Celý večer se tak nějak zvrtl

Krucinál! Otevřu oči. Ležím na studené podlaze. Tlak v uších, bolest hlavy. A má ruka se dotýká čehosi lepkavého a teplého. Vlastně. Ta bolest na pravém boku nevěstí nic dobrého, vlastně... pokusím se vstát. Jde to těžce a je to hlavně velmi bolestivé. Nicméně už tu nemám dál v úmyslu zůstávat. Má ruka automaticky sjede k boku. Krev ulpí na prstech. Má krev. Která je i na zemi. Kdo ví kolik jsem ztratil krve? To není nic dobrého. Ale vůbec ne.
Jen je tak nějak těžké si vzpomenout, co se sakra stalo?

Poslední co si pamatuji je, jak mi přála Střela hodně štěstí a jedli jsme žebra. Vždyť ani nevím, jak dopadlo to rande s tou servírkou s číslem.

Rozhlédnu se kolem sebe. Pistole u sebe nemám. Stejně jako peněženku a mobil.
Zatraceně... Střela mi dá za vyučenou. Lehce se pousměji. A zřejmě to mi tak nějak dodá potřebné síly, se s pomocí opírání o zeď někam hnout. Je mi tak nějak jedno, že za sebou budu zanechávat na stěně krvavou památku.
K čertu s tím...
Musím najít Nicky.
Každý krok je náročnější a náročnější. Ale nakonec se dostanu do baru. Je tu tma. Nikde nikoho nevidím. Kdo ví kolik je hodin.
Na sucho polknu. Zatnu zuby. Neboť ten nový příval bolesti mne div nesrazil do kolen. A to nemluvím o černu před očima.
Teď ne. Teď ne. Musím najít Nicky. Snažím své tělo přesvědčit ještě k nějaké spolupráci.
Nemám ani nejmenší tušení, jak je na tom zranění. Nikdy jsem to tak nějak neřešil. Vždycky jsem se spoléhal na fakt s nesmrtelnosti. Jenže teď? Toť otázka, jak to mám.

Vyjdu těžce po schodech, tam kde si myslím, že by měl být pokoj. Něco mi říká, že je nejblíž k schodům. Musel jsem tam tedy být.
Opírajíc se o zeď zaklepu na dveře a to je poslední na co se zmůžu, neboť se následně skácím k zemi jako padlí strom.
"Nicky..." Zašeptám, aniž bych vlastně věděl, zda-li to je ona. Upřímně. Doufám v to.

Vzhůru do jámy lvové

Dle Ravenova výrazu bylo jasné, že ptát se vlastně nechceš, protože nechceš znát odpověď. Občas se říká, že čím víc toho jeden ví, tak tím líp. To stejné je i ve tvém případě.
A stejně tak ti na to další neodpověděl. Odpověděla sis totiž sama. Takže jinak ta cesta byla tichá. Vlastně i přestala hrát opera.

"Pravděpodobně mají... ale mi je předběhneme. To nechej na mně. Dostanu nás tam a ty se budeš starat o to nás dostat ven." Mrkne. Vypadá v tom líp, než v tom co doposud měl na sobě. Ještě mu upravit to vrabčí či havraní hnízdo na hlavě... a vůbec nevypadá špatně.
"Šup! Šup!" Lehce tě popostrčí. V náručí drží oblečení různě seskládané v klubíčku.
Voloďa dokuřuje cigaretu venku, opírajíc se o auto. Pochopitelně si zapálil během toho, co jste se převlékli. Prohlédne si vás od hlavy až k patě a začne se smát.
"To by mohlo vyjít." S tímto si vleze na místo řidiče, zabouchne dveře a počká než nasednete vy dva. Nastartuje a zase vzhůru... tentokrát do jámy lvové.
Po chvíli tiché jízdy... která snad připadala jako věčnost, se na tebe Raven podívá do zrcátka. A tak nějak ti je jasné, že dle jeho výrazu v tváři to, co ti chce říct, se ti nebude vůbec líbit.
"Možná by ses měla připravit na to, že pokud ho Morgana mučila a nechala ho v upířím doupěti... tak až ho najdeš... no, jak to říct... nebude vypadat dobře." Je vidět, že mu nejdou sdělovat špatné zprávy.
"No prostě... bude zraněný." Dodá zoufale Havran, když ho spraší pohledem Voloďa.

Během chvíle taxi zabrzdí. Před jakousi budovou připomínající skladiště. Asi odpuzuje nezvané návštěvníky. Voloďa vám věnuje smutný úsměv. A začne se modlit v ruštině. Raven protočí oči v sloup a raději vystoupí, aby ti otevřel.
"Díky... dluh je smazán." S tímto dveře zabouchne. A taxi se rozjede pryč. Nechávajíc vás v tom.
"Takže... připravená?" Zeptá se tě a snad jako kdyby tvá odpověď na jeho otázku, to všechno měla odstartovat. Vlastně to taky udělá.

Princezna na obzoru - něco pro Luce

"Ále... Tady někdo měkně, že přizná zásluhy někoho jiného a neurve je pro sebe."
Rýpnu si. Zápas v televizi mi moc neříká a tak raději přesunu svůj zrak ke kartám.
Fixluje hajzl...
Zjistím po chvíli při pozorování jednoho chlápka u stolu. Mezitím se u stolu vyloupne jedna servírka s jídlem a mihne se ještě druhá s lístečkem pro Luce.
Pozvednu obočí, shlédnu servírku a pokrčím rameny. Ten jeho úsměv... Je mi jasné jak to skončí.

"I tobě."
Popřeji k jídlu a pustím se do toho, Voní to dobře, ale na druhou stranu, své stanovisko o tom, že je to "jen jídlo" měnit nehodlám.
"Jo a hodně štěstí... i když to asi nepotřebuješ."
Ušklíbnu se s kusem žebra v ústech. Ať si užije, přeju mu to. On má svůj plán na večer a já stejně budu potřebovat vyčistit Mazlíka.
K sakru... měla jsem si nechat kus toho trika a vzít si technický olej.
Zanadávám v duchu.

Opeřenec, co je samé překvapení

Přikývnu pouze na Ravena, když vystoupil a řekl, že mám počkat. Čekat umím. Nejsem jeden z těch lidí, co se pak nacpe všude a musí být u každého šustnutí. Kdyby potřeboval pomoc, řekl by.

"Já? No, vlastně... známe se akorát tak v řádu hodin... " odpovím Voloďovi.

*A z toho většinu se na mě díval, jak spím... *


To ticho co nastane se ani nesnažím porušit. Naopak. Využívám ho k tomu, abych se ujistila, že ta vidina mě a Morgany na jedné straně rozhodně není jedna z mých malých věšteb, ale obyčejná halucinace, kterou na mě ta zlá ženská seslala. Což jí nedaruju. Zahrávat si s mými myšlenkami nemá! Ani ona, ani žádný opeřenec!

Překotný návrat Ravena jsem nestihla ani komentovat. Za ním se totiž objevil naštvaný gang a začali střílet po autě. Voloďa se rozjel a já si nestačila ani zanadávat, nebo aspoň říct mírnější verzi pro to, co jsem si myslela. Nevěřícně zírám na Ravena a jeho úsměv na tváři, jako kdyby se nic před chvilkou nestalo. Buď se pohybuje v těchto nebezpečných vodách často, nebo ho to baví. Nevím, co je pro moji životnost lepší. Asi ani jedno jí nebude prospívat. Sakra..

"Mám se ptát komu jsi to ukradl?" nadhodila jsem, ale raději jsem nechtěla znát odpověď. Za to jsem přímo prahla po odpovědi nad tím, jak to vypadá u Mordecaie. Naklonila jsem se dopředu a poposedla si na sedačce blíže k okraji, abych co nejlépe viděla do té mapy.

"Uklízeče?" zeptám se s povytaženým obočí okamžitě.

"Hm, hádám, že to zjistíme brzy..." ušklíbnu se s pohledem na obchod u kterého zastavíme. Poslušně vystoupím a jdu dovnitř, jak mě vede samotný Raven. Vezmu si oblečení do ruky bez protestů a schovám se do kabinky, kterou ještě dvakrát překontroluji, že je zavřená, než se rychle převléknu do téhle uniformy.

Svoje oblečení mám úhledně složené do komínku a držím si jej u sebe i když už jsem vylezla z kabinky.

"Co když mají vlastní uklízeče?" nadhodím další otázku.

S královnou v zapadákově - Nicky

"Abych pravdu přiznal, tak to spíš zařídil hostinský..." Vím jak ženu potěšit, ale spoustou jiných způsobů, než sehnat uklízecí četu, která se postará o tělo. Sakra. Třeba taková masáž nohou, nebo vůbec čehokoliv na co si slečna vzpomene.
Vlastně... Ohlédnu se po lokále. Pohledem zavadím o obsluhující servírku. Nevypadá vůbec špatně. Věnuje mi pohled. A to je tak nějak jasné znamení. Budu mít o večerní zábavu postaráno.
Možná přeci jen přenechám celý pokoj Střele.
Jop... nedokážu si sice bez ní představit život, ale to přece neznamená, že budu držet celibát. Jsem pekelník a ne kněz. Navíc... sakra jak dlouho jsem si neužíval s ženou. Naposledy před měsícem.

Jsem chvíli mimo, neboť když vrátím svou pozornost zpátky k Nicky, tak do mého nosu udeří vůně žeber a servírka obsluhující další stůl, mi něco zanechala na stole.
Přesněji se jedná o papírek s časem kdy končí. Vykouzlím na své tváři úsměv a rozliju zase panáky. Přičemž sem tam zavadím pohledem o její přednosti a pozadí.
Opravdu... nemohu se dočkat, až skončíš.
"Dobrou chuť." Popřeji Nicky a pustím se do jídla.

Jsem královna lovecké sezóny!

Nikdo další se nepřihlásí a tak se ušklíbnu a sednu zpět s nohama na stole. Trochu zklamaně odfrknu, ale na druhou stranu, mám aspoň klid.
"Super, že jsi objednal i úklidovku. Víš, jak ženu potěšit..."
Obdařím ho spokojeným úsměvem, zatímco sleduji, jak synové hostinského odnášejí tělo. Chudáci si s tím nevědí rady, ale nakonec se jim zadaří dohodnout.
"Doporučuji nasekat a hodit prasatům, pokud nějaká máte."
Prohodím jejich směrem, načež oba urychleně mizí z dohledu i s mrtvolou.

"Dík."
S tím si rozbalím krabičku a rovnou si jednu cigaretu zapálím.
"Žebra zní dobře."
Zhodnotím jeho výběr a vezmu si sklenku s nalitou brandy, kterou po jeho vzoru pozvednu.
"Kurva jo..."
Odsouhlasím přípitek, upřímně se usměji s čímž si přiťuknu a napiji se. Spokojeně našpulím rty a znovu upiji. Na to jaká to je díra je fakt dobrá... Asi si po mém výstupu netroufnul dát jinou než nejlepší láhev.

Při čekání na jídlo po očku sleduji televizi střídavě s kartami a popíjím podle toho jak Luc dolívá.
Jestli nezačne nějaké téma hovoru on, tak mlčky čekám dál.

Volný pokoj v lovecké sezóně, s Nicky

Jop... to je moje holka... která umí udělat dojem. Samozřejmě, že to nikdy nahlas neřeknu a jinak nepřiznám. V této chvíli mi to vykouzlí úsměv na tváři, vzhledem k tomu, jak překvapeně hledí hostinský. Který mi jen dá náhradní klíček a volá k sobě zřejmě své syny, aby se postarali o úklid těla. Vlastně to ani pořádně neřeší šerif, který tu je.
Zdá se, že ten chlápek nebyl zrovna v oblibě.
Takže všichni nad tím mávnou rukou a opět se hospodou rozezní hluk. Někteří fandí a další pokračují v kartách.
Objednal jsem nám dvěma pořádnou porci žeber s jejich speciální omáčkou a čerstvě pečeným chlebem. K tomu celou lahev brandy a dvě nové krabičky cigaret. Upřímně doufám, že to je její značka.
Hostinský mi ještě řekl, že nechá pro nás připravit pokoj, ale bohužel je to manželská postel... no nic. Vyspím se na zemi. To mi zas takový problém nedělá.

"Skvělý... zrovna mi hostinský říkal, že mají plno." Usměji se, když si opět přisedám. Položím na stůl lahev té nejlepší brandy, co mají - což je tak nějak zlatý střed a hned rozleju do sklenek.
"A na... když tam ty máš zničené." S tímto na stůl hodím dvě krabičky cigaret.
Nechtěl jsem se náhodou převléct? Zarazím se. Potom můj pohled padne na mé oblečení. Je už dalo by se říci suché... výhoda být pekelník.
"Objednal jsem nám žebra..." Pozvednu sklenku. Na chvíli si prohlédnu barvu, přivoním. Má kliku. Nezdá se, že by jí nějak ředil či tak nějak. V takovém zapadákově se najde i někdo poctivý. To je fajn.
"Na to, žes obechcala smrt?" Navrhnu přípitek a věnuji jí pohled z očí do očí, pokud teda neuhne dřív. Abych pravdu přiznal... tuto krásku už mám tolikrát přečtenou, že bych se měl stydět. A já sakra... nevím, co bych opravdu bez ní dělal.

Ubytování

Nedělám si iluze o budově a toho co uvnitř najdeme, proto na přeplněný lokál pouze něco nesrozumitelného zavrčím. Cestou davem zaznemanám Lucovu otázku.
"Chceš to vůbec vědět?"
Při tom se ohlížím po zbraních, protože mě samozřejmě jako první napadla lovecká sezóna.

Sedneme si k jedinému volnému stolu, já tak, abych měla pokud možno v zádech zeď a pušku opřu o stůl vedle sebe.
"Výběr nechám na tobě. Pokud v tom nebudou mimoňové nebo houby tak sním všechno."
Pousměji se. Jo... k houbám mám přirozený odpor a kukuřice se mi prostě už z principu nelíbí. Až druhou věcí je, že mi nechutná.

Ztichlý lokál změřím pohledem typu "hleďte si svýho" a to všichni také učiní, i když sem tam cítím zvědavé pohledy. Obzvlášt, když se vynoří chlapík, který si nárokuje námi právě obsazené místo.
"Tak nic neříkej, když nechceš... Podpis tu nevidím."
Odpovím. Žádná reservé tu není stejně tak jako cedule čestného hosta nebo podobné blbiny. Zákonec zvednutého zadku v tomhle má smůlu.
Sladce se na druhou otázku usměji a v zápětí úsměv pohasne s vražednou jiskrou. Vteřina ve které by každý rozumný člověk měl začít zdrhat.

Zvednu pušku, na tuhle vzdálenost ani není potřeba příliš mířit, a rovnou střílím. Já vím, proč mám zbraně nezajistěné a připravené.
Budovou se rozlehne výstřel a hned na to druhý. První rána šla do hrudníku, kvůli druhé jsem vstala a naprala mu to do hlavy. Rovnou při tom přebiji, abych měla další náboj rovnou nachystaný.
"Umim. A dneska nemám zrovna dobrou náladu."
Řeknu k mrtvému, na to zvednu hlavu k přítomným, mířím na případné cíle, hned sem, hned tam. Jakmile bych viděla jen náznak tasení zbraně vystřelím znovu.
"Ještě někdo má problém s tím, kde sedíme?!"
Křiknu podrážděně. Vážně nemám dobrý den a nějaký hovado s blbýma otázkama mě srát nebude.

Zapadákov s Nicky - Jump The Gun

"Ne, dlužím ti za nové oblečení." Přeci jen to díky mně tak nějak potřebuje nové. Takže to všechno hezky zaplatím. Nechám mu tam o pár dolarů navíc, jako poděkování za to, že nás vzal.
Prodavač poděkuje. Mrkne na Střelu a zavře za námi.
To by bylo. Teď najít hotel pomlčka restaurace.
Jeden by řekl, že jsem vážně na tu kůži. Ale nemohu si pomoct. Nicky to prostě takto sekne. A tak je vlastně strašně těžké na ní nezírat.

Opravdu, jak říkal prodavač, ta hotelorestaurace tam skutečně na tom rohu je. Vypadá jako kdyby byla naprosto opuštěná. Nicméně ve chvíli, co otevřu dveře a vstoupím dovnitř si uvědomím, jak moc jsem se mýlil. Je to narvané. Hlava na hlavě. V telce hraje nějaký zápas, velká část jí sleduje. Další zase u jednoho kulatého stolu paří karty. Číšnice a hostinský vypadají, že nestíhají. Na druhou stranu z toho budou mít vážně skvělou tržbu.
"Zatra... zajímalo by mne čeho je sezóna." Prohodím ke Střele. Naštěstí se tam najde volný stolek. Aspoň tak vypadá.
Je normální, že když je stolek volný, tak si k němu i sednu. Nevím jestli to je jenom můj pocit, ale najednou to tady zmlkne. Všichni nám věnují pohled.
Tohle místo měl někdo rezervováno? Hups. Nicky si bude moct aspoň do někoho střelit.
"Dojdu se zeptat na pokoje? A dáš si něco?" Oznámím jí. Chvíli čekám než si řekne, co by si dala ráda k jídlu a co se týče toho, co pije... to tak nějak vím.
Následně odejdu a nechávám jí tam samotnou. Nepochybuji o tom, že je schopná se o sebe postarat. Už několikrát jsem to viděl. Aspoň se odreaguje.
Mám takový pocit, že minu toho chlápka, kterému jsme zasedli místo.

"Našli by se tu dva volné pokoje vedle sebe?" Zeptám se co nejslušněji to hostinského. Ten jen nesouhlasně zakroutí hlavou.
"Hochu, je sezóna... máme narváno. Obávám se, že ani jeden pokoj se tam nenajde."
A v té chvíli se ozve výstřel. Pravděpodobně neřízená kráska zastřelila toho, kdo si sedl na naše místo.
"Ten jeho pokoj beru." Vykouzlím na své tváři úsměv a následně mu přednesu objednávku za sebe i za střílející krásku.

***Aka PJ***

"Ehmmm... nechci nic říkat, ale to místo je moje." Ohlásí se chlápek, který si tě následně pořádně prohlédne. Zahvízdá. Všichni si tak nějak hledí svého a tváří se tak, že se nic neděje. Asi tady představuje nějakého kápa... ale přiznejme si, že ty si víc...
A následně pohledem zavadí o bouchačku. Pozvedne obočí.
"Vážně z ní umíš střílet?" Zeptá se hloupě.

Rock'n'roll? Ehm... to asi nebude to správné

Teď je řada na mě abych pozvedla obočí. Střílet se může kdekoli a je dobré být připraven. Nikdy nevíš, komu hrábne.
"Samozřejmě, že mám pravdu... je hovadina tahat nůž tam, kde se bude střílet."
Ne, že by se přiznání mé pravdy dělo nějak pravidelně. Spíš zřídka, ale nemám potřebu dávat najevo údiv. Vždycky mám pravdu, jen to většinou Luc odmítá akceptovat...

Odcházíme od auta a tak se nějak nemohu zbavit pocitu, že jsem na něco zapomněla. Jenže, na co? Pro jistotu ohmatám kapsy, ale vše je na svých místech.
"Když ne, uděláme na něj nálet ráno. Noc v tomhle přežiju, už jsem měla na sobě horší hadry."
Například tři měsíce neprané a od krve. Když jsem ve svých začátcích splašila nový kus oblečení, bylo to převážně z mrtvých cílů.
Nebylo od věci dostat někoho živého a přesvědčit ho, že když se svlíkne, tak ho nechám jít.
Naivnost... ale aspoň jsem párkrát měla něco bez děr a krve.

Chlapík v obchodě je vysloužilý voják od pohledu. Pozdravím pouze kývnutím a nijak víc ho neřeším. Nehodlám si vybírat dlouho, přeci jen, také je to jen člověk a chce domů, takže ho tu nehodlám dlouho trápit. Mám já to dneska ale lidumilnou náladu.
Naberu si co nejpodobnější kapsové zelené kalhoty, pro jistotu rovnou dvoje. Pokud tu je nějaký kout na převléknutí, tak na sebe jedny rovnou obléknu, stejně tak nové tílko, tentokráte černé barvy. S sebou v ruce mám ještě další dvě, hnědé a zelené. Čistě pro jistotu, že bych zase skončila nějak takhle podobně.

Vzala jsem si i novou lehkou bundu, jen u téhle je problém, že měl pouze větší velikosti. Nevadí, to se nějak zvládne.
Poškozené věci hodím vedle pultu a nechám milionáře zaplatit.
"Vrátím ti to, až zkásnu klienta."
Řeknu Lucovi a podívám se na prodavače.
"Tohle si nechte, je to dobrý materiál na čištění flint."
Mrknu na něj. Jo jo, v tomhle není hadrů nikdy dost. S novým oblečením v tašce a puškou přes druhé rameno jsem připravena jít dál, pokud jsme zde skončili.