S Eliotem na kus řeči a potom ptačí záležitosti - tedy Ravenovi

Eliot si odkašle. Pohled občas věnuje gauči a Ravenovi.
"Samozřejmě, nenechám přítele v nouzi." Odpoví a pokusí se o úsměv, jenže ten mu tak nějak nejde. Jsou jisté věci, na které si nejde zvyknout. Na druhou stranu jeden by mohl být rád, že se s ním nebaví jídlo či třeba takový kaktus.
Převezme krabičku. A chvíli zkoumá z jakého je dřeva. Přeci jen tak nějak je to jeho koníček. Vždyť si tu linku v kuchyni dělal sám a dokonce i ten stůl.
"A počítám s tím, že je to něco jako Pandořina skříňka... takže za žádnou cenu neotvírat." Konstatuje. Nepotřebuje na to mít nějaké potvrzení. Prostě schovat.

Na to další tě pozorně poslouchá. Hledí ti do očí. A ani v tomto případě nejsi zbavena oné potíže, kterou máš, když se někomu díváš do očí. Nicméně tentokrát nevidíš nikoho mocného jehož magie je silnější než ta tvoje. Vidíš obyčejného člověka a jeho hříchy. Eliot byl ze začátku voják, než se stal řádným detektivem a jeho nejhorší životní epizoda byla, když zabil omylem dítě. Neřekl ti o tom, ale asi je to něco z mnoha dalších věcí, která ho budou stále trápit. Válka takové věci dělá.
Cukne pohledem.
"Dobře. Dobře... udělám, co budu moct. Podívám se na ty informace." Zašeptá taky a věnuje ti pohled naprosté rozhodnosti.

"Tik! Tak! Tik! Tak!" Vloží se do toho otravný Raven, kterého zřejmě čekání přestalo bavit a nudí se. Vzlétne a tak nějak ti přistane na rameni.

*Slečna Bullet*

Stále tak nějak v Díře a stále s Morganem

"Opakovat nemusíte, jednou mne stejně zastřelíte." Morgan vypadá velmi klidně. Jako někdo kdo je se svým osudem smířen. Možná jen mrkl. Jinak ne.
I když v tomto světě, ten kdo není se svým osudem smířenej, tak si nabije pořádně hubu a nebo skončí mrtví. Což je na jednu stranu špatný a na tu druhou - je ta smrt přeci jen vysvobozením.

"Nebudou to drobné. Zaplatím vám tolik, kolik vám zaplatila Rada. Možná o pár stovek víc." To nezní vůbec špatně. Rada neplatí málo, ale pokud je Morgan ochoten přidat nebude to vůbec, ale vůbec špatné. Kdo ví kolik mu platí Rada... a taky nevypadá, že by za něco utrácel.
"Řekněte si částku a takovou budete mít." Dopije obsah sklenky. Pramenitou vodu ročník neznámí. Položí na stůl celkem slušný svazek bankovek. S určitou pravděpodobností záloha. A vůbec to nevypadá špatně. Na střelivo pro začátek se to hodí.
"A zbytek po odvedené práci."
Chvíli mlčí a něco loví po kapsách v saku, jež si nesundal. V ničem jiném, než v černé košili, stejné barvy společenských kalhot a saku si ho ještě neviděla.
"Je těžké je najít. Poslední místo, kde byli viděni, bylo bistro..." S tímto vyloví onen papírek na kterém je načmarána adresa, pravděpodobně bistra. Položí jej na stůl k bankovkám, pokud si je už nesbalila. V Díře si nikdo nedovolí na ně sáhnout... a vlastně ani ve snu by nikoho nenapadlo sáhnout právě tobě na cokoliv. Následky si jeden do hrobu vezme.
"Avšak bude lepší, když zajdete za Davidem. Ten vám k tomu rád řekne více. Navíc jak parťák by vůbec nemusel být špatný. Prý se strašně nudí." David. Ach ano, tak si teď nechává říkat Lucifer, který se v pekle strašně nudil a prostě se vydal sem. Otevřel si menší podnik, který ho také přestal bavit a tak ho přenechal Mordecaovi. Nechává se najímat na jisté prácičky. Ono se hodí mít parťáka, u kterého máte problém s tím ho zabít.
"A zabavit... to už nechám na vás a vašem rozhodnutí co s nimi." Nechá si nalít další sklenku s pramenitou vodou ročník neznámí.

S Eliotem na chvilku o samotě a hurá zase do víru šílenství

"Říkáš, že není tak zvučné jako Morgana la Fey?" pokrčím rameny. Já se za své jméno nestydím. Ani rodinu, co mě vychovala. Moji rodinu.

Zvednu se z gauče a následuji Eliota vedle. Chápu, že máme málo času, a proto se nehodlám dlouho zdržovat s Eliotem tady.

*Snad jsi v pohodě, Chrisi...* napadne mě svíravá myšlenka a pevněji sevřu popruh.

Setřásla jsem tuhle provinilou otravnou myšlenku potřesením hlavou. Eliot White byl beze slov. To se taky jen tak nestávalo. Škoda, že jsem si to nemohla vychutnat. Vydechla jsem.

"Stále s tebou můžu počítat, viď?" zeptám se, ale nečekám na odpověď. Pravda je, že potřebuji veškerou dostupnou pomoc. Sáhla jsem do kabelky a vytáhla dřevěnou krabičku. "Potřebuju abys to schoval. Někam, kde to nikdo nenajde. Nikdo. A neříkej mi, kde to je. Nikomu to nedávej, ani kdyby ti naslibovali hory doly, rozumíš? Ani kdyby chtěli výměnu..." mluvím tiše, ale důrazně. Nechci, aby to někdo slyšel. Ani Raven.

"Doufám, že sem nikdo nepřijde, ale kdyby jo, řekni jim jen, že jsem tě požádala o pomoc na případu, abys mi vyhrabal informace o Morganě la Fey. A čarodějných incidentech v policejní databázi, nebo cokoliv podobného, podivného... Budou si myslet, že se chytám stébla. Což já taky dělám. A kdyby ... to byla slepá ulička, zkus se podívat po mé historii, von Grimmelshauseni a moje adopce. Nemocnice, kde proběhla a tyhle věci, třeba by tam mohl být nějaký kousek informace, co by mi proti nim pomohl... Zdá se, že nejspíš jeden z čarodějů, co hrají proti mě měli cosi společného s mými rodiči..." mluvím stále tiše, ale velice naléhavě.

"A ano, vím, že tohle je hrozný chaos. Promiň. Budu tvým velkým dlužníkem,..." dodám nakonec a věnuji mu úsměv. Dávám mu poslední možnost něco namítnout, ale ne moc velkou. Jak Havran naznačil, hodiny tikají.

Díra, můj oblíbený bar

Když není kšeft jsou jen dvě místa, kde se mě dá zastihnout. Buď u mě doma, kde musíte být fakt dobrej slídil, abyste se nezabili na první pasti a dostali se s papírama o práci až ke schránce a nebo tady, v Díře.
Po majitelích mi nesejde a to, že jsem pro Smithe jednou udělala práci z nás kamarády nedělá.

Šedivák mě zná. Ví co piju, co kouřím a na co se mě může ptát. Vlastně se s ním dá i dobře pokecat, když na to oba máme náladu. Dneska však není ani jednomu z nás moc do řeči, takže co s tím?
Zapít nudu, osvěžit vzduch trochou kouře a vrátit se domů zaspat další nudný den. Momentálně se pohybuji mezi bodem jedna a dva... pořád dokola.

Sedím na barové stoličce, po zuby ozbrojená, řekli by mnozí, ale nikdo z nich skutečně nevidí, kolik zbraní u sebe mám a co všechno. Velmi výrazné jsou dva nábojové pásy křížem přes prsa, na opasku kalhot po každé straně pistole, za tou pravou pak ještě delší nůž. Vedle židle o bar opřená opakovací puška.
Na sobě mám černé kožené kalhoty, černé tričko s krátkým rukávem bez vzoru a na vedlejší stoličce leží moje kožená bunda a motorkářská helma.
Mýtus, který nekrvácí... Si zas nějací zasraní magiči dělaj prdel, ne?
Ušklíbnu se nad sklenkou brandy a kopnu ji do sebe, načež ji rovnou pošlu Šedivákovi k naplnění a dlouze si potáhnu z cigarety.

Pozorně naslouchám zvukům za svými zády a stejně tak si prostředí kontroluji přes zrdcadla, které má Šedivák ve svém, baru, takže o příchozím Morganovi vím dřív, než promluví.
Cvak.
Jakmile zazní první slova, již mu do tváře hledí jedna z mých krásek od pasu. Zbraň je odjištěná a prst na spoušti, výstřel však nenásleduje. Vzdálenost mezi námi hlídám jen tak, že jakmile by udělal jediný pohyb, aby mi zbraň zkusil vzít, vystřelila bych. Při tom se na něj ale vůbec nedivám a pohled plný zlosti upírám do jednoho ze zrdcadel, přes které jej kontroluji.

"Kolikrát ti to budu opakovat?"
Zavrčím znechuceně a je vidět, že jen s velkou nelibostí potlačuji nutkání vystřelit.
"Radši mi dej něco co můžu sejmout, nebo jednou oddělám tebe a budeš si za to moct sám."
Dodám a s tím zbraň stáhnu z jeho obličeje zpět do jejího hnízdečka. Šedivák nemá rád, když to tu pak musí uklízet. Já se ho ale stejně neptám na názor.

Otočím se na židli tak, abych byla čelem k Morganovi.
"Hele, ti dva mi solidně lezou do řemesla, takže je fajn si je vzít do parády a ještě dostat zaplaceno. Ale nenamáhám se pro nějaké drobné, to snad víš."
Některé kšefty jsou prostě už z principu fajn, ale nemohu se nechat vidět, že mi nejde o peníze. Ráda o to smlouvám a celkem mě tší vysoké cifry, které mi jsou nabízeny. A na druhou stranu, utrácím hlavně za munici, která není nejlevnější.
"Takže, bližší info o jejich pobytu a jak přesně si představuješ to zabavení"

Spolupráce s Havranem, Eliot zaskočen

"Ale vždyť jsem hodnej... co se ti nezdá... hmm?" Dobrá otázka. Mohl by se chovat hůř. Jistěže mohl. Přeci jen to není člověk a je to nějaký mluvící opeřenec, který týral Poa.

"Hodinu... dvě?" Pokrčí rameny. Tedy aspoť ti to tak připadá. Může za to únava. Určitě může.
Na tvé jméno uznale hvízdne.
"Sierra... na čarodějku takové... hmmm... obyčejné." Něco zabrble na tvé zamítnutí ohledně toho, že ho nebudeš oslovovat panem havranem.
"Ne... říkej mi vráno... ale Raven, taky nezsní špatně. Nechám to na tobě." Zazubí se, pokud to havran vůbec dokáže. A asi ano. Vlastně proč se nad tím pozastavovat. Je to kouzelné zvíře, už vůbec tím, že mluví.
"Koukám... ale co, aspoň se nenudíš." Nudila ses vůbec někdy? A pokud ano, stěžovala sis na ní? Pokud ano, tak ve chvíli až to všechno skončí... budeš si na ten kousek nudy stěžovat?

"Tik. Tak. Tik. Tak." To zřejmě znamená, jako souhlas.
Eliot se nehádá a jde. Vypadá, že je vůbec rád za fakt, že může být od mluvícího opeřence, co nejdál.
"Ehm..." Avšak není tak nějak schopen slova. Stejně budeš mluvit ty, takže to je svým způsobem naprosto jedno.
A co se týče Havrana.... dělal moonwalk po pohovce a hlavou kýval do rytmu nehrající melodie.

Počátek spolupráce s Havranem

Užvaněnej opeřenec je to nejlepší, co mi Morgan poslal? Bůh s námi všemi...

"Jo, tohodle civila, je to skvělý detektiv, buď na něj hodnej," řeknu unaveně a podívám se krátce po Eliotovi. Byl dobrý důvod, proč jsem se ani nesnažila ho zatáhnout do svého života, mimo pár případů, na kterých jsme dělali společně. Všem přináším do života jen zmatek a bolest. Vzpomenu si na Chrise a to, že ho drží Morgana. Možná je nakonec jen a jen dobře, že nemám dítě. Chudák by v takovém šíleném prostředí musel vyrůstat.

"Cože? Jak dlouho jsem spala?" Tahle věta mě vrátila do současnosti.

*Proč by vůbec něco mělo hrát v můj prospěch, co?* povzdychnu si v duchu.

"Sierra," představím se krátce havranovi a v duchu si uvědomím, že jestli tohle přežiju, tak budu Morganovi taky dlužit svůj život. Možná ne jen ten svůj. "Jak mám říkat tobě? Havrane stačí? A varuji tě, Pana Havrana nezkoušej, ten neprojde. A ano, vybírám si jen ty nejlepší z nejlepších. nebo spíš oni mě..."

Naprosto chápu zmatení v Eliotově tváři. I já mám svým způsobem problém stále věřit tomu, že mluvím s ptákem. Ale nemám takový luxus, abych mohla na něj jen nevěřícně hledět.

"Dej mi pět minut, promluvím si s Eliotem a přenesu nás ke mně, abychom udělali ten lektvar, a pak naštveme Morganu..." řeknu ještě k opeřenci a podívám se na Eliota, abych mu naznačila, že si půjdeme promluvit někam vedle, kde budeme o samotě. Kabelu si hodím přes rameno už naprosto automaticky.

*Bullet*

Úvodníček


Zaplivaná putyka, teda pardon... Díra

Nuda. Jak jinak to nazvat? Nedělo se nic. Žádné kšefty. A tak si prostě skončila v jednom nejmenované zaplivaném pajzlu. Tak fajn. Jmenovaném. Moc dobře známém svou neutralitou a tím, že se tady prostě dobře dá popít.
Barmanem je Šedivák, vlkodlak. Majitele nikdo pořádně neviděl. Měl větší možnost se setkat se spolumajitelem. Jakýmsi opeřencem, známým pod přezdívkou Pan Smith.

Snad jednou si měla s ním tu čest, neboť si tě tak nějak najal na jeden případ. Musí se uznat, že ten případ stál za to. Vůbec ses nenudila.
Nicméně teď nic. Ticho.
Zaslechla si šeptandu o tom, že se ve městě objevil obávaný Pan Croup a Pan Vandemar. Mýtus, který údajně nekrvácí.



Kdo ví kolikátá to byla sklenka brandy a kolikátá cigareta, než si k tobě přisedl tobě velmi známí muž. Morgan. Poslušný pejsek Rady. Sem tam tě také najímal na nějaké tu prácičku, týkající se čarodějné Rady, když potřebovaly někoho popravit. Někoho mocnějšího a silnějšího, převyšující Morganovi schopnosti.

"Dobrý den přeji, slečno Crown." Promluvil velmi společensky založený muž. Vlastně je otázkou zdali někdy ti tykal a řekl jménem. Vypadal jako Clint Eastwood. Ten výraz v obličeji prozrazující oddaného vojáka. Je pravdou, že byly chvíle, kdy zrovna nesouhlasil s tvou prácí. A odsuzoval jisté praktiky.
"Měl bych pro vás práci. Nyní se to však netýká Rady a mohla byste to považovat za výzvu." Usměje se. Zamračí se na sklenku, ale nějak se nevyjadřuje. Šedivák před Morgana položí sklenku s průhledným obsahem. Takže buďto Morgan začal pít a nebo se jedná o vodu. Nechal chvíli napětí.
"Týkalo by se to obávaných zabijáků... pana Croupa a pana Vandermana. Je potřeba je zabavit." Pan C a V, jejich zabavení. To je snad ten nejlepší případ a mít ještě za to zaplaceno. Navíc se to nebude týkat Rady. Tím pádem žádná pravidla.
Morgan pozvedne tázavě jedno obočí a vyčkává. Zřejmě by rád věděl, zdali se onoho případu chopíš a nebo ho pošleš do míst kam slunce nesvítí.

Havran - Pan Pták

"Tak to jsme na tom podobně... já měl v úmyslu se flákat v jedné krásné lebce... a ono nic. Chjo." Proč ti zrovna Morgan musel poslat na pomoc zrovna tohoto opeřence? Toť otázka.

Havran Eliota okázale ignoruje. Nepřipadá mu vůbec důležitý pro tento moment.
"Tohoto civila?" Nechápavě zakráká a věnuje ti nevěřícný pohled. Pokud toho je havran schopen? Ano je. Například tento ano. Magie druide.
"A máme těch pár minut? Dala sis skutečně pořádného šlofíka." On tě šmíroval. Jak dlouho?
Eliot začne zametat střepy, aby se náhodou někdo nezranil. A havrana se snaží ignorovat. Chudák chlap.

"No dalo by se to tak říct... dlužil jsem mu za záchranu života a tak si ten svůj dluh vybral, abych se postaral o tebe. Mezitím co bude řešit ten problém s Radou... Hrdina." Na poslední slovo se ušklíbne. V jeho podání to je vážně komické.
A na to druhé jenom hvízdne.
"No to mně podrž... holka ty si umíš vybrat nepřítele..." Pak se zarazí. Pročechrá si peří.
"Jak se vlastně jmenuješ? Abych ti nemusel říkat hej holka..."
To už se Eliot usadí na gauč, daleko od havrana a nevěřícně na něj hledí. Není se čemu divit, i ty jsi byla ze začátku překvapená z havrana. Slyšet o mluvících zvířátkách je něco jiného než je vidět a slyšet osobně.

Konverzace s Havranem

"No, jo, nemám zrovna nejlepší den..." odpovím dalšímu tvorovi, co mě upozornil na to, že vypadám příšerně a chodím pomalu. Doploužím se ke gauči, po té, co zavřu dveře a sednu si na gauč. Pohlédnu zase na Havrana. Sklenička se roztříští.

"Ne, nezdá, vidím a slyším to taky," ujistím ještě Eliota, kterého jsem do toho zatáhla víc, než jsem chtěla. Buď nejsme blázni ani jeden, nebo oba. Hezké. Úžasné. Stále mě příšerně bolí hlava.

"Tohle není můj pokoj, protože tady nebydlím, přišla jsem se zeptat na pár věcí k případu," vysvětlím Havranovi.

"Dej mi pár minut, než tohle začne působit.." řeknu s výdechem a tiše poděkuju Eliotovi, za prášek. Opět ho polknu na sucho. Ta hlava, se už vážně nedá vydržet. Můj plán se trochu zkomplikoval kvůli tomu, že je tady havran. Nechtěla jsem žádné svědky. Nechci Eliota uvést do většího nebezpečí než musím. No, budu to muset udělat nějak nenápadně.

"Takže jsi starý známý Morgana jo?" optám se hloupě ale co, je jasné, že ten pták nebude mlčet a informace či dvě o velkém Morganovi se hodí. "A rychlá upomínka, tak trochu je ten někdo za tím vším Morgana la Fey, to jen abys byl v obraze, havrane."

Raději mu řeknu pravdu hned, aby kdyžtak mohl uletět a já si aspoň užila klid.

Ve stínu havraních křídel

"Co na mně tak divně vejráš? Tos neviděla nikdy mluvícího havrana? Si říkáš čarodějka? A co papochy, to že mluví, vám přijde naprosto v pořadku." Brble havran naštvaně. Než mu otevřeš ono okno. Mluvící havran. Šíří se legendy, že byl stvořen samotnou Malaficent. Na to zdali je to pravda se ho můžeš klidně zeptat.
"Ty jo, sis dala na čas... Jsem myslel, že se unudím k smrti. " Pronese a vlétne do místnosti. Eliot zřejmě stále hledá prášek.
"Vypadáte strašně. Zřejmě jsem přišel. Potřebuješ... Jo, já vím co. Namíchat lektvar. Nějaký, co má grády." Mezitím, co se usadil či jak se řekne jeho pohyb, mluví a mluví.
"Hem... Ale toto není tvůj pokoj."
A v té chvíli do pokoje vstoupí Eliot a upustí skleničku, která se roztříští o podlahu.
"To nemůže být pravda. To se mi zdá." Má stejnou reakci na ptáka, jako ty.
Havran jen protočí oči.
"Co tak blbě čumíte? Hej čarodějko, máme práci. Pohyb!" Rozkazuje ti havran. Stal se šéfem, kdo ho zvolil? Eliot ti zírající podal prášek a šel hledat smeták s lopatkou pro úklid střepů. Možná i další sklenku s vodou.
Havran si přitom pročechrával peří a zřejmě čekal. Na co? Na Godota?