Rychlé nalezení hledaného

Nůž i s pouzdrem zašoupnu za opasek, čapnu pušku do rukou a běžím na Carabasem. Ten kulhá v poklusu jak mu to jde, cestou se s námi o směr podělí jeden vážně nesympatickej chlap od ptáků a má jediné štěstí, že nezkoušel nijak zdržovat.

Běžíme daným směrem a nacházíme Davida s ještě jiným chlapíkem. Nevypadá nijak nebezpečně a spíš naprosto obyčejně a ani slova která říká, aniž by nás viděl mi na klidu a důvěře nepřidají. Prostě na něj namířím.
"Běž od něj!"
Křiknu a podívám se na opět vyšokovaného Davida. Ulevilo se mi, že ho vidím a nemusím po něm pátrat další hodiny.
Musím tě z toho dostat... tohle prostě nejsi ty.
Myšlenka odezní tak rychle jako se objevila. Teď není čas ani prostor na lítost.

"Dave? V pořádku?"
Oslovím svého společníka.
"Nechápu, jak jsi ho mohl ztratit, ty neschopnej packale!"
Zavrčím na Carabase vedle sebe a nespouším oči ani mušku z cizince. Markýze si hlídám jen periferně. Má ze mě dostatečně velký vítr na to, aby se o nic nepokusil.

Hledání Davida
*Střela*

Carabas mlčí. Neb je mu jasné, že slova by byla zbytečná. Prodavač prohlásí něco v tom, ať si ten nůž necháš. A vyrazí na to místo, kde jej ztratil. A tam se zarazil, zoufale se rozhlížející zdali ho nikde nevidí.
Přesněji před stánek na kterém byl rukou malovaný štít nad ním a sděloval: Starý Bailey - Ptáci a informace.
Všude kolem byly ještě další slogany. Ale nemělo cenu se jimi zaobírat.
Ptáci hopkali a poletovali v klíckách, jež vypadali jako utkané z televizních antén. A samotný starý muž byl oděn ve svém opeřeném plášti ovinutý provazy a šňurou. Vytáhl brýle uvázané na šňurce kolem krku a pečlivě si přesně vás všechny prohlédl.
"Vím kam šli." Prohlásil s úsměvem na rtech. S jistým pobavením si prohlédl kulhajícího Carabase.
Ukázal rukou směr.
"A pak zabočili doprava. Tam je určitě najdete." Prohlásil hrdě a předvedl něco jako poskakovací tanec, při něm se mu z pláště uvolnilo pár peříček. V klecích všude kolem se hlasitě začali rozčilovat ptáci.

Pokud jste šli tím směrem, tak jste ani doprava nemuseli jít, neb jste společně s Davidem viděli dalšího muže. Oběma hrál úsměv na tváři a o něčem důležitém diskutovali, že si vás ani pořádně nevšimli.
"Klobouk dolů, chlape. Když se to předtím pokoušeli udělat na mně, tak mi musel přispěchat na pomoct Carabas." Promluvil k Lucímu ten muž. Vypadal obyčejně. Oblečení, které na sobě měl bylo už starší trošku špinavé a stejně tak trošku otrhané. Připomínal obyčejného bezdomovce, ale i přesto na něm bylo něco zvláštního. Možná ten nůž, který se mu houpal v pouzdře u pasu. Jako kdyby o něm hlásal, že je velký bojovník. Nicméně při pohledu na jeho tvář, by se nad tím dalo pochybovat.
"Já ani nevím, co se stalo." Prohlásil David. Zdálo se, že je v pořádku.

Carabas je vůl! Nebo jím brzy bude...

Na Carabasovo rozloučení jen mávnu rukou s tím, ať už konečně zmizí a věnuji se vyděšenému prodavači. Jak se zdá, dobře se mi daří budovat si tu svou Chicagskou pověst i zde.
Pušku opřu o stánek před sebe, takže ji mám po ruce a případný zloděj by se musel protáhnout kolem mých nohou. Se zájmem si prohlížím chladné zbraně a zvažuji, že bych Lucovi pořídila nový nůž, až se vrátí do normálu. Vlastně...
"Co za něj chceš?"
Optám se prodavače, ale do toho přiběhne ... přikulhá ... Markýz. Sám. Zraněný. A čím víc mluví, tím víc se mračím a tím pevněji svírám nůž, který jsem si prohlížela.

Trhem se ozve rána pěstí do pultu se zbraněmi.
"MĚL SI HO HLÍDAT! PĚT MINUT A TY HO ZTRATÍŠ! IDIOTE!"
Zařvu na něj z plných plic a jestli se mě do teď bál jen markýz, prodavač a Lucovo vypatlané já, tak teď by se mělo bát široké okolí.
Vlastně mě vůbec nezajímá něco jako kdo jsou sakra ty Sametky? ale zvažuji jak za tu neschopnost nakopat prdel Carabasovi.
"KDE JSOU!?! NAJDI JE, NEŽ BUDU POKRAČOVAT V TOM, CO NA TOBĚ ZAČALI!"
Při tom na něj mířím nožem a v očích mi planou ohně snad ze samotného pekla.

Dojemná chvilka

Nekomentuji to, co mi říkal. Netuším, co bych na to měla říct. Potřebovala bych jim nevěřit, abych dál mohla si jej držet od těla. Ale upřímně v otázkách Christophera Smitha jsem nikdy nedokázala zachovat chladnou hlavu a zdravý rozum. A teď jsem neměla potřebu cítit se dotčená. Záleželo mi na něm a navíc jsem slyšela, co říkala jemu Morgana. Co si představoval při mučení. A co jsem si nalhávala. Já ho potřebovala a potřebuji. A možná jsem si k tomu zasloužila i to malé utrpení kolem něj, co jsem si zažila v jeho společnosti a při jeho nepřítomnosti.

Držím jej opatrně v mém náručí a zároveň se nechávám jím držet. Je to něco, co právě teď potřebuji. Je to žalostné, ale je to tak. To obyčejné obejmutí bylo pro mě tak moc důležité.

"Je. Tohle všechno ti dělala kvůli mě," zašeptám a jemně uvolním sevření, abych se na něj mohla podívat a on si mohl lehnout. Zhluboka se nadchnu a zaženu slzy, které se draly do mých očí. Nepustím je. Není na ně čas.

"A nejhorší je, že já netuším, jak ji zastavit. Klíč jsem před ní schovala, měl by být na chvíli v bezpečí, ale ... Chrisi... Ona dokáže tolik věcí, o kterých já ani nemám ponětí," zazoufám si. Pohladím ho něžně po tváři. Smutně se usměji. Jít dál, sesypání nemá smysl.

"Takže potřebuju svého parťáka, abychom té přestárlé rašpli nějak zavařili tak, aby nás nechala na pokoji a schovala se pod hodně velkej kámen. Takže se koukej dát dohromady, okřídlenej, jinak mi bude krýt záda Havran. Ano, ten Havran. Dělá příšerné kafe, ale jinak je fajn..."

Pohyblivý trh
*Střela*

"Dobrá, mylady. Nesnažte se prosím, porušit příměří na trhu." Oznámí Carabas a chopí se tvého kolegy. Vydá se s ním vstříc k stánkům s jídlem a oblečením. A co se týče zbraní a tak vůbec. Nikdo se o nic nepokouší.
Příměří na trhu, vládne zde jakási neutralita, stejně jako v Díře. I když i zde se může najít někdo, kdo jí respektovat nebude.
A co se týče toho nevhodného oslovení. Onen muž na sucho polkl a dal ruce automaticky nahoru. Vtipné vzhledem k tomu, že onen muž mohl klidně hrát menší horu, kdyby si diváci odmysleli střapaté hnědé vousy a holou hlavu.
Nechával tě v klidu si vybrat a bylo na něm tak nějak vidět, že by byl ochoten i to co tě zaujme ti darovat.
Povětšinou se jednalo o kované zbraně. Všech možných i nemožných tvarů. Ze všech možných i nemožných surovin. Nože, sekery, meče... dokonce se tam i našli kuše.
Možná jeden nůž by se ti mohl zalíbit na takové úrovni, že bys jej i vzala. Avšak to jsi spatřila blížícího se Carabase. Samotného. Zoufalý výraz na tváři. Ne. Spíše vyděšený. Bledost. Vzhledem k tomu jak kulhal, tak byl i zraněn.
"Unesli ho... vašeho přítele unesly Sametky. Musíme spěchat... dřív než bude pozdě." Prohlásil Carabas s veškerým napětím v hlase. Přes levou tvář se mu táhla dlouhá rána, která ošklivě krvácela a potřebovala by co nejrychleji obvázat. Což také Carabas udělal. Omotal si jí šátek, kterým předtím schovával jizvu.

Pohyblivý trh

Nechápu z čeho je Lu-David tak vyjevený po tom, co se na mě podíval. Jako kdyby byl ducehm jinde... Vlastně, on je. Od toho mostu... Sakra, mám chuť do něčeho praštit a nejraději bych přímo do něj, ale potřebuji mu nejdřív vrátit paměť, aby kurva věděl, za co ho mlátim!

S tím jak napnuté smysly mám celou dobu mám pocit, že mi na tom trhu praskne hlava.
Do hajzlu neee... filtry, filtry...
Snažím se vypustit z hlavy směsici pokřikování a soustředit se jen na důležité věci. Vypouštím hlasy nabízející šperky, jídlo, suvenýry, parfémy, oblečení a soustředím se na zvuky kolem sebe, takové ty, co by normální člověk v takovém ruchu neslyšel - odjištění zbraně, otevírání nože, rychlé kroky a podobné.

U stánku vykřikujících o zbraních se zarazím, protože slovo "zbraně" vždy upoutá mou pozornost.
Jestli náhdou to drahoušku, bylo na mě, dočká se prodávající pohledu do hlavně a mého zamračeného pohledu. Jinak přistoupím normálně, abych si prohlédla nabídku. Do toho skáče Carabas s upomínkou na Luce a jeho hlad.

Otočím se k nim, ale jen napůl, abych stále viděla prodavače a jeho pohyby.
"Tak mu zajisti něco k jídlu a oblečení. Já počkám tady."
Rozhodnu. Na tohle je nepotřebuji a ani nevím, zda tu prodávající bude mít něco, co by mě zaujalo natolik, abych to musela mít, ale minimálně na průzkum se tu zdržet mohu, zatímco ti dva oběhnou své.
Já si o nich neřeknu, takže pokud se rozhodnou něco přinést i mě je to čistě na nich. Jak jsem řekla - když lovím, ignoruji vetšinu věcí, co lidské tělo normálně hlásí jako problém - hlad, zima, únava... Nevím a neznám, dokud se soustředím na to, že jsme v průšvihu a nemám možnost si dovolit odpadnout.

V Díře

"Ne, Si. Neomlouvej se. Není to tvá vina. Jediný kdo by se měl tady omlouvat je Morgana." Myslím to vážně. Nejraději bych si dál pár pěstí za to, že jsem vůbec kdy pochyboval o Si a myslel si o ní, že by mohla sklouznout k temnotě jako ona. I přesto, co jsem viděl, hodlám tvrdit opak. Tahle malá čarodějka nebude nikdy jako její matka.
"Samozřejmě, že to vím..." Těžké polknutí. Ta voda by prostě nebyla špatný nápad, ale já... bojím se chvíle strávené bez ní. Byť by to opravdu byla jenom chvilička jako taková.
"Dostala si mě z toho... nezvládl bych to... Bez těch krásných vzpomínek, které jsem si nevážil." Myslím to vážně. Vždycky přitom všem jsem zavřel oči a utíkal do vzpomínek za Si.
Překousnu bolest, která mnou projede při každém pohybu, abych se nadzvedl a mohl jí tak obejmout.
"Není to tvá vina." Zašeptám. Mezitím co jí hladím po vlasech.

Mučení pokračuje

Zarazím se, když mě tak pevně drží za ruku a zoufale prosí, abych neodcházela. Usmála jsem se na něj a otevřela pusu k tomu, abych mu řekla, že budu hned zpátky, když se naše pohledy střetly. Zůstanu po tom na místě jako přimrazená. Nemám ani na chvilku pochyb o tom, že to byla skutečnost, stará ne více než pár hodin. Nejspíše v době, kterou jsem promrhala tím, jak jsem spala. Je samozřejmé, že se už neusmívám, spíš vypadám zoufale, zkroušeně, omluvně. Dosednu na židli u jeho postele a držím jeho ruku.

"Chrisi..." šeptnu jeho jméno, ale i tak se mi hlas zlomí.

Nemám tušení, co říct. Jak se omluvit za to všechno, jak to napravit. Chtělo se mi brečet. Donutit ji platit a nějak to vynahradit Chrisovi.

"Omlouvám se... Já... Je mi hrozně líto, co ti provedla... A já nebyla schopná se tam dostat dřív... Snažila jsem se, opravdu..." omlouvám se mu a stále se na něj dívám. Vůbec mě nezajímá, co právě vidí v mojí duši. "Nikdy jsem nechtěla, abys kvůli mě trpěl, rozhodně ne takhle. Víš to, že ano?"

Před pohyblivým trhem

Co jsem to pro bohyně viděl? To se jí přece nemohlo stát? To není možné. Sakra. Ale dle jejich slov, je to možné. Neřeš to? Nebo co? Na sucho polknu neb mi dojde, že řešit nebude zrovna nejlepší nápad skrz stálou bolest v noze. A to, že budu kulhat. To si sakra pište, že budu.

"Vaše přání je mým rozkazem, mylady." Prohlásí Carabas, který nás začne vést, přesně k tomu obchodu. Už tam sice nemíří strašný dav jako předtím, ale stále o něco menší.
Nelíbí se mi, že mne pustila před sebe, ani to pošťouchnutí. Sakra vím, že má zbraň. Zkoušet něco dalšího je sebevražda. A tak kulhám, sledujíc přitom zem.

Vešli jsme dovnitř bočním vchodem. Místnost byla temná. Prošli jsme jí až ke směnárně a oddělení kde si lenoši mohou nechat zabalit své dárky. Následovala další tmavá místnost, nabízející sluneční brýle a figuríny. Vzhůru do Egyptského sálu, jež byla natolik osvětlená a barevná jako pěst do žaludku. Carabas zhasl svou baterku.
"Vítejte na pohyblivém trhu!" Prohlásila a nechala nás se rozhlédnout kolem dokola. Teda aspoň mne. Stát uprostřed ruchu. Všude kolem čiré šílenství. Hlučné a bláznivé... a svým způsobem skvělé. Lidé se přeli, handrkovali, křičeli, zpívali. Nabízeli a dohazovali své zboží a hlasitě ohlašovali všechny jeho přednosti. Jako například - Čerstvé ryby. Na to jsem si tak nějak uvědomil, že mám hlad.
Hrála hudba - tucet různých druhů hudby, provozované tuctem různých způsobů na tuctu různých nástrojů, většinou improvizovaných, vylepšených a nepravděpodobných.
Krom těch ryb tu bylo cítit další jídlo a čím dál tím víc pociťoval čím dál tím větší hlad. Všechna možná jídla. Vonělo tu kari a jiná orientální koření, dokonce tu bylo i grilované maso a žampiony.
Po celém obchodě byly nastavené stánky. Vedle pultů, kde přes den prodávaly parfémy, hodinky, bižuterií nebo hedvábné šátky, nebo dokonce přímo na nich si lidé postavili své vlastní improvizované obchody. Všichni kupovali. Všichni prodávali.
~"Nádherné čerstvé sny! Prvotřídní noční můry! Pouze u nás. Pojďte, nakupujte!"~
~"Zbraně! Vyzbrojte se! Braňte svůj sklep, jeskyni či díru! Chcete je bacit? U nás koupíte nejlíp! Pojď sem, drahoušku, přistup blíž..."~
Vzhledem k tomu, jak je má společnice ozbrojená, jsem tak nějak tušil, že zamíříme do toho stánku se zbraněmi. Nicméně stále tu byl ten hlad. Měl jsem pocit, že snad i šilhám. Ignorovat jej nešlo. Ty vůně kolem. Utrpení a zároveň slast.

"Obávám se, že váš společník má hlad." Prohlásil Carabas k lovkyní a vyčkával, stejně jako já na její rozhodnutí. Nebylo pochyb kdo v této skupině vede a je šéfem.
Zajímalo by mne, zdali tomu bylo jinak. Tehdá v dobách, kdy jsem věděl kdo jsem.
Mlčím a čekám. Nic jiného mi také nezbývá.

Mě jen tak někdo neuteče

Lidi naštěstí jsou rozumní a nemícahjí se do našich sporů. Luc, nebo mu mám spíš říkat David, protože od Luce je až bolestně cizí? Tak tedy David, se snaží odplazit, ale je mu to houby platné.
Zadívá se mi do očí a krátce na to zbledne. Doslova o tolik odstínů, že čekám prokačování vyvrhávání obsahu jeho žaludku, ale naštěstí to nenásleduje.
"Koukej stát na vlastních. Kulhat přestaneš nejspíš za pár chvil. A ne, neřeš to!"
Mou promluvu do duše přeruší Carabas.

"Nemám planné výhružky."
Odseknu mu.
"Tak si nech ty dlouhý kecy a jdem!"
Zavrčím na Carabase, hodím hlavou aby šel před nás a vedl dál.
"A ty to už nezkoušej!"
Pošťouchnu Davida hlavní pušky za Carabasem a následuji je oba dva rychlým krokem.