Co to všechno bylo?

Zdál se mi strašný sen, že nás vcucla jakási červí díra do knihy, ze které pochází dva nájemní vrazi. Ovšem, když jeden otevře oči. Pohlédne na Střelu. Potom si uvědomí, že není s ní sám a také není u sebe ve vile, uvědomí si, že to co se stalo nebyl zlý sen, ale něco naprosto jiného. A fakt se to stalo.
"Ale když jsem dovolil mostu, vzít si mé myšlenky... fungoval bez nich, tak proč je mám zpátky?" Nechápavě jsem se podíval na Nicky.
"Ano... Střelo?" Opravdu je na mně poznat, že odolávám nutkání se jí nějak dotknout. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na její reakci, když jsem to dělal naposled a to jsem byl pobodaný. Opatrně se posadím.
"Stále v knize." Prohlásím s povzdechem. A to si neuvědomím, že jsem se ještě nepředstavil a zřejmě nepoděkoval za pomoc Richardovi a Dvířce. Vážně vypadají jako vystřižení z knihy. Tak jsem si je skutečně představoval. Vlastně jako všechny, co jsem viděl.
"Děkuji Lady Dvířko a Richarde, za pomoc." A opět pohlédnu na Střelu. Jsem tak strašně rád, že je v pořádku. I když jsem jí tím způsobil jisté potíže.

"My vás necháme chvíli o samotě." Prohlásí Dvířka. Naznačí Richardovi, aby šel. Přesněji dojdou na druhý konec společenské místnosti.

U Dvířky doma

Nechám ji vysvětlit jak její dům funguje a prostě ji náísleduji k vybranému obrazu. Vše kolem si pečlivě prohlížím a nechám se přesunou dál.
Richard složí Luce na gauč a já z boku opřu zbraně. Něco uvnitř mě prostě uzná, že tři pušky tahat v ruce nechci a nechám si pouze jednu, kterou však držím pouze v jedné ruce a míří k zemi.

Když padne řeč na pití, kývnu, ale jen proto, že nalévá i svému. Nenapiji se však, dokud to neudělají oni.
"Tím se to..."
Tohle není řešení, ale odložení problému. Mám to na mysli, ale její zaražení mě přiměje se otočit směrem kam oba koukají a to je Luc. Probouzí se.

Odolám nutkání k němu vyběhnout, pomalu položím sklenku a líným krokem dojdu k němu.
Pokleknu vedle gauče, ale nijak víc se nepřibližuji.
"Luci?"
Oslovím ho váhavě. Přeci jen, pořád mám trohcu obavu jestli tam třeba nebude "u kormidla" David.

V domově Dvířky

Nacházeli jste se v bílém pokoji. Všechny stěny byly pokryté obrazy. Na každém obraze jiný pokoj.
"Tohle je vstupní hala. Odtud můžeme jít do kterékoliv místnosti v Domě. Všechny jsou propojené." Oznámila Dvířka, jen co si vešla i ty.
Richard podpíral Lucího. Pokud mu to dělal problém nedal na sobě nic znát.
"Jedná se o Spojitý dům, každá místnost je někde jinde. Takže budu potřebovat vědět kam chcete jít, neb tímto domem se mohu jen tak pohybovat já." Upřesnila Dvířka. Pohlédla na Richarda, potom na Lucího.
"Fajn. Bude vhodné ho uložit a také, aby jsme tam mohli být všichni pohromadě." Přemýšlela nahlas a přitom procházela kolem těch různých obrazů. Než se dotkla obrazu připomínající velkou společenskou místnost někdy z viktoriánské doby. Mávla na Richarda a poté na tebe.
A opět došlo k přesunu.
Richard položil Davida na gauč. Dvířka se zase přesunula k barovému stolku, kde se v krásných karafách nacházela zlatavá tekutina. Nalila sklenku sobě a Richardovi. Zeptala se tě, zdali si dáš.
"Možná by šlo je poslat... do jiné dimenze..." Zarazila se a pohlédla na Luce, pomalu se probírajícího, který tak asi upoutal pozornost vás všech.

Přesun pryč

"Taky proto to říkám."
Zavrčím. Ta si fakt všechno představuje jednoduše.
"Je na pořadníku, to se neboj."
Oznámím jí na její zoufalé úpění. Já si tenhle boj nevymyslela. Za všechno může Morgan a na něj se také dostane, jakmile se odsud dostaneme.

Zvednu se ze země a posbírám zbraně. Na ten termín přítel jen nesouhlasně mlasknu, začíná mi to vadit, ačkoli v tom přímo nemusí být to, co si myslím, že do toho slova vkládá.
"Bez něj nikam nejdu a od rozdělané práce neutíkám."
Odpovím.
"Už jsem bojovala proti spoustě nevýhodám, tohle bude novinka na seznamu."
Pokrčím rameny s naprostou lhostejností a sleduji vykouzlení dveří. Jelikož Luc se nemá o co opírat, tak ho sama, obložená zbraněmi, podpírám, dokud se nevrátí Richard, aby ho převzal.

"V to doufám."
A to není jediná věc. Potřebuji, aby se probral už z toho důvodu, že si opravdu nejsem jistá komu mohu věřit a jestli jsem i třeba nemohla naletět nějaké falešné dveřnici. Paranoia je hrozná věc, Luc by mi o tom řekl své.
Přesun je podobný a přesto jiný, než co v nevyhnutelných chvílích absolvuji s Lucem. Tohle byl jen rychlý přesun tmou, který trochu zamává s orgány, ale jinak dobré a dá se to ustát jednoduchou sérií nádechů a výdechů. S Lucem je zásadní rozdíl v tom, že místo tmy je k vidění samo peklo. Pár letmých záběrů, nenašli byste tam konkrétní tvář hříšníka, ale získáte alespoň letmou představu o tom, jak to tam vypadá. A to ještě je vždy otázka, přes jaký pekelný kruh se jde.

Konec trhu - ten nejlepší čas pro útěk
Střela

"Tak to jsem netušila." Povzdechne Dvířka. Rozhlédne se po klíčích. Jeden vezme a podá ti ho. Asi jako nějaký šperk nebo tak něco.
"Nevím. Co máš udělat... Možná zničit jejich spojence." Zaúpí zoufale Dvířka.

Richard balí krám a Dvířka přešlapuje z místa na místo.
"Takže co? Zůstaneš tu s přítelem v bezvědomí? Ve světě, kde oni mají výhodu. To je v naprostém pořádku." Rezignuje a povzdechne si Dvířka. Ale dál to nerozebírá.
Stánek už je seskládaný.
"Tady jsme moc na ráně. Půjdeme do mého domu... Tam víc prostoru k tomu se dohadovat." Svá slova myslí vážně. Dotkne se zdi, které se z ničeho nic promění na dveře. Richard nejdříve pošle stánek a potom dojde pomoc s Lucem.
"Zabere jim to čas... snad se do té chvíle probere." Promluví naprosto vážně a vyčkává zdali se k nim nepřipojíš. Onen rychlí přesun by se dal přiblížit jako teleport s Lucím přes peklo.

Konec trhu

Mluví sice krásně, ale něvěřím, že to bude tak jednoduché. Prostě to zmizet a ona se postará... Blbost. Navíc jsem nikdy nenechala případ jen tak na někom jiném.
"Víš? Tak mi řekni, co a jak a já to udělám. Teď jsou i moje starost a já nevěřím, že když nás pošleš k nám, že se tam nevyloupnou znovu. Mají u nás spojence, který jim otevřel cestu zpátky sem a poslal sem i nás."
Vysvětlím jí. Možná mám teď šanci, abychom se odsud dostali, ale co v Chicagu? Nejistota z toho jestli je ona dostala, jestli zůstali tu a nevrátí se, nebo naopak bych proti nim zbrojila zbytečně... Ne, nedovolilo by mi to spát.
Ne, že bych teď nějak dobře spát dokázala.

Pozoruji ty dva, všímám si pohledů i gest, ale mrzí mě z toho. Představa, že by mě Luc tahle objal... Ne. Brrr... Ne...
Uhnu od nich pohledem, i od Luce. Zahledím se do země a vyženu to z hlavy. Nemožné.
Nad jejími slovy o vzpomínkách se uchechtnu a krátce i udržím menší pousmání.
"Šílenej byl už předtím... Jinak by se nestal mým parťákem..."

Hodiny odbíjejí a trhovci balí krám. Dvířka záhy vysvětlí, co se děje.
Já o vlku...
Trh skončí a mám je v zádech, přesně jak mě napadlo.
"Chci mít jistotu, že se ti dva nevrátí."
S tím, jako bych neústupně dala najevo, že nikam nejdu a nenechám nás odsud se dostat, dokud nebudu vědět, že je o ty dva nějak postaráno.

Zachraňování situace
Střela

"Já nevím. Nekrvácí. Myslela jsem si, že je zničím tím, že je pošlu jinam... ale poslala jsem je k vám... Možná je poslat do nějaké jiné dimenze. Tehdy jsem nad tím nepřemýšlela a nevěděla, co a jak..." Odpoví Dvířka, dávající za vinu vaše problémy.
"Postarám se o ně. Oni byly můj problém a já jsem nevěděla, co s ním. Teď to vím." Myslí to vážně. Je odhodlaná.
Richard na ní překvapeně podívá, přejde pár kroků k ní a obejme jí zezadu kolem pasu.
V tom jeho pohledu, jak se celou tu dobu na ní dívá. Někdy se tak i na tebe díval Luc.
"Otevřela jsem mu přístup k vzpomínkám. Bohužel to nešlo po kousíčkách. Takže doufám, že z toho nezešílí... ale ano, jinak by si měl pamatovat všechno." Odpoví lehce se zamračí.
Neb zaslechnete odbíjet hodiny. Znamení toho, že trh končí. Všichni okolo začnou sklízet věci.
Richard si vymění pohled s Dvířkou a začne taky balit.
"Bude nejlepší, když vás pošlu hned tam kam patříte. Richard vám s ním pomůže. Trh končí. A to byla neutrální půda, kterou respektují Croup s Vandemarem..." Vysvětlí a vyčkává s jakýmsi napětím.

Strach?

Proč musí pořád bránit cizí lidi?
Zatnu zuby, ale Dvířka si přebrala moje slova a mluví.
"Jo ten."
Přisvědčím, protože název mi v hlavě ulpěl a ona evidentně ví o co jde. Super. Aspoň někdo...

"Není to můj..."
Snažím se namítnout, protože je mi jasné, že nás spojuje... jinak než to ve skutečnosti je. Jenže ona neposlouchá a šeptá si pro sebe u Davidovi hlavy.
Ač neochotně, přeci jen zbraň skloním opět k pasu, ne úplně. Nejsem toho schopná v takovémhle prostředí.

Přivede Luce do bezvědomí a promlouvá ke mě. Jdu za nimi a následuji víc Richarda. Chci mít Luce na očích, nemůžu za to.
"Radši mi řekni jak se těch dvou ocasů zbavim. Markýz mi starosti nedělá, ti dva trochu jo. Kvůli němu jsem jejich terčem taky a to původně měli být oni mým."
Pohodím hlavou k bezvládnému Lucovi opřenému o stánek.
"Navíc z toho, co markýz řekl se sem vrátili a jsou nám na stopě, takže nějaký doporučený způsob zabití by se vážně hodil."
Nakonec i já plynulým pohybem skončím v tureckém sedu, proti němu. Puška na zádech se zavrtí a nakloní z toho, jak se najednou opírá o zem a druhou mám položenou v klíně.

"Cos mu vlastně udělala? Bude si pamatovat i to, jak si nic nepamatoval?"
Příliš mnoho věcí v jednom dni. A to ještě pomineme fakt, že ti dva tu jsou a pátrají po nás. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby nám za chvíli promluvili za zády.

Šílená bolest hlavy

Dvířka poslouchá a poslouchá. Ke konci se lehce zamračí, jako kdyby přemýšlela a když se chystá odpovědět něco ve stylu, že by to mohlo jít... Tak já zařvu bolestí. Zatraceně, ale kdyby vás tolik bolela hlava a vůbec by to nepřestávalo, jen by se to stupňovalo k zbláznění, asi byste nemlčeli a taky křičeli. Nebo snad ne?
Jen mně na tom všem mrzí, že hned lovkyně míří na Richarda, který vlastně za ni nemůže. Svým způsobem si za to můžu sám.
Richard překvapeně hledí na mně a potom na zbraň, kterou na něj míří.
"On ne! Nech ho!" Zaúpím. Stále se držíc za hlavu. Co bych teď za nevědomí.
"Říkalas, že mu most vzal paměť?" Zeptá se Dvířka. "Night's Bridge." Zašeptá tiše. Než se zamračí.
"Možná vím jak mu pomoct, ale prosím přestaň mířit na mého přítele. Pokusím se tomu tvému pomoct." Prohlásí vážně.
"Vzal nebo zamkl?" Mluví spíše sama pro sebe. Skloní se ke mně. Dotkne se mé hlavy.
"Jen zamkl... to zvládnu..." A s tím nevím, co udělá, protože mne tak nějak pohltí temnota. Sladká náruč bezvědomí, žádná bolest.

"Bude v pořádku. Jen mu dej chvíli. Otevřu ti dveře do tvého světa a omlouvám se, že tam byl vypuštěn Croup s Vandemarem. I za markýze, smrt ho změnila." Odpoví Dvířka. Mezitím co Richard se pokusil uložit Davida za stánek, tak aby seděl a opíral se o něj.

S Dvířkou stranou...

Obhlédnu okolí, kterému ani za mák nevěřím a popojdu blíž k dívce. K pánům jsem bokem a flintu namířím jejich směrem, takže jediné, co bych na tuhle vzdálenost mohla Dvířce udělat by bylo použití pušky na místo kyje. Střelba nepřipadá v úvahu.

"Potřebujeme se odsud dostat."
Začnu a mluvím polohlasem po celou dobu, co je jí pokouším, možná lehce zmateně, vysvětlit náš problém.
"Víš, holka... Ten markýz co si hrál na kámoše, než se zdejchnul tvrdil, že znáš Croupa a Vandermana. Jdou po nás. Propadli jsme se do téhle vaší divné říše a chcem zpátky do našeho Chicaga, kams je nejspíš vyplivla... Celý je to tady na hlavu. Navíc ... můj společník ztratil paměť, po přejití mostu, Carabas slíbil pomoc s hledáním čarodějky, co by to napravila, ale jak jsem řekla, ten syčák se vypařil jakmile jsme potkali toho tvého Richarda."
Nepatrně si povzdechnu.
"L-... Dave..."
Ne, vážně mi to nejde přes pusu, ale tohle prostě není můj Luc, kterého jsem takhle ráda oslovovala.
"... on ... věděl o tomhle světě z té knihy, kterou jsme bohužel ztratili a stačil mi říct jen to, že k vypadnutí odsud musíme najít tebe a že asi budeš tady, nebo aspoň info o tom, kde jsi. Fakt jsem ráda, že se nepletl a -..."
Chtěla jsem říct ještě něco o tom, že jestli mi zkusí říct, že mi nedokáže pomoct, tak mě fakt nasere a bude v tom pořadí osob, kterým se to už povedlo, první ženská, ale přeruší to křik.

Otáčím hlavu za zdrojem zvuku, i když neomylně vím komu patří.
Luci!
Zatnu zuby, abych to jméno nezavolala a místo toho zvednu flintu míříc tím na Richarda a zároveň odstoupím krok dva od Dvířky.
"Cos mu udělal?!"
Vyštěknu ochranitelsky a odolávám nutkání k němu běžet. Ne, nemohu si dovolit mezi cizinci dát cokoli najevo.