Ehmmm!

Ledová voda. Hnusná ledová voda. Nutí otevřít oči. A jednomu je najednou strašná zima, až zuby drkotají.
Střela a její skvělé metody probuzení. Napadne mne jako první, když se snažím zahřát. Marně.
Nejdřív otevřu jedno, následně druhé, oko. Chvíli trvá než si zvyknu na světlo. Musím uznat, že se mi tak nějak nelíbí co vidím. Což způsobí, že div nevyskočím. Vlastně prudce se postavím na nohy. Není to zrovna nejlepší nápad, neboť se objeví černo před očima, ozve se bolest z rány a já bych se nejraději zase skácel na zem. Avšak to neudělám. Nějakým způsobem se na těch nohou udržím, i když mi připadají jako z rosolu.
S těžkostí se vám musím přiznat, že celou tu dobu, co na těch nohou stojím, mne přidržuje ten mladík... který na mne mimochodem vylil tu ledovou vodu. Což vlastně vede k tomu, že mi je šílená
kosa.
A až teď můj pohled padne pořádně na Nicky, které asi vděčím za svůj život. Připomíná mi Valkýru. Vlastně ani nevím proč, mne napadla zrovna valkýra... nicméně napadla.
"Co se děje?" Zachraptím. Zarazím se. Zdálo se mi o ní... něco hodně zajímavého a nevím zdali to mám považovat jako sen či jako předtuchu. V případě, že se jedná o předtuchu... je to větší průser než je ten ve kterém se nacházíme.
A letmo pohledem zavadím o auto, aby mi pak došlo, proč mne vlastně probrala. S těžkostí celého bolestivého těla se pokusím popojít k autu pár kroků... a možná v té chvíli si uvědomím i jiného zranění, když se dotýkám právě zlomenou rukou auta a tím bylo kouzlo prolomeno. Těžce opřu o auto. Odolávám nutkání po něm sjet. Hezky si sednout a zase to zabalit. Jenže to by mi nemusela být ta zima.

***Aka PJ***

Mrtvá holubička naštěstí nestihla utratit nově nabité bohatství a jak se zdá, tak všechno v peněžence je na svém místě a nic tam nechybí.

Odjezd pryč - autoservis

Luc na jednom rameni, puška na druhém a poklus, během kterého se dostávám k autoservisu celkem rychle a s otáčením se zdržuji jen málo.
"Super. Potěšils mě a to umí málokdo."
Odpovím místo pozdravu a sundámn Luce z ramene.
"Nemávej tu těma pazourama a chrstni na něj kýbl ledový vody, potřebuju ho probranýho."
Vsadila bych nově nabitou nesmrtelnost, že kufr nějak pojistil svou silou a při pokusu se dostat ke zbraním by to mohlo dost bolet. Bez něj se tam nedostanu.

Nechám kluka aby udělal, co chci a mezitím mířím puškou s novým připraveným nábojem na cestu, kudy jsem přišla, rozhlížejíc se jestli ti dva nejdou.
Jen doufám, že mu ta čubka nevzala prachy."
Napadne mě, protože tenhle fakt jsem nezkontrolovala a pokud je vybrala tak už je u sebe neměla.

*Střela*

Útěk pryč - opravený auťák

Jsou chvíle, kdy i štěstí někomu přeje. A to tím, že chlápek je zřejmě raní ptáče a nebo tak strašně miluje prohrabování se v autech, že ve chvíli co přicházíš společně s Lucem do autoservisu, tak tam je. Vlastně právě dodělává jisté věci na Lucího autě. Na nasazeném novém předním skle je znatelná novota a leskne se čistotou.
Mechanik si vás všimne. Na sucho polkne, když spatří zraněného kolegu a zbraň ve tvé ruce. Dá automaticky ruce vzhůru v obranném gestě.
"Kluci to dovezli dřív než jsem myslel... netušil jsem, kde budete a tak jsem se snažil to opravit, co nejrychleji." Pronese na svou obranu mechanik, teda pokud mu umožníš cokoliv pronést.
Jako bod navíc by se mu mohl ponechat fakt, že natankoval plnou nádrž. Vlastně i vyluxoval a do kufru se nesnažil ani dostat, všechno bylo na svém místě. Je asi čas vyrazit z tohoto zapadákova... ale kam? Stále za autorem? A co s Lucem v bezvědomí?

Útěk pryč

A co čert nechtěl, střela přeci jen našla svůj cíl. Neměla jsem v úmyslu to řešit, ale dívka dopadla tváří k nám a já ji poznala, což probudilo zvědavost k tomu "nevím", které Luc tak nějak vypravil ve své ještě bdělé chvilce.
Ohlédnu se po okně a vidím tam ty dva vejry. Koukajíé se, co budu dělat a dávají mi náskok. Jak milé.
"Do řitě já nebudu vaše lovná zvěř!"
Zavrčím, ale vypravím se k zastřelené.

Shodím Luce z ramene, celkem bezohledně a prohrabu tu holku. Najdu vše, krom mých pistolí a dýky ode mě!
To mě poser na holý záda...
Nejradši bych jí ještě rozduppla xicht kanadou, ale na to není čas, takže milou dívčinu, která je v porovnání s Lucem pírko, sprostě odhodím do nejbližších křovin, aby nebyla hned na očích a opět si nahodím na rameno Luce.
"Aby mezi námi bylo jasno, za tohle mi sakra dost dlužíš!"
Prohodím ke stále ještě bezvědomému.

Jenže je tu dost zásadní problém - kam teď? Ujet z města nemůžeme neb nemáme auto.
Ale no tak, to je přece fuk...
Motor to má a navíc, já z toho křápu chci svý zbraně! Když někoho přepůlíte brokovnicí, těžko vás bude pronásledovat.
Směr cesty je tedy jasný - autoservis. Klíčky od auta se naštěstí vrátily k nám, takže se k nim mohu dostat. A pak se uvidí, jestli budu krást jiné auto, nebo pojedem v tomhle byť neopraveném.

Útěk z hotelu

Venku neprší. Neseš si bezvládného Luce, C a V chvíli hledí z okna a pozorují tě, jako kdyby ti snad z kolegiality či z dobré vůle dávali náskok. Kdo ví kolik času...
A pokud jde o pošku a o to jestli někoho nesejmula, tak odpověď je... sejmula. Paradoxně tu holubičku, která si s Lucím pravděpodobně užila noc. Mířila zřejmě do práce, neboť na sobě neměla uniformu.
Pokud si jí prohledala, to co jsi u ní našla bylo poměrně překvapující - Lucího peněženku, klíče od auta a mobil. Zbraně však ne. Takže byla do toho tak nějak zapletená. Bod pro tebe. Na druhou stranu taky nemusela, ale našla Lucího zraněného jako první a tak po prohledání jeho kapes jí nepřišlo špatné si okrádáním skoroumírajícího přivydělat. Je to spekulativní a už je stejně mrtvá.
Takže Céčko kecal s tím, že jsou jeho doklady u hostinského.
A co se týče Lucího... stále nic... stále bezvědomí.

C a V leze dírou po dveřích, Střela a Luc oknem... nebude-li pršet nezmoknem?

Ne, už nemám náladu se s ním vybavovat. Z té jeho uhlazené mluvy se mi dělá zle.
Vy sami jste mými cíli, kryplové!
Ale neřeknu jim to. Zatímco totiž on mluví, já uklidím pistoli, zajistím nůž, vezmu pušku a prohodím ji oknem do keřů (šance, že sama vystřelí 97%).
Ulicí zazní výstřel, ale to já už jsem u Luce a beru ho na rameno, abycho ho následně prohodila oknem do keřů, bez sebemenšího zaváhání.

V ten moment se ozve rána a komoda popojede o dobrý kus dopředu.
"Zmdri..."
Syknu už během svého skoku. Mířím na trávu (šance na úspěšný seskok bez zranění 72%) a přistávám do kotoulu. Nejspíš z toho bude nemálo modřin, ale i kdyby to bylo vážnější adrenalin mi nedovoluje to vnímat.
"Za tohle ti namaluju na hrudník terč a budu do něj střílet, ať se ti to líbí nebo ne!"
Vztekle vytáhnu Luce z keře, pušku také a rozhlédnu se, zda někoho někde nesejmula. I kdyby, nezahazuji se s tím, pušku pověsím na rameno a Luce vleču kouse na zádech, pak si podřepnu a prostě si ho hodím na druhé rameno.
Praxe s donáškou mrtvol se hodí, ačkoli obvykle tahám jen hlavy, jako důkazy ulovení cílů.
Těžkej jak prase...
Ano, i prase už jsem táhla na rameni a než se začnete ptát, zeptejte se sami sebe, zda to opravdu vědět chcete.
Odpovím vám za vás.
Nechcete.

*Střela*

C a V dveřmi a vy oknem

"Dobrá otázka... neprodal bych ho však za peníze." Ozve se ještě Croup.
Co se týče výšky - není to zas tak strašné a štěstí vám přeje, protože pod okny rostou keře, celkem husté keře. Takže by se do nich teoreticky Luc dal hodit.
"Pokud nám ho nedáte, budeme si ho muset vzít a tím se označíte i vy za náš cíl. Rozmyslete si to, dřív než bude pozdě. Slyšeli jsme o vás samé skvělé reference. Dokonce jsem uvažovali nad tím, že bychom vám nabídli spolupráci. Byla byste dobře placená. Lépe, než jste doposud." Prohlásí Croup a ještě chvíli vyčkává, pokud mu na to něco řekneš a pokud ne, tak dá příkaz svému kolegovi a slyšíš jen ránu, jak se jim podařilo dveře rozrazit.

Vůle došla...

K čertu Luci, ty mě sereš!
Zakleju v duchu. Kdyby nebylo jeho cholerismu, tak jsme v týhle šlichtě nemuseli být. Slyším dusot nohou po schodech. vanderman je větší korba, což dveře nejspíš neudržím. Rychle a tiše se přemístím k vysklenému oknu, abych se podívala jak vysoké je to první patro a jestli tam nění něco měkčího, kam by se Luc dal hodit.
Pak se vrátím ke komodě, kdyby se Croup ještě pokusil, než jeho kolega dokluše.

Peníze. Spousta peněz a já nejsem zrovna morální, co se týče zachování věrnosti klientovi.
"A za kolik vy byste zabil svého bratra?"
Odpovím další otázkou. Vyhýbám se všem těm důvěrně vlezlým otázkám, které klepají na mou mysl a chtějí odpověď alespoň pro mě samotnou. Osobní přiznání...
Ne, nezáleží... mi... na něm...
Do hajzlu, já svý účty vyrovnávám a momentálně mu dlužím život.
Svině svinská, fakt mě nebaví tě zachraňovat.
kdybych mohla tak do Luce kopnu. Třeba by ho to probralo.

Plán je jednoduchý. Podle toho, co jsem viděla dole, bych ráda vzala Luce a vyskočila oknem dřív, než vanderma vrazí do dveří. Pokud je tedy kam skákat.

Souboj vůlí s Céčkem

"Protože je to výzva... Aspoň byla. Vlastně myslel jsem si, že je nesmrtelný. Pravděpodobně to byl mýtus. I přesto bych rád ten mýtus dorazil... neudělat to, by kazilo naši pověst. A hned by si každý myslel, že jsme snad milosrdní." Odpoví klidně Croup. Zaslechneš kroky po schodech nahoru. Možná se Véčko rozhodlo změnit taktiku a přeci jen zvolit dveře.
"Jde vám o peníze? Jsem ochoten vám dát tolik o kolik si řeknete. Měl jsem to štěstí a zdědil jisté mění po příbuzných." Zdědil. Kdo ví jak jsou vlastně ti dva placeni. Možná hodně.
Za kolik by si tedy byla ochotná zradit Lucího?

Souboj vůlí

"Utrhni si hlavu, profesore!
Odseknu hned na jeho poučku k mé mluvě a dál držím skříň u dveří, vyhlížejíc druhého v okně. U toho vymýšlím plán, jak ty dva dostat a nezabít u toho i nás.
K sakru, jak nás vlastně našli?! A jak vědí, že po nich jdu....
Zarazím tok myšlenek a zaposlouchám se do hlasu za dveřmi.
Oni nejsou po mě.
Pohled mi padne na Luce a pak honem zase k oknu, kdyby náhodou. Pořád ve vzduchu visí ta otázka jak nás našli. Luc přece říkal, že jdou po nějaké čarodějce, tak co dělají tady?!

"A proč vy po něm jdete, co? Proč naopak svět zbavovat někoho, jako je on?"
Odpovím otázkama Croupovi. Ne, nehodlám mu odpovědět. Sama nevím proč ho chráním, tedy, pokud by šlo o jiné zabijáky za prdelí, než tyhle. Tyhle mám totiž zabít a nevydám jim spojence, který mi ve splnění onoho úkolu má pomoct.