Mluvící havran a další halucinace

Zakňourám tiše, když se mi povede se posadit. Chce se mi umřít. O ano, tak moc! Kam se hrabe kocovina po pořádném tahu? Shodím ze sebe deku, do které jsem tak starostlivě byla zabalená. Promnu si obličej a rukama projedu vlasy. Ještě že se nemusím snažit o nějaký stylisticky vhodný účes každé ráno. Ať žijí gumičky do vlasů a jednoduché účesy.

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

Podívám se po okně, kde vidím vránu. Nebo havrana? Netuším, v rozeznávání těchto ptáků jsem nikdy nebyla dobrá.

Zamračím se a pak se zatvářím naprosto překvapeně.

*Ta věc mluví!*

Z nějakého důvodu nepochobuji o legitimnosti celé věci a dojdu - krokem mrtvoly - k oknu a otevřu jej. Snad za to může Morganovo jméno. Nebo už prostě nemám sílu řešit, jestli je tohle halucinace nebo ne.

"Asi jsem už blázen... Ale... ty mluvíš?"

Vyčerpaná čarodějka

Eliot ti šel pro vodu a něco na hlavu. Nechal tě tak chvíli samotnou se spoustou myšlenek. Vyčerpaná čarodějka a nutnost pomoct příteli v nouzi. Což bylo tak nějak otázkou života a smrti.
I ono sednutí si byl proces, kdy je potřeba vynaložit energii, jež byl tak nějak nedostatek.
A ve chvíli zoufalství se ozvalo zaklepání na okno.
Ťuk. Ťuk. Ťuk.
A ptát se kdo tam, bylo na místě. Stejně jak otevřít okno a vpustit sem vzduch s něčím jiným.
"Hej, ženská, otevři. Nemám na to celý den. Posílá mě Morgan, prý potřebuješ píchnout." Promluvil havran. Nevermore.

Ještě větší bolest hlavy

Mám pocit, že jsem musela křičet. Neslyšela jsem svůj hlas, ale v krku jsem cítila ten odřený pocit jako když zakřičíte z plných plic. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde to jsem a kdo se mě snaží uklidnit. Snažím se klidně dýchat a přesvědčit se, že to byl sen. Nejde mi to ani trochu. Polknu. Musel to být sen. Děsivá noční můra. Tohle jsem nebyla já. Nemohla jsem to být já.

"Já... "

Těžko se mi hledají slova. Ani náhodou nemám chuť mu začít vysvětlovat, co jsem právě teď zažila. Zažila, jinak se to říct nedá, bylo to tak skutečné. To jak jsem držela jeho srdce v ruce a cítila se tak silně, naplněná spolu s ní po boku.

"Snad. Máš prosím vodu a něco hodně silného na hlavu?" požádám okamžitě.

Takhle se už vůbec nemůžu postavit tváří tvář Morganě! Ležím nehnutě, ale mračím se. Zrovna teď se proklínám, jak můžu být tak slabá, když Chris čeká na to, abych mu pomohla. Posadím se. Nemůžu si dát oddechový čas. Nebo si to aspoň namlouvám. Promnu si spánky a pevně sevřu oči.

*Seber se Sierro. Chris na tebe spoléhá. Gladis na tebe spoléhala... Seber se!*

Noční můry nebo peklo na zemi?

Zdál se ti sen. Musel to být sen, neb pokud to byla skutečnost Buh nám pomáhej.
Viděla si umírat Chrise. Morganu s klíčem. A všichni měli pravdu, když tvrdili, že jsi zlá jak matka. Neb jak ses viděla nahánělo hrůzu.
Temnota v očích, nenávist. A ta síla proudící tvým tělem. Tolik mnohonásobná oproti nynější. A o co horší fakt. Tvá spolupráce s Morganou.
Čerstvě vytržené srdce z hrudi. Chrisovo. To tys jej zabila.

"Sierro!" Cloumá s tebou a snaží se tě probudit Eliot.
Což se nakonec podaří, avšak máš pocit jakoby tě přejel parní válec či po prohýřeném večeru. V hlavě třeští.
"Sierro, nahnalas mi strach. Omdlela jsi. Nechal jsem tě odpočinout. Potřebovalas to. Měla bys odpočívat." Prohlásí starostlivě a pohladí tě po čele. Ten jeho pohled.
"Zlý sen?"

Ospalost

"Přesně.." odkývu mu jeho defenzivu na téma, jak dobře vypadám nebo ne. Ještě jednou se krátce napiji. Chutná to dobře, jako vždycky. Usměji se opravdu jen krátce a přikývnu. Postavím skleničku na stůl na chvilku. Promnu si znovu obličej a na chvilku odhrnu vlasy z obličeje a přidržím si je rukama na krku.

"Čekala jsem, že tohle řekneš..."

Zamrkám pomalu. Víčka jsou tak těžká. Cítila jsem se vůbec takhle někdy? Neměla jsem náhodou získat sílu a energii? Spíš mi připadá, že mi ji někdo vysává. Na chvilku mě napadne i jestli to nějak nezařídila Morgana. Kdo ví. Zkusím se postavit a rozchodit to. Což vůbec nebyl dobrý nápad, jak se ukázalo vzápětí. Příliš rychlé zvednutí spolu s tou únavou? No moje tělo podlehlo gravitaci a víčka se prostě už nezvedla. Ani nevím, jestli jsem dopadla na zem, nebo mě Eliot chytil.

Eliot

"Děkuji. Ale vážně by ses měla pořádně prospat." Pohlédne na tebe zcela vážně, než následně dá ruce v obranném gestě nahoru. "Fajn, chápu. Případ ti to nedovolí." Povzdechne si.

Uchechtne se. Jop dobře si ho odhadla. Odfoukne vlas, který se mu dostal do očí. Vlasy má jinak svázané v culíku.
A když se napiješ, tak se usměje. Ten jeho úsměv.
"Poslouchám." Upřeně se na tebe podívá. Vyčkává, co z tebe vypadne. A ani tak nějak mu nevadí, tvá pravda. Nelekne se toho jen tak.
To je celý Eliot.
"Pokračuj, začíná mne to čím dál tím víc zajímat." Začal to brát jako výzvu. Otázkou je zdali to brát jako pozitivum nebo negativum.
A co se týče únavy... opravdu tomu je tak, že je to čím dál tím víc horší. Cítíš se poněkud ospale. Začíná se to stupňovat.
Otázkou je, co to způsobuje... když by ses naopak měla cítit jinak. Svěže a plná energie.

S Eliotem - na pivě

Zasměji se. Krátce.

"Ty víš jak zalichotit..." zavrtím hlavou.

Zřejmě všichni znají Morganu, minimálně aspoň z pohádek. I hezouni jako Eliot. Hezouni, se kterými se držím v přátelské zóně a nikdy víc. Podívám se znovu na skleničku a pousměji se.

"Eliot White, obránce promrhaného alkoholu..." pronesu s dalším zavrtěním hlavou. Zřejmě si z ní dneska všechno vytřesu. Vezmu si tedy skleničku do ruky. A trochu upiju. Má pravdu, není to nic tvrdého, nemělo by to se mnou nic udělat.

"To teď není důležité. Potřebuju od tebe laskavost. Velkou. Takovou, že možná budeš litovat, žes ji pro mě udělal," pokračuji v konverzaci a skleničku si nechám v ruce. Znovu upiju. Opět se na něj podívám. "Teď by pro tebe bylo nejlepší mě hned poslat pryč..."řekla jsem upřímně

S Eliotem – v bezpečí

Pohlédne nechápavě na tebe a na to pivo, které odkládáš. Mračí se. Vlastně ještě nikdy si pivo neodmítla. A to tvé vysvětlení proč tomu tak je se mu také ani trochu nelíbí.
“Vypadáš strašně.“ Upřímnost nadevše. I když na jednu stranu to je dobré.
Na tvou otázku ohledně Morgany se na tebe nechápavě podívá. Spíše víc než to, skepticky.
“Jo znám… z knih věnovaných legendám o Artušovi.“ Mračení vystřídá naprosté nechápání. Pozvednuté obočí, mu na druhou stranu vlastně i sluší. Mluví pravdu. Nebo je dokonalý lhář, protože nic nejde vyčíst z jeho tváře. A vypadá pořád, tak jak vypadá. Jako Eliot. Měla bys přestat být aspoň na chvíli paranoidní… ale na druhou sten pocit, který tam chvíli byl.
“Je to jenom pivo… a já už ti ho nalil. To mu přece nemůžeš udělat. Nechci ho vylívat. A takto zvětrá.“ Na malou chvíli změní téma, což je u něho obvyklé… obzvláště, když se jedná o pivo. Má k tomu alkoholu jakýsi vztah. Už se to několikrát stalo. Ale povětšinou se jednalo o malou trošku, než o celou skleničku.
“Pomůže ti to. A je toho vážně. Navíc to není panák, aby ti nějak ublížil…. Vždyť je to jenom tekutý chleba. To neublíží… ale jen pomůže.“ Možná má pravdu. Skleničku si přeci jen odmítla, tak proč odmítnout toto. Obzvláště, když budeš mít v úmyslu Eliota požádat o pomoc a také kvůli tobě vypnul onen zápas.
“Proč ses mne ptala na Morganu? Nechceš mi tím říct, že je skutečná?“ Asi přemýšlel nad tvou otázkou a dal si dvě dohromady? Jop občas Eliotovi tyto věci docházejí později, než někomu jinému.
Je to skutečně Eliot.

Krasavec střídá v mém životě asi jen další krasavce...

Zabuším na dveře ještě jednou, protože je mi jasné, že zdvořilé klepání nemohl ani náhodou zaslechnout. Konečně se ozve jeho hlas a já se ohlédnu. Jen tak pro jistotu. Opět si držím popruh mého malého zavazadla, ve kterém je celý poklad.

Automaticky si sednu na gauč, protože kdybych zůstala stát, přecházela bych po celém bytě. Pivo jsem si nechala dát do ruky, ale nehodlala jsem se z něj napít.

"Jo, štěstí, asi to jediné, co mě potkalo za poslední dva dny," neodpustím si polohlasné ušklíbnutí. Podívám se po Eliotovi. Nevím, jestli se mi to zdá, nebo je dneska nějaký jiný. Familiérnější. Nebo jsem po hlase matky přestala věřit na vřelé vztahy? Kdo ví. Jsem tak unavená.

"Krátká verze je, že na něčem dělám a je to velké. Jako tak velké, že si to ani neumíš představit.," řeknu okamžitě a pivo odložím na stolek.

"Rychlá otázka. Znáš Morganu la Fey? Zjistila jsem, že má celkem dlouhé prsty, tak jen tak ze zvědavosti," optám se a upřeně se na něj zadívám, tedy do očí. Lépe se pak poznává lež. A já si potřebuju být jistá, že mluví pravdu a že nevím... není její milenec.

S mamkou se rozhodně nevyjednává, na scéně Eliot

Šedivák pobledne ve tváři. Není to nic dobrého. Vlastně to vůbec není dobré.
Pokyne hlavou, že chápe.
”Dávej na sebe pozor, děvče. Když budeš potřebovat pomoct, tak stačí zavolat. Číslo na mne máš. A mám takový pocit, že Iri by uvítala nějaké to dobrodrůžo.” I přestože se pokoušel o zlehčení situace, nějak to Šedivákovi nešlo.
”Hodně štěstí.” S tímto jsi odcházela a Šedivák pokračoval v obsluhování podniku.

***

Pokoj 231 patřil detektivovi Eliotu Whitmenovi.
Nebylo pochyb, že v bytě byl. Dokonce i ven byl slyšet fotbalový přenos. Právě někdo někomu dál gól a dle vítězného křiku Eliota, to bylo to družstvo, kterému fandil. Takže to vypadá, že má dobrou náladu a navíc má asi volno.
Musela si ještě jednou zaklepat, neb to tak nějak přeslechl.
”Už jdu!” Řval ještě z neotevřeného bytu. Asi tam něco poklízel.
Následně si slyšela zvuk šustění klíčů, odemykání dveří a následně si spatřila Eliota.
Úsměv na jeho tváři se rozšíří, avšak zmizí, když si tě lépe pohlédne. To nebudou pozitivní zprávy. Pustí tě dovnitř. Zamkne na dva západy. Nechá tě, ať se usadíš a ještě tak nějak automaticky ti nalije do skleničky pivo, které ti podá.
”Tvrdý alkohol jsem vypil včera.” Oznámí na vysvětlenou. Nalije si pivo, vezme ho do jedné ruky, v druhé drží ovladač.
Vypne televizi, ve které se skutečně hraje fotbalový zápas. Kvůli tobě ho vypne. A usadí se na gauč k tobě. Položí ti ruku na nohu a poplácá tě po ní.
”Tak spusť. Máš štěstí, že mám teď tak nějak volno a nudím se.” Usměje se. Je super mít po svém boku Eliota. I přesto snad na malou chvíli se ozval hlavě varovný signál, který byl umlčen mávnutím ruky. Může za to jistě celková tvá přetaženost.