No to ti teda pěkně děkuju, copak jsem prase? :D

Jen povytáhnu obočí.
"Kdo je, k čertu, ten Isli-kdosi?"
Ve skutečnosti mě to vlastně nezajímá, ale jsou tu čím dál divnější jména. A mě bude někdo vyčítat, že mě široké okolí mělo za Nicolase.

"O tom nepochybuji. Momentálně jemu dlužím život, jinak jsem se s ním nemusela čvachtat v těhle sračkách."
Konstatuji. O tom, že bych se s ním v tomhle brodila stejně i kdybych mu nedlužila, pomlčím. Nemusí cizinec vědět vše.
"A laskavě mi nečti myšlenky, nebo ti ustřelím hlavu a najdu jinýho průvodce."
Dodám rázně, protože o těch dětech jsem nemluvila nahlas a žel, znám i jiné bytosti, které tuto schopnost ovládají. Není to příjemné.
Na druhou stranu, ona formulace myšlenky nahlas jasně svědčila o tom, cosi myslím a jako blbec nevypadá. A ty jeho úsměvy jsou na odstřel.

Takže ta Dvířka se zbavila Croupa s Vandermanem tím, že je vyplivla do našeho světa. Ještě s nějakým šáhlým týpkem.
"Super... čím dál lepší."
Zaraduji se z čehož cynismus odkapává na radioaktivní úrovni.
Nemusím se ohlížet, abych Luce kontrolovala, kontroluji ho po sluchu a kdybych u jeho kroků zaznamenala nějakou změnu, otočím se a budu připravena dodržet své slovo.

"Ozbrojeni jsme možná víc, než vy, ale pořád je toho málo. O část vybavy jsme přišli."
Zkonstatuji.
"Ten dodatek mě do klidu neuvádí, zvlášť poté, co nám tak nepříjemně nadběhli..."
Ušklíbnu se.
"Což mi tak připomíná. Víš něco o jejich přemýšlení? Jelikož jsou zabijáci, fakt, že nechali Luce žít a jen ho vážně zranili mě přivádí k otázce - sledují tím něco?"
Myslím, že on by mohl mít řádné odpovědi, nebo alespoň domněnky, které by dávaly nějaký smysl.

V Díře: Následky bitev

Volnost v Havranově duši a očích je tak neskutečně krásná, že začínám chápat, proč lidé spadají do drog a dalších takových věcí. Osvobození od každodenních starostí. I když hádám, že není nikdo, kdo by mohl prohlásit, že jeho každodenní starostí je Morgana la Fey - matka. Při zvuku kroků se podívám jejich směrem. Šedivák. Smutně pokynu hlavou.

"Měla ho Morgana. Mučila ho. Byl v Mordecaiově baru..." odpovím s pohledem na svojí skleničku, ve které opět skoro nic není. "Poděkuj Ravenovi, ten ho zachránil, já neudělal skoro nic..." dodám ještě, dopiji sklenici a zvednu se ze židle.

*Já ho do toho jenom dostala.*

"Musím ho vidět," ohlásím těm dvěma. Ale hlavně se potřebuji dostat dál od otázek. A taky vidět Chrise, začít věřit, že se z toho dostane. A snad mít nějaké to hloupé vnuknutí, jak uchránit klíč od Morgany. A všechny ostatní. Popotáhnu si za svůj popruh kabely a vydám se k pokojům, odkud vyšel Šedivák předtím. Stojím sice zpříma a jdu stabilním krokem, ale mám pocit, že klopýtám. Díra mi nepřipadá dost bezpečná. Nikde není bezpečno. Jsem na šachovnici a jsem jenom figurka, ačkoliv hraji proti obřímu hráči. A kde je můj hráč? Kdo to je?

V Díře s Havranem
Čarodějka

Havran si mlčky a spokojeně vychutnává snad už třetí whisky, když ho vyrušíš svou otázkou. Nespokojeně mlaskne a odloží skleničku na bar.
"Co jsem v nich tak mohl vidět, má paní? Nejsou v ní žádné hříchy. Avšak neskutečný smutek... I tak, když se podívám opět do tvých očí, uvidím tam to stejné. Možná navíc strach. Čeho se bojíš?" Zeptá se Havran a upřeně ti hledí do očí. Vidíš v nich opět to samé. Tu uklidňující volnost.
Nestihneš však odpovědět Ravenovi, neb spatříš Šediváka od krve. Chrisovi krve.
"Hlídá ho Beth." Odpoví ti dříve než si začneš dělat vlastní závěry. Dojde až k baru, v umyvadle si umyje ruce a položí na stůl sklenku. Havran si zahraje na barmana a všem vám naleje.
"Je na tom špatně. Ale zvládne to. Ještěže má tu andělskou regeneraci, jinak by byl už dávno mrtví." Kopne do sebe panáka a položí jej na stůl.
"Za to ty vypadáš, že by sis potřebovala lehnout, Si." V jeho očích lze spatřit starost.
"Co se stalo? Vtrhli jste sem jako velká voda s div ne polomrtvým Chrisem." Přejede pohledem Havrana, který dělá že zaujatě popíjí ze své sklenky a následně pohledem skončí u tebe.
Je na něm vidět, že požaduje odpovědi na své otázky.
"Co ti udělala ta bestie?" Zavrčí. Barva jeho očí se změní. Avšak jen na malou chvíli, než se zase uklidní tím, že si nalije další sklenku.

Hej hou... tři čuníci kanálem jdou :D

"Ach ano. Narušenou. Takový ty věci kolem dobra a zla. Jakési stability. Kdyby byla vymazána celková podstata jeho, nadržovalo by se potom těm "dobrým". I když poté co jsem potkal Islingtona začínám pochybovat o tom, co je dobré a co zlé."
Dobrá. Neřeší moji hloupou situaci, ale stále o něčem melou. A mně je pořád mizerněji a mizerněji. Pochopitelně z toho všeho.

"Cože? Proč všichni myslí hned na prvorozené děti? Dlužit někomu službu, kterou si můžete hned vybrat, je něco skvělého. Nikdy nevíte totiž, kdy se vám to může hodit." Na to druhé se lehce ukloní.
"Tak jest mylady. Je to pouze mezi námi." Potvrdil její slova.
A poté se otočil a dal se do kroku. Rozsvítil tak baterku, která se mu houpala u opasku.
"V tom je právě háček. Doposud jsem si myslel, že je Lady Dvířka zabila, tím že otevřela jakýsi portál a on je vcucl společně s Islingtonem. Bohužel jsem se dozvěděl, že ti dva žijí a stejně tak i onen anděl, ač je opět jeho osudem být zavřen." Na chvíli se odmlčí. Dál pokračujíc v cestě.
Jdu zatím jako poslední. Nemám v úmyslu dělat žádné hlouposti a navíc ti dva si toho mají co říct. Já s ní ne. Možná jsme se dobře znali, ale teď je to všechno zakryté mlhou nevědomí. Nevím co bych jí řekl. Navíc z ní mám strach.
"Nicméně vy jste ozbrojeni více než jsme byli my. Nepochybuji o tom, že na to přijdete. Avšak... mohu vám nabídnout jejich zdržení. Pokud tedy najdeme dřív Lady Dvířku, než oni najdou nás." Navrhne Carabas a hledí přitom na cestu.

Jak v blbým filmu... až an to, že jsme v knize

"Co můžeš?"
Otázi se s mířením na Markýze. Nedořečené věty tohoto typu nemám ráda.
"Narušenou?"
Pozvednu obočí. Obvykle se tolik neptám, ale tohle není obvyklá situace.

Luc se mezitím zvedá a snaží se posbírat něco jako svou důstojnost. Mě osobně je úplně jedno, co tu dělal. Nevím sice jakým způsobem Carabase proklepl, ale protože teď jeho mysl jaksi ovládá cizinec, tak je tahle reakce nejspíš přirozená a upřímně mám na starosti horší věci, než louži zvratků.

Dlužení služby, kterou by si mohl kdykoli vybrat. No, pod tím si mohu představit nějakou činnost, takže žádné prvorozené dítě ani nic podobného.
"Služba. Žádné věnování něčeho nebo někoho."
Ujistím se a pokud přikývne nebo jinak potvrdí, kývnu na souhlas.
"Dobře, beru. Pro urovnání je dohoda mezi náma dvěma a jeho se netýká."
Tohle nebyla otázka, ale spíš varování, kdyby se později pokusil onu službičku dožadovat po Lucovi, protože by se mu jeho schopnosti hodily víc.

"Tak tedy veď nás."
Vyzvu ho poté, co věnuje Lucovi svůj plášť a jsme schopni vyrazit.
"A ještě mi řekni, když ty dvě hovada znáš a evidentně jsou odsud... Je nějaký způsob jak je zabít, zlikvidovat, ukončit jejich existenci?"
Nabídnu několik způsobů jejich vymazání ze světa, jelikož jsem již stihla postřehnout, že zdejší mluva se o něco liší. Kdo ví jak tu odstranění osoby z povrchu zemského, nebo spíš podzemského, protože tady jsme povrch ještě neměli tu čest spatřit, nazývá.

Přání matičky a vlastní rozhodnutí

Rozplácnu se na podlaze Díry. Pěkně jsem si cestou nakopla koleno a ruce se taky sklouzly po zemi. Pevně svírám víčka očí a čelisti. Chlad na levá tváři mi dával vědět, kde to jsem. A že žiju. Otevřu oči a spatřím Havrana, jak si ke mně kleká. Hned se zvedám aspoň do sedu a rozhlížím se. Šedivák tu není, ani Chris. Upřu pohled na Havrana. Vysvětlení se hned dostaví. Trochu vydechnu. Ale napětí ve mně zůstává.

"Nechce mě mrtvou. Kdyby ano, už bych dávno byla mrtvá. A ty taky..." odpovím Havranovi, když přijmu jeho ruku, abych se postavila na vlastní nohy. Nechci se s ním hádat, ani nechci machrovat, že vím víc než on, jen uvádím věci na pravou míru.

Dojdu s ním na bar. Vezmu si hned tu skleničku a jen na chvilku s ní zaváhám. Měla bych pít? Ale pak si uvědomím, že to od teď bude mnohem horší. A s tou vzpomínkou na její hlas a na její plán... Kdybych se nenapila, určitě bych se zbláznila. Rychle jí do sebe kopnu a natáhnu se rovnou po té láhvi. Naliji si další, nemám potřebu si tu sklenku vychutnávat. Potřebuju ještě jednou dvojitou a pak možná se budu schopná přesvědčit, že to tak vůbec není a že já nebudu jako ona. Nemám chuť na povídání si s Ravenem, vlastně nemám chuť na mluvení s nikým, ale přesto vytáhnu telefon a zkontroluji, zda mi nikdo nevolal. Druhá sklenička ve mně skončila a já byla už aspoň se tvářit, že jsem schopná pokračovat.

"Co jsi viděl v mých očích?" zeptám se ho. Vzpomněla jsem si totiž na tu volnost a krásu v jeho očích. Ale on vypadal, jako kdyby se toho, co je ve mně, lekl. Pomalu vzhlédnu od sklenky, kterou jsem si opět doplnila, ale už jen tak správně jednodávkově. Teď už si začnu i ten alkohol vychutnávat.

Bad Romance

"Samozřejmě. Máte naprostou pravdu. Mohu to..." To už zmlkne, protože pohlédne na mne jak víte co... je to strašně trapné, když se na vás do toho ještě někdo dívá, ale já prostě nemohl s tím nic dělat a ani přestat.

"Nesebral. Kdyby ano, tak by to narušilo už tak narušenou rovnováhu."
Takže mám nějaké odporné schopnosti, ze kterých mi je špatně, protože vidím něco, co se někomu stalo. Vážně děsivé. A způsobil to pohled do jeho očích.
Vyhýbat se očnímu kontaktu... Píšu si.
Ehm... proč mám takový pocit, že to není všechno, co umím? Vypadá to, že už jsem vyvrátil všechno, co jsem měl. Otřu si hřbetem ruky. Postavím se těžce na rozklepané nohy. Vážně bych si teď dal sprchu. Pochybuji však, že to na tomto místě půjde.

"Šlo by jenom o to, že byste mi dlužila službičku. Kdykoliv bych si jí mohl vybrat. Nic víc. Nic míň." Prohlásí markýz. Vykouzlí na své tváři jeden z těch svých úsměvů.
"Tak co? Berete to?"
Vždyť se jedná o nějakou službičku... sakra... proč nechce něco jako peníze? Nechápavě na něj hledím, teda můj pohled směřuje někam na jeho bradu. Netroufnu se mu dívat do očí. Nechci už nic vidět. Mlčím. Nevím co bych na to řekl. A navíc tady tak nějak stejně nejde o mně.
Krom toho mě dostatečně zabavuje zima, která mým tělem prochází. Nevím zdali to ten markýz poznal, protože na mně po chvíli přistane jeho plášť. Do kterého se oblíknu.
Hned je jednomu líp. Zvednu zbraň ze země. A čekám.

Markýz a Pekelník

Něco ne příliš srozumitelného zavrčím.
"Nevím koho... každá druhá... pěkná... nemiluje..."
Tolik asi k tomu, co by pozornému uchu šlo z toho odposlechnout.
Vždyť má každou sukni, který se líbí, ale miluje nějakou a ona jeho?
Ne, ani koutkem mysli nezkoušejte koukat na mě. Můj zájem o něj je čistě profesní a i kdybych si někdy náhodou byla schopná připustit víc, nejsem schopná i něčeho tak banálního, jako polibek. Kor s naprostým cizincem, kterým teď ve své vlastní hlavě je.
Carabasův rozpačitý pohled probodnu mračením, kterým jemně a taktně naznačím, ať ani nezkouší říct nahlas tu větu, která ho napadla. Rozhodne se moudře a já se mohu věnovat uprchlíkovi.

"Hodný kluk."
Pochválím ho a pustím. Klepe se jak čivava poté, co ji vytáhnete z kapsy.
"Jednou něco zkusíš a udělám, co jsem řekla, tak si dávej bacha."
Varuji ho naposled a opět mířím na Markýze, který odpovídá na mé otázky.

"Kryso-cože kurva jsou?"
Ne, tenhle svět je čím dál tíém víc na palici.
"Takovouhle fešnou jizvu ti udělám taky, frajere, a sama mám podobnou. Mohu tvrdit, že je mám od kdekoho."
Výhoda mé přirozené bledosti je, že na mém těle jizvy tolik nesvítí, ale vidět jsou i tak, pokud mi je nezakrývá oblečení a je dost světla. Aktuálně není splněn ani jeden bod, takže o své jizvě klidně mohu lhát. Ale... proč bych to dělala, že?

Jenže to se Luc zlomí v pase, vyhrkne něco na potvrzení důvěry v markýze a začne zvracet. Jedním krokem jsem u něj a nohou odšoupnu brokovnici stranou z jeho dosahu.
"Zdá se, že mu možná most sebral paměť, ale ne schopnosti."
Poznamenám s krátkým pohledem k Lucovi a na to svou pozornost opět přenesu na markýze, nechávajíc Luce jeho činnosti.
"Řekněme, že teda jsi na naší straně. Fajn. Jaké služby žádáš po mé osobě, výměnou za doprovod k té Dvířce a nalezení čarodějky?"
Nekompromisní tón obchodníka.

Pokec s Markýzem

"Ano ten... Mylady, já si to nevymyslel. Patří to k jedné z nejsilnější možné magie." Ohradí se chlápek v divném plášti, který má v úmyslu nám pomoct.
Věnuje ti rozpačitý pohled. Zřejmě kvůli tomu sprostému slovíčku. Nějak to však nekomentuje. Nic ve stylu: takhle mladá dáma nemluví. To si odpustí a ví proč.

Útěk mi nevyjde. Vlastně co jsem si myslel, pokud je to lovkyně lidí, tak jsem vůči ní neměl šanci. Zaráží mne však fakt, že mne za to nezastřelila. Zřejmě mě potřebuje živého.
A ještě mi dává na vybranou. Kruci.
Ta první varianta se mi líbí víc. I přestože jí tak nějak nevěřím, věřím tomu, že by byla schopná té druhé možnosti. Na sucho polknu.
"Fajn. Budu hodný." Slíbím jí první věc, která mne napadne. Připadám si přitom jako nějaký malý harant, který neposlechl svou chůvu a rozmlátil sošku z dynastie bla bla a teď musí udělat vše pro to, aby to chůva neřekla rodičům. Blbej pocit.

"Od doby, kdy mi to přišlo zajímavé... Vlastně od chvíle, co jste utekli od krysomluvčích." A pak nastane ta druhá otázka, při které si rozváže šátek u krku. Odhalí tak jizvu na něm.
"Ani nemusíte... ale zabili mně. Hlupák by byl na straně svého vraha." Pohlédne upřeně na lovkyni lidí a potom pohledem propálí i mne.

Ten pohled způsobí to, že tak nějak vidím chvíle jeho smrti. Vlastně i cítím, ten jeho návrat. Tu zimu. Bolest. Všechno s tím spjaté. Chce se mi křičet. Schovat se někam, zalézt si do klubíčka a z něho nevylézt dokud nebude po všem.
A pak to je najednou pryč. Všechno, co jsem viděl. Jsem zase zpátky v stokách... s markýzem a lovkyní. A opravdu se mi chce zvracet. Spolknu ten pocit, pro chvíli, abych mohl potvrdit pravdivost jeho slov.
"Říká pravdu." A je mi jedno, že to bude na veřejnosti a před zraky ostatních. Ale prostě pokud mne pustí, tak kleknu na všechny čtyři a zvracím co se dá. Klepu se přitom zimou, která mne obklopuje.

Rozhovor s Markýzem

"Polibek z pravý lásky? Vážně?"
Křiknu nevěřícně a mám chuť ho poslat tam kam slunce nesvítí, ne-li ho tam přímo narvat. Ale další varianta na hledání čarodějky zní líp. Mnohem líp. Vlastně, sice mě neskutečně štve myšlenka, že budeme hodiny hledat nějakou čarodějku, ale když nám pomůže tenhle týpek najít Dvířku, která nás odsud přenese na naše hřiště, bude to daleko lepší... Snad.

Nadechnu se, že bych teda začala nějak vyjednávat, ale to dodá další nepříjemný fakt.
"Kurva."
Syknu. Najednou mi sepne to, co mi předtím uniklo - Neverwhere, knížka... knížka ve které jsme našli ty dva... asi mi fakt zamrzlo myšlení, když mi nedošlo, že tohle je jejich píseček.
A v ten moment se navíc Luc rozhodně pro útěk k mostu.

Rychlá otočka, dva kroky, spíš skoky k němu, puška se mu mihne před obličejem a přistane na jeho hrudi kousek pod rameny. Držím ji z na každém konci kolem něj, přitisknutá na jeho záda, blokujíc mu ruce a chůzi. Na to se i s ním ještě otáčím, protože odmítám mít markýze v zádech.
"Ani na to nemysli!"
Zasyším mu do ucha.
"Buď se mnou půjdeš dobrovolně, já nás z toho průseru dostanu a nebo se mnou půjdeš nedobrovolně a bude to zahrnovat dlouhodobé černo před očima, během kterého tě budu tahat, budu šeredně nasraná a věř mi, že až se vzbudíš, budu ti střílet pod nohy, abys šel sám."
Tolik k tomu, že by se Markýz náhodou pokusil naznačovat něco o lásce mezi námi. Rozhodně to musí zanechávat dojem.

"Takže..."
Oslovím znovu markýze a Luce zatím nepouštím.
"Jak dlouho nás šmíruješ?"
Jenže, jestli po nás jdou ty dva, tak musíme najít rychlý způsob jak se odsud vyhrabat a ten markýz možná může pomoct. A nebo je na jejich straně.
"A jak ti, do hajzlu, můžu věřit?"
Milá věc, ta paranoia.