Lady Diana Dvířka

"Samozřejmě." Prohlásila dívka a vyměnila si pohled s Richardem. Který jí na to odpověděl pokrčením ramen. A pak popošla pár kroků dál, stranou jak si chtěla.
"Co byste potřebovala?" Otáže se. Čeká. Úsměv už není na její tváři. Sem tam jí pohled sklouzne na tvou zbraň.

A tak jsem zůstal s Richardem. Nechal lovkyni s Dvířkou a doufal, že neuslyším výstřely. Vážně bych nechtěl, aby byla zraněná.
"Dvříka je silná dívka. Nikdy jsem nikoho tak silného neviděl. Vyvraždili jí rodinu a pořád má úsměv na tváři a dokáže mne rozveselit." Prohlásil Richard. Vzpomněl jsem si na to, co jsem viděl v očích lovkyně. To co si ona prožila nebylo taky nic hezkého. Vlastně noční můra, akorát o něco skutečnější a hmotná. To co jsem viděl se jí skutečně stalo.
Zatřepal jsem hlavou. Ta mne začala šíleně bolet.
"Chápu... já nevím, má společnice je šílenec... neřízená střela." A v ten moment se zamračím a bolest hlavy se o něco víc stupňuje. Držím se za hlavu a možná bych byl dokonce ochoten žádat ukončení trápení.
Klesnu do kolen. Netuším jestli křičím či nekřičím bolestí. A je mi to tak nějak jedno. Všechno je jedno. Jen ať ta bolest přestane.

Hurá k Zámečnici

Něco si zhnusně odfrknu. Paráda... Morgan to měl promyšlený, Croup s Vandermanem to mají promyšlený podle toho jak "jejich pán" hvízdne, Markýz také něco sleduje. K čertu se všema!
Na víc se neptám, nemám na to chuť.

Netrvá to dlouho a jsme u krámku se spoustou klíčů a Richard osloví dívku u nich. Milá, veselá a od pohledu hrozně naivní. Ji se pokusili Croup s Vandemanem zabít a ona je vyvrhla do našeho světa? Super. Vsadila bych svou nejmilejší pušku, že to určitě bylo souhrou dokonalých náhod a přemíry štěstí, kterého se já nikdy nedočkám.

"Děje se toho až moc, na podělanejch čtyřiadvacet hodin..."
Utrousím s puškou stále připravenou, mířící na ozbrojeného.
"Můžem si promluvit někde..."
Očima přelétnu skupinky lidí.
"... stranou?"
Fakt se mi nechce vytrubovat o tom, že jsme totálně v loji a ztracení, jen tak do éteru, když nevím kdo poslouchá.
"Prý nám můžete pomoci."
Dodám naléhavě. Pušku svěsím, ale na Richarda míří stále, jen od pasu. Jediným rychlým pohybem ji mohu mít opět zpátky.

Vzhůru za Lady Dvířkou

Jsem rád, že ho nezastřelí. Možná jsem se v ní mýlil. Není to chladnokrevný zabijácký stroj. Jenže já nevím. A slovo nevím je čím dál tím víc opakované. Opravdu se těším až to skončí. Teda až se odsud dostaneme a potom nevím co.
Vzhledem k tomu, že Karabáč neřekl, kde se nachází čarodějka asi jí budeme muset najít sami.

"Markýz je velmi zajímavý muž. Nikdy nevíte, co se mu žene v hlavě a jaké plány má namyšlené." Odpoví Richard.

A vážně po chvilce cesty, míjející spoustu divných stánků prodávající různé věci, kdy já mlčím a Richard případě odpovídá na otázky lovkyně, dojdeme před krámek se spoustou divných klíčů. Vlastně ještě jsem za celou tu dobu, co jsem na tomto místě neviděl nic normálního.
"Dvířko. Urgentní problém." Prohlásí Richard k dívce, která je k námi otočená zády. Celá tak nějak zabalená do objemných šatů. Otočila se rychle k nám. S úsměvem na rtech. Trošku špinavá, ale nevím proč... slušelo jí to. Hnědé vrabčí hnízdo.
"Ano, co se děje?" Zeptala se stále jí hrál úsměv na tváři. Vypadala jako víla. Děsilo mne to, jak se lovkyně zachová. Doufal jsem přitom, že dívce neublíží.
Vždyť to jsou tak milí lidé. Aspoň tak na mně působí.
V jeho očích jsem se viděl, že doposud byl obyčejný člověk, než potkal právě Dvířku.

Všechno jak má být - v Díře
Čarodějka

Havran s Šedivákem seděli u baru každý z jedné strany a zkoušeli kdo je silnější v páce. Beth je podporovala a přitom si vychutnávala svou sklenku pití.
Avšak ve chvíli, kdy tě spatřili tak toho všeho nechali a pohlédli na tebe s jasnou otázkou v očích.
"Jak je na tom?" Zeptal se Šedivák, který postavil na bar sklenku a chystal se do ní něco silného nalít.
"Říkali jsme si, že tě s ním necháme o samotě... dopřejeme vám čas." Dodala Beth, která sesedla z židle a hned se jala tě obejmout na přivítanou. Dalo by se říct, že ona a Šedivák jsou něco jako velmi dobří přátelé.
"Hlavu vzhůru, Si. Dej si panáka... nevím kolik jsem jich měl, ale je to bezva." Promluví Havran, kterému by se asi mělo přestat nalívat.
A všechno tak nějak vypadá, jako zpátky v starých kolejích. Chris se z toho za chvíli dostane a bude to ještě lepší. No ne...

Nový postup...

Kousnu se do rtu. Vidím jak se na mě diví a je mi jasné jakou odpověď má na jazyku a netroufá si jí říct. Zná mě o pár minut víc, než jeho a pravdou je, že jsem se ve zrovna dobrém světle nepředvedla.
Co je mi vlastně po tom? Dostanu nás z knihy a pak ať si jde kam chce, pokud mu to tak bude vyhovovat. Bude se se mnou hádat, že paměť zpátky nechce? Tak ať. Já chci odsud a zabít toho chcípáka, co mě do tohohle všeho namočil, ať s parťkem nebo bez něj.

"Dobře... tak... prostě nás k ní zaveď."
Vypravím ze sebe a snažím se nenechat se rozhodit vlastními rozporuplnými myšlenkami.¨
"Klidně dej ty ruce dolů, ale ještě šáhneš po noži, vystřelím."
Dodám než mu hlavou pokynu, aby šel a stejně tak kývnu i na Davida, abych je měla před sebou. Zároveň si hlídám i záda, kdyby se náhodou markýz objevil s hloupými nápady.
"Co máte mezi sebou s markýzem, že měl tak naspěch, aby se vyvlíkl z naší dohody?"
Nedá mi to. Způsob jakým se vypařil znám od přátel svých cílů.
"Spaste se, než to udělá za vás!" Křičí obvykle a mizí, co nejdál, aby náhodou nestáli v cestě až začnu střílet.

Zase zpět ve starých kolejích...

Všimnu si nevole při tom, jak zmíním Havrana. Nebo jeho nahrazením. Pozvednu obočí. Že by se okřídlenci navzájem nemohli vystát? Možná je to nějaké pravidlo, kdo ví. Bude to muset překousnou, já Havrana nepustím, dokud se nenechá, jestli je skutečně od Maleficent, tak toho od ní musel dost pochytit.

"Jasně, hned ti to donesu. Opovaž se hnout z místa a já tě něčím přišpendlím k posteli, jasné?" pousměji se a krátce mu stisknu ruku. "Hned jsem zpět," ujistím ho.

Zvednu se a dojdu na bar, abych sehnala Chrisovi nějakou vodu a také ostatní ujistila, že je v pohodě a zase mezi živými a mluvícími. Tedy pokud tam ještě někdo bude. Netuším, na jak dlouho jsem usnula u Chrise. Vlastně netuším, co je vůbec za den nebo hodinu.

De Karabáč zmizel?

Dobrá otázka, na to jak dlouho toho muže znám. Nicméně... na to stejné se jí může zeptat já. Jak dlouho tě znám? Mohlo to být dlouho. Ale já mám pocit, že jí neznám vůbec. Je tak cizí. Raději ji neodpovím a mlčím. Hledím naštvaně někam na její bradu. Ne. Do jejich očí se už nepodívám. Bojím se toho, co v nich uvidím.
"Nevím. Asi." Procedím. Na jednu stranu jsem rád, že zmizel. Nelíbil se mi. Děsil mne.
Mohl jsem si aspoň v tomto oddechnout.

"Ah, ano vím. Šel jsem jí pro jídlo, když jsem narazil na Davida." Promluví rozpačitě Richard. Nervózně se podívá na mně a potom na ní.
Nehodlá ho zabít. To snad má i něco jako srdce? V ten moment si vzpomenu, na to co jsem viděl a nejraději bych si vrazil. Odpustím si tedy to říct na hlas.
"Fajn." Jsem z toho všeho unavený. Nebaví mně jak pořád po někom míří zbraní, jak střílí. A tak... Sakra, jak jsem s ní zvládl spolupracovat?
"Doprovodím vás za ní. Je to kousek." Ozve se pro změnu Richard a vyčkává s jistým napětím. Nedivím se mu. Ani mne by se nelíbilo, kdyby na mně někdo mířil zbraní.

Výměna doprovodu?

Zamračím se nad Davidovou důvěrou v cizince. Nevím do jaké míry je pravda to o té pomoci, i když ten muž vypadá možná přátelsky a bezpečně, zdání může klamat.
"A jak dlouho ho znáš, na to, abys to mohl takhle klidně říct?!"
Zavrčím. Vždyť ho nezná ani pět minut a mě... Pitomá ztráta paměťi! Ještě aby mi ho někdo další odvedl, protože se mu bude líbit víc, než mé jednání. Do prdele, snažím se mu pomoct.

Muž však osloví našeho průvodce a ten se po velmi kouzelném seznámení se jménem muže a naznáním, že naše hledání je u konce, prostě vypaří.
"Dělá si prdel?!"
Jen ať se zkusí objevit, že něco chce. Já mu to připomenu s Mírem a Láskou. Kulomety, jen tak na upřesnění.

"Fajn. Zdá se, že každej chlap, se kterým v tomhle zasraným případu přijdu do kontaktu, má tendenci mě buď podrazit nebo udělat nějakou jinou nesmírnou hovadinu."
Zavrčím směrem k těm dvěma před sebou.
"Ty víš, kde je ta Dveřová holka?"
Nepřestávám na Richarda mířit. Pak můj hlas trochu změní intonaci z ostrého vyjednávacího na mírnější. Ta změna je hlavním znakem toho, že promluvím k Davidovi.
"Nehodlám ho zabít."
Možná ho to trochu uklidní, ale v zápětí dodám ještě drobnou podmínku ke svému rozhodnutí.
"Pokud se o nic nepokusí."
Už mě opravdu šeredně nebaví, jak se se mnou každej snaží vyjebat. Od té chvíle, kdy Luc ztratil vědomí a mám tu hlupáka Davida jsem naprosto nehorázně rozladěná. Za ty roky jsem si přeci jen trošku zvykla, že přeci jen je někdo, komu by se dalo nějak věřit a teď je pryč. Ale přiznat si, že mi chybí? Nechtějte toho po mě tolik najednou.

Rychlí slet událostí

Neptejte se mně na to, co se stalo? Nemám ani nejmenší. V jedné chvíli vidím krásné dámy. A tak s nimi jdu. Je to normální. Aspoň si to myslím. V té druhé chvíli si jeden myslí, že má něco s dechem. Protože popadaly jako jablka ze stromu. A nevstaly.
Když si zoufáte... nevíte kde jste a kde máte svou společnici na cestách, obávanou lovkyni,... tak vrazíte do chlápka, který konečně vypadá obyčejně.
I když se musím přiznat, že něčemu z toho, co řekl nerozumím.

Pochopitelně se mi nelíbí, že na něj míří lovkyně. Vždyť mi pomohl. Je přítel. Víc než ten de karabáč.
"Nepůjdu od něj... Pomohl mi. Není špatný." Zastanu se svého přítele a na sucho polknu, protože si uvědomím, že jsem jí odporoval. Na postřelenou nohu se těžko zapomíná. Tak i přestože moc nechci, tak pár kroků nakonec poodstoupím.
"Jsem v pořádku. Nezabíjej ho." Odpovím lovkyni se zoufalstvím v hlase. Nechci, aby se nic nikomu stalo.

Markýz!? Prohlásí překvapeně muž, na kterého je mířeno zbraní. Na sucho polkne. Ruce má nahoře.
"Ah... Richarde. V tom případě, tu bude někde Lady Dvířka." Prohlásí Carabas a prostě zmizí.

Náhodou krásná chvilka

Není to obyčejné objetí. Je to něco, co se nedá popsat slovy. Když si myslíte, že to už nikdy nezažijete, tak je to pro vás něco úžasné, když to naopak zažijete. Nevím jak lépe to popsat.
I přestože mne objímání bolí, tak z toho chci vytěžit co nejvíc. A i přesto jsem jí nechal, ať se odtáhne a opatrně si lehl zpátky.
"Něco vymyslíme... jako jsme vymysleli vždycky... jsi přece moje krásná čarodějka." Ne opravdu se mi nelíbí její zoufalství. Už nikdy nechci nic takového vidět na její tváři. Ničí mne to víc, než zranění které jsem obdržel.
Havran? Nechápavě se na ní podívám. Než mi dojde koho myslí. Zamračím se na ní. Vážně se mi nelíbí, že se s ním paktuje. Navíc... ano, je možné, že dokonce i trošku žárlím. Nemějte mi to za zlé.
"A mohu čarodějku požádat o nějaký ten lektvar, který by svlažil hrdlo? A také návrat čarodějky zpátky?" Zeptám se. Ach ano, myslím tím doušek vody. Vraždil bych snad pro ní. Ovšem stejně se mi nechce být dlouho bez přítomnosti Si. Dilema.