Útěk nevyšel

"Ach ano. To by bylo nejlepší." Prohlásí ještě Carabas.
Když si jeden myslí, že se mu útěk zdaří, tak to zaslechne výstřel a pocítí nechutnou bolest v noze, skácí se přitom k zemi. Fakt super. Rukou si držím stehno a snažím se nekřičet bolestí. Takovou radost jí neudělám. Jenže to dojde ke mně. Snaha odplazit se od ní co nejdál, není možná.
A pak jeden ztratí kvůli takové dech. Těžce ho popadám. Vydám ze sebe jakési zasípání.
Nikdo si nás nevšímá. Nikdo mi nepomůže. Měl bych se stydět, že mne právě porazila žena.
Má páru? Napadne mne, když mne vytáhne do stoje a to jen že mne chytne za límec kabátu. Pro tentokrát jí pohlédnu do očí. Vlastně omylem. Bohyně, vědět co v nich uvidím... nikdy v životě to už neudělám.
Nevím co je horší. Ta bolest z postřelené nohy, nebo žeber... či to co v těch jejich očích vidím.
Sakra... tohle jsem nevěděl. Tohle... je děsivé... Tělem mi projede záchvěv za záchvěvem. Do očí vyhrknou slzy. Pro všechny pekelníky na světe, proč něco takového za schopnost mám.

"Bravo. Mylady. Jste žena slova. Nicméně. Nemáme moc času, aby jsme ho mohli ztrácet těmito věcmi. Něco mi říká, že mladík, již bude poslouchat a přestane se pokoušet o takové hloupé a pošetilé věci jako je útěk. Nemám-li pravdu?" Prohlásí Carabas, který pomalými kroky jde k nám.
Na sucho polknu. Pohlédnu na něj. Jen mlčky přikývnu. Stále v šoku z toho, co jsem v jejich očích nedobrovolně viděl.

Potvoro...

Lhaní mu dvakrát nejde, ale co nadělám. Nechám ho v té iluzi, že mu to věřím.
Na informaci o větší službičku jen kývnu na souhlas. No co, když už někomu dlužit, tak pořádně.

Procházíme davem a jsem stále připravená hledat nebezpečí v každém koutě zároveň stíhám sledovat ty dva před sebou.
"Tak to bychom měli pohnout, abychom stihli všechno, než se přestěhuje."
Pobídnu mazkýze. Londýn poznávám i tak a je mi to celé divné stejně jako Lucovi, ale ten se pokusil změnit taktiku naší společné spolupráce. Pitomec.

Dává se na útěk.
"Vážně?"
Zeptám se s povzdechem, zamířím na Luce a vystřelím. Naštěstí se nikdo nepřipletl do rány a on nedoběhl nijak daleko, když mu střela proletí pravým stehnem.
Dojdu k němu a jelikož mu rána podlomila nohy a skončil na zemi, neodpustím si kopanec kanadou do žeber. Renegerace mu opět funguje, jelikož víme, že o schopnosti nepřišel, dostane se z toho.
Následně se k němu skloním a vztáhnu ho za límec markýzova kabátu do stoje.
"Sem něco řekla!"
Zavrčím na něj a nepřestávám sledovat dění kolem sebe. Kdyby měl někdo nutkavou potřebu Lucovi pomáhat v jeho pokusu o útěk nebo mě jen tak z hecu napadnout, Luce pouštím a bráním se.

Zpátky...

"Kdo jinej než malá krásná čarodějka?" Co víc si mohu přát. Možná aby mne nebolel celý člověk. Je tak krásná... i když má starost a vypadá unaveně... sluší jí to. A ten její úsměv. Mohl bych se na něj dívat pořád. Neomrzelo by mne to.
Nicméně to má v úmyslu odejít pro vodu. Ne. Nechci, aby nikam odcházela. Chci, aby tu zůstala se mnou. Proč sakra nemůže jednou počkat ta hloupá záchrana světa?
"Nechoď prosím..." Držím jí stále za ruku a nemám jí v úmyslu pustit. Zoufale se na ní podívám. Omylem zavadím o její oči a opět jedna z těch jejich schopností jí hledět do očí.
Zahlédnu v jejich očích něco, čemu prostě nemůžu věřit, že by se mohlo stát. Ne. Taková ona není. A nebude. Je v ní oproti Morganě světlo.
Když to zmizí... musím několikrát zamrkat. Na druhou stranu o mně teď nejde. Kdo ví co viděla ona.
"Si?"


***
"Ale Chrisi. Jsem ráda, že jsi vzhůru. Mučení bude tedy moct pokračovat. Musím potrestat, jak si byl neposlušný... a neschopný." Zaslechneš hlas Morgany. Sebejistá mrcha. Budící mnohé pocity. Jak u žen, tak u mužů jiné. Teď z ní však šel strach.
Pouta na rukou. Zařezávající se do kůže. Bolavé ruce z toho jak dlouho se na nich vyselo. A bolest z předchozího mučení. Tělo se zachvěje, neboť tuší co bude následovat.
"Máš strach? Myslíš si, že tě zachrání... potom co jsi jí provedl." Usměje se Morgana, všímající si nechápavého výrazu. A jasné otázky jak na to přišla.
"...mám tě přečteného Chrisi. Vím co k ní cítíš a jak moc lituješ toho, co si provedl... jenže mojí dceru si nezasloužíš." Slova, která snad více bolí než cokoliv co následuje.
Oči se zavřou a před nimi se odehrává něco jiného. Vzpomínka na první polibek s čarodějkou.

Vítejme mezi živými... a bdělými

Jsem už vzhůru a zorientovaná, když se Chris probudí. A i kdyby ne, tak to jeho škubnutí by mě probralo celkem bez problémů. Stisknu mu ruku, aby věděl, že tu někdo s ním je a hned na něj i promluvím.

"Ššš, Chrisi, klid, už jsi v bezpečí. Zůstaň ležet. "

Přikývnu a usměji se na něj.

"Kdo jinej by tahal tvůj zadek z problémů opeřenče?" oplatím mu ten jeho pozdrav a jsem zase o něco šťastnější, když ho vidím, jak mluví, usmívá se a neříká mé jméno/oslovení s odporem. A hladí mě po ruce.

"Jen lež, nic nedělej. Dojdu ti pro něco k pití, jo? A Šedivákovi řeknu, že jsi vzhůru. Bude mít radost. Dal jsi mu dost práce. A taky jsi nás vyděsil. Všechny. Už to nikdy nedělej, jo? Musím zachraňovat Eden a ještě tebe, to už je docela dost velký sousto i na mne," mluvím na něj dál. Musím to odlehčovat. A nepřipouštět si to, jak moc by mi chyběl, kdyby už vůbec nebyl. Ne, to je na hovor na potom. Na někdy. Možná.

Hmmm... na Motorkáře jsem zapomněla

Jestli jsem v pohodě? Vážně se na něco takového ptá. Nejsem. Nelíbí se mi ty lidi před námi a ani se mi nelíbí, že jdeme za nimi. Nelíbí se mi, že nevím kdo jsem. Za to oni to ví. A jak mluví. Naprosto normálně. Jim to nepřipadne divný.
"Ehm... jo." Zalžu. Vůbec nejsem v pohodě. Aspoň po té duševní stránce. Zkuste si fungovat, když máte v hlavě prázdno.

"Samozřejmě, že to mohu zařídit. Najala jste si mne, jako svého průvodce. Jen si od vás vyberu větší službičku, než tu o kterou bych normálně žádal." Opět ten jeho úsměv a lehký náznak úklony.

V duchu zaúpím, když mi řekne, abych šel před ní. Udělám to. Mám na vybranou? Není mi to sice příjemné. Ale slíbil jsem jí, že budu hodný a tak zajistím to, že bude hodná ona na mně. Nebo ne?
Dívám se před sebe a snažím se na ní nedívat... ani na markýze.
Přišla na nás řada a stejně jako ostatní jsme vykročili do noci. Ohlédl jsem se na nápis na stanici, který hlásil Knightsbridge.
Podle oblohy bylo možné hádat na časné ráno.
Průvod podivných lidí přešel přes silnici a prošel širokými dveřmi. A budova která se tam rozprostírala byla veliká a pokrytá světly. Nápadný erb na stěně proti nám hlásal, že tu prodávají nejrůznější věci na objednávku různým členům královské rodiny.
"Obchodní dům Harrods." Prohlásil Carabas a vzdychl. "Jen pro dnešní noc. Příští trh může být kdekoliv." Konstatoval následně.

Po pravdě... teď to vážně nechápu. Pokud jsme v knize. Tak co to zatraceně je. Jsme přece v Anglií. Londýn. Stačí si tu zavolat taxi a zmizet do bezpečí domova. Jenže kdybych tak věděl, kde bydlím. Ač tak či tak...
"Nemůžeme být v knize... sakra poznám Londýn." Zavrčím naštvaně. Už mně přestává bavit to vodění za nos. Mám v úmyslu se prostě pokusit uniknout té lovkyni lidí, procpat se skupinou a zavolat si to taxi. Někam se dostat. Nejlépe pryč odsud. Od nich. Vždyť to co říkají nedává žádný smysl.

Takový ten pocit, jako když vás někdo přejede parním válcem opakovaně

Říct, že jsem zažil horší věci... Lhal bych. To co jsem si prožil v Mordecaiově doupěti, bylo něco co mne snad bude děsit ve spaní po zbytek mého života.
Života? Žiju. Nevisím dolů hlavou... a mučení přestalo. To mne přinutí otevřít oči. Chvíli mi však trvá zvykání si na světlo, kterým je místnost obklopená. Když jste zavření ve tmě, všechno vám potom přijde strašně osvětlené.
Ale to kde se nacházím. Nechápu. Donutí mne to s sebou trhnout. A pak si uvědomím, že mne někdo držel za ruku.
Srdce buší jako o závod. A díky tomu ne zrovna vhodnému pohybu mnou projede vlna bolesti. Zaúpím bolestí.
"Čarodějko?" Zachraptím. Na mé tváři se objeví úsměv. Cítím se jako hromádka štěstí.
"Věděl jsem, že si pro mne přijdeš." Mluvení však bolí. Zkřivím svou tvář do bolestné grimasy. Pohladím jí po ruce, za kterou mne drží.
Na sucho polknu. Mám vyprahlo v ústech. Cítím jak se má regenerace snaží dát zase dohromady. A jestli to bolí. Sakra že jo.
Jenže když tu vedle sebe mám někoho, kdo mne po celou tu dobu toho mučení držel při životě. Pomyšlení na ní. Na to, že uvidím její úsměv. Její oči. Dotknu se její tváře a věnuji jí polibek. Sakra. Stálo mi to za to.

V Díře: Na pokraji vědomí... opět

O Ravenových slovech jsem pochybovala. A to celkem dost. Udělala jsem víc špatného, než dobrého. To jsem zatím věděla. Kvůli tomu byl Chris na pokraji smrti. A to jsem se měla cítit dobře? Ani náhodou. Piju sice, abych otupila pocity, i ty pocity viny, ale nikdo nikdy neřekl, že se mi jich podařilo zbavit úplně.

Zastavím se ve dveřích. Na chvilku prostě nejsem schopná udělat ten další krok. Vidět ho takhle je prostě definitivní. A všechno ostatní se tedy také stalo. A je to realita. Sevře se mi hrdlo. Naštěstí má Beth pochopení a chce mne nechat s ním o samotě a odejde. Jsem ráda. Sednu si k jeho posteli, přitáhnu si židli tak, abych ho mohla držet za ruku. Pohladím ho po tváři, když se omlouvá.

*Hlupáku! Nemáš se za co omlouvat! * ujistím ho v duchu.

Do očí se mi derou slzy. Pořád jsem jen člověk, čarodějka, co vidí na téměř smrtelné posteli někoho, na kom jí záleží. Kam mě moje schopnosti zavedly? Moje krev, co udělala? A tak se otočím po té druhé mé části. Mé duši, mé víře. Snad mému lepšímu já, které se může dovolávat vyslyšení.

*Děkuji, žes jej nechal na živu. A vím, že kdyby on věděl, co dělám, asi by se mu to nelíbilo. Je to paličák. A musí si dokazovat, že na všechno stačí. Chlap. Tak dokonale jsi ho udělal podobného člověku. Prosím. Stejně tak jako ochraňuješ lidi, dávej na něj pozor i nadále. Kvůli mě. Prosím. *

Spustím sepjaté ruce a jednu nechám položenou na jeho. Poslouchám, jak říká moje jméno. A tentokrát se nenechám temnotou moc dlouho přemlouvat k tomu, abych zavřela oči. Položím si čelo na svou ruku na jeho posteli a nechám klesnout víčka naprosto odevzdaně.

Sen mám prazvláštní a divný. Ale naštěstí ne tak krvavý ani děsivý jako ten poslední. Probudím se z něj trhnutím. Tak je to asi pravidlem u všech mých denních šlofíků. Netuším o co ve snu šlo, ale za to si moc dobře pamatuji tu tvář. A to, že ji neznám. Ale hádám, že brzy poznám. Rozhlédnu se, abych se ujistila, že jsem pořád tam, kde jsem usnula. Napůl s tou tváří před očima.

Zlá zlá zlá zlá!!!

Odplivnu si. Anděle nemám ráda už jen z principu. Co na tom, že Luc jím také byl, před tím, než mu Bůh urval křídla a srazil do pekel. Luc je... jiný.
"Dobře, dobře markýzi..."
Tak nějak polovičatě uznám svou chybu, ale ne nijak přímo.
"Znám mnoho dalších způsobů jakým se dá puknout hlava."
Poznamenám. Ano, mám ve zvyku lidi ve svém okolí děsit a to i když jsou na mé straně.

"Dokud budeš říkat užitečné věci, tak mluv dál."
Odvětím s dalším zamračením, tentokrát na skupiny před námi. Lidi. Spousta lidí.
Zatnout zuby a přežít to... Zatnou zuby a přežít to... Zatnout zuby a... vystřílet si klidnou cestu...
A Carabas dál mluví.
"Až mi Morgan přijde pod ruce..."
Zavrčím a sevřu pušku tak, že mi zbělají klouby. Hrát si s námi jak kočka s myší, jasně...

"V pohodě, Luci?"
Oslovím muže za sebou. Přišlo mi, že párkrát jeho krok vypadl z rytmu, ale spíš nejistotou nebo nevolností, než pokusem o útěk. Raději se otážu, ale neotáčím se. Potřebuji vidět to, co mám před sebou, ale pohrávám si s myšlenkou šoupnout Luce před sebe, abych měla na očích oba dva. V davu by se od nás mohl Luc snadno odtrhnout.

"Dobře. Luc tam chtěl informace a něco na sebe... Ale prý se tam neplatí penězi, můžeš nás nějak zajistit? V rámci protislužby?"
Pokud by se to dalo spláchnout pod tou jednou službou bylo by to příjemné, nemám problém odkývnout i, že to bude velká službička. Pokud by byl neústupný a žádal další, zamyslím se nad tím.

"Pojď přede mě."
Ustoupím Lucovi a pustím ho, aby byl mezi mnou a Carabasem. Nehodlám jeho ztrátu či případný pokud o úprk riskovat. Jsem opravdu velmi, velmi paranoidní a myslím, že i přes Luce případné informace od Markýze uslyším.

Víš co... když se ti to nelíbí... tak Kobliha!

"Anděl. Sloužící..." Pohlédne dramaticky nahoru. Andílek sloužící Bohu. "Zničil Atlantidu."
"Myšlenky a číst vám? To bych si nedovolil. Ale řekla jste věnování... a většinou se mne každá žena ptá na právě prvorozené dítě. Omluvám se, mylady. Avšak jsem rád, že něco jako čtení myšlenek neovládám. Má hlava by z toho snad pukla neštěstím." Vysvětlí aby nedošlo k žádným špatným mýlkám, ke kterým už pravděpodobně došlo.
A co se týče mne. Jdu. Střídám jednu nohu za druhou. Snažím se na to plně soustředit. V hlavě mám vymeteno co se týče vzpomínek. Jinak tam řádí naprostý chaos.
Proč jsem to udělal? Proč? Pokud jsem je dobře pochopil... Tak všechno kvůli ní? Pěkné holce se zbraní, chladné jako led a děsivé jako naprostá tma?
Musel jsem být hlupák.

"Štěstí přeje připraveným, mylady. Líbilo by se vám víc, kdybych mlčel a neřekl nic?" Pozvedne tázavě obočí. Dál pokračuje v cestě.
Kousek před námi je další skupinka dobrodruhů, jež si to míří také na trh. A před nimi v dálce další a další. Zřejmě se k trhu blížíme. Slyším hlasy. Spoustu hlasů.
"Pravděpodobně ano. Lady Dvířku měli také ze začátku v úmyslu zabít. Nicméně jejich zaměstnavatel, kterým byl právě Islington, jim to nakonec zakázal, protože chtěl otevřít dveře do Ráje a ona byla jediná, kdo toho byla schopná." Odkašle si.
Dveře do Ráje? Cože je to za blbost? Nic takového přece neexistuje. Nebo ano...
Hlupáku... vždyť si Lucifer. Když existuješ ty, tak bude pochopitelně existovat i Ráj. Okřiknu se v duchu. Vážně jsem strašně rád, že Carabas nečte myšlenky, protože by se jistě bavil.
"Jinými slovy řečeno, závisí jak rozkáže ten, kdo si je najal."
Dohnali jsme ty, co byli před námi. Proklouzávali a míhali se tmou kolem nás. Nesli lampy, baterky a svíčky. A pak se před námi objevilo pár schodů. Kamenné schody s kovovými okraji.
Super... byli jsme ve stanici podzemky. Připojili se tak řadě lidí, kteří čekali, aby mohli proklouznout železnou mřížkou, pootevřenou, aby se odkryly dveře vedoucí na chodník.
Těsně před nimi byli dva mladí hoši. Kolem zápěstí měli oba uvázané provázky, jejichž druhé konce držel bledý plešatý muž páchnoucí formaldehydem. Za nimi čekal muž s prošedivělou bradkou a černobílým kotětem na rameni.
Řada se posouvala pomalu. Postavy vpředu se prosmýkávaly škvírou mezi mřížkou a stěnou a podél ní do noci.
"Už jsme skoro tam... na pohyblivém trhu." Promluvil Carabas. A mně se to čím dál tím víc nelíbilo. Nemluvil jsem a šel tak jako oni. Což dělám asi jako jediné poslední dobou.

V Díře: Počítání zraněných... zatím jeden
Čarodějka

"No tak, Si. Tys taky něco udělala. Dostala si nás zpátky v pořádku." Pronese Havran, ještě než odejdeš, položí ti ruku na rameno.
"Nebuď na sebe tak tvrdá." S tím tě nechá odejít k Chrisovi.

Chris leží v posteli. U něho sedí Beth, která když tě uvidí tak jen vstane a mlčky odejde. Nechá tě s ním sama. Spí. Není mrtví. Na důkaz toho se mu zvedá a klesá hruď. Do něčeho oblékli. Veškerá zranění pracně ošetřili a teď to bude chvíli trvat, než zapracuje jeho regenerace. Výhoda toho být andělem. I když padlým.
"Si." Zašeptá tvoje jméno. Několikrát opakovaně. "Omlouvám se." Dodá také šeptem skoro neslyšně, ale vzhledem k tomu jaké ticho panuje v pokoji, jej slyšíš.
Krom občasného tichého Chrisova šepotání nikdo tak nějak neodpoví na tvé otázky a co se týče tebe. Okolnosti toho všeho na tebe zapůsobí tak, jako předním u Eliota. Vyčerpanost a spánek se rozhodne mluvit za své.
A celou dobu v tom jakémsi divném snu vidíš tohoto muže, jak kdyby on snad měl být tvůj hráč.