Mučení samé mučení... Hau!
Kdo jiný než Střela

"Vidíte to, pane Vandemare. Jako zlomené ptáče. Nebrání se. Odevzdala se." Prohlásí pan Croup a nespokojeně mlaskne. Pan Vandemar jen pokrčí rameny, hrajíc si přitom s nožem.
"Co s ní budeme dělat?" Zamyslí se pan Croup dlouze. Vandemar opět pokrčí rameny. Následně podpírá kříž.
Pan Croup na něj překvapeně pohlédne.
"Ukřižování? Vážně?" Zeptá se jej. Vandemar najde vhodné místo. Položí kříž na zem.
"I trnovou korunu?" Croup se podívá nechápavě na Vandemara, který z kapsy od saka vyloví korunu.
"Neblázněte. Vždyť je to žena. Nebudeme přece urážet církev." Prohlásí Croup a vytrhne Vandemarovi korunu, kterou zahodí do jednoho z obrazu.
"Vezměte jí aspoň... když jste něco tak šílené vymyslel." A s tím tě bez veškerých problémů Vandemar zvedne. Společně s Croupem přibíjí k jednomu ramenu jednu ruku a poté druhou. Přesněji byly ruce hřebem proraženy v zápěstí či těsně nad ním, při čemž nebyla poškozena žádná kost.
"Ano, děláte to správně. Zasáhnout nerv medianus, který působí intenzivní bolest." Zazubí se Croup na Vandemara, který si to celé vůbec vymyslel.
A pak dojde k nohám. Přeložil levou přes pravou a obě přibyl jediným hřebem. Následně oba dva vztyčí kříž, který pořádně zajistí, aby náhodou nespadl. To by totiž nebylo dobré. Kazilo by to jejich reputaci.
Pan Vandemar vyloví zase z kapsy bič. Pan Croup se na něj tázavě podívá.
"Tak i bičovat byste jí chtěl? Máte rád sado maso?" Zeptá se Croup a tiše si po vzdechne. Mávne nad Véčkem rukou. Sedne si na zem a raději pozoruje. Vandemar neodpoví. Za něj odpoví mlasknutí biče. A další. Další. Nepřestává. V jakýchsi rytmech hezky za sebou. Rány dopadají na tělo. Už tolikrát mrzačené.

A do hajzlu...

Těžce vydechnu.
"Kéž by..."
Pravím téměř neslyšně. Kam vlastně jdeme? Nevím. Chce se mi spát... Ta chůze je uspávající.
Naslouchám jeho vysvětlení a pousměji se. Normálně bych asi zavrčela a něco na to konto prohlásila, ale hlavu stále nemám úplně v pořádku a tak nejak neseberu svou klasickou nepříjemnost.
Do-Kristovy-nohy-hřeb-vraž-pořádně... Takže co? Teď jsme jako nějak spojeni? ... Ať si od toho neslibuje něco víc... Ne... to... nejde...
Normálně bych asi první část myšlenky řekla nahlas a dožadovala se odpovědi, ale takhle spíš upadám do polospánku celkovým vyčerpáním.

Nakonec se něco změní, jako kdybychom prošli někam jinam a já otevřu oči. Tuhle místnost znám!
Překvapeně zamrknám a chci se zeptat Luce, co to má znamenat, když mě předběhne a chopí se slova první.
Ne....
"Ne, Luci..."
Vydechnu, dech se mi zrychlí. NE! Mám chuť křičet, vlastně už i můžu, ale jako kdyby mi svými slovy vytrhl veškerý vzduch z plic a já ho tam nemohla vrátit.

"Nikdy jsem se neměla za lepší. NIKDY! Moje duše patří tobě... PATŘÍ DO PEKLA!!! JÁ. PATŘÍM. DO PEKLA!!!"
Začnu křičet, ale on už je pryč. Nechává mě v místnosti samotnou s mými myšlenkami.
Je to pravda... všechno je to proto... že nejsem schopná... vytěsnit to všechno z hlavy...
Mí bratři mi zničili psychiku, rodiče to dorazili, já jsem se jim pomstila jejich zabitím a oni mě léta straší dál. Nejsem schopná nechat se pohladit, nebo políbit, protože mi to ti tři zhnusili a co hůř... spojili to se samými nepříjemnými pocity. To všechno... A pak proto, že kvůli nim, nejsem schopná milovat, tak budu opět jimi trestána.
"Tvá zvrácená logika nedává sebemenší smysl..."
Zašeptám v pláči. Zničená, ublížená a odevzdaná. Proč bojovat? Komu jsem kdy v životě pomohla? Možná nějakým klientům a nebo naopak.
"Zasloužím si to..."

Moc dobře si uvědomuji kdo v této místnosti padl a jak. Ale nemám sil se zvednout a stanou jim čelem. Možná cítím chvíli, kdy se objeví, ale proč bych to měla řešit? Klečím tam s rukama na zemi, mezi které dopadají slzy.
Věřila jsem ti... Ať se to zdá nemožné, nereálné a nepravěpodobné... já ti věřila...
Možná, že jsem i něco cítila, ale... neumím to dát najevo. Bylo mi to vzato jako spousta dalších věcí. Vzato, přetvořeno a vráceno. Robitá dívka, funkční stoj na zabíjení.
Nic víc. Nic míň.

V Díře

Stále jsem se nemohl zbavit toho nepříjemného pocitu. Snaha se utišit tím, že to je v pořádku a že to zvládne. Už tolikrát to zvládla beze mně... Ne. Prostě to nejde. Jak si jeden přizná, že k tomu druhému něco cítí...
Navíc ty doteky. Letmé doteky konečky prstů. Vždyť se mne dotkla a nechala mne ať se dotknu. Sice to bylo jen trošku a zase to bylo bolestivé... ale bylo to.
Jeden by se prostě měl radovat z malých drobných věcí. Je to potom úžasnější.
Přestanu myslet na ten špatný pocit. Stejně se zase se Střelou uvidím. Najmu si jí. Peněz na to mám dost a navíc ona nevydrží na jednom místě. Nebo snad ano? Kdo ví?

Dojel jsem k díře Ševíkem. Pohledem jsem zastavil na předním skle, které bylo nové a vyměněné. Vzpomněl si na to, jak jsem jí zabil.
Ne. Není mrtvá. Tím bych se měl držet. Neřešit co se stalo... ale co se stane. Zamkl jsem auto. Bylo mi jasné, že ho nikdo neukradne. Kdo by kradl auto s jasnou spz, která jasně říká, že to auto patří mně.
Otevřel jsem dveře od Díry. A jen co mne Beth spatřila vrhla se mi kolem krku a srdce zaplesalo. Vyměnil jsem si nevraživé pohledy s Šedivákem. Není to dlouho, co jsme oba dva uznali, že se pokusíme o ní dělit. Šedivák prostě musel pochopit, že jeho žena je démon a to pořád na její podstatě nic nemění. Navíc... já mám Střelu. Omyl. Budu mít. Sice to jde pomalu... ale já se tak nevzdám. Jednou budeme šťastný pár jako tady Šedivák s Beth.

A v tu chvíli do mne div nevrazí nějaká dívka. Dle aury, která z ní vychází a také pohledu do očí... jež nebyl vážně schválně zjišťuji, že se jedná o čarodějku. Ne tak ledajakou. Dcera Morgany. A právě řeší jakýsi problém se svým přítelem... bývalým a snad nynějším přítelem. Aspoň to jsem v jejich očích viděl.
"Opatrně. V pořádku? Ten panák není vůbec špatný nápad... je když tak na mně." Mrknu na ni. Nevím co v mých očích viděla. Nicméně každý, kdo má takový dar jako ona. Díky tomu pohledu hned pozná, co jsem. Lucifer. Nemusím se tak zbytečně představovat.
"Slyšel jsem, že potřebujete pomoct..." Vykouzlil jsem na své tváři úsměv. Ovšem ten mi v jedné chvíli jako kdyby zamrzl. Šlo o Střelu. A byla v maléru. Velkém maléru.
K čertu... Otočil jsem se na podpatku.
"Já... teď... to... nemůžu... musím za Střelou." Vykoktám ze sebe omluvu a vystřelím z Díry ke svému autu směrem, který mne k ní táhne.
Vydrž zlato. Prosím vydrž.

***Aka Chris***

"Já dobře... běž... promiň. Chápu." Vysoukal jsem ze sebe. I přesto jsem stále cítil, že prostě za to může i fakt, že jsme spolu strávili lože. Jenže to nebyl sex jako takový. Bylo v tom něco jiného. Ne. Pouhé ukojení chtíče. Ale prostě něco víc.
I tak jsem jí pustil. Nemá cenu jí tu zbytečně zdržovat. Potřebuje být sama a já to musím respektovat.
S tím jsem si zase lehl do postele. A pak se zarazil. Otec tu byl. Lucifer.
Co ten tu sakra chce? I tak jsem však nevycházel ven z pokoje. Není nebezpečný. Zatím.

Opravdu rytíř na bílém koni?

"Neomlouvej se. Ššššš! Už si v bezpečí. Všechno bude dobré." Sliboval ti tvůj parťák, který ti přišel na pomoc. Jako nějaký princ a ty jsi byla princezna ve věži, která je střežená drakem. Jenže princezna v pohádkách by takové muka nezažívala jako ty.
"Říkal jsem, že jsem se podělil o svou nesmrtelnost. Podělil jsem se i jakýsi další věci k tomu. Takže, když jsem prostě věděl, kde hledat. Je to novinka... ještě to nejsem schopen vysvětlit." Pokusil se vysvětlit.
Šel s tebou dál onou pustou krajinou. Nikdo vás nepronásledoval. Duše, které si sem přivedla vás nijak nesledovali. Zřejmě věděli, kdo je tohoto místa pán.

A tak jste dál mlčky šli. Než jste se octli jinde. Nacházeli jste se v bílém pokoji. Všechny stěny byly pokryté obrazy. Na každém obraze jiný pokoj... Neverwhere.
"Je to pět let. Pět let. Za těch pět let si myslela jenom na sebe. Nevšímala sis, že bych mohl něco k tobě cítit. Nevšímala sis, že bych se mohl nějak bránit, když si mne pokaždé... vážně pokaždé, co jsem se tě snažil byť jen dotknout... to, že bych se mohl také bránit a ublížit ti. Kolikrát sis do mne jen tak ze srandy střelila... protože jsem přece nesmrtelný, tak to vůbec nevadí. Omyl. Víš jak bolí regenerace? Vždy jsem tě nechal... Myslíš si, že jsi lepší než tvoji rodiče? Pozastav se sakra nad tím..."
S tím tě položí na zem. Koho dalšího si tady zabila... no tak... vzpomeň si koho?
"Proč bych tě měl zachraňovat?" S tím zase zmizí.

Tohle nazýváš vhodná chvíle?

*Proč musí znít tak naléhavě?* bleskne mi hlavou, když si nandám i vršek a začnu hledat kalhoty.

"Budu hned zpátky..." ujišťuju ho automaticky.

Slyším ho, jak vstává a obléká se také. Zřejmě trenky. Nedívám se. Bojuji s udržením rovnováhy při nasazování kalhot. Nakonec tuhle malou bitvu vyhraji a vítězství dovrším i zapnutím zipu a knoflíku. Pokračuji v ujišťování Chrise, že je vše naprosto jinak, než ve skutečnosti je.

"Nic jsi neudělal špatně. Jen skočím k baru se podívat a zjistit, kde je pizza a tak..." mumlám a doufám, že znít přesvědčivě. Ale to už on stojí mezi dveřmi a mnou. A to jsem se ani ještě nenatáhla automaticky pro kabelu. Zastavím se a pohlédnu jeho směrem. Teď se vyhýbám pohledu do očí já. Dám si pramen vlasů za ucho.

Povzdychnu si. Chce slyšet vysvětlení. A to hned. Jinak mě nepustí. Stačí mi vidět jeho postoj, ani ne pohled do tváře. Zavrtím hlavou, obejmu se rukama a povytáhnu ramena.

"Nic jsi neudělal špatně. Se vším jsem souhlasila, to moc dobře víš... Já jen... jsem ..." hlas mám tichý, ale stejně věřím, že mě slyší. "Potřebuju se napít. Byl to šílený den."

Ještě víc povytáhnu ramena a dívám se na zem. Nevím, jak z toho vyklouznout. Tohle je nejblíž pravdě, co dokážu ze sebe teď dostat. Jak ironické, že?

"Prosím?" zašeptám prosebně.

Spásná záchrana

Nevím de vyčaroval potřebné nástroje, ale měl je a dělal přesně to, co já jemu.
Ač jsem řvala bolestí dokud jsem neochraptěla, stejně jsem byla schopná šuškat do ouška posměšky.
"Musíš kousek výš... Hehe... to je žlučník. Chybka, ten jsem ti nechala vevnitř."
Charles mě několikrát během mého mučení i udeřil do rozřezaných tváří, abcyh ztichla, ale naopak jsem se mu vysmála do tváře.
"Já ti zub nevyrazila."
Drobný problém však nastal u rozdílu pohlaví a jistého chirurgického zákroku, se kterým si pak ve výsledku bratr nevěděl rady, protože se tím musel odklonit od onoho "udělám ti totéž, co ty mě" ať chtěl nebo ne.
Ale neodradilo ho to a rozhodl se pokračovat v bolestném konání. Milé dámy, pokud máte někdy při vašich dnech pocit, že vás to bolí tak, jako by vám tam někdo vrazil nůž, zkuste si ho tam mít doopravdy a pak si o tom popovídáme.
Na tohle už mi došly i vtipné poznámky a ve výsledku jsem o hlasivky přišla úplně. Ovšem ani to mě nepřesvědčilo k tomu, abych zkoušela prosit o konec. Sotva jsme zašali. První člen rodiny a kdo ví, třeba po mě další dny půjdou i další mrtví, postávající okolo. Většina z nich pouze jednoduše zastřelena, ale několik případů mělo známky většího násilí, které by mě jistě rádi nechali pocítit.

Celé to divadlo s bratrem trvalo až do večera, jak přízrak s Luciovou tváří sliboval. Pak se všichni stáhli pryč, rozplynuli, nebo já nevím. Přes slzy v očích jsem to vlastně ani neviděla, ale jakmile vyschly, mohla jsem pohlédnout na nebe. Tam jsem zjistila, že vidím, kam všichni zmizeli a raději jsem spustila pohled k zemi.

Cítila jsem všechna zranění, každý poškozený orgán, každý sval a kousek tkáně. Postupně se všechno začalo cukat, mravenčit a napínat k sobě, aby se záhy sjednotili zpět. Všechno se spojilo a na těle nezůstala jediná stopa po včerejším utrpění. Byl to skutečně den, co jsem tu strávila? Nebo tu čas plyne jinak?
Jen těžko se dokážu soustředit na cokoli jiného. Než se naději je opět ráno. Nevím, jak se tu ráno dá poznat, možná jen tím, že tváře zastupující hvězdy zmizí z oblohy a objeví se přede mnou, ale temnota, nebo spíše šedost tohoto místa je pořád stejná. Žádné světlo, žádná možnost úniku, ať s okovy škubu sebevíc.

Teď nastoupí rodiče. Jdou na mě spolu, protože jsme jim nejspíš neprovedla tolik zranění jako drahému synovi.
"Špatný prst, já začala palcem."
Zkusím to, ale stejně mi odřeže prsty od malíčku. Je mu jedno jaké to bude pořadí a nenechá se tím rozhodit.
Bolestná agónie byla o to útrpnější, když jsem nemohla své myšlenky přesměrovat na jedovaté poznámky. Tedy, snažila jsem se o ně i dál, ale bez nejmenšího efektu.

Nevzdala jsem to. Snášela jsem bolest, kterou mi způsobovali a držela se. Snažila jsem se přijtí na to, jak z toho ven, ale nedokázala jsem se soustředit. nešlo to. Zatím jsem nedokázala přepnout, abych to mohla přestat vnímat.

A pak se obejvil On. Rytíř na bílém koni, Luc kterého znám ve své podobě. Ne proto, aby mě trápil, ale aby mi pomohl. Vidím mu ten jeho spasitelský komplex na očích.
S dýkou ode mě se velmi rychle zničí mé rodiče a nejspíš je poslal zpátky kam patří.
"Veděla jsem... že to... že to nejsi... ty..."
Zachraptím, když mě sundavá z pout. Z očí mi tečou slzy, ale tentokrát ne bolesti. Dostanu se odsud. Jo, až se zbavím otupělosti, kterou způsobují četná zranění, tak budu prskat, že bych na něco jistě sama přišla, ale teď jsem ráda, že tu je. Nikdy dřív bych si to nebyla schopná přiznat, ale jsem.

"Ne... já...... ty promiň."
Vykřičené hlasivky jsou znát, každý pokus o slovo mě škrábe v krku snad milion jehel, ale stejně mi to v mluvení nezabrání.
"Jak jsi..."
Kašel.
"Jak jsi to věděl?"
Zeptám se šeptem.
"To ... kde jsem."
Upřesním. Nemám sílu se bránit odnešení i kdybych chtěla sebevíc a navíc díky prostříleným nohám bych nemohla sama jít. Navíc mou mysl zaměstnává spousta jiných věcí, než abych ji zajímal fakt, že se mě někdo dotýká.
Vlastně, je to celkem fajn a nemá to žádný intimní kontext. I když bolest pomalu ustupuje, díky náhle fungující regeneraci, zjišťuji, že to není tak velký problém, jak bych čekala.
Může mě vzít do náruče a já nešílím...
Pousměji se nad tím. Pravda. Ani jeden z bratrů mě nikdy nikam takhle nenesl, takže to nemám fixované ke špatné vzpomínce.

Mučení pokračuje

Bolest se dostavila. Snažil se to dělat, tak jak si to pamatoval a čím dál tím víc si ho štvala tím víc se vztekal. Rodiče se ho snažili podporovat.
Přeci jen byl první na řadě.
Pak se ráno přehouplo do noci. Byla to snad chvíle. Hvězdy však na obloze nebyly hvězdami jako takovými. Byly tam tváře mrtvých, které si zabila. Hleděli na tebe stejně jako ty. Mezitím co se zranění, které si utrpěla, léčilo.
Noc trvala snad kratší chvíli než ráno. Zranění si však žádné neměla. To tě zase čekalo. Aby si měla další. Tentokrát přišla na řadu matka ve spolupráci s otcem.
Mlčeli. Konali. Nenechali se vytočit, jako tvůj bratr. Bylo to pomalé. Zdlouhavě pomalé.

A pak se tam objevil Lucifer. V lidské podobě.
V ruce držel dýku, kterou si mu darovala a vrhl se po tvých rodičích. Zabil je. Zničil je. Vypařili se.
A pak se začal věnovat tobě. V jeho očích byla starost a obavy.
"Omlouvám se, že jsem to dřív nestihl. Omlouvám se." Prohlásil, když tě zbavoval pout a poté tě vzal do náručí.
"Odnesu tě do bezpečí." Nesl tě daleko od nich. Někam pryč. Někam do bezpečí.
Jak si byla v jeho náručí, jako kdyby ona regenerace se vrátila a zranění se léčila. Ač stále bylo ráno.

A bude se mučit...

"Bas-tarde... Můj cíl!"
Vypravím ze sebe z tuha. Nemít jeho spáry v mozku, mluvilo by se snáz.
Má mě mučit, na zabít. Potěšující. Vážně.
Kurva!
Dvěře i okna jsou pryč a hlavou mi projede nová ostrá bolest.Padám na kolena s bolestným výkřikem. Sahám po pistoli na opasku, vstávám a vystřelím na démona. A ne jednou, jenže záhy jsem znovu sražena na zem, díky ocasu, který mi podrazil nohy.

Neodpovím na jeho otázky. Odpovědi by se možná nelíbily ani mě samotné neb nemám zdání, proč bych se této tváře měla bát. Navíc k nim ani nedostávám příležitost.
Pokouším se znovu vstát a pokračovat ve střelbě, pracovat na možnosti útěku, chci taky sáhnout po granátu, ale nestihnu nic z toho. Srazí mě svou vahou, vyrve mi zbraň, kosti praskají, cesta ke granátům je znemožněná, drápy svírají hrdlo.
Kopu, svíjím se, držím jeho ruku ve snaze ji odtáhnout a urvat si drahocenný kyslík.
Počkat... to nedává smysl.
"Nemůžeš... zabít... rozdělil... já... nesmrtelná..."
Vysoukám ze sebe. Jak to teda kurva funguje? Nemělo by mě to zabít. Sakra ne...
Braním se do posledních sil, kterých ubývá stejně jako kyslíku a celou dobu se svému vrahovi dívám do očí.
Ne... Nemůže tohle být Luc... jel za jinou holkou... Pomoct...
Tma.

Tma netrvá dlouho a poznávám krajinu před sebou. Vžduť říkal, že mě nemá zabíjet a mám žít. Tak co do prdele všech svatých dělám tady?
Evidentně nejsem tak úplně nesmrtelná. Poznámka pro příště... Eh... příště? Já pořád věřím, že tohle není definitivní?
A co když je to všechno pravda? Moji první smrt zavinil Luc.
"Je to tvoje vina, že jsem tě zabil.."
Zazní mi Lucova poslední slova před mou druhou smrtí. Má pravdu. Já byla ta nepřipoutaná, nebyla to jeho vina, ale... mohl to udělat schválně a uhrabat si cestičku pro tohle.

Nemusím se dlouho rozhlížet, abych postřehla jasnou změnu, která tu od posledně proběhla. Stíny mých obětí nečekají, nepozorují, ale jednají... A další věc. Cítím. Nejsem jen prázdná mrtvá duše, ale mám veškeré emoce, kterých jsem schopna.
To by Luc neudělal, vždyť mě... vždyť mě... vždyť mě co? Miluje? Argrrh... Pitomost.
vzpomenu si na jeho pohledy. Stejné jakými se Richard díval na Dvířku. Ať však celková myšlenka byla jakákoli, nedokončila jsem ji.

Jednající bytosti se na mě vrhají. Tasím nože a bráním se. Sekám, bodám, otáčím se, chráním se jinými, znovu je zabíjím, uhýbám, tančím mezi nimi a přichází jich stále víc a víc, sápají se po mě a já svou kůži odmítám dát jen tak.
Nakonec mě stejně strhnou. Je jich příliš mnoho. Chytí mě a vlečou ke skále, kde mě i přes mé vzpouzení na konec připoutají.
Znovu se objeví Luc. Zní tolik jako on a já stále odmítám věřit tomu, že by to on být opravdu mohl. Vypráví mi tu o řecké báji.
"Prométheus..."
Syknu. Znám ji. Znám jich spousty. Určité oblasti dějepisu mi šly a bratři si ze mě skrz to rádi dělali legraci. Ani nevím, co na tom bylo zlého, ale veškeré své vzdělání jsem hodila do nejbližšího odpaďáku s prvním útěkem z domu.

Tak jako Prométheus platil za to, že dal lidem oheň, já mám platit za svou sobeckost se kterou jsem se mstila na nenáviděné rodině a osvobodila svét od svých trýznitelů. On chtěl pomoci lidem... já sama sobě. Ve skutečnosti jsem se nikdy necítila o moc lépe, obzvlášť poté, když jsem zjistila, že nebe a peklo skutečně existuje a nemohu tedy spát s naprostým klidem, že už je nikdy neuvidím. Lucifer může své duše pustit. Může jim vrátit i tělo? Nejspíš ano. Zhmotnit je, aby mě trestali. Za co? Za to, že oni mě šikanovali, zneužívali a pak celou vinu svedli na mě? A rodiče věřili komu? Samozřejmě že jim!
Naštvaně vydechnu nosem a sleduji svou rodinu před sebou, vystupující z řad mých obětí. Luc se poroučel a nechal mě s nimi.

Vpřed vystupuje nejstarší z bratrů. Charles. Tatínkův miláček Charlie... Ten, který s tím vším začal, ten který to vymyslel a ten, jehož slovo mělo větší váhu než všech zbylých sourozenců dohromady.
Zatnu čelist a hrdě zvednu hlavu dívajíc se mu do očí. Vím moc dobře, co bude následovat. Prostřelila jsem mu obě kolena, opakovala jsem mu všechna slova, která šeptal on mě, zatímco mi dělal ty věci a používala je proti němu.
"Tak pojď."
Vyzvu ho. Tohle všechno... bude to o fyzické bolesti. Časem přejde... budu řvát, ale přejde to. Když se bolest neustále opakuje mysl se otupí.
"Ale škemrání odemě neuslyšíš."
Zasyčím, když se přiblíží ještě víc. Na to mu i plivnu do tváře.

Jasně si vybavuji jeho smrt, jako by to bylo včera. Vplížila jsem se do domu, viděla ho, dvakrát zmáčkla spoušť, aby mi nikam nemohl utéct. Plazil se daleko ode mě, kvičel jako prase a volal o pomoc.
Rodiče přilákala střelba, otec měl také zbraň, proto jsem mu okamžitě prohnala kulku ramenním pletencem, aby ji pustil, což se stalo. Následně jsem ho přišpendlila za obě ramena na dřevěné dveře dlouhými noži, aby si nenechal ujít tu podívanou. Matka chtěla prchnout. Také jsem jí ustřelila nohy a přitáhla na místo k otci, kterému jsem dalším nožem uřezala prsty, aby se nepokoušel osvobodit. Matčiny ruce jsme jen pevně svázala a vrátila se k bratrovi.
Rodiče řvali, že jsem úplně zešílela a všechno to z čeho jsem bratra vinila jsem si vymyslela. Abych se prý stala středem pozornosti a tak. A teď že dělám to samé... snažím se být zajímavá.

Ukázala jsem, jak jsem zajímavá.
Charles se smál, že nemám na to, abych vyvraždila rodinu. Jak se chudáček spletl. Začala jsem mu řezat obličej. On se bránil, možná neměl funkční nohy, ale ruce mu stále sloužily. V jedné chvíli mi vyrval nůž a seknul mě s ním do krku.
O nůž jsme se chvíli přetahovali, vzájemně si dořezali ruce až nakonec skončil v jeho břiše a já ho vyvrhla jako kapra na Vánoce. Než zavřel oči, s posledními okamžiky života ztratil veškerou svou mužnost, kterou jsem mu následně narvala do otevřené břišní dutiny.

Matku jsem podřízla, protože začala příliš hlasitě ječet a tahalo to za uši. Otcovi jsem vyřízla jazyk, ustřílela jsem mu postupně všechny končetiny a nakonec jsem mu vyrvala srdce, které jsem mu vrazila do ústní dutiny.

Nyní mám Charlese před sebou a vím jistě, že nebudu mít to štěstí, abych na nůž v břiše vykrvácela a zemřela. Ne. Budu se dívat na vlastní vnitřnosti, které ze mě vyvrhne. A vlastně se i před blížící se bolest těším. Pokud to jen trochu půjde, hodlám ho srát poznámkami o tom, že to dělá špatně a opravovat ho.

Prozraď mi... kdy jindy by na to byla vhodná chvíle?
Náročná Čarodějka

Nemám ani nejmenší tušení, co se žene hlavou čarodějky. Dal bych cokoliv za to se to jednou dozvědět. Jeden by se pak vyhnul tolika problémům.
A to jak najednou vystřelí z postele, nechápavě hledím na její záda. Chce odejít. Cítí se hloupě? Proč? Co se to děje?
"Ne, Si. Nechoď nikam." Promluvím k ní, když se začne oblékat. Také se opatrně sehnu, abych si aspoň navlékl trenky a tak nějak víc jí nepobuřoval.
"Co se stalo? Já... udělal jsem něco špatně?" Zeptal jsem se jí. Měl jsem něco snad říct? Byla chyba, že jsem mlčel?
Proč to musí být tak těžké? Zoufám si v duchu, i když navenek také zrovna nepůsobím vyrovnaně. Pohled plný nepochopení. Doufám přitom v nějaké vysvětlení.
Vím, že jsou chvíle, kdy prostě má zřejmě v úmyslu utéct, tu historku s pizzou jí nevěřím. Zatarasím jí sebou dveře , ač to bylo obtížné k nim dojít a stálo to hodně sil.
Zatraceně... neměl bych to být já, kdo by se měl oblékat, rozloučit se a rychle zmizet? Jsem vážně překvapen.

Nevěděla jsem, že na to skočí hned! :D


Bylo to úžasné, o tom nemohlo být sporu. Jsem sice křesťanka, ale vím, že je sex a pak je ještě něco víc. Zpříznění duší a takovéhle poetické věci, co si většina lidí myslí, že je jen hloupý výmysl. Ale ti tedy rozhodně nezažili to, co já právě před pár zlomkami sekund. A ne, nevymýšlím si to, jsou věci, co se nedají ani zahrát či zfalšovat.

Ale jak se propast minulosti zvětšovala a jak se můj tep vracel do normálu a srovnával s tím Chrisovo, začalo se ozývat moje všudypřítomné svědomí. Pocit viny, že jsem ho jen využila k tomu, abych se zbavila neustálého stresu a vůbec neubývající samoty. Pocit, že bych se měla cítit špatně. Vyspala jsem se s někým, komu jsem ještě před pár hodinami řekla, že se s ním už nikdy nechci vidět po téhle práci. A přece jsem se s ním vyspala. Dávala jsem mu tím naději, že jsem předtím lhala, nebo jsem jen laciná ženská, co si nemůže odpustit něco takového?

Ano, vím, že většina těch myšlenek je nejspíš přehnaná, ale zkuste si někdy něco emočního vysvětlit rozumově, jde to jen velmi, ale velmi špatn, jestli vůbec. Mně se to každopádně nikdy nepovedlo. A tak jsem začala s tím jediným, co mi kdy pomohlo se vypořádat s plnou hlavou myšlenek. Něčím se zaměstnat. Případ. Cokoliv.

"Půjdu se podívat po té pizze," řeknu chvilku po té, co mne políbí do vlasů. Okamžitě vstanu a začnu sbírat kousky svého oblečení, abych si je oblékla. Většinou přitom jsem stála zády ke Chrisovi.