Překvapení dne

Tak tohle jsem fakt nečekala. Ruka na mém rameni a i ten úsměv k tomu zapříčiní to, že dokonce zapomenu na tu obří migrénu v mojí hlavě, co už dávno přestala být tlumena prášky (nebo vůbec nebyla tlumená? Už si nevzpomínám...).

"To je vážně tak mocná?" zeptám se tiše.

*Nechybujete, ani se nezdáte jako člověk, co by se dal uplatit, tak proč jsem teď ta výjimka? Kvůli matce? Potřebujete mne jako páku, nebo naopak jí sloužíte?* napadne mě, ale ani za mák nechci věřit tomu, že by byl její nohsled.

Ještě chvilku vydržím ten pohled do očí, když se ho snažím rozluštit. Nejde mi to. Uhnu tedy pohledem a promnul si krátce pravý spánek. Potřebovala bych panáka a dvanáct hodin nepřerušovaného spánku.

"Děkuji, vážím si vaší nabídky," řeknu po chvilce. "Klidně vám řeknu celý příběh, ale... nedostane vás to do ještě větších problémů, jestli pak vyjde někdy najevo, že jste nenahlásil tenhle... přestupek?"

Musím se zeptat. Nerada tahám do svých problémů další lidi. Ať jsou to přátelé nebo ne. A tím méně chci někoho dostat do potíží. Ale přesto doufám, že řekne, že si s tím poradí. Jeho pomoc by se nám mohl hodila. A já bych byla o dost klidnější, mít Morgana na své straně. I když vážně netuším proč.

Morgan aneb když sere, tak se sere nejvíce

odkaz

Morgan tě pozorně poslouchal.
Tvářil se u toho tak, že nebylo vůbec poznat co si myslí. A ani v jeho očích nebylo co pořádně vyčíst. Vlastně si v nich nic neviděla. Jen to vyvolalo nepříjemný tlak v hlavě.
Možná to zapříčinilo jakési kouzlo seslané radou, aby to mělo účinek na ty, kteří se mu dívají do očí. Existují přece i tací, kteří jsou schopni pouhým pohledem z očí do očí okouzlit. Je možné, že to byl případ našeho opeřence.

A pak se stane, co nikdo v této místnosti nečekal. Zvláště od někoho, pro něhož jsou plnění rozkazů a dodržování zákonů, svátost.
Položí ti ruku na rameno, avšak ne v žádném zabijáckém gestě, nýbrž v povzbudivém.
"Věřím vám. Proto jsem také šel za vámi, abych se dozvěděl proč jste to udělala a nešel hned za radou." Možná ještě divnější než ta slova byl i úsměv na tváři. Ta kamenná tvář má i nějaký jiný výraz než mračení se. Avšak úsměv tam nevydržel dlouho. Jak se rychle objevil, tak zmizel.

"Neřeknu to Radě. Bude to naše malé tajemství. Nicméně. Pokud ještě uděláte něco mimo zákony magie, oni to zjistí. Ne ode mně, ale dozví se to. Vzhledem k tomu, že se to týká Le Fay. I přestože jste si nevybrala být její dcerou. Bojí se jí. Mají důvod proč. Jim bohužel nevysvětlíte, že s ní nemáte či nechcete nic mít společného..." Na chvíli se odmlčí. Vypadá to, že ti má v úmyslu pomoct. A riskuje kvůli tomu. Kdo ví co mu Rada udělá, za to co dělá teď pro tebe?
"Možná to byl právě důvod, že si na vaše sledování vybrali zrovna mne. Nechybuji." Myslel to vážně. Morganovo jméno ho předcházelo. Stejně jako jméno tvé matky.
"Povězte mi, prosím, o tom víc. Třeba vám s něčím budu schopen pomoci." Tón hlasu co s tebou nyní mluvil byl jiný než předtím. Mnohem příjemnější.
Morgan jako spojenec? Proč ne? V tom zástupu nepřátel.
Ví však, co všechno riskuje?

Aby nebylo těch potíží málo...

*A do háje!*

Vyděsila jsem se v duchu, sotva jsem vešla do místnosti a spatřila vyslance Rady. Na zlomek vteřiny jsem uvažovala, zda nebude lepší zabouchnout dveře a zkusit utéct, ale pak mi došlo, že by Morgan neměl ani moc velkou práci mě dohnat a ještě to zhoršit. Vydechnu a pomalu zavřu dveře za sebou. Raději jsem i na jeden západ zamkla. Ne, Chris by tomu nepomohl ani náhodou.

Posunula jsem si kabelku na rameni a ustoupila na dva kroky od dveří, ne že bych se mu hodlala přibližovat, ale nechtěla jsem být ani zahnaná do kouta. Projel mnou záchvěv mrazení, sotva vyslovil moje jméno. A já si připadala jako školačka, co ji okřikl. Mladý a sexy profesor, ale taky děsně děsivý profesor zároveň.

"Dobrý den, pane Morgane," vydechnu.

A pak spustil. Měla jsem chuť se krčit a uhýbat pohledem. Bohužel jsem byla přesvědčená že by mi to nepomohlo. Jednou rukou jsem svírala poutko své kabelky na mém rameni a druhou ruku jsem nechala jen svěšenou. Nenaznačovala jsem žádný agresivní postoj, prostě a jednoduše proto, že jsem nic takového neplánovala. Nejsem ten typ člověka, co chce věci řešit násilím. A pak řekl to o Morganě, samozřejmě, že mi to teď budou všichni vmetávat do obličeje. Před půl hodinou jsem ani nevěděla, že žije, ale teď všichni najednou začnou tvrdit, jak jí sem podobná a spojovat mě s ní, jako kdybych byla snad i ta samá osoba?! Nejdřív mi to řekly Chrisovy oči a Šedivákova zdrženlivost. A teď i Morgan.

Chtěla jsem se ohradit, ale Morgan vypadal, že bude ještě pokračovat. A ne, vůbec nemám pocit, jako kdybych byla pod rentgenem. Ale jako už poněkolikáté dnes se aspoň pokusím o to, dívat se mu do očí. Jsem z těch soubojů pohledů docela vyčerpaná. Co tím všichni sledují?! Mlčím z pouhého respektu k němu a jeho úřadu.

A pak zakončí svou řeč, nebezpečně se přiblíží a mně dojde jedna zásadní věc. Trochu překvapeně si prohlédnu jeho tvář a i jeho postoj. Dává mi šanci. Což je to jediné, co chci. Šanci říct taky svůj úhel pohledu. Trochu jsem se uvolním. Pustím ramínko své kabelky. Jsem ráda aspoň za tenhle náznak spravedlnosti.

"Pane Morgane, sice mě neznáte, ale věřte mi, že nejsem definovaná tím, kdo zapříčinil mou existenci. A jak jsem zjistila před malou chvilkou, je stále naživu. Nikdy bych nepřistoupila k takovým zákrokům, kdybych nebyla donucena."

Na chvilku se odmlčím, abych si mohla utřídit myšlenky. Lehce potřesu hlavou. Já prostě nemůžu mít klidný nekomplikovaný život. Ne, moje matka musí být Morgana la Fey, jdou po mně nejlepší zabijáci na světě a uzavřu pakt s mýtickým hrabětem, kterému teď dlužím, čímž vlastně proti sobě poštvu i Radu, kvůli tomu paktu, co mi má pomoct ukrást upírům nějakou věc, co potřebuje anděl, co je uvězněn v kostele. Proč ne.

"Včera večer někdo zabil Strážkyni klíče od Edenu na mém koberci. Snažím se zjistit, kdo ji zabil a zabránit tomu, aby provedl něco apokalyptických rozměrů. Snažila jsem se to řešit pomocí ... přijatelných prostředků, ale nestačilo to."

Krátce vydechnu a smutně se pousměji.

"Byl to bláhový pokus, chytání se stébla. Sama jsem totiž ani pořádně nevěřila, že hrabě existuje." Potřesu hlavou. "Omlouvám se, překročila jsem meze. Vím to. Udělejte, jak musíte, ale žádám vás pouze o jedno, i když to asi pro ně nebude mít váhu, že s tu sílu nehodlám zneužít. Nebudu vytvářet povstání ani takové věci, jen ... prostě jsem chtěla být užitečná a moct pomoct těm, co to potřebují. "


Opět ten smutný úsměv vyklouzne na mou tvář a krátce trhnu rameny.

Morgan

Morgan už byl v oné místnosti. Ve chvíli, co si vešla klečel v kruhu a prohlížel si jej. Na ten jeho výraz naprosté soustředěnosti by se dalo dívat snad pořád.
"Slečno von Grimmelshausen," To nezačalo moc pěkně a hlavně to jak řekl příjmení, to tahalo tak nějak za uši. Vztyčil se. Postoj připomínající nějakého vojáka. Čímž mohl v minulosti být. Nikdy se ti s minulostí pořádně nesvěřil.
"... Radě se jistě nebude zamlouvat kouzlo, kterým jste vyvolala Markýze de Carabas. A už vůbec se jí nebude zamlouvat dohoda, jež jste spolu uzavřeli. Ohledně zvýšení vaší moci." Chvíli tak stojí a prohlíží si tě od hlavy až k patě.
Takže to, že tu ještě je a čekal na tvůj příchod, znamená že to ještě nebyl vyzvonit někomu z dalšímu, například Radě samotné. Varuje tě? Jak milé.

"Rada si myslela, že by mohlo k něčemu podobnému dojít, protože jste dcera své matky. Máte to v genech touhu po moci." Slovům která pronáší dle tónu hlasu nechce věřit a brání se jim. I přesto je už tak nějak naučen.
Takže rada o tvém původu věděla od samotného začátku a neřekla ti to. Pochopitelně podle nich nebyl důvod. To je celá Rada a její podivná pravidla.
Morgan k tobě přistoupil blíže, i přesto ti nechával jakýsi osobní prostor. Upřeně se na tebe díval a bylo na něm vidět, že v případě potřeby je schopen zareagovat.
"Už jste byla jednou varována, že se vaše kouzla blíží k hranici. Tu jste nyní překročila. Víte že bude muset být Rada svolána, aby se rozhodlo o vašem trestu..." Morgan to myslí vážně. Až moc vážně. Drží si na tváři masku toho neoblomného vykonavatele. Někomu by z toho šel i mráz po zádech a před jeho pohledem by si přál být neviditelný.
"Tak co mi k tomu řeknete? Na svou obhajobu a na to, abych nešel okamžitě za Radou." Tohle se snad ještě nikomu nestalo. Nebo ano? Aby někomu dával možnost se obhájit. Na druhou stranu je také možné, že ti Morgan věří a tuší, že máš nějaký plán.

Má matka, moje odvrácená strana

Mlčím i chvilku potom, co Chris dopověděl, jak vlastně zná moji matku. Nemůžu tomu totiž uvěřit. Nejen tomu, že někdo krví se mnou spřízněný by byl tak mocný a zlý, ale také tomu, že se jí povedlo spoutat nějak Chrise. Chrise! Přistihla jsem se, že jsem zvedla skleničku a chtěla jsem se napít. Ale zarazila jsem se. Vonělo to krásně.

Byl to dlouhý a vyčerpávající vnitřní souboj na pozadí myšlenek o tom, jak silný člověk musí být, aby si takhle někoho omotal kolem prstu. No, budeme doufat, že se Morgana nebude chtít seznamovat, myslím totiž, že si názorově nepadneme do noty. Rozhodla jsem se, že o ní přestanu smýšlet jako o matce. Neznám ji, ona mně a nechala mě dát k adopci. Titul matky si zasloužila jiná žena, o moc lepší po všech stránkách.

"Promiň," řeknu tiše, když se přestanu zaobírat sama sebou. Postavím skleničku na bar a přisunu ji k Chrisovi. "No, navrhuji Morganu řešit až bude aktuální. Pro teď, bych to postavila do fronty toho, co se musí vyřešit. Já jdu uklidit tu místnost, přijď, až budeš schopnej pokračovat, jo?"

Věnuji mu krátký pohled, zvednu se ze židle a krátce mu položím ruku na rameno. Přiznat si slabost není nikdy jednoduché obzvlášť ne pro sebevědomého anděla. Vítej mezi smrtelníky, příteli. A Chrise nechám o samotě, abych skutečně místnost uklidila a pak si začala prohledávat kabelku.

Takže jsem to nebyl já, kdo byl princ na bílém koni

odkaz

Sebrala mi skleničku. Skutečně to udělala. Prostě tam byla a najednou je pryč.
Sakra! Vážně bych si jí, ale dal. Je mi jedno, že třeba mám dost. Je mi to všechno jedno. Prostě potřebuji zapít ten podivný pach v ústech. Nevím to však definovat slovy.
A pak ta její otázka... Jestli jí znám... jestli jsem jí potkal.
Skousnu si rty. Nevím jak to říct. Je mi jasné, že za to Si nemohla. Že to není chyba komu se narodila. Ale sakra. Nemůžu jí to říct. Dal jsem jí však slib. Jak jinak jí dokázat, co pro mne znamená a co k ní cítím. Pokud to je tedy vůbec možné ještě zachránit. Připadá mi to jako potápějící se Titanic. A každá věc navíc, to ještě víc potápí. Topím se. Nikdo mne nezachrání. Ani já sám.

S čistým zoufalstvím v očích se pro změnu já podívám do těch jejich. Chce otevřít staré rány. To je stejné, jako do nich vsypat sůl.
"Já ehmmm..." Nevím jak to říct. Nejde to popsat. Podlehl jsem jí. Zmanipulovala mne... Zatraceně a nedělal jsem to stejné u Si?
"Udělala ze mne poslušného pejska, který jí nebyl a pravděpodobně stále není... schopen odolat a udělá všechno co jí na očích vidí. Vlastně... nikdy by se mne nepodařilo se dostat z jejího vlivu, kdybych nepotkal tehdy tebe. Zachránila si mne." Odmlčím se. Na sucho polknu. Je mi na nic. A vůbec na tom nemá vliv alkohol, co jsem vypil.
Je mi na nic ze sebe. Je mi na nic z minulosti. Je mi na nic z faktu, že prostě i přestože si myslíte, že jste jí přešli a je za vámi... tak se stejně vrátí. Naprosto všechno.
"A já se zachoval... tak jak jsem se zachoval... já... ehmm... nevím co říct." Sklopím pohled. A pro tentokrát mou pozornost upoutala deska stolu. Zajímalo by mne z jakého je materiálu. Jestli to je dřevotříska či skutečně dřevo?

Jak všichni poznali moji matku...

Uposlechnu Šediváka a sednu si vedle Chrise. Ale neujde mi fakt, že se tak nějak oba dva zarazili, snad nečekali, že se umím ozvat? Nebo možná je tak překvapilo, že jsem je načapala, jak pomlouvají moji ŽIVOU matku beze mne. Nechám sice Šediváka odejít, ale je na seznamu lidí, kterým položím pár otázek. Pro teď, ale věnuji svoji pozornost andělovi, kvůli kterému poslední dobou dostávám jen samé připomínky.

Mlčím a nechám ho mluvit. Věřím, že se rozpovídá sám. Proč by mi něco tajil? I kdyby provedla něco hrozného, ještě neodpustitelnější by bylo, kdyby to vynechal. Jsou to přeci jen informace o mé matce, o mém původu...

Nedává mi to smysl. Ani trochu. Já že jsem dcera té Morgany? Ta Morgana, co byla v legendách o Artušovi, že je se mnou krevně spřízněná? A to se jako sakra stalo jak? Hned se mi v hlavě rozpoutá obrovský hurikán myšlenek, každá si žádá o pozornost a já se přistihnu, jak se mračím. Má matka žije. A je zloduch. Migréna se stupňuje. Ale jedno vím jistě, je mi na nic z toho, že by má matka byla zlá. Vždy jsem tak nějak přemýšlela o svých rodičích jako průměrných čarodějích, co umřeli při autonehodě. Ale teď slyším o tom, jak zabíjí i samotné vykonavatele Rady, okamžitě si vzpomenu na Morgana a na to, jakou moc jsem z něj cítila a respekt s tím spojený, když mě poprvé upozornil na to, že stále existuje Rada a ta varovně tyčí svůj prst.

Jakmile před Chrisem přistane další sklenka, rychle mu ji seberu. Asi se mu o tom nemluví dobře, ale já potřebuji, aby zůstal při smyslech. V první chvíli také odolávám tomu, abych se z ní napila já. Ale nemůžu. Nesmím. Musím být opatrná, nevím, co bych mohla opilá vyvést. Komu bych ublížila. Pohled mi padne na Chrise.

"Podle toho jak mluvíš... Ty ji znáš, tys ji potkal?" zeptám se ho s přímým pohledem do očí. "Ona ti nějak ublížila?" mám stažené rty do úzké linky.

Ne, nelíbí se mi ta myšlenka, že by má matka ublížila mému bývalému (tedy jestli on se tak vůbec bere, to netuším). Rozčiluje mně to a nejhorší je, že vůbec netuším, jak bych se měla zachovat. Omluvit se za ni, aniž bych vlastně tušila, jaká je, nebo jestli to tak skutečně myslela? Nebo možná předbíhám a ona mu neublížila, třeba jen slyšel zvěsti a kvůli nim se mu o ní špatně mluví. Nebo... potřebuje snad pít, abych se mu nehnusila, když ví, čí krev mi proudí žilami?

"Řekni mi to," oslovím ho znovu, tentokrát tišeji. Položím svou ruku na jeho předloktí. "Všechno. Prosím."

To, že o vás číšník ví první a poslední, není fikce

Ach ano. Za kým jiným bych měl jít se svěřit než za barmanem... vždyť je to něco jako zpovědnice pro věřící, či psycholog... ovšem s rizikem prozrazení. Na rozdíl od nich nedal žádný slib mlčenlivosti. Tím pádem je na číšníkově (barmanově, baristově) zvážení zdali si to nechá pro sebe nebo se podělí o to, co jste mu řekli, někomu dalšímu.
Šedivákovi jsem tak nějak věřil. Vzhledem k tomu, že i já sám, jsem na něho něco věděl.

A pak přišla narušitelka obyčejného chlapského pokecu. Povzdechl jsem si. Dopil jsem třetí skleničku trojitého panáku. Což jsem tak nějak začínal cítit a měl v úmyslu si objednat dalšího. Na to, abych Si něco řekl, opravdu potřebuji dalšího.
Ten tón hlasu se mi nelíbil. Vůbec ne. Na jednu stranu to bylo super, že už to nebyla ta zakřiknutá a nesobecká Si. Ale sakra... představa, že by mohla být tak stejná mrcha, jako matka... je děsivá.
Dokonce i Šedivák se zarazil.

"Sedni si. Na to si budeš chtít sednout. A ty, Chrisi, spusť. Já musím pracovat." Rozkáže Zrádce a necháme mne v tom se pořádně vymáchat. Nevím co bych měl čarodějce říct. Vzhledem k tomu, že se jí to líbit nebude. Ani v nejmenším.
Odkašlu si. Podívám se upřeně na čarodějku. Přeběhne mi mráz po zádech.
Nikdy jsem si nevšiml té podoby... ale teď. Jako kdyby to bylo naprosto jasné. Jako kdyby tu přede mnou seděla Morgana. Zatřepu hlavou.
Znám přeci Si. Znám jí už nějakou dlouhou dobu. Pořád to je ona. Nemám ani nejmenší tušení, co se mi to odehrává v hlavě. Ten divný souboj. Hloupý souboj. Je to pořád ta čarodějka, která si získala mé srdce... I přestože se maličko změnila. Maličko...

"Morgana... Nevím kde bych začal, Si. A to co ti řeknu, není nic pěkného." "A věřit v něj a podporovat ho, ať už si myslíš, že to zvládne nebo ne." Zopakuji si její slova. Zhluboka se nadechnu a poté vydechnu. To bude na dlouho.
"Morgana patří k velmi mocným čarodějkám. A ano, je to ta Morgana z legend o Artušovi. Všechno co se psalo o Avalonu je tak nějak skutečné. Stejně jako fakt, že Morgana nepatří k čarodějkám praktikující bílou magií, nýbrž černou. Když po něčem touží, je jí naprosto jedno, co bude muset zničit a koho zabít... slyšel jsem, že Rada u ní vyhlásila verdikt smrti. Jenže ještě nikdo ho nebyl schopen vykonat..." Na chvíli se odmlčím. Poručím si panáka. "Většina vykonavatelů trestu smrti, totiž skončila mrtvá... vlastně všichni." Dodám. Není to nic příjemného a je mi líto, že jí to musím říkat právě ve chvíli, co se dozvěděla o tom, že není úplný sirotek.
Nechám Si zatím zpracovat to, co jsem teď řekl. Neb to na ní chrlit všechno by nebylo zrovna nejlepší. A ta část kdy jsem se setkal v tváři v tvář s Morganou a byl jí očarován není zrovna příjemná. Sám netuším, jak jsem se z toho jejího vlivu dostal.
Vlastně... nebyla to ta chvíle, co jsem se potkal se Si? Zarazím se. Možná ano. Je to velmi pravděpodobné.

From zero to hero?
odkaz

Nadechnu se a vydechnu, když v místnosti zůstanu sama. Následky tohoto rozhodnutí přijdou brzo. To vím. Možná sotva vyjdu ze dveří. Teď mi nezbylo nic než jen doufat, že jsem si vybrala dobře. Vyjdu ze dveří s hlavou plnou myšlenek o Morganě, mně, radě, hraběti, když uvidím Chrise, jak sedí u Šediváka. Začal se mu svěřovat. Klasika. Barman toho o něm věděl víc než třeba já. Přikladla jsem se blíž s kabelkou opět na rameni. Pro jistotu. Co když v ní skutečně je?

Ani jeden nebyl nadšený z toho, že bych byla dcera Morgany. Znali ji? Strávit asi to, že mám na světě někdo živou a dýchající čarodějnou maminku mě dostalo asi víc než to, že Radě bych se mohla tímhle krokem zprotivit.

*Nenechám je se z toho vykecat, musím vědět všechno.*

Došla jsem až k nim a sedla si vedle Chrise. Podívala se z něj na Šediváka a zpět.

"Tak začněte. Od začátku a všechno, co víte o Morganě la Fey."

Můj hlas je pevný a rozhodný a neobvykle rázný. Mělo by jim dojít, že tohle je jedna z těch věcí, co z nich prostě hodlám dostat stůj co stůj. A teď to navíc už může být bráno jako výhrůžka, soudě podle toho, jak jsem se cítila před chvílí. Možná jsem byla o to ráznější, že Chris takhle nezodpovědně pil a já musela být střízlivá.

Ze Si je mocná čarodějka a ještě k tomu je dcera mocnější čarodějky... to je průser!

Zbledl jsem, když hrabě oznámil, že Si je dcera Morgany. Morgany La Fey. Ženy, které jsem nikdy nebyl schopen odolat a trvalo mi dlouhou dobu, než jsem se dostal z její moci. Možná to by vysvětlovalo, proč jsem z čarodějky tak strašně paf.
Kdyby jen Si věděla, čeho je její matka schopná a kdo je vlastně zač? Na druhou stranu kdybych jí to teď hned řekl... neublížilo by jí to?
A tak jsem tam čekal... Poslouchal ten jejich rozhovor. Bylo mi čím dál tím víc na nic. Řekl jsem si, ať se rozhodne jak uzná za vhodné. Nicméně. To jsem v té chvíli netušil, čí vlastně je potomek.
A ten její příval moci. Jako kdybych v ní viděl na tu malou chvíli Morganu.

Ne, ne. Prostě jsem už nemohl je tak stát a koukat se, jak se z jediné ženy kterou miluji a jsem schopen to vyřvat do světa, stává má noční můra. Možná jí křivdím. Což je velmi pravděpodobné... ale vy byste se nelekli?

"Dvojitýho... víš co... rovnou trojitýho panáka, Šediváku." Prohlásím, když si sednu na barovou židli. Šedivák se zatím neptá a položí přede mne sklenku a nalije do ní žádaný obsah alkoholu. Ví, že nakonec spustím sám. Až tak moc dobře, mne zná. Kopnu do sebe celý obsah a nechám si nalít další.
"Naše malá čarodějka... je dcera Morgany Le Fay... chápeš? Morgany? Ten hrabě to potvrdil... dokonce znal i to její složité jméno, které tak pořádně nepoužívá..." Vyklopím to ze sebe. A i Šedivák vypadá překvapeně. Dokonce natolik, že nalije i sobě panáka.
"To zavání průserem..." Povzdechne si. Má pravdu. Zavání to jím.
Něco mi říká, že možná v tom ztraceném klíči a tak vůbec, má prsty Morgana. Určitě už je ve městě.
Krucinál. Zaúpím v duchu a nechám si nalít třetího panáka. Je mi jedno, že za nějakou tu chvíli půjdeme k Mordecaiovi. A že mne bude potřeba střízlivého.
Si je dcera Morgany.

***Aka PJ***

"Není zač, čarodějko... stejně to nebylo zadarmo. Vyberu si svou cenu." Loučil se s těmito slovy hrabě, který mizel.
A co se týče toho, jak najdeš Chrise... zaslechneš tak nějak celý rozhovor Šediváka a Chrise. Ohledně Morgany a faktu, že oba dva zrovna díky této skutečnosti nejásají.
Sama si o ní krom různých legend neslyšela. A ani tetička o ní nemluvila. Vlastně, když ses zeptala na svou matku tak si něco pořád zpívala. Co to jen bylo?