Odhalení pravdy

"No v případě Moralesové bych spíš ocenila pořádný hasičák..." odpovím s lehkým úsměvem. Jo, tehdy mě tahali z docela velkého průšvihu záchranáři. Tehdy jsem přecenila podlost toho rádoby boháče a nechala se uvěznit v hořící chaloupce. Bohužel ta dívka, kterou jsem našla pod jeho schodištěm - jejíchž jméno vím jen že bylo Sophie - neměla tolik štěstí. Mladá Morálesová "naštěstí" byla toho dne zavřená ve studni za trest. To jí paradoxně zachránilo život.

Ale počkat, kde v tom celém případě sakra byl Chris? To bylo již po té, co jsme se rozešli vlastníma cestami. Najednou jsem sebou trhla a zadívala se na něj.

"Já to věděla! Ty jeden proradnej zmetku!" praštím ho rukou do ramene. A je mi jedno, že řídí a že nás tím můžu zabít.

"Tys mě sledoval? Je to tak? Sledoval jsi mě?! A opovaž se mi lhát!" přimhouřím oči a dívám se na něj. Srdce mi tluče příšerně rychle a mám chuť mu udělat mnohem víc věcí než jen ho praštit do ramene. Svírám pevně tu hůl. Mohl tu dívku zachránit, místo toho zachránil mě... Vyměnil její život za můj. Za můj utrápenej život, co nestojí ani za polámanou grešli.

*Takže ten pocit, že mě někdo sledoval, nebyla jen paranoia. Byl to on. Pozoroval mě! Znamená to, že mě sledoval i doma, pořád? Můžu mu vůbec věřit, když se dozvídám tyhle věci?!*

Jestli si to mohl pokazit něčím ještě víc, než doposud, tak to bylo právě tohle. To, že si hrál na samaritána a mého ochránce, ale zároveň se držel dál. Takhle ze mě dělal tu špatnou, zatímco sám si čistil svědomí od toho, co udělal a za co se nebyl schopen omluvit.

Přeřek: Aneb jak naštvat čarodějku?

"Chápu... a prostě jsem si řekl, když jsem uviděl, že by se ti mohla hodit. Přece v případě Moralesové bys za takovou hůl dala nejen koně, ale půlku království... nebo snad ne?" Zeptám se. Následně se zarazím, neboť si uvědomím jeden fakt. Vzhledem k tomu, že ve všech případech jsem s ní byl, tak nějak nejsem schopen rozeznat který jsem sledoval z povzdálí a který jsme dělali spolu jako tým. Na sucho polknu. Opravdu doufám, že tento byl právě ten správný.
Je naprosto jasné, co by to způsobilo.
Oddechnu si. Naštěstí pokračuje dál v nějaké další přednášce. Na jednu stranu je nesnáším na tu druhou jsem rád, že tomu tak je.
A za malou chvíli budeme v cíli.
Pak mi to dojde... Moralesová... To byl ten případ ve kterém jsem jí tuším vytahoval z ohně a pak jí opouštěl, ve chvíli když se jí ujali záchranáři.
Upřímně doufám, že jí to nedojde stejně tak jako mně.
Sakra! Sakra! Sakra!

Odpovědi, co nechceme slyšet a otázky, které nevyslovíme

Docela mě překvapuje, že se zajímá o runy. Ale tak, oba dva jsme měli dost času na to, abychom věnovali různým koníčkům a zjistili nové okruhy zájmů a přátel. Například já se seznámila se sousedem na konci ulice, taxikář kolem 45 let, co má problémy s klouby. Jednou přišel pro mastičku. Jindy si zase postěžovat na vnoučata, někdy si popovídat o jeho zesnulé paní, a někdy... prostě jen tak. Oba dva jsme měli dost málo společenského kontaktu kromě toho v práci a tak nám to občasné kafe prospělo. Ne, že by v tom bylo něco víc. Ani z jedné strany. To jsem si jistá.

"Jo, jo, chápu, jsi sběratel," zarazím ho, kdyby náhodou chtěl pokračovat, což on stejně nechce. Díky bohu. Ano, jsem zlá, nechci ho nechat mluvit o tom, co on chce, co cítí. Ale ptal se on někdy mě na tohle? Pokud se pamatuju, tak se ptal jen když se mi něco stalo jestli jsem v pohodě, ale city, co chci? Možná tak při objednávce jídla.

"Jo, no, základ takových magických věcí je v tom, že umocňují nebo usměrňují magickou energii tím či jiným způsobem. Přívěšek cos mi dal by měl moc nositele zvyšovat a teoreticky mu poskytovat i jakousi ochranu. Ale překombinování takových přívěšků by mohlo nositele zabít. Takže ne, nepomohlo by kdyby sis jich dal dvacet na sebe. Záleží na tom také kolik magické energie projde tvým tělem. Ať chceš nebo ne, stejně je to limitované nositelem. No a taková plamenná hůl... Ta sama o sobě má magický potenciál a je v ní nahromaděná energie, která inklinuje k ohni. Začíná to už složením samotné holi, až po tvar a způsob vytvoření. No a ta umožňuje seslat oheň, ale hlavně ho vytvořit, s mnohem menší námahou než bys to dělal bez jakékoliv pomoci. Jsou to takové... zlepšováky pro čaroděje."


Moje přednáška se chýlila ke konci, ale já nechtěla ticho. Jenže mě nic rozumného nenapadalo krom otázek jako: A tak proč jsi nezavolala? Proč teď musíš se snažit mi dostat znovu pod kůži? A jak mě zase hodláš zklamat?

"Ale v dávných dobách," řekla jsem tišeji a dívala se z okna. "To bylo jiné. Čarodějové, magická stvoření to bylo jiné. Nepotřebovali hole a tak. Měli takovou sílu, že byli schopni tvořit světy, ovlivňovat hvězdy, oživovat mrtvé a vrátit jim i duši."

Odmlčím se. Taková doba byla pro mě. I bez počítačů a dalších těchle kravinek bych se obešla, ale s takovou magií v ruce? Ačkoliv mám podezření, že to až moc nespolupracuje s křesťanstvím, a tak mám podezření, že ten svět, o kterém jsem mluvila byl někde jinde. Možná jiná planeta, dimenze, vesmír...? Co já vím, třeba ten svět je tady na zemi, jen zanikl a Bůh zachránil co se dalo a ze tmy znovu stvořil světlo. Třeba Bůh byl ten poslední velké čaroděj...

Všemohoucnost a taková síla mě vždy dostane. Velikášství těchto rozměrů mě prostě umlčí a nechá ve vlastních myšlenkách a pomýšlení na svoje drobné schopnosti oproti nim. Většinou to svádím prostě na to, že jsem nikdy neměla pořádného učitele. Určitě bych toho zvládla víc. Ale pozdě plakat nad rozlitým mlékem.

Beznadějný případ

Pozvednu obočí. Taky že jsem ten přívěšek nekoupil. Vlastně vyměnil? Dostal? Nevzpomínám si, jak jsem k němu přišel. Což je vlastně nepodstatné. Hlavně, že to bude snad splňovat svůj účel.
A co se týče té hole... vypadá to, že Si je s ní nadmíru spokojená. Takže za onen výměnný obchod za ní byl nakonec velmi výhodný. To jsem rád.

Právě hráli Aerosmith svoje Crazy, když bylo rádio ztlumeno a zdálo se, že je velice nutné odpovědět na danou otázku ohledně toho, proč se u mne vyskytují tyto cenné kousky. Dobrá otázka. Chápu jí proč se zajímá... ale proč mi ztlumila Aerosmith. Vždyť do teď byla tak nějak mimo. Ošklivý zákon schválnosti.
"Neovládám... pokud nepočítáme tu mou... a taky, že jsem samouk co se týče run." Přiznal jsem. Mně jsou ty magické zbraně vlastně k ničemu. Chytají prach, pomalu jako ty střelné zbraně, které občas vytáhnu ven a vyčistím je. Vlastně nechám je vyčistit odborníkem. Určitě bych byl schopný se přitom zranit.

"Hmmm... nacházím věci a sbírám je. Nikdy nevíš, co se ti bude hodit... A tak nějak jsem stále myslel na tebe..." Na chvíli se odmlčím. Uznávám, že v tom byl i fakt, že jsem tak nějak doufal v to, že to budu moct předat Si a vidět její výraz.
Jenže se musím k něčemu přiznat. To, že jsem k Si nešel s prosíkem o odpuštění, urgentně neznamenalo, že jsem přestal být jejím strážným andělem. V každém jejím případě jsem jí z po vzdálí kryl záda. Jako parťák jsem neselhal a nikdy neselžu. Jako přítel s velkým P, jsem stal na nic. A to byl možná hlavní důvod, proč jsem se neomluvil a hned nepokračoval v tom, kde jsme skončili.
Skousnu si ret. A co dělám vlastně teď?
"A víc se mně na to neptej... protože odpovědi se ti nebudou líbit." Myslím to vážně a zase přidám hlasitost v rádiu, zrovna když písnička finišuje. Tomu říkám pech.
"Takže ty věci jsou funkční... nechceš mi o tom říct něco víc? Abych nebyl ten strašný laik?" Snažím se přejít na jiné téma. Dal jsem jí přece slib, že debatu ohledně nás dvou přesuneme na někdy jindy. Doufám, že to pochopí.
Do díry to je zhruba ještě deset minut jízdy.

...možná mající i nějakou tu naději...

Sotva opustil místnosti, tak jsem s rychlostí a přesností závislého člověka, našla prášky v kabelce a zapila je dřív, než by jeden řekl "Dej-mi-taky-jednu!". A pak jsem se snažila tvářit tak nevinně, jak jsem jen uměla. Úplné neviňátka ucucávající sklenici vody.

"A já ti nic nekoupila.." pokusím se o vtip. Poslední dva dny mi to moc nejde. No nic. Raději jsem vzala do ruky krabičku s tím přívěskem a hned jsem se pustila do vydolovávání. Cítila jsem, že to není jen šperk. Dejme tomu, že čarodějky takovéhle věci vycítí velmi dobře. Nasadila jsem si ho. Tušila jsem jeho vlastnosti.

"Plamenná hůl?" narozdíl od Chrise zním nadšeně. Asi jako kdyby klukovi dali do ruky plamenomet. Což je vlastně pro mě tohle to samé. Sevřu hůl v rukou a začnu si ji prohlížet. Když promluví tak jen přikývnu, ale moc ho nevnímám.

"Co? Hm... jo, jdeme do Díry..." souhlasím a házím si kabelku přes rameno, aniž bych spustila oči z hole.

"Kde k těmhle věcem chodíš? A k čemu ti tady jsou když magii neovládáš, nebo jo?" podívá se konečně zamyšleně na něj v autě. Ztlumím hudbu, aby mi mohl odpovědět.

V tom případě to už sebevrazi nejsou

Ještě aby byla proti. No ne. O útočiště je postaráno.
Musím se přiznat, že kdyby nevešla do Díry na můj koncert a nepřizvala mne k případu, pravděpodobně bych se unudil. Nicméně... momentálně přemýšlím nad tím, zdali by to nebylo lepší. Opouštím svoje doupě, zapomínám na motorku a jezdím broukem. A o cokoliv, že to není všechno.
Nemluvím o tom, že mi půjdou ještě po krku. Stěžuji si? Ano... proč taky ne, když mohu.

Ne opravdu mne její chlácholení neutěší. Taky bych jí přál, aby měla s něčím takový vztah jako já s kráskou... hned by mne pochopila.
Opět něco zabrblu. Víc se k tomu nebudu vyjadřovat.

Povzdech. Zapomínám, že Si je prostě Si. Protočím oči v sloup.
"Pardon… jako kdybych nic neříkal." Dám ruce v obranném gestu nahoru. A raději se přesouvám k trezoru pro nějaké zbraně. Nějakou tu hračku s magií bych tam mít mohl. Aspoň si teda myslím.
Je mi jasné, že toho mezek využije ve svůj prospěch. Dá si ten prášek štěstí.

Chvíli jsem se prohraboval svým arzenálem a neměl vlastně ani nejmenší tušení, co vlastně vzít. Mám sice nějaké střelné zbraně. Přiznám se však, že nejsem zrovna nejlepší střelec a tak jsou tu spíše pro okrasu nebo pro případ toho, že se najde v mém týmu někdo, kdo je schopen je použít.
Zvolím tedy raději chladnou ocel, které rozumím víc. Sadu házecích nožů speciálně vykovaných jsem si připevnil k pásku. Zkontroloval dýku schovanou v botě. K pasu si připevnil menší mačetku, speciální byla v tom, že je pokrytá runami. Přiznávám se, že jsem si jí pořizoval kvůli tomu, jak vypadá a ne kvůli tomu, co je vlastně schopná.
Musel jsem uznat, že v mém případě to je všechno. Akorát budu potřebovat to všechno zakrýt kabátem.
Co se týče čarodějky… už dřív jsem jí chtěl dát na první pohled obyčejný přívěšek s pentagramem. Nicméně slouží dobře, jako ochrana, tak jako dobíječ energie. Nejsem však čaroděj, abych tomu víc rozuměl. Prostě vypadající vycházkovou hůl, jež je údajně plamenná nebo tak něco. Mně však přijde naprosto k ničemu, krom jisté energie vyzařující z ní. Ale tak uvidíme, co na ní Si.
Zavřel jsem raději trezor. Nic lepšího mne nenapadlo.

"Tohle jsem ti chtěl dát už dřív." Podal jsem čarodějce krabičku s pentagramovým přívěškem. Nevím, jestli to bylo pravé stříbro či pouze chirurgická ocel. A vlastně ani netuším, zdali to bude mít nějaký vliv, z čeho je to vyrobené, na použitelnost.
"A toto… je prý plamenná hůl." Pochybnosti byly v mém hlase znatelné. Ale není nutné mi věřit. Jsem laik.

"Vzhůru do Díry?" Pokud neřekne dáma jinak, hodím na sebe ještě černý dlouhý kabát, abych zakryl své zbraně. Vezmu si klíček od brouka, na kterém je přívěšek černé hrací kostky. Tuším dárek právě od Si.

A opět vzhůru ven. Vyvenčit brouka.
Je to poměrně nezvyk nasedat do auta a ne na motorku. Pustím jako první dámu, aby si sedla na místo spolujezdce a sám se následně usadím na místo řidiče.
Mezi asi jedinou výhodu toho auta oproti motorce, by se mohla připsat možnost pustit si rádio. A tak neváhám a naladím jedinou stanici, jež pouští rockové pecky: Jednu pěkně za druhou a bez reklam.
Ode mě do Díry je to přeci jen velký kus cesty.

Sebevrazi, co mají plán

"Dobře, tak tedy budeme v Díře, nejsem proti," souhlasím krátce s tou nejistou možností, že tam jsme v pohodě. Trochu mě uklidňuje, že jsou místa, kam ti dva nemohou. Nejsou tudíž všemocní. A to vždycky člověka trochu uklidní. Ale pak uslyším jeho zvolání. Motorka. A jéje. Sice já si takový vztah těžko k nějaké věci vypěstuji, ale o něm vím, že si k té motorce vytvořil silný - až přehnaný - vztah. Vlastně, když jsme byli spolu, často jsem se sama sebe ptala, koho má raději. Nikdy jsem však neměla tu odvahu to vyslovit.

"Neboj, nikdo ani na ni nesáhne, když viděli náš odchod," pokusím se ho utěšit, aniž bych se zvedla ze židle. Nejsem si vůbec jistá tím, že by to fungovalo. Ale tak aspoň jsem nemlčela.

"Cože?" řeknu překvapeně a podívám se po něm. Cítím se zahanbeně, že mě prokoukl. Byla jsem si tak jistá, že si toho ani nevšimne! Sakra! "Žádný prášek nepotřebuji..." zalžu okamžitě a snažím se tvářit jak dotčeně, tak s nezájmem o tu růžovou pilulku spokojenosti. Ne, ne, raději budu mít díru v hlavě z toho bouchání než abych to před ním přiznala. No jo, jsem mezek.

"Vem co uznáš za vhodné, ty jsi zbraňový specialista," pokrčím rameny. "Ale jestli máš nějakou zajímavou hračku s magií, ráda si ji vypůjčím!" dodám ještě rychle. No jo, vše, co je spojeno s magií mě prostě zajímá.

A s tím doufám, odejde i z místnosti, abych si mohla ten prášek dát. Před ním ani náhodou! To vážně raději budu cítit trpasličí orchestr v mojí hlavě.

Čím více sebevrahů - tím méně sebevrahů…

"Blbost, Si. Ty a stáhnout se? To nehrozí." Chtěl jsem být na malou chvíli naivní a myslet si, že by toho byla schopná. Jenže to by nebyla ona. Spasitelka celého snad světa, který si to ne zrovinka dvakrát zaslouží.

Jestli můj plán zní šíleně? On nejen že zní, ale taky šílený je. Hrabě de Carabas. To rovnou můžeme zavolat na pomoc samotného Drákulu. I když… Tvrdí se, že Mordecai je jeho potomkem.
Zná přísady na kouzlo. To je báječné… a teď prosím tu část s ale…
Něco nesouhlasně zamručím. Přestává se mi to líbit. Hlavně kvůli tomu, že to má něco do sebe.
Do Díry se sice koukat mohou, ale tam stále platí pravidlo neutrality. Nemohou nás tam zabít. Nemohou se nás tam ani dotknout. Dokud jsme tam, nemohou nic.
A ti dva se tomu místu už právě kvůli tomu pravidlu vyhýbají. Navíc by nás majitel Díry jen tak nedal.

"Právě naopak. Díra je nejlepším místem. Kvůli neutralitě tam ti dva ani nepáchnou, aspoň to jsem slyšel. A mám takový pocit, že majitel by měl jisté věci, které potřebuješ, na skladě." Mrknu na ní.
Jestli se mi chce moje doupě opouštět? V žádném případě. Děsím se toho, že mi s ním něco provedou. Zničí ho. Je to sice jenom místo. Mám však pro něho strašnou slabost. Pracoval jsem na něm, aby bylo takhle dokonalé.
Pro Si mám však větší slabost.

Až takovou, že…
"Moje motorka." Vzpomenu si na svou jedinou krásku, když už začínám uvažovat o odchodu, kterou jsem nechal opuštěnou před bistrem v ulici kterou neznám - takže je automaticky pro mne pochybnou. Nemám tedy stoprocentní jistotu, že když se vrátím, tak že tam bude.
Bude na mne čekat… jak čeká poslušný pejsek u dveří na svého páníčka, až se vrátí domů z práce. Chce se mi křičet. Brečet. Vztekat se.
Ale ne před čarodějkou… takže veškeré emoce spolknu. A pak mi dojde, že Si je nějaká divná. Divnější než obvykle.
Ta voda… natočila si jí hned, jak vstala. Kouzlení si vybralo svoji daň. Málem jsem zapomněl, že když po kouzlení se napila vody, vždy v tom byla bolest hlavy. Nikdy nebyla schopná to přiznat a tak jsem pokaždé dělal, že něco důležitého dělám, aby si v mezičase dala ten prášek na bolest.
"Tak si ten prášek na bolest dej. Máš ho nebo ti ho mám dát?"
Najednou bylo téma ohledně motorky zapomenuto. Na Si mi záleží víc než na čemkoliv jiném.
Pojede se tedy broukem. Nechci si zbytečně zatěžovat kouzlením. Bude ho potřeba u Mordecaie.
„Mám odsud něco vzít?“ Myšleno zbraně, jak střelné, tak chladné anebo magické. Měl jsem slušnou sbírku, to se muselo nechat. Od její poslední návštěvy se ještě o něco víc rozrostla.

Sebevrazi jdou dál... dál do králičí nory

Uměla jsem v Christopherovi číst natolik dobře, abych věděla, že je rozčilený. To by vlastně poznal i naprostý cizinec. Ale věděla jsem ještě něco víc k tomu. Nebyl rozčilený pro můj nápad, spíš měl starost a dráždil ho fakt, že to je věc, kterou nemůže vyhrát s přehledem a nedokáže ochránit mě i sebe s jeho obvyklou sebejistotou. Měla jsem proto pochopení. Bylo mi ho trochu líto. Ale ne víc než mě trápila moje bolest hlavy. Její vytrvalost byla otravná.

"Možná a možná, když nebudou mít zaměstnavatele, nebo bude bez peněz, tak se stáhnou..." řeknu důvod, proč si myslím, že je dobré dál pokračovat. Krom toho, že se dosáhne spravedlnosti. Ale to stejně tak nějak bylo zapomenuto v tom, když se najednou zastavil a praštil do čela. Narovnám se a přestanu se litovat na vteřinku. Poslouchám, co ho napadlo.

Odfrknu si.

"I čarodějka jako já ví, kdo je hrabě de Carabas..." odpovím a zaseknu se a polknu další část o tom, že aspoň tohle mě má šílená tetička naučila. O té vědět nemusí. Zamrkám. Zatvářím se pochybovačně.

"Znám přísady i kouzlo, ale hrabě si vybírá, komu se zjeví a komu ne. Ale hádám, že my jsme v tak zoufalé situaci, že přijde. Snad jeho cena nebude až tak vysoká. Protože co jsem slyšela, on vždy až moc dobře ví tu správnou cenu..." řeknu trochu skepticky, ale co. Cesta je cesta, i když je hrbolatá.

"Budu potřebovat pár věcí. A jestli jsou Croop a ten jeho kolega tak dobří, jak se říká, tak by nás tady asi hledali, ne? Doma mám sice všechno, co bych potřebovala, ale tam taky asi budou koukat... Díra taky... Buď můžeme zkusit být rychlejší než oni a nebo si projít seznam přátel, kteří by byli ochotni hned teď nakoupit nějaké pochybné věci a donést nám je někam, kde by nás ti dva nehledali a kde jsme už byli, abychom se tam dostali dalším kouzlem..." podívám se na Chrise na jeho názor.

Čarodějka je sebevrah!

Kývnu hlavou, abych potvrdil její otázku na to, že to jsou nájemní vrazi. Očekávám však, že její následná slova se mi ani v nejmenší nebudou líbit. A tak dál kráčím sem a tam. Čím dál tím mám pocit, že se nacházím v nějaké neviditelné kleci.
Pochopitelně. Co bych tak mohl očekávat, když je to čarodějka sebevrah? Že by pro jednou myslela i na sebe. Fakt, že s tím útěkem má jistou pravdu, nepřiznám. Nějak by se to vymyslelo. Našlo by se něco, co by chtěli zabít víc než Si.

Zatnu zuby zlostí, až zaskřípou. Ta její lehkovážnost. Bojím se, že jí to v této chvíli zabije. Musím se uklidnit, protože pokud bych promluvil, s velkou pravděpodobností bych řval. Nádech. Výdech. A toto opakuji chvíli.
Nevím jak je čarodějka citlivá, ale mám pocit, že má zlost způsobená strachem o ní se pomalu rozprostírá celým pokojem.
"Nevidím je jako mýtus. Bohužel. Oni jsou skuteční. Pravděpodobně za to může magie… ale když je zraníš tak nekrvácí. Nikdo nepřišel na to, jak je zabít dřív, než oni zabijí tebe." To je nejspíše má největší obava. I přestože jsem anděl a jsem schopen se rychleji léčit, tak když mi vrazíte kudlu mezi žebra, na jistý čas mne vyřadíte ze hry. Jenže když to uděláte jim. Raději si ani nepředstavovat.
Kdo by neměl strach z toho, co se nedá zabít? Anebo se tak ani v nejmenší nejeví, že by nějaká možnost byla.
"Možná by se dalo najít něco, po čem touží víc než po tvé smrti. Když jim to seženeme, mohla by se uzavřít nějaká dohoda. Ale vím o nich pramálo." Povzdechnu si. Cítím se tak zoufalý a to se mi nelíbí. Vypráví se o nich zajímavé historky. To ano. Ty vám však neřeknou, po čem touží víc než potom, aby si vás odškrtli z jakéhosi seznamu.
Na druhou stranu, pokud se nemýlím, ve stokách se prý nachází jedna osoba, která by s jistou pravděpodobností o nich měla vědět, jisté informace. Vlastně ví jisté informace skoro o každém.
Plácnu se do čela, že mne ta osoba nenapadla dřív než Islignton. Vlastně napadla. Zamítl jsem jí však z jistých mnoha důvodů: 1) Tvrdí se, že je to mýtus, 2) Je těžké ho najít, 3) Vyšlo by to na stejno - také si za jisté informace a cokoliv žádá jisté službičky Nikdy však ne hned. Vybere si chvíli, kdy je to výhodné pro něj.
Nechává si říkat hrabě de Carabas.
"Zaslechla si někdy jméno hrabě de Carabas?" To jméno je by mělo být známé u čarodějek, sem tam některé za ní šli s jistou žádostí a velké většině vyhověl. Úspěch byl zaručený, cena, i přestože se někdy zdála být nesplatitelná, byla vyhovující. Všichni byli šťastní. Aspoň to se povídalo. Stejně jako Céčko a Véčko působil jako mýtus.
V tu chvíli se zarazím. Si je čarodějka. Možná by byla schopná najít nějaké kouzlo, které by jej vyvolalo či přivedlo sem.
Ne. Opravdu nehodlám připustit, že nám magie zachránila život a také, že jsem momentálně bez ní naprosto namydlený. A že jsem strašně rád, že Si je čarodějka. Naprosto šílená čarodějka a sebevrah v jednom.
„Zvládla bys ho nějakým kouzlem vyvolat?“ Zeptám se jí.
Momentálně jsem se rozhodl, že řešení Mordecaie necháme na pozdější chvíli. Když už nechce Si utéct, vyřešíme jako první tuto záležitost a pak cokoliv jiného. Aspoň v tom by mohla myslet na sebe, a když ne na sebe, tak na nás. Sice nemusím. Ale jdu do toho s ní. Ať to stojí cokoliv.
Nepozastavil jsem se v této chvíli nad tím, že by mohlo její čarování mít nějaké limity. Že po dnešním čarování, na které tak nějak spoléháme, hlavně u Mordecaie, by to na ní mohlo mít nějaký dopad.

***Aka PJ***
O tom vyvolávacím kouzle jsi zaslechla. Pochopitelně, že o tom zaslechla každá čarodějka. Vykládá se jako říkanka v prapodivném cizím jazyce. Nedá se přeložit. Na druhou stranu právě na ní se trénovala správná výslovnost jiných kouzel. Kdo uměl tuto říkanku říct s jedním dechem, byl schopen čarovat. Když se k tomu daly vhodné přísady (ty nechám na tobě – nějaké bylinky), byl úspěch téměř zaručený. De Carabas si prý vybírá, komu se zjeví a komu ne. A potom tu je ten fakt se službičkou, která by se mu dlužila. Byl to jistý risk. Na druhou stranu, co v situaci ve které se nacházíš, není.