Jízda smrti

Nevím, jestli někdy pochopím, proč se někdo jako on rozhodl mi nakonec dělat příležitostného parťáka pro případy. Původně jsem byla najmutá na jeho zabití, tak jako teď C a V, a byl to jediný kšeft, který jsme po měsících zkoušení všeho možného vzdala a odmítla.
Nikdy bych ho s tím parťáctvím však neoslovila, kdyby první nepřišel on a nenajal si mě. Pak znovu a znovu... vydubal si i účast na mém lovu až to nakonec přerostlo v to, že jsem si občas "najímala" já jeho.

"Na prohledávání jejího hnízdečka jaksi nebyl čas... Kdybych neviděla, že to byla ona, tak bych se ani nezdržovala s kapsama."
Poznamenám.
"Ono se špatně hledá nebo dělá cokoli, když máš dva špatně zabitelný vrahy za zadkem a plný ruce bezvládnýho těla..."
Omluvím tak svým vlastním způsobem fakt, že jsem možná mohla získat zpět i mapu, kdybych víc přemýšlela pči našem utíkání.

"Neplánuju, improvizuju."
Taktně ho opravím.
"Ale víš, překvapuje mě, že tě jen pobodali a nechali být. Nepřesvědčili se, že jsi skutečně mrtvý a jali se tě honit až poté, co se doplazíš ke mě."
Řeknu zamyšleně.
"Tohle je prostě zprasená práce, což mi k nim nesedí. Takže... Co tímhle sledují?"
Záludná otázka během zběsilé jízdy. Ano, snažím se z toho auta vymáčknout co to jde, takže místem naší včerejší "nehody" prolítneme rychlostí blesku a nejspíš bychom si to ani jeden neuvědomil, kdyby za denního světla nebyla na silnici k vidění krev a spousta střepů po kterých projedeme jako by nic a svištíme dál.

Konec výletu

Omyl... vím o tom všechno. Nahlas to však neřeknu. Teď na to není vhodná chvíle. A nejsem zrovna hrdý na to, co vím. Jenže když mi šla ze začátku po krku, proklepl jsem si jí. Díky tomu, co jsem viděl, jsem se nerozhodl jí poslat k jejím bratrům, místo toho jí pomoct. Chránil ji. Dělal chodící terč.
Jenže... když bych se jí s tím přiznal, moc dobře bych chápal její reakci. A to všechno, co by následně následovala... ač si pořád nejsem jist, co by to bylo. Přeci jen je to neřízená střela a u ní nikdy nevíte, kdo je její cíl.

Rozhodnu se nakonec nic neříct. Na to téma mlčet. Věnovat se něčemu jinému.
Například tomu, že zabila holubičku... což bylo tak nějak jasné. Holubička brašnu neměla.
"Třeba jí teď nevzala s sebou."
Ohledně zbraní, které mi byly vzaty, není na mně naštvaná pouze ona... ale i já sám. Ta dýka pro mne znamenala hodně, protože byla dárkem od Nicky. Dostanu jí zpátky. Ať to stojí, co to stojí. Klidně i z jejich chladnoucích mrtvol.
"Ach... mělo mne to napadnout dřív." Zavrčím. Dlouho jsme se neviděli a něco mi říká, že kdyby jí za mnou Morgan neposlal, tak by to tak zůstalo. Nejen ona si připadá, jako idiot. Jenže co už s tím nadělám. Stalo se.
A co se týče toho, že jsem jejich cíl. Ani ve snu by mne to nenapadlo... hlavně potom, co jsem byl pobodán v kuchyni. Raději však mlčím.
Na změnu plánu nenamítám. Vážně chci vidět mrtvolu toho bastarda - Morgana.
"A že ti to plánování nejde." Neodpustím si.
Krucinál... je to čím dál tím víc na dvě věci...

Návrat z nepovedeného výletu

Nechám ho zopakovat poněkud klidnějším hlasem, než mám já, jednu z nabízených možností a je fakt, že kdyby ani teď nerozhodl on, střihla bych to na tuhle trasu stejně.
Bod pro perfektní shodu a mé předvídání, že by nám věci v jeho vile mohli pomoci. Uvidíme na kolik se zadaří.

Jenže je tu ta fáze s omlouváním.
"Nech toho. Tohle jsi nikdy nedělal, tak sklapni."
Odvětím rázně, neb tohle téma hovoru nehodlám rozebírat.
"Nic o tom nevíš!"
Kdyby nebyl už tak dost pocuchaný, asi by schytal ještě nůž do ramene, ale odpustím si to. Dneska jeho tělo dostalo až moc zabrat. A jestli něco ví o tom, co se mi vlastně v životě stalo? Sakra je to vládce pekla. To že jsem mu to nikdy neřekla nemusí nutně znamenat, že to neví, ale... chci věřit tomu, že neví. Chci věřit, že to je prostě jen moje a ještě jednoho zkurvysyna, kterýho zatím nechávám na pokoji. Zatím. Pořád jsem se nerozhodla jestli ho poslat za ostatními nebo ne.

Ale teď mám jiné věci na práci, zabíjení rodiny má čas.
"Brašnu neměla."
Odvětím bezmyšlenkovitě. Původně jsem mu o její smrti neměla v plánu říkat, protože mi to nepřišlo nijak důležité, ale teď se zdá, je její osoba trošku přeci jen důležitá.
"Ani zbraně... a nemysli si, že ti jen tak odpustím, žes přišel o tu dýku."
Jenže pak tu je další věc a to, že jsem vzala případ od, dá se říci, Lucova osobního nepřítele.
"Přesně proto jsem ti neřekla, kdo je ten klient."
Jak vidno, zbytečně, Luc na to přišel sám a navíc nadšený dvakrát nebude.
"Pcha... teď dává i nakrásno smysl, že se mě snažil navést na tebe. To jeho "možná bys s sebou měla vzít Davida, prý se strašně nudí..."... Já jsem takovej idiot..."
Zaparoduji jeho hlas a následně si vynadám.
"A ti dva jdou po tobě, jen tak mimochodem."
Dodám jako by se nechumelilo.
"Takže změna plánu, ty se sebereš a pak půjdem Morganovi ukázat jak vypadají jeho střeva a následně ho na nich oběsit! A někde hodně výrazně, kde se budu moct u něj i podepsat! Grrr.... Ať každý vidí, jak se Nicky Střela mstí, když se s ní někdo pokusí vyjebat!"
Agresivně předjedu loudající se auto. Nenávidím manipulaci a tohle bylo celý zmanipulovaný. Teď je jen otázka, jestli Morgan počítal s tím, že Luce těm dvěma vydám a nebo jestli naopak počítal s tím, že ne. Pokud druhá možnost, tak určitě počítá s tím, že se vrátíme do vily, nebo ke mě a budou tam čekat další poskoci.
Obyčejný poskoky vystřílím... C a V jsou zdá se větší problém...

Tři, dva, jedna... ehem vážně už teď?

"Fajn, beru..." souhlasím s Ravenovým rozdělením práce.

Mlčení v autě využívám k tomu, abych se se trochu stresovala tím, co tam bude. Teda spíš jednou osobou, co je neskutečně mocná. Nemám totiž absolutně žádné tušení o tom, čím je její moc limitovaná a jaká triky umí používat a čím mě odhalit. Navíc mi trvalo neskutečně dlouho se dostat až sem. Nejspíš už bude na mě čekat a nejspíš asi bude čekat i nějaký podvod, tudíž mě bude čekat dřív, než jí zavolám zpět. Nebo jí Chris o mně něco říkal? O tom, jak mě vychovali? Nebo to ona ví? Zajímala se kdy o mně? Viděla mě někdy?

Až Ravenův pohled do zrcátka utnul moje myšlenky. Věděla jsem o zlomek vteřiny dřív, než promluvil, že se mi to líbit nebude. A taky že se mi to nelíbilo. Představa nemohoucího zraněného Chrise nebyla pro mě ani trochu příjemná. Hlavně proto, že jsem si skoro okamžitě vzpomněla na tu halucinaci.

"Já vím, ale bude naživu a nějak ho z toho dostanu. O nic víc nejde..." řeknu tak jistým hlasem, jak jen dovedu. Zoufat si mohu až potom, až bude Chris někde v bezpečí a daleko od Morgany a upírů.

Rozloučím se krátce s Voloďou a vystoupím s Ravenem. Vypadá to, že jdeme na to. Křídu na přemisťování si dám do vedlejší kapsičky, abych jí nemusela hledat a kývnu na něj.

"Jo, jdeme na to, vždycky jsem chtěla vidět upíří doupě," zazubím se na něj. Ano, je to naprosto zajímavé a děsivé a tak. Ale teď když už jsme byli tady, nervozita opadla, nebylo cesty zpět. Šlo jít jen kupředu.

Plán B

Pravda, jsem ten kdo přemýšlí. Možná bych jí měl poděkovat, že mi to usnadnila tím, jejím seznámením se situací.
"Pojedeme do vily. Něco bych tam měl mít. Navíc do Mineapolisu se pak můžeme dostat přesunem, což by mohlo náš čas vyrovnat a možná nám dát náskok." Rozhodnu se takto, když je to rozhodování na mně. Nic lepšího mne opravdu nenapadá. I když nemám ani nejmenší tušení, jestli půjdou po tom autorovi s mapou, kterou u sebe mají.
"Nevím... jak to je s tou mapou." Na druhou stranu, třeba si na to vzpomenu rozpomínání.

Zatraceně... Zarazím se, když si všimnu její reakce. Nevěděl jsem, že i polibky jsou brány jako detaily. Vždyť to není zrovna nic extra. Zarazím se. Vzpomenu si na to, co jsem už tolikrát viděl a kvůli čemu mají její bráškové v mém pekle krásné místo. A mám chuť si vrazit.
"Nicky... já... promiň." Měl jsem potřebu se jí omluvit, toto jsem vážně přepískl. Asi měknu, protože po druhé v jeden den se někomu omlouvám.
Pohlédnu z okýnka ven, v té stejné chvíli kdy srovná auto se silnicí.
Sakra... Lucí... dávej bacha na to, co říkáš.
Nějak se s ní nedohaduji nad tím, zda-li holubička pracovala pro C a V či na tom byla nevinně. Snažím se vzpomenout si na tu brašnu. Pro změnu zavřu očí já, což v mém případě nemá žádné katastrofické následky, neb neřídím.
"Vzala si brašnu ve které byla mapa a kniha. Stejně jako peníze a mobil." Což mne donutí se zarazit. Rozpačitě pohlédnout na Nicky, která přemýšlí proč nás dostali tak rychle.
Jak získala mou peněženku zpět?
Jak asi?
Musela jí zabít.
Nicméně holubičku nelituji, neb tu je něco důležitějšího... chcípák... ten kdo jí zadal úkol...
"Neříkej, že Morgan... ten hajzl!" Zavrčím. Abych pravdu přiznal po jisté prácičce jsem s Morganem na ostří nože a jdeme si po krku... Tedy při možných příležitostech.

Lovná zvěř

"Na mém uvážení? Ty si ten kdo přemýšlí, Luci, tak kurva začni myslet!"
Zavrčím a pevně sevřu volant. Tyhle vypjaté situace nenávidím. Na křižovatce, ač nerada, zastavím.
"Jestli autor, tak jedem na slepo, protože jsme podle všeho bez navigace a je dost možné, že do toho připitomnělýho Mineapolisu netrefím. Navíc, když nás ti dva doženou, ohrozíme možného informátora. Nebo Chicago, kde to oba známe a budeme moct bojovat na našem území a budeme mít i dostupnější zbraně. Potažmo doufám, že u sebe máš něco, co by tě mohlo postavit na nohy. Za tím Gay-manem můžeme pak tou tvou zkratkou. Teda... pokud oni nemají tu mapu s knihou, která by je navedla k autorovi a nevyrazili ho pro jistotu zabít dřív, než se my otočíme doma...
Takže se sakra dohodni sám se sebou a řekni mi kam mám jet dřív, než je budeme mít za zadkem!"
Podle toho jak řekne prudce vyjedu příslušnou zatáčku do daného směru.

Otázka vzpomínání byla zodpovězená snáz než jsem čekala. Dobře, že si pamatuje aspoň něco.
Při rozebírání sympatií ohledně kuchaře zvednu ruku z volantu a dvakrát s í zatočím v zápěstí na znamení "přejdi k veči".
To, co všechno dělali, byli ty detaily, které měl přeskočit, takže na "někde mezi polibky" zatnu čelist a sevřu volant pevněji. Nechci si to představovat... nechci... ne...
Zavřu oči, je mi jedno, že řídím a měla bych sledovat cestu. Můj dech se o něco zrychlí, protože představení si těch dvou nabralo nečekaný spád k něčemu... úplně jinému...
No tak, ségra, takhle se líbat nikdy nenaučíš, pojď sem a dej mi pořádnýho francouzáka....

Zatřepu hlavou, otevřu oči a srovnám auto se silnici, neb jsme se nějak moc přiblížili ke krajnici.
"Fajn. Takže, Romeovi rande nevyšlo, neb Julie v tom jela s Croupem a Vandermanem. Nebo to byla jen pěkně na hovno shoda náhod a ona se k tomu přichomýtla nevinně? Hm... Ne. To bych jí nevěřila, ani kdyby mi příshala na cokoli, co jí bylo svatý."
Soustředím se raději na přítomný průser, ale pořád dost nepříjemně cítím, že se mi lehce klepou ruce. Snažím se s tím bojovat pevnějším svíráním volantu.
"To, že nebyli slyšet mě nepřekvapuje tolik, jako to, že našli nás, když jsi říkal, že jdou po nějaký čarodějce. Navíc podle toho, co Croup říkal, tak nejspíš ani neví, že jsem najmutá na jejich........ TEN HAJZL!"
Pěstí udeřím do volantu.
"Teď to dává smysl, protože ten chcípak řekl "zabavit je" a ne zabít nebo zbavit se. Úžasný nápad najmout dva zabijáky, aby si šli po krku! Takhle si představuješ zabavování? Já tě taky zabavim, to se budeš divit!"

Cíl má v úmyslu zničit cíl

Musím uznat, že Nicky a její výhrůžky stojí vždycky za to. Jsem si však jist, že je schopná udělat nemožné, aby to splnila.
To je moje Nicky Bullet... ale pšššt! Nikomu ani muk. Hlavně jí.
Zvednu ruce, jak říkala. Nechám se převléct. A je mi z toho čím dál víc mizerně, z té bezbrannosti a závislosti na druhé osobě.
"Tvoje přání je mým rozkazem." Procedím svůj pokus o nevím co. Mít tak sílu, tak by se jistě uklonil.

"Nechám na tvém uvážení, jestli za autorem nebo zpátky do Chicaga." V té chvíli se pozastavím na faktem, že mi jaksi chybí má kouzelná mapa a stejně tak i kniha. Což o to... na knihu sere pes, ale ta mapa byla kouzelná a mluvící. Dostat se to do lidských rukou začne nám rada dýchat na krk.
Krucinál, až se dám dohromady... budu se sem muset vrátit... nebo to všechno budou mít u sebe v úschovně C s V...
... Sakra!
Zapnu si pás.
A hurá na vzpomíná si včerejšího večera. Jak to vlastně včera bylo?

"Čekal jsem na ní, jak bude mít padla na tom místě, kde mi psala... V kuchyni." To by vysvětlovalo proč jsem se probral na zemi v ní.
"Byl tam ještě kuchař. Velmi příjemný chlápek. Prohodili jsme spolu pár slov." Hlavně řešili ty naše ženské, bez kterých to prostě nejde a s něma taky ne.
"A po chvíli přišla Julie... ach tak se jmenovala." Hned se mi představila, potom co jsme se rozloučili s kuchařem a začali se líbat.
"A někde mezi polibky se tam objevil vysoký chlápek v obleku připomínající vlka za Julií a za mnou byl ten zrzek." Doufám, že nemusím vysvětlovat, že jsem se pokusil po nich vystřelit a oni mne lehce ozbrojili a to nemluvím o následném probodnutí mou vlastní dýkou. Ještě teď se cítím hloupě, že jsem byl tak lehce zraněn.
"Ale přísahám na Lilith, že tam předtím nebyli ani jsem neslyšel je přicházet." Myslím to naprosto vážně. Smutně si tak vlastně uvědomím, že nic mezi mnou a Julií nebylo. Poprvé jsem tak nějak naletěl ženským svodům. Kecám. Ne poprvé, ale už po několikáté. S jednou takovou mám dokonce dceru. Jop... jsem několikanásobný táta.

Prchání před cílem

Stále držím pušku připravenou a očima sleduji jak cestu odkud mohou jít, tak Luce na střídačku. S tím poslouchám slova, která se z něj sunou ven stejně rychle jako lenochod prchající přes požárem v pralese.
Zatnu čelist, prsty pevně sevřou pušku až mé klouby zbělají a vydechnu, jako kdybych měla v plicích tunu železa.
Rozmýšlím situaci a není dvakrát příznivá, ale já sakra z boje neutíkám! Vždy se vším nějak prostřílím... A v tom možná bude ten problém, protože tahle metoda asi nebude fungovat.

"K čertu s tebou Luci!
Zakleju a mávnu na mechanika. Za tu prachy, co mu Luc dal by měl být ochotný až až.
"Stůj tady a dívej se, jestli sem nejde takovej malej tlustej zrzek, nebo mohutný dlouhán... nebo oba..."
Ukážu mu směr. Holt nemohu mít oči všude a teď potřebuji pozornost věnovat Lucovi.
"Fajn. Ale varuju tě, jestli nás kvůli tomuhle zabijou, tak si piš, že až to skončí, tak tě zabiju."
Je mi jedno na kolik děsím mechanika a na kolik je má výhružka nesplnitelná. Já si způsob najdu.

S tím si začnu rozepínat knoflíčky uzmuté košile a uvědomuji si, co všechno v pokoji zůstalo. Například moje krabička s šitím.
Do hajzlu... to budeš mít fakt drahý, Lucifere...
"Zvedni ruce."
Poručím, jakmile tak učiní stáhnu mu mokré tričko, sundám ze sebe černou košili a pomohu mu ji obléknout. To by mělo pomoci od té zimnice, která s ním momentálně mlátí, podle toho jak se chvěje.
Mokré tričko hodím do auta, zbraně přeskládám zpět na zadní sedačky. Ačkoli jsou tyhle také nabité, krom Mousera jsou všechny zajištěné. Mouser ne, neb je to stará puška a pojistku nemá, stejně jako Mazlík. Kvůli tomuto drobnému nedostatku, který do teď nikdy nijak nevadil, to schytala ta holubička tam, ale nevinná určitě nebyla. Mé svědomí je čisté.

"Máš jediný bojový úkol - zůstat vzhůru. Když se s tebou tahám, nemůžu střílet. Zkus být tak hodný a tohle přání mi splnit, jo?"
S tím vytáhnu Luce do stoje, podepřu ho a doprovodím na místo spolujezdce, kde mu pomohu se naskládat.
"A ještě mi řekni kam mám jet."
Dodám než zavřu dveře. Pak zkontroluji místo, zda je stáíle vzduch čistý a podle toho zavřu i otevřené zadní dveře od zbraní, abych mohla v urychleně obejít auto k postu řidiče.
"Dobrá práce, frajere."
Mávnu na mechanika, naskočím, zařadím zpátečku, vyjedu, otočím auto, přeřadím a dupnu na plyn.

Teprve až na silnici se za jízdy po rovině připoutám a pohledem zkontroluji Luce, jestli udělal totéž. Pokud ne, připomenu mu to.
"Takže... teď abys byl vzhůru budeš mluvit. Řekni mi cos dělal večer, detaily vynech, přejdi k podstatnému."

Držení při vědomí = náročný to proces

Uznávám, že jsem tak nějak stihl mladíkovi zaplatit pořádný ranec peněz, které si zde nevydělá ani za měsíc tvrdé práce. Aspoň něco jsem v tomto stavu zvládl.
Nicméně dle toho, že jsem zase na zemi a Nicky mi uštědřuje facku, tak asi nic víc. Rád bych jí umožnil tu poslední konečnou bitvu s těma lotrama... ale mám takový pocit, že toho tak nějak teď nejsem schopen. A Nicky nenechám v tom samotnou.
"Nick..." Věnuji jí pohled. Vážně vypadá jako valkýra.
"... rád bych ti pomohl s tím je dostat..."
Opravdu je těžké si přiznat slabost. Pochopitelně bude následovat ale.
"... nedám to teď na takovou úroveň, abych ti kryl záda. Ne, tak jak potřebuješ." Jsem na sebe naštvaný za svou momentální neschopnost. Ještě nikdy jsem to nezažil, takže to je moje premiéra v nevhodné chvíli.
"Omlouvám se... ale zvolil bych teď útěk." Zašeptám. Mám takový pocit, že to je možná poprvé, co jsem se jí omluvil. Vždyť jsem se jí neomluvil za to, že jsem jí zabil.
I tak je rozhodnutí přeci jen na fungující se zbraní, já se teď tak nějak vezu... a snažím se držet při vědomí.

Dobré ráno, Lucifere!

Mladík nijak neodporuje ani se na nic neptá a udělá oč byl požádán. Připočítávám mu za to kladné body.
"Dobré ráno, princezno."
Promluvím jedovatě ještě než pořádně proloupne oči. Ještě pak ten cvok vyletí jak péro z mého starého gauče.
"Brzi, nebo sebou znova šlehneš."
Napomenu ho a zamračím se, to celé aniž bych spustila oči z cesty, vyčkávajíc nebezpečí. Zatím nepřichází, což beru jako pozitivum. Dobré je, že Luc je vzhůru. On je tu ten na přemýšlení, já jsem ta co střílí. Role máme jasné a to by to dopadlo, kdybych měla rozhodovat o směru jízdy já.
I když... kdybychom hned na začátku udělali co jsem navrhovala, mohli jsme najít dřív my je než oni nás.
Možná.

"Děje se to, že ti, které hledáme, našli nás."
Nechce se mi je jmenovat a ani nějak víc informovat mladíka o tom, co děláme, nebo kam míříme.
"Zaplať mu a nech mu hodně navíc, zaslouží si to."
S těmito slovy chytnu pušku jen jednou rukou, stále míříc na cestu, sáhnu do kapsy a hodím těm dvěma Lucovu peněženku.
"Teď bych posbírala arsenál a šla se těch dvou zbavit, ať je máme z krku. Fakt nenávidím, když se cítím jako lovná zvěř. Z duše nenávidím!"
Upozornění na svou duši přímo zavrčím až téměř nelidsky. Luc moc dobře ví, že svou duši vnímám za prohnilou a černou a věřím, že taková je. Prakticky je předem dáno, že skončím v jeho řísi a žiju s tím celkem dobře. Beru si tam totiž spousty kamarádů s sebou.

"Jak jsi na tom? Zvládneš střílet?"
Slyším za sebou jeho hekání a jeho stav není mco dorbý, ale věřím, že se srovná. Hlavně teď už mám své ruce volné a další pár k dispozici. To prostě jít musí.
Jenže to by nesměl nastat ten zvuk a nejisté polknutí mechanika. Proti vlastní vůli mě to přiměje otočit se a volala, Luc zase klouže k zemi.
"Ani na to nemysli!!!"
Křiknu a zním velmi ale opravdu velmi naštvaně. Ba dokonce přímo totálně nasraně.
Přejdu k němu, přidřepnu si přímo před něj a ubalím mu facku.
"Koukej se držet při vědomí, nebo tady tu tvou prdel nechám ať si s tebou ti dva udělají, co chtějí a ještě jim pomůžu!"
Tímhle blafem s vážnou tváří se ho snažím nakopnout, aby sebral svou pekelnou vůli a spolupracoval. Pravdou je, že limitovanou nabídku, kterou tu teď předhazuji, jsem odmítla již tím skokem z okna, ale to on teď neví.