V Pekle

"Já se ptala z čistě akademických zájmů, války rozpoutávat nehodlám," odpověděla jsem mu, ačkoliv těžko říct, jestli jsem to myslela vážně. Ani já to nevěděla. Není to vražda, jen oslabení moci a možná jedna malá nakládačka. Jo, nastavovat druhá tvář mi moc nejde.

"Jo, to víš, odčiňuju TVOJE hříchy, mrzáku," rýpla jsem si zpět do něj. Ale to už jsme vešli do Pekla. A že to tam smrdělo příšerně. Ušklíbla jsem se a nakrčila nos, tenhle smrad teda fakt nemusím, ani trochu.

"Hele, nevím proč se tak čertíš na kouzla. Prostě je to má schopnost, stejně jako tvoje vábení nebo nevím, křídla," opáčila jsem a zavrtěla hlavou. Začínal mě tím trochu už štvát. Jako kdybych měla lepru nebo tak, sotva začnu používat kouzla.

Pobavila mne jeho pobídka k tomu, abych našla stůl, kde budu sedět u zdi.

*Stará se o mně a chce mě chránit. Asi měkne. Nebo si potřebuje dokazovat, že je silnější...*

Neusmála jsem se, ani trochu. Byl jsem na něj naštvaná. Trochu. Vím, že to brzy přejde, ale pro teď jsem nehodlala ustoupit. Zatím. Dovedla jsem ho k jednomu ze stolů a sedla si naproti němu. Ano, bylo to na just. Hold neposlouchám na slovo.

"Kolu s ledem," odpovím. Je to sladké a chladné, bude mi to muset stačit. I když ta sklenička by vypadala vážně skvěle v mojí ruce. Ale čaruje se mi lépe střízlivé. A čarovat budu muset. Takže jsem rozhodnutá. Zatím. Sakra, nějak si přestávám být jistá sama sebou. Samé zatím se mi honí hlavou.

Z kostela do Pekla

Cože? Ta její otázka mne vážně zaskočí. To bych do čarodějky neřekl, že je takto pomstychtivá. O to víc se mi líbí. I přestože bych moc rád, aby udělila tomu hlupákovi lekci, to nepůjde. Jsou tu jistá pravidla mezi našimi stranami a toto by mohlo vyhlásit jakousi válku.
“Ne, Si, ať tě to ani nenapadne.“ Myslím to vážně. Naprosto vážně.
“Mohlo by to vyhlásit válku… a už tak je to s tím mírem na křížku.“ Jestli jim všechno projde? Samozřejmě. Proč by ne. Jsou přece „ti hodní“ ne.
Budu raději myslet na něco příjemného. Například na ten bar. Na sklenici dvacetileté whisky. Hmm… Jop. To by šlo.
K tomu, že moje motorka není zas tak všemocná, se nemám v úmyslu vyjadřovat. Má pravdu. Kráska mi sice zachránila zadek z mnoha problémů, ale z upířího doupěte díky nezmizíme tak rychle. To bychom museli vlastnit auto jako je KITT.

“Díky. To je tak ohleduplné, pomoct mrzákovi. Určitě za to budeš mít dobrý skutek.“ Zazubím se. Nemohl jsem si to odpustit. Nechal jí navést do baru. Je mi jasné, že to bude pro ni obtížné si tu sklenku nedat a já jí budu zřejmě dělat chutě. No a co. Její boj.
A pak spustí to své přemýšlení nahlas. Povzdechnu si, kouzlo skleničkového okamžiku je pryč. To jsem ani nestihl vejit dovnitř do baru a sklenku si objednat.
“Nemám nejmenší tušení, co by to mohlo být. Ale tyto věci povětšinou září. Takže prostě když uvidíme něco zářivého… tak budeme vědět co to je.“ Povzdechnu si. S tím kouzlem to není vůbec špatný nápad, ale nechci se na to zrovna spoléhat.
“Stačí, že budeme řešit kouzlem ten přesun.“ Nemělo to být nic útočného. Nemyslel jsem to špatně. Tedy pokud to tak vyznělo.
Spíše mi šlo o její blaho. Ne nadarmo se říká, magie má svou cenu. Navíc když to bude zářit, tak to prostě poznáme. Nebo ne?

Neměl jsem v úmyslu v tom rozhovoru pro tuto chvíli dále pokračovat a tak jsem otevřel dveře baru, slepě po hmatu. Bylo otevřeno.
Přivítal nás už v totu chvíli cigaretový oblak. Tak to mám rád.
Co se týče zákazníků v lokále, byly tam tak čtyři takový normální ochlastové hrající poker a týpek za barem – jasný bouchač od pohledu. Dle tetování zřejmě měl něco už za sebou, pravděpodobně si odseděl i za katrem.
Jestli jsme tam vypadali jako pěst na oko a budou na nás díky tomu zírat po celou tu dobu, co tam budeme? Ano.
Pozdravil nás bouchač pokynutím hlavy a dělal, že něco dělá. Klasika.
“Mohla bys prosím zvolit stůl, kde jsi chráněna zdí a vidíš na celý lokál?“ Šeptl jsem k mému momentálnímu zraku.
Stůl se takový naštěstí našel. Vždycky se najde. Občas se, ale stává, že na takovém místě už někdo sedí. Což nebyl momentálně náš případ.
“Víš, co si dáš?“ Zeptám se jí potěšeně. Já to totiž vím.

Z kostela do baru

Povytáhnu obočí. Takže on umí takové super triky. Nepřijde mi, ale by je kdy na mne použil. Za to má u mne plus. A to neví ani jak velké. Šarm je něco jiného než někomu násilně ovlivňovat myšlenky. To je prostě pro mě jasná červená.

"Jde o tenhle kostel přímo, nebo kostel obecně? Protože jestli mě naštve, znám pěkný trik, jak odsvětit svěcenou půdu," zeptám se s pohledem na kostel. Moc se mi tam zpátky nechce. Ale nahlas o nepřiznám. Ani náhodou. To si raději probodnu ucho, nebo tak něco. Jeho oslepnutí naštěstí znělo dočasně, tak jsem to už nerozebírala.

"Ano, myslím, jak jinak se odtamtud chceš dostat příšerně rychle? Tvoje motorka není zase tak všemocná," obhajuji si svůj plán. A vím, že on se s tím začíná pomalu smiřovat. Sice pak bude remcat, že je mu zas špatně, ale co, účel to určitě splní.

Rozhlédnu se po jeho otázce. Samozřejmě tam ten bar je. Povzdychnu si krátce a tiše a podívám se zpět na Chrise. Dnes to zvládnu. Zvládnu se nenapít, ať to bude jakkoliv šílené.

"Dobře, dovedu tě tam," souhlasím, ale zatím mám v plánu zůstat střízlivá, i když to zní jako vždycky lákavě. Opatrně jej opět vezmu za loket. Přece jen je tak trochu oslepený.

"Ale stále počítáme s tím, že tu věc hned uvidíme, ale co když je někde schovaná..." začnu dál přemýšlet. "Kdybychom věděli, co to je a já znala správné kouzlo, dalo by se to snáz najít, ale takhle... Netušíš, co by to mohlo být?"

Před kostelem

Už to zase byla moje oblíbená čarodějka. Měl jsem nutkání jí dlouze obejmout a nepustit. Aby se náhodou neproměnila zase v to cosi v kostele. A myslím, že jí opravdu s takovou ty kostely zakážu.

Dobrá otázka.
"No... ehm jo. Svým způsobem. Jenže... proč bych to dělal? Stačí můj šarm." Myslím to naprosto vážně. Nepopírám však, že občas jsou takové menší chvilky. Jako když například zapomenete peněženku doma a nebo jste prostě švorc, a tak nějak zapůsobíte tím svým uměním na prodavačku za pokladnou. Stálo se to jednou. Fajn. Párkrát. Na druhou stranu je to jenom v tomto případě. Nic víc.
"A to, že byl tak šikovnej... řekněme, že byl na své domácí půdě. Být někde venku... tak neměl šanci."

Co mi udělal s očima? Vážně tam slyším starost. Vykouzlil jsem na své tváři úsměv. Potěšilo mne to. Pochopitelně.
"Ukázal mi svou pravou podstatu. Prostě zářil tak, že jsem z toho na chvíli slepí." Pokrčím rameny. Nevím jak to líp vysvětlit. Svým způsobem já jsem tma a on je prostě světlo. Ozářil tmu. Nic víc.

Teď se jí nehodím pod drnem... hmmm... to se na to podívejme. Fajn. Blbej fór.
Nechám jí domluvit. Je to slušné.
"Nemyslíš náhodou to přenášecí kouzlo... že ne?" Povzdechl jsem si. Ten plán zněl dobře. Možná až moc dobře. Málokdy věřím v úspěch plánu A, možná by bylo fajn stvořit i nějaký plán B. Když už se mnou čarodějka musí za každou cenu jít.

Ale teď by to chtělo panáka. Napadne mne, když si vzpomenu, že by tady kousek měla být nějaká putyka. Snad bude v tuto dobu otevřena.

"Podívej se támhle." Hlavou naznačím směr, kam se má dívat.
"Někde tam by měl být vidět poutač na jeden bar. Vidíš ho?" Jistota je jistota. Poutač tam skutečně je. A šipka na něm následně ukazuje směrem doprava na jakýsi postarší velký dům, kde patrně bude několik bytů... důležité však je, že v přízemí je opravdu bar nesoucí název In Hell.
"Panáka?" Zatvářím se velmi nevinně. Což s těmi slunečními brýlemi na očích asi nevychází.

S volnou myslí

"Jistě, jako vždycky..." ujistila jsem jej s tím stejným úsměvem. Nedodávala jsem "společně". Nepotřebovalo to být řečeno. Nebo jsem tomu aspoň věřila. S tím, jak jsme odcházeli od toho úžasného avšak celou mysl zabírajícího anděla, tak jsem se cítila víc jako já. víc jsem si sama sebe uvědomovala i mé myšlenky byly takové víc... jen mé.

Venku před kostelem, jsem se cítila už naprosto jako já. Všeobjímající přítomnost toho opeřence tu už nebyla. Potřásla jsem hlavou. Zamračila jsem se.

"Kretén," utrousila jsem snad překvapivě pro Chrise. Rozhodně to byl obrat oproti tomu, jak jsem jej vnímala v kostele. Nesnáším totiž, když někdo dělá rozhodnutí za mě a když ovládá moji mysl. Proč bych jinak měla ta tetování na sobě? Ne, rozhodně jsem nepatřila ke skalním fanouškům tetování. Začala jsem přecházet po chodníku sem a tam a nejraději bych si dala panáka.

"Tohle umíš taky, lézt tak lidem do hlavy a ... uhranout je?" zeptala jsem se svého společníka, než si uvědomím, že zdaleka nejde jen o to, co udělal mně. Dojdu zpět ke Chrisovi. Najednou je můj vztek pryč. Nahradila ho starost a hanba.

"Co ti udělal s očima?" zeptala jsem se starostlivě. Ne, nepotřebuju slepého anděla. Ne, pokud jdeme k Mordecaiovi. Povytáhnu obočí, když prohlásí, že tam půjde sám. Usměji se.

"Zapomeň, nenechám tě do toho doupěte jen tak jít... Musíme to trochu promyslet, jak se tam dostaneme, ale samotného tě tam nepustím, navíc když máš něco s očima. Někdy jsem tě chtěla sice přizabít, ale teď se mi nehodíš pod drnem..." nemluvím rozčileně, vlastně naopak jsem celkem v klidu. Přemýšlím. Opřu se o zeď vedle něj.

"Prostě jim něco ukradneme před nosem. To nebude problém. A dovnitř nechají lidi vejít. Odchod bude muset být rychlý a nejlépe nevystopovatelný..."přemýšlela jsem nahlas a pak se na Chrise podívala. Měla jsem plán. Usmála jsem se. Jemu se líbit nebude.

Kostel - A Dog's Life

"Parchante!" Neodpustil jsem si poznamenat na andílkovu adresu. Ani v nejmenším se mi nelíbil fakt, jak na něho má společnice reagovala. Tak tomu bylo ve všech případech.
Nechali je, ať se koukají na jejich krásu. Užívali si, když od nich nikdo nebyl schopen odvrátit zrak. A následně zadávali úkol. Jestli za jisté věci mohli ti zlí... Pravda byla jiná. Ale víte co se říká. Výherci píšou historií. A tak tomu i v tomto případě nebylo jinak.

Nejraději bych mu vrazil pěstí. Trošku mu vylepšil fasádu. Ale to by se pravděpodobně nelíbilo čarodějce, která je z něho stále paf.
Fajn. Píšu si... nebrat jí do kostela. Na druhou stranu je mi jasné, že má svobodnou vůli a když sem bude prostě chtít se pokochat, tak to udělá. Nic s tím bohužel nenadělám.
"Zvládneme?" Nevím proč. Potřeboval jsem se ujistit, že i přesto jak na ní ten parchant působil, tak je prostě stále se mnou.
"Fajn." Vydal jsem se společně s ní pryč z této pakárny. Ohlédl jsem se těsně u vchodových dveří přes rameno.
"To ti jen tak neprojde!" Křikl jsem na něj. Ne. Opravdu jsem si nemohl odpustit poslední slova. Nedaruji mi tu. Nebude si s námi zahrávat.

"Mám problém s očima. Teď to neodřídím." Procedil jsem skrze zaťaté zuby. Konečně venku. Ty hloupé vibrace vycházející z kostela jsem se naštěstí už naučil ignoroval. Opřel jsem se o zeď.
K čertu s ním. Vážně.
"Prej něco má něco v baru u Mordecaie... Parchant!" Jestli jsem vytočenej. Ano neskutečně. Vlastně ani sám pořádně netuším, co mne vůbec tak strašně naštvalo. Jestli to je to, jak na něho Sierra reagovala. Nebo za to může fakt, co udělala se mnou jeho záře. Či ten naprosto šílenej úkol, který bude těžké splnit.
Měl bych tam jít sám. Sierra by byla v bezpečí. Zvládl bych to líp, kdybych si o ní nemusel dělat starost.
"Půjdu tam sám." Prohlásil jsem odhodlaně. A bylo snad naprosto jasné, že myslím onen bar.

Na druhou stranu ještě chvíli tu pobudeme, než se mi zlepší zrak. Tedy pokud by Sierra nezvládla odřídit mou motorku. Nebo se nezavolal taxík. Toho však odmítám. Bez motorky neodejdu. O jejich kouzlech teleportu nemluvím. To nepřipadá v úvahu, ani kdyby byla schopná přenést s námi i motorku.

V kostele

Rezignoval. Jak jinak. Bylo to nejlepší řešení pro nás oba. Navíc já většinou nebývám tak hloupá, abych situaci/výslech/získávání informací pokazila. Přeci jen to dělám už nějaký ten pátek. Neříkám, že jsem nejlepší v okolí, ale rozhodně se snažím a výsledky mám. Ale chápu, že by to asi chtělo víc reklamy, aby se zaplatily všechny účty s předstihem.

Když jsem vstoupila do kostela, tak jsem se pokřižovala, jak se tak sluší a patří. To, že je anděl hulvát, to jsem vážně neřešila. Navíc tohle jsem měla fakt pod kůží již zažité. Co jsem ale určitě ještě nikdy neviděla, byl ten nástup anděla. Zůstala jsem překvapeně stát, když se snesl dolů ve vší své vznešenosti a nadlidskosti. A pak teprve promluvil. I kdybych chtěla, asi bych od něj jen tak nedokázala odtrhnout oči.

Těžko říct, co viděl při náhledu do mojí duše, ale cítila jsem se jako kdybych tam stála nahá. Obnažená až na myšlenky. Snažila jsem se žít dobře, jen nevím jak tomu to čarodějnictví pomáhá. Teda, ne, že bych počítala s nebeskou spásou. Spíš jsem nad takovými věcmi nepřemýšlela. A teď rozhodně taky ne. V tuhle chvíli jsem totiž nepřemýšlela vůbec. Utápěla jsem se v těch nadpřirozených očích, které mi otvíraly pláně plné nebeské modře. Rozhodně to mohlo být návykové.

Všechen ten klid a mou soustředěnost rušil akorát hlas někoho jiného. Dalšího, kdo tu byl se mnou a s tím andělem. Přiznám se, že jsem pro ten moment skoro i zapomněla, proč jsem sem přišla. A tím i na svého společníka. Naštěstí jeho hlas byl natolik pronikavý a známý, že mě trochu vytrhával z toho úžasu, který byl ještě stále mnohem dál, než jen obyčejné zírání.

Přikývla jsem. Jistě, že pro něj něco uděláme. Jak bychom mohli říct ne? Je to zástupce Boží vůle. Známé slovo mě trochu probudilo, abych mohla vůbec promluvit. Trhla jsem hlavou k tomu známému hlasu. Dohromady jsem byla schopná jen tak tak fungovat na nejnižším stupni svobodné vůle.

"To zvládneme, pojď," usmála jsem se na něj. Jak bych taky mohla se neusmívat v téhle společnosti? Vzala jsem jej jemně za loket, aby se mnou vykročil ven. Bylo to gesto pobídnutí, ale cítila jsem se i slabá v kolenou, takže trochu opory vůbec nebyla na škodu.

Před kostelem

Nechápavě jsem se na ní podíval. Že z něho dělám otce Zla? Uvidíme, co řekne potom, až ho uvidí. Bude si myslet opak. Pochopitelně. Všeho moc škodí.
“Fajn.“ Rezignuji. Nemá cenu se s ní hádat. Navíc jí vlastně chápu. Rovnou bych jí mohl nechat tady, aby hlídala motorku. Což není zas tak špatný nápad.
Nicméně něco mi říká, že by to zase ona na druhou stranu jako dobrý nápad nepovažovala. Naše spolupráce by tím byla ukončena. Ten případ by řešila sama bez toho, aby jí někdo kryl to její krásné pozadí.

Vejdu do kostela jako první. Nepůsobí to nějak neobvykle, až na ten pocit, který to vyvolává. Aby si návštěvník uvědomil, jak je strašně maličký a nepodstatný.
Vůbec se mi to tu nelíbí.
Je vtipné, že tu není ani noha. Vlastně ani nikde nevidím Islingtona. Avšak v jeho případě se těšit z jeho nepřítomnosti moc dlouho nebudu, co nevidět se jistě ukáže.

A taky, že se ukázal, naprosto epicky se snesl dolů v jakési bělostné róbě. Zářiví úsměv z reklamy na Colgate. Ta jeho propůjčená tvář. A nesmím zapomenout na ty jeho křídla, která schválně neschovával a vystavoval je na obdiv.
“Co pohledává čarodějka a anděl, jež zaprodal duši jinému, ve Chrámu Páně? “ A ten jeho hlas. Byl stejný jako hlas mořských víl, takzvaných sirén, vábící námořníky. S tím rozdílem, že to mělo neskutečný účinek na ženy a má společnice ženou byla. Musela jím být fascinována.

Protočil jsem oči v sloup. Stiskl ruku v pěst.
Jak já toho parchanta nesnáším. Musí to kazit. Veškeré představy o okřídlených. A ještě ty křídla vystavovat na obdiv.
Občas jsem taky ukázal svá křídla. Mám je dokonce i vytetované na zádech. Uznávám, že se na obojí dobře balí ženské, ale prostě toto bylo příliš.
“Jsme tu kvůli informacím.“ Odpovím mu po chvíli. I přesto je můj hlas mírně nabroušený.
Mohl jsem mu říct rovnou, co to je za informaci. Jenže to by nebyl ten nejlepší tah, který bych mohl udělat. To by byla chyba začátečníka. A doufám, že tu chybu neudělá Sierra… která by mohla být nevědomky přinucena tím nemám-už-vhodná-slova-jak-ho-nazvat.

Celou dobu si se zaujetím v těch jeho modrých očí prohlížel Sierru. Nebylo tomu jinak ani v této chvíli. Nahlížel jí do duše, to bylo na výsost jasné. A nechal jí, ať se utápí v těch jeho. Kdo ví, co v nich viděla. Zdali nekonečné moře, nebo nebe či cokoliv jiného. Povětšinou se tomuto pohledu vyhýbám.
“V tom případě ti je moc dobře známo, že to bude něco za něco.“

“Samozřejmě. Povídej. Co si budeš přát, můj pane?“ V mém hlase odkapávala ironie a jakési pohrdání. Ignoroval to. Měl svůj objekt zájmu a na ničem teď nezáleželo.
Musím uznat, že mne děsí fakt, že by mohl říct „Chci za to chvíli strávenou s čarodějkou.“
Samozřejmě, že by se musela Si rozhodnout sama. Ale co kdyby řekla ano?
Zatřepal jsem hlavou. Takto přemýšlet nesmím.

“Byla mi odcizena jistá věc. A má poslední informace říká, že se nachází v baru u Mordecaie. Nebudu říkat, co to je za věc… až tam budeš, poznáš jí.“ Snad poprvé na mne pohlédl. A já toho pohledu zalitoval. My dva se vnímáme jinak. Ve své skutečné podstatě.
A ta jeho zář vyzařující z něho, mne na jistou dobu oslepila. Doslova oslepila. Byl jsem nucen hrábnout do kapsy pro sluneční brýle, které jsem si nasadil. Bude to aspoň trošku snesitelnější.
Sakra. To teď na té motorce neodřídím.
A vážně řekl bar u Mordecaie? K čertu. To je snad ten nejhorší úkol, jaký mi kdy někdo dal. Bar slavného upířího kápa, ze kterého je obtížnější se dostat ven než dovnitř a navíc ještě s něčím.
Jistě o tom už něco málo má společnice slyšela. Je to poměrně známí bar. Málokdo však říká, že z jejich návštěvníků se stává jejich krmě. Závisláci, kteří se pokaždé vrací pro další dávku. A ti jenž tam jdou za jiným účelem, jsou proměněni.
“To snad nemyslíš vážně?“ Jasně, že to vážně myslí. Naprosto vážně. Teď z toho couvnout není vhodné. Budeme muset to podstoupit do konce.
“Ano. Myslím. “ Usmál se. A vyčkával na případné otázky či na to až konečně vypadneme z jeho příbytku.
Parchant.

Tichá domácnost a cesta do kostela

Zřejmě jsem ho naštvala. Ne, vlastně celkem určitě jsem ho naštvala. Hodlal si zřejmě hrát na uraženého, a tak jsem ho prozatím v tom nechala. Nebyla jsem si vědoma, že bych udělala cokoliv tak urážlivého, že by se musel tak tvářit. Ale možná to bylo i tím, že musel do kostela a vstávat před obědem. Jo, jsem zlá, nutím ho vstávat a ještě jít na místo, které souvisí s jeho rodokmenem, ať se mu to líbí nebo ne.

Ale na jednu stranu mi to bylo nepříjemné to ticho. Máme být partneři, spolupracovníci, co řeší celkem důležitý případ a on teď se mnou nemluví. Rozhodla jsem se mu dopřát to ticho a taky jsem mlčela. Jen jsem mu odkývala, že můžeme jít a po té už nepromluvila ani slovo.

*Třeba se mu splašily mužské/andělské hormony. Nebo jsem se dotkla jeho hrdosti? Ach jo..*

Převzala jsem od něj helmu s díky, ale nesnažila jsem se dál navazovat rozhovor. Na motorce to naštěstí ani moc nejde. Jak moc velký rozdíl to byl od včerejší noci, když jsem si opět za něj sedala. Tentokrát jsem si tak neužívala jeho přítomnost, jeho tělo, ne, že by nebylo stejně lákavé, ale prostě v noci se cosi změnilo a situace trochu ochladla.

Podívala jsem se na ten kostel a až pak na svého řidiče. Povytáhla jsem obočí. Zřejmě to myslel vážně. Což se mi nelíbí, pochopitelně.

"Děláš z něj samotného otce Zla," okomentuji to krátce a nadhodím si kabelku víc na rameni. "Budu mlčet, dokud mě neosloví nebo ty to nepohnojíš, to by šlo, ne?"

Beru to jako kompromis. Slíbit, že ani nešpitnu je hloupost, nebudu si hrát na hloupoučkou okrasnou sochu nebo jeho nosiče. A navíc nerada lžu.

Vzhůru do kostela… Ale fuj

Ještě při hledání vhodných věcí na sebe nevěřícně kroutím hlavou.
Ta ženská se úplně pomátla. Spousta podobných myšlenek. Než dospěju k tomu, že to nemá cenu a pokusím se uklidnit. Nic jiného s tím v této chvíli neudělám.
Hodím na sebe černé obyčejné kalhoty – tentokrát žádný samet a žádná kůže a bílou košili – bez krajek a zbytečného zdobení. Vlasy v kuchyni sepnu do culíku.
Co se týče zbraní. Zvolím lovecký nůž, který si připnu k pasu poutkem o opasek od kalhot.
Nic víc do kostela nepotřebuji. Vlastně ani ten nůž bych si brát nemusel. Ale znáte to… s tou jistotou.

Hned jak vejdu do kuchyně, mne čarodějka zmerčí. Ušklíbnu se. Ano. Stále se zlobím a to bude asi jistou dobu trvat.
“Můžeme jít.“ Prohlásím. Hrnek i přesto vezmu do ruky, abych mohl vypít až do dna jeho obsah. Kdo říkal, že tu kávu tady musím za každou cenu nechávat?

Mlčky jsem došel k výtahu. Stejně tak jsme celou dobu jeli dolů do garáže. A stejně tak jsem jí podával jedinou helmu, když jsem nasedal.
A ani tu chvíli kdy si sedla za mne a objala, aby se tak mohla držet, mne nějak zvlášť neobměkčila.
Neměl jsem ani nejmenší tušení o čem mluvit. O tom opeřenci se mi mluvit nechtělo. Možná by to bylo vhodné, ale já prostě nechtěl.
Vážně by tam nakráčela sama. Naprostá šílenost. Hloupost.
A proč mne to vlastně tak štve?
Nešlo by přece o mne. Mohl bych být v posteli a užívat si krásné chvíle spánku a ne místo toho tam jet. A dívat se na tu tvář andílka.
Co to se mnou je? Opravdu mi záleží na blahu ostatních nebo za to může jedna malá čarodějka? Bylo to divnější než divné. To právě v mém případě by se očekávalo, že budu vymýšlet výmluvy, abych s tím nic neudělal. Vlastně jistou dobu jsem tak fungoval, než jsem potkal jí.

Bohužel cesta netrvala dlouho a už jsem zastavoval před monumentálním kostelem. Měl jsem tu čest pocítit ony vibrace vyzařující z něho. Nebylo to pro mne nic příjemného. Ale je fakt, že to každý cítí jinak. Někteří to nevnímají a ignorují.
“Budu mluvit jenom já. Je to jasné?“ Nemám v úmyslu vejít do kostele dřív než si tento fakt vyjasníme.