Bojím se jí - je šílená! Oprava... Jsou šílení!

Čím dál víc divnější. Čím dál tím víc jsem vyděšený. Čím dál tím víc mám chuť přemoct onen strach a jít vstříc tomu mostu. A smutné na tom všem je, že to je realita. Vážně se to děje. A vážně se to děje mně. Jenže kdo jsem já? Má jméno nějakou cenu, když si nepamatujete nic. Například svou první pusu... či sex... Zarazím se. Pohlédnu na "čáryfuka" a potom přejedu pohledem "lovkyní lidí". Nejsem gay. První informace. Nechte mně si to myslet.
A oni mezi sebou melou a melou.

"Obávám se, že ne, mylady." Přizná nevesele Carabas.
"Ale znáte to... seženete mu někoho po kom jeho srdce prahne a bude to. Magie z čisté lásky... bla bla bla..." Odmlčí se. "A nebo zkuste najít nějakou dobrou čarodějku v tom vašem světě... Vlastně věděl bych o jedné. Až vám pomůžu vám Lady Dvířku, která by byla schopná vás tam dostat, řeknu vám její jméno."
Jestli jsem tomu doposud rozuměl. Tak teď jsem to přestal chápat definitivně.

Shrňme si, co tu navykládali za šílenosti.
Za prvé: Most je děsivý a sebral mi pravděpodobně paměť... Za druhé: Sexy kočka je nebezpečný lovec lidí a já jsem její parťák... Za třetí: Z ničeho nic se před námi objeví pošuk, který tvrdí, že je nějaký kouzelný markýz. A pokud dobře chápu, tak já jako Lucifer, jsem se vzdal své paměti kvůli ní... Za páté: Lucifer vážně? Ten Lucifer? Musí taky ujíždět na hodně řádném matrošu... Za šesté: To kde jsme není to kde máme být?
Vynechal jsem ještě něco? A zdá se, že to bude mít ještě nějaké šílenější pokračování.

"Zaznamenal jsem přítomnost neblahých lovců, přesněji pana Croupa a pana Vandemara. Mám takové domnění, že tu jsou kvůli vám... je to tak?" Zeptá se. Vyčkávajíc na odpověď.
Další lovci... a jsou tu kvůli nám? Čím dál tím lepší...
A víte co? Ten most není zas tak špatný nápad.
Otočím se na podpatku s úmyslem prostě přejít most a tak dále nebýt v přítomnosti dvou naprostých šílenců.
Je to přece jen sen. Ne?

Čím dál zajímavější situace

Dobře, uznávám, vysypat na něj všechno tak naráz asi nebylo nejmoudřejší. To ještě můžeme být rádi, že jsem si odpustila fakt o sdělení jeho pravé identity.
"Co je divnýho na lovení lidí?"
Zavrčím. Fajn, přestávám mít chuť být příjemná.
"To, že jsme byli něco jako přátelé neznamená, že se tě nepokusím zastřelit. Už jsem to dělala dřív, tak mlč a dělej, co říkám a žádný hlouposti!"
Probodnu ho přimhouřenýma očima.

V ten moment nás vyruší další týpek. Nějaký markýz.
"Dnešek je den plný zasraných překvapení."
Povzdechnu si zatímco na Carabase mířím puškou. Teď by ta brokovnice asi byla lepší, ale zastřelit ho můžu i tímhle bez problémů.
Nechám ho však mluvit a dokonce mu do toho ani neskočím.

"Čaroděj na zavolanou... bezva..."
Ušklíbnu se.
"Takže ten cvok to udělal zas."
Protočím oči. On opravdu od začátku případu dělá pitomost za pitomostí.
Přesně proto jsem za tebou tak dlouho nepřišla...
Bodne mě u srdce zlá myšlenka. Kšá kšá.
"Hele, markýzi... Ty tvoje služby. Obsahují návrat paměti?"
S tímhle cvokem cestovat nikam nemůžu. Nejdřív se s ním tahám v bezvědomí, teď zase bez vědomí o sobě. A otázka je, zda ho nebudu muset do stanu nevědomí přivést sama, aby přestal myslet na to, že uteče!

Na tu poznámku o obětování se pro 'pouhou smrtelnici' se na Carabase silně zamračím a namířím mu pušku místo do hrudi do obličeje. To jen tak pro pořádek, aby věděl do čeho nemá rýpat.

Chvilkový pokec s maminkou

Havran na tebe kouká s úmyslem něco říct, ale raději zmlkne a vleze dveřmi do bezpečí s Chrisem, který ještě zamumlá tvé jméno.
Dveře stále tak nějak otevřené jsou. Kdo ví na jak dlouhou chvíli. Jsi tu však stále sama. S tím hlasem mamky.
"Moc dobře víš na co. Nebyl to sen, má drahá dceruško. Proto jsem ho nechala tak snadno jít. A proto půjdeš taky. Abys mohla všem ukázat jaká jsi dcera své matky." Promluví a poté zaslechneš smích. Jako kdyby se zabodoval do kůže, jako tisíc jehliček. I přesto ani škrábanec.
Jen tě něco neviditelného silně odhodí směrem ke dveřím do Díry, div ne na poslední chvíli než se ty dveře zavřou.

Dopad do Díry na podlahu nic moc. Všímáš si, jak k tobě Havran klekne a snaží se zjistit jestli jsi v pořádku. Chrise nikdy nevidíš. Což si Havran tak nějak uvědomí rychle, položí ti ruku na rameno.
"Je v pořádku. Už ho ošetřují." Avšak zamračí se. Pravděpodobně ti má v úmyslu něco vyčíst.
"Pitomá čarodějko, co to mělo být? Jsi se naprosto pomátla? Viděl jsem ti to na očích." Zavrčí Raven podrážděně, až z něho jde strach.
"Zachráníš svého přítelíčka a pak se sama necháš zabít... blbost! Blbost!" S tímto si stoupne na nohy a natáhne k tobě ruku s úmyslem ti pomoct.
Přejde k baru, kde do dvou skleniček nalije panáka whisky. Krám je prázdný a Šediváka za barem nevidíš, takže se věnuje pacientovi. Podá ti jednu sklenku sám si druhou ponechá. Slastně si k panáku přivoní a poté se trošku napije.
"Jop... toto miluji na lidském těle... tu chuť různých věcí." Zazubí se. Neutrální půda má v sobě jakýsi klid a bezpečí, kterým je obklopena... a i přesto to bezpečí nějak v této chvíli necítíš. Zřejmě za to mohl celkový otřes sletem událostí.

Cože? To je snad zlý sen!

Celou dobu co mluvím na ní nechápavě mlčky hledím. Poslouchám jí a čím dál tím víc mi to prostě přijde šílenější. Naprosto šílený.
Lovec lidí? Vážně? A co jsem sakra já? Taky lovím lidi? A co to říkala o tom mostu... a ztrátě paměti. Může někdo ztratit paměť na blbým mostě?
Blbost! Něco si určitě šlehla. A já pravděpodobně taky.
Drogy jsou svinstvo!
I přesto od ní přijmu brokovnici, vyměním jí za tu druhou zbraň.
"Ehmm... něco sis šlehla? To přece nemůže být pravda. Není možný... Lovec lidí? Vážně?" Řeknu nevěřícně a pak se zarazím. Na sucho polknu. Ano. Jsem sice ozbrojený, ale i přesto se s tou zbraní cítím tak docela nepříjemně.
"Hele... jo těší mne Nicky... možná jsme byli parťáci... přátelé... cokoliv... ale mně to prostě přijde jako naprostá hloupost... Aby most někomu vzal paměť." A s tím bych nejraději vzal nohy na ramena a utekl. Jenže to by se před námi z ničeho nic nesměl objevit nějaký negr s podivným úsměvem a stejně divným oblečením.
V ten moment se zarazím.
"Sakra... proč na sobě nemám tričko nebo něco takového?" Zaúpím.

A v té stejné chvíli se chlápek ukloní a představí se jako:
"Markýz De Carabas. Obávám se, že most je schopen vzít víc než paměť... a vy dámo, jste tady díky vašemu přítelíčkovi měla kliku. Nemohl jsem si odpustit se na vás podívat. A případně nabídnou své služby, výměnou za nějaké vaše." Odmlčí se. Prohlédne si mne a poté pohledem přejede tu neznámou ženu. Ne, ještě jí nejsem schopen nazvat jménem, i když se mi představila.
"Už z toho důvodu, že někdo jako Lucifer se vzdal své paměti pro pouhou smrtelníci... Oh l'amour. Již chápu. Kam nemůže ďábel pošle ženu... paradox, že?"[/i] Opět vykouzlí úsměv na tváři. Ten úsměv je vážně děsivý. Všechno je děsivé. A o čem to sakra žvaní?
Nelíbí se mi, že zatarasil svým tělem cestu. Můj pohled se otočí k mostu. Možná bych mohl utéct přes něj. Ale neudělám to, z toho mostu je něco cítit. Něco co mne asi víc děsí než fakt, že jsem ve stokách s ozbrojenou lovkyní lidí a kýmsi co se jen tak zjevil.
Krucipísek... jak z toho ven.

Vyzvednutí balíčku a komunikace s odesílatelem

Nohy přestanou fungovat, skoro jako kdyby byly na dálkové ovládání, nebo je někdo odpojil od zdroje. Ani se jím nedivím, že se pokusily od toho odprostit. Bylo to naprosto pohlcující a děsuplné. Na něco takového jsem nebyla připravená.

Ravenova ruka je opravdu zapotřebí. Jako pomocná stéblo vracející mne do reality. Do mého vlastního těla. Polkla jsem a použila většinu svých vnitřních sil na to, abych se dostala zpět do kroku a chůze. Rozhlížím se po těch místnostech. Nechci si ani představovat kolik lidí tady věznili a mučili. Při pohledu na poslední dveře zaváhám. Najednou vím, že tam je něco hodně špatně. Ani nepotřebuji Ravenova slova slyšet, abych věděla, že tam je a že je to špatné. Sevře se mi hrdlo. Chci udělat naprostý opak toho, co mi Raven radí, ale k čemu by to bylo? Sevřu ruce v pěst a raději se rychle vydám ke zdi u těch dveří a připravím si svou křídu, abych mohla nakreslit ty dveře.

Zarazím se. Ne tak při pohledu na Chrise samotného, ale při tom hlase. Rozhlédnu se kolem. Necítím jí, ale zároveň vím, že tu je. Hraje si na loutkáře ...? Snaží se mě rozhodit?

*Připravená? Na co?!* pomyslím si, ale v dalším zlomku vteřiny si uvědomím, kde pořád jsme. Kde je pořád zraněný Chris. Nakreslím dveře. Díra. Kde jinde by byli v bezpečí? Ano, oni... Mám v úmyslu nechat je projít. A já...? Já mám naprosto sebevražednou chuť si popovídat s maminkou.

Čím dál zasranější den...

Luc dlouho vypadá jako když neví která bije. Co mu sakra je? Nakonec pušku zvedne, ale dost nejistě, což bych mu za zlé neměla, kdyby za mnou nepromluvil tím naprosto bezradným a nic nevědoucím hlasem.
"Ale no tak..."
Zaúpím.
"Do Ježíšovi řitě, co se zase posralo?"
Vydechnu zmučeně a otočím se k těm štěněcím očím.
"Pověz mi, proč spolu léta spolupracujeme úplně v pohodě a teď, od začátku tohohle případu, děláš jednu volovinu za druhou?"
Kdybych v obou rukách nedržela brokovnici, asi bych se plácla do čela, takhle jen místo toho skloním hlavu.
"Fajn, nevíš nic. Super. Takže jsme v těhle sračkách a jediný, kdo o tomhle místě něco věděl, ztratil paměť, kvůli zasranýmu mostu!"
Myslím, že nás nějaká vyšší síla fakt nemá ráda. A jaká jiná vyšší síla než Lucifer může v naší tragikomedii hrát roli? To byste měli vědět.

Povzdechnu si.
"Dobře. Jinak... Já jsem Nicky, Nicky Střela... Lovím lidi. Ty se jmenuješ David Rubin, ale pro jsi Luc... A jsme parťáci. Možná... i něco jako přátelé."
Krátce se nad tím zamyslím.
"Momentálně se nacházíme v pekelný šlichtě a fakt by mi pomohlo, kdyby ses mi aspoň napůl snažil krýt záda, tak jak to děláš normálně... Nebo víš co, na... a snaž se jí neztratit. Jinak uvidíš!"
Samotnou mě překvapuje jaký klid se snažím zachovávat. S tím "na" mu podám brokovnici a vyměním ji za pušku.
"S tímhle nemusíš být žádný velký talent na míření. Ale bacha, kope jako kobyla."
Dokonce jsem se i usmála a to je co říct.

Takže si to shrňme. Jsme v nějakým Neverwhere, hledáme Lady Dvířku, mabychom ji našli potřebujeme na nějakej Pohyblivej trh a jediný, kdo aspoň trochu tušil kudy kam si nepamatuje ani vlastní jméno...
Jaký z toho vyvodíme závěr?
Jsme v hajzlu...
Zase.
"Teď by se mi fakt hodil nějakej dobrej čaroděj..."
Povydechnu si nahlas a zkusím vykročit do nějakého směru, abychom se hnuli z místa. Třeba najdeme nějakého kolemjdoucího domorodce, abych se zeptala na cestu.

Čarodějka na záchranné akci s Havranem...

"O ty se bojím taky. Právě by bylo nejlepší jím předejít." Pokračuje ve své chůzi. Tiše jako myška. Tiše jako havran.
Když jej zataháš za rukáv, věnuje ti pohled ve stylu co-sakra-chceš-? a potom pozvedne oči v sloup.
"Nepřemýšlej negativně. Dopadne to dobře. Ty se připrav na to, jak uvidíš svého kamaráda." Odpoví ti na oplátku Raven. Vytáhne pistoli schovanou doposud v pouzdře. Zkontroluje zda-li je připravena na případné použití. Odjistí pojistku a vydá se zase po schodech nahoru.

Přejede tebou velmi divný pocit, jež tě srazí do kolen. Bolest svírající celé tělo. Je to vzpomínka vrytá do zdí. Raven vypadá, že něco podobného pocítil, ale pokračuje v chůzi. Jednu ruku ti pomáhá se zvednout.
"Není se čemu divit. Potom co si tu jejich oběti vytrpěli." Zavrčí tiše. Na sucho polkne, když jste nahoře.
Ocitáte se v dlouhé chodbě. Na každé straně jsou dveře od nějakého pokoje. Povětšinou zamčené a prázdné. Teda až na ten poslední, který je otevřený dokořán a ze kterého vychází bolestné sténání.
A stále tu nikdo není. Asi všichni spí.
Krom toho divného pocitu, který stále a stále sílí, čím víc se blížíš k tomu pokoji.

"Nechoď sem. Divím se, že ještě žije. Sundám ho a ty připrav to kouzlo!" Poručí ti Raven, který šel celou dobu napřed a k tomu pokoji přišel dřív.
Netrvá to dlouho... a vynoří se s Chrisem, kterého má přehozeného přes rameno. Nahého a snad celé jeho tělo je poseto ranami. Některé jsou čerstvé a jiné ne. Je v bezvědomí, ale i přesto zaslechneš bolestné zasténání. Obličej je též zbarven všemi možnými barvami. Avšak důležité je, že Chris žije.
"Ještě ne, mé dítě. Ještě nejsi připravená." Zaslechneš hlas Morgany, dřív než se rozhodneš zmizet pomocí teleportačního kouzla.

Čarodějka na záchranné akci s Havranem...
odkaz

"To nevadí, stačí že bude tak dobře fungovat..." řeknu k havranovi hned. Až když se napiji, tak se pořádně ušklíbnu. "Jo, měls pravdu, je to hnus," odsouhlasím a dám si hřbet ruky před ústa, abych se dokázala přemluvit k polknutí té věci a udržení jí v sobě.

"Pardon..." zamumlám okamžitě, když slyším jeho Sakra. Ačkoliv mě vůbec nevadí ten jeho pohled na věci. Vypadalo to tak krásně pokojně a ten pocit svobody... Dál už nemluvím, jen odkývám, že on je ten mluvící element a jdu za ním. Prohlédnu si toho bouchače, co nás pustil dovnitř.

*Jaké to asi pro něj je, být v sídle upírů a jen mít jejich slovo, že z něj nebudou pít? Nepřipadá si méněcenný? Možná si to kompenzuje tou posilovnou...*

Ale to už raději poslušně následuji Havrana kamkoliv mě zavede. Rozhlížím se, to ano, přeci jen kolikrát se mi podaří dostat na takové místo a přežít to? Ne, neodpovídejte!

"Přemisťování mám v malíku, o to se neboj. Spíš se boj konfrontace s ostatními," prohlásím tiše a dál se rozhlížím. Raven už vyrazil a zase se zastavil, než jsem se stihla na něj podívat.

"Jo, je to přesně tak, tak jdeme čmajznout upírům opeřence," usměji se na něj. Bylo to na povzbuzení. Mně se tu něco nelíbilo. Čekala bych Morganu dole u baru, nebo vlastní kóji. Přece si nehodlala dát šlofíka právě teď, když jí má navštívit dceruška. Ne, tohle bylo špatně.

"Ravene," vezmu jej za rukáv, sotva vyjdeme pár schodů. "Kdyby se to ošklivě zvrtlo... pláchni. Hrdinství je už staromódní."

O sebe tak nějak strach prostě nemám. Nedokážu na sebe v tomhle ohledu vůbec myslet. Vidět bolest u ostatních je pro mě horší než ji zažít. Nebo mě zatím nikdo nepřesvědčil o opaku. Zatím. Pak pustím jeho rukáv a kývnu na něj, že můžeme jít. K ostražitosti ho asi nabádat nemusím. Sama se soustředím, jak to jde, na okolí, na všechno a na magii. Aby byla hned po ruce.

Kde to sakra jsem? Zlý sen. Opravdu zlý sen!

Ta žena mluví. Rozumím jí, ale nechápu jí. Zřejmě mě zná.
Vlastně, když na mne promluví, tak se otočím jestli tam někdo za mnou náhodou není. Taky že není. Jsme tu jen my dva. V okolí ani živáčka. Já to jen dělám, aby víte ... nedošlo k nějaké trapné situaci. Což asi vlastně dojde. Protože ehmm... kdo jsem? Dobrá otázka. A co vám na to odpovím? Nevím.
A dáma mluví a mluví.
Lucí? Tak se jmenuju? A vážně mne zná? Kladu si otázky. Přitom stále ten stejný pohled vyděšeného a strašně zmateného štěněte, když ho vezme od mámy a dáte ho do cizí rodiny, kde se o něj budou starat.
Vlastně div nevyskočím, když ukáže na zbraň.
Zbraně? Opravdu? To jsem jako uměl střílet? Pohledem zavadím o zbraň, potom o slečnu. O zbraň o slečnu. Nakonec se pro tu zbraň sehnu. S jistým odporem jí držím v ruce.
"Ehm..." Nevím jak to vlastně říct. Co vlastně říct. Ale chce se to ode mne.
"Chci říct... že já... to ... ehmmm... naprosto nevím kdo jste a o čem to mluvíte." Hlavně v klidu. Nepropadávat panice. Nezastřelí tě. Snažím se uklidnit.
"Vlastně... ani nevím kdo jsem já... takže... EM-... my dva se nějak známe?" Pozvednu tázavě obočí. Potlačují nutkání vzít nohy na ramena. Dokonce se i štípnu, jestli to náhodou není špatný sen. Ne. Není.
Super... co teď?

Za mostem... pěkně v háji... opět

Hlasy ztichnou, atmosféra se změní. Zjišťuji, že jsem stále na zemi, ale přijde mi, že studí jinak a hlavně jsem přitulená k brokovnici, jako kdyby to byl plyšák.
Popotáhnu, rozhlédnu se kolem a vyskočím na nohy. Reflex, než zbytku těla dojde co se děje, mozku především.

Ten most... to všechno...
"Kurva já jsem tak pitomá!"
Vykřiknu a je mi jedno kdo všechno mě uslyší. Ale... zvládla jsem to. Nebo ne?
Nejistě se rozhlédnu a pohledem najdu Luce.
Na sucho polknu. Můj strach, to co se tu zhmotnilo, jako by mi to pohled na něj připomněl.
Ne, je to... pryč. Byly to kouzla z toho mostu.
Jenže, já bych ho sama nepřešla. Musel mě nějak vytáhnout... To je věc, co parťáci dělají, ale... jak mám vědět, že mě nepodrazí. Slyšela jsem, co říkal... Ne. Bojím se toho, že by to někdy řekl a proto to tam bylo, proto to zaznělo. nemusí to být pravda, nebyla to vize budoucna...
Nebo jo?

"Tak... Jsme to přešli."
Řeknu a snažím se, aby to znělo jako by nic, ale hlas mám ještě trochu rozechvělý. Nejspíš mi bude chvíli trvat, než se oklepu a přepnu zpátky.
Sakra nemohu si dovolit být takhle mimo!
Vynadám si v duchu.
"Kudy dál, Luci? Doufám, že cestou nejsou už žádné další takovéhle ... věci..."
Ušklíbnu se a sjedu ho kritickým pohledem, který padne na mou pušku na zemi.
"A laskavě mi neházej se zbraněma po zemi, mohly by spustit."
Zamračím se a kuývnu na Mazlíka, aby ho laskavě sebral a rozhlédnu se po cestě. Kudy teď?