C a V na scéně

"Kurva se neříká... dámo." Ozve se ještě pan Croup, který se marně dobývá do dveří. Nějak mu to nejde.
A Vanderman zřejmě nemá taky nejlepší den, protože sice nekrvácí, ale ten výstřel ho tak nějak vyvedl z rovnováhy, takže tak nějak uklouzl a spadl.
Pan C na chvíli přestal zápasit s dveřmi.
"Slečno Bullet, nemáme v úmyslu ublížit vám... nýbrž panu Rubinovi, nebo by bylo vhodnější ho nazvat jeho pravým jménem... Lucifer." Takže hlavním cílem je Lucí, který momentálně stále leží na zemi u nohou postele a je pořád mimo, aby se nějakým způsobem bránil.
"Dovolte mi otázku - Proč jej vlastně chráníte? Nebylo by přeci bez někoho jako je on lépe?" Otáže se Céčko. Véčko se ještě neobjevilo v okně.

Nikdo není doma!

Ani v nejmenším mu nevěřím, že je doktor a zalituji, že jsem si nevzala brokovnici. Tou bych prostřelila chatrné dveře i osobu za nimi raz dva.
A ty mi povídej něco o tom, že je zbytečné brát tolik zbraní. Počkej až se vzbudíš, já ti to připomenu!
Sama jsem zavadila o slovo chatrné, takže jakmile se za dveřmi ozývá hraný údiv, už si to šinu k šuplíkové skříni, kterou sunu přede dveře. Pistoli položím na skříň, nůž šoupnu do pochvy, ale nejistím ho.
"Kurva!"
Syknu. Jasně, že bratr... Chlap za dvěřma ani nemusí pokračovat, abych věděla, že druhého mám čekat v okně. I to byl jeden z důvodů proč jsem byla u dveří. Potřebovala jsem všude vidět, ale teď se komoda před nimi hodí víc.
Zahlédnutí Vandermana v okně mi akorát potvrdí, co mě napadlo už před malou chvílí - našli nás!

Zadkem se opírám o komodu, abych jejímu brání dveří domohla, zatímco zapířím pistolí do okna a vystřelím po druhém z chlapů.
"Jsou jen dva, to kurva přece zvládnu sama..."
Zavrčím. Jenže je tu ten háček s tím jejich nekrvácením a nejistotou v tom, jak se dají zabít.
A to jsem vymýšlela, že bychom oknem mohli pláchnout. No, tak nic. Jeden tam je, druhýho mám v zádech. Luxus.

Hody:
71% šance na udržení dveří
86% šance na zásah Vandermana

*Střela*

Knock! Knock! Who's there? Doctor!

Opravdu takovou moc na probuzení Lucího nemáš. Kdo ví kde teď je?

"Tak to jste potom šťastná žena." Zasměje se následně hlas. Připomíná to tak trošku smích šakala.
"Ach... takže nakonec tam zraněný opravdu je?" Hrané udivení.
"O možné zraněné se již postaral můj bratr... také doktor." Odpoví. Neodchází. Stále tam stojí. Možná ten chlápek dává pouze poslední pomoc, než tu první.
"Váš přítel se jmenuje David Rubin? Našli jsme jeho peněženku a mobilní telefon. Vše je v úschovně u hostinského." S tím poodstoupí od dveří. Ale stále neslyšíš kroky, že by odešel stejně jako hostinský.
Jako kdyby na to Luc zareagoval a pohnul se víc než normálně. Ale stále se neprobírá.
Na to zaznamenáš něčí pohyb u okna a zahlédneš i tvář - Vanderman, dřív než ten někdo se pokusí okno vysklít.
Patrný doktor Croup u dveří ve stejné chvíli se pokouší vyrazit dveře.

Rozhovor s dveřmi

Kurva Luci, já tě zkopu do krychle, jestli se nevzbudíš!
Jako bych ho tou myšlenkou tak mohla vzbudit, propaluji Luce dost vražedným pohledem. Mezitím vyslechnu týpka za dveřmi a zaznamenám odchod hostinského. Ne, ani trochu se mi to nelíbí a ne, stále nemám v plánu otevírat.
"Žádné podezření."
Kouknu na ránu. Zajímalo by mě, jestli někdo jako on může mít problémy se slepákem. Pokud ano, možná v budoucnu bude mít dvě krásně symetrické jizvy. Teda... za předpokladu, že jeho neúspěšný vrah nestojí za těmahle dveřma, které nevypadají dvakrát bytelně a my se odsud dostaneme oba.
K čertu nejsem teď vlastně nesmrtelná?
Mám celkem chuť to otestovat, ale při pohledu na bezvládného Luce mě ta chuť přejde. Ne, musím ho odsud dostat.
"Nepotřebujeme pomoc. Sama jsem lékařka a o zranění jsem se postarala. Běžte se raději podívat, zda nepřišel k úhoně někde ještě někdo jiný z hotelu."
Zkusím ho odehnat ještě dalšími slovy, než budu nucena přejít ke střelbě. Nelíbí se mi jeho hlas a rozhodně nesvědčí o povolání doktora.

*Střela*

Doktor Spánek

"Vše v pořádku?" Zeptá se nevěřícně doktor. Jeho hlas je poněkud zvláštní, ale otázkou je čím.
"Na pravé straně... Ovšem netuším, jak vám tato odpověď na vaši otázku pomůže? Pokud máte podezření na apendix, byla by potřeba se o to postarat hned. A to chirurgicky." Odpoví. Něco prohodí s hostinským, kterého dle odcházejících kroků, pošle pryč.
"Nicméně k vašemu pokoji vedou stopy krve, které se táhnou z kuchyně. Tam byla nalezena kaluž krve... slyšel jsem, že tu nejste sama a jste tu s nějakým mužem... táži se vás, zda-li je váš přítel v pořádku?" Nenechá se jen tak odbít "doktor".

Návštěva

V noci jsem se budila a spala jsem jen lehce, proto hlídkování u Luce je víc únavné a vyčerpávající, než by jeden čekal. Na pohotovosti mi to však neubírá a jakmile slyším blížící se kroky, už mám pušku v ruce a stojím, míříc na dveře.
Nikdo se však nedobývá dovnitř a zatím zůstávají u slov. Celkem strachuplných slov.
Dobře... tak prej doktor ...
Jelikož nevím, zda za Lucovo zranění mohla vyhlénutá servírka (na kterou bych si mimo jiné i vsadila), nebo náhodou někdo jiný, tak je paranoia zcela na místě.

Přitisknu se zády ke zdi vedle dveří, abych slyšela lépe a vyměním pušku za pistoli a nůž. Dveře zatím neotvírám a klíč mám ponechaný v zámku polootočený, aby nešel vyšťouchnout.
Podívám se na Luce a na dveře. Rána nekrvácí, navíc se jeho tělo nechová jako lidské. Do jaké míry je rozumné a nutné k němu pouštět doktora? Navíc doktora, kterému nevěřím a to ještě ani nepromluvil, natož abych ho viděla?
"Vše v pořádku."
Houknu stroze.
"Doktor? ... Fajn. Doktore, na jaké straně je slepé střevo?"
Rozhodnu se pro rychlý test. I když ho stejně mám v plánu poslat pryč, pokud bude Lucův stav neměnný. Z bezvědomí se probere. Časem...
Ale kolik času máme?
Při nejhorším to tu vždycky můžu vystřílet. Munice mám dost, lidí je tu sice hodně, ale zvládla bych je.
Otázka na slepák byla první, co mě napadlo jako ověření. Spousta lidí totiž netuší na které straně je, vyjma těch, co jim ho někdo operoval a doktorů.
Chtělo by to lepší otázku...

*Nicky*

Ruku v ruce jdou, pěkně za sebou... Vaše průsery!

Luc stále leží v bezvědomí. Dýchá. Zvedá se mu hrudník v jakýchsi intervalech. Krom toho sem tam něco zamumlá. Avšak až moc často v tom mumlání rozpoznáš své jméno. Rána nekrvácí. Aspoň zatím. Což je svým způsobem pozitivní...
... Ovšem nic netrvá věčně a začínají se probírat další obyvatelé hotelu. Kdo ví jakou spoušť po sobě Lucí zanechal, neboť dole to způsobilo znatelný ruch.
Po chvíli zaslechneš něčí kroky, jak schází schody nahoru, přesně dvou osob. Nejspíš jdou po krvavé stopě vedoucí až ke dveřím, u kterých se zastaví. Rozpačité zakašlání a potom zaklepání.
"Je všechno v pořádku? Není nikdo zraněn?" Je to hostinský s někým dalším. Kdyby to nebyl hostinský, tak se snaží dveře už násilně otevřít. Jenže poté co hostinský viděl, je opatrný a poslušně čeká za zavřenými dveřmi, čekajíc na odpověď čí případné pozvání dovnitř.
"Nepotřebujete doktora? Je tu se mnou." Oznámí a dál čeká.
Co se týče Luce... ten je stále mimo provoz, sem tam něco zažvatlá... ale jinak nic.

Šiju šiju si pekelníka, do sucha i průseráka

Zatímco čekám na nějaké Lucovo vysvětlení, najdu pokojovou lékárničku a vezmu vše potřebné. nebudu si zbytečně plácat svoje a z toho co tady zbude po mém útoku si doplním své zásoby. Z jiné kapsy vytáhnu plechovou krabičku s šitíčkem.
"Nevíš?!
Vyprsknu, když se soustředím na navlíknutí zahnuté jehly.
"Jak můžeš nevědět, že ti dýka provrtává břicho?!"
To nepochopíš.

"Si piš. Jen si zkus chcípnout sotva na začátku případu a to si pak za rámeček nedáš!"
Jenže mluvení moc nezabírá. Bezvědomí se hlásí o slovo ať s tím Luc bojuje sebevíc, je to na něm vidět. Takže přesun těla na nějaké vyvýšenější místo se zamítá, zvládla bych ho odtáhnout a hodit na stůl i jako "mrtvou váhu", ale riskovala bych další poranění a nemám tucha jak jsou porané orgány. Dovnitř mu bohužel, nebo možná i naštěstí, nevidím.
Jenže jak se chystám na to, že ho budu sešívat, v zorném poli se mi objeví jeho ruka nebezpečně se přibližující ke mě. Dotek...
Ano, sice jsem se ho dotýkala a ještě budu, protože ho někdo sešít musí, ale ten blb neví, kolik přemáhání mě to stojí. Má jediné štěstí, že jsem v takovéto situaci schopná přepnout na něco jako záchranný režim, ale teď se mě snaží dotknout z jiných pohnutek. Nejblíže je asi slovo důvěrný.

Jeho prsty se mé kůže dotknout jen velice letmo. V zápětí totiž ucuknu a zcela reflexivně pokračují mé ruce proti jeho. Jehla cinkla o parkety, jedna ruka pevně chytne zápěstí a druhá vyrazí proti nataženým prstům, které prudkou ránou spodní částí mé dlaně o poslední články prolomí do pravého úhlu se hřbetem jeho ruky. Vlastně, možná o něco dál a nejsem si jistá jestli mu to něco zlomilo, vykloubilo nebo přetrhlo, protože ho hned pustím a uskočím od něj.
"Tohle nědělej! Pitomče! Já tě jednou zabiju a nebudu za to moct!"
Utrhnu se na něj, ale to už upadá do bezvědomí. Skvělé.

Oklepu se, něco zlostně zavrčím a následně k němu opět přikleknu. Jehlu naštěstí najdu hned, přitáhnu si noční stolek na kterém mám všechny věci a přidám tam i šití. Na to Luce položím na zem, aby byl narovnaný a rozvážu košili, která mu cpala trička do rány.
Krvácení se zastavilo, což beru jako pozitivum, čili regenerace bude funkční jen pomalejší a je otázka zda je to trvalé nebo pouze dočasné, protože udělal tu věc.
Na nic nečekám a dám se do práce. Sebe už jsem sešívala tolikrát, že takovouhle činnost zvládám, problém je, že na cizím těle jsem tohle ještě nepodnikala. Nebylo potřeba.
Ránu vyčistím, vypadá to, že s orgánama měl kliku a nebo to jeho tělo prostě zmáklo líp, než to vypadalo. Šití už je pak brnkačka, ale obvaz bude celkem problém.

A tak chvíli stojím nad osobním dilematem. Nakonec usoudím, že pokud už krev neteče, tak obvaz není potřeba.
Nijak ho tedy neobvazuji a pozoruji své stěhy na jeho břiše, sedící v pro mě bezpečné vzdálenosti. Pušku nedám vedle sebe, abycj ji měla v případě nebezpečí hned v ruce a díky již oblečeným kalhotám mám i pistole. Spací košili an sobě nechávám i nadále, i když se v ní příliš dobře necítím. Netroufnu si vzdálit se od Luce, protože potřebuji být v pohodotovosti. Kdyby se rána rozhodla náhodou, že znovu bude krvácet, musím to začít řešit s tím vázáním. V bezvědomí mi s tím zrovna nepomůže a díky tomu jeho pokusu o nevím co, mi můj přepínač silně rozhodil.

V mizerném stavu, ale u Nicky

Co se mi stalo? Dobrá otázka. Držím si ránu. A přijde mi to komické. Strašně. Kdybych mohl, tak bych se z toho válel smíchy.
I přes to jak se cítím mizerně, je super, že už nejsem sám. Kdybych umřel... no umřel... vlastně umřelo by tělo a já bych se vrátil zpátky do pekla. Mohl bych pak posednout další tělo. Tedy aspoň myslím.
'Já... nevím..." Odpovím Nicky na otázku a přivřu oči.

Nicky se snaží a já jí jsem vděčný. Ale tak strašně jsem se dlouho necítil. Vlastně nikdy.
Dobrá otázka na to, že se neléčím. Tak je tedy možné, že jsem díky její záchraně přišel o své schopnosti. Víte co vám řeknu... i za cenu tohoto, udělal bych to klidně nesčetněkrát a furt by mi to stálo za to.
Nad jejími dalšími slovy se tiše zasměji.
"Věřím, že kreativní budeš." Potvrdím. Nebylo by o tom pochyb. Vždy, když mne "zabíjela" tak to mělo styl. Jenže já se furt vracel.
Představit si existenci bez možné regenerace mi však připadá jako noční můra. Jenže ta celková bolest, potvrzuje, že stále tak nějak nespím, aby to snad noční můra byla.
I když... krvácení se tak nějak samo od sebe zastavilo. Košile a tričko nebylo tak prosáknutý krví, jak by mělo být. Aspoň jedna pozitivní zpráva.

Natáhl jsem k Nicky ruku, abych se jí dotkl. Zajímalo by mne, jestli je skutečná a nebo to je jen šok... potvrzení její pravosti mi ještě vykouzlí úsměv a oči se pomalu, ale jistě zavírají. Všeobjímající náruč bezvědomí se nezdála zas tak špatná, i když tu stále je Nicky snažící se mne zachránit.

***Aka PJ***

Krvácení rány se samo od sebe zastavilo. Což tak nějak umožňuje možnost zašití rány. Pokud jeho regenerace začala fungovat, tak až teď a rozhodně strašně pomalu. Na druhou stranu je štěstí, že nebyly poškozeny důležité orgány.

// Nope... nic lepšího nevymyslím...

Zvrhnuté ráno

Večer se obešel bez dalších průšvihů a tak jsem si ještě u hostinského vyřádala hadr a olej, který ku podivu buď měl nebo urychleně sehnal. S tím jsem šla do pokoje a dle svého osobního plánu vyčistila Mazlíka a šla se prospat. Nečekám, že by Luc přišel, takže jsem se zamkla, z věcí zastřeleného jsem vytáhla dlouhou košili, dala si sprchu a oddala se osobnímu klidu.

Ten klid zmizel ráno. Byla jsem vzhůru už pěknou chvíli. Zkoumala jsem tu zbylé věci po předešlém obyvateli a říkala jsem si, že bych nějaké oblečení mohla zabavit. Akorát jsem si oblékala kalhoty, když mě upoutají blížící se kroky v plouživém stavu. Utáhnu opasek a sáhnu po pistoli, se kterou mířím ke dveřím. Tupá rána do nich mi potvrdí, že osoba za nimi mířila ke mě.
Co?
Známý hlas se ozve a šeptá mé jméno.

Odemknu dveře zatímco pistolí mířím na možného dalšího nepřítele. Do dveří mi vpadne pouze polomrtvý Lucifer a po urychlené kontrole nikde nikdo jiný.
Uklidím pistoli a čapnu Luce za ramena abych ho vtáhla dovnitř a zamkla za námi.
"Co se ti probohy stalo?"
Zeptám se a pro jistotu ho proplesknu.
"Opovaž se omdlít! Hej... mluv, jo? Mluv!"
Zachovávám chladnou hlavu. Přiměji jeho ruce aby si držel ránu v břiše. Bodná. Dýkou... dýkou?!?!
Zamračím se, ale zatím se na to neptám. Teď je potřeba postarat se o zranění.

Z kufru po mrtvém vytáhnu jinou košili a dvě trička. Jedno namočím a vrátím se k Lucovi, kterého jsem odtáhla tak, aby se opíral zády o postel.
Sundám ruce s rány, vyhrnu mu tričko a mokrým hadrem se pokusím ránu trochu otřít, abych lépe viděla její hloubku.
"Do hajzlu..."
Utrousím nevesele. Ránu vyčistím pomocí toho, co mám v kapesní lékárničce a přitisknu tričko na ránu spolu s tím druhým, aby se to ucpalo. Pak je k tělu uvážu košilí. Improvizace dobrá, ale potřebuji, aby se zastavil ten šílený příval krve, jinak to nezašiju... Počkat!
"Kurva, jakto, že se neléčíš?"
S tím jak zle vypadá musel krvácet už delší dobu a za ten čas měl být dávno vyléčený.
"Jestli chcípneš kvůli mě, tak si piš, že najdu způsob jak tě vskřísit, abych tě mohla zabít ... a věř mi, že budu kreativní!"
Varuji ho důrazně. Zároveň se tím snažím přimět ho zůstat při vědomí, než vymyslím, co s ním dál. S tím co mám u sebe jsem schopná se o něj postarat, jenže to bude v porovnání s nemocnicí prasácká práce. Na druhou stranu, čert ví jestli by to nějaká záchranka stihla a jak by to to moje už ne tak docela nesmrtelný hovado zvládlo.