Čarodějka zachraňuje situaci!

Moje podložka se hýbala v pravidelných pohybem nahoru a dolů. Takže žiju. To je dobré. Přestanu svírat oční víčka, tak pevně, ale zcela oči neotevřu. Chris promluví. Podložka se zachvěje podle způsobu jeho řeči. Je to on. To je ještě lepší zpráva!

"Dopadla jsem do měkkého, co ty?" odpovím s tváří ne jeho hrudi. Takže jsem trochu huhlala, ale určitě mi rozumí. Otevřu oči a podle nábytku poznám, že jsme tam, kde jsme měli být. Když se rozesměje, tak se mi chce smát taky. Unikli jsme zřejmě skoro jisté smrti. Usměji se. To poplácání si uvědomím až moc dobře.


Poslouchám jeho povídání a jak zase přechází po bytě. Já si dojdu pro sklenici a natočím si vodu z kohoutku. Hlava mi rezonuje písní trpaslíků, co třískají do kovadlin, nebo něco tak podobného. Jistě, zažila jsem horší. Je to ještě snesitelné, ale hůř se díky tomu koncentruje. A je to otravující. Jestli budu čarovat dneska takhle dál, no rozhodně uslyším orchestr v nejvyšším nasazení.

*TO je beztak tím, že to bylo bez přípravy a tak rychle...* hodnotím v duchu a usedám na barovou židličku a pořádně se napiju. Až bude vhodná chvíle vytáhnu prášek na hlavu. Před Chrisem nechci. Určitě by mi zakázal další kouzlení. Ale já vím, že toho dokážu ještě hodně.

"Takže nájemní vrazi, jo?" zeptám se, když domluví. Nelíbí se mi, že chce odejít od případu, ale zatím to na sobě nedávám znám nijak. Opět se napiji.

"Vsadím se, že ti nenechávají práci rozdělanou. A tím spíš, když jsem jim dvakrát utekla. Takže by ani nepomohlo, i kdybych chtěla od případu utéct," řeknu zase a složím prsty kolem sklenky. Dlaně jsem na desce a pouze palce a ukazováčky se dotýkají a objímají sklenku.

Podívám se na Chrise. Podle toho, co jsem mu řekla, mu musí být jasné, že od případu neodcházím. Ani náhodou. Ani kdyby si sundal tričko a použil svoje psí oči. Až tak hodně jsem přesvědčená.

"Hele, Chrisi, nejsou vševědoucí. Možná se tak zdají, ale nejsou. Buď za to může praxe, magie, konexe, štěnice, cokoliv, ale ty už je vidíš jako mýtus. Neví všechno, nejsou všude. Já vím, že jsou nejspíš fakt nebezpeční, ale i takoví hráči se dají nějak obehrát. A já naopak vidím jediný způsob v tom, že budeme pokračovat. Obezřetně, ale rychle dostaneme ty informace k Islingtona. A nejdřív skočíme ukrást upírům tu jejich hračičiku."

Vím, že mě nejspíš považuje za hloupou, ale schovávání se podle mě nemá cenu. Nemáme kam se schovat, upřímně řečeno. A já v tom Gladis nenechám. Celou tu dobu, co mluvím a i potom, se dívám na něj. Vím, že se bojí. A když se jich bojí i Christopher Smith, tak je to vážně třída, ale já prostě nemůžu od toho odejít. I když se sázky zvedají.

Nesnáším kouzla, která nám zachraňují krk...

Mohl jsem si myslet, že to řekne.
K čertu. Takže k tomu Mordecaiovi můžeme připsat ještě C a V. Toto je snad případ století. Povzdechnu si. Snažím se dobře poslouchat Si a její instrukce.

Všechno jsem jí odkýval. Natolik jsem jí věřil. Vlastně v této chvíli bych byl schopen s ní jít na kraj světa a nebo skočit z okna, kdyby to udělala ona.
A tak jsem udělal, co řekla.

Jak já to nesnáším. Poslední myšlenka než jsem byl strčen do čehosi, co pravděpodobně byly dveře.
Upřímně nesnáším ten pocit, který se ještě ke všemu nedá řádně popsat slovy. A tak jsem se rozhodl ležet na zemi až ten divný pocit přejde. Doufám přitom, že to nebude jak minule... dlouhé objímání toaletní mísy.
A pak na mne "přistane" čarodějka. Pěkně si uvelebí na mé hrudi a je na tom snad podobně jako já.
Chvíli mlčím. Nějak se to snažím rozdýchat. Svým způsobem si užívám i přítomnost čarodějky, než mi dojde, že by mohla být i zraněná.
S jasně položenou otázkou - "Jestli je v pořádku?" - po pozitivní odpovědi se začnu smát a poplácám jí v přátelském gestu po zádech.

"Takže Vanderman a Croup. To není nic dobrého... to není vůbec dobré." Pochoduji už sem a tam. Jako lev v kleci. Cítím se už víc sám sebou, což je aspoň jediné pozitivum.
"Někdo tě chce vidět mrtvou. A vybral si na to specialisty... ještě nikdo neunikl živ." Myslím to vážně. Zatraceně vážně. Mám o ní strach a obavy. Vážně začínám uvažovat o tom, že se prostě na ten klíč vykašleme, na celý Ráj a na to všechno a pokusím se utéct. Možná jí nechají být. Ztratí o ní zájem.
Jestli rozhoduji za Si? Ano. Protože jsem snad jediný, kdo chce pro ní to nejlepší.
"Si, poslouchej mně pozorně. Musíme s tím přestat. Musíme utéct. To je jediná šance, jak z toho vyváznout ve zdraví." Celou tu dobu říkám MY, protože to tak myslím. Jsme přece tým. Co se týká jí se týká i mně.
Myslím si, že mne moc dobře zná. Mělo by jí být jasné, že toto nebezpečí je nebezpečí s velkým N. Nikdy jsem to neřešil útěkem, vždycky jsem bojoval. Jenže teď jsem vážně vyděšený.
Panové C a V jsou nebezpeční a číhají snad naprosto všude.
Z jisté paranoie se ohlédnu, zdali se náhodou nedostali sem.
Teď nemůžeme do upířího doupěte, lovit poklad opeřence... doufám, že to má parťačka pochopí a bude na malou chvíli sobec.

Konec plánování a utíkání bez zaplacení

"Nejlepší by bylo se dostat co nejblíže kostelu, asi by bylo lepší, kdybychom to zboží dali našemu okřídlenému informátorovi hned, co to půjde. Kdyby přeci jen nějak chytili naši stopy, tak ať nemáme důkaz v našich rukách..." nadhodím ještě, ale to už sem nesou jídlo.

*Hm, vypadají lahodně jako vždy!*

Nemám sice apetit jako Chris, ale taky se do toho pustím s vervou. Nejlepší jsou takhle teplé, nebo spíše ještě horké. Během jídla nemluvím a jen přikývnu na andělovu větu o tom, že tam asi nějaké zabezpečení bude, ale nikdo neví jaké. Nad další otázkou se ale pozastavím. Proč najednou přešel ke Gladis?

"Vrženým nožem..." odpovím a zadívám se na něj. Jeho pohled mě zavede k těm dvěma prapodivným chlápkům, co jsou tady v restauraci právě u dveří. Rozhodně nevypadají obyčejně, ani jako kdyby šli na oběd. Nemusí mě pobízet dvakrát, abych si na klín přesunula svoji kabelku. Opět to trvalo nějakou chvilku, než jsem onu křídu našla.

"Musíš se dostat na přes stůl ke mně, projít dveřma, jasný? Kouzlo zůstane otevřené dokud se nezavřou..." řekla jsem pološeptem Chrisovi. Pak jsem se odmlčela na pár vteřin. Jestli nás uvidí prchat, tak zakročí, určitě.

*Máme dost velké okno na útěk?*

A pak jsem zahlédla to, co měl na stole jeden z hostí. Pivo. Obyčejné, už trochu zvětralé pivo. Ale viděla jsem v tom chabý plán - ale přeci jen plán - jak odpoutat jejich pozornost, když k čemukoliv přikročí.

"Hned," připomněla jsem se Chrisovi. Sama jsem přiskočila ke zdi vedle mě a nakreslila jakýsi patvar něco mezi oválem a kostrbatou čárou. Myslela jsem přitom na Chrisův byt, pamatovala jsem si ho dost dobře na to, aby se dala vzpomínka vyvolat detailně okamžitě. Dveře se otevřely.

Strčila jsem do nich. A jestli byl Chris blízko mě, tak jsem ho do nich strčila. V rychlosti jsem se snažila si vybavit slovo pro oheň. Krátký pohled po lahvi a tiché zamumlání. Mělo to za účel rozptýlit jejich pozornost, nebo dokonce nutnost pro ně se krýt, takže nemůžou střílet, nebo cokoliv. Snad jsem byla dost rychlá. A pak rychle pryč dveřmi, ještě než výbuch dozněl úplně.

Ve dvou dnech dvakrát utíkat magickými dveřmi. Rozhodně se v nich dost dobře procvičím. Tentokrát navíc s přísadou dalšího kouzla. Upřímně jsem netušila, jestli, popřípadě jaké, to bude mít na mě následky. Ale počítala jsem, že nějak velké nebudou. V tu jednu chvíli jsem prostě nevěděla vůbec nic jen jednala.

A teď si vůbec nejsem jistá kde jsem a zda vůbec dýchám. To co cítím pod tváří je koberec o Chrise, či snad jeho hruď, nebo kaluž vlastní krve? Hlava nějak nezpracovávala vjemy, tak jak měla. Jsem, nebo je už jen moje vědomí...? Zůstala jsem tam? Bojím se otevřít oči.

Plánování.... a setkání s C a V

Mhhh...Jarní závitky s nudlemi. Skvělý nápad. Napadlo mne a tak jsem si i tak objednal, když dorazil číšník. Uvidí se. Když budu mít třeba hlad, tak si dám ještě třeba to kuřecí.

A pak začne to choulostivé téma ohledně mého auta. Které je náladové. Jen něco nesrozumitelně zabrblu.
"Hmm... ano. Tak nějak jsem se snažil tomu místu vyhýbat patřičným obloukem. A vše, co jsem se o něm doslechl jsem řekl." To je jasné ne. Do toho baru bych za nic na světě nešel. Vyhýbal jsem se mu a stejně tam budu muset dneska jít pro něco, co je důležité pro andílka. Jaká nespravedlnost.
Takže kouzlu krom šílené vzdálenosti nevadí počet osob. Super. S tím se dá pracovat.
"Super... Jednal by se o přesun buďto ke mně, k tobě a nebo do Díry. Nic jiného mne nenapadá." Pokrčím rameny. To už se k nám nese jídlo a jak to voní. Stěží se držím, abych nezačal slintat jako pes.
Popřeji dobrou chuť a pustím se hladově do jídla. Musí se uznat. Vybrala dobře.

"Nom... nevím. Jak jsem řekl předtím... Neměl jsem v úmyslu až do této chvíle toto místo navštívit. Nikdy mne to tam nelákalo." Odpovím jí ve chvíli, co dojídám poslední sousto. Neumím jíst pomalu. Ale i přesto v jakém rekordním čase je to jídlo snědené, jsem schopen si ho vychutnat.
"Každý ví, jaký je Mordecai parchant. Takže bych počítal s nějakým zabezpečením pro jakousi jistotu... ale s jakým to je otázka."

S divným pocitem se rozhlédnu po lokále, když o dva povědomé, jež teprve přišli, zavadím pohledem. Vůbec se mi to nelíbí.
Pochopitelně, koho by neznervóznila přítomnost podsaditého mužíka připomínajícího lišáka - řídké mastné vlasy nepravděpodobně oranžové barvy a bledá pleť, oči modré jako vybledlý čínský porcelán. Oblečen v elegantním obleku. Stejně tak byl oblečen i jeho kolega. Vysoký něco přes dva metry a vzdáleně připomínající vlka. Na pravé ruce vymodelované prsteny z lebek čtyř velkých havranů.
Pan Croup a pan Vandemar. Jejich přítomnost nikdy není jen tak a vůbec to není nic potěšujícího, ba naopak, značí to velké problémy končící smrtí. Ještě nikdy se nestalo, že by selhali.
V čínské restauraci vypadali ještě víc jako pěst na oko, než mi předtím v tom baru. Rozhlíželi se po lokále a mám takový pocit, že o nás věděli dřív než my o nich.

Na sucho polknu.
"Čím si říkala, že byla zavražděna Gretchel?" Zeptám se Si a ač mi je tak nějak jasná odpověď. Vnitřně doufám, že neřekne nožem. Znamenalo by to, že v tom mají prsty C a V. A taky, že jejich návštěva bistra není kvůli jídlu z fast foodu, ale kvůli vraždě a objetí na jejich seznamu je právě Si.
"Fajn... teď mi ukaž jak si to kouzlo zdokonalila. Dostaň nás okamžitě ke mně." Zašeptal jsem. Doufal, že mne slyší a rukou zabruslil k noži. I když mi bylo jasné, že proti Véčku a ani Céčku nemám žádnou šanci.
Čarodějce by mohlo být jasné, že je to velmi vážné... přece jsem ochoten tu nechat svou motorku a dobrovolně cestovat. Je to znát i z mého napjatého výrazu. A snad ani nedýchám.
Na druhou stranu nemám ani nejmenší tušení, na co ti dva čekají... na vhodnou chvíli?... vlastně to ani nechci vědět.
No tak, Si, pohni.

Čínské plánování


Jeho gentlemanské chování nekomentuji. Takové věci hodlám jen podporovat a ne na ně upozorňoval, aby se šprajcl a nechtěl dělat pak už nikdy nic hezkého.

"Dej si jarní závitky a k tomu ty nudle..." poradím mu po chvilce přemýšlení.

Ty závitky jsou jedna z mých oblíbených věcí tady. Je v tom i maso, takže by to mohlo vyhovovat i jemu.

"Ale jestli chceš flák masa, tak to kuřecí není taky špatné..." navrhnu ještě rychle, než přijde číšník.

Sama si však objednám ty rolky a kolu k tomu. Dneska pojedu na vlně koly, no fuj..

"Nijak zvlášť domu nepospíchám. Všechno mám s sebou, ale klidně mě tam vyhoď, než dojedeš pro svého broučka," pousměji se na něj jen v menší narážce na jeho autíčko, co se k němu absolutně nehodí. No co, je to můj názor. A taky názor snad všech na planetě. Poděkuji za kolu a přišoupnu si ji blíže k sobě. Přeliji si ji do skleničky a hned krátce upiji. Ne, není to whisky, ani tequila. Ani to hloupé pivo.

"Hm, takže půjdeme naslepo, oukej," přikývnu si pro sebe. "Netrvá to déle než dvacet vteřin, když ho vyvolám. Spíš tak, deset, se vším všudy. A ne, počet osob není takový problém. Ale kdybys chtěl taxíka do Austrálie, tak bychom možná skončili uvěznění někde v meziprostoru, nebo nevím. Nikdy jsem to nezkoušela. Jen tím chci říct, že to má určité limity vzdálenosti, ale tady ve státě to není zas takový rozdíl a problém..."

"Nemají to nějak zabezpečené ten bar? Nebo spoléhají na to, že lidi nejsou tak hloupí, aby se tam vydali..?"

Plánován v Číně?

Vejdu jako první do restaurace. Říkejte tomu jak chcete, starý zlozvyk nebo gentlemanovský komplex. Obojí je svým způsobem správně. Jestli si jinak protiřečím. Ano.

Nejdříve usadím dámu a poté se posadím sám. Není to sice nějaké pětihvězdičková restaurace, ale já si prostě nemohu pomoct.
Mlčky si vezmu jídelní lístek a dlouhou chvíli v něm hledám něco, co by mne zaujalo. Nicméně to má za následek to, že si nevím vybrat a všechno chci. Hlad má velké oči.
"Co mi doporučíš?" Mé první slovo po dlouhé době? Na chvíli vykoukne má hlava, která byla až do této chvíle div ne zabořená v jídeláku.

Když dojde číšník, objednám si to, co mi doporučila čarodějka a k tomu překvapivě opět kolu.
"Takže pojďme vymyslet plán..." Ujistím se ještě, že je obsluha dostatečně vzdálená, aby nás neslyšela. A je mi jedno, že by třeba ani nemusela rozumět. Trpím paranoiu. S ní nikdo nikdy nebudu sám.
"Potřebuješ zajít k sobě? Že bychom se tam svezli hned po jídle. A ještě bych pak skočil ke mně. Vyměnit motorku za auto... skutečnost, že tam někde poblíž baru nechám auto mi ani tak vadit nebude." Ano. Mám auto. Až ho uvidíte, pravděpodobně se mi budete smát. Ale nemohl jsem si pomoct, přišlo mi strašně rozkošné a tak jsem ho musel mít. Až následně, když jsem ho seznámil se Si a ona se mi div nevysmála, jsem v něm skoro přestal jezdit. Koupil si raději svou krásku - motorku a začal na ní balit holky. Mimochodem to auto je Volkswagen brouk v černé barvě. Proto je tak nějak jasné, že mi jeho případná ztráta nebo krádež nebude vadit.
"Nom... jinak pod barem, někde tam jsou schody dolů, dejme tomu ve sklepě budou mít své "pokoje" pracovníci onoho baru. Z jistého zdroje jsem se dozvěděl, že nahoře zase schovávají jisté věci. Pravděpodobně tam by měla být ona andílkova věcička po které tak touží. A krom toho tam jsou místnosti, kterým se opravdu chceme vyhnout." O těch místnostech se zmiňovat více nehodlám. Myslím, že jí tak nějak došlo, že tam se právě starají o chod čerstvé krve do drinků.
Je libo Bloody Mary bez rajčat? Výroba toho je tam.
"Bohužel... něco jako mapu nemám." To už se k nám žene číšnice nesoucí jako první kolu. Opět počkám než odejde.
"Kolik času potřebuješ, abys nás dostala do bezpečí? Myslím to kouzlo... má to nějaké omezení? Nebo udaný počet lidí? A pokud se to přežene, jaký to má dopad na tebe?" Zaplavím čarodějkou spoustu otázek, ale překvapivě rozumný... i když... vždy se ptám na důležité věci.

Čína a drobné plánování

Já se to učila jen z akademických důvodů! A tedy ještě k tomu patří menší důvod a to, že někdy jsou staré čarodějnické věci zamknuté (ano, kupuju občas ve vetešnictví a na netu) a k mojí práci se tahle schopnost hodí. A mně přišlo zajímavé se to naučit. Ne, že bych teď měla chuť se před Chrisem obhajovat, ale já jen... tak.

Podívám se směrem, kde je čínská restaurace, je to sotva 5 minut pěšky, ale znám svého opeřence dobře a vím, že on by tady motorku nenechal.

"Ale jo, vždyť už jdu," kývnu a vezmu si od něj helmu.

Nasednu za něj a chytnu se ho, i když je pravda, že v duchu jsem zaváhala, jestli to je dobrý nápad. Pak mi ale došlo, že jet na motorce bez držení se čehokoliv je ještě horší nápad.

"Na první křižovatce doleva a pak za secondhandem doprava a pak to uvidíš napravo..." popíšu přibližně místo, kde ten fast food je. Nebudu však říkat, že jsem si jej oblíbila a že jsem tam strávila nejeden nedělní oběd.

Plán Bééé... A teď jídlo Čínáááá

Pokrčím rameny. Mně je to svým způsobem jedno. Vlastně jsem řekl, ať rozhodne ona. Takže rozhodla se pro Činu, bude tedy Čííííínáááá.

Sakra. To mne nenapadlo. Povzdechnu si. Už uvažuji nad tím, že vymyslím něco jiného, když se ozve Si. Pozvednu překvapeně obočí. To jsem od ní nečekal. Takže nejen, že to je čarodějka, ale i zlodějka. Mně tu bude něco vyčítat.
"Hmmm... šikovná čarodějka. Si, ty se nezdáš." Uznale.
I přestože se oba snažíme, tak mi to prostě přijde divné. Není se čemu divit. Takové to asi chvíli bude.

"Takže nasedneš?" Zeptám se jí, když si naskočím na krásku. Nevím jak daleko je ta restaurace. Nechce se mi tady nechávat motorku. Rád bych jí měl spíše na očích. V případě, že by se jí někdo hloupě pokoušel ukrást.
"U jídla domluvíme co a jak..." Dodám.
A když nasedá. Objímá mne. Je to divné. Strašně. Divnější než ráno.
Sakra, Chrisi, buď profesionál. Si, tě bude potřebovat schopného a ne někoho s hlavou oblacích. Zatřepu hlavou a nastartuji.
Nechám Si, ať mne nějakým způsobem naviguje. Přeci jen to ona ví, kde se ta restaurace nachází.

Plán Béé

Jsem ráda, že jsme schopní dále komunikovat a bavit se o práci a tak nějak bez toho, abychom se museli dostat do vztahových nížin. Uklidnilo mě to a potěšilo. Pobavil mě už pak jen tím, jak se pustil do té jeho oblíbené pochutiny. Následuji jeho příkladu a podívám se na vlastní měřič času. Měl pravdu, je ještě příliš brzo na oficiální vstup do baru.

"Kousek odsud je tu dobrá čínská restaurace, nebo spíš no fast food. Jestli nemáš něco proti tomu..." navrhnu hned, ale přiznám se, že moc hlad nemám. Přešlápnu na místě a podívám se po něm tázavě, když mi vyloží svůj plán.

"Tím kouzlem se můžu dostat jen na místa, která znám, tedy kde jsem někdy byla. A u Mordecaie, jsem... no nikdy nebyla, takže nás mohu dostat jen ven," přiznám nedostatek mého kouzla. "Ale... naučila jsem se vybírat zámky. Ne, že bych to uměla v rekordním čase, ale zvládnu to," prohlásím s úsměvem. Hádám, že tohle naprosto u mě nečekal. Že bych se dala na učení se něčeho takového.

Co teď?

Nemohu si prostě připustit prohru. To odmítám. Zase si jí získám tak jako poprvé.
Srážka s Andělem. Kdo by věřil, že jí to zamotá s životem? A kdo by věřil, že mne vůbec někdy někdo okouzlí, tak jako ona.
Ale dost. Neumírá. A boj stále není prohraný.
Hlavně to nezkaz! Okřiknu se v duchu. A hledím někam do blba.

Když na mne čarodějka promluví, pochopitelně se leknu. Nemám čisté svědomí. Ale onen hozený pamlsek chytnu.
Měla to být snad zkouška toho, zda-li už jsem schopen vidět pořádně? Kdo ví. Ale bylo to podlé. I když... Pytlík roztrhám, abych se mohl dostat k mňamce.
"Abych pravdu řekl, bohatě si vystačím se svým šarmem." Zahuhlám s plnou pusou dobroty, která ošklivě mizí. Spolknu přitom otázku - zda-li by byla schopná mi vykouzlit nekonečný pytlík.
"Samozřejmě, tak jako vždy." Mrknu na ní.
K tomu co se stalo V pekle se vyjadřovat nemám v úmyslu hlavně kvůli ní. Nechci jí tím ublížit. To už se mi zdařilo předtím.

"Zvu tě na oběd. Stejně máme ještě pořád dost času. Můžeš si vybrat mezi andílkem v kuchyni nebo nějakou restaurací. Výběr nechám na tobě." Napadne mne, když pohlédnu na velké hodiny kousek od obchodu. Je čtvrt na jedenáct. Než něco příhodného najdeme v případě restaurace a v případě mého umu, než něco potřebného nakoupím. To bude nějakou dobu trvat. Takže ano. Teď je čas tak akorát řešit oběd.
Do upířího doupěte se půjde večer. Ve chvíli kdy se probouzejí k životu a kdy se klub otevírá... Teda než se tak nějak zarazím.

"Si... Dokázala by ses tím svým kouzlem dostat dovnitř do toho baru? Nebudeme muset tak čekat na otvíračku. Ve chvíli co budou oni ještě spát... jim ukradneme to, co bylo ukradeno andílkovi." Měl jsem nápad. Mohl by fungovat. Ale nevím jak to má kráska s kouzlením.