Oba dva v léčebně

Vešla jsem jen kousek do toho jeho kumbálku. Neptala jsem se, co udělal, nebo řekl, že ta holka tak utekla. Ale v duchu mě pálila spousta otázek. Řekl jí mým jménem? Chtěl po ní něco neobvyklého? Urazil ji? Chtěla ona něco, co jí on nemohl, nechtěl, dát?

Založím si ruce na hrudi. Jinak bych měla nutkání mu zajet rukama do vlasů, tak jako vždycky, když hrál. Raději jsem mlčela a chvilku tam jen tak stále ramenem opřená o skříň. Nebyla jsem hudební znalec, vlastně jsem nikdy pořádně nevěděla, jaká písnička hraje v rádiu a popisovala je jako tu "co mám ráda" a "jak tam zpívá ten chlápek!" a podobně.

"Chrisi," oslovím jej, i když tuším, že tohle je jeho útěk, to, co by pro mě byla jindy sklenička. "Naštval jsi mě a já nevěděla, co říct. Navíc bychom byli příšerný pár, nikdy nám to nevydrželo..." začnu krátce a sama netuším, kam tím mířím.

"Jsem dospělá a ty mě musíš nechat bojovat moje vlastní boje. Je sice hezké, žes mi chtěl pomoct, ale tohle bylo šmírování, narušení soukromí, chápeš to?" Nevím proč, ale zní to jako kdybych se já omlouvala jemu. Ach jo, to jsem celá já.

"Slibuju, že ti dám šanci si o tom ještě celém promluvit, ale teď to po mně chtít nemůžeš," povím a dívám se na něj upřeně. "Jdu zařídit to kouzlo a domluvit se s hrabětem, aby nám z tohodle nějak pomohl. Můžeš si dát panáka, nebo dál hrát. Ale až se vrátím, doufám, že tady najdu starého Chrise, protože s tímhle ..." Jak ho nazvat, abych ho neurazila? "Já pracovat prostě nemůžu."

Zaváhám, co vlastně ještě říct nebo zda raději mlčet. A tak se rozhodnu aspoň počkat na jeho vyjádření, ale pokud vypadá, že se mu mluvit nechce, tak půjdu připravit vše na zaklínadlo.

Lék na všechno... zahraj si na kytaru

Měl jsem tušit, že to jako pokaždé nevyjde. Prostě se mnou ten chlapák nechce spolupracovat. Jako kdyby ho snad čarodějka očarovala, aby už nikdy nechtěl jinou než jí. Nebo já nevím co.
Byl to trapas. Dostal jsem asi snad poprvé za něco takového facku a utekla. Ani mi neřekla své jméno... i když jako kdyby o to někdy šlo.

Super. Vážně skvělé. Povzdechnu si. Mám chuť do něčeho pořádně praštit. A taky to udělám. Přesně do skříně (kterou tam pochopitelně mám). Způsobí to, že na mne ze dveří vypadne kytara. Hodný Šedivák jí po vystoupení schoval.
A tak si s ní sednu. Nejdřív jí naladím.

Nemohu si pomoct, ale prostě mám jasno, co budu hrát.
Nevím proč, ale tak nějak mne to uklidňuje ve chvílích, kdy nevím co vlastně dělat. Zrovinka v té chvíli, když jsem začal hrát, se ozve zaklepání na dveře.
Není to nikdo jiný než Si. Pravděpodobně má starost o mně. To je celá ona.
"Můžeš dál." Houknu k ní, nepřestávám však v hraní. Písnička, která se k naši situaci opravdu hodí. Apologize od One Republic.
Mlčím a raději hraju. Nevím totiž, co bych jí vlastně měl říct. Nevím vůbec nic. Cítím se tak divně. Nesvůj. A tak prostě hraju. Co se stane, když tato skladba skončí? Začnu hrát další.
Jednou bylo toto období beze slov, pouze o tom, že jsem hrál.
Je určitá možnost, že právě kvůli tomu se mnou Si začala chodit...
... A teď tomu má být konec...

Jak se kouzlí, když chce člověk skleničku

"My spolu chodili, i když jsem asi jediná, kdo to tak bral..." řekla jsem ještě na obranu našeho vztahu.

Ale pak si vezmu ty klíče a rychle se klidím tím směrem. Povytáhnu obočí nad tou větou, že z toho nic nemůže být. Tím chtěl říct, že mezi Chrisem a tou zrzkou, nebo že sex s Chrisem nikdy nemůže končit v těhotenství? Ale proč by se vůbec tím zabýval barman? Asi to první. Vzhledem k tomu, jak ta holka štrádovala dál.

Měla jsem jít do toho pokoje sama. Chtěla jsem. Pro všechny by to bylo lepší. Ale nějak se nemohu přesvědčit k tomu, abych jen tak prošla kolem toho pokoje a nechal tam Chrise trucovat, nebo nedej bože, aby se tam litoval. To mám teď v plánu já.

Dojdu ke dveřím a zastavím se u nich a zaklepu na dveřní rám.

"Můžu dál, nebo chceš být sám?" zeptám se a nesnažím se nakukovat. Aspoň trochu soukromí mu nechám, což se nedá říct, že on by nechal mně. Nebo aspoň to tak zatím beru já,

Místnost určená pro kouzla - Šedivák -

"Rozchod? Dios mío... vždyť jste spolu ani pořádně nechodili. Žádné rande a tak dál. Když se to vezme a kolem, tak jste nebyly pořádný pár..." Šedivák se zarazí. Pravděpodobně hledá vhodná slova. Přesněji se je snaží přeložit ze svého rodného jazyka. "... přátelství s výhodami se nepočítá." Ušklíbne se.
Na to druhé pouze přikývne a čeká až mu sepíšeš vše, co si žádáš.
Podá ti klíček od jedné z místností, které jsou přímo určené pro tyto účely. Tyto místnosti se pro jistotu zamykají. Aby nedošlo k nějakým nehodám. Nebo také k vyrušení průběhu kouzla, v případě že si někdo spletl toaletu.
Na klíčku bylo číslo pět.
"No vidíš... vy dva to potřebujete jako sůl. A jestli si myslíš, že to... něco bude..." Zazubí se a vrtí nesouhlasně hlavou. Následně poukáže na ony otevřené dveře a gotičku venku.
"Nemůže." Šeptne. Raději začne dělat, že něco dělá.
Přesněji utírat prach v poličce, kde jsou láhve z alkoholem.

Místnost pět je hned vedle kanclíku, přesněji dveře napravo, ze kterého stále nevyšel Chris.

Každý se se zlomeným srdcem vypořádává jinak

Je mi naprosto jasné, že jsem se ho tím dotkla. Urazila. Naštvala, nebo tak něco. Vyzařuje to přímo z něj a kdybych já nebyla já, asi by mi klidně rozbil držku na místě. Je to ten pocit zhrzenosti, který jsem už také kdysi cítila. Překvapivě od té opačné strany, že. A že to byl zrovna Chris. Jaká to náhodička.

Nechám ho, ať si to štráduje do díry podle libosti. Jsem za ním sotva dva kroky, takže když do jeho náruče vběhne ta fanynka, vidím to z první lavice. Super. Samozřejmě, že to šel udělat. Na truc, že jsem řekla, že s ním nechci už nic mít. Snad mi tím chtěl dokázat, že on může mít každou.

Dojdu k baru. Zavrtím hlavou. Pousměji se. Nutno dodat, že ten úsměv se celkem i vyvedl, ale byl slabý. Pokrčím rameny.

"To šampaňské raději vypij při jiné příležitosti. K téhle asi nikdy nedojde..." vysvětlím krátce. "Něco jako definitivní rozchod po naší... pauze..." dodám ještě.

"Hm... sehnal bys mi pár věcí? Potřebuju něco vyzkoušet vzadu v jedné z těch místností. Prosím?" zeptám se a to už sepisuji zpaměti na papírek ingredience.

"Taky jsem dlouho nikoho neměla a vážně nepotřebuji poslouchat to, jak si to Chris rozdává s náctiletou... Musím se zaměstnat, doufám, že to chápeš... A neboj, nehodlám mu ublížit. " ujistím ho ještě.

A pak se vyřítí ta gotička. Překvapeně si vyměním pohled s barmanem. Vážně teď netuším, co dělat, chtěla bych tam jít a zeptat se ho, co se stalo, ale po tom mém proslovu? Měla bych se raději zdekovat do té místnosti a dělat, že jsem ji neviděla. Tak.

Cenu za nejdivnější pár dostávají: Magič a opeřenec

Odhodlaně se jí dívám do očí. Potřebuji vědět, jak na tom jsme v naší spolupráci.
Zasáhne mne, víc než jsem si ochoten připustit, její rozhodnutí zpřetrhat po případě společné pouto. Nevím co k tomu říct a tak se rozhodnu mlčet. Nebrečím, protože to tak nějak neumím. Rozuměl jsem jí až moc dobře.
Raději odvrátím tvář. Nastartuji. Rozjedu se k Díře, která už je odsud co byste kamenem dohodili. Mlčím. Pustím na plné pecky rádio.

Když dojdeme na místo určení, zaparkuji na svém obvyklém místě. Řekněme, že jsem dostal své vlastní parkovací místo.
Neobtěžuji se s galantním chováním. Jsem naštvaný? Možná, trošku. Na ní. Na to, že jsem to podělal. Hlavně uvnitř cítím jakési prázdno. Něco tam bylo a prostě je pryč.
Zamířím si to do Díry. A nějak se nezajímám, jestli jde po mém boku Si či nejde.
Potřebuji si dát skleničku. Rovnou dvě. Nebo tři. Pak budu v pohodě. Aspoň v to doufám.

Vážně jsem nečekal, že hned u vchodu potkám jednu ze svých fanynek. Pěknou zrzku kolem dvaceti let v gotickém oblečku, která se na mne hned div nevrhne. Myšleno prosím doslova. Za jiných okolností bych se bránil. Vlastně dělal jsem tom pořád, protože jsem nebyl schopen přestat myslet na Si.
Teď však: Potom co řekla, je problém vyřešen. Nechce se mnou nic mít a já jsem sakra dlouho kvůli ní držel půst.
Takže se to ani nesnažím zakrývat a vtisknu té roztomilé zrzce, jejíž jméno nevím, pořádný andělský polibek.
Vezmu jí následně do náruče a vydám se do svého kanclíku. Co se tam bude dít je snad naprosto všem jasné.

*** Aka PJ ***

"Panáka?" Houkne na tebe barman, kterého si najal majitel. Sympaťák od pohledu. Ital, dlouhé šedivé vlasy sepnuté v culíku, klasický barmanský mundúr - černé kalhoty, bílá košile , neskutečně krásné modré oči a úsměv, který nakazí každého.
Nemusí nikoho přemlouvat a hned se mu každý svěří. Sám má své tajemství. Patří k dětem Noci. Velká většina ho v Díře přezdívá Šedivákem, i když jeho pravé jméno je Fernando.
"Už jsem chtěl otevřít šampaňské a oslavit, že jste zase spolu... a on si po vážně dlouhé době přivede do svého kutlochu nějakou sukni, a to ve chvíli když tu má tebe... nechápu mia bella Co se stalo?" Když někdo jako Šedivák řekne vážně dlouhá doba, je to sakra dlouhá doba. Chris a ženy a dlouhá doba... to nejde dohromady.
Ani teď se z kanclíku neozývají zvuky, které by se měly. Vlastně po chvíli se otevřou dveře dokořán. Polonahá gotička se vyřítí jak velká voda ven.
"Parchant!" Hlesne spíše pro sebe a mizí z lokálu pryč. Nechávajíc vás překvapené a Chrise samotného v kanclíku, tak že je na místě otázka - Co se stalo?

A cenu za nejslibnější kandidátku na opuštěnou kočičí paní získává Sierra!

Nechce jet. Teď má potřebu si to vyříkávat. Já ale ne. Vím, že při takovéhle zlosti řeknu něco, čeho bych pak mohla litovat a co určitě raní všechny v okruhu stovek metrů, co mají tu smůlu a vejdou mi do cesty. Podívám se na něj.

"Vím, že mi budeš krýt záda při řešení tohohle případu, já tobě taky. Neumím nechat lidem ubližovat. To víš. Ale jde jen o tohle případ. Pak je konec. Definitivní. Ty si půjdeš svou cestou znuděného playboye a budeš v Díře, nebo kdekoliv jinde, než jsem já. Já si povedu dál svou kancelář. A ty mi nebudeš dělat zálohu. Nebudeš se ani zajímat o to, na jakém případě dělám. Nepřiblížíš se na půl kilometru. Na to zaklínadlo věci mám, a zvládnu ho bez problémů. Ale jestli ho hodláš vyzkoušet, prosím, ale rozhodně to nebude nic příjemného. Ale do té doby než tenhle případ uzavřeme, se mnou můžeš počítat. Pak šáteček a sbohem. Jasné? A teď jeď."

Odvrátím od něj pohled a zadívám se před sebe na ulici. Pevně stisknu hůl.

Vím, zním příšerně, taky se tak i cítím. Ale on mi sebral sebedůvěru, moji jistotu, že se o sebe zvládnu postarat a taky pocit soukromí. Připadala jsem si, jako kdyby si četl v mém deníku, nebo něco podobného. A já vážně chtěla jen prostě jet a nemuset s ním mluvit o tom, jak mě moc ranil. A tak jsem zaútočila. O moc víc, než jsem chtěla. Skoro hned mě to začalo mrzet, ale bylo už pozdě, slova byla vyřčena a já se nehodlala omlouvat. Musela jsem to vydržet. Kvůli poslední špetce sebeúcty, co jsem ještě měla.

Juhůůů... přidám jí k ceně za Parchanta roku

Nemyslel jsem. V té chvíli jsem jednal. Což je mně naprosto běžná vlastnost. Když myslíš a nejednáš, spoustu věcí ti unikne... takže na svou obranu, kdybych přemýšlel - Si by tu ani nemusela být - nebo bych to nemusel vůbec řešit teď. Kdo ví? Minulost je na nic.

"Nemyslel jsem. Jednal jsem. Protože sakra... Nemohl jsem dopustit, aby se ti něco stalo..."

Zatraceně pokaždé, když jsem s ní, tak se cítím tak divně. Jako ženská která neví co chce. A to mne prostě děsí. Jsem chlap. Zatracenej mužskej.
Opravdu mám šílené nutkání si to i uvěřit. Potlačuji to jak nejlépe se to dá.
Jediné co vím jistě... nikdy nebude ten koho si zaslouží. I kdybych chtěl. Jsem přece anděl, co má černé křídla a je považovanej jako ten zlej. To přece nejde dohromady, abych něco mohl mít s čarodějkou kvalit jaké má Si.

A pak mám prý jet. Nemůžu.
"Ne, Si. Toto musíme vyřešit. Protože na tom bude záležet naše spolupráce v otázce života a smrti... což už byl několikrát onen případ. A hlavně, když ti jde po krku C a V..." Zaúpím. Taky se mi o tom nechce už mluvit. Vzhledem k tomu, že ať se bude snažit ona či já... nepochopíme se. A víte vy co? Ani jeden z nás se nesnaží toho druhého pochopit. Přiznávám se, že to je moje vrozená vlastnost.
"Věříš mi? Ne slovům... ale tomu, že jsem schopen tě ochránit v případě potřeby a že tam prostě budu, když mne budeš potřebovat." Bylo mi jasné, že odpověď bude pravděpodobně záporná. Tak nějak nevěřím ani sám sobě.

A cenu za stalkera roku dostává... opeřenec!

Dala jsem mu další pěstí do ramene. A bůh ví, že kdyby bylo v autě víc místa, tak bych mu ublížila víc. Nebo bych se o to alespoň snažila. Hodně poctivě.

"Ty jsi tak neuvěřitelně sobeckej parchant, Christophere! A vůbec, nejsem malé dítě, abych potřebovala chůvu a pomoc. To je neskutečný. Fakt že jo. Ty, jseš neskutečnej. Jak sis vůbec mohl myslet, že je to přípustné? Abys mě takhle šmíroval?!"

Já fakt neměla slov. Byla jsem tak rozčílená, zmatená a chtělo se mi brečet. Chtěla jsem utéct, chtěla jsem domů k mámě a tátovi a říct jim, že svět pro mě není. Chtěla jsem naběhnout do cesty C a V a nikdy už nic nemuset řešit. Hlavou jsem praštila do opěrátka svého sedadla a zaklonila hlavu a zavřela oči. Slzy se hromadí, ale já je nehodlám pustit ven. Nemůžu si vzít snadnou cestu a nechat to všechno za sebou. Nebezpečí a rozdělaný případ mi v tom brání.

Chvilku mlčím. Přemýšlím. Zoufám si. Gladis Gretchen je nakonec ta jediná věc, co mě udrží v autě. Ani moje nevyhnutelná smrt, ani zamčené dveře, ani nic jiného, jen pohled na její mrtvou tvář, tělo na mém koberci a můj zbabělý útěk.

Nádech a výdech.

O nic jiného nejde.

Jeho ospravedlňování tomu nepomáhá. Spíše mi přijde, že lže sám sobě do kapsy. Rozhodně mě nijak nedojme, jak se snaží pořád tvrdit, že mi ubližuje, i když nechce.

Jedna z těch nejhorším věcí na tom celém je, že ze mě tímhle dělá malou holku, někoho, kdo by se o sebe nepostaral. Ne, i kdyby mě měli zmlátit, okrást a bůh ví co ještě, tak já bych to zvládla. Nějak. Třeba jsem měla tehdy plán!

Další nádech a výdech.

Začínám se pomalu uklidňovat, i když ho stále chci praštit.

"Jeď. Jsme tu jako sedící kachny,"dostanu ze sebe stěží. Ale zní to o dost klidněji a vyrovnaněji než se cítím.

Tomu říkám průšvih

Mohlo mi to vyjít? Možná... kdo ví. Neměl jsem tak skvělého pamatováka. Na to jsem nikdy nebyl. Dokonce jsem byl schopen zapomenout se podívat do diáře.
Když s sebou trhla, pochopil sem, že to není dobré znamení a tak jsem zastavil u krajnice. Nebyl zas takový provoz a tak vůbec.
Ránu do ramene jsem si zasloužil. Možná bych si zasloužil i pár facek... ale ne být nakopnut mezi nohy. To by moje chlouba nerozdýchala... A ani já ne.

"Ano. Sledoval. Už v prvním případě, kdybych nebyl poblíž... tak ti ty chlápci, co číhali v uličce ublíží." Byly to obyčejní zlodějský pobudové, kteří si vyhlíželi dívky aby je mohly okrást a kdo ví co s nimi ještě dělat. Tehdy mne přitom málem nachytala inflagranti, kdybych neměl křídla a v poslední chvíli nevzlétl. Místo toho našla ty pobudy v bezvědomí.
Abych pravdu přiznal ještě co jsem zastavil, tak jsem i zamkl dveře. Znám jí. Jistě by vystoupila z auta a někam by utekla. Za jiných okolností bych jí to nechal udělat... ale teď nemůžu. Teď když jí jdou po krku Cé a Vé.
"Si, nikdy jsem ti nechtěl ublížit... Záleží mi na tobě... Jenže já jsem to co jsem... Nikdy jsem nebyl dobrej. Hodnej. Toho dobrého si ze mně udělala ty... Vždy když jsem s tebou... jenže mám pocit, že v tvém případě nic jiného neumím než ti věčně ubližovat. Proto jsem se stáhl a doufal jsem přitom v to, že ti tak neublížím. Že na mne zapomeneš. A pak si mne našla v Díře... a já se vrátil do starých kolejí, i když to zatraceně nechci." Zkusím to vysvětlit. I když tak nějak není co. Ublížil jsem jí, ubližuji jí a budu jí ubližovat pokud potom všem bude o to stát být v mé přítomnost. Nedokážu to jinak. Jsem přece ten špatnej. Zloduch.
A jestli použije onu plamennou hůl na mně... fajn. Dobře pro ní. Bránit se nebudu. Vlastně si to zasloužím a ona by měla klid.