Plán by byl, výzbroj také... dejte mi něco, do čeho mohu střílet!

Ušklíbnu se na jeho poznámku o vrhání se po hlavě. Opět úšklebek plný bezstarostnosti a s jasnou absencí pudu sebezáchovy.
Richard se ke střelecké sortě nehlásí, snad s tím nožíkem bude co platný.
"Fajn holka."
Kývnu a vyslechnu Lucův plán.

"Dovolím si do toho zasáhnout. Otevřeme jim dveře a my budeme střílet, abychom je zaměstnali. Richard bude tank, ty si vezmi brokovnici. Máš dvě rány, sám víš jaká to je šlupka, to by je mělo zaseknout na místě. Pak ji zahoď a můžeš naběhnout s granátama. My budem range DPS a zaměstnáme je další střelbou. Hm?"
Zkusím se mu trochu zapojit do plánu.
"Nemám tucha jak rychle srůstají a ty granáty nemají takovou sílu, aby je rozprskli do okolí. Mělo by to udělat pekelnou díru, což by mohlo být dost na to, abychom na ně mohli naběhnout s nožema."
Dodám na upřesněnou.
"Pak můžeme pokračovat v tom, co říkáš... rozházet po obrazech a zlikvidovat dům..."

U Dvířky tedy skončí Mazlík.
"Máš plně nabito, deset ran, plus náboj v komoře. Nemá zajištěno, takže jakmile zmáčkneš, rovnou střílí. Automat, takže pohodička."
Mrknu na ní.
"Snaž se Luce netrefit, ale když to uděláš, on to přežije..."
Dodám šeptem. On už tu svou nesmrtelnost zmínil, takže by to měla pochopit.

Vzhůru do boje

Kolik jich budu chtít? I přestože jsou dva, tak pravděpodobně asi všechny tři. To víte... kdyby si přizvali nějakou pomoc.
"Vezmu si všechny."
Její následná slova mne zarazí. Prostě je to něco jiného. A pak ten letmý nepatrný dotek. Jiný by to možná nepostřehl. Jenže jiný na něco takové není ochoten čekat celou věčnost.
A pak to její couvání. Sakra. Znám jí moc dobře.
Děkuju. Zašeptám v duchu. Pokud mi kdy něco dodalo odvahu a chuť do boje, tak to nikdy nemělo takovou sílu, jako právě to co se stalo.
"A ty se do toho nevrhej po hlavě." Pronesu na oplátku já. Vykouzlím na své tváři úsměv.

"Já... ehm... umím maličko střílet." Přizná se rozpačitě Dvířka. "Otec mne učil." Vypadá, že jí ta vzpomínka na otce zabolí. Ale přesto je ona bolest v jejím výrazu chvilková.
"Konečně zabijeme vrahy mé rodiny." Pronese odhodlaně.
A Richard se zdá, že je ozbrojen tou svou dýkou. I přes svou nelibost v střelné zbraně si jednu také vypůjčím od Nicky.

"Fajn. Nejdřív je musíme dostat dovnitř. Otevřeme jim dveře." Prohlásím vážně. Dvířka kývne, že rozumí.
"A pak využijeme sílu granátu a moji výhodu nesmrtelnosti..." Zarazím se, neb mi dojde jak to vyznělo. "Nemám v úmyslu vybuchnout s nimi. Jen jim to odjištěné strčit do kapsy a potom s pomocí dvířky zmizet... to co z nich zůstane začneme rozhazovat po různých dimenzích k čemuž použijeme obrazy. A pak budeme muset zničit tento dům." Zarazím se. Doufám, že jsem dobře pochopil jak funguje její dům.
"Dostane se k tomu domu jenom tvá rodina... že?" Dvířka přikývne.
Myslím, že plán máme.

A jdou se názory vyměňovat s někým jiným

Mám zvláštní talent na ubližování lidem. Když to nejde slovem, tak to dělám zbraní a naopak. Na každého působí něco jiného a ještě jsem se nestřetla s někým na koho by minimálně jedna věc z toho nefungovala. Většinou to však dělám těmi zbraněmi, normálně toho moc nenamluvím.

Zvednu hlavu a ruku o kterou se opírala mám znovu v pěsti.
"Nechat na..."
Už se znovu nadechnu k tomu, že ho seřvu a tentokrát pěkně od plic, jenže se ozve Dvířka.
"Do hajzlu, nedaj pokoj..."
Zavrčím a jsem na nohou stejně rychle jako Luc, rovnou s přechycenou zbraní v rukou, míříc opět od pasu.

A to Luc prohlásí to, co mi vyčaruje naprosto neodolatelně šílený úsměv ve tváři.
"Tohle je můj parťák!"
Brouknu nadšeně a pryč jsou známy starostlivosti. Jde se do akce a bude se zabíjet! A umřou oni!
"Kolik jich chceš?"
Vím kam jeho pohled padá a pokud si řekne, dám mu všechny tři.

"Hlavně to koukej sám přežít ať hodláš vymyslet cokoli."
Syknu polohlasně, když mu předávám granáty do rukou. A pak udělám to něco, co mě stojí spoustu sil ačkoli je to něco tak drobného, že by se to dalo brát jako samozřejmost, nebo prostě vyignorovat. Ale ne ode mě.
Jemný dotyk. Letmý, že by si ho ani všimnout nemusel. Konečky mých suchých a rozpraskaných prstů cíleně přejedou po těch jeho.
Přijde mi, že je má jemnější, ale stejně mužné... síla z nich přímo čiší. Neměl by nejmenší problém do jedné své ruky chytit obě moje...
Ne ne ne...
Špatný směr myšlenek. Rychle ruku stáhnu, couvnu o dva kroky a otočím se.

Dojdu si ke gauči pro brokovnici, zkontroluji počet nábojů, nabiji ji a upravím si nábojové pásy, abych byla schopná rychle přebíjet. Hned stejným způsobem připravím Mousera a zkontroluji i Mazlíka. Mezitím nechám ostatní rozhodnout o taktice útoku/obrany.
"Ze všech najednou střílet nemohu."
Konstatuji a pokud se někdo o nějakou ze zbraní přihlásí, předám mu ji i s náboji a dám rychloškolení.
Já sama si nechávám Mousera.

Výměna názoru pokračuje

K čertu nezkoušel. Jsem extrémista v těchto případech... v případech s ní. A prostě vidím jednu nebo druhou cestu. Nevidím žádnou střední. Jdu do toho po hlavě. Protože jsem nesmrtelný. Nemůžu zemřít. Zatím se to nikomu nepodařilo. A tak riskuji. Hloupé. Možná. Ale já díky tomu funguji. Jsem.

Nechám jí domluvit. Každé její slovo bodá. Má pravdu. Možná jsem to měl víc promyslet. Za jiných okolností bych to udělal. Ale když jde o ní. Je to prostě moje Achillova pata.
A pak se mi položí otázku a dožaduje se odpovědi.
Zatraceně!
"Nevím... co by se dělo. Měla si mne nechat na pospas osudu... Nicky..." Něco bych možná řekl. Něco, co by nechtěla slyšet a něco, co se prostě v této situaci nehodí.
A proto přišlo jako na zavolanou vysvobození v podobě Dvířky a Richarda.
"Snaží se dostat do domu." Prohlásí Dvířka. Což mne donutí se postavit na nohy. Myslím, že mne něco napadlo a že mne Střela svým způsobem zkazila.
"Potřebujeme ty dva rozkouskovat a každý kousek poslat do jiné sféry." Prohlásím svůj nápad. Teď najít něco, čím je rozporcovat. Můj pohled padne na Střelin pásek, kde má své výbušné miláčky.
"A možná vím i jak."

Přátelská výměna názorů

Jen ať se vztekne. Stojím si za svým, je jen málo problémů, které nevyřeší buď šestnáct centimetrů chladné oceli nebo 9mm řádných argumentů...
"Takže nezkoušel."
Vyložím si po svém jeho neodpovězení.
"Luci..."
Zaváhám. Co tím vším sakra myslí? Takhle už nemluví jako parťák a kámoš. Blázne. Pitomče pitomá, kšá!
"... tím, že se necháš zabít, vymazat se hlavu nebo nějaké jiné blázniviny mi zrovna dvakrát nepomůžeš!"
Hlas mi v jednu chvíli přeskočí v návalu zoufalství z toho, co řekl.
"Potřebuju tě. Potřebuju abys byl v pořádku. K čertu, víš jaký hovadiny si dělal, když si to nebyl ty?!"
Prudce roztáhnu pěsti, vztekle mámvnu rukama a zajedu si s nimi do vlasů zírajíc dál do země.
"Pitomče pitomá hloupá, dvakrát ses pokusil o útěk, jednou dokonce na ten zasranej most zpátky a pak se mi tě pokusili unýst nějaký sametový pindy, nebo co mlel ten markýz..."
Těžce vydechnu, asi jako když drak vyfoukne dozdrama oblak černého kouře poté, co podpálil les.
"Co by se asi dělo, kdyby se ti podařilo mi zmizet, hm? Já bych honila tebe a za námi by se řítili Croup s Vandermanem... tos chtěl? Aby to byla jedna velká veselá hodina myše, kočky a dvou loveckých psů?
Během toho vytáhnu pravačku z vlasů, o levačku nechám přenou hlavu a otočím ji k Lucovi čekajíc na odpověď. Volnou ruku nechám volně položenou přes koleno.

Rozmluva se Střelou

"Krucinál, Nicky." Zavrčím taky. K čertu. Proč jednou prostě, já nevím co. Nemohl jsem dál slyšet, to co říkala. Aby prožívala tu bolest. Co já vím. Prostě jsem to nemohl dovolit. Znamená pro mne vše a já bych nemohl prostě bez ní být. Co všechno s námi láska dělá? Blázníme. Ztrácíme rozum a přestaneme přemýšlet. Prostě do toho spadneme.
Láska. Konečně jsem si plně ochoten přiznat, co k ní cítím. Něco, co se nesmí dozvědět. Ne. S ní to prostě nepůjde. Nemám jí to za zlé.
Nicméně být jí na blízku. To je něco za co jsem ochoten riskovat. Takhle hloupnout.
Dostala by se z toho? Možná ano... možná ne... Jenže teď už není sama. Jsem tu já. Parťák, který jí pomůže.
"Možná... jenže už na to nejsi sama. Udělala si ze mně svého parťáka. Tak to pochop... já to s tebou nikdy nevzdám. A dokud s tím mohu něco udělat, tak s tím něco udělám." Myslím to vážně.

Rozmluva s Lucem

Na jeho vysvětlení se natvářím nadšeně, ale dává to smysl, což uznám jednoduchým přikývnutím. Pak se vrátím a vyslechnu jeho díky i obajobu svého bláznivého činu.
"Zkus tenhle neztratit."
Doporučím na to poděkování a chvíli váhám, co říct dál. Zatínám ruku na zbrani a snažím se držet dech v normální rychlosti.

"Vždycky je jiná možnost. Zkoušel jsi jinou hledat?"
Nevím co se tam stalo. Svou vrčivou otázkou střílím na slepo, ale mám potřebu si do něj kopnout, ublížit slovem, jako obrana na to, co říká a mě se to nelíbí. Příliš citů, které nejsem schopná přijmout ani dát.
"Dostala bych se z toho... Nějak se vždycky ze všeho dostanu."
Vzdoruji jeho slovům se zaskřípáním zubů, ale nejsem si jistá jak moc přesvědčivě zním. Jen ze vzpomínky na ten most mě mrzí a ... o to víc se mi Lucova slova nelíbí.
"Už mě nebaví čekat..."
Zazní mi v hlavě slova Luce z mostu. Zatřesu hlavou, ne, musím myslet na přítomnost. Most je pryč a nic z toho, co se tam stalo už nezměním.

Jsem zpátky

"Možná jen nechtějí, aby nám to připadalo, že nás tady zavřou. Protože, když zmizí... budeme muset počkat na to než se vrátí. Bohužel tu nejsou telefony, takže si nedáme nevědět co a jak." Vysvětlím Střele, proč jsou stále v stejné místnosti.
A pak jí nechám mluvit.
Neponaučitelný. Ale to jak naštvaně mluví. Odsekává každé své slovo. Sakra tak strašně jí to sluší.
Ale to se nesmí dozvědět. Nikdy.
Nechám jí domluvit. Neskáču jí do řeči.
Avšak, když mi podá nůž, chvíli na něj hledím a potom hledím na ní. Netušil jsem, že by měl být pro mne. Navíc, že bych si ho zasloužil.
"Děkuji." Přeci jen se to sluší a patří.
Nechám jí, ať si vypije panáka a poté přisedne.
"Nebylo to bezmyšlenkovitě. Musel jsem to udělat. Nebyla jiná možnost, jak tě zachránit před tím, aby tě most pohltil. Už tě skoro měl. Slyšel jsem tě... a já prostě jsem se musel rozhodnout, když mi bylo nabídnuto, co se prostě neodmítá. Skončila bys někde, z čeho bych tě nebyl schopen dostat. A já to prostě musel udělat... Nicky." Myslím to vážně. Potřebuji to vyřešit. Vysvětlit jí, že bych to nedělal pro srandu králíků.

V Díře - menší porada

Mávnu rukou na znamení, že si nedám. Ani nevím, proč jsem to udělala. Snad jsem se chtěla trestat? Nejspíš...

"Je v rámci možností v pořádku. Mluví, je stále příčetný a tak," ujistím je hned, ještě než vůbec dojdu k baru. "Jen je děsně žíznivý," dodám ještě, ale to se už nechám krátce obejmout od Beth. I tenhle krátký dotek si vychutnám. Je dobré je zas vidět. Přeci jen po rozchodu (nebo co to bylo) s Chrisem jsem nechodila moc často do Díry, vlastně jen velmi zřídka. A volala jim jen v případech krajní nouze, když byla jejich rada/pomoc potřeba. A to nebylo zase tak často. Vlastně by se to dalo dohromady spočítat na jedné ruce. Nejsem zase tak nekompetentní.

"Ne, dneska už jsi nedám. Potřebuju mít čistou hlavu," odmítnu a dosednu zhluboka na židličku vedle Beth.

"Nevím, jak moc jste v obraze, ale Morgana la Fey je živá, mocná a co víc, hraje si se mnou a chce klíč od Ráje, který si myslí, že mám. Takže kdybyste měli jakékoliv nápady, či znali pověry, co v takovém případě dělat, sem s nimi..."

Luc je zpátky

Poznal mě. Na krátkou chvíli si dovolím zavřít oči a vydechnout úlevou. Na to však oči hne dotevřu a už se zase typicky mračím.
"Jo."
Kývnu na jeho konstatování o našem pobytu a nechám ho se posadit, aby následně poděkoval těm dvěma. Já se připojím pouze kývnutím a mám chuť na pořádnýho panáka něčeho ostřejšího. Myslím, že bych si zasloužila celou zahrádku za tenhle podělanej den, kterej ještě není u konce ani z daleka.

"Mají trochu zvrácené představy o samotě a soukromí..."
Zabrblám, klečíc na zemi vedle gauče pod sedícím Lucem. Když zjistím, že ti dva se nikam dál opravdu nechystají, jen znepokojeně vydechnu a zamračím se směrem k Lucovi. Vlastně se mu zadívám do očí.

"Tohle-Už-Víckrát-Nedělej!"
Odsekávám nazlobeně jednotlivá slova polohlasem.
"Seš normální?! Nechat si bezmyšlenkovitě vymazat hlavu, když seš jedinej, kdo se tu nějak mohl vyznat?"
Fakt, že jsme měli fakt šerednou kliku s nalezením pomoci ani snad zmiňovat nemusím. Chvíli se mnou cloumala nerozhodnost, jestli být ráda, že je zpátky nebo ho prachsprostě seřvat. Bohužel celková zlost se přehopla do vedení v kompromisu. Místo řvaní z plných plic spíš šeptám.

Odvrátím pohled a hrábnu volnou rukou za sebe. Vytáhnu nůž z trhu a položím ho Lucovi do klína.
"No ... a... Vítej zpátky."
Při tomhle rádoby dobrém a mírovém gestu se na něj nejsem schopná podívat a hned na to, aniž bych mu umožnila něco říct, se zvednu ze země a dojdu si pro odloženou sklenku, kterou naráz vypiji a pak se vrátím k němu. Teprve teď ho nechám k sobě mluvit.
Gauč je prostorný, takže si sednu vedle Luce, ale na kraj, abychom se náhodou neměli šanci dotknout. Pušku opřu pažbou o zem, lokty se opřu o kolena a hlaveň se mi opírá o rameno dál od Luce.