Rock-cosi... s Nicky

"Chmm... střílet a tady?" Obočí se mi vyhoupne nahoru. Víc se k tomu nevyjadřuji. Náhoda je blbec. Štěstí nám přálo s automechanikem. Uvidí se s čím nám bude přát ještě.
Přebírám zbraně, jež opatrně skládám do kufru. Jednu hezky po druhé, tak aby si hověly v pohodlí a nic jim nechybělo. Jsou to zbraně Střely, nakládám s nimi, jako kdybych nakládal se Střelou samotnou... I když tu jsem tak nějak zabil a během chvíle oživil. To není zrovna dobré přirovnání.
Ujistím se, že je kufr pořádně zamčený. Pro jistotu ho zamknu i jedním speciálním zaklínadlem. Kdyby náhodou.

"Máš pravdu." S tímto si od ní ty pistole vezmu. Bacha na to. Málokdy s něčím souhlasím. Sundám si bundu a trošku nervózně si připnu zbraně na sebe.
Uznávám chvíli mi to trvá. A když je to hotové, hodím na sebe bundu, abych je zakryl.
Jestli umím střílet?... samosebou, že ano. Nicméně nejsem zrovna jejich zastáncem. Tedy jinak... nepoužívám je.
Mám raději chladnou ocel a své kouzelné dovednosti, jako je například "zlý pohled".
Přeberu od ní náboje. A vážně se ozbrojený cítím hůř než neozbrojen.
Ale to přejde... je to o zvyku.

"Otázkou je, jestli bude otevřený." Zamračím se a vydám se pomalu tím směrem, který nám byl ukázán. Nevím... nepřijde mi divné, že zapadákov jako toto, má army shop.
Co je na tom divného? Uznávám. Nejsem zrovna skalním fanouškem těchto věcí. V tom se tak nějak spoléhám na Nicky.
Zdá se, že bude zavírat až za patnáct minut, i když majitel vypadá, že by nejraději zavřel teď, nám dveře otevře a dokonce na tváři vykouzlí hraný úsměv.
"Co si budete přát?" Zeptá se. Jeho postoj a držení těla, poukazuje na to, že je to voják. Nicméně já jsem to poznal dle pohledu do jeho duše a viděl v ní ty jeho hříchy z válek. A že jich nebylo málo. Bílé krátce střižené vlasy, ala vojenský sestřih by také mohl napovědět. Nebo ta jizva na tváři, kterou částečně zakrývají vousy. Mezi zuby si drtí párátko. Typoval bych to na kuřáka.
Nechám Nicky, ať si vybere co si jen přeje. Rád jí to zaplatím.
Sám si vezmu nějaké černé tričko a kalhoty té stejné barvy.
"Ehmmm... bylo mi řečeno, že by tady kousek odsud měl být nějaký hotel s restaurací, je to tak?" Zeptám se, neboť jsem ho po cestě neviděl.
Prodavač mi ukáže směr... a bodejť jsem ho neviděl, když byl za rohem schovaný.
"Ale nevím, nevím... je sezóna, teď tam bude narváno." A když to vypadá, že nám štěstí přeje, tak v něčem zřejmě ne. No co... uvidíme. Hlavně, ať si Střela v klidu nakoupí vše potřebné. A převlékne se.

Totální díra

Mapa mluví monotóně, díky čemuž jsem schopná ji ignorovat, dokud neprolomím ticho. To co Luc řekne mě nijak netěší a mám takovou silně hořkosladkou chuť něco zastřelit, i kdyby to mělo být zvíře, nebo náhodný kolemjdoucí. Ne, do Luce bych nestřílela. Právě mi zachránil život ... Který mi ale k čertu sám vzal svou pitomou výbušností.
Kurva já ani nevim jestli mám být nasraná nebo nadšená!

Těžce vydechnu a pohlédnu na ceduli Rockford. Podle mapy to bdue úplná díra, ona to sice neřekla, ale bude.
Upřímně jsem ráda, že v servisu ještě někoho zastihnem. S tím jak se začlo stmívat bych v takovém vidlákově čekala, že už bude mít padla. Štěstí přálo alespoň v tomhle, což se o plánovaném času stráveném zde říci nedá.
Do hajzlu...

Týpek nás uvítá svou vyjevenou otázkou, aniž pozdravil. Což mi fakt žíly netrhá.
"Mamuta."
Odvětím, zatímco Luc hodil ten svůj zlý pohled a jal se domlouvat s mechanikem na opravě a otázky kde co mají. Já vystoupila, opřela se zadkem o bok auta a zapálila si. Déšť o něco polevil, takže mi tabák v bílém papírku hned neprovlhne.

"Všechny neutáhnu, na to mám málo rukou... a co kdybych potřebovala střílet?"
Odpovím a zahodím to mokré, co zbylo z cigarety.
"Slyšela jsem. Nelíbí se mi to."
Dodám a sáhnu pro zbraně, které postupně podám Lucovi, aby je naskládal do kufru. Poslední nechám pistole s pouzdry, které podám Lucovi s poněkud upřenějším pohledem.
"Možná by sis něco měl vzít také."
Navrhnu a poukáži na to, že já mám venku Mazlíka, kterého jediného beru s sebou.
Volbu jestli si vezme pistole nebo pušku nechám na něm, podle toho mu ze správné kapsy věnuji náboje navíc. Pokud si nic brát nebude, zamračím se na něj a hodím to za hlavu s tím, že je to jeho boj.
"Divím se, že tu vůbec něco jako Army shop mají..."
Neodpustím si před cestou do města. Jelikož jsem zaslechla, že se na to Luc ptal a mechanik ukázal směr s tím, že je to všechno poblíž sebe, můj údiv je na místě.

Naprostá divná cesta se Střelou a komplikace v zapadákově

Je to strašně divné. Asi pořádně tady kecá mapa, která si hraje na GPS navigátor. Směřujeme do Rockford. Naprosto nic mi to neříká. Doufám, že tam skutečně budou mít vše potřebné.
Dokonce jí svým způsobem nechám v té její přednášce. Jediné co si z toho asi pořádně pamatuji je... ten počet obyvatel - 828 lidí. To je jako nějaká vesnice. Aspoň mně to tak přijde oproti Chicagu.
Nic moc zajímavého tam není.

Svým způsobem se leknu, když Střela promluví. Bylo tu dlouhé tíživé ticho. Fajn, jeho největším narušitelem byla mluvící mapa, navigující.
Už se před námi objevila vítající cedule - Rockford. Město o kterém toho nikdo nic pořádně neví.
"Upřímně. Je to moje premiéra, takže tak. Budeme si muset za někým zajít. A zeptat se co a jak... Do té doby, bych nezkoušel nic sebevražedného." Myslím to naprosto vážně. Hlavně poslední slova. Nevím jestli tím myslím fakt, že jsem její oblíbený terč nebo aby zbytečně neohrožovala samu sebe.
"... po deseti metrech zabočte doleva a jste tam." Právě domluvila mapa. A opravdu se tam nacházel servis. Zajel jsem blíž.
Mechanik vypadal obyčejně. Špinavý od auta a kdo ví čeho všeho. Na hlavě čepice nějakého neznámého týmu, zřejmě jejich.
"Wow... co jste zajeli?" Zeptal se ve chvíli, co jsem vystoupil z auta. Nechtělo se mi odpovídat, tak jsem ho zpražil "zlým pohledem" a to ho umlčelo od zbytečných komentářů i směrem k Nicky.
Oprava bude trvat den. Prý pro to přední sklo bude muset poslat hochy do města. Jak jsem řekl... malé město. Samozřejmě, že bychom mohli jet dál.. ale mám takový pocit, že by to auto nerozdýchalo. A co se týče půjčení nějakého dalšího vozu... ne prý opravdu nemají.

"Kde tu máte nějakou restauraci? Hotel? A obchod s oblečením..." Zarazím se. Změřím si pohledem Nicky a je mi jasné, že by byla pro Army Shop. "... nějaký army shop?"
Mechanik ukážu rukou směr. Prý to není od sebe daleko.
Fajn... to by bylo.

"Zbraně schováme do kufru, který zamkneme... nebo se s nimi chceš tahat?" Normálně se zeptám Nicky. Nemyslím to špatně. A něco mi říká, že ten týpek si netroufne nás okrást potom co v mých očích viděl. Co přesně? To vám neřeknu. Každý to má totiž jinak.
Nevím jestli slyšela nebo ne...
"Oprava potrvá den." Oznámil jsem jí a napjatě čekal na reakci.

Neschopna poděkovat

Dooo ....
Ani vlastně nevím kam. Ve své chůzi k autu se zarazím, jen na vteřinu, než pokračuji dál.
Podělil o svou nesmrtelnost... To jde?
Venku už to však neřeším a jsem v autě se svou cigaretou. Tohle je super divný. A nevím, co na to říct.

Nechám ho tedy ať ještě chvíli pozoruje déšť, dopije a dokouří, než nastoupí ke mě. Mlčky při tom pozoruji sklo, kterým jsem před pár chvílemi prolítla a silnici před sebou, která mě zabila.
Už jsem si prošla spoustou zranění a pravda, že ke smrti jsem kolikrát neměla nijak daleko, ale nikdy jsem se ještě nepřehoupla přes ten pomyslný práh.

Nechám mapu blbě kecat a ani nemám žádné poznámky. Nezvykle zamlklá, řekl by jeden, ale jsem to já a jsem v pořádku, protože jakmile mě spraží pohledem, jen velmi neochotně a s typickým protočením očí, se připoutám a pokračujeme v krasojízdě. I teď, když nám kapky děště cákají do tváří, dokážu počasí nazvat hezkým.
Možná by se hodilo poděkování, ale nejsem si jistá, jak to podat. Vlastně je to celé úplně na hlavu.
Díky, že jsi mě nenechal umřít, po tom, cos mě zabil?
To vážně asi není nejlepší pojetí díků.

"Čekala jsem, že to bude jiné..."
Utrousím po nějaké chvíli mlčivé jízdy.
"A necítím se vůbec nijak ... nesmrtelně..."
Dodám. Jestli jsem zklamaná? nevím. Upřímně ani nevím, co jsem vlastně čekala.
Viděla jsem vlastní oběti a nepřišlo mi to nijak špatné. Nelitovala jsem. Vlastně k sakru já byla mrtvá a necítila jsem vůbec nic!
Ale nelituji toho ani teď, když už zase cítím...

Havran je samé překvapení

Netrvá to dlouho, když Voloďa zastaví. Zřejmě na místě, kde si Raven zajde pro mapu. Což je také potvrzené, když vystoupí... prohodí pár slov k Voloďovi, opět v tom jazyku a potom svou pozornost obrátí na tebe.
"Počkej tady. Za chvíli tu jsem." Mrkne. Ještě zkontroluje zbraň, jestli je připravená k použití. A zmizí do jedné z těch polorozpadlých budov, před kterou čekáte. Je to jedna z těch pochybných a nebezpečných čtvrtí v Chicagu.
Voloďa vypne rádio. Zapálí si další cigaretu.
"Co ty, děvočka? Ty znaješ Ravena? Jak dlouho?" Zeptá se tě Voloďa lámaně a se znatelným přízvukem, ale i přesto je mu tak nějak rozumět.
Nechá tě, ať mu odpovíš. Následně pokyne hlavou, že rozumí a mlčky pokuřuje cigaretu. Svým způsobem sympaťák.

Z oné budovy však zaslechneš několik výstřelů. Po chvíli se z ni div nevyřítí jako lavina, Raven, nasedající rychle do auta a křičící rusky nadávky s rozkazy. Voloďa nastartuje a šlape na plyn.
Z budovy vyběhne pár mužů připomínající nějaký gang, párkrát si zkusí vystřelit po vašem autě... naštěstí jste už od nich daleko.
Raven s Voloďou si vymění pár ostrých nadávek, než se tak nějak oba uklidní a udobří se. Až poté se Raven podívá do zrcátka na tebe. Vytáhne přitom z kapsy kalhot plán domu, který ti podá.
"Tady je plán." Zazubí se. Tváři se přitom, jako kdyby se nic nestalo. Musel jim ten plán ukrást nebo je předtím něčím naštvat. Kdo ví co provedl?
"Jak jsem si myslel... tam nahoře ho budou držet... takže se díky tomu lektvaru dostaneme dovnitř do klubu, projdeme to tak nějak nenápadně k těm schodům vedoucím nahoru. Najdeme v jedné z těch cel tvého přítelíčka a ty použiješ to kouzlo přesunu... Jop. To by mohlo vyjít." Nezní to vůbec špatně. Vlastně. Možná až moc snadně.
"Když tam dojdeme, klub bude sice ještě zavřený... ale jistě tam někdo bude hlídat." Havran se na chvíli zamyslí a potom se zasměje. Prohodí pár slůvek s Voloďou, ten mu to odkývá s úsměvem na rtech.
"Uděláme si ještě rychlou zastávku... zajímalo by mne, jak budeš vypadat, čarodějko, v uniformě uklízeče." Na jednu stranu je to urážlivé. A na tu druhou stranu... vlastně docela dobrý nápad. Možná vás pustí rovnou, bez toho aby sis hrála na zlodějku. Nicméně... otázkou je pořád, jestli tam bude Morgana - nebude vás stejně jako ostatní vidět - bude i kouzlo účinkovat na ní?

Mezitím jste zase někde zastavili. Před nějakým obchodem s pracovními potřebami.
"Majitelem je Voloďův syn. Máme tam schované nějaké věci. Bylo by fajn se hned převléct." Vysvětlí ti Havran a vystoupí z vozu, otevře ti dveře a pomůže s vystupováním.
Následně tě zavede do obchodu, kde dostanete oba dva vše potřebné a jste navedeni do kabinek.
Musí se uznat, že tvou velikost odhadli skvěle... padne ti to jako ulité.

S ruským šoférem na cestě za Morganou

Zatvářím se jako kdyby mě mučil, když mi oznámí, že musím řídit já. To zase bude! V tu chvíli bych dala přednost asi i jízdě na koštěti před autem. S černým havranem místo kočky... jo, jo, a pak že nějaké ty předsudky z minulosti nebyly založené na pravdě. S ochotou ale podám Havranovi telefon, když vybere možnost taxíku.

Zůstanu na něj po celou dobu hovoru koukat. Hlavně překvapeně, protože upřímně řečeno mě fascinuje s jakou plynulostí hovoří tímhle cizím jazykem. Nebo je to jeho rodný jazyk? Jaký rodný jazyk mají vůbec kouzelní začarovaní havrani?

"Koukám, že máš dost známých, asi bych se tě měla držet, co?" pousměji se a naznačením ruky čekám na telefon, až mi jej vrátí.


Když Voloďa přijel, držela jsem se trochu víc vzadu za Havranem. Přeci jen oni jsou známí a já se snažila prokousat přes ta ruská klišé jako byla hudba, co hrála z toho auta. Trpělivě čekám, i když se mi nelíbí, že po mém jméně zazněl smích. Člověk nerad vidí pomlouvání sebe sama když tomu nerozumí. Jelikož ruština šla mimo mně, mohli si říkat od "zachraňuji tuhle princeznu" po "měl by jsi vidět jak v sedmé třídě vydřela do země rýhu, když spadla a přitom jí byly vidět kytičkované kalhoty".

Nicméně se na Voloďo usměji, když přijdu blíž a tvářím se přátelsky. Tak moc, jak to jde, když jde člověk poprvé poznat matku, která čirou náhodou drží vašeho ex a mučí ho v upírském doupěti. Kouř z cigaret moc nemusím, ale dneska mi nevadí tak hodně jako obvykle. Naopak ji skoro nevnímám po prvních pár vteřinách. Za to, co se nedá nevnímat, to je ta hudba. Opery moc nemusím a obzvlášť ty cizojazyčné. Připadám si pak nevzdělaná a ještě ohluchlá. Ale je to odvoz zdarma a tak mlčím. Místo toho se prohrabu kabelou naposledy, abych se ujistila, že všechno mám s tím, že hůl mám u sebe na zadní sedačce jako spolucestujícího. A taky to prohledávání brašny pomáhalo k tomu, abych se raději nekoukala, jak rychle jedeme. Známe přece Rusy a jejich pověst.

Střela je opravená, teď opravit Ševího

Co jsem udělal?
... Já vlastně ani nevím. Stejně jak nevím, jak na tom teď jsem. Vlastně ano... vím co jsem udělal. Obehrál jsem Smrt.
Lehce se nad tímto faktem pousměji, ale spíše v duchu. Na mé tváři hraje ten stejný výraz. Ovšem otázkou je, do jaké kategorie ho zařadit. Něco mezi bolestí a naprostým štěstím. Což vyjde nakonec asi jako divný škleb.
"Něco co bylo nezbytné, abys neumřela. Podělil jsem se o svou nesmrtelnost... nevím, jak jinak to říct." Odpovím jí po pravdě. A vůbec. Jde o to tak moc? Není přece důležitý fakt, že je naživu a vlastně bez šrámu?

"Nevím... zeptám se mapy." Odpovím jí na otázku ohledně restaurace. Tak nakonec se mi jí tam podaří dostat.
A možná až teď vykouzlím úsměv. Nechám jí jít první do auta a můj pohled spočine na chvíli nahoře. Avšak déšť spadající do očí mne nutí jen mrkat.
Pořádně se napiju z placatky. Dokouřím cigaretu a rozejdu se pomalu k autu.
Chci řídit? Ehm... já?
Zarazím se při pohledu na sedadlo řidiče, potom zničené přední sklo a nakonec na Střelu.
Všechno je v pořádku. Je to v pořádku.
Snažím se uklidnit, když usedám za volant. Připoutám se. Pohledem spražím i Střelu, aby udělala to stejné.
Zhluboka se nadechnu a potom vydechnu. Nastartuji a opravdu mám teď v plánu jet opatrně, dle předpisů. Ne kvůli tomu, že by se zákony měli dodržovat.
Vytáhnu z tašky přes rameno mapu. Zadám ji instrukce. Ať najde v tomto zapadákově nějaký autoservis. Tam teď bude směřovat cíl naší jízdy.
Minneapolis bude muset prozatím počkat. Stejně tak jako autor.

Znovuobnovená

Zírám na něj a mračím se. Ne, vůbec se mi nelíbí kam atmosféra kolem něj směřuje a jeho slova, řečená až po pekelně dlouhé chvíli, to zrovna nevylepší.
Fajn. Fakt jsem právě umřela a pořád tu jsem, on to nějak udělal a odmítá mi říct jak?!
Na podanou ruku jen zavrtím hlavou, i když, kdyby se na mě podíval, možná by spatřil krátké zaváhání. Zvednu se sama a založím ruce na prsou.
"Co jsi se mnou ... s námi, sakra udělal, Luci?!"
Zavrčím. Nemám ráda vyhýbavé odpovědi.

Déšť je příjemný, tedy do chvíle, než si mi kapky dopadající na holou kůži odhalí, jak moc mám protrhané tílko a sportovní podprsenku pod ním.
"K čertu jo..."
Utrousím a sundám si z pasu bundu, která má trhá hlavně záda a trochu rukávy, ale předek relativně v pohodě a vezmu si ji na sebe. Sice to není tak hrozné, abych byla moc nahá, ale ani to málo není dvakrát příjemné.

"Fajn.Takže... Jaké restaurace jsou v okolí nejbližšího autoservisu?"
Já si nakoupím v prvním army shopu, který najdem, případně to jistí nějaký sekáč, ale sklo zabere čas.
Krucifix.
"Příště stačí zavolat, nebo mě odchytit, když budu bez práce, než si to vynucovat takovejma způsobama."
Ušklíbnu se a jdu do auta, kde vymetu střepy z obou sedaček a palubní desky, abych si následně sedla a zapálila. S politováním zjišťuji, že z téměr plné krabičky je celá první řada cigaret přeťatá v půli. Nějaký svinský střep protrhl krabičku.

Jestli mi předtím neodpověděl, už to nemám v úmyslu v tuhle chvíli řešit. Stalo se, stalo a můžem jet dál. Tedy, pokud se řidič hodlá vrátit na své místo.
"Jedem? Nebo mám řídit já?"
Nabídnu se znovu a je pravda, že teď bych možná přeci jen řídila o něco slušněji, než normálně, což ale Luc nemůže vědět jistě.

Co jsem udělal? Zachránil ji život?

Upřímně... vlastně by mi bylo jedno, kdyby mne zastřelila. S tou mou regenerací by bylo spekulativní, zdali bych to zmáknul... nicméně to je v této chvíli tak nějak nepodstatné.
Je živá. Je živá. Opakuji si to dokolečka.
Stále prší. Kapka po kapce spadá na mne. Je mi jedno, že jsem během chvíle promočený. Potřebuji to rozdýchat. Ne však oživování.

Nedívám se na ní. Nemám tu odvahu. Pekelník a nemá odvahu. Pěkný to vtip. Jenže on to je fakt. V krku mi tak nějak vyschlo.
A pak ta otázka na to, co jsem to udělal... Co jsem udělal? Zachránil ti život. To jsem udělal. A málem tě zabil.
Na sucho polknu. Postavím se mlčky na nohy. Když jsem na nohou, podám jí ruku.
"Říkal jsem, že ti nedovolím odejít." Ať si to přebere jak chce. Potřebuji se napít a potřebuji si zapálit.
Vytáhnu z kapsy cigaretu, přiložím si jí k ústům a zapálím. Ještěže mám klobouk, takže mi hned nezmokne. Utřu si slzy.
"Musíme ti sehnat oblečení a Ševímu spravit přední sklo." Poznamenám a hledím přitom na auto. Stále mám problém se podívat na Střelu. I přesto jak jsem viděl, že všechno se u ní vracelo do normálu.
Z další kapsy vytáhnu placatku s whisky a pořádně se napiju, několikrát.
"Ehmm... teď bych si do sebe ze srandy nestřelil... netuším, jak to mám s tou věcí kolem nesmrtelnosti." Poznamenám suše a věnuji Střele rozpačitý pohled.

Krajinou smrti tam a zpět

Pustá krajina mě vítá, temná a ponurá. Necítím chlad, smutek... nic. Je tu prázdno a přesto jako bych zaznamenávala něčí pohled a něco tu bylo se mnou.
Cesta je prašná, všude šedo, místy černo... Mrtvý les po jedné ruce, sráz někam dolů po druhé a pak se začnou objevovat.
Mrtvé tváře mých objetí. Nedělají nic. Stojí mezi stromy, jsou sápají se na okraj srázu a tam zůstanou opření a všichni mě sledují. Někteří se ušklíbají, ale většina je bez výrazů stejně jako já.
Jen ze zvědavosti se prohlédnu, snad abych zjistila co na mě vidí, nebo nevím proč přesně. Těžko říct z jakých pohnutek, ale to, co vidím, se mnou ani nehne. Ruce div ne samuý cár, podobně jako oblečení. Z jedné ruky mi dokonce vidí kus nehybného svalu, chci zvednout ruku, ale nejde to, všímám si, že lokty mají prapodivný úhel, který by jindy vypadal komicky.
Až budu někoho strašit, tak se posere a umře...
Napadne mě, ale náladu mi to nijak nezvedne.

Nejdu dlouho a krajinu náhle prozáří světlo. Až příliš silné, že si chci zakrýt oči, ale nejde to... Pak mnou projede vlna bolesti při které cítím každý šrám, který jsem utrpěla, maso i kůže se napíná k sobě a spojuje. Klouby s lupnutím naskočí na svá místa a já si oči mohu zakrýt, ale není to moc platné. Jako kdyby mě propalovala zevnitř a já ji mohla vidět.

Otevírám oči. Obloha je stejně temná jako před chvílí, bolest stále necítím, ale něco se změnilo.
Déšť...
To není úplně to, co jsem měla na mysli. Prázdnota mého nitra není na takové úrovni jako před pár chvílemi a necítím na sobě žádné cizí pohledy. Jen přítomnost někoho.
Překvapeně zamrkám a uvědomím si, co jsem viděla, což mě vede k pokusu zvednout ruku a podívat se na ní.
Ruka se zvedne a nic. Není na ní nic, než staré jizvy, ani stopa po nových.

Ze zkoumání sebe sama mě vyruší jiný zvuk, který jsem do teď měla odsunutý na pozadí a teď se vynořil. Smíchy smíšený s pláčem...
Opřu se o ruku a otočím se za tím zvukem, hmatajíc při tom po pistoli.
Luc...
Uvědomím si včas a zbraň zase zasunu zpět. Tentokrát jsem ji celou ani vytáhnout nestihla, ale plynule se posadím a stejně nevěřícně jako jsem sledovala první ruku, se podívám na druhou. Oblečení totiž protrhané od střepů skla mám a jak vidím auto, tak jsem jím skutečně prolítla.
"Ty vole..."
Vylítne mi z úst.
Tohle mě muselo zabít...
Znovu se podívám na sebe, na Luce, na auto a zamračím se.
Počkat! Ono mě to zabilo!!!
"Cos udělal?!"
Vyštěknu dřív, než se stačím sama sebe zeptat, jestli to vlastně vůbec vědět chci.