Válečná porada
Čarodějka

"Nevíme, zdali je stejně silná. Ale je to prohnaná a velmi nebezpečná mrcha, u které si nikdo není ničím jistý a která byla schopná přežít od dob Kamelotu do teď." Vysvětlí Šedivák dřív, než se stihne Beth nadechnout s úmyslem ti odpovědět. Teď když jí předběhl, mlčí. Hraje si se sklenkou.

"Asi klasické to, že je to skupina nejmocnějších mužů a žen na světě. Čarodějů. Jejich největší defenzívou, je utajení a nemají moc rádi, když o nich lidé vědí." Prohlásí Beth stále si hrajíc se sklenkou.
"Pokoušeli se jí sice zastavit. Jenže velká většina těch, která to zkoušela je mrtvá nebo se pohřešuje." Dodá. Toť o síle Morgany.
"A jak se mohla stát tak silnou... to nikdo neví. I když se tvrdí, že uzavřela smlouvu s nějakým démonem, který dlouhou dobu nad dní držel ochranou ruku a možná stále drží. Netuším." Pokračuje Beth.

"Osobně si myslím, že má v Radě taky někoho nastrčeného, kdo jí varuje a pomáhá jí. Je to vlivná ženská a hodně pěkná... tvrdí se, že svým osobitým šarmem a kouzlem je schopná muže okouzlit. Dokonce se jí to povedlo i s nějakou ženou." Ozve se Šedivák a pro změnu se na něj Beth zamračí.
Oba dva však po celou tu dobu říkají - tvrdí se. Takže jediný kdo se osobně setkla s Morganou je tím pádem Chris.

Nový případ - první zastávka byt Střely jak po výbuchu

Má sice pravdu ohledně neutrality a o tom, že jí ona zas tak moc nedodržuje. Jenže Morgana funguje na jiné úrovni. Stará škola. Co je dáno, to je psáno. Dokonce ani já bych si nedovolil někoho zabít v Díře a počkal bych si na něj někde mimo. Jsou to jakési tradice a tak.
Když žijete tak dlouho, jako Morgi nebo já, tak je prostě dodržujete. Střela je mládě, pěkně nebezpečné… funguje na jiných… jak to říct… věcech.
"Věř mi, že dokud jsou ti dva v Díře, jsou v pořádku. Morgi je v tomto jako já." Oponuji Střele.

Že bych si tu sprchu nakonec dal? Dvakrát se mi nechce jít do jejího bytu. Vzhledem k tomu, že když jsem tam byl naposled, prohlásil jsem něco v tom smyslu, že poprvé a naposled.
Jestli se bojím, že mně něco kousne. Lhal bych, kdybych vám řekl, že ne. Její byt si žije vlastním životem.
Což potvrzuje i její prohlášení o tom, abych šel po jejich stopách. Sic vím, že v tomto případě se jedná o překvápka pro nečekanou návštěvu.

Nicméně jeden se nestačí divit a už se nachází v jejím bytě. Zběžně si ten byt prohlídnu. Lehce nakrčím nos z těch podivných pachů kolem. Abych se pravdu přiznal tak nějak se mi nelíbí to, co vidím. Mám pocit, že se to od minula vůbec nezměnilo.
Vytočím ještě po třetí ghúla, a pak si naštvaně zalezu do koupelny dát si uklidňující sprchu, kvůli které tady přece jsem. Čekal bych to horší, jsem však mile překvapen.
A sprcha se přeci jen nezdá jako špatný nápad a hned je jednomu líp. Cítím se zase jako člověk.
Jop… ten vtip se mi povedl. Oblíknu se trenek a do kalhot. Košili potom věnuji Střele, ať si s tím dělá, co chce. Myslím, že s tím nějak leští zbraně či co. Polonahý se přesunu do obýváku, kde na mne čeká má čistá košile. Doufám přitom, že vydrží delší dobu než její předchůdkyně.
Mám takový pocit, že co jsem se Střelou tak ty košile se tak nějak šíleně rychle ničí nebo jsou od krve. Asi bych si měl zase nějaké dokoupit.
"Thomas mi to nebere. Můžu jen doufat, že je všechno v pohodě a že toho mrtvoláka nemá Rada. Pokud jo… jsme v maléru." Oznámím Střele, když si oblíkám košili.
Lehce se pousměji, že tak nějak cítím i přes veškerou svojí vůni i Střelinu, sic jí měla na sobě chvíli.
Následně uznale hvízdnu. Vypadá ozbrojeně, jako kdyby šla do války. Do které pravděpodobně jdeme.
Má kráska je zřejmě připravená na rychlé cestování a já už také, takže… vzhůru do Díry… přes naše království.
Ten pohled tam mne nikdy neomrzí.
A puf stojíme před vchodem do Díry. Mohl jsem nás teleportnout dovnitř, ale to by je překvapilo a možná i vyděsilo. Takové šoky od minula jim už nedělám.
"Jak vypadám?" Zeptám se jí, ještě než vstoupíme. Ptám se tak nějak kvůli Beth. I když nevím, jak to teď vlastně bude. Možná bychom si po této schůzce o tom mohli ještě více o nás promluvit. Nebylo by to na škodu.

Další válečná porada a manželské škádlení

Napiji se téměř okamžitě. Ale už ne tak hltavě, jako před hodinou, nebo kdy jsem tu seděla. Nějak vůbec netuším, kolik je hodin, nebo co je za den. A telefon jsem si nechala v kabele u Chrise v pokoji. Podívám se po těch dvou. Beth ho škádlí. Nějak mi to k ní sedí a naprosto ji chápu, i když netuším proč tomu tak je, že ji chápu. Znovu krátce smočím rty v drinku.

"Chcete říct, že mo.... Morgana je stejně silná jako on?" zeptám se najednou trochu nevěřícně. Někdo takový, že je má matka? A zároveň si uvědomuji, že jsem se málem přeřekla. Nechci to říkat všem. Vlastně nejraději bych to už neříkala nikomu. I Chris na to nereagoval zrovna dobře, když se to dozvěděl.

*Šedivák to vlastně slyšel,* uvědomím si a tím pádem to stejně ví i Beth, ale stejně se hodlám držet toho, že náš vztah nebudu vytahovat.

"No... hádám, že nejsem stejně v situaci, kdy bych si mohla vybírat spojence..." vydechnu a podívám se na sklenku, jako kdyby měla odpovědi. "Co víte vůbec o Bílé Radě? Jak to že ji nebyli schopni zastavit a jak se mohla stát vůbec tak moc silnou...?"

Jdeme na nový případ

"Díra, jasně..."
Trošku ve mě cukne při tom oslovení 'mé dítě'. Tak nějak jsem zapomněla, že vlastně nějaké děti má. Ještě aby neměl s životem jaký vedl... Změní se to teď? Mám mu v tom bránit, nebo ho nechat? Můžu si ho vůbec nárokovat, když jsme tohle téma jen tak otevřeli ale už ne tak docela vyřešili?
Sakra Luci, děláš mi v tom bordel...
Zavrčím v duchu, ale nedám na sobě nic znát.

Zamračím se víc než obvykle.
"Myslím, že do tebe někdo dlouho jen tak cvičně nestřelil... Tákže, tohle zůstane jen mezi námi."
Pokud jsem se kdy někde na veřejnosti zasmála, obvykle to byl smích plný ironie, sarkasmu, cynismu a nebo z něj jed kapal proudem. Upřímný smích vyvolal po letech až právě teď Luc a ... nelíbí se mi to. Odbočuji od svého pracně vybudovaného charakteru.
Ale pravdou je, že by mě musel opravdu naštvat abych do něj vážně vystřelila. Naštvat, nebo vyděsit... Střelbu jen tak si asi odpustím. Možná... Opravdu...

"Hele... já sama tam občas dokážu udělat brajgl ať je tam neutralita nebo ne. Myslím, že jí to nebude dělat nejmenší starost, pokud je to vážně takovej uragán jak maluješ..."
Nadhodím svou myšlenku na téma neutrality v Díře. Nemyslím si, že by si s tím magič jako ona dělal hlavu.
"Možná tě to překvapí, ale sprchu mám funční..."
Ušklíbnu se. Byl u mě všehovšudy asi jednou... myslím, že ho to odradilo od dalších návštěv, ale rozhodně ne ode mě. Wau.

Postaví se a ještě ho chvíli přidržím, aby nabral rovnováhu. Pak ještě zbystřím ten úsměv a lehce mi cukne pravý koutek, než se sama okřiknu, že takhle teda ne a otočím se k odchodu.
KOšili jsem si ještě nechala, neb se nemíním po této čtvrti producírovat polonahá, ale ono by to vlastně až tak nevadilo. Jen ti, co mě ještě neznají si dovolí mě obtěžovat, obvykle jsou takoví nováčci velmi rychle poučeni dobře mířenou ránou pěstí - ne, nestřílím je na potkání, to by se pak nepolepšili.

"Pokud se nebojíš, že tě něco kousne, tak pojď dál, košili ti dám za chvíli."
Moje typické pozvání, které, jak jsem již zmínila, přijal pouze jednou, ale řečeno bylo jen zřídka. Obvykle ho k sobě nezvu a pravda, ono těch pár pozvání před tím nebylo myšleno vážně, proto mě překvapilo, když to jednou zkusil.
"Šlap po mých stopách."
Upozorním na cestě k domu a jdu. Dům má asi tři patra, já mám přízemní byt a nademnou už dlouho nikdo nebydlí. Jednou se tam zkoušela zabydlet rodina chudých muzikantů a měli vážně kliku, že bydleli úplně nahoře a kulky neproletěli dvěma stropy. Teda, některé možná proletěly, ale již nezasáhli nic jiného. Ovšem, stačilo to na to, aby se zase rychle vypakovali.

Nechám otevřené dveře, zajistím je, aby náhodou nepustila nějaká z pastí a mezitím, co se pokouší telefonovat si skočím do ložnice. Když už jsem tady říkám si, jestli si přeci jen ty kalhoty od špíny a krve nepřevléct, abych tomu elegalantnímu pánovi venku nedělala ostudu.
"Pff..."
Ale nakonec to přece udělám i přes to, že bych mu ji s klidem udělala a špatně bych se necítila.
Vezmu si jiné kapsové kalhoty, tentokrát s maskáčovým vzorem, k tomu béžové tílko a delší bezprsté rukavice sahající do půlky předloktí z hnědé kůže. Košili trochu opráším, přeci jen jsem hodila tlamu na zem v opuštěném domě, ale jinak je skutečně čistá a donesu ji Lucovi.
Pak začnu s ozbrojováním.

Kráska zůstala v obýváku, asi vezmu ji. Brokovnice se hodí a plamenomet, ač se to zdá překvapivé, ještě nemám. Do kapes narvu tedy standartní výbavu - krabičku s šitím, krabičku s lékárničkou, spousty krabiček nábojů do pistolí na pásku, kde nechávám pouze jeden dlouhý nůž výměnou za bajonety (pokud to Luc cítí, tak má na čepeli jed) a na zbylé místo navěsím granáty. Dále dva nábojové pásy křížem přes prsa, při čemž Lucovo bystré oko může postřehnout, že na každém z nábojů je něco vyryto.
Jednak mám veškerou munici podepsanou a druhak mám u těhle potvor rozlišené znakem, které náboje jsou posvěcené a které prokleté. Na boj s čarodějnici se hodí být plně připravená.
S Kráskou v ruce jsem připravená k přesunu.

Pokud Luc vešel dovnitř a dal si i tu sprchu mezitím, tak košile na něj čeká v obýváku. A byt celkově? Velká televize vévodí temné místnosti, kde by se opravdu jeden bál, že se ho pokusí sežrat vše od nábytku po koberec, jen tomu dát záminku.
Prach neutíraný snad nikdy, stůl bytelný, avšak plný bordelu jakým jsou obaly od jídla, pokud náhlédl do kuchyně tam je v bledě modrém totéž. Převážně hovotky, čínské polívky a koš narvaný obalovaným materiálem McDonaldu, KFC, BurgerKingu a dalších. V obýváku navíc ještě na stole technický olej, rozložené noviny a pár hadrů. Pach oleje naštěstí úspěšně bojuje s pachem podobným tomu, jako když někde v koutku místnosti něco chcíplo... Pravděpodobně to je Vkus a Dobrý životní styl.
Co však jednoho překvapí je fakt že když se v koupelně vynechá trocha plísně v rohu u stropu, tak je vlastně relativně čistá. No dobře a vlasy v odtoku...

Byteček je to malý, ale mě vyhovuje a ať si Luc říká co chce, mě voní. No dobře, možná ne, ale ten svůj smrad mám raději než navoněné zlaté klícky... z jedné jsem utekla a jsem za tenhle totální bordel daleko raději. A nepotřebujete být génius, abyste přišli na to, že můj celkový životní styl jsem po útěku z domu zcela záměrně otočila na pravý opak a nahnala do extrému schválně.
"Dáma musí mít uklizeno", "Dáma musí mluvit zdvořile a slušně", "Dáma si nemůže někde dovolit udělat ostudu", "Dáma nekouří a nepije"... A tak jsem prostě odmítla být dámou, žiju v bordelu, mluvím jak dlaždič, kouřím, chlastám a střílím lidi. Není to fajn?
Lucovi jsem to nikdy neřekla. Ať si dál kroutí hlavou nad tím jak žiju, ale pokud se zeptá, možná... možná bych mu o tomhle říct mohla.

Nová práce

Vážně nechci přemýšlet nad možností příště. I když myšlenka vysvobozovat krásku v nesnázích se mi vážně zamlouvá.
Vždyť jsme se po těch pěti letech pohnuli někam dál. K nevíře. Že? Stále jsem z toho v šoku.
"V Díře. Mé dítě se zranilo. A neměli kam jinam jít, takže zvolili neutrální půdu jako útočiště." Mé dítě, jako oslovení připisuji k velké většině padlých andílků. Nemohu si pomoct. Jestli jsou opravdu moji. Ne. Sice z dřívějška mám pár dětí... Ale vážně... Ne všechny padlé andílky.
"Vezmi je. Osvědčili se." Vzpomenu si na ty dva. Zalituji, že jsem na ty malé kulaté výbušné věci, kdy nadával.

Jsem rád, že jsem jí pobavil. Vlastně to byl účel. Ale ne... Stále si trvám na tom, že komínem ne.
"Nekazím ti reputaci. Sluší ti to." Neodpustím si.
Víte. Už jsem byl tolikrát postřelený, pobodaný. A už nevím co všechno ještě. Že jsem se naučil bolest prostě neřešit a brát jí tak, že je. A vlastně. Když jí cítím, cítím se tak i víc naživu. Paradox.
Nicméně měl bych si se Střelou vyjasnit, že by mohla po mně přestat střílet. Něco to stojí. A to, co na mně předvádí jsou zbytečně vystřelené peníze, které nám nikdo neproplatí.
Nám? Vážně... nám? Zarazím se nad sebou samotným, jenom chvíli. Neboť se zase mluví o případu.

Zarazím se nad jejími slovy. Má pravdu. Jenže byla by schopná Morgana porušit neutralitu? Toť otázka. Jenže zbytečné zdržování by jim zrovna nepomohlo, kdyby Morgi měla náhodou chuť být první, co se pokusí porušit pakt.
Sakra... Beth je v Díře.
Dostanu čistou košili a uvidím na chvíli Střelu zase v podprsence. Hmmm... Jop. Může být. To si nechám líbit. Pšššt! Ne, že jí to řeknete.
"Pravděpodobně asi ne. Možná sprchu." Pokud se jedná o zbraně a tak ono bohatě stačí, že sebou budu brát Střelu. Jak jsem říkal je to moje slabost, ale taky moje zbraň.
Pak mi něco dojde. Ten mrtví radní ve vile. Měl bych zavolat Thomasovi a ujistit se, že se aspoň o toho mrtváka postaral. A Rada po nás nepůjde hned.
Přijmu její podanou ruku. Postavím se na nohy a ustojím i to, že se najednou všechno zhoupne.
Její další slova mi vykouzlí úsměv na tváři a oslovení zlato opravdu překvapí. Ten výraz překvapení však netrvá dlouho, jako předtím.
Fajn. Tak sprchu asi ne. Aspoň stihnu zavolat Thomasovi. S tím se sice vydám společně se Střelou ven, ale pravděpodobně tam počkám na ní. Pokud mne nepozve k sobě dál.
Stále nechápu, proč odmítla mou nabídku ohledně bydlení ve vile a bydlí tady. Je to děs a hrůza, jeden má pocit, že tu něco chytne.
A když jsme u těch nemocí. Vytočím ghúla, kterého se vyplatí mít jako známého. Obzláště když potřebujete zbavit se těla, jež nesmí nikdo vidět. Radní se sice bude pohřešovat, ale nakonec se na to zapomene. Padl v boji. To už se stává.
Ovšem, průser nastane v té chvíli, kdy vám to váš známí ghúl nebere. Obzvláště takový známí, co z vás má strach a bere to hned po prvním zazvoní.
To není dobré znamení. Vůbec ne.

Námět nové práce

"I ty jeden princi pekel... příště to vezmi na ohnivém oři."
Z celého srdce doufám, že to příště nenastane a když, tak že se z toho zvládnu vysekat.
"Kde máš tu schůzku? A... takže my jdeme za čarodějkou, jejíž matka je velkej průser pro všechno a všechny... a je to také čarodějka... Tak to abych si vzala posvěcené a prokleté granáty."
Zamyslím se nad svým vybavením. Asi budu muset trochu přehodnotit některé své vybavení.

Ne. Neudržím vážnou tvář. Ne po tom, co si Luce představím v červeném ohozu s panděrem, pytlem dárků a sobím spřežením.
"Psst... Santa leze komínem."
Zašeptám a culím se těžko zadržovaným smíchem. Krucinál, kde je má vážnost. Ne. Počkat. Nádech, výdech.
"A laskavě mi nekaž reputaci."
Zasyčím s přimhouřenýma očima, ale ještě mi trošku cukají koutky.

Příslib o zjištění funkčnosti mé nesmrtelnosti pouze odkývnu a věnuji se dalším věcem.
"Achjo... No, rozhodně to vypadá, že žádná kulka nezůstala uvnitř, to bys cítil..."
Přeběhne mi mráz po zádech, když mnou velmi přesvědčivě projede bolest z prostřelených kolen. Zaženu vzpomínku zatřesením hlavou.
"Nevím nic. Stihla jsem si akorát posbírat výbavu a pak se objevil. Tse! Už teď je to mrtvá zdechlina... Ukradnout mi cíl. TO mu dám sežrat i kdyby neměl trávící ústrojí."
Zaskřípu zuby. Jo jo, stará dobrá Nicky Střela se vrací do svého normálu.

Nějak vypouštím informaci o C a V, podstatná je má zlost, že si někdo dovolil zabít někoho, na koho jsem měla z osobních důvodů spadeno. Dříve či později, zabila bych ho asi stejně. Sympatie mezi námi zrovna nevládly, ale měl peníze a zajímavé případy.
"Já nvím, ze všeho jí zatím úspěšně prcháme, takže, pokud počítala s tím, že mě zastaví mučením a náhodou předpokládala, že ty se pro mě vrátíš... Moc bych se cestou na tu schůzku nezdržovala."
Navrhnu a zkontroluji ránu v rameni.
"Hele, tahle košile je čistá a tvoje, já bydlím přes ulici, takže si tam vezmu něco jiného a můžem jít rovnou. Potřebuješ u sebe ještě něco?"
Položím zásadní otázku a rychle přemýšlím, jak na tom celá ta věc je ohledně spěchu.
Kvůli čemu potřebuju motorku?
Vlastně jsem si jistá, že si to nutné poberu do rukou a uvidíme, co se dozvíme na schůzce. Znovu zkontroluji ránu a zjišťuji, že již nekrvácí i když se na mě stále nepříjemně šklebí.
Vstanu a podám Lucovi ruku, abych mu pomohla vstát. Je to pro mě asi na stejné úrovni jako když jsem ho "osahávala" kvůli ošetření. Žádný horor, neb v tom není ani náznak důvěrnosti, spíš přátelské gesto, které mi vlastně tak proti srsti není.
"A ... když tolik toužíš, abych vládla po tvém boku, zlato, tak bychom to mohli vzít přes naše království."
Samozřejmost s jakou jsem to podala možná v koutku duše překvapí i mě, ale nedám to znát. Hned po tomto prohlášení se otáčím zády, seberu si své věci, hlavně Krásku na kteoru se láskyplně usměji, hodím ji na rameno a vycházím ven, abych mohla k sobě. Pokud mi v tom tedy nehodlá Luc nějak zabránit.

Na scéně nový případ

"Jo tohle... vlastně ne, nevyřešil. Jen jsem se tam otočil, střetl se s čarodějkou, která je shodou okolností dcerou Morgany... a pak jsem si šel hrát na prince v bílém ševíkovi. Takže to budeme muset zřejmě vyřešit společně. Ale panáka si budeme moct dát, tak či tak. Musím se stavit zase do vily. Pro novou košili. Přeci nepůjdu na schůzku neupraven." A taky tu je fakt, že tam bude Beth. Za prvé: nechci, aby měla starost. Za druhé: nechci, aby se do mne navážel Šedivák. I když to bude stejně komické a zajímalo by mne, zdali se to vyhne našemu oblíbenému souboji.

"Jsem posmrtná konkurence Santa Clause bez Vánoc. A toho velkého břicha. Divného červeného kostýmu... a bacha, nelezu oknem." Pronesu pobaveně. Vlastně nechci se bavit o tom, že by náhodou k tomu, aby zemřela došlo. Vždyť jsem udělal vše pro to, aby se to právě nestalo. No ne.
"Tak zjistíme tedy to, co něco, jsem s tebou udělal." Začínám z toho být nějaký domotaný. Nový jazykolam na světě.

To její ouč a ten výraz. Je tak roztomilý. Nahlas to raději neřeknu, to by mi pravděpodobně ten nuž zaryla ještě hlouběji. Místo, aby ho právě vytáhla.
A tak jí nechám, ať si hraje na doktorku... bez těch perverzních věcí kolem. Ruku na srdce. Kdo z vás s nedívá na pohádky pro dospělé? No tak. Nestyďte se. Je to naprosto normální. Sám mám ve své bytě spoustu CDéček, sbírku playboyů a takové věci.
"Nevím nepočítal jsem to." Přiznám se. Pokud vím, tak vystřílela celý zásobník, kolik do mne to už jsem tak nějak neřešil. Měl jsem totiž jiné věci na práci. Prokázat svou skutečnost.
Až se mi ten parchant dostane pod ruku. V té chvíli se zarazím, když si uvědomím jisté fakty. První fakt - Morgan je mrtev. Druhý fakt - Nicky zabila Radního. Třetí fakt - Můrák tvrdil, že byl poslán ženou. Vsadím se s vámi o cokoliv, že v tom má prsty Morgana.
"Takže Morgan je mrtvej... Víme jak dlouho? Určitě mohl za to, aby nás pánové C a V zabavili a nebyla to práce Můráka pracujícího pro Morganu?" Než se tělo do dohromady, tak není špatné přemýšlet nad případem, protože mám pocit, že jsem opět v průšvihu. Navíc něco mi říká, že řešit nás je tak nějak zbytečné. Řekli jsme, co jsme potřebovali říct a teď tomu necháme volný průběh.
"Jestli v tom má opravdu prsty Morgana... tak to vysvětluje proč přecházíme z maléru do maléru."
Jestli jsem se s touto čarodějskou potvorou setkal. Ano. Snažila se mne svést, protože usilovala o trůn, který jsem vlastně nabídl Střele. Začíná mi to tak nějak všechno do sebe zapadat. Proč jí můra mučila a nosila přitom mou tvář.
Smůla Morgi... toto ti nevyšlo.
Tvář se zkřiví bolestí z ran. Není to nic, co bych nezvládl. Jen si připadám trošku jako cedník.

Pohled do očí nejspíš zabral ;)

Nevím jestli je možné aby docílil svého idealistického záměru, ale hádat se s ním nebudu. Když se k něčemu podobnému schylovalo naposled, skončila jsem xichtem na asfaltu a ne, jen tak na to nezapomenu. Od té doby totiž nejen, že se všechno sere, ale také cítím... jinak.
"Zjistíme jak to funguje."
To je pro mě asi přijatelnější "výprava", než zjišťování toho, zda to co se mi má líbit, se mi skutečně líbí.
"Ráda si ten příběh poslechnu, ale nemyslíš, že jsi chtěl někomu pomoct a trochu to hořelo?"
Zeptám se. Díky tomu pohledu do očí, do duše, nemám už pochyby a vím, že je to Luc. O tom, že mám strach, že by se to v budoucnu mohlo zvrtnout v tohle raději pomlčíme a soustřeďme se na přítomný okamžik, ve kterém ho držím za ruku během naší výměny slov.
"Nebo jsi to vyřešil? ... Potom si to ráda nechám vyprávět nad několika panáky..."
Ta chuť mě pořád nepřešla a stále si myslím, že si to kurva zasloužím za to všechno.
Tu poznámku o štěstí raději přejdu. Opakovala jsem, kdybych řekla: Zní to moc hezky na to, aby to bylo reálné.

Až tak rozdavačný by byl? Měla bych své vlastní soukromé malé peklíčko...
"Hehe... abych ti ho pak neovládla celé v touze po větším území..."
Ušklíbnu se vesele. Snažím se utéct od vážných témat a odlehčit to co možná nejvíc. Během toho si totiž postupně obnovuji slupku ve které jsem schovaná a kam dokážu bezpečně ukrýt své rozbolavělé, zničené a velmi slabé jádro. Slupka složená z mnoha vrstev drsných jako šmirgl.
"No rozhodně něco jsi se mnou udělal a není to zrovna malá změna."
Dodám ještě na téma nesmrtelnosti.

Hledím na upřímně zaskočeného pekelníka. Chvíli na sebe jen tak zíráme a jsem na sebe právem pyšná. Tohle se mi povedlo.
Myslím, že se mi jeho překvapené pohledy líbí čím dál víc.
Rozhodně mají své nenahraditelné kouzlo. Stejně jako následující okamžik s vyslovenou prosbou.
"Ouč."
Vylítne mi ze rtů. Výraz mám asi jako školačka, která na začátku hodiny zjistila, že nemá domácí úkol.
Okamžitě jednám, pouštím jeho ruku a položím tu svou vedle rány, zatímco pravačkou vytáhnu nůž jediným rychlým pohybem. Levou rukou vedle rány místo ucpu, aby to tolik nekrvácelo. Pustím nůž, naprosto bezmyšlenkovitě rozepnu první dva knoflíky jeho košile a volný roh přitlačím na ránu.
Ta košile je stejně díky střelám na hadr, takže mi není líto jí použít takhle a on nemá důvod prskat. Rána je naštěstí čistá, takže by se měla zatáhnout brzy s jeho regenerací.
"Kolikrát jsem tě trefila?"
Zeptám se, zatímco čekám než se rána zacelí a zkoumám další zranění. Teď už ovšem zcela odborným, profesionálním pohledem, prost jakékoli emoce. Návrat zpátky do předešlého stavu, nebo dočasné přepnutí k vyřešení krvácejícího problémku? Toť otázka.

Krok vpřed a konečně si myslí, že já jsem já... Uf

"Tak přijdeme na to, jak mu začít věřit a jak ti přestane lhát." Jestli si některé věci představuji jako Hurvínek válku? Ano. Představuji. Rád bych vám to upřesnil, nejsem člověk. Podle správnosti bych ani neměl nic cítit a Nicky by mi měla být ukradená. Což se vlastně očekává od démona. Obzvláště někoho jako jsem já. Jenže někomu přišlo strašně vtipné a paradoxní, aby někdo jako cítil. Voala podívejte se na mně.
Zalíbila se mi smrtelnice. Oprava. Podělil jsem se s ní o nesmrtelnost a vlastně tak nějak nemám ani nejmenší tušení, jak to vůbec sakra funguje. Což je jeden z mnoha problémů, nad kterým budeme muset vyzrát.
"Věř mi, že já sám si to tak neurčil. Neporučím citům. Ale je to velmi komický příběh, jednou ti ho povyprávím. I když... můžeš mne klidně přemluvit, abych ti ho řekl teď."
Pak tu jsou další otázky. Nevím na ně odpovědět. Protože prostě nevím. Nemusím vědět všechno. To potom není ono.
"Nevěřím tomu. Věřím, že si každý zaslouží štěstí." Ou... vážně? Vážně si něco takového vypustil z úst? Víš komu se ty kecy podobají? Musím se přiznat, že vím. Jenže nevím. Cítím to tak.

Jestli bych dokázal zmizet? Nevím. Nejsem si tím jistý. Víte co... počkejte si, až ta chvíle nastane. Uvidíme. Jen doufám, že nenastane brzy.
"Přenechal bych ti nějakou část pekla. Ale nikdy bych tě nemučil." Dávám na ta slova důraz.
"I když nejdříve by bylo fajn, zjistit jak na tom jsi s tím o co jsem se podělil."
Celou tu dobu mám ruku nataženou kousek od ní. Dokonce do ní už pomalu chytám křeč. A ono...
Chvíli hledím na její ruku a mám pocit, že... prostě to je snad sen a ne skutečnost. Ale cítím její ruku v té své. Musím uznat, že je to velmi příjemné.
Někde podvědomě očekávám ránu nebo tak něco.
Její následná slova jsou jako facka, protože jsou pravdivá. Ona se pravda prostě těžko snáší. Je to jako kdybyste snášeli vejce. Ha. Napálil jsem vás. Přestaňte si to představovat.

"A příšery přece patří k sobě." Zopakuji si v duchu a chvíli na ní překvapeně hledím. Myslím, že mi srdce vynechalo jeden či dva údery. Takže vážně delší chvíli mlčím, zírám a nemám slov.
Než se přihlásí o slovo poraněné místo, ve kterém je stále zapíchnutý nůž. Už to začíná být nepříjemné. A dost mně štve, že to budu muset utnout.
"Myslíš si, že bys mi ten nůž mohla vytáhnout?" Zeptám se jí. Pozvednu tázavě obočí.
Ne. Stále nemohu věřit tomu, co se stalo a děje.
Takže už si myslí, že já jsem já? Uf... to bychom měli.

Určitý pokrok ve vývoji osobnosti


Vážně to nechci slyšet? Ne, má pravdu, nechci. Když to zazní nahlas bude to konečné a já nevím, jestli jsem připravená to slyšet. I když... budu někdy?
"Tak raději mlč."
Souhlasím nakonec. Na jeden případ toho bylo až moc a kdo ví? Třeba je to celé jen poblouznění z toho, čím jsme teď prošli. Nebo si uvědomujeme, co můžeme ztratit. Ať tak či onak, to je přesně to, proč jsem se nikdy nezkusila zamilovat. Nechtěla jsem to zkoušet, když pominu fakt, že nejsem schopná si někoho pustit k tělu, z obav, že bych o něj mohla přijít.
Ale Luc je nesmrtelný...

Pozoruji ruku, která se pomalu zvedá a ukazuje k mému srdci. Zavrtím hlavou v nesouhlasu.
"Nevěřím svému tělu... Lhalo... Lže..."
Tohle není ten správný způsob. Vím, že ten orgán tam někde je a dlouho jsem se snažila nechat ho hezky šest stop pod zemí, jenže ono tam pořád je a tluče ve zběsilém rytmu, snaží se vyhrabat...
"Tu si ten život prostě musíš za každou cenu dělat těžší..."
Poznamenávám s nevěřícným pohledem do země a pousmáním.
"A co když to nepůjde? Co když mi prostě není pomoci?"
Natáhne ruku, ale čeká... sleduji jí, kousnu se do rtu a v očích jasné obavy.
"Musím být silná. Kdybych nebyla zešílím a spáchám sebevraždu už před kurevsky dlouhou dobou."
Opravím jeho obdivná slova a stále váhám nad rukou. Jako by jí můj pohled stále držel nataženou.

Nevěřím sice, že by jen tak dokázal zmizet ale to nezjistím pokud to nezkusím. Ulevit světu od své existence mohu vždy, ale...
"Zmizíš a co pak až umřu? Jakou roli ve tvé říši budu mít?"
Koutkem duše zadoufám, že mi vysvětlí tu nově získanou nesmrtelnost a ujistí mě, že mě vlastně žádná cesta tam nečeká. Jenže, ani on sám nevěděl jestli ho něco dokáže zabít, to že já na to nepřišla neznamená, že neexistuje způsob.

Nadechnu se, ale výdech poté zní spíš jako povzdech a vložím svou ruku do jeho. Žádné pomalé přibližování, při kterém bych jen ztratila odvahu. Prostě jako když strháváte náplast. Nenechám se však příliš stisknout, potřebuji tam vědomí, že mohu kdykoli vyklouznout.
Když je moje ruka v jeho, krátce zavřu oči, otočím hlavu stranou a zase je otevřu, abych na to pohlédla.
Dobrý, hlavně klid, tohle by šlo...
Pak si znovu vezmu slovo a pohlédnu mu do očí s vážným výrazem a mírným zamračením.
"Luci... ty ale jsi monstrum."
Řeknu přísně a krátce se odmlčím, jen na nadechnutí.
"Já také."
Dodám, lehce zaváhám nad dalšími slovy, pak se však přestanu mračit a provokativně se pousměji, jako kdybych ho napálila na nějaký žertík ve stylu "hele koukej" a vybrala mu kapsy.
"A příšery přece patří k sobě."
Na důkaz, že to myslím smrtelně vážně velmi jemně přejedu palcem po jeho prstech. Může cítit jak se mi ruka chvěje a z pohledu do očí je znát jak se přemáhám. Stojí to dost sil, ale chci se pokusit to vydržet, zvládnout, překonat.
Tohle je pravý Luc...
A možná je na čase se svým životem něco trochu udělat.