S Nicky v průšvihu - Neverwhere

Když říká, že je v pohodě... tak je v pohodě... Nebudu se s ní přít. Navíc pochybuji, že tady seženu nějakou lékárničku, abych se na to lépe podíval. Sakra!

"Není zač." Mrknu na ní. Něco mi říká, že bych jí mohl sehnat spoustu pořádného ošacení. Aby nemusela okrádat mrtvoly... Zatřepu hlavou, abych si jí přestal představovat v šatech. V mých představách jí to v nich sekne.

Nicméně zpátky k tomu zvuku a k naší nemilé situaci. Nacházíme se v knížce, kterou jsem sice četl, ale vážně nemám ani nejmenší tušení, jaká je správná odpověď na otázku. I když... ten chlápek dle popisu vypadá jako Lord Krysomluvčí.
"Nedělám si prdel. Jenže... nevím, která baronie by pro něj byla příhodná." Zašeptám Nicky pro změnu já. Na sucho přitom polknu.
"Mluvte! Nebo střelím!" Pronese netrpělivě lord. Ach ano, pokud si dobře vzpomínám, tak málem zabil chudáka hlavní postavu. Ale to měl u sebe nožík, teď má něco co patří Střele a je to na tu vzdálenost tisíckrát nebezpečnější než ten nůž.
A pak mi dojde... kdo by nám tak nějak mohl pomoct a kdo má takovou superschopnost otevírat jisté věci.
Dvířka.
"Ehmm... my nejsme z žádné známé baronie... hledáme Lady Dvířku. Potřebujeme její pomoc." Doufám, že to zabere. Sakra doufám. Muž na nás stále míří zbraní a nespouští z nás oči.
"Když vám pomohu... co z toho budu mít?" Dobrá otázka. Vážně dobrá. K čertu. Krom peněz, mobilu... nemám vlastně nic cenného. Ne pro ně. Až na zbraně Nicky, které budeme potřebovat.
K čertu.
"Oni nechtějí peníze. Jsou jim k ničemu." Vysvětlím Střele, dřív než se na to bude ptát.
"Co byste rád?" Zeptám se jej. Chvíli uvažuji svoje možnosti. Vzhledem k tomu, že mi zřejmě zase funguje má milá regenerace, si jí aspoň ozkoušíme. Tak udělám následující popojdu pár kroků směrem k němu. Ozve se výstřel. Jenže nic necítím. Netrefil se... ten hlupák neví střílet.
A tak prolomím to co nás dělí... odzbrojím toho hlupáka. Abych následně slyšel v zádech další cvaknutí.
Kruci... blbej den.

Kdovíkde... ne... Nikdykde

Něco nesrozumitelného zavrčím na to jeho "támhle". Jak mám asi támhle vidět, když tomám v zádech?
"Vidím..."
Poznamenám, protože od ohně z Lucova směru jdou naše stíny. Aspoň že něco uvidíme a Lucovi se daří bojovat s pouty. Zjevně je na tom už zase dobře, což je skvělé, ale, když se se mnou podělil o nesmrtelnost, neměla bych být taky v cajku?
Arrrgh! Přesně proto jsem radši člověk. Tam vím jak věci fungují!
Pomyslím si zlobně. Normálně bych to řekla i nahlas, ale moc dobře vím, že se nevyplácí mluvit, když se snažíme nenápadně utéct. Kor v kanálech, kde se zvuky budou přeci jen nějak rozléhat.

"Jsem v pohodě."
Odpovím na jeho poznámku o zranění. Nalomená žebra už jsme měla, spraví se to samo a nic se s tím nedá udělat.
Vskutku je vidět, že už je v naprostém pořádku, protože celou dobu s ním má jízda v autě v podprsence nehla a teď má sakra problém udržet pohled. No co... koukat můžeš, ale nesahat!
Jenže on mi vrací mou pracně ukradenou košili... Inu... Proč ne? Neodmítnu a navléknu jí na sebe. Nehodlám případné věznitele provokovat.
"Dík."
Houknu, aby neřekl. A na to se ozve Ten Zvuk.

Otočím se na podpadku, automaticky sahám k pasu a ... "Kurva..."
Prolíne mi mezi rty. Navíc bezpečně poznám svou zbraň, na což vidím rudě. Okamžitě měřím na kroky vzdálenost mezi jím a námi.
Muž nestřílí, klade otázky. Poněkud nesmyslné otázky. Až pak přijde Luc s konkrétním udáním místa našeho aktuálního pobytu.
"V knížce? ... Děláš si prdel ... že jo?"
Odpovím šeptem s tázavým pohledem k němu. Následně mávnu na týpka se zbraní.
"Tak mu něco odpověz. Tys to četl, já ne."

S Nicky v kanálu

Nicky žije... Super! Jenže mám takový pocit, že s ní pád víc zamával než se mnou. Což nabízí otázku - vrátila se mi zpátky má skvělá regenerace? Vzhledem k tomu, jak se cítím... krom bolavé hlavy - zřejmě ano. Což je super.
Dle jejich pokynů se rozhlédnu kolem sebe. Jestli něco vidím. Vlastně jo. Začínám pomalu rozpoznávat, kde to jsme. V podzemí... v kanále... No fuj. Co děláme v kanále? To nás černá díra v táhla do kanálu? Krom toho jak kanál páchl... sem šlo i něco jiného... někdo rozdělal oheň, což se potvrdilo v dálce a tak nějak šlo rozpoznat, dle obrysů postav, že se tam nachází spousta lidí... tvorů.. bytostí...

"Něco málo jo... a ano... jsme v kanále. A támhle..." Chci jí ukázat směr, ale náhle si uvědomím, že to nebude vidět, dokud jí nezbavím pout... "Někdo zapálil oheň."

Kašel Střely se mi vůbec nelíbí. Musím se na ní podívat. Nejlépe ošetřit. Což mne donutí zabrat s rozvazováním obyčejných provazů. A během chvíle... voalá... jsme volní.
Aspoň nějaký začátek.
"Jsi zraněná..." ... a máš na sobě stále podprsenku. Dojde mi po chvíli a snažím se vážně nedívat jinam než do očí, teda můj pohled směřuje trošku víš.
Sundám si košili, kterou mi půjčila. Já si s tím nějak poradím. Podám Střele košili.
Jenže v té chvíli se ozve známý zvuk... podobný tomu, když Nicky nabíjí svoje zbraně. Pohlédl jsem směrem, odkud se ozval ten zvuk a všiml jsem si tam muže. Měl dlouhé vlasy, prořídlou bradu a otrhané šaty, kterou jsou lemovány kožešinou - oranžovobíločernou kožešinou, jako je kožich želvovinové kočky. Byl vysoký, ale chodil shrbeně a právě se k nám přibližoval míříc na nás jednou ze zbraní Nicky.
"Do které baronie přináležíte?" Otáže se a stále si udržuje bezpečnou vzdálenost. Sem tam přitom míří na mně a potom na Střelu.
Baronie? Přináležíme? Nechápavě na něj hledím. Je mi to tak známé... ale čím to...
Sakra... Pak mi to dojde.
"Jsme v Neverwheru." Procedím k Střele a dám ruce nahoru. Fajn. Teď vymyslet plán.

*Naše malá krásná čarodějka... a havran*

Co vážně už teď? Ano... chudák Chris.

"Tak jo, ale nejdříve do sebe kopneme obsah toho v láhvi... a věř mi, že to nebude tak dobré, jak ten co tě probral." Poukáže na lektvar. Nechá tě napít se první. A má pravdu, chutná to opravdu odporně. Bohužel je potřeba ho vypít.
Když vypiješ dostatečné množství, tak se napije i on. A hází přitom zvláštní škleby. Ještě chvíli vyčkáváte. Vlastně na první pohled to s vámi nic neudělá. Havran ti připadá stále stejný, stejně jak ty si připadáš stejná z jeho odrazu v očích.
A v ten moment poprvé nahlédneš do jeho duše. A kupodivu jeho očima vidíš všechno pod sebou tak malé, cítíš se volná a vůbec je to vlastně krásný pocit.
"Sakra... sakra... sakra..." Za to Havran není spokojený s tím, co vidí. Víc k tomu však nevyjádří.
"Takže mluvím já... ty mlčíš a jdeme hledat Chrise." Shrne plán. Počká než mu to potvrdíš a zazvoní na jediný zvonek, který tam je.
Chvíli se nic neděje, než se mohutné dveře maličko pootevřou.
"Kdo je?" Zeptá se hrubý mužský hlas. Raven na své tváři vykouzlí úsměv.
"Uklízeči." Prohlásí. Dveře se otevřou dokořán, aby jste mohli vejít dovnitř.
"Vaše věci jsou na stejném místě." S tímto vás hlídač. Od pohledu bouchač, měřící dva metry, krátce střižené hnědé vlasy a přes tvář táhnoucí se jizva... od čuchu člověk, pustí dovnitř. A zase si stoupne na svou pozici.
Havran na tebe mrkne a vydá se směrem, kde by měli být ony věci. Tento bar než si ho nárokoval Mordecai, patřil Luciferovi, který se v pekle nudil a rozhodl se že na zemi je přeci jen o něco větší zábava. Teď prý dělá modela.
Onen podnik je lehce osvětlený a vážně prázdný. Nikde ani noha.
Když se dostanete do skladu od kterého jsou kousek schody směrem nahoru a schodu dolů, tě havran zatáhne dovnitř do skladu.
"Upíři ještě spí. Ale je tu možnost, že Mordecai ne. Rychle vyjdeme po schodech nahoru. Stejně tak rychle najdeme Andílka... ale bojím se, že ho někdo bude hlídat. Proto mám pistoli. Nicméně bude potřeba ten útěk urychlit v té chvíli. Spoléhám na tebe, čarodějko..." Prohlásí a vydá se rychle po schodech nahoru. Teda na první ze zastaví.
"Jo... a ještě něco... využijeme tvé umění s rušením kamer... slyšel jsem, že to dokáže každý kouzelník."
Všechno jde zatím hladce. Až moc hladce. Ale Morgana tu není. Necítíš jí. Kdyby tu byla, cítila bys jí... nebo ne?
Na druhou stranu není čas ztrácet čas... Havran na tebe pohlédne ve stylu no-tak-pohyb-čarodějko a je na něm vidět, že je taky z toho všeho celý nervózní.

Víme kam jdou splašky ze srdcového dvora...

Cítím se jak zmlácený pes a špatně se mi dýchá. Přesněji dýchání kurevsky bolí.
Ale ne...
Tuhle bolest znám z pádu z motorky. Žebra v hajzlu... A navíc mě třeští hlava. Lepší už to být ani nemůže... Omyl. Může. Něco se mi pohlo za zádama.

Bolesti jdou stranou, poplašný režim v mozku spustí kvapík a já chci vyletět na nohy, abych se tomu postavila čelem a mohla střílet. Au! Problém už s prvním bodem.
Vyletět se mi nepodaří protože zjistím, že jsem spoutaná a to co se mi otřelo o záda je tam pořád. To něco jsou druhá záda a jakmile se v temnotě ozve i hlas, uvědomím si komu oboje patří.
Vnitřní panika neutichá, ale je o něco mírnější.
"Žiju."
Zachraptím a zakašlu.

"Je tu tma... jak v prdeli... ty... něco vidíš?"
Zeptám se těžce. Moc dobře se mi nemluví.
"Kde u všech ďasů js-..."
Otázka však ale pořádně nedozní, když se mi podaří z hluboka nadechnout a to mi dá jasnou odpověď.
"V kanálech. Jasně."
Odpovím si sama a znovu silně zakašlu. Zbraně u sebe necítím, takže po tom pádu nás někdo sebral, spoutal, odzbrojil a teď co s náma?
Pouta se snažím prozkoumat, ale zavadím při tom o stejnou myšlenku protistrany a naše ruce se dotknou. Cuknu zpátky a nechám ho, aby je ohmatal raději sám. Na místo toho zírám do tmy před sebou ve snaze si přivyknout a najít nějaké obrysy čehokoli, abych zmapovala prostředí.

Taková divná Říše divů?

Pomalu otevírám oči. Vzhledem k tomu jaká je tma, mám chvíli pocit, že jsem slepí. Než si oči na ní zvyknou a zvolí noční režim... či jak to jinak nazvat. S tímto "nočním režimem" se pochopitelně změní i barva očí, zrudnou.
Mám pocit, že někdo se v mé hlavě rozhodl uspořádat koncert na bicí. Šíleně mně v ní totiž třeští. A znemožňuje pomalu všechno.
Jeden by se rád chytl za hlavu, ale nemůžu, vzhledem k... poutům? To je teda špatný vtip.
Což mne tak nějak donutí se kolem více porozhlédnout a začít sakra i přes bolest hlavy přemýšlet.
Super... sedím... připoutaný k někomu, o koho se opírám zády. A opravdu upřímně doufám, že ten někdo je ... sakra ona se mnou padala... i Střela.
"Nicky?" Zašeptám tiše a trošku se pohnu, abych zjistil co to máme sakra za pouta. Normální lana, ve kterých neproudí žádná magie, to půjde rozvázat... když se na to jeden šikovný soustředí.
Nevím jak to mám s ránou na břiše, ale nebolí mne. Vlastně se cítím dobře, pokud nepočítáme ty bicí. Bezvědomí... spánek... či co to bylo, pomohlo.
Což mne vede k dalšímu faktu, ta červí díra nás vcucla a potom jsme padali dolů... musel nás někdo během naše mimo stavu, přepadnout a svázat.
Fajn... ale teď jedna otázka za milion... kde to sakra jsme?

Spolknuti vírem... událostí?

Luc nevypadá nejlíp, ale věřím, že to zvládne. Za chvíli ho hodíme na gauč a bude se moct prospat. A mezitím mu ukradnu nějaké triko nebo košili, protože ačkoli se za své tělo ani jizvy na něm nestydím, promenádovat se tu pouze v černé sportovní podprsence nehodlám déle, než je nezbytně nutné.

Tak tedy jdem dovnitř, obezřetně a připravena střílet, kdyby tu na nás někdo číhal. Ale nikde nic a ani můj osobní lidský instinkt ničí přítomnost nezaznamenává, ale... něco špatně rozhodně je. Minimálně z Lucova čím dál těžšího dýchání za mými zády. Ano, jdu odvážně první a před sebe ho pustím jen kvůli odemykání.

A pak se stane ta věc. Dveře nás prostě vcucnou a po dotočení se ve víru padáme do jakési temné hloubky. Upřímně doufám, že se nevyloupnem v Říši divů, jinak přísahám, že prvního králíka ve vestě rozstřílím na kusy. Zbraně se snažím držet pevně, aby mi nevylétly z rukou, protože je to to jediné, co máme na obranu a kdo ví, kde přistanem.

Prudký náraz dá jasně vědět o tom, že nekonečné padání je u konce. Dobrý pocit si však neužiji ani trochu, neb tma i nadále pokračuje a je mnohem, mnohem hlubší...

Překvapení ve vile

Kdybych jen byl schopen popsat, co to vlastně cítím. Nepříjemný pocit? Svým způsobem.
Přijmu od ní mlčky zbraň. A i přestože bych se s ní měl cítit dobře, tak tomu tak není. Navíc jsem unavený a vyčerpaný, že bych si nejraději ustlal v autě a nechal všechny, ať si dělají co chtějí.
"Fajn. Tak vzhůru dovnitř." Rezignuji. Určitě za ten divný pocit, může moje únava. A má pravdu, být venku déle, můžeme si rovnou nakreslit terč.

Čím víc se blížíme po schodech nahoru, tím více ten divný pocit sílí. Vlastně mně samotnému se dělá tak nějak mdlo. Ale snažím se jít dál. Přemoct tu slabost.
Dokonce dojdu až nahoru. Odemknu dveře, a když je mám v úmyslu otevřít, tak se stane hned několik věcí. V té první věci, si uvědomím, co znamenal ten divný pocit.
Ten divný pocit... tak reaguji na "bílou magií" ... ale byl jsem vyčerpaný, abych si to uvědomil hned v první chvíli. A Nicky nic necítila.
Hlavní věc je, že dveře něco vcuclo. Stejně tak i vcuclo i nás. Přesněji to něco bylo červí díra nebo jak jinak to nazvat.
A pak prostě jen ten pocit, jak padáte v temnotě… následně jen chladná zem a bezvědomí. Opět… jak originální.

Spěcháme, ne?

Narovnám se v sedáčce. Bolí mě záda, hlavně ramena, ale říct to nahlas? Ani nápad. Nabízel by masáže a to je... Nedobrý nápad. Nechci aby se mě dotýkal.
Na pochvalu se unaveně pousměji. Jo, tohle byl útěk hodný medajle. Jen ta nechtěná mrtvola to trochu kazí, ale což. Stane se. I tak... během kolika případů jsem běžela přes půl města s chlapem na rameni, který byl dobře dvakrát těžší, než já sama?

"Jo. Croup zněl velmi zklamaně během toho našeho drobného pokecu. Ale rozhodně byl celý rozvášněný v tom tě dodělat, takže... Ne, podle mě nic nového nezkoušejí, ale spíš starý fóry typu "dej své kořisti pocit, že vyvázla" a jakmile dosáhne pocitu, že je v bezpečí, nedává tolik pozor... plus ti ukáže své útočistě a odhalí spoustu dalších věcí."
Pokračuji ve svém přemýšlení nahlas, ale v tom zjistím, že Luc je prostě mimo. Od toho místa, kterým jsme prosvištěli, prostě vypnul a zdá se, že usnul.
"Vážně tu mám vést monology?"
Otážu se jen tak do větru, ale pousměji se. Naštěstí slabé zachrápání mi dá vědět, že to je skutečně spánek a ne bezvědomí.

Nechám ho těch zbylých deset, možná patnáct minut spát a v klidu se vřítím do městě až na příjezdovku k vile, kde zaparkuji s brilantním smykem.
To bylo to, co Luce vzbudilo. Myslím, že bych nebyla špatná závodnice, ale střílení mě baví víc.
Nevím, nač přesně Luc naráží s tím svým pocitem, ale vystupuji rovnou s brokovnicí v ruce a jakmile se sejdeme před vozem, podám Lucovi Mazlíka. Na zádech mám pověšeného Mousera. Jak jde o ozbrojení se, umím to rychlostí dvou mrknutí.
"Nevím, co přesně myslíš, ale rozhodně bych nezůstala stát na ulici."
Paranoidní jsem přirozeně, proto ty zbraně a navíc poučena z předešlého dění beru všechny tři dlouhé s sebou.

Vážně? Možná mne opravdu zabije

Nechci, aby se omlouvala. Neměl jsem v úmyslu jí něco vyčítat. Krucinál. Jediný kdo by se tady měl omlouvat jsem já. Což mne štve. A sakra... vynahradím jí to se vším všudy! ... pochopitelně při nejbližší příležitosti.
"Však jo. Klobouk dolů, Nicky." Myslím to upřímně. Už aby byl konec s tím slabošstvím. Nelíbí se mi to. Ten stav, kdy bez pomoci Nicky, bych pravděpodobně a skutečně zemřel... na vykrvácení?

A pak začne přemýšlet nad pohnutky C a V. Má pravdu. Oni a totálně zprasená práce nejde dohromady. Měli mě zabít při první příležitosti, kterou měli. Proč to neudělali?
"Nevím co tím sledují. Možná je to už přestalo bavit a rozhodli se pro něco nového? A nebo se jim nelíbilo, že jsem jim hned krvácel a dostal se do kolen." Opravdu nemám ani nejmenší tušení, proč. Navíc mne unavuje přemýšlet nad tím, proč mne hned nezabili.
Ach ano... místo, kde jsem zabil Nicky se mi vryje do paměti. Projede mnou jakási divná vlna, když tím místem projedeme... i když strašně rychle.

Asi jsem musel být na chvíli mimo, protože mne probralo jak zpomalovala. Byli jsme před vilou, která se tvářila tak stejně, jako předtím než jsem jí opouštěl. I přesto jsem měl takový nepříjemný pocit a něco mi tam nehrálo... ale co to bylo?
"Cítíš to taky?" Zeptám se Střely, abych se ujistil, že za to nemůže pouze má paranoia.
Sakra a to jsem si myslel, že si dopřeji chvíli spánku.
Byl jsem tak naivní... a teď to myslím vážně, bez žádného - na i v ní. Smutné.