Stále ve studio
Jen hádejte s kým pořád jsem... je jako střela, ta Střela

Nic jsem si nepředstavoval. Jen se tak nějak nerad opakuji v případě, že by věděla něco víc. Bývá to totiž ztrátou času, který se dá vyčerpat jinými způsoby. Bohužel s touto kočkou ne zrovna reálnými. I když v představách jsem to už udělal několikrát.
No co... co jiného ode mne čekat?
Mlčel jsem. Spolkl nevhodná slova. A jen zavřel oči poté, co mi nadiktovala adresu a zaměřil se na to místo.
Na malou chvíli jsem se nacházel v čínském bistru. Obyčejném bistru. Pocítil pach čarodějky, poměrně mocné a schopné. Následně i pach jednoho z dětí.
Vypařil se ve chvíli, co do místnosti vstoupil další pach. Nyní těch dvou vrahů.
Tady se ti dva nenacházejí. Šli po čarodějce a dítku.
"Byli naposled viděni... šli po čarodějce." Upřesnil jsem Střele. Nebudu jí však zdlouhavě vysvětlovat jak to dělám. To bych se jí na oplátku mohl zeptat na její triky. O cokoliv, že by se jí to nelíbilo.

Na její otázku se zamračím. Jestli o nich vím. Něco málo. Stejně jako každý. Vlastně do této chvíle jsem o nich nic nepotřeboval vědět. Ale to se změnilo.
"Pro teď vím, co ty. Nicméně, když zajdeme ke mně... do mé vily, tak ti zjistím v knihovně o nich víc." Zazubím se. Knihovnu mám opravdu velkou. Vlastně představuje můj pokoj. Spím v knihovně a jestli má s tím někdo problém. Jak velká by se vám líbila cela v pekle?
Vychutnávám si whisky. Ne, opravdu... ta skvělá chuť se jen tak neomrzí.
"Motorkou?" Chci se jen ujistit. Na mě zase čeká v garáži autíčko s několika koňmi. Možná bych mohl zkusit nějaký závod. Třeba kdo do mé vily přijede dřív.
Není se čemu divit, že jsem si pořídil vilu... víte ty akcie u cigaret a různého alkoholu se vážně vyplatili.
Přesunu se ke skříni, abych se v ní prohrabal a našel nějaké věci na převlečení. Černé kalhoty, bílé krátké tričko bez potisku a přes to přehozená kožená bunda.
Dopiji obsah ve sklence a jsem tak nějak připraven vyrazit.

Kouzelný Havran



"Ehmm... až ti budu chtít lichotit. Poznáš to. Věř mi." Zakráká ještě ve své havraní podobě. Na ten vtípek o kávě pouze něco nesrozumitelně zabrble. Asi mu to nepřišlo tak vtipné, jako tobě. Nebo kdo ví co.
A na to další... během chvíle, snad mrknutí oka, se před tebou objeví chlápek, kterého bys snad ani ve snu nevpustila do domu.
Naháněl trošku strach. Byl to snad chvilkový pocit, že místo nosu a úst měl zobák, než to potom zmizelo.

"Chápu. Takže v prvé řadě pořádné kafe. A potom lektvar." Pronese skoro stejný hlas, i když o něco málo hrubší. Vybere ti nějaký hrnek, aniž by se zajímalo ze kterého se ti to kafe pije lépe a potom začne tvořit něco s počtem lžiček kávy a cukru. Neobtěžuje se s ptaním na to, kolik bys tak chtěla.
Mezitím voda v konvici dovaří, zalije jí onen obsah v hrnku a postaví to před tebe. Už ta vůně naznačuje, že to kafe bude zabiják. Buďto tě to probere a nebo zabije.

"Fajn, budu potřebovat jisté věci a nechce se mi je zbytečně hledat... takže se tě budu ptát a ty mne budeš navigovat, abych je našel... jo?" S tímto do hrnce nalije studenou vodu, postaví jí na sporák a přivede k varu.
Začne ti přitom vyjmenovávat různé druhy koření, bylinky a tak vůbec... že si to ani nestíháš zapsat do paměti, pro možnost si sama někdy vytvořit.

A pak je ticho. Sem tam nějaké zabublání. Kuchyní se line zvláštní vůně.
A v hlavě ten zvláštní vábící hlásek Sierro. Sierro. Jako nějaké víly vábící námořníky. Tak stejně tě vábil k spánku. A když si otevřela oči. Na zlomek vteřiny si mohla spatřit zraněného, svázaného Chrise. Který šeptal něco, čemu nebylo rozumět. Avšak to něco tě donutilo otevřít oči.

Raven si dovolí také uvařit kafe a sedne si k tobě.
"Za chvilku to bude." Už to je potřeba. Oči se nebezpečně zavírají.

Neustálá ospalost a kouzelný Havran

*A to ještě nevíš všechno...* pomyslela si ještě.

Doma je uklizeno. Nikde nikdo. Ani ta krev tu není. Vezmu si do ruky vzkaz a přečtu si jeho obsah. Překvapeně na něj koukám, pak se nad ním jen krátce ušklíbnu a nechám jej na svém pracovním stole.

"Díky, Ravene, ty umíš polichotit ženě," ušklíbnu se ještě na něj. Kolikrát jsem to už dneska slyšela? Z čisté paranoii si nechám kabelu přes rameno a jdu i s havranem do kuchyně/čarodějné sluje. V kuchyni se opřu o linku.

"A umíš taky skvělé kafe?" zeptám se a na tváři mi zahraje úsměv. Vtípek. Možná ne moc dobrý, ale co, připadám si, jako kdyby mě donutili absolvovat triatlon. Dvakrát. V kuse. Se zvonek místo hlavy.

"Ravene, vypadej jako chlap a uvař ten svůj senza lektvar," řeknu, aniž bych se snažila pochopit onu šílenost, že on se umí proměnit v chlapa. To nastane až v moment, kdy by se to skutečně stalo. Zapnu konvici s vodou. Sednu si přitom na barovou židličku u pultu v kuchyni. Kabelu položím na zem.

*Pane na nebi, jak se mi chce spát...*

Ani jsem si ještě nepřipravila hrnek na kafe nebo to samotné kafe. Ale všechno je tak hrozně daleko.

Ve studiu
* Luc *

Luc nebyl daleko od pravdy, když si myslel, že bych si do něj jen tak cvičně ráda vystřelila, ale zkrotím své choutky s tím, že později bude také jistě důvod.
Na místo toho sleduji jak si také připálí a tentokrát bez žádných pokusí o dramatičnost. Na mě to dojem nedělá... prošla jsem peklem na zemi a nemyslím si, že by měl v rukávu něco horšího. Stejně u něj skončím, až se to tu jednou kurevsky posere.

Jeho slovům a úsměvům věnuji jen chabé cuknutí rtů.
Jak začala naše spolupráce? Klient si mě najal na jeho zabití a tak jsem se snažila. Lovila jsem toho parchanta týden, pak se mi dokonce začal vystavovat, abych ho snáz trefovala a prostě ne a ne chcípnout. No a ve výsledku zjistím, že to byla jen past od klienta, který se mezitím pokoušel odstranit mě. Luc na to tehdá kápnul a vytáhl mě z průšvihu, což z něj ovšem nedělá bůhvíkoho... Možná bych ho byla schopná nazvat parťákem, ale na to je i tak myslím brzy a jestli čekáte, že si po dobře odvedené práci aspoň plácnem, tak ste spadli ze sousedova plotu na hlavu.

Pekelník přemýšlí a shledá případ jako "zajímavý". Nemusím se ptát, abych věděla, že do toho jde, znám ten pohled. Chce abych ho vzala s sebou a už je rozhodnutý do toho jít, ať dál řeken cokoli.
Na otázku k ledu přikývnu odrazím se od stěny, cestou vezmu i pušku a přejdu ke křeslu. Ne, gauč bych nevolila ani kdyby se na něj nerozvalil on sám. Pušku opřu do křesla a sama si sednu na opěrku ruky. Sklenku nechám postavit před sebe na stolek a odtamtus si ji vezmu.

"Co víc by sis představoval?"
Pravda, moc informací o tom nich nemám, ale co víc je potřeba než jméno, místo pobytu a verdikt nad osudem? Ach... místo pobytu.
"Mám adresu nějaké restaurace. Tam asi sídlí, nebo byli naposledy viděni..."
Vytáhnu papírek z kapsy ve které mám i nožík, nedočištěný od Morganovy krve. Jednoduchý trik s výměnou věci v ruce, jsem na to tak hrdá. Ale zpět k těm dvěma hovadům, co mají jít do sekaný.
Nadiktuji Lucovi adresu a opět ji uklidím. Třeba mu řekne víc, než mě. Poté se napiji, ne tohle do sebe prostě jen tak nekopnu, protože je to vážně dobrý pití a nezaslouží si tak rychlý skon.
"Spíš mi teď řekni, jestli ty o těch dvou zkurvysynech víš něco víc."
Mě ostatně hlavně lezli do kšeftů. Ono už klientům asi nestačí jen někoho nechat zabít za peníze, ale potřebují aby to bylo kreativnějc... Taky bych to svedla, kdyby se někdo obtěžoval a řekl si. Pfchs...

Studio
*Vletěla do něho jako střela, kdo jiný nežli Střela*

Popošel jsem pryč dál od bílé stěny. Kdyby chtěla náhodou střílet, tak si jí přece nezašpiním. Kdo by to kupoval?

Povytáhnu obočí. Kdokoliv jiné na této planetě by mne tak nazval a prožil by si peklo na zemi. Znám spoustu způsobů jak. Nicméně Střela je taková osobitá bytost, na kterou se nejen hezky dívá, ale dají se udělat i jiné věci. Jiné věci... které by obyčejný smrtelník dělal jenom jednou. Třeba takové objetí. Na co jste hned mysleli, vy prasáci.
Sám si dovolím vzít cigaretu, avšak ze svých zásob. Přiložím k ústům a zapálím si jí benziňákem. Odpustím si přitom jisté triky. Třeba oheň ze samotného pekla. To už tu jednou bylo a nějak na to neudělalo žádný efekt. A pokud ano... nedala to na sobě znát.
Kouřím a piju. Proč taky ne, když v tom mám svoje akcie?
"Živej štít... vidíš. Super schopnost, že?" Zazubím se. Začátek naší spolupráce byl velice vtipný. Teda aspoň mně připadal. Ale zřejmě jí možná zas tak ne. Tolik zbytečně promarněné munice a já furt nebyl tak nějak mrtvý.
A pak jsem jí zachránil krk. Musela nakonec uznat, že se jí hodím.
Sám vlastně netuším, co na mne funguje. Co by mne skutečně dokázalo zabít? Nicméně něco mi říká, že se něco určitě najde... když se někdo bude hodně snažit.

Croup a Vanderman. Zopakuji jména v duchu. Úsměv na tváři se mi rozšíří do neskutečných rozměrů. Jeden by si myslel, že to není ani možné. Jenže povím vám něco... všechno je možné. Avšak v případě, že jste jako já.
"To zní jako velmi zajímavý případ." Vlastně bych byl ochoten jí odpustit i to, že mne nazvala šaškem. Jak jsem řekl, mám pro ní slabost.
A jestli mne mrzí, co se jí stalo? Pochopitelně. Vlastně postaral jsem se o všechny, co to potřebovali jak se sluší a patří... mají tam dole speciální peklo. Střela o tom neví. A vědět nikdy nebude.
V případě, že jí něco řeknete, vám to místo rezervuji a postarám se o to, aby se tam dostali.

Ladnými kroky baleťáka tančícího na metal se vydám k baru. Opravdu nevím jak jinak to popsat. Naliji si tam sklenku nevím kolikaleté, ale za to velmi kvalitní whisky a pohlédnu na Střelu.
"Whisky s ledem?" Ta otázka je spíše na led. Něco mi říká, že na whisky samotnou se jí ptát nebudu. Poté co bylo zjištěno, že piju vážně kvalitní pitíčko, tak si tak nějak každý rozmyslel zdali jej odmítne.
Říkám vám... mám jejich akcie. Přece nebudu šetřit na kvalitě.
"Posaď se tu u mne. A pověz mi k tomu více." Poukážu na gauč a na křeslo naproti němu. Sám se uvelebím na gauč. Vlastně pokud by měla v úmyslu si na gauč sednout, tak má smůlu, rozvalil jsem se přes celý. A čekal, co mi prozradí. Abych si tak nějak namyslel v hlavě nějaký plán.
Samozřejmě, že jsem o jejich příjezdu věděl. Byl jsem jejich fanouškem. Nicméně... práce je práce. A práce se Střelou, to je ještě lepší práce.
Určitě si o mně musíte myslet, že to dělám pro peníze. Ne nedělám. Mám jich spoustu. O cokoliv, že zaujmu vás romantické duše... dělám to kvůli každičké chvíli strávené se Střelou. Stojí mi to za to...
... Aby ne. Na ten její zadek se krásně kouká a to nemluvím o poprsí. Každý pořádný chlap, by pro ten pohled zabíjel. O to víc je smutná ta cedulka: NEDOTÝKAT!

Foto ateliér
* Luc *

Před budovou zaparkuji, helmu nechám pověšenou na motorce, pušku sundám ze zad a hodim si ji přes rameno. Věřím, že Motorka se o sebe dokáže postarat a její vzhled jasně křičí do světa varování čí je. Mám ji podepsanou.
Nakráčím si dovnitř jako kdyby mi to tam patřilo a Luce najdu bez zaváhání. S ženskýma... polonahýma...

Bez jakéhokoli zájmu nebo znatelné emoce se na ně dívám. Luc si mě všiml i bez toho abych promluvila a už vyklízí prostory, takže jen všechny netečně pozoruji v činnostech s puškou přes rameno a jakmile si mě někdo prohlíží moc dlouho, přehodím si ji i do druhé ruky, čímž všechny popoženu v odcházení.

"Vypadáš jak šašek, Luci..."
Neodpustím si místo pozdravu. Pušku zavěsím za rameno, z bundy vytáhnu cigarety a připálím si.
"Jo. Ňák sem naznala, že se mi bude hodit živej štít."
Aspoň se znovu přesvědčíme jakže to má s tou nesmrtelností.
"Croup a Vanderman... klient zadal žádost o jejich "zabavení" ale blíže neurčil jako co si to mám vyložit. Sejmem je. Stejně mě serou, sotva jsem o nich zaslechla..."
Během řeči jsem se opřela zády a nohou o zeď, pušku opřu vedle sebe a čekám co on na zadaný případ.

*Střela*

Vzhůru za Lúcou

Snad jediný Šedivák věděl moc dobře, co jsi udělala Morganovi. Nějak to však neřešil a nechal tě jít. Měl jinou starost. Postarat se o Morganovo zranění a tu jeho ješitnost.

David, teda Lucí, se nacházel ve svém studiu. Právě dělal nějaké ty fotky v obležení žen v plavkách, sám byl v nich také.
Bylo na něm vidět, že si to velmi užívá. Dokonce i slečny byly bez sebe z jeho přítomnosti. Vlastně velká většina žen, je z něho paf. Aniž by tušila proč vlastně.
Otázkou ovšem je tak nějak stále... proč vlastně David, teda Lucí přenechal svůj podnik Mordecaovi a vydal se cestou modelingu... přestal ho snad klub bavit?
Netrvá to dlouho... vlastně skoro hned si tě Lucí všimne a tak nějak zastaví celé to focení. Donutí slečny se obléct. Sám na sebe hodí župan a na nohy si nazuje plyšové bačkůrky ve tvaru hlavy Barta Simpsona. A následně všechny vyhodí, aby se mohl věnovat pouze a jen tobě.
Jestli to na tebe zkoušel. Poprvé... podruhé... vlastně se to už ani nedá pořádně spočítat. Vždy i přes tvé skvělé argumenty. Asi ho to bavilo.

"Ach, Střelo... vítej... vítej... no tak... Řekni mi, že máme nějakou pořádnou prácičku." Je na něm vidět, že se už vážně strašně nudí... vlastně na tu prácičku se těší.
Kdo ví jestli se bude těšit i ve chvíli, co mu prozradíš kdo je cíl? Vlastně jo... bude se těšit.

P jako pirát, R jako Raven

"Neboj se. Dám. A ty buď taky." S tím se s tebou Eliot rozloučí. Havran si přitom sám pro sebe tiše zabrble něco ve stylu: To strašně rozkošné. Či tak nějak.
"Wow. Nemůžu se dočkat." Prohlásí s jistou dávkou ironie.
"A vrahy... čarodějko, čarodějko... ty se mi snad zdáš." Povzdechne si. Vypadá to, že pomalu a jistě začíná svou práci litovat.
A to teda pěkně brzo.

Zaklínadlo se podařilo. A vítej doma. Domove, sladký domove.
Něco bylo jinak než si odcházela. Mrtvola Gretchel neležela na koberci a koberec vypadal jako nový, někdo ho zřejmě vyčistil. Dokonce i okno bylo nové. Pravděpodobně rada poslala uklízeče.
Což potvrzoval napsaný vzkaz a nový svazek klíčů.
Na vzkaze bylo napsána omluva za zničení zámku u domovních dveří. Měli totiž problém se dostat dovnitř a tak problém rychle vyřešili, zničením dveří. A vlastně... když se pořádně na dveře podíváš, tak ano... jsou nové.
Havran uznale hvízdne.
"Zajímavý kutloch." Prohlásí, když se rozhlíží kolem sebe.
Vzhledem k tomu, že někdo si hrál na energického upíra a byla to pravděpodobně maminka, tak tě i onen přesun něco málo stál. A dvouhodinový spánek... stál za prt. Možná pořádné kafe by mohlo pomoct.
"Nelíbíš se mi, holka... běž si sednout... Udělám ti ten lektvar sám. Vlastně, i kdybys nevypadala tak jak vypadáš, bych ho udělal raději sám." Zhodnotí Raven, který vzlétne.
"Ehm... mohla bys jen říct, abych vypadal zase jako chlap?" Prohlásí a tváří se u toho naprosto vážně. Havran, co se mění v chlapa? A v kdo ví co ještě? A o to víc vtipné na tom je, že potřebuje, abys to řekla. Maleficent ho zřejmě takto proklela.
"Šup. Šup. Čas se krátí a ty potřebuješ být funkční." Havran čeká na tvou reakci. A únava... ta nečeká. Je to s ní čím dál tím horší.

S ptákem na rameni, hurá na kouzlení!

"Jo, tak nějak," odkývnu Eliotovi Pandořinu skříňku, i když si myslím, že obsah sám o sobě je bezpečný. Spíš jde o to, že jej má u sebe a co by ten obsah mohl provést ve špatných rukou. Ale na podrobnosti není čas. Ani místo. A už vůbec se mi nechce to rozebírat. Čím méně ví, tím lepší to je pro něj.

"Díky, máš to u mě," řeknu vděčně a položím mu krátce ruku na rameno, na znamení, že to myslím vážně.

Jeho hřích mě možná zaskočil poprvé, když jsem jej spatřila, ale s každým dalším pohledem do jeho duše je mi víc než jasné, že si svůj hřích odpykal tím, jak se tím pořád užírá. Škoda že neumím dávat rozhřešení. To už tu ale zase byl Havran a dával jasně najevo, že už teď máme skluz. Krátce se na Eliota usměji a pak se vydám k jeho dveřím a mezitím hledám v kabelce svou křídu. A pak zaváhám.

"Dávej na sebe pozor, Eliote," dodám ještě ve dveřích, než vykročím do chodby.

"Tak pojď, Ravene, uvidíš můj kutloch a s trochou štěstí bez dvou vrahů, co mě chtějí mrtvou..."řeknu pak zase k ptákovi, na mém rameni. Připadám si trochu jako pirát, ale nahlas to raději neřeknu. Automaticky nakreslím na zeď dveře a zašeptám v duchu zaříkadlo, v posledních pár hodinách jsem to použila tak moc, že jsem to snad natrénovala. Nebo je to tou mocí? Kdo ví.

Díra a Morgan

"Tak co kdyby sis z toho vzal už do hajzlu poučení a přestal mi kurvit jméno?"
Pravda, zvažovala jsem, že bych ho prostře bodla do žeber a odešla, ale loupnutí okem po Šedivákovi mě nějak přesvědčí o nerozumu tohoto nápadu a tak to nechám.

Ušklíbnu se nad jeho smířením. Smutné. Prohlédnu si prsty v bezprstých rukavicích, jako bych hledala špínu za nehty. Nedávám najevo přehnaný zájem. Na co? Pro někoho jako je on nemám moc velkou škálu emocí k předvádění.
Potáhnu z cigarety, kouř mu vydechnu do tváře a vypiji další sklenku.
"Dvakrát tolik, než co jsem dostala za toho zasranýho Hendrickse..."
Cifra to nebyla malá, vlastně sakra byla pořádně velká, ale také jsem se dočkala pár nepěkných podrazů ze strany cíle a tak to byly vlastně docela dost vydřený prachy.

Shrábnu prachy, sotva se objeví a rovnou je, po típnutí cigarety, přepočítám. Jakmile skončím, přikývnu a uklidím je do kapsy v bundě. Při tom se samožřejmě rozhlédnu kolem, po těch v okolí a všichni si dobře rozmyslí, jestli by chtěli Nicky Střele ukrást peníze z bundy za jejími zády.
Chvíli váhám nad novou cigaretou a nechávám ho pokračovat v řeči. Nakonec ve mě skoční další sklenička a rukou plynule seberu i papírek s adresou, na kterou se podívám a pak strčím do kapsy kalhot.

"Dík za staroslivost. Ale sama uznám, jestli potřebuju parťáka nebo ne."
Běda když se strašně nudím já a nebaví mě už ani pít. To o mě nikdo neslyší a většina lidí ve městě si není jistá zda to je dobře nebo ne.
Na Luce jsem si ještě pořádně ještě nezvykla a ačkoli je fajn někdo nesmrtelný na vaší straně, jak si sakra doprdele můžete být jistí, že bude opravdu na vaší straně a nestoupne si na třetí - vlastní - stranu? Je přece sakra nesmrtelnej!

"Fajn. Domluveno."
Seskočím ze židle vedle Morgana. Ta blízkost mi teda vůbec není příjemná a má jednou kliku, že nezkouší nějaký přátelský objímání nebo tak něco. Brr. Ale přece...
Okolí by mohlo přijít, že právě dostal "přátelskou herdu do žeber" ovšem přátelskou by se dala nazvat jedině, kdybych se u toho usmála. A ani tak to nebyla obyčejná rána pěstí, ale mezi prsty se mi krátce zaleskne čepel dlouhého tenkého nožíku, než zmizí v kapse, stejně tak jako já obejdu židli abych si vzala bundu a helmu.
Ne. Nepřenesla jsem se přes to.
Na té černé to není tak vidět...
"Prostě fakt nenávidím, když mi kurvíš jméno. Pouč se už, doprdele..."
Řeknu, když se k němu nakloním. Rána to není nijak hluboká, ale dost nepříjemná. To by ho od té slečny Crown mělo odnaučit.

Šedivákovi věnuji krátký úsměv.
"Piš to na jeho účet."
Sbalím cigarety, zapalovač, dopiju poslední sklenku, vezmu bundu na sebe, čímž zakryji zjizvené paže a s helmou v jedné ruce, puškou v druhé plynule odcházím. Nečekám, že by mě někdo hodlal zastavovat. Možná, že se tu tvrdí, že to tu je neutrální místo, ale já bych to viděla tak, že sem prostě jen nemohou velká zvířata chodit dělat bordel.

I přes to, co jsem v baru řekla, pušku si hodím na záda, helmu na hlavu, jednu na motorku a zamířím k Lucovi. Ne, prostě mu David říkat nebudu, ať si nasere. A že mluvim hůř než opilej námořník? No a co? Pokud mě chcete vychovávat skončíte jako moji rodiče...
Mají fakt pěknej hrob. Určitě se běžte podívat. Rostou jim z nich citrony.