Born to be wild
Střela

Zamyšleně jsem jí poslouchal. Na těch starých způsobech něco bylo. Vlastně mne to i trošku vyděsilo. Naštěstí k tomu zahrabávání částí každé zvlášť a na jiném místě, nedošlo. Kdo ví, co by se stalo po onom uskutečnění. Možná by mi to taky neprošlo. Kdo ví?
A pak ta myšlenka s atomovkou... asi jí tu atomovku budu muset vážně pořídit. Povzdechnu si. I když... co by jeden neudělal, aby potěšil ženu... Aneb, neříká se od věci. Kam nemůže ďábel, tam pošle ženskou. Střela je úkázkovým případem. Skoro žádné ženě se nepoštěstí, aby si jí oblíbil pekelník.

Zatím mapa mluví pouze a jen o městě. Ale, když pojedeme, začne kecat do řízení.
Ta její zastávka k ní se mi nelíbí. Nemám to tam rád. Ani omylem. O to víc se mi nelíbí, ta její otázka ohledně Ševího.
"Ehmm... nevím, jestli bude problém. I když, stejně mám v úmyslu čekat v autě... takže asi... Ne, nebude s tím problém." Pronesu nakonec rozhodně. Nelíbí se mi jak žije. Mohla žít v lepším. Odmítla mne. A furt mi to leží v žaludku.
"Možná si něco půjčím. Ale nechám to na tobě. Nicméně,..." Zarazím se. Obočí mi vylétne vzhůru. ... jdeme přece navštívit spisovatele. Upozorním jí. Na druhou stranu tomu rozumím. Štěstí přeje připraveným. Krom toho Nicky je pořád člověk a to se nezmění, pokud se to někdy nerozhodnu změnit proti její vůli. Což by však zničilo naše "přátelství".
Vezmu si tašku přes rameno, do které vložím mapu. Taška vypadá jako věrná kopie té Indiana Jonese. Někdo by řekl, že to je věrná kopie... Omyl, je pravá. Daroval mi jí sám herec, jako díky. Neptejte se proč. Nepochopíte to.

Ještě si do tašky hodím knížku Neverwhere. Dovolím se ozdobit pár doplňky. Například sluneční brýle a klobouk. Na ruku si připnu kožený náramek. Do boty schovám dýku, dárek od Střely. Jsem prý velký kluk, abych mohl nosit vlastní zbraně.
A jsem připraven vyrazit.
Vlastně... ještě předtím pochopitelně zabezpečím její motorku. Schovám Martiňáka, abych ho mohl vyměnit za Ševího.
A pak opravdu můžeme jet.
"Tak jo... můžeme nakopat prdel autorovi." Zazubím se. Úsměv andílka. Nastartuji auto. Tentokrát je výběr hudby na mne a zvolím The best of AC/DC.

Havran a mapa pokladu

Na Ravenovi tváři se objeví prazvláštní úsměv, v jeho očích se zajiskří.
"Tak se mi to líbí... zachráníme kolegu a na opeřence se vykašleme." Zdá být spokojený s plánem.
Lektvar je hotový. Stačí jej nalít do termosky, o kterou tě taky požádá a následně lektvar do ní nalije.
Jeho úsměv na tváři však dlouho nehraje. Ta tvá otázka na plány pozemku.
"Strašně nedočkavá a hlavně zvědavá čarodějka." Povzdechne si. Obrátí oči v sloup. Div po tobě nemrskne termoskou, když ti jí nakonec podá.
"Stejně za Mordecaiem pojedeme. Vím o někom, kdo určitě má plány téměř všeho a je po cestě. Shodou okolností mi něco dluží, takže to zas takový problém nebude... stačí?" Pak se zarazí. Prohlédne si tě už kdo ví po kolikáté.
"Máš nějaké zbraně? Nebo v případě nouze někoho uspíš svým zpěvem jako Jigglypuff?" Dobrá otázka. Pokud si na ty zbraně nezapomněla, tak máš stále to, co ti daroval Chris.
Havran se podrbe na strništi s dalším upřeným pohledem na tebe, avšak za celou tu dobu se ti pořádně nepodíval do očí.
"A auto máš? Nebo se pojede taxíkem?" Jako kdyby na dopravě záleželo.
Vypadá to, že nějaký prozatímní plán je. Tak vzhůru do akce, ne?

Příprava na střetnutí

Chvilku mlčím. Přemýšlím. Zní to naprosto nemožně, souhlasím. I kdybychom to místo znali a věděli, kde co na nás bude číhat, tak tam bude i samotná Morgana la Fey. A co víc, sídlo plné upírů, které by nám s radostí rozsápalo hrdla. Navíc, co když Chris bude stále pod jejím vlivem? Budu mít dost starostí jeho samotného odtamtud dostat.

A co ta věc, kterou potřebuje andílek z kostela? Bez ní nám nepomůže ani náhodou... I když vlastně... my chtěli vědět, kdo má klíč. A to já vím teď naprosto přesně. Takže tím odpadá hlavní potřeba té nějaké věci. A navíc, aspoň ho už nemusíme vidět.

*Hlavně, aby Chris byl v pořádku...* pomyslím si a najednou mám jasno. Spíš jsem celou dobu měla jasno, co je pro mě důležitější. Vždy jsou jiné cesty, jiné možnosti, ale nikdy to není tak, že by se někdo měl nechávat napospas.

"Jdeme pro Chrise. Na hračičku kašleme. Opeřenec si pro to pošle někoho jiného..." řeknu rozhodnutí nahlas Ravenovi. Podívám se po něm. "Jak seženeš ty plány?"

Předpříprava na výpravu
* Lucííík *

Vypadá to, že s tím prohlášením o tom, jak mu tu někdo bude šlapat v botech jen přes jeho mrtvolu, to nebude tak horký. Vypadá, že si všiml, ale nic nenamítá... Ještě aby ano, že?
"Klasika... Roztřílet, nechat vybuchnout - mám posvěcený i prokletý granáty... nebo otrávit? A když se dostanem dost blízko, tak prostě useknout hlavy, vykuchat a někde zahrabat nejlépe každou součástku zvlášť a co nejdál od sebe...."
Mluvím naprosto přirozeně, jako kdyby šlo o vaření. Lucovi občas z mých způsobů přirozených konverzací lezou oči z důlků. Kdybych nemluvila zcela vážně, dokonce bych se těm výrazům i zasmála. Smutné, že své návrhy myslím vskutku vážně.
"A kdyžtak na ně můžeme vždycky hodit tu atomovku..."
S tím roztáhnu rty do šíleného úsměvu. Ta představa je přímo neodolatelná.

Mezitím vytáhne tu svou ukecanou mapu a jde zjišťovat informace o Minneapolisu. Když si ji pořídil byl z ní celý vedle a teď je rád, když sklapne. Jsem celkem ráda, že se mapa zdržuje jen v mluvě okolo hledaného místa, kdyby nám měla kecat do práce, tak bych ji roztrhala, zkartovala, zapálila a ten popel rozfoukala po městě.
Čtyři hodiny... to je pohoda...
Představuji si možná další šílený závod, ale na druhou stranu, já na motorce GPS nemám a ... právě v té chvíli Luc nekomromisně oznámí jízdu autem.
"Cajk. Aspoň budu mít kam složit Mazlíka, ale chci zastávku u mě. S Ševím to nebude problém, ne?"
Mrknu na něj.
"A můžu vzít si spoustu dalších zbraní pokud budeš něco chtít taky."
Nabídnu se. Mám pár kousků, který bych nepůjčila ani při zombie apokalypse, také mám pár, které nemám problém půjčit, ale většinou se to omezuje čistě na Luce. Možná tam je něco jako důvěra, přeci jen... Kdyby mě chtěl v pekle, stáhne si mě tam už dávno.

Lokace - pořád ta stejná!
Překvapivě Střela

Jestli jsem si všiml jejich bot? A všiml si jich i předtím a předtím... pochopitelně, že ano. A pochopitelně, že mi bylo jasné, že si ty své boty prostě nesundá a nenazuje si na nohy papuče.
Zvykl jsem si. Když žijete tak dlouho, tak prostě pochopíte, že to už jinak nepůjde... než si zvyknout.
Ale jenom u této potvůrky dělám vyjímku.
Jednou jsem na ně upozornil a řekněme, že jsem pochopil, že to už vážně praktikovat nechci... Ona zbytečná regenerace bolí. A Nicky to jinak bohužel neumí.

"Jaké běžné způsoby máš na mysli?" Zeptám se jí s pozdviženým obočím. Nevím jestli nenaráží na podobné způsoby, jakými se pokoušela zabít mně samotného. Bolelo to. Vtipné je, že naprosto zbytečně. Někteří mají problém pochopit, že někdo jako já není vždy padouch.
Na druhou stranu má pravdu. Nekrvácí nemusí nutně znamenat, že jsou na stejném principu jako já. Má bod.
Nicméně ten bod jí beru, když mne nutí se jít podívat do mapy na to, kde se nachází to město. Něco si pro sebe zabrblu starým jazykem, kterým nerozumí a hned se cítím lépe.
Z pokoje, knihovny, vytáhnu kouzelnou mapu. Taková ukecaná mapa, na kterou je spolehnutí jako na normální GPS.
Naštěstí mluví ve chvíli, co jí rozevřete.
Jestli vypadá ze začátku jako kus obyčejného zašlého starého papíru... ano, avšak do chvíli co na ní promluvíte a zadáte směr.
"Minneapolis." Pronesu rozhodně a srozumitelně. Čekám na to, co mapa. Což netrvá dlouho a v prvé řadě, se objeví jakási mapa cesty. A potom:

"Dobrý den, pane a dámo... Cíl vaší cesty je Minneapolis. Největší město státu Minnesota ve Spojených státech amerických. Město se rozkládá na celkové ploše 151,3 km² a k r. 2006 mělo 372 883 obyvatel." Začne s přednáškou, včas ho však zastavím. Ještě by nám snad odvykládalo všechno, co je psáno na wikipedií a možná ještě hůř, v encyklopedií.
Odkašlu si. Chce to klid a nohy v teple.
"Jak je to daleko od nás?" Zeptám se mapy, která vypadá, že přepočítává trasu.
"Zhruba čtyři hodiny cesty." Odpoví mapa. Pro mou smůlu to není to, co jsem chtěl slyšet. Povzdechnu si. Ale kdyby se cestovalo přes peklo, tak jsme tam rychleji. Můj plán mi asi nevyjde. Prozatím zavřu mapu, která se zase nadechuje k tomu, že nám bude něco vyprávět o tom městě. Určitě o nějakých památkách.
"Takže pojedeme..." Nejsem z toho nadšený, ale tak co už. Nicméně nevím, jestli se mi ty čtyři hodiny bude chtít jet na motorce.
"...autem." Rozhodl jsem se. Myslím to vážně. A doufám, že nebude namítat. Její motorku přeci jen, můžeme schovat do garáže. Tam se jí nic nestane.
A možná bych se mohl projet v...
"Ševíkem." ... tak ho nazvala, když ho viděla poprvé. Jinak je to Chevrolet Camaro SS rok 1969.

Jeho obývák
* Nadarmo toužící Luc *

Dám si sakra dobrý pozor, abych se při předávání knihy vyhla doteku, což se zadaří a Neverwhere opouští mou ruku mizích v jeho. Na žádost o chvíli kývnu a nechávám ho i s tím jeho úsměvem aby šel do většího klidu.
Mezitím popíjím svůj nápoj, hodím nohy na stůl a dávám si pozor, abych včas slyšela kdy přichází, abych je pod něj opět vzorně schovala.
Zaposlouchám se do nejlepších písniček jedné ze skvěle znějících kapel a broukám si některé části textu. Jestli bych po návštěvě Díry a Luce neměla být opilá? Pche, mě jen tak nepřepijete frajeři.

It Snows In Hell je z nějakého důvodu písnička, kterou nemusím. Vždy mi z jejího textu a náboje přeběhne mráz po zádech a proto se snažím vnímat pouze melodii. Ta je pěkná, ale... Ne... text.
Shoříš...
Zatnu ruku v pěst, v tom však vchází Luc.
Kruci.
Stisk povolím a rychle hodím hony pod stůl. Pokud při vcházení hleděl do místnosti, tak ani rychlý pohyb nohou nebyl dostatečný na to, aby zmizely včas. pokud hleděl do knihy, mohla jsem stihnout je schovat.

"Jo, když o nich psal, tak o nich musí vědět něco víc... Ale stejně... nezkusili jsme ani běžné způsoby. Víme jen, že nekrvácí a to není slovo stejného významu s nesmrtelností nebo nezabitelností."
Poznamenám suše a nechám si dolít. Představa přesunu jeho způsobem mě nijak neděsí, ale nemám to v oblibě. Jednomu se většinou z toho tlaku kolem zvedne žaludek... Většina lidí to nenávidí protože je to cestování přes samotné peklo a jim ten pohled vadí... V tomto směru nemám problém. Víc mě vážně štvou zalehlé uši a ten žaludek.

"Podívej se na mapu."
Doporučím na jeho údiv nad polohou onoho města.
"Ale přes peklo cestuju jen pokud to bude na druhý straně kontinentu nebo mimo něj..."
Varuji ho předem. Klidně si dám pár hodin na motorce, nebo s ním v autě, to je mi vcelku jedno, ale horskou dráhu přes peklo ne, ať je to seberychlejší.
Na druhou stranu, když se někde vyloupnu z pekelných plamenů a páchnu po síře tak se okolí ještě víc třese strachy.

Havran a záchrana Romea

Havran jenom povzdechne. Pokrčí rameny a vypadá to tak, že ve volné chvíli ti i napíše recept. Lektvar na onu jakousi neviditelnost se tvoří v kotly, mezitím co vy se pokoušíte vymyslet plán.
Plán, ve kterém nemáte plány na Mordecaiovu chýši.
Havran chvíli mlčel a něco si brblal. Než se potom na tebe upřeně podíval.
"Myslím si, že jsi náročná, čarodějko." Pronese nevesele Havran a myslí to tak nějak vážně.
"O plány bych byl schopen se postarat. Co se týče tvého kamarádíčka, je mi tak nějak jasné kde ho drží. Jen je potřeba se tam dostat. S tím lektvarem by se nám mohlo podařit, jít pro něj a osvobodit ho, teoreticky bez toho, aby si toho všimla Morgana..." Na chvíli se odmlčí. Vstane, aby mohl zamíchat s lektvarem. Nebylo dobré ho připálit.
"Nicméně k tomu dalšímu. Nebude čas, poté co se osvobodí tvůj přítel, na to hledat něco, co tam zanechal chudák andílek. Měl si své poklady střežit." Ušklíbne se. Další, který nemá zrovna v lásce Islingtona. A vypadá tak nějak přesvědčen o tom, že u něj hledat pomoct na hledání onoho pokladu, by bylo naprosto zbytečné.
"Půjdeme ti do Mordecaiova doupěte zachránit Romea." Mrkne na tebe Raven, vyčkávajíc na to, zda-li s jeho plánem souhlasíš nebo jsi tvrdohlavá čarodějka, která prostě chce mít za každou cenu obě dvě věci a přes to prostě nejede vlak.
Nicméně dal ti jasně najevo, že v hledání ztracené věci, ti nebude nápomocen.

Doplnění sil a vymýšlení plánu!

"Aha..."

Tolik k mému velkolepému plánu a chvilce naděje. No nic, jede se dál. Samozřejmě vůbec neprotestuji proti jeho nápadu udělat další lektvar. Sama se mezitím protáhnu a s rukama nad hlavou si prokřupnu záda. Poslušně říkám, kde co je.

"A co kdybys mi napsat recepty na oba lektvary, kdybych to někdy zase potřebovala...?" prohlásím nevině a po očku sleduji jeho reakci.

A pak přijde ta část, kdy mám vyklopit své tajné eso v rukávu. Problém je, že žádné nemám. povzdechnu si a svěsím ramena. Tolik k přídělu energie bez velké dávky geniality k tomu.

"No, nemám... Chris tušil, kde co je, ale... toho má Morgana u sebe. A já musím nějak dostat jeho i tu věc najednou. A nerada to přiznávám, ale jediná věc, co hraje v náš prospěch je to, že už zase mám tu novou sílu... "

Prohrábla jsem si vlasy a čekala na vnuknutí shůry.

"Ach jo, kdybych aspoň věděla jaká je, nebo... co na ni platí!" zamračím se.

Můj obývák
Zlá, moc zlá, Střela.

Pročítám si knihy, které mi naložila Střela, protože jim nerozumí. Což je pochopitelné. Už žiju jistou dobu a ovládám spoustu jazyků... co jiného taky dělat, když jste jako já? A to nemluvím o knihách, které jsem přečetl. Že jich bylo. Přesné číslo si však nepamatuji.
V žádných z přečtených knih, však ona zmínka o té zajímavé dvojici není. Začínám si zoufat, ale to už se ozve Střela, která právě prolistovala svou druhou knihu.
Odlepím zrak od té své knihy. Zavřu jí a odložím k ostatním přečteným.
Převezmu do ruky knihu od Neila Gaimana, kterou jsem si kdysi dávno četl... přišla mi tak nějak zábavná.
Na tváři se mi objeví úsměv. Už si matně na ty dva vzpomínám.
"Dej mi chvíli, abych jí přečetl." S tímto vstanu, dojdu do svého pokoje. Sednu si na zem do tureckého sedu.
Musím se přiznat. Čtu poměrně rychle. Takže přečtení oné knížky mi trvalo zhruba sedm písniček z toho šíleného alba ve kterém bylo to nejlepší. No, vlastně osm, právě končilo jejich - It Snows In Hell.

"Ale ani v knize nebylo napsané, jak je zabít. Možná by to chtělo najít toho autora." Promluvím poté, co se s nově nalitou sklenkou whisky a dokonce jsem i nalil Střele, usazuji na gauč. Na malou chvíli zavřu oči. Z toho rychlého čtení mne bolí. Ale věřte či nevěřte, brýle by mi vážně neslušeli.
"Dej mi chvilku a pak se mrknu, na jeho adresu. Nicméně pokud nebude bydlet ve městě, nevyhneme se přenesu... přeci jen je to nejrychlejší způsob dostat se z bodu A do bodu B." Myslím si, že je to velmi dobrý plán. Najít autora. Pokecat si s ním o jeho postavách. Přeci jen, když o nich napsal, asi se s nimi měl tu čest setkat. Možná by nám mohl říct více o nich, než bylo v knize psáno. Možná taky ne. Kdo ví. Nicméně tím, že tu budeme jen tak sedět nic neuděláme.
Dopiju obsah sklenky. Vezmu do ruky knížku a zase použiji to lokalizační kouzlo. Jak jsem si myslel, autor nebydlí v tomto městě... ale v nějakém Minneapolis.
"Minneapolis? Kde to sakra je?" Podívám se nechápavě na Střelu. Tak nějak vyčkávám s tím přesunem. Přeci jen, pokud to je pár hodin cesty od nás... tak nebude zas takový problém nasednou na motorky a dojet tam. Ano, motorky. Kvůli ní jsem si jednu pořídil, před nedávnem.

Obývák Luciho vily
* Luci se zlobí? *

Uchechtnu se a nechávám téma atomovky otevřené. Ať si to nechá projít hlavou... hmm... docela ráda už bych něco zastřelila.
On a ty jeho papuče. Je na ně tak pyšný, že jen těžko snese kritiku. Ješitný chlap. Jen na to pokrčím rameny, nemůžu si pomoct. Když to přirovnám ke zbraním... Ne. Ne... to nejde srovnat.

Luc se z mého výběru hudby netváří dvakrát nadšeně, při tom vůbec nevím proč. Většinou se alespoň zvládá tvářit, že to snese, ale jako kdyby na tyhle měl alergii.
Kdyby je tak neměl rád, tak je tu přece nemá...
Usoudím, popíjím brandy a pobrukuji si, zatímco on jde pro knížky.
"Bite it like a buldog
to the bone, never let it go..."
Ne, nejdu za ním, je to kluk šikovný, zvládne to sám a hlavně nemusí vidět, že jsem se nepřezula a remcat dřív, než budeme na odchodu. Nemám náladu čekat, až se mu zregeneruje hlava.

Knížky bouchnou o stůl a jde se hledat. Ne, vůbec mě to nebaví a pohrávám si s nutkáním hodit nohy na stůl. Zatím se však držím ve stavu "hodná".
Projíždím obsah knih očima. To s hatlamatilkou odkládám rovnou na hromadu k Lucovi, já koukám jen na normální text ve kterém pátrám po informacích a u toho si polohlasně broukám.
"Cause the devil is a loser and he's my bitch
For better or for worse and you don't care which......"
Zarazím se.
Ach... tak možná proto...?

V jedné knize nakonec jména Croupa a Vandermana naleznu, ale vůbec se mi to nelíbí. Je to normální knížka, žádná encyklopedie, nic informativního... prostě hlasická knížka s příběhem, která se musí přečíst celá, aby mohla být viděna každá zmínka o určité sledované postavě, která je naprosto vedlejší a vyskytuje se velice namátkově. Arrrgh... Naštěstí tu je knihomil Luc, kterýžto snad ono Neverwhere má přečtené. Snad...
"Něco mám."
Houknu a zvednu Gaimanovu knihu. Pokud chce, rovnou mu jí předám.