A rychle pro drogy! Teda... bylinky...

Rychlým krokem jsem opustila tu knajpu. Zhluboka jsem se nadechla. Hruď se svírala tím divným pocitem a bylo to jako kdybych se topila. Soustředím se teď proto na nádechy a výdechy. Pět, deset, patnáct. Otevřu oči a rozhlédnu se. Svět je pořád ten stejný. Auta bez zájmu projíždí kolem. Lidi raději přecházejí na druhou stranu. Aby - nedej bože - nemuseli pomoct někomu, kdo vypadá, že je na tom špatně. Potřesu hlavou. Chci být cynická. Aspoň na chvilku.

Nemá cenu tady postávat. Raději se rozejdu k obchodu s kořením a přitom prohledávám svou kabelku, kvůli nějakým kapesníkům. Naštěstí mi to tentokrát ani netrvá tak dlouho je najít. Otřu si oči a obličej a zase je to o trochu lepší. O trochu. To, co je dávno rozbité, od té sošky, se tak úplně nespravilo, ale já můžu fungovat. Kolečka se pohybují.

Snažím se nemyslet na to, co řekl, co tím myslel, co jsem udělala já. Cítím se totiž mizerně i kvůli svému odchodu. Nebylo to ode mě hezké.

"Sobecké..."

*Ale někdy musím být trochu sobecká... *

A s tím vstoupím do toho krámku. Prodavačka mě už zná. Přeci jen sem chodím celkem pravidelně. Pozdravím automaticky, věnuji ji krátký společenský úsměv. Koupím si sáček levandule, trochu hřebíčku, dva různé bylinné čaje a kořen exotické rostliny, co by měla pomáhat s problémy se spaním.


*Co by tak pomohlo na upíry ? *

Odolám nutkání se vyzbrojit česnekem a kůly. Ještě by se mi vysmáli. Napadne mě však jiná možnost. Něco, co je otravné pro všechny.

"Máte tu nějaké detergenty v prášku? Zkouším jednu svíčku, co by měla tyhle nepříjemnosti vychytávat ze vzduchu, nebo něco co pálí do očí ..." usměji se na prodavačku. Občas mám divná přání, ale pak jí řeknu vždy výsledky a zajímavosti. Už si na mě zvykla. Snad.

Automaticky jsem se podívala z výlohy ven. Stál tam. U motorky. Žaludek se mi krátce stáhl. Byla jsem ráda, že tam je, ale znamenalo to, že si musíme možná něco vyříkat. A nebo taky ne. Usmála jsem se s pohledem na dobroty, co tu prodávali. Lékořice a sušené plody a další věci. Do svého nákupu jsem přibalila i tohle. Zaplatím a můžu jít zase ven.

***

"Ještě by to chtělo slunce za zády a byl bys jak vystřiženej z katalogu ženských pod článkem o motorkářích..." řeknu místo pozdravu a krátce se usměji. "Chytej," dodám a pak sáček s jeho oblíbenou dobrotou mu obloukem hodím.

*Nechceš nic řešit. Prostě to nechceš řešit...* zapřísahám ho v duchu a svůj drobný nákup schovám v kabelce.

"Ber to jako úplatek. Musíš mě z toho baru dostat živou."

V pekle aneb Pekelně jsem to posral

Co jsem čekal? Proboha, co jsem jen čekal?
Možná maličko jsem doufal, že se mi vrhne kolem krku a odpustí mi. Ne. To byla ta největší hloupost.
Neuvědomoval jsem si, jak moc jsem jí tím ublížil. A i teď to jde těžko si to připustit. Svou chybu.
Zatraceně.
Neměl jsem slov. Nechal jsem jí mluvit. Dokonce jsem jí i nechal zaplatit útratu a k tomu všemu odejít. Seděl jsem na prdeli. Neschopen sebemenšího pohybu.
Už jsem začínal vidět pořádně. Takže jsem se příchodu číšníka tolik nelekl.
Položil přede mne sklenku se zlatavým obsahem.
“Toto se bude hodit. Ale nepočítej s tím, že to je na sekeru.“ A s tím odešel. Vzal si přitom peníze, které tu nechala Si.

Chvíli jsem si prohlížel sklenku, jako kdyby to byl momentální středobod vesmíru a vůbec naprosto všeho. Objal jí celou svou rukou. Nadzvedl s úmyslem jí přiložit k ústům a vypít. Jenže to z nějakého záhadného důvodu nešlo. Nemohl jsem to udělat kvůli té šílené čarodějce, ke které jsem si slabost připustil ve velmi nesprávné chvíli. Odložil jsem plnou sklenku. Vytáhl z kapsy peněženku. Zaplatil hostinskému za to nehoráznou sumu a zmizel. Sklenka zůstala netknutá.

V hlavě mi zněla její slova, jako nějaká vzdálená ozvěna. A hlavně ta jedna část: „Miluju tě, byla jsem ochotná pro tebe projít peklem..." Stále dokola. Jako když se zasekne gramofonová deska.
Chytil jsem se za hlavu. Srdce mi bušilo. V hlavě takový ten podivný nepříjemný tlak. A pocit, že se vám do plic nedostává kyslík.
Nějakým prapodivným způsobem jsem se dostal k motorce. Na kterou jsem nasedl.
A chvíli čekal.
Co teď? Co zatraceně teď? Neměl jsem ani nejmenší tušení. Zalitoval jsem toho, že jsem si některé skutečnosti připouštěl tak strašně pozdě a v nehodících se situacích.
K čertu…! Nastartoval jsem motorku a vydal se do obchodu s kořením, o kterém jsem věděl, že ho navštěvuje.
Ne, Si. Nevzdám se tě. Já si tě vybojuji zpátky.

Zastavil jsem před obchodem. Jen nahlédl přes výlohu, abych se ujistil, že tam je. Což také byla. A zůstal venku stát u své motorky.
Celou tu dobu jsem přemýšlel nad tím, co vlastně říct. Jak se k tomu co se stalo V Pekle nevracet a jak zatraceně být ten profesionál. Je to obtížné. Neskutečně.
Ale já to zmáknu… jako s tou sklenkou.

V Pekle s pekelným dilematem

Sotva on začínal trochu vidět, mě se to vidění začalo rozmazávat. Ne, že bych ztrácela zrak, jen se mi oči začaly zaplňovat slzami. A to jsem vlastně ani netušila proč. Tedy, bylo jasné, že za to nějakým způsobem může Chris. Ale logické myšlení dál tímto směrem vážně neproběhlo. V té chvíli se mé tváře dotýkaly jeho prsty a já se kousla do rtu, abych nevzlykla.

"Prosila jsem tě, abys tohle nevytahoval, dokud není uzavřený případ," řekla jsem tiše. Uhnula jsem tváří do strany. Ne, jeho prosbě jsem nemohla vyjít vstříc.

"Je to od tebe nefér, Christophere, abys věděl. Ty ses totiž nemusel ani omlouvat, stačilo se jen objevit, projevit zájem a já bych tě pustila dál. Miluju tě, byla jsem ochotná pro tebe projít peklem..."

Nějakým záhadným způsobem jsem zvládla mluvit tiše a nekřičel, i když Bůh ví, že to je přesně to, co jsem chtěla.

"A tys prostě musel jít za svým, i když jsi věděl, že budu proti. A pak jsi nebyl schopnej ani zvednout pitomej telefon. Napsat krátkou zprávu s omluvou. A teď, když jsem skoro za tím vším, tak se zjevíš zase v mém životě a začneš mluvit takhle jako kdyby ti to celé ublížilo tak jako mě."

Ruku na stole jsem měla zatnutou v pěst. Vážně jsem se držela, abych se nesesypala úplně. No jo, ženské a hormony a sladká slova, člověk nikdy neví, co to v nich spustí. Sama jsem netušila, že mě to tak vezme. Drtila jsem o sebe zuby. Jak ráda bych věřila opět tomu, co říká. Té iluzi o nás. O naší budoucnosti.

"Já už znova nemůžu a nechci tím projít. Takže tě prosím. Znovu. Tohle neřešme dokud není po případu. Teď se musíme soustředit na něj. A já si potřebuju být jistá, jeslti jsi v tom se mnou a nebo ne. Nebudu ti mít za zlé, když od toho odejdeš, ale musíš se rozhodnout. Dnes. Teď."

Vytáhnu z kabelky zmuchlané peníze a nechám je na stole.

"Teď odejdu. Půjdu do obchodu s kořením a alternativní medicínou. Koupím pár věcí. Když tam přijedeš, tak s tebou budu dál počítat, když ne, můžeš se mi ozvat po případu, nebo vůbec. To je na tobě..." řekla jsem tiše a po tváři se mi řinuly slzy. Hřbetem ruky jsem je otřela. Zvedla jsem se a měla jsem v plánu udělat přesně to, co jsem řekla.

Kola v pekle bez alkoholu

Pochopila to? Vážně? Tak to je mnohem lepší než já sám. Protože se nechápu.
Andílek má totiž pobouřený hormony a chová se hůř jak ženská.
Nebo si nechce připustit jistý fakt. To, že pomalu přestává být parchant.
Zatřepu hlavou. Moc myšlenek na jednu hlavu.
Nepochopila to. Dojde mi po jejich slovech. Povzdechnu si. Podívám se na ní. A zdá se, že se mi pomalu vrací zrak. Všechno je zatím takové rozmazané a má divné tvary. Nicméně vidím tu čarodějku, díky které nevím, kdo jsem a co jsem.
A já nevím… jestli jsem se změnil. Pochopitelně že ano. To si vám tak nakráčí do vašeho života po pěkně dlouhé době, kdy pomalu přicházíte o naději, že by to někdy mohlo být možné. Udělal jsem blbost. Tehdy jsem si myslel, že to byla správná věc. Svým způsobem byla. Nicméně i přesto jsem musel tu sošku prodat.

„Ale stalo, Si. Krucinál, není to otázka včerejšího dne… ale taky té doby, co jsem provedl tu hloupost a ty si zmizela. Vím, mohl jsem ti napsat. Omluvit se… Jenže…“ Jdu s kůží na trh. Měla by si toho sakra vážit. A chápat, jak je to pro mne těžké vůbec to všechno kolem.
“… já jsem prostě takový. A i teď mi to dělá problém. A ty prostě…“ Jak to vlastně říct? Co říct? Jindy to vím. Jsem mistr slova. Proč tomu tak není u ní a právě v této chvíli?
“… nemám slov. Jsi tak roztomilá, kouzelná a zranitelná. A vlastně naprosto drsná tou svojí povahou.“ Natáhnu k ní ruku s úmyslem jí pohladit a doufat, že se mi to podaří. Nevypíchnu jí přitom oko. Je to přeci jen stále šmouhatá čarodějka.
“Ehmm… myslíš, že bys mi mohla pomoct, teda pokud chceš… rád bych tě políbil… a jsem momentálně handicapovaný a vidím tě jako šmouhu. Roztomilou šmouhu.“ Chvíle napětí. Pochopitelně ani nedutám a čekám na její rozhodující reakci. Vlastně bych i pochopil, kdyby mi vlila do obličeje mou kolu s ledem a odešla s tím si hledat jiného partnera.
Jenže já to myslel upřímně. A tak vůbec.
Sakra je strašné si nebýt jist situací. Nebýt v sedle. Být ten posuzovaný.

Na skleničce koly s andělem


Jeho komentář o ležení v knížkách jsem ocenila krátkým ušklíbnutím. Bylo mi jasné, že Chris by se neučil, ani kdyby musel. Kdyby kupříkladu měl jít k maturitě, tak by ji uhrál na svůj sladký úsměv. Takový typ lidí jsem neměla ráda na střední. Pak jsem se naučila přes to přenést. Ani tato schopnost jim nezařídila naprosto bezchybný život. Nakonec se jim díky tomu naopak zhoršil.

A pak se znovu omluvil. A ještě se zatvářil nejistě. Ne, já ho vážně nepoznávám. A to se stalo ze včera na dnes. Že by nějaký vedlejší účinek oměje a nebo dalších kytek, co jsem včera otrhávala a sušila nebo louhovala...?

"Nic se nestalo. Pochopila jsem to," odpovím a pokrčím rameny. "Jsme v pohodě, kolegové, počítám s tím, že mi kryješ záda. Ty můžeš počítat, že já je kryju tobě. A ne, nebude to platit i pokaždé, co se opiješ a budeš chtít dotáhnout domů. To můžeš jen tak... jednou do půl roku," odpovím a konečnou částí věty se to snažím zlehčit. Pousmála jsem se krátce. Setřela jsem prsty ze skleničky kapky. Přece jen nakonec mu přeci šlo jen o pobavení, když ji políbil. No, přiznala jsem svou naivitu. Jsem velká holka. A proto jsem se raději hodně napila koly, abych neplácla ještě něco a taky abych měla důvod se mu nedívat do očí.

Nad kolou... a ještě s ledem... bez alkoholu... = Nemocný

Křídlatej? No to je mi teda přezdívka. Čarodějka zní dobře. Ale křídlatej. To už mne rovnou může nazvat opeřencem a tak podobně.
Povzdechnu si.
Nevím proč, ale nějak se mi nelíbí, že přemýšlí potichu. Je to takové jiné. Nevím co si myslí. A cítím se z toho poněkud nesvůj.

Mezitím co mi vypráví o tom co dělala, usrkávám tu hnusnou věc bez alkoholu a potlačuji mávnout na číšníka, aby mi tam kápl trošku alkoholu.
"Brrrr... ležení v knížkách." Otřepu se nechutí. Nikdy jsem se nerad učil. A vzdělávací literaturu jsem obcházel obloukem. Knihy mám však rád. Dokonce se v mém bytě dají najít knížky. Povětšinou to jsou však nějaké komixy, sci-fi a fantasy literatura.
A pak se obrátí pozornost na mne. Jak podlé, čarodějko. To si budu pamatovat.
Nehodlám jí mluvit o svých milenkách. Bylo jich pár. Možná dvě či tři. Málo? Ano. Moc málo. Byl jsem a jsem svůdník, ale prostě to nějak nejde. Od té chvíle, co se stal ten jistý incident a já se přestal bavit se Sierrou.

"Ehmm... pomáhal jsem v Díře. Když se našla nějaká ta dobře placená prácička, tak jsem jí přijal. A pak ta kapela... nic moc." Pokrčím rameny. Takže vlastně svým způsobem taky strašně nudné na to, že jsem anděl a měl bych mít svůj dlouhý život nějak víc záživný.

"Včera jsem se choval jako hlupák. Promiň." Slovo omluvu řeknu i k svému překvapení.
Heh? Začínám uvažovat nad tím, že mi tam do koly přimíchali i sérum pravdy. Ale je fakt, že mne to mrzelo. Navíc včerejšek byl takový moc divný vzhledem k tomu, že jsem jí předtím políbil a řekl, že mi chybí. A následně jsem v tom bazénu byl takový odměřený.
"Stále v pohodě? My dva..." A raději jsem spolkl další slova a pořádně si lokl koly. Zaúpěl nad tím, že tam není velmi hodící se alkohol.

Hodinka pravdy nad kolou

S chutí k alkoholu jsme na tom podobně. Já sice nemám tu výmluvu, že jsem anděl, ale říkám si, že je to potřeba na pročištění mysli. Například. Ono se těch důvodů a obhajob najde hodně.

"Jen přemýšlím, křídlatej,"odpovím mu a pokrčím rameny. Kdybych mu řekla do očí, že se divím, co se s ním stalo, tak by se urazil, nebo hůř, vrátil by se k předchozímu chování. Příliš upřímnosti taky není dobré. A navíc, on lže taky, takže o co jde? Ale já do jeho průhledné lži nehodlala rýpat. Je to jeho rozhodnutí.

A pak se vrhl dohánět ten čas, co jsme spolu nebyli. Najednou bylo pozorování bublinek v kole a plavající led naprosto fascinující podívaná pro moje oči. Tímhle mě zaskočil. A já zaskočila sama sebe tím, že jsem nevěděla co říct.

"Ale tak, pořád to samé, občas nějaká práce, ležení v knížkách, zahrada, a tak..," vysoukám ze sebe trochu se studem. Kéž by byl můj život trochu zajímavější! Tedy, většinou mi to takhle vyhovuje, jen když se ptají rodiče a nebo Chris, tak bych si přála zažívat něco dobrodružnějšího. A Chris asi tuší, že ležení v knížkách znamená spíž studium a sběr informací, než obyčejná oddychová literatura.

"Spíš povídej ty... Copak dělají andělé, když zrovna nezakládají kapely a neřeší s čarodějkou případy?" zeptám se raději jeho. A doufám, že vynechá seznam milenek.

Posezení nad kolou... uíííí!

"Já taky nejsem alkoholik. Můžu já za to, že mi chutná?" Pronesu lehce dotčeně. Zeptat se mně na to, kolik toho denně vypiju, asi by to neskončilo u jedné sklenky. Na druhou stranu mám krásnou výmluvu na to všechno... Jsem anděl.
"Mmmh..." Co k tomu jen říct.

Vůbec se mi nelíbí jak se na mně kouká. Nevěří mi. Ona mi na mou duši nevěří. Cuknu sebou.
"Copak se ti nelíbí, čarodějko?" A ano, už jsme zase u toho oslovování. Nemá se tak na mně dívat. To jí ještě někdy připomenu.

"Jo, já vím, že mohl. Ale řekl jsem si... že přeci jen bude chutnat panák po dobře odvedené práci lépe než tento." Nepřiznám si, že to je tak nějak hlavně kvůli ní.
Obrat o 180 stupňů chlape.
S jistým odporem ve tváří, jež je vidět na malou chvíli se napiji koly, než vykouzlím jeden z hraných úsměvů. Kola není zas tak špatná. Chybí jí tam jenom panák něčeho silnějšího.
A ano. Opět hodlám tvrdit, že nejsem alkoholik.

"Co jsi vlastně tu celou dobu dělala?" Opravdu mne to zajímá. Myslím pochopitelně tu dobu, než jsme se naposledy viděli. Co se týče mne. Já se flákal povětšinou v Díře a pomáhal šéfovi. Sem tam jsem vzal nějakou tu službičku, která byla dobře placená a založil kapelu.
By mne zajímalo, jaký měl náš koncert úspěch. Se zájmem v očích jsem sledoval Si. A čekal na to, co mi pěkného poví.
Možná jedná část mne doufala, že jsem jí aspoň trošku chyběl.

Posezení v Pekle u koly s ledem

"Nehodlám praktikovat černou magii, nebo používat k tomu vlastní krev, tohle jsou kouzla bez vedlejších účinků," trvala jsem na svém. Vůbec mi totiž nedošlo, co myslí. To, že kouzla spotřebovávají životní energii toho, kdo je používá, jsem brala jen málo na zřetel, přece jen mě to zatím nezabilo a vždycky to zatím dopadlo dobře. A šlo jen o mně, tak jsem měla tendence to zlehčovat a... zapomínat.

"Jo, kolu s ledem, stále zastávám názor, že nejsem alkoholik.." pokrčím rameny nad jeho překvapeným výrazem. "Ale klidně si dej tu whiskey, mně to nevadí."

A tohle byla lež, dámy a pánové, tedy tak trochu. Asi by mě to lákalo, ale nějak bych to zvládla. A pak se začal chovat mimo rámec svého obvyklého postupu. Překvapeně jsem se na něj podívala. Taky trochu tázavě. Obvykle se takhle neomlouval. Vlastně se omlouval jen zřídka. Přeměřila jsem si ho pohledem. Přiznávám, že jsem mu to moc nevěřila, čekala jsem nějakou zradu. Omráčí mě, půjde tam sám... a takové věci.

"Mohl sis dát toho panáka..." namítla jsem, ale asi v mém hlase bylo znát, že mě to potěšilo, že drží partu, tak jako by se řeklo.

*To se od včera tak změnil? *

V pekle jako doma

“Nečertím se na kouzla. Já jen… pokaždé to nese nějakou cenu.“ A já si nepřeji, abys někdy za to nějakou platila. Aby se ti stalo cokoliv špatného. To už jí nahlas neřeknu. A nebudu jí připomínat jisté její práce, kdy to s kouzlením přehnala a pak byla vyčerpaná, což jí málem stálo život, kdybych do toho nezasáhl já. Nebudu jí to připomínat, jak jsem jí to obvykle připomínal. Nechci to teď zbytečně připomínat a nechci, aby mi za to děkovala. Což vlastně ani nedělala. Nebo jo?
Důležité je, že je v pořádku a tady se mnou. Udělám vše proto, aby tomu bylo tak i v této chvíli. No ne. Je to přece můj sexy parťák.
A ne. Nepřiznám si, že když jsem to podělal naposled a tu dlouhou dobu, co jsme se neviděli tak jsem si uvědomil jisté věci a byl ochoten si připustit, že bych s ní mohl něco i vážněji mít než to co bylo doposud.
Ale teď řešíme přece případ. Nemůžu, bohové, řešit i vztah.

“Kolu s ledem?“ Povytáhnu obočí. Možná bych k tomu něco řekl a rýpnul si. Naštěstí v čas si uvědomím, jak to má s alkoholem a kouzlením. A taky, že se nám to bude nakonec šíleně hodit.
“Dobrá volba…“ Zarazím se. “Nevadí, že si dám sklenku whisky. Nebo bude lepší, když si dám taky kolu?“ Sám sebe překvapím. Pomalu objevuji další nové věci, které bych byl schopen pro ni udělat, kdyby si o to řekla.
Stárnu. Není se čemu divit, když už mám něco přes sto let či dvě stě let. Kdo to máš počítat? Já pochopitelně, že ne.
“Promiň, že jsem tak blbě reagoval na to s tvýma kouzlama.“ Jsem nemocný. Omluvil jsem se a připustil jsem chybu na své straně. Musím být nemocný.

“Tak co to bude?“ Musím uznat, že ten chlápek ví kdy přijít. Pořádně si nás prohlédl, jako kdyby měl na očích rentgenové brýle.
Dvakrát kolu s ledem. Objednal jsem. Dřív než stihla Si. Na mé tváři hrál úsměv od ucha k uchu. Takový úsměv, který je schopen všechny odpálkovat nebo i takový který způsobí velkou většinu rvaček. Naštěstí to byl ten první případ a fakt, že je moc ráno.
Obsluha protočí oči v sloup a velmi neochotně se přesune zase za bar, aby hrábla do nápojové ledničky. A připravila nám požadované pití.
Doufám jen, že do toho nenakluše.
A ano kolu. Bude lepší když budu oslavovat po dosaženém úspěchu. Tak si to lépe vychutnám. No ne?