Everybody wants to rule the world
Stále Střela a napořád

Vždycky jsem si myslel, že jí bude mít na svědomí nějaký z jejich terčů. Zemře v přestřelce, na svoji hloupost... a ne, že za to budu moct já. Vlastně svým způsobem to byla i její vina. Proč byla tak zatraceně nezodpovědná? Pardon. Mluvím tady o Střele. Hledat v jejím případě nějakou zodpovědnost... trošku jsem se přehmátl.
Všechno bylo jako v pomalém záznamu. Víc pomaleji to bohužel nešlo. A čas jsem už jednou obechcal a tak nějak mi dneska nedovolil to znovu zkusit.

A slova z mých úst zazněla, samozřejmě jiná, než by měla. "Kurva!" To si za rámeček nikdo nedá.
Vystoupil jsem z auta, chvíli sice zápasil s bezpečnostními pásy. V hlavě mi znělo jako nějaká mantra, že jsem to měl být sakra já a ne ona.
Doběhl jsem k ní. Všude kolem byl cítit ten jasný pach smrti. A samotná smrt která se zpomaleně blížila s tou svojí lesknoucí kosou o kterou se opírá.

Existuje jediný Bůh. A ten Bůh je Smrt. Ach ano.

S tím jsem se sklonil k Střele. Do očí se mi draly slzy. Dotkl jsem se jí. Ruku položil na hlavu.
Nicméně, co Smrti řekneme? Dnes rozhodně NE! Bylo mi jasné, co dělat. Vlastně jsem nad tím vždycky přemýšlel. Čekal. A vždy mi bylo jasné, že jí prostě nenechám zemřít. Ne.
Na to pro mně až moc znamená. Takže budu svým způsobem sobec.
"Ne, zlato, nepůjdeš nikam. Nedovolím ti to. Na to až moc pro mne znamenáš!" A s tím se stalo hned několik věcí, které se těžko popisují. Ale řekněme, že v tom bylo pro efekt světlo, které odehnalo Smrtku a potom jak se její zranění hojilo, mizelo... ani jizvy nezůstanou jako vzpomínka.
Co jsem přesně udělal? Podělil se s ní o svou nesmrtelnost... vlastně otázkou za dva bludišťáky je: Zdali jsem pořád nesmrtelný?
Když se ujistím, že už je všechno zranění zahojené a ona bude skutečně žít, posadím se vedle ní. Zavřu oči, zakryji si tvář do dlaní a spustím něco mezi hysterickým smíchem a pláčem.
Já jí málem zabil... vlastně zabil... a udělal z ní něco podobného mně.
Sakra!

Vystřelená Střela střelená

Ticho z jeho strany a můj pohled na řidiče. Vážná tvář, tvrdnoucí rysy... bělající klouby, rudost ve tvářích. Tady někdo silně přestřelil.
"Luci! Ne-..."
Nedořeknu, neb následuje prudké zabrždění. Jestli něco měl v plánu říct nebo udělat, tak tak neučinil a slova zazněla nejspíše úplně jiná.

Milé děti, ty bezpečnostní pásy nejsou jen ozdobou auta, ale mají i jistou funkci. Velmi často jsou však lidmi, jako jsem třeba já, nedoceněné.
Tedy není se čemu divit, když jedete jako nepřipoutaný spolujezdec závratnou rychlostí v Chevroletu a z čista jasna stojíte. Tedy, vy nestojíte, vy letíte, auto stojí.

Vteřina rozhodování ve které se zapřu rukama o palubní desku, avšak ne že by to dvakrát pomohlo, protože následně prolétám čelním sklem s vykloubenýma rukama jako bonusem.
Samozřejmě že řvu bolestí. I přes všechno jaký jsem šílenec, jsem pořád jen člověk a něco jako práh bolesti, i když značně posunutý, pořád mám. Což se o pudu sebezáchovy říci moc nedá.
Sklo se zařezává do odhalené kůže, přeci jen bundu jsem nechala uvázanou kolem pasu. Nechávají za sebou rudé čáry vedené do nepříjemných hloubek a to nejen na rukou, ale i na obličeji a všude jinde, kam si cestičky prosekává skrz oblečení. Ani nevím jestli jsem nějakou svou částí těla zavadila o kapotu nebo jsem jí prostě přeletěla, ale tupý náraz o asfalt zaznamenám naprosto neomylně.

"Do hajzlu..."
Unikne mi mezi rty chraplavě.
Že jsem ale v totálním loji dojde mému mozku přesně ve chvíli, kdy si uvědomím, že veškerá bolest po onom nárazu na silnici tak nějak... zmizela.
Vlastně, je mi fakt dobře. Kdybych cítila vlastně vůbec něco, tak bych vstala a radovala se, ale... co je vlastně radovat se?
Děsím sama sebe... Ne. Počkat. Co je strach? O-ou.
Kurva do hajzlu...

Vážně? Střelo! Ty jedna neřízená střelo!

Je to jen jídlo? Jen jídlo? Raději mlčím. Jinak bych měl pro ní sáhodlouhou přednášku o tom, že to není jenom jídlo a stejně by ta přednáška byla v půlce ukončena výstřelem z její pistole.
Vím, o čem by se ráda bavila. Přeci jen zbraně jsou taky jedna z akcií, kterou jsem zakoupil. Nicméně, to by si víc rozuměla s Alexanderem, než-li se mnou. Ten je do bitvy celý žhavý.

Vážně? Už zase?
Tvář mi zrudla zlostí. Klouby zbělaly, jak jsem držel vztekle volant. Ohlédl jsem se, jestli náhodou není někdo další na silnici, krom nás a následně jsem dupl na brzdu.
Ignoruji přitom její rýpání. Wháááá... kdyby aspoň jednou zkusila být milá. Vlastně jednou byla. Ale pokud vím, tak si něco šlehla.
Asi bych tu drogu měl zase někde sehnat a nalít jít do pití.

"Sakra... myslel jsem, že jsme měli nějakou dohodu. Žádné střílení jen tak ze srandy..." Za prvé je to otravné. Za druhé bolestivé. Za třetí... to jí budu asi muset sdělit. To třetí je důležité.
... víš moc dobře, že mi určitou dobu trvá regenerace. Co kdyby si během té chvíle potřebovala svého nesmrtelného parťáka a ten by byl mimo provoz? Nemám ani nejmenší tušení, jestli to je dostatečný argument. Možná ano, možná ne. Nicméně potřebuji na vzduch. Zchladit se. Uklidnit se. Protože bych jinak ze vzteku udělal něco, co bych nechtěl. My pekelníci jsem strašně horkokrevní a náš vztek stojí za to.
A tak jsem udělal následující. Vytáhl klíčky ze zapalování. Otevřel dveře, vyšel ven do deště.
A vzhledem k tomu, že jsem předtím pil poměrně hodně... tak jsem to vzal i jako příležitost k tomu se vymočit.
Doufal přitom, že Nicky neudělá žádnou blbost... vážně... neřízená střela.

Brrrm brrrm

Nespokojený jako vždy. No když je jeden pekelný milionář, to se pak ohrnuje nos nad bagetama a rychlým jídlem. Ale co, taky jsem mohla říct, že nebudeme jíst vůbec, dokud ty dva neulovíme. Pro mě to není tak nesplnitelné a neobvyklé, ale on by se asi zbláznil.

Nad jeho povzdechy jen protáčím oči a zavrtění hlavou postřehnu okrajem zorného pole.
"Je to jen jídlo, probohy..."
Zamručím. Nechápu jak se nad něčím takovým může rozplývat. Kdyby mluvil o nejnovějším typu odstřelovačky s multifunkční optikou... Ach... To by byla slast! Ale jídlo?

A ne, řídit Ševíka, jen přes mou mrt-...
V té chvíli už mám pistolu v ruce a prst na spoušti a směřuje k jeho hlavě, když tu zazní zbytek věty.
"Pffff... S tebou taky není žádná sranda..."
Odfrknu si zklamaně a uklidím pistoli zpět do jejího hnízda.
"Co je? Nějaká ti odmítla upsat duši? Nebo nepózovala před foťákem podle tvých představ?"
Ušklíbnu se. Rýpání... to by mi tak šlo.

"Prostě... Dávej bacha na to, co si přeješ... Mohlo by se ti to docela snadno splnit."
Prohodím s pokrčením ramen, složím ruce na prsa a sleduji krajinu z čelního skla na které začíná pršet.
Aspoň, že máme pěkný počasí.

V autě se Střelou

Ach jo. Doufal jsem, že to neřekne. Pro jednou udělá vyjímku. Ale ona ne. Raději si zajdeme na jídlo do fastfoodu... Jak já to nesnáším. Z KFC se mi dělá špatně, stejně jako z Pana Šaška... a to bohužel mám i jejich akcie. Nicméně na ně zrovna hrdý nejsem.
Povzdech. Na jednu stranu to bude opět v něčem strašná otrava.
A její další skvělý nápad o tom, že by během toho, co budu jíst řídila... Dios mío jen to zatraceně ne. Nesouhlasně zavrtím hlavou. Znám její řízení a to by mohlo ohrozit Ševíka. To auto jsem si oblíbil ze všech nejvíc.
"Fajn... ale počítej s tím, že to rande bude stát za to. Seznámím tvé chuťové pohárky s tak skvělými jídly, které budou hýčkat všechny tvé smysly." Svým způsobem to zní jako výhrůžka. Myslím to však dobře. Hodlám za tu večeři utratit majlant. Opravdu to s ní myslím dobře... viďte?
"A ne, řídit Ševíka, jen přes mou mrtvolu... a opovaž se po mně teď střílet!" Zavrčím na ní poslední slova. Někdy mne to její plýtvání municí na mně opravdu rozčiluje.

Mezitím v rádiu zní Back in Black a začíná se pomalu stmívat. Co se týče cesty, zatím to byla zhruba půl hodina... další tři a půl hodiny cesty zbývají. A na přední sklo začínají dopadat kapky deště v jistém chvilkovém intervalu, než se po chvíli znatelně rozprší.

Ale fuj... co to je za písničku? :-P
Ten s rohama

Hodím tedy pistole dozadu a nadechnu se vůně doutníku, který si tu pokuřuje. Přiznávám se, že mi voní, ale nekouřím je, už jen z toho potupného faktu, že to prostě neumím. Když mám náladu, pořídím si doutníkové cigarety, ale pravý doutník? Nic pro mě. Hloupý zvyk, tahat kouř do plic...
Placatku si však od něj drze uzmu a napiji se. Jednou si zkusil onen předmět nepustit a pak se jeho mozek proletěl po venku. Jo, asi mě fakt i trochu baví o něj střílet jen tak z plezíru.

Čtvrť ve které se nachází můj byt je celkem nehostinná a jeden tu má pocit, že tu je neustále tma, i když je den. Naštěstí se tu nezdržujeme dlouho a pochybné existence kolemjdoucích necháváme za sebou.
A k tomu hvízdnutí, přejdu ho menším pozvednutím koutku, což by se dalo vyložit jak jako pousmání, tak jako ušklíbnutí. Jeden by čekal, že víc přitažlivější pro jeho pekelnou milost budu v té kůži... Ne, odmítám to řešit. Toto téma je stejně tabu. Na hodně dlouho.

Nad Lucovým návrhem protočím oči.
"Jak dlouho už mě znáš, Luci? Pár let to bude... To už bys mohl vědět, že během práce se neflákám. Až skončíme s těma dvěma, můžem se bavit o restauracích, ale dokud pracuju, musí stačit fastfoody."
Odvětím suše a hledím při tom na cestu. Abych byla upřímná, když jsem na lovu sama, obvykle se ani s něčím jako potřeba jídla nebo spánku nezatěžuji. Prostě se ženu za cílem a dokud není mrtvý a odměna vyzvednutá, tak si neodpočinu. Probohy můj organismus vlastně může být rád, že si dovolím odběhnout na WC.

"Takže ne. Rande musí počkat a jestli máš hlad, můžem zastavit někde cestou a pustíš za volant mě."
Tenhle úšklebek jistě měl představovat úsměv. A tenhle úsměv nevěstí moc dobrého, jelikož Luc moc dobře ví jakým sebevražedným způsobem závodím na motorce, mé řízení auta je tedy velmi podobně agresivní. Ale co si budem povídat, on také předpisy dvakrát nedodržuje a kdyby nás někde chytli policajti a donutili nás zastavit, hned by nás asi nechali jet, kdyby nás dva viděli spolu. Ovšem... tohle asi spíš platí pro naše město, nevím do jaké míry jsme slavní jinde.

Cestou, necestou... polem, nepolem...
... jedu se Střelou se svým Ševíkem

Pozvednu obočí. Vážně si myslí, že nechám svou GPSku tady? Nevěřím těm blbostem v mobilu. Technika moderní doby mne nikdy neměla zrovna dvakrát v lásce. Asi tak zřejmě reaguje na nadpřirozené bytosti a tak vůbec. Proto, pokud se jedná o mobil, používám starou Nokiu a tou by se dalo opravdu vraždit. Ta tak nějak v sobě zabudovanou GPS nemá. Pořídit si samotnou GPS. Pro všechny sukuby na světě, proč? Obzvláště když mám k dispozici něco magického, co nikdy nezklame. Neboť ví, že by jej pohltili pekelné plameny.

Ehmm... taky fakt. Zarazím se. Nic však neříkám. Má pravdu a já jí to odmítám potvrzovat. Mužská ješitnost... kdo jí asi vynalezl?
"Na tom Supermanovi něco bude..." Pokrčím rameny. Pro tentokrát nemusí mít zaručeně pravdu pekelník. Stále se ve smrtelnících nevyznám.

***

Užívám si fakt, že mi v rádiu hraje střídavý a stejnosměrný proud... a ne nějací pošuci v maskách. To, že jsem patřil k té menšině, co je viděli bez nich, je vedlejší. Mezitím co se Střela chystá, si zapaluji doutník... pravý kubánský a dokonce si přihnu z placatky, kde je skotská. To je pohoda.
Ignoruji tak procházející lidské trosky, které pohledem zabloudí na moje auto. A při pohledu na espézetku si hned rozmyslí, zdali jí zkusí ukrást i za mé přítomnosti. No co... všechno mám podepsané. Dokonce i některé dívky, jejichž služby využívám.

Když si všimnu Nicky, neodpustím si hvízdnutí. Už do mne za to před nedávnem přestala střílet. Neboť takové hvízdnutí umí málokdo.
Na mé tváři se vykouzlil úsměv, stále jsem přitom pokuřoval doutník. Ještě mi zbývala půlka.
Nastartoval jsem. Šlápl na plyn a neobtěžoval se řešením, zbytečných předpisů.
Co se týče pistolí, nechal jsem Střelu, aby je složila dozadu.
Jednou rukou jsem řídil, druhou podával placatku se skotskou a potom reguloval zvuk rádia na optimální, pro nás dva. Neboť, když tu nebyla tak jsem to měl opravdu na maximum. Teď přeci jen budu potřebovat slyšet, co říká.
"Tak... ať si to ujasníme... budeme pak po návštěvě autora si chtít obejít. Třeba zajít do nějakého baru na dobrou skotskou... a třeba na steak. Už teď mi vyhládlo." Navrhnu jí. Věnují jí chvilkový pohled a potom se věnoval zase řízení.

Vzhůru za pokladem

"Fajn. V tom případě si něco seženu k těm plánům... protože něco jako tu tvou hůl nemám. A tak nějak pochybuji, že by tvůj kamarád za Morganou šel." Objasní ti fakt, že ty zbraně tak nějak chtěl hlavně pro sebe. A taky to, že budeš nucena použít své autíčko a řídit.
"Ehmm... Smůla čarodějko, pokud se nechceš vysekat hned při první příležitosti, budeš muset řídit ty. Naposled jsem totiž řídil..." Hluboce se zamyslí, což naznačuje, že tomu bylo už velmi dlouho.
"... já vlastně nemám řidičák." Zazubí se Raven.
"Stále tu je fakt, že pokud použijeme přesun, tak stejně to auto zůstane poblíž Morgany." Podrbe se na bradě.
Uklízí přitom ještě v rychlosti špinavé nádobí, které zůstalo po tvorbě lektvaru.
"Vlastně ten taxi asi nebude zas tak špatný nápad. Půjč mi mobil." Uloží nádobí na odkapávač, neobtěžuje se s jeho utíráním a uklízením. Utře si mokré ruce do utěrky.
Poté vyťuká z paměti číslo. Chvíli ticho a pouze tutání... a nakonec se ozve nějaký mužský hlas mluvící rusky. Celý jejich rozhovor je v ruštině, takže jim není zrovna rozumět. Ale dle spokojeného výrazu tvého společníka, když zavěšuje a vrací ti mobil, jde vše dle plánů... aspoň to tak vypadá.

"Voloďa tu bude tak do patnácti minut. Vzhledem k tomu, že mi něco dluží... tak to bude jízda zadarmo." Nalije si sklenku vody. Posadí se na židli.
"Dokonce mi i obstará zbraň." Spokojenost v jeho výrazu. Havran si to holt umí zařídit.

A skutečně do patnácti minut troubil před tvým domem taxík. Řidičem byl chlápek už od pohledu Rus.
Když jste došli k jeho vozu, z jeho rádia hrál záznam nějaké opery... a jak jinak než v ruštině. Pomalu dokuřoval cigaretu, když se k němu vstříc vydal Havran. Vystoupil z auta, aby jej přátelsky objal, prohodili pár slůvek. Během celé té řeči se dvakrát ukázalo na tebe, jednou se tomu oba dva zasmáli a pak se na tebe Havran mávl, aby si šla k nim.
Bylo poznat, že řidič taxíku je kuřák. Ten cigaretový pach se nedal zapřít a do toho ještě ty různě "antitabako" vůně, které se snažili přebít pach kouře.
Než jste se rozjeli, Havran vás dva ještě seznámil a pak se šláplo na plyn, opera se pustila nahlas... a vážně by toto mohla být nová Nebezpečná rychlost.

Přesné :D
Čertík

Je pravdou, že jsem se s Lucem ke hře na puzzle nedostala. Jednak za to mohl fakt, že nás v době testování opět někdo vyrušil a zkazil tak zábavu a druhak si to schovávám pro případ, že bych ho opravdu chtěla zabít.
Zatím jsem nedostala takovou nabídku, která by mi za to stála, ačkoli jich už pár bylo, což jsem Lucovi nikdy neřekla. Ještě by si myslel, že měknu. Až se mi nějaký bude líbit, pozná to střelou v zadku.

"Hou hou, hele, ty tu věc bereš s sebou?"
Ukážu na mapu, kterou cpe do Indyho tašky, čímž skočím do jeho monologu o zastávce u mě.
"Děláš jako kdybych tě někdy zvala dovnitř."
Ušklíbnu se. Kolikrát u mě byl? Jednou? Dvakrát? Na víc návštěv bych to neviděla. Neberu si k sobě domů návštěvy. Ani Luce ne, i když je nejblíž něčemu co by se dalo nazvat termínem "přítel", přesněji spíš kamarád... dobrý známý?

"To, že napsal pár knížek z něj nedělá možné nebezpečí. Znáš ho? Já ne. Nikdy nevíš jestli nemá ve skříni kulomet a nebo pod oblekem kostým supermana..."
Nikdo mě nenachytá na skrytou identitu. Sama jsem byla mužská legenda podsvětí a policejní oddělení mě malovali jako atletického chlapa s pořádnou párou. Jo, kolikrát bylo těžky prohodit některé korby oknem, ale zvládla jsem to.
Těžko říct, zda všem spadla čelist nebo byli zklamaní, když se "Nick Bullet" vynořil ze stínů a zjistili, že je menší, štíhlejší a hlavně - ženštější. I když... Já mám k ženskosti asi tak blízko jako ryba k výhře ve šplhu.
"Radši budu mít o pár zásobníků víc, než nebýt připravená. Auto to uveze."
Rozhodnu plynule.

Zatímco se Luc zkrášluje, já v klidu dopiji obsah sklenky, čapnu Mazlíka a vyrazím před dům. Můj společník je mi hned v patách a ujme se uklízení mého stroje. Nebráním mu v tom, jen s úsměvem čekám, jestli ho nepokouše.
K mému zklamání se tak nestalo. Než Luc vymění auta s klidem vykouřím jednu cigaretu a pak naskočím od Ševíka. Mazlíka hodím za sebe a tak nějak si nelámu hlavu s opatrností, ačkoli je náboj v komoře.
"Stejně si myslím, že jsme měli nejdřív zkusit najít ty dva a vyzkoušet co vydrží..."
Prohodím, ale už se mezi námi rozezní "Runway to hell".
"No... to sedí... "
Kývnu na rádio a pousměji se. Vlastně úsměv na tváři mi hraje už od nastoupení... takový ten... šílený.

Zastávka u mě netrvá dlouho. Vyskočím z vozu, s klidnou, ale rychlou chůzi dojdu dovnitř, vyhnu se cestou vlastním pastem a zaklapnu za sebou dveře. Má činnost zde ve výsledku netrvá ani 15min.
Ven vycházím v novém oblečení, které je pohodlnější už od pohledu, což bych nahlas nepřiznala a řekla jednoduše, že kožené věci prostě patří k motorce a tím, že na ní teď nejedu nepojedu v motorkářském ne? To dá přece rozum. Kolem pasu mám uvázanou lehkou vojenskou bundu v barvě kalhot, nábojové pásy jsou na svém místě, křížem přes prsa, přibyly navíc však dvě podpažní pouzdra s pistolemi, které mám hozené přes rameno naprosto ledabylým způsobem a v každé ruce ještě dlouhou zbraň. Jedná se o opakovacího Mousera a brokovnici. Navíc kdo ví co mám v botách a po kapsách, že? Luc ví, že to bude mraky nožů, další náboje, zásobníky, lékárnička... ale kolik čeho je, to už se jistě dávno ztratil.

"Tak, já jsem ready."
Oznámím v otevřených dveřích. Dlouhé složím dozadu k Mazlíkovi a pistole v pouzdrech podám Lucovi, pokud by si je chtěl vzít hned. Jestli ne, hodím je také dozadu. Jo a opasek mi také zdobí pár granátů.
"Teď teprve můžeme jet nakopat prdel autorovi."
Začíná se nám z toho stávat bojový pokřik.

S Havranem za pokladem...

"Nebyl jsi to ty, kdo na mě tikal, když jsem něco řešila s Eliotem?" zeptala jsem se a povytáhla obočí, když zmiňoval moji nedočkavost a zvědavost. Tohle jsem si prostě odpustit nemohla. Ani náhodou!

Vezmu si termosku a věnuji mu úsměv. Nenechám se vykolejit ani tou poznámkou o mém zpěvu. Zbraně. Ano, ty bych měla mít. Plus ty, co si vzal s sebou Chris. Ale jestli odjel autem k Morganě, tak možná budou teď v jejích rukou. Tedy až na moji hůl... Teda... není moje, zatím je jen půjčená. Heh.

"Stačí ti plamenná hůl, nebo to nebereš v potaz jako zbraň?" kývla jsem hlavou k oné tyčce, co jsem skoro opomněla a nechala opřenou kousek ode mne, co jsme sem docestovali. "Záleží na tom, jestli nechal Chris auto u Díry, ale... moje auto mám v garáži... " přiznám neochotně.

Nerada řídím. Tedy nerada řídím s jinými lidmi. Mám pocit, že mě soudí a mé občasné chybky při řízení... no že si je pamatují a odsuzují mě ještě víc. Nejsem nejlepší řidič na světě, přiznávám. Občas totiž zapomenu na pravidla předností a parkování mi trvá dlouho. Jsem hold... nadaná v jiných aspektech života!