Jaké to je být pro změnu mocná? Boží pocit!

Zapomínala jsem na to s kým mám tu čest. Proto jsem byla tak překvapená, když mi připomněl mé jméno. Tím pádem nemohl mluvit z cesty a neměl sebemenší důvod lhát. Nebo spíš o žádném nevím. O to těžší bylo přijmout to, že má matka žije. A že je to Morgana la Fey. Samozřejmě jsem byla zvědavá, co je na tom pravdy, a jak bych ji našla. Ale nechtěla jsem ho žádat o další laskavosti.

"Rada je už můj problém.." řeknu tiše a odhodlaně, ačkoliv si s hrůzou uvědomím, že právě oni by mohli být další velký problém. Snažila jsem se udržet myšlenky na uzdě a související s případem.

A pak přijde ten příval energie. Usměji se. Je to hřejivý pocit. Úžasný pocit moci. Otevírání se novým možnostem. Připadám si skvěle. A pak se to - jako pokaždé v mém životě - zase pokazí.

"Já..." zmateně se otočím za Chrisem, co odsud tak rychle zmizel. Zamračím se. Co ho to zase popadlo? Obrátím se zpět k hraběti. "Děkuji za pomoc a informace," řeknu ještě.

No, co jsem slušně vychovaná a naštvat hraběte se mi nechce. Navíc Chris docela jistě bude u baru. Krásku tu nemá a alkohol vždy bývá po takových útěcích řešení. Počkám jestli hrabě zmizí. Jestli se tak stane, tak mám v plánu hned najít Chrise a dostat z něj, co to do něj vjelo. Zkazil mi i prvotní nadšení z mých sil, sobec!

Být či nebýt dcera své matky?

"Moc dobře vím, jak se jmenuješ Sierro. Nebo ti mám říkat Judit von Grimmelshausen. Kurnik na tom příjmení si jeden zláme jazyk."
Povzdechne si. Protočí oči v sloup.
Ohledně slov k tomu, že tvá matka je mrtvá chvíli zadržuje smích. Je na něm vidět, že ho to pobavilo.
"Mrtvá? Morgana a mrtvá? Kde jsi na tom byla? Morgana je živá stejně jako ty nebo já..." Mávne rukou a začne se smát. Vážně čím dál tím víc připomíná skřeta z pohádek.
A co se týče souboje z očí do očí, na malou chvíli uhne pohledem díky smíchu. Mimochodem o tom, že je Morgana naživu je vážně přesvědčen, stejně jako o tom, že ty jsi její dcera.

"Fajn. Je dobře, že víš cenu." Přestane se smát a tváří se už naopak vážně.
Jako kdyby snad na malou chvíli pročítal ve tvých myšlenkách. Neb jak vysvětlit jinak to, co vyvolá na jeho rtech spokojený úsměv dřív, než vyslovíš své přání.
"Správná dcera své matky." Zazubí se. Pak se zarazí. Poškrábe se na bradě.
"A co rada? Co kdyby se jí to nemuselo zamlouvat? Jsi ochotná podstoupit to riziko? Na druhou stranu pokud se jedná o mne... už se stalo. Máš to mít, to o co sis žádala. Já si to potom vyberu. I když... něco mi říká, že mi tím vším nahráváš do karet." Už to vypadá, že se má tak nějak k odchodu. Než ještě poukáže svou rukou na tvou tašku.
"K tomu klíči... podíval bych se pořádně do tašky. Tam se takové klíče pořád schovávají." Mrkne. Opět se ukloní než úplně zmizí.
A ty pociťuješ jakýsi příval nové energie. Cítíš se plná sil.

Chris se mračí, což není u něho tolik neobvyklé. Neobvyklé je možná to, že se prostě otáčí a razí si to ven. Nechává tě tak samotnou. Otázkou je, co ho tak ranilo? Naštvalo?
Nicméně klíč, který hledáš je nakonec údajně v tvé tašce. Co když se to potvrdí? Je možné, že by s tím ohledně tvé matky nelhal? Morgana a tvá matka?

Být sobec či ne, to je oč tu běží!

Podívala jsem se po místnosti, aniž bych pohnula hlavou a téměř i zadržovala dech, jak jsem se snažila ničím neporušit kouzlo, nebo ho zeslabit. A ono... NIC! Už jsem si chtěla nadávat do hlupaček, že jsem to kouzlo nezkontrolovala v knihách, nebo tak podobně. Jak jsem si mohla být jistá, že mě to teta skutečně naučila?

A pak se tam objevil sám hrabě. Musela jsem v první chvíli vypadat vážně překvapeně, i když jsem se hned pak snažila tvářit jako sebejistý tvor. U obchodování to je většinou lepší než vypadat křehce a zranitelně. Narovnala jsem se v zádech a snažila se nezírat a ani nejásat, že se mi to povedlo.

Povytáhla jsem obočí. Jistě, čekala že bude svým způsobem podivín, ale mluvil tak trochu z cesty. Nejdřív, že je má matka Morgana la Fey a pak že je naživu. Asi už dlouho byl mimo svět? Ne, to se mi nezdálo správné, možná lhal a zkouší mě? Jako vždy jsem volila upřímnost.

"Jsem Sierra a vážné to je, to mi věřte," představila jsem se a podívala se krátce po Chrisovi, jestli nehodlá udělat nějakou blbost. Nebylo zase tak těžké ho vyprovokovat.

"A nevím, proč by mé matce mělo vadit, že pracuji s andělem," upřesnila jsem náš vztah s Chrisem klidně. "Moc s ní ale nemluvím, mrtvé jsem ještě nikdy nepřivolávala, nějak to není můj styl."

Přidám pokrčení ramen a snažím se vydržet tu temnotu jeho očí. Nemám ráda tyhle příliš mocné tvory! Není to fér! Úsměv na mé tváři dnes neměl místo.

"Vím, budu ti dlužit a ty si to vybereš až budeš chtít. Přijímám to."

*Zastavit vrahy. Najít klíč. Dostat ukradenou věc od Mordecaie. Zvýšením svých sil a proudění magie by to všechno usnadnilo nejen teď, ale provždy.*

Přemýšlela jsem s pohledem do jeho očí. A najednou jsem měla jasno, co jsem si vybrala. Chtěla jsem to a potřebovala jsem to k tomu, abych nás oba udržela na živu. A zjistila pravdu.

"Potřebuji, abys mi pomohl překročit má omezení v kouzleních. Otevřít mě až k druhé hranici, ale tu nepřekročit."

Nikdy jsem neviděla žádnou knihu o tom, jak moc se čarodějce zvýší její schopnosti, když překročí první hranice, ale odkazy na toto téma většinou mluvili o překvapivém skoku. Ale měla jsem podezření, že by i tohle mohlo být individuální. A hluboce jsem doufala, že nejsem jedna z těch, co nemá takový potenciál a rozdíl mezi hranicemi. To bych tuhle příležitost vyplýtvala pro nic za nic. A co se týče překročení druhých hranic, tak vím, že by to teoreticky mělo otevřít možnost být téměř všemocnou, ale jen na limitovanou dobu, než se tělo čarodějky rozpadne a upřímně. Pokusilo se o to jen málo čarodějů, protože se těžko na to sháněl někdo, kdo by to uměl zařídit.

Čarování... čarování... všechny chmury zahání

Chris poslušně plní tvé úkoly. Moc přitom nemluví. Jen přikyvuje. Kruh nakreslí a ty světové strany starým písmem vyznačí správně, aniž by se tě zbytečně ptal na to, jestli to má dobře.
Na tvé poslední slova se jen ušklíbne, ale potvrdí pohybem rtů, že tomu rozumí.

Dlouhou chvíli se nedělo nic. Už by to hraničilo s tím se sama sebe ptát, jestli to bylo vůbec kouzlo či naprostý nesmysl?
Nicméně právě v té chvíli, se před vámi objevil s velkou pravděpodobností markýz. Přesněji muž v jakémsi plášti a dle oblečení se naprosto nehodící do této doby. Uklonil se. Úsměv na jeho tváři se rozšířil, když si prohlédl čarodějka od hlavy až k patě.
"To musí být velmi vážné, když si o mou pomoc žádá dcera Morgany Le Fay." Jeho hlas byl zvláštní, připomínající nějakého skřeta. Možná to porovnání k Rampelníkovi nebylo zas tak od věci.
Morgana Le Fay... ta Morgana? V tom se musel mýlit.
"Ach... netušil jsem, že je přípustné se paktovat s andílkem. Pche... To se vaší matce líbit nebude." Ušklíbl se, když pohledem zavadil o Chrise. Na andílkovi bylo vidět, že se těžce drží, aby mu nedal za vyučenou.
"No... ale dost už... Pověz mi, drahá, co si ode mne žádáš?" Opět vykouzlí na své tváři úsměv. Olízne si přitom popraskané rty.
"Je ti jasná má cena?" Pohlédne na tebe s veškerou zvědavostí. Pohlédne přímo do očí. Je zvláštní co takový pohled je schopen udělat. Velká většina lidí, která s tebou jedná se pohledu do tvých očí snaží vyhýbat. Neb nejen, že ty jsi schopna nahlédnout do jejich nejtajnějších niterních záležitostí, ale oni vidí i tvou podstatu. Otázkou je, co přesně tam vidí... nikdo se ti s tím ještě nesvěřil. A Chris jako kdyby byl vůči tomu imunní.
Cos viděla v očích markýze, bylo zcela jiné než to, co si viděla v očích proradného Islingtona. Žádná modrá oslepující zář. Ba naopak. Jeho oči byly černé jako tma, která tě pomalu obklopovala. Nutila odvrátit zrak.

Jdeme čarovat!

Pokývám hlavou. Měl pravdu. C a V jsou ten největší problém, ale kdybych nějak zvládla zvýšit svoje schopnosti, byla bych schopná vytvořit ochranné kouzlo, aby nás tak snadno nenašli, nebo... snad bych to byla schopná udělat a mnohem víc věcí. Dostat nás od Mordecaie, vysledovat tu věc, co hledáme... Prostě by to bylo jednodušší.

Přivřu oči.

Snad tetička byla při smyslech, když mě tohle učila.

Kývnu na Šediváka jako díky a rozdrtím v hmoždíři pár přísad na kouzlo. Chris dostane za úkol nakreslit na zem mou křídou kruh a vyznačit světové strany starým písmem. Předpokládám, že tyhle základní čtyři slova umí. Neplýtvám slovy, snažím se soustředit na sebe, svou sílu, na to, na hraběte. Všechno je sice jednou poprvé, ale některá poprvé jsou větší a děsivější než jiná.

"Fajn, ty si stoupni mimo kruh. A ... no nedělej nic, nemluv a tak. A asi víš jaký je, tak trochu jako Rampelník, takže mu jen tak nic neodkývej a tak... Protože dodržení smlouvy se u něj bere SMRTELNĚ vážně. Doslova a do písmene," zopakuji raději andělovi a zapálím malou svíčku, co vezmu do rukou. Někde jsem četla, že svíčky se používaly při kouzlení spíš proto, že oheň pomáhal čarodějkám uvolňovat a soustřeďovat magickou energii, nevím, co je na tom pravdy. Zatím používám kouzla přesně tak jak jsou napsaná v knihách. Experimentovat se s nimi nevyplácí, čehož byli důkazem i moji rodiče a teta. Dva mrtví a jedna v blázinci. To je dost přesvědčivá statistika a varování.

A jestli Chris nic nenamítal, tak jsem si stoupla na své místo a zpaměti začala odříkávat ono zaklínadlo, co jsem se učila jako říkanku. Měla to umět každá čarodějka jako jeden z posledních záchytných bodů, poslední stéblo naděje. Uvidíme, jestli jsme na tom tak mizerně, že se nám zjeví.

Příběh na P: Případ

Nevím co říct a tak jsem rád, že mne čarodějka naviguje co mám dělat. Přesunou pár věcí ke zdi. Povětšinou pár skříní, u kterých se raději nezajímám o obsah. Hlavně spoustu beden s alkoholem a dalším. Svěřím se vám, že ten alkohol v normálních obchodech nenajdete. Je z jiných světů. A tak.
Je těžké odolat nutkání. Nedat si ho. Obzvláště potom co se stalo.

A pak ta otázka. Překvapeně se na ní podívám. Nevím.
Stále tak nějak pochybuji o tom, že by se tu de Carabas měl v úmyslu zjevovat.
Co vlastně po něm chceme?
Já bych věděl. Ať se za nás postará o případ. My dva to budeme moc v klidu vyřešit. To raději nahlas nevyslovím. Snažím se přemýšlet. Bolí to.
Odpovědi na případ budeme mít od Islingtona, když mu seženeme oč si žádá. Bylo by tedy hloupé chtít po tom dalším to stejné. I když se tvrdí, že jistota je kulomet... v našem případě by to byla zbytečná práce.
Vzhledem k tomu, že C a V jsou ze stejného světa jako de Carabas, mělo by se po něm žádat jejich zabavení do chvíle než se případ vyřeší.
"De Carabas a Céčko s Véčkem jsou ze stejného případu... a momentálně to je ten největší problém, fakt že nám ti dva dýchají na krk." Na druhou stranu ať se rozhodne čarodějka sama. Je to přece její kouzlo, které stvoří sama a také krk který by si měla chránit.
Já tu více méně sloužím jako morální podpora a taky někdo, kdo se jí snaží udržet v bezpečí co nejdéle to je možné.
"Ale, Si... zeptej se ho na to, co uznáš za vhodné. Chápu, že to je jistá příležitost." Na druhou stranu nechápu proč to řešíme teď, když ještě není jistý úspěch onoho přivolávacího kouzla. Povzdech.
"Máš mou plnou podporu." Doufám, že toto jí tak nějak popožene k dalšímu konání.
Ony potřebné věci, Šedivák donesl během našeho rozhovoru. Ještě na mne mávnul, když odcházel, abych zamkl dveře. Přece nechceme, aby nám někdo narušil kouzlo.

Zpět k hlavnímu úkolu: případ!

Jsem tak ráda, že nenaléhal dál, že to pochopil, nebo se aspoň snažil pochopit. Přijal porážku v tomhle ohledu. I když slovo porážka je trochu nevhodné. Nesoupeřili jsme spolu... vlastně trochu jo, o to, kdo nakonec prosadí svůj přístup k nám dvěma.

Přikývnu.

Jdeme čarovat. Nebo spíš já jdu čarovat. Cestou do další místnosti, mlčím. Odemknu taky mlčky. Požádám Chrise, aby mi pomohl přesunout věci ke stěnám, abychom měli co nejvíc místa. A pak mi dojde, že tak nějak jsme se nedohodli na tom, co vlastně od hraběte chceme. Hrabě sice má vždycky přehled, ale zeptat se špatně může skončit jako obří průšvih pro nás. Zbytečně použít eso z rukávu. A my si moc chyb už nemůžeme dovolit.

"Hm, a o co chceme vlastně hraběte požádat? O odpověď k případu, o postarání se o C a V a nebo o něco jiného?" zeptám se Chrise a otočím se na něj. Vlasy si rozpustím, protože už jsem celkem suché a já nemám ráda odhalený krk. Gumičku si nechám na ruce.

*A nebo bych mohla požádat o zvýšení mých magických schopností, je to přeci jen jedinečná příležitost...*

Tsss....tssss... tssss

Nevím proč říká to co říká. Nechápavě na ní hledím. Naprosto překvapen její reakcí. Připadám si teď vůči ní tak nahý a zranitelný. Strašně blbý pocit.
Nehodlám si připustit, že se takto někdy cítila i ona.

Pustím jí. Nemám v úmyslu jí držet proti její vůli. Nejsem jako Islington.
Povzdechnu si. Ta poslední slova až moc chápu. Je to nepříjemné. Divné. Teď to nebude končit, jak to vždy končilo.
Znáte to... štěstí které máte si uvědomíte ve chvíli, když o něj nepřijdete?
Má krásná čarodějka tu sice stále je, ale to co bylo mezi námi kdysi, co jsem si nevážil a považoval jako samozřejmost, skomírá jako plamínek svíčky.
"Chápu..." Pousměji se. Úsměv smutného klauna.
Nevím co říct. A mám pocit, že veškerá slova to jen a jen ničí. K tomu všemu ještě ten případ, který se zdá být nevyřešitelným a neskutečným.
Hledání klíče od Ráje a na záda dýchající C a V. Taky se vám to zdá jako naprosto nemožné?

Najednou si má jeden vybrat. Zdali bude řešit případ a nebo vztah. Ty dvě věci spolu moc nefungují. Stačí se na nás podívat. Si má už jasno. Měl bych mít i já.
"... vzhůru na to kouzlo." Dodám s obvyklým chrapotem. Poodstoupím od ní. Nechám jí volné pole, ať jde první a následně jdu i já.
Připadám si tak strašně divně. Kdyby jen šel vrátit čas.
Možná by bylo lepší pro nás dva... kdyby jsme se jen nepoznali.

Co se týče kouzlení... Nikdy nevím pořádně co dělat. Takže pokud bude Čarodějka potřebovat pomoc, jsem jí plně k dispozici. Snažím se přitom dělat vše dle jejich pokynů.

Pro anděle mají prý speciální křídlo..

Mlčí a vztyčí se. Přichází ke mně. Ne, ne, ne, udržuj vhodnou vzdálenost! Já se narovnám jako pravítko, rozhodně se přestanu opírat o skříň a nechápavě na něj hledím. Vypadám tak trochu zamračeně. Vůbec netuším, co hodlá říct, nebo udělat. Teď už stojí těsně u mně a omlouvá se.
Přivírám oči.
Dívám se jinam.
Pohled končí někde v jeho rameni. Cítím ho tak blízko. Není to fér. Ani trochu.

"Chrisi..." řeknu tiše, když se omluví.

Nemůžu být dlouho v jeho blízkosti, je to jako s magnetem a elektronikou. Pak prostě přestanou fungovat. Moje tělo přestane poslouchat rozum. Už se to kdysi takhle stalo. A já nechci znovu. Tolik se toho změnilo. Položím na jeho hruď ruku, abych jej mohla jemně odstrčit od sebe.

A on začne další větu. Takovou, kterou tuším, že nemůžu slyšet. Zavrtím rychle hlavou.V duchu ho zapřísahám, aby to neříkal. Bůh je mi svědkem, že jsem prosila velmi naléhavě. Ale on mě neslyšel. Nebo nechtěl slyšet. O jeho schopnostech ještě tak pořádně nemám jasno.

A pak to řekl.

Zjistím, že jsem chvilku zadržovala dech. Zavřu oči úplně. Snažím si ta slova nepřipouštět, i když jsem je tak moc chtěla slyšet. Tam hluboko v srdci, nebo v duši? Nevím, každopádně jedna část se chce cítit blaženě. Ale jak už jsem řekla i jemu, i sobě, teď ne. Teď je případ. Je těžké najít odhodlání najít hlas a poodtáhnout se. Ale to je přesně to, co udělám, co hodlám udělat.

"Jestli to je tak..," řeknu tiše a jsem ráda, že mě hlas nezradil. Navíc polknu tu ošklivou myšlenku, jestli vůbec ví, co to je milovat, když není tak úplně člověk. "Tak k tomu patří o dost víc než jen to, že se ti někdo líbí a chceš ho mít pořád u sebe. Souvisí s tím i to, že tomu člověku věříš, dáš prostor..."

Až v téhle chvíli najdu sílu se od něj poodtáhnout, nebo se o to pokusit. Nechci to dělat moc násilně a kdyby Chris nechtěl, tak mě nepustí.

"A věřit v něj a podporovat ho, ať už si myslíš, že to zvládne nebo ne."

Podívám se mu do tváře. Tohle je ten největší kompromis, kterého jsem schopná a který by nemusel ublížit ani jednomu z nás. Každý nerv v mém těle je v pozoru. Je to jako stát proti nepříteli, ach jaký to paradox.

Našla by se nějaká léčebna pro duševně choré jedince?

Nepřestávám kvůli ní hrát. Ani když ke mně promluví. Jen se na ní podívám, na důkaz toho, že jí vůbec vnímám.
Má pravdu, že jsme byly příšerný pár. Nikdy jsem se nesnažil. Myslel jsem si, že jsem jí získal. A teď? Já nevím co... možná jsem se změnil. Možná mně čarodějka očarovala k lepšímu.
Co se týče té druhé části o těch bojích... sakra, byl bych schopen za ní položit i život. Svět si zaslouží víc takových jako je ona. Naopak ne, někoho takového jako jsem já.

Dohraji píseň ve chvíli, kdy se odmlčí hledajíc vhodný výraz, aby mne neurazila.
To je celá ona. Vždy myslí na ostatní a nikdy ne na sebe. To já bych se jí měl omluvit.
Odložím kytaru. Postavím se na nohy. Tu naši vzdálenost překonám pár kroky. Což možná jsou pouze dva, vzhledem k tomu, jak je kumbál malý.
"Omlouvám se,..." Šeptnu jí do rtů, jak blízko k ní jsem. Jednou rukou obejmu kolem pasu. Jsem přitom připraven na tu facku, kterou si zasloužím. Nebo snad i na cokoliv jiného. Útěk. Slzy.
Nechápu se... nechápu to, že jsem si to prostě dovolil udělat. Ale já nevím... jako kdyby mne ta písnička, kterou jsem hrál svedla k tomu.
"Si... já tě..." Chci jí to říct. Za celou tu dobu, co jsme my dva byly spolu, jsem se k tomu neměl. Říct ty dvě slova a zpečetit svůj osud. Připustit, že je na tomto světě ještě něco dalšího, co bych měl mít rád víc než sebe.
Na sucho polknu. Na malou chvíli se mi snad špatně i dýchá.
"...miluji..." Myslím to vážně. Naprosto vážně. Vím, že bych to neměl vůbec vytahovat. Měl jsem jí prostě nechat jít dělat to kouzlo a pokračovat dál v hraní na kytaru. Jenže já jsem nepoučitelný. Momentálně jsem všechno vsadil do této chvíle a obávám se prohry.
Ale sakra... já jsem to řekl... přiznal jsem si to. K čertu!