Neverwhere na mostě

"Víš kde se nacházíš?" Ozve se hlas v temnotě. Naprosto neznámí mužský hlas.
"Ano. Vím. V knize stvořené Nielem Gaimanem." Prohlásím a snažím se jít dál. Hloupá otázka. Vážně hloupá otázka.
"A kde přesně?" Nenechá se odradit hlas.
"Na mostě. Přesněji Night's Bridge... kam tím sleduješ?" Nebaví mne to. A tak pokračuji dál. Děsím se toho, že neslyším Nicky. Nevím co se s ní děje. Doufám, že je v pořádku.
"Víš kdo jsem?" Zeptá se hlas. Je tím čím dál tím víc otravnější. Pochopitelně, že nevím kdo je.
"Ne."
"Jsem otisk autora. Tedy jeho pozůstatek... Přeci jen nejsi obyčejná bytost... Nebudu na tebe nic zkoušet. Ale řeknu ti jediné. Most má v úmyslu pohltit tvou přítelkyni." Prohlásí hlas a donutí mne zastavit. Až v té chvíli zaslechnu co Nicky říká. Jenže nevím kde je. Nemohu jí pomoct. Nemohu nic dělat. Nějak tomu zabránit. Nějak jí zachránit. Zatracený pocit.
"Řekni mi... co mám dělat, abych jí zachránil?" Svou otázku myslím vážně. Udělám cokoliv. Naprosto cokoliv. Vzdám se snad i samotného pekla. Své nesmrtelnosti. Všeho možného i nemožné. Stejně tak jak udělám vše možné i nemožné. I kdyby mě nakonec ten most měl pohltit.
"Zapomeneš. To kým jsi býval... kým jsi... Zapomeneš kdo je Nicky. Na všechny krásné chvíle s ní. Naprosto na všechno." Pronesl hlas rozhodně. Jeho slova bolela. Děsil jsem se toho, jaké to bude pak.
Na sucho jsem polkl. Ale měl jsem jasno.
"Když jí to zachrání...Nechť se stane." A čekal jsem. Neměl přitom pomyšlení, jak to bude probíhat a co vůbec bude následovat.

A pak jsme najednou přešli most. Já a nějaká neznámá žena. Netušil jsem přitom kde se nacházím. Kdo vlastně jsem? A proč jsem zrovna v kanálech.
Rozpačitě jsem se rozhlížel kolem sebe. Snažil se najít nějaké vysvětlení.
Možná by mi mohla odpovědět ta žena. Avšak to jak byla ozbrojena mne vážně děsilo.
Co se stalo? Co to děje? Je to snad sen? Křičel jsem zoufale v myšlenkách. Snažil se nepropadávat panice. Ale jak? Zatraceně jak?

Neverwhere na mostě

Kdybych neměla páru, jak bych asi unesla bezvládnýho chlapa? Někdo jako já potřebuje být silný. Luce má rána evidentně z transu vytrhla, i když je značnou chvíli dezorientovaný.
Hurá, informace!
Zaraduji se, když začne vysvětlovat. No, ne že by to dávalo nějaký extra smysl, ale nezbude mi, než důvěřovat tomu, že ví co dělá.
Jeho přání před vykročením na most stylem "snad se tam uvidíme" mě trochu... znejistělo. Jeden by i čekal, že se pokusí o nějaké rozlučkové gesto, ale já bych ho s tím stejně poslala do háje, takže nejspíš usoudil, že má své ruce rád a nepotřebuje je mít na cestu přes most zlomené.
Navíc... Proč bychom se tam neměli vidět?

Tak jsme tedy vešli na most. Brzy nás obklopila temnota, že ani svíčky nemělo smysl zapalovat další a ani trochu to nebylo příjemné. Sice jsem měla zbraně a mířila brokovnicí sem a tam očekávajíc, že na mě někde něco vyskočí, ale nebylo to nic platné. Jak mohu zastřelit něco, co nevidím?
Šla jsem pořád dál, rovně a pátrala ve tmě, ve snaze najít nějaký konec, nebo obrys čehokoli, ale dočkala jsem se pouze další tmy a nepříjemných pocitů. Dýchala jsem klidně i přes šustivé zvuky, uši nastražené, smysly připravené okamžitě reagovat, napnutá jako struna.

Slyším Luce, ale ačkoli byl přímo vedle mě, přijde mi, že je ten hrozně daleko. Vůbec se mi nelíbí co říká. Monotónní odříkávání svědčí o citaci někoho, něčeho, kdo ví... Možná je to z té knihy ve které jsme. Pravděpodobně. Z jeho hlavy to není, to by mělo jinou intonaci hlasu. Ale pak...
"Luci?"
Do teď jsem jakž takž cítila jeho přítomnost, jenže náhle jako by zmizel. Pocit absolutní samoty... Nekonečná tma, připomínající dny, kdy jsem se krčila pod postelí, schovaná před dorážením tří bratrů, kteří byli všichni větší a šilnější, ale nepodařilo se jim mě vytáhnout.
Do chvíle než jeden z nich dokázal postel nadzvednout.

"Sestřičkooo..."
"Ne... Nechte mě..."
"Pojď si s námi hrát."
"Nechci."
"Ale chceš, jen to ještě nevíš."
Hlasy ze tmy. To by se ještě dalo, ale pak se objeví.
"Veronico."
Otec a jeho přísný hrubý hlas. Káravě se na mě dívá a stojí asi tři metry přede mnou.
Výstřel.
Nic.
"Tohle od tebe nebylo vůbec hezké, Veronico."
"Seru ti na to, co je hezký!"
"Ehm ehm... takhle se mladá dáma nevyjadřuje."
Máti. Ta tu chyběla.
"Jste jen duchové. Už jsem vás zabila, vás se neleknu."
Ucedím a přidám do kroku. Chci projít obrazem otce, ale... narazím do jeho nemalého břicha. Překvapeně zamrkám do jeho dvou metrů a uskočím. Teď jsem ho střelila, rána jím prošla, ale on je hmotný!
"Luci?"
Houknu do okolní tmy. Neslyším žádnou odezvu, nevnímám jeho přítomnost, srdce buší jako o závod.
"Lucifer tu není. Ale je to milý člověk, pomohl nám dostat se zpátky. Osvobodil nás ze své říše, abychom tě mohli navštívit."
Zašvitořila matinka ve své nejnovější garderóbě a postavila se vedle tatíka v obleku. Kdyby měl Vanderman větší pupek, úlisnější výraz a řídnoucí vlasy hnědé barvy, vypadal by asi takhle.
"Tvá matka tě příliš rozmazlila. Nejspíš tím, žes byla jediná dívka."
"Máš pravdu, drahý, podcenila jsem její výchovu, ale už jsem se ti nastotisíckrát omluvila."
"Nevyčítám to tobě Clamentaine, ale tady slečně. To ona by se měla omlouvat za ty hrůzy, které napáchala."
"Luciii..."
Zaúpím tiše a couvám před jejich pohledy. Najednou mě něco chytí za rameno, otočí mě a já najednou ani nemám pocit, že bych v rukou držela zbraň. Nemohu ji nahmatat a předemnou se tyčí nejstarší bratr.
"Sestřičkooo... Tys nás hodně zlobila a provokovala. Můžeš si za to sama..."
"Ostuda celé rodiny..." Přisadil si otec.
"Jaká potupa. Incest v rodině." Zvolala nešťastně matka.
"Já... Já ne. To všechno oni!"
"Tys nás provokovala, sváděla, chtěla jsi to po nás. Máme videa..." Ozval se druhý bratr.
"Proč nás jsi zabila a jeho ne? Hm? Co? Líbil se ti nejvíc? Proč jeho si nepokoušela svou ženskostí? Co?"
Každá otázka na mě dopadá jako facka. Počkat... každá ta otázka JE facka! Zabila jsem je a oni jsou zpátky aby mě mohli zase mučit.

Kopanec ze zadu pod koleno, padám na všechny čtyři a na zádech přistává řemen.
"A..-u..."
Vyhrknou mi slzy do očí.
"Zabít vlastní rodinu! Zradit vlastní krev! Styď se ty nepovedený zmetku." Křičí na mě otec, chci vstát, ale nejde to, bratři mě drží na místě, zatímco mě otec bije.
"Luc by tohle neudělal... Nejste... tu..."
Snažím se přesvědčit sebe nebo je?
"Ale to víš, že tu jsou a jsou tu jen a jen pro tebe. Vychutnej si krásné rodinné setkání, holubičko."
Charismatický hlas odněkud ze strany. Známý hlas, při kterém mi srdce nejprve poskočí radostí a v zápětí se rozbuší plné strachu.
"Ne..."
"Ale ano..."
"Luci... Proč... proč si to udělal ... ty parchante!"
Rány nepřestávají, ale po chvíli už pro to bolestné výkřiky nenacházím, rány pouze přeruší tok slov. Fyzická bolest se dá po chvíli zvládnout. Hůř to nese psychika. Strach z toho, že by tohle Luc opravdu udělal.
"Proč? Ty se ještě tak hloupě ptáš?"
NE, neříkej to! Napadne mě, ale on se nadechne, aby mi přeci jen odpověděl.
"Protože seš tak nepřístupná! Leta prahnu po polibku, noci s tebou, ale pošleš mě do háje i s pitomou večeří! Proto Střelo! Nebaví mě čekat!"

Jak někomu vysvětlit, svůj problém v hlavě, když o něm ví, vidí ho před sebou a stejně ho není schopen přijmout?
A pak, když už se zdá, že to nemůže být horší, protože vás zradí jediný přítel a předhodí rodině, která si chce posmrtně vyrovnat účty, se ozve něco dalšího.
"Mami?"
Dětský hlásek za mými zády a neomylně oslovuje mě.
"Kdo je můj táta?"
Rány řemenem ustaly, jsem schopná vstát, ale necítím se na to. Nepřipadá mi, že by mě tělo poslocuhalo, ale přesto se stane a já stojím. Oči zavřené. Nechci to vidět. Je to mrtvé. Nechala jsem si to vzít. Nemůže to tu být, nemůže to mluvit... Ne!
Ten hlas nebyl vlastně tak dětský, mohl patřit zhruba čtrnáctileté dívce.
Neodpovídám. Nevím co. Otáčím se, ale oči stále zavřené. Dávám se do běhu, za zády slyším jejich hlasy, syčivé, šeptané...
"Hanba jí." "Ostuda." "Mami... já za nic nemůžu. Proč jsi mě zabila?" "Vidíš, co jsi provedla?" "Neumíš nic jiného, než zabíjet." "Zabijácký stroj, nic víc." "Daleko neutečeš..."

Zakopnu. otevřu oči a opět vidím prvního bratra.
"Moc se těšíme, až za námi přijdeš sestřičko... Mám tam pro tebe moc pěkné místečko, u sebe... na klíně..."
Odstrčm ho, když se po mě sápe, ale dopadne na mě několik těžkých ran a nemám sílu se pořádně bránit.
Země je studená, choulím se do klubíčka a ačkoli stále slyším všechny členy své rodiny, nejvýraznější hlas má mou největší pozornost.
"Který je táta?"
"Nevím!"
Vzlyknu.
"Já vážně nevím, který to je..."
A pak druhý výrazný hlas, který zraňuje daleko víc.
"Proč s nimi si to dělala dobrovolně a se mnou nechceš?"
"Nebylo to dobrovolně... víš to."
Oponuji v pláči.
"Jejich vzpomínky říkají něco jiného. I tebe mám přečtenou. Celé to jejich řádění se ti vážně líbilo. Poslouchalas co říkalo tvé tělo? Vy ženy... křičíte NE! Ale myslí se vám dere pouze ANO!..."
"Nechte mě..."
Zakňučím.

Night's Bridge

Pekelník má být zlý? Ach samozřejmě. Tak si mne všichni představují... Jako největšího zláka. Ale co když jsem právě kvůli tomu odešel z pekla? Jenže nikdo to nedokáže pochopit. Tak to není. Nakonec kdo je ten zlý? Já? Zamyslete se na chvíli. Bolí to... že?
A co přesně vlastně jsem? Já jsem antropomorfní personifikaci podobně jako Smrt.

Stále čučím na tu mizející krásku. Když na mne promluví Střela i s tou ranou do hrudníku, musí se uznat má páru..., zatřepu hlavou a nechápavě se na ní podívám něco na způsob co-se-stalo-? Byl jsem z nich tak nějak mimo. Každý chlap je mimo z ženy... pokud není gay.
Trh. Most. Dveřnice. Co to chce?
Ach... vysvětlit. Ještě jednou zatřepu hlavou. Párkrát zamrkám. A jo. Už jsem snad schopen myslet.
"Pohyblivý trh. Dají se na něm sehnat různé věci, výměnou za něco a hlavně informace. Je pohyblivý, protože se pokaždé odehrává na jiném místě." Začnu tím lehčím co se týče vysvětlování.
"Lady Dvířka. Má schopnost otevírat dveře. S určitou pravděpodobností by nás dokázala dostat zpátky do Chicaga." A pak tu je ten most, který je sakra blízko.
"A most... je něco, co by se nám hodilo do pekla... Nevím jak to vysvětlit. Ale když tě pohltí, jsi ztracena. Je to temnota, tak skutečná... ale musíme jí projít." Povzdechl jsem si. Promnul si bradu. Spolkl myšlenku o tom, že bych se rád oholil.
"Hodně štěstí. Snad se uvidíme na druhé straně." Myslel jsem to vážně. Uvnitř cítil tak neskutečný strach. Avšak ne o sebe.
"A ať se děje cokoliv... nepřestávej kráčet dál!"

Vkročili jsme na most. Temnota, jako kdyby se stala kompaktní a skutečná. Sahající na kůži, zkoumající, pohybující se, probodávající a klouzající po mysli... do plic, do očí, do úst.
S každým krokem světlo svíčky sláblo. Obklopovala nás tma. Naprostá a všudypřítomná. Bylo jedno, zda-li v ní vidím či ne... v této jsem neviděl. A ty zvuky. Zašustění, zašelestění. Zvuky jako kdyby byly nepřátelštější a hladovější. A ty hlasy: připomínající mou domovinu, jako kdyby nacházející pod mostem.
"Ach ano... Temnota se děje. Noc se děje. Všechny noční můry, které se objevují, když zapadne slunce, už od dob, kdy jsme se krčili v houfech v jeskyni. Kvůli bezpečí a kvůli teplu. Teď přišel čas bát se tmy." Zněla mi slova Hunter postavy z knížky, která jsem aniž bych o tom věděl odříkal. Hunter byla z tohoto světa. Byla... A měla naprostou pravdu. Stejně tak i s tím doufáním, aby si tě nevšimla.
Cítil jsem jak se cosi chystalo přelézt mi po obličeji. Zavřel jsem oči... avšak nic to nezměnilo. Noc byla dokonalá... a tehdy to začalo... ty halucinace.

Kdo ví kde v kanálech...

Nikdy nevím, na co si Luc vždycky stěžuje. Nemá být on ten nejzlejší zlák na světě? Ponoukat lidi k nepavostem a mnout si ruce nad získáváním jejich duší... Vždycky mě probodne takovým tím zlým pohledem s němou otázkou stylu "Nemůžeš být aspoň jednou hodná?"
Vážně ho občas(to) nechápu.

Střelba se tedy nakonec neodehrála a já své věci našla i bez dotazování se. Bod pro kanálníky a záchrana pro kluka.
Nastrkám si své věci na správná místa, je tu všechno. Pásek, pistole, nože, granáty, krabičky s náboji, zásobníky, moje osobní plechová lékárnička (druhá krabička se šitím zůstala bohužel v hotelu), nábojové pásy a zbývající flinta - Mouser. Nejspíš chudáci nepochopili opakovací mechanismus, když si zrovna jeho nevzali.

"Hned se cítím líp."
Dodám, když zase stojím v celé své ozbrojené kráse s nábojovými pásy přes hrudík a zbraněmi kolem sebe. Abych pravdu řekla, připadám si tak i víc oblečená.
Luc dokecal a popohání mě k odchodu. Vezmeme svíčky, které narvu do volné kapsy a klušu za ním s Mouserem na rameni a brokovnicí v ruce.

"Omyl. Ty potřebuješ něco na sebe. Já už jsem dokonale oblečená."
Dodám.
"A můžeš mi sakra vysvětlit, co je do prdele ten pohyblivej trh, jaká Dvířka a co to do všech kruhů pekelných mlel o nemožnosti přejít nějakej pitomej most?"
Mnoho otázek. Je mi jedno jak moc nemá náladu, ale já chci vědět co se krucinál děje. Jenže to nás přeruší průvan pětice nafintěných goth fiflen, nebo co to má být. Stojím vedle Luce, takže moc dobře vidím, jak na jednu konkrétní zírá jak na svatý obrázek, div slintat nezačne.
Protočím oči a jakmile se vzdálí, udeřím ho pěstí do hrudníku.
"Vzpamatuj se!"
Zavrčím rázně.
"Trh. Most. Dveřnice."
Zopakuji zásadní body svých otázek, které díky těm parodiím na polednici tak nějak vypustil.

Neverwhere kanál

Ach jo... Někdy mne to hraní si na hodného a velmi zlého poldu nebaví. Hádejte kdo tady je ten zlý, kterého si vážně... ale vážně nechcete poštvat proti sobě. Můj pohled vždycky spočine na Střele. Ale jinak si na naší spolupráci nestěžuji. Je to skvělé. Vážně.
Co se týče jejich zbraní, naštěstí je našla hned. Kluk nebyl hloupí a rozhodl se spolupracovat. Dokonce onen granát pustil na mou výzvu. Takže nemuselo dojít k velmi ošklivým věcem.
Měli svíčky. Ty se na onu cestu budou hodit.
Vím čeho by byla schopná kvůli nim. I když rudá by možná tomuto místu dala nějakou barvu.
Zatřepu hlavou.
Ten chlapec mluvil něco o tom, že aby se nám podařilo dorazit na trh, tak budeme muset přejít ten most. Bohužel, ať se mi to líbí sebevíc, tak jiná možnost není.
A pokud si dobře pamatuji z knih, je tu určitá možnost toho, že by se tam vyskytovala Dvířka.
Vlastně až teď se zarazím. Jsme v knize. Na písečku Vandemara a Croupa, kteří mne označili za cíl. A je tak nějak naprosto jasné, že si tu výhodu nenechají ujít.
Stát déle na jednom místě je naprosto hloupé.
"Musíme jít... na ten trh. Potřebujeme něco na sebe... a informace." Prohlásím k Nicky zcela vážně.
Co se týče naší procházky tunelem. Nemám již problém v té tmě vidět. Tak nějak jsem si na to zvykl. Svíčky proto ponechávám v opatrovnictví Nicky.
Přidám do kroku. Mám mizernou náladu, takže se mnou tak nějak není řeč a do toho mi začíná být zima. Vážně skvělé. Opravdu skvělé.
Může to být ještě lepší? Ne, neberte to jako výzvu.
"Night's Bridge." Zamručím. Tak se ten most jmenuje. A není moc daleko.
Nicméně kolem nás projde, přesněji nás předběhne, pět téměř identicky oblečených velice bledých mladých žen. Majících na sobě dlouhé sametové šaty, tak tmavé, že vypadají skoro černě: tmavě zelené, temně čokoládové, temně modré, tmavě krvavé a čistě černé. Všechny mají černé vlasy a stříbrné šperky, všechny jsou perfektně učesané a upravené. Pohybují se velice tiše: jen zašumění těžkého sametu, když mne míjejí. Zní to skoro jak vzdech. Ta poslední, ta celá v černém, nejbledší a nejkrásnější, se na mne usmála... a ač přesto co jsem zůstal jsem na ní hledět a opatrně se usmál také. Pravděpodobně jdou také přes most na trh. Upřímně musím furt zírat na jejich záda. Vlastně její. Je tak okouzlující.

A jedeme dál...

Luc se tváří jak by viděl ducha a bledne. To jsem ještě neviděla, aby on byl z něčeho takhle vyděšený, natožpak ze mě. Na mé šílenosti většinou jen nevěřícně koukal a nestačil se divit, ale blednout?
Kriticky pohlédnu na prostřílenou košili, ale čert to vem, jdeme pro zbraně. Sice dvě máme, což by bývalo stačilo, ale když to vezmeme bez citového zainteresování... já tu moje zbraně prostě nenechám! Jo a také potřebujeme další munici.

Jakmile ostatní vidí, že jsme vylezli my a ne jejich přátelé, začnou utíkat. Z části asi i proto, jak vypadám já, protože přesji jen mám díry v košili po celém hrudníku, stejně tak i krev, která sice na černé není tak vidět, ale všude kolem ano a nikde známka toho, že by mi to nějak komplikovalo život.
Teď není vhodná doba na plýtvání náboji, takže je nechám být, ale namířím na kluka s granátem. Rychlým pohledem zkontroluji granát v ruce, který je stále zajištěný a ani ho netrží tak, že by ho hned zvládl odjistit, načež neváhám a když ho po Lucově výzvě hned neodloží, nemilosrdně mu ruku ustřelím v lokti a to co z ní zůstalo stále drží bezpečný granát. Automaticky přebiju a dojdu si pro svůj malý výbušný zázrak.

"Ahoj zlatíčko, chyběla jsem ti?"
Zašeptám ke granátku, který seberu a zjistím, že vlastně nemám na kalhotech ani pásek. Museli mi ho sunda i s osatatními zbraněmi a prošacovali mě opravdu důkladně.
Zatímco vyplašený kluk mluví s Lucem o nějakém trhu, já se dívám, kde by tu mohli mít schované mé zbraně.
V případě, že je nenajdu, otočím se na kluka.
"Kde mám svý věci?! A nezkoušej nějaké nevim nebo ti ustřelím i tu druhou. Já nemám problém ti ublížit."
Jo jo, aneb, když jste někde se mnou, tak slova "nechceme ti ublížit" pro jistotu vztahujte pouze na sebe. Já obvykle ublížit chci, obzvlášť pokud jsme v nebezpečí a někdo má v ruce granát. To se jeden lekne a broky prostře vyletí...

Test regenerace

Jestli jsem byl někdy vyděšený z Nicky, tak tomu bylo právě v této chvíli. Ten její výraz, krev v ústech. Připomnělo mi to, co jsem viděl. Na sucho jsem polkl. A možná jsem se tvářil, jako kdybych viděl ducha. Pekelníka vyděsila Střela.
"To neměli být licho-..." Dopověděl bych to. Pochopitelně. Ale byla tu věc s těmi ostatními a Nicky se nakonec postavila na nohy.
Přešel mnou podivný mráz, což možná bylo způsobeno i tím, že tu pobíhá pro změnu já polonahý. Chtělo by nám tu něco najít k oblečení. Ale kde? Sice ano. V první chvíli můj pohled padl na kanálníky v bezvědomí, ale zamítl jsem to. Kdo ví v čem se to válelo. Navíc by tu měl být pohyblivý trh, kde by se dalo nakoupit. Jen by to chtělo se na něj dostat.
Asi jsem dlouho uvažoval nad tím kde sehnat něco čistého, protože se Střela vydala pro svoje věci k těm ostatním krysomluvčím. ... Sakra...
Přidal jsem do krku, abych jí dohnal.
"Budeme se potřebovat dostat na pohyblivý trh, takže kdybys mohla a aspoň jednoho uštědřila, co by nám odpověděl na otázky... nebylo by to vůbec špatné." Šeptnu směrem k ní. Zbraň mám také připravenou k případnému použití.
Ach ano, a tady to pravidlo ohledně střílení a tahání nožů do boje. Někteří se však zachovají velmi moudře a jen co nás uvidí, dají se na útěk.
Tedy do chvíle, kdy se někdo z krysomluvčích rozhodne na vyšší level... Granát. A vypadá to, že to bude ten kterého hned nezabijeme.
"Hele kámo... polož tu věc... to není hračka." Houknu na toho chlapce, kterému není víc jak osmnáct, je špinavý a co se týče oblečení, má skoro stejný jako jeho kolega.
Naštěstí to nemá odjištěný.
"Nechceme ti ublížit. Potřebuji se zeptat na to, kde najdeme Lady Dvířku a kde se nachází Pohyblivý trh. Nic víc... čestné skautské." Svým způsobem si tím chci potvrdit, které z těch dvou místech o kterých vím, by to mohlo být a také dávám Nicky možnost tomu klukovi onen granát vzít. Doufám přitom, že mu hned nepromluví do duše.
A pak to řekl... to, co se mi ani ve snu nelíbilo.
"Na pohyblivý trh se nedostanete... nepřejdete most..." Pokud jsem předtím zbledl, protože jsem se vyděsil Nicky... tak teď jsem si opravdu hrál na zeď. Jestli je to Ten Most tak jsem opravdu v háji.
"To.. žádná jiná... cesta nevede..." Pokusil jsem se zeptat na možnou jinou alternativu, ale bylo mi jasné, že taková není.
Nechal jsem Střelu, ať dělá co dělá... pokud to už neudělala a snažil se vzpomenout si na cestu.

Test regenerace

Jestli se mi při probuzení špatně dýchalo, během svého rozběhu k druhému útočníkovi to buď přeslo, nebo jsem to v návalu adrenalinu přestala vnímat.
Navíc, co na tom, že vedle plic jsou nebo byly nalomená žebra, když v nich mám následně nasypané broky. A že to byla šlupka.
No nedoběhla jsem a s heknutím padla na všechny čtyři.
"Jau..."
Vypravím ze sebe, ale... jeden by čekal, že prostě umřu a ono ne. Krev ze mě teče jako voda z cedníku, sleduji to se zaujetím, zatímco prostorem už dávno dozněl druhý výstřel, tělo vedle mě se zaduněním spadlo a slyším volání svého jména. Zakašlu. Broky škrábou v plicích a v ústech cítím krev, kterou následně i vykašlávám.

Luc ke mě doběhne a přiklekne. Zvednu hlavu a věnuji mu zářivý, naprosto šílený a mimo jiné také pěkně krvavý úsměv.
"Hihihi... Funguje to..."
S tím však plíce znovu zaškrábou a tak skloním hlavu, abych vykašlala další krev. Regenerace asi chvíli potrvá, ale jak je vidno, tohle mě nezabije. Mezitím poslouchám strachuplné nadávky od svého pekelného parťáka.
"I ty lichotníku."
Dodám vesele, otřu si krev z brady a zkusím se nadechnout víc. Žádná sláva, ale znovu se nerozkašlu. Zvednu se, cestou seberu brokovnici a vidím, že Luc má Mazlíka.
"Ještě Mouser, pistole, náboje a granáty."
Zhodnotím chybějící výbavu, brokovnici mezitím s rychlým "klock klock" přebiji a mířím do chodby odkud přišel ten druhý, čekajíc další. Ano, mohli bychom začít hledat cestu někam pryč, ale pokud Luc nerozhodne jinak, hodlám si své zbraně vzít zpět a je mi jedno kolik jich budu muset zabít.

Bitka v kanálech, part II.

Jestli jsem věděl, že půjde bezhlavě pro své zbraň, vstříc lordu Mluvčímu. Věděl. Proto jsem jí předběhl. Sakra. Donedávna byla zranitelný člověk. Je pomlácená a nehojí se. Myslíte si, že vážně budu riskovat možnost toho, že by ten chlápek třeba uměl střílet a postřelil jí? A jestli jí věřím? Ano. Jenže, taky mám o ní strach.
Vlastně měl jsem tak nějak v plánu se sklonit k tomu prvnímu a vzít si od něj zbraň. V stejné chvíli, co se Nicky pohnula... a bylo mi jasné s jakým úmyslem.
Zatracená ženská. Zavrčím v duchu.
Kanálem se ozve výstřel z brokovnice. Vážně skvělá akustika.
Jestli jsem využil tu chvíli, kterou mi dala Nicky bezhlavě dala... pochopitelně jsem zvedl ze země její zbraň a vystřelil po tom chlápkovi, dřív než řekl švec. Na rozdíl od nich, já více méně střílet umím. Jen ty zbraně nemám rád.
"Nicky!" Uvědomím si, co taková brokovnice dokáže a vůbec se mi to nelíbí. Takže se k ní rychle vydám.
"Nicky!" Skloním se k ní. Pro bohyně jsme v kanále a ještě k tomu v knize... Nebo kde to u všech čertů jsme. Sehnat tu lékárničku. Dřív zemřeš.
Na druhou stranu, aspoň jsme si vyzkoušeli tu věc s regenerací. Zdá se, že funguje. Sice to trvá nějakou chvíli, ale funguje. Super. Pokud jste slyšeli tu ránu... tak to byl takový šutrák, který mi právě padl ze srdce.
"Blázne! Šílenče! Magore!" Vyděsila mne. Neskutečně. A zároveň naštvala.

Dva zranění krysomluvčí. Dva výstřely. Obávám se, že u toho ohně už nikdo neskončil a všichni jsou tak nějak u nás. Aspoň že ty zbraně máme.

Bitka v kanálech

Čekala jsem, že se Luc zkusí o mém stavu dohadovat, ale neděje se tak. Bod pro něj, že by už se konečně poučil?
Když není zbytí, okrádám mrtvoly, ale jinak normálně nakupuju, od doby, co si vydělávám. Teď to rozhodně nevypadá, že bychom měli v nejbližších hodinách možnost dokoupit výbavu. Ale Luc nejspíš bude běhat polonahý, než aby si vzal věci kanálních strašáků.

Znepokojeně mlasknu na jeho odpověď. Moc mě nepotěšila. Ale nechávám na Lucovi mluvení, zatímco se chystám překonat vzdálenost mezi nepřítelem a námi a odzbrojit ho. Žel, Luc mě pořád vyrušuje.
"No neříkej..."
A na to sám vykročí vpřed.
Hej! To jsem chtěla udělat já?!
Bývala bych to na něj křikla, ale to mám v zádech další cvaknutí.
Idioti, už má mít dávno nataženo.
Pracovní deformace.

Nakonec dobře, že jsem zůstala na místě a nešla Lucovi vynadat za ukradnutí akce ručně, protože takhle vím, že jednak s mými zbraněmi neumí mířit a druhak to k druhému nemám tak daleko jako Luc. Větší problém je, že tohle není obyčejné cvak ale spíš klock.
Když máte v ruce brokovnici, nepotřebujete valné umění mířit.

Ani to mě ovšem nezastaví, jsem sebevrah. Prostě se otočím za zvukem, rychlý krok do strany v před a snažím se překonat vzdálenost mezi námi za účelem odzbrojení nepřítele a získání zpět do mého vlastnictví. Tedy... Pokud mě netrefí.