvědčit tělo ke spolupráci. Žene mně myšlenka na to, že máme společný plán snad na lepší život.
Jsem však pomalejší a závislej na tom, že mně Zuli podpírá. Bezpečně se nám podaří vylézt ven z obchoďáku. Venku nás nečeká žádné překvapení. Bylo by fajn, kdyby ani po cestě na nás nic nečíhalo.