Vítej zpět Chicago

Převedu směr svého myšlení k práci a dokážu se soustředit na své staré já. Ne, nemohu si dovoli vypadat slabě a zranitelně. Prostě ne.
"Možné to je."
Přikývnu a vrazím mu Mazlíka. Mousera nechávám přes rameno a nabiju brokovnici.
"Já ti říkala, že tu něco smrdí..."
Ušklíbnu se a kývnutím se rozloučím s těma dvěma, než nám Dvířka umožní odejít průchodem, který pro nás otevřela.

Fuj. Ne, příjemné to nebylo... Znovu. Naštěstí se oklepu rychle. Tenhle průchod temnotou už jsem jednou absolvovala, takže jsem věděla co čekat.
Jak zjistíme, v čase zde neuběhla ani minuta. Čaroděj muse být neskutečně překvapen, když nás jeho kouzlo před ním spolklo a my mu vyskočíme za zády hned na to.
Překvapen vskutku byl, ale ne dlouho. Jakmile začal svou větu, rovnou padl výstřel ještě než ji stačil dokončit. Klok klok prásk! Zazní po druhé. Obě rány schytal do hrudi.
"A jakejs byl, čaroději."
Odfrknu si a tasím nůž se záměrem mu pro sychr ještě odříznout hlavu.

Pokud mě Luc nechá, dojdu k tělu, přikleknu, brokovnici položím vedle sebe, vyhrnu si rukávy košile, opřu se kolenem o jeho rameno a zabodnu bajonet do krku. Následně se o nůž opřu a je to jako kdybych krájela meloun. Bude muset pořídit nový koberec.
Koleno i ruce mám záhy od krve, ale nevidím v tom nic špatného. Na to ve své řezničině ještě hodluám pokračovat, když z prostřílené břišní dutiny začnu vytahovat střeva a začnu jeho tělo jimi svazovat.

Krok vpřed snad, ale nejdříve domůůůů!

Má pravdu. Není to dobrý. Jenže whááá... Nevím co mne to popadlo. Možná to uvědomění si, že jsem o ní během jednoho dne dvakrát přišel, spustilo jakousi vlnu zoufalých pokusů. Jak jinak to popsat. Tento případ je zatraceně na nic. Jako kdyby v tom bylo něco víc a "zabavení" těch dvou mělo zaujmout naší pozornost. Soustředit se na případ. Dobrý nápad. Pochválím se v duchu.
Navíc si jí najal Morgan. Takže to nesouvisí s Radou, kdyby ano, tak by to vykonával on sám. Ale je do toho nějak zapojená i Rada samotná. Aspoň jeden člen ovládající magií ano.
S kým to tak může souviset? Napadne mne.
A pak si uvědomím, že zřejmě v mém bytě by mohl být ten chlápek, který nás dostal sem. Navíc nemám ani nejmenší tušení jak je to s časem.
"Ehmmm... možná ve vile budu mít stále nevítanou návštěvu." Prohlásím k Nicky a vůbec se to netýká toho, co se stalo.
Případ je vážně důležitý.
"A mám pocit, že v tom všem je něco víc... a smrtí těch dvou to neskončilo." Prohlásím s naprostou vážností a ano hurá do Chicaga.
"Sbohem... a rád jsem vás poznal..."
Byl to vážně milí pár. Jak jim jen závidím.

Musím uznat, že to je snad poprvé co mi onen přesun není vůbec příjemný.
Co se týče té návštěvy... najednou jsme se objevili před ním (čáryfukem) a zrovna ve chvíli, co se červí díra po nás zavřela. Takže tady čas vlastně ani pořádně neuběhl.
Byly jsme v chodbě domu, před vchodovými dveřmi, které budu muset upravit. Stál před námi otočený směrem ke dveřím a asi se chystal k odchodu. Nebo kdo ví čemu.
"Vy jste tu neměli být..." Prohlásil překvapeně, když si nás všiml. Vzhledem k tomu, jak mi byla ona "bílá" magie proti srsti a Střela to zřejmě potřebuje, nechal jsem na ní veškeré konání. Třeba ať z něho vymlátí duši nebo co.

No jo, vždyť já jim to přeju...

Bylo tolik věcí, co jsem měla v tu jedinou chvíli udělat jinak. Odtáhnout se, zdvořile se poodtáhnout a něčím ukončit tohle líbání a zamluvit to tak, abych si to mohla dobře promyslet. Byl zraněný, zmatený z toho mučení, co mu způsobila má matka. Já byla unavená, zmatená, zranitelná a tak moc osamělá. I přes těch pár povrchních přátelství mezi sousedy, i přes občasné hovory s Šedivákem a Beth, i přes ne moc časté konzultace s Eliotem. A každo-nedělní hovor domů jsem byla osamocená. A nebylo čím to zalepit a opravit. Ani kočky na to nestačily.

V budoucnu se budu omlouvat tím, že jsem se chtěla cítit pro jednou celá, úplná. Jako část fungujícího celku. Zaplnit tu prázdnotu. Ale vím, že stejně se kvůli tomu budu cítit mizerně. Jedna rychlovka, prosycená teplými polibky a pokusy o něhu, ukončená propletencem těl a dechem, který se pomalu a jistě bude vracet do normálu. A pak bude po všem. Nevyřknutý slib potvrzený činem z čiré touhy a pouhopouhých pudů. Aspoň tak se budu soudit.

Ale přesto dělám, to co dělám. Líbám ho a tisknu se k němu celým tělem. Není ani centimetr moji kůže, mého těla, co by jej nechtěl ještě blíž, v ještě těsnějším objetí.

Nebyla to blbost... možná je to krok vpřed?

Proč se tvářím tak nešťastně? Je sakra nesmrtelný, on se vzpamatuje... Nebudu se ptát jestli jsem mu neublížila, já mu ublížila, vím to. Jen ubližuju. Neumím nic jiného. Nepotřebuji to. Nechci aby se mě někdo dotýkal... Nebo... ano? Ne... nedokážu to, nesnesu to. Nejde to. Nemůžu.
Zatřepu hlavou, abych utnula ty hlasy všech myšlenek lítajících mi hlavou. Já to zkusila. Nechala jsem ho aby to udělal...
Blbost. Neměla jsem to dělat.
Jak urovnat ten zmatek? Nevím.
"Ne. Není to dobrý. Nic nebude dobrý..."
Odpovím bezradně. Jestli to bude dál zkoušet? Sakra že bude. Dala jsem mu naději, že... Ach ne.
Nedopadne to dobře. Ne... Blázne!

Hlas Dvířky a já si až teď trapně uvědomím, že ji mám z v zádech a úplně jsem vypustila jejich přítomnost! Chyba! Ne. Nesmím se nechat rozhodit.
Okamžitě jsem na nohou a Dvířce čelem. Zpětně si přehraji co vlastně říkala a zamrkám. Ano, domů, do Chicaga...
Na Morgana!
A ne, tím nemyslím panáka rumu.

"Jo, máš pravdu."
Přitakám.
"Jen si seberu vercajk a můžem jít."
Dodám a jdu si posbírat veškerou svou výbavu. Jakmile jsem připravená vrátím se k Dvířce. Snažím se zase trochu mračit, jako obvykle a stáhnout se do své osobní kukly, abych si srovnala rozházené myšlenky.
"Ještě musíme někoho odpravit."
S tím pohlédnu na Luce. On ví o koho jde a těm dvěma to nic neřekne.
"Dík za pomoc a ..."
Rozhlédnu se kolem.
"... soráč za ten brajgl tady. Doufám, že se už neukážou."
Mírně se ušklíbnu, což mělo být něco jako úsměv a jsem připravena jít.
"Hurá domů... do Chicaga!"

Blost! Blbost! Blbost! Moje blbost!

Já se jí dotkl? Na mé tváři se objeví překvapený výraz.
To, že se následně octnu bolestivě na zemi ani nevím jak, div ne s vykloubeným ramenem a kdo ví ještě čím... Tak nějak jsem neměl právě toto v úmyslu řešit. Kolikrát už to bylo... a kolikrát podobné a způsobené Střelou a jejími reflexi. Bylo to naprosto pochopitelné.
Chvíli to bude bolet a pak se to zhojí..., bylo tak nějak jasné. Vlastně je to naprosto jedno. Je to jenom bolest. Chvíli je a chvíli není.
Já se jí dotkl? Zatraceně... já se jí dotkl? Nesnažím se rozdýchat bolest. Ale ten fakt. Chvilkový fakt. A tak prostě ležím, neschopen se delší chvíli postavit na nohy. V ústech cítím známou pachuť krve. Která mi vlastně není nepříjemná. Jen by nemusela být moje vlastní. A taky si musím odplivnout neb se mi nechce spolknout vlastní zuby. Vážně by mne zajímalo jak na tom bude regenerace v jejich případě.
Nechávám regeneraci, ať si dělá co chce.
"To... je... dobrý... ty... promiň." Zahuhňám do země. Cítím se hloupě.

A pak zaslechnu odkašlání. Je to Dvířka, která nás zřejmě celou tu dobu pozorovala.
"Nechci vás rušit... Ale nebude lepší, kdybych vás poslala domů?" Zeptá se nás s jistými rozpaky v hlase. Což mne donutí se konečně sesbírat ze země. Hlavně pomalu. Žádné prudké pohyby. Uhnu pohledem. Nevím jak se zachovat. Co udělat... Snad poprvé nevím. Jako kdyby se něco za těch pět let změnilo.
Jen mlčky přikývnu. Sesbírám si své věci. Mezitím co nám Dvířka otevře portál.

Z boje do boje

Jeho úsměv byl trošku nakažlivý, protože na krátkou chvíli sklopím oči a po tváři mi přelétne další, o něco uvolněnější a vlastně ... v momentě tohoto úsměvu by do mě nikdo neřekl, že vám bez jediné známky emocí vyrvu srdce z hrudi nebo ve vteřině vystřelím mozek z hlavy aniž bych u toho mrkla. Nebo jako před chvílí - rozsekám na kousky a předhodím Luciferovi.

Levým kolenem se dotýkám země, pravé mám jen pokrčené, ruce složené na něm a pušku jsem položila vedle sebe.
To, že jsem přišla moc blízko si uvědomím až příliš pozdě. Luc ke mě odvážně natahuje ruku, která rázem změní můj výraz, dech i tlukot srdce. Mám pocit, že ho musí slyšet i Dvířka s Richardem. Svaly na noze se napnou, ruce se zachvějí stejně jako rty, které jsou vzápětí zkousnuty a zavírám oči. Skoro jako kdybych místo pohlazení, čekala ránu.

Nedělej to... nedělej... ne... ano? chci... nechci... nemůžeš... prosím... ano... Ne?! já... nevím...
Vnitřní boj je znát a rychlost dechu se stupňuje s tím jak se ruka přibližuje, ačkoli ji nevidím. Každou chvíli... měla bych ho ucítit. Svaly tuhnou téměř až v křeči bolesti lámané s očekáváním. Neuhnu. Necuknu. Chci aby to zkusil?
Co to se mnou sakra je?
Nestačím si však odpovědět, protože prsty dojdou ke svému cíli. I přes látku je cítím, jako na nahé kůži. Konečny prstů přejíždí po koleni, rozpoznávám jasně první články prstů, druhé... Ne!

Obě rozechvělé ruce naráz vystartují vpřed. Pravačka pevně chytí zápěstí, levá dlaň se zaboří pod rameno, obě ruce škubnou zároveň s tím se pokrčené koleno otočí se zbytkem těla, během toho co jej míjí tři ruce a následně vše ostatní, co patří k té mužské, strhávajíc to na zem. Moje pravačka míří vzhůru a levačka uzavírá páku na jeho rameno. Mezitím narovnám obě nohy a stojím nad zhrouceným Lucem s tváří v podlaze. Stačil by pohyb správným směrem a měl by vykloubené rameno, takhle to majitele jen kurevsky bolí.

Akce na pár vteřin. Reflex, kterému bych ani při nejlepší vůli nebyla schopná zabránit, neb si až teď uvědomím celý svůj automatický čin.
Sakra!
Ruku pustím, jako kdyby se najednou proměnila v něco jiného, čím před tím nebyla... Když vezmeme mou rozloženou psychiku, tak vlastně to není tak daleko od pravdy - ruka, zbraň = nebezpečí, zase jenom ruka...
"Promiň."
vypravím ze sebe a doufám, že má všechny zuby na svém místě, protože tohle byla rána, která bu je normálnímu člověku vyrazila. I když nějak nepochybuji o tom, že pokud by se tak stalo, tak by si je dokázal buďnechat narůst znovu nebo "přilepit".

Ztěžka dýchám, ale už to není dech vyplašeného zvířete zahnaného do kouta. Stejně tak tlukot srdce, ač zrychlený, bije trochu jinak.
"Já..."
Nádech. Výdech.
"... Nemůžu."
S tím směřuji k zemi, tentokrát si kleknu úplně a možná trochu zmučeně a provinile pozoruji jak se Luc sbírá. Až teď sit aké všimnu, že hrudníkem dopadl na Mousera a pravděpodobně si páčku opakovacího mechanismu vrazil někam mezi žebra.

Dokonáno?

Nemám tu podobu rád. Nesnáším to co jsem. A ta křídla mi tak chybí. Je po nich jen bolestivá vzpomínka, která se nikdy nezahojí a jeden si na to nikdy nezvykne. I my toužíme po tom, co je už dávno ztracené.
Historií píši hrdinové. A tak vymysleli různé povídačky o mně. Nechal jsem je, neboť někomu to vysvětlovat stojí energií. Možná o tom jednou povyprávím Střele.
Pokud je řeč o ní. Překvapilo mne, jak se mi dívala do očí. To co jsem v nich viděl. Je to jedna z mála žen a lidí, vůbec snad jediná, co do nich tak hleděla, jak do nich hleděla. Nepřestává mne fascinovat.

A co se týče těch dvou... reakce jako každého dalšího. Dvířka odvracela zrak a Richard ten zíral někam jinam. Dobře dělali. I v této chvíli na mně ani jeden nepohlédl.
"Máš krásné oči." Vykouzlilo to na mé tváři úsměv. Skousnu si ret. Odolávám nutkání se jí dotknout. Je tak blízko a zároveň tak strašně daleko.
Nesmíš! Okřiknu se. Jako kdyby mne však ruka odmítala poslouchat, kdo ví jestli to byla ta stejná s kterou jsem se zkusil předtím se dotknout Nicky, ale udělal jsem to stejné. Vlastně pokusil se o to.

Likvidace ostatků

Tak jsme tedy za stolem v nejvzdálenějším koutě místnosti. Nevím jak ti dva, nesleduji je, neb jsem doslova unešená z výjevu před sebou.
Z prvu se mi nedaří spatřit nic, než změť končetin v rudé šmouze. Teplo... to příjemné teplo, které jsem cítila při rozpínání Lucova pravého já, sem nedosahuje, ale při pohledu na dílo zkázy, jako bych ho viděla všude kolem.
Luc tančí mezi nasekanými ostatky, které se snaží bránit a vymyslet jak se spojit, rozhazuje je po obrazech a nechává je mizet v jiných místnostech a světech.

A pak nastane TEN okamžik. Vážně jsem si jej vždy představovala s rohy, takže cítím jisté zklamání z jejich absence, ovšem ty oči... Rudé a přesto temnější než noc. Každý smrtelník by padl hrůzou, uhnul pohledem, zešílel, cokoli... ale já ne. Opětuji upřený pohled s neústupnou odvahou a hrdostí, jaká je k vidění jen u málokoho.
Když mrskne ocasem a odvrátí tvář, konečně si mohu prohlédnout i zbytek Lucovi pravé podoby.

Čí krev?
Proběhne mi hlavou při pohledu na drápy a opět zvednu oči abych viděla jeho záda.
Už jsem ty jizvy viděla, ale jen krátce - pokud vynecháme dnešek, kdy sice běhal do půl těla, ale já jeho záda neměla kdy zkoumat. Ve skutečnosti vypadají jinak. Daleko bolestivěji. A že já si už nějakou tu bolest zažila.

Dímon se opět stáhne do své lidské podoby, která je pro lidské oči daleko únosnější, avšak zjišťuji, že se mnou to nic neudělalo. Kdybyste se ptali, která z Luciferových podob se mi líbí víc, nejsem si jistá zda bych vám dokázala odpovědět. Nebo jestli bych vůbec odpovědět zamýšlela.

Za předpokladu, že ti dva nekřičí hrůzou, tak ji jich nevšímám. Vyjdu z našeho úkrytu, v jedné ruce Mousera a ostatní zbraně nechávám u těch dvou. Bez jediného zaváhání dojdu k Lucovi podřepnu před něj a nechám ho dýchat. Teprve po chvíli se pousměji a s mírným nádechem obdivu pravím:
"Máš krásné oči."
Kompliment za všechny prachy...

Kušuj sladké chvilky musí být

Nevím, co jsem čekal. Že mne od sebe odežene a uteče. Vždyť jsem se po celou tu dobu k ní choval jako největší parchant. Nic takového se však nestane. Naopak.
Ten dotek na tváři. Ta její hladká kůže, o něco příjemně chladnější. A ty slova, jako kdyby mi vlila novou naději a důvod proč bojovat, do těla.
Když mne mučili pomalu jsem to ztrácel, ale teď díky ní... mám zase důvod proč bojovat.
Přitáhnu jí víc k sobě, abych jí mohl obejmout a riskuji přitom, že na chvíli ukončím polibek a sevřu jí v objetí velmi opatrně. Svou levou ruku mám pod ní, pravou jí hladím po zádech. Při čemž jí opět políbím, jako polibkem posledním. Jako kdyby se zastavil svět, či jen všechno zpomalilo.

Srdce mi čím dál tím víc bušilo. Tělo spalovala vášeň, kterou onen polibek zažehl. A já si tak nějak uvědomil, že toto jsem s žádnou jinou ženou po rozchodu se Si neměl. Povětšinou to skončilo u polibků, které byly bez nějaký pocitů... bez ničeho. Jenže tady to je jiné. Tady se spíš musím držet, abych na Si tolik nespěchal.

Mlask, mlask, mlask...

Nechtěla jsem se k němu vrátit. Nikdy. Zařekla jsem se, když jsme se pohádali, a pokračovala v tom každý den, co jsem s ním nebyla. A všechno to podporoval fakt, jak se přeřekl. Ale možná to všechno byla slova někoho, kdo byl zraněn a bál se znovu být zraněn. Neodpustila jsem mu zdaleka vše, ale neměla jsem to srdce (a upřímně jsem ani já sama za sebe nechtěla se o to připravit), abych se teď odtáhla.

Můj nos se dotkne toho jeho ze strany a pootevřu rty, abych promluvila. Ruku si položím na jeho tvář. Zajedu s prsty do jeho vlasů.

"Tys mě taky," zašeptám krátkou odpověď.

A pak ho políbím. Konečně.