A někdy ti zlí jsou ti nejhodnější?

Sleduji ho, jak začal přecházet po místnosti. Překvapeně jsem povytáhla obočí. Trochu ho opět spustila dolů, když mě oslovil čarodějko. Jo, už jsme zpátky u tohohle. Nechala jsem ho se dorozčilovat a dovykládat mi krátkou lekci o tom, jak to chodí s anděli. Mezitím jsem si dopila kafe, ale poslouchala jsem ho dobře. Sbírala jsem ráda tyhle informace. Jednou jsem vyvolala i démona z křižovatky, aby mi něco o sobě pověděl. A dala jsem mu šanci mě nějak pokusit zlákat s ním obchodovat. Ale to opeřenec neví, nad tím se nemůže rozčilovat. Něco mi totiž říká, že by mu to přišlo nebezpečné a hloupé. Ale já chtěla vyzkoušet to kouzlo a ještě k tomu se něco o nich dozvědět! A všechno jsem měla pod kontrolou.

"Fajn, budeme doufat, že mu bude stačit kafe," řeknu nakonec ne s tak dobrou náladou jako předtím.

Zatím co odešel se obléci, tak jsem pomalu uklidila věci do myčky. Přeci jen se náš milovaný andílek nenadře víc musí. Možná proto tak nerad zůstával přes noc u mě. Já tam takové vymoženosti nemám a v nejbližší době mít ani nebudu. A nějak zvlášť mi to nevadí.

Sedla jsem si pak na gauč a krátce se prohrábla v kabelce, abych se ujistila, co s sebou mám a co ne. Křída na cestování, balíček žvýkaček s borůvkovou příchutí, moře papírků, můj diář který používám spíš jako doplněk a když už, tak tam mám napsané různé informace bokem. Náramky z kostí, co umí otevřít snad všechny dveře a klasika jako malá lahvička svěcené vody, příruční bible - od rodičů jak jinak - a samozřejmě růženec. Spousty přívěsků v podobě různých magických znaků. Nesmím zapomenout na trochu soli - překvapivě se hodí na víc věcí než jen zahánění duchů - a sirky s několika svícemi. Sice jsem se naučila ten super trik, jak samotnou svíci rozhořet bez sirek, ale co kdyby. Jo a taky mám s sebou pepřák a příruční nožík. Pepřák na ochranu před lidmi a nožík no... mamka vždy tvrdila, že má být správná žena na všechno připravena, takže mám s sebou i takové ty blbosti jako látkovou tašku, vlhčené ubrousky, pár starých náplastí, v kabelce minci do košíků, tarotové karty (se kterýma ještě pořád tolik neumím) a spoustu každodenních blbostí, co většinu času fakt nepotřebuju. A pak se divně, že v mé kabelce hledám dlouho, když něco potřebuju. Třeba telefon, peněženku nebo klíče od domu.

*Svíčky jsem si asi nevzala. hm, budu doufat, že nikoho cestou nebudu muset vyvolávat *

Spíš to beru jako vtip, vyvolávání je tak trochu mimo můj revír. Tou dobou by snad mohl být už oblečený i můj opeřený společník.

"Můžeme jít, nebo chceš dopít kafe?"

Ti hodní jsou vlastně ti zlí.

Opravdu to nečekala a skutečně jí to zaskočilo? Ach jo. Další taková, která si myslí o těch svatoušcích své. Pracují v Jeho jméně, takže rozhodně budou hodní. Blbost. Začátečnická chyba. Myslel jsem si, že jsem Sierru něco naučil.
Na druhou stranu je fakt, že jsme za celou dobu naší spolupráce k žádnému z těch opeřenců nešli. Vždy jsem totiž našel jinou alternativu. Ale teď jí prostě nemám. To jen kvůli tomu, že se jedná o Eden. Ten hnusnej ráj s velkým r.
“Takhle to u nich nechodí. Jsou to vykutálené potvory.“ Nevím co bych jí k tomu řekl. Vážně jsem jí nechtěl kazit iluze, které o nich pravděpodobně měla.

“Nope. Nejsou jako v Zaklínači.“ Kurnik, když je řeč o něm, rád bych si ho zase zahrál. Pěkně od jedničky až po tu novou trojku. Místo toho půjdu do kostela jako správný andílek.
Hahaha… pěkně vtipné.

Obočí mi vyletí vzhůru. To její sebeobětování je na ní tak přitažlivé a zároveň mne tím nehorázně štve. To opravdu nemyslí vážně? Bohužel myslí.
“Blbost. “ Na oplátku jsem zavrtěl nesouhlasně hlavou já a to několikrát. Postavil jsem se na nohy a začal pochodovat po místnosti. Musí se jí nechat. Probrala mne líp než to kafe.
“Opravdu si o mně myslíš, že bych tě nechal jít do jámy svatouškovské a nechal tě čelit někomu jako Islington? Teď jsi mne vážně naštvala, čarodějko.“ Oslovil jsem jí tak záměrně a ani nehodlám počítat skóre, toto bylo totiž velmi vážné. Neznala rizika. Neznala ty andílky tak dobře jako já. A je děs být svým způsobem jeden z nich, i když jsem naprosto na jiné úrovni. Ostatní vás stejně budou házet k nim do stejného pytle.
“Nedojde mu to. Nevysvětlíš mu to. Nehne ani prstem, pokud z toho něco nebude mít. A blaho ostatních? Na to kašle. Ale pokud to bude výměnou za něco… povětšinou se jedná o nějakou službičku, vzhledem k tomu že je jaksi odsouzen k tomu nevylézt z kostela…“ Povzdechnu si. Vysvětlování těchto věcí mi prostě moc nejde. Nikdy jsem nechápal jejich logiku, systém a vůbec to všechno. A jsem rád, že to ani chápat nemusím.
“Prostě uděláme, co chce a on nám řekne, co potřebujeme.“ Zní to hladce? Svým způsobem ano. Povětšinou to i hladké je. Záleží na úkolu od okřídleného. A jestli se můžeme spolehnout na pravdivost informace? Samozřejmě, že můžeme. Uzavře se totiž taková dohoda mezi oběma stranami, která se nesmí porušit. A co se stane, když se poruší? Ještě se to nikdo nepokusil zkusit. Takže nemám ani nejmenší tušení.
Ale to jí raději neřeknu. Mohlo by jí to zbytečně rozrušit. Už si tak nějak nepamatuji, zdali je na mně schopná rozpoznat či jí něco zamlčuji nebo ne. Uvidíme.
“To prostě zmáknem společně… Jako za starých časů.“ Mrknu na ní a vydám se do ložnice, abych se do něčeho oblékl. Nebylo by vhodné jít do kostela takto.

Příprava na cestu do kostela

"V pořádku. Omluva přijata," přikývla jsem a odměnila ho úsměvem. Vlastně jsem ani nečekala, že to skutečně takhle řekne. Ale co, stěžovat si rozhodně nebudu. Udělala jsem mu další kafe.

"Není zač. Jsem ráda, že chutnalo..."

Sotva jsem ale před něj postavila ten hrneček, tak jsem se mírně zamračila.

"Počkej, cože?" zeptala jsem se. Ne, tohle jsem fakt nečekala. "Odkdy chtějí andělé protislužby a něco za něco? Nejsou tak trochu ti hodní a nemají pomáhat už z principu, jen tak?"

Tohle mě vážně překvapilo a tak trochu zklamalo. Věděla jsem, že někteří andělé bojovali, zabíjeli a chránili Boha i jeho syna ne zrovna milým přístupem, ale tohle?

"To mu mám slíbit prvorozeného nebo něco takového? Toho jsem totiž slíbila už druhé straně," pokusím se zavtipkovat, ale moc mi to nešlo. Nějak netuším, co bych jako protislužbu mohla udělat já pro anděla. Což znamenalo jediné, bude to muset udělat Chris. Podívala jsem se na něj bezeslov a zavrtěla jsem hlavou.

"Nech mě tam jít samotnou. Ode mě toho tolik nemůže chtít a když bude vědět o co půjde, musí mluvit. Musí mu dojít, jak je to důležité a nebezpečné, když se ten klíč dostane do špatných rukou. A už vůbec kdyby ten někdo měl celý přístup k Edenu..."

To bych asi ani nebyla já, kdybych se nesnažila to břemeno vzít na sebe. Sebeobětování je u lidí, kteří mají výchovu, jako já, celkem běžné.

Krásné ráno… Blbost.

“Věř mi, že kdyby nějaká byla… Neváhal bych ani chvíli.“ Ale jiná možnost prostě není. Tak to chodí. A já bych měl přestat brblat nebo to ten andělskej využije ve svůj prospěch a budu to mít pokaždé na talíři. Děs běs, jakého občas mají pamatováka.
Budu tam muset jít. Za prvé vím kde to je, což se dá na druhou stranu zjistit pomocí mapy, ale já jsem větší jistota. Za druhé má přítomnost zaručí, že andělskej bude mluvit. Kdyby tam šla sama, mohlo by se stát, že by se neukázal. Fakt, že jsem nepostradatelný, by mne za jiných okolností potěšil. V této chvíli to je spíše mrzuté.

“Sedm deset a já jsem vzhůru. No fuj!“ Zašklebím se. Nelíbí se mi to. Chci zase zalézt do své měkké postele a vylézt z ní až tak za tři hodiny.
Kostel. Andělskej. Gladis. Sierra… Eden… to sakra nepůjde. Povzdechnu si.
A pak tu někdo začne to svoje s milejším tónem. Samozřejmě, že mohu zvolit milejší tón. Vlastně to kafe mi ani vařit nemusí s takovou, jak se chovám.
“Promiň… já jen dej mi prosím chvilku. A až se proberu tak budu určitě milejší.“ Vážně jsem se snažil o onen tón hlasu a dával důraz na slůvko prosím.

“Mimochodem… ta omeleta byla vynikající.“ Nemusela mi jí dělat. Ale udělala. Chutnala mi. Co víc stačí ke štěstí. Možná ještě to druhé kafe.
“Ehm… počítáš s tím, že bude Islington za ty informace něco chtít?“ Konečně jsem položil správnou otázku. Vlastně chtěl jsem jí položit už ve chvíli, co padl návrh, že se půjde právě za ním pro info. Jenže jsem na to vždy pozapomněl. Přemýšlel jsem nad jinými věcmi, milejšími a mnohem přitažlivějšími. Pochopitelně tu je řeč o čarodějce.
Když to tak vezmu, chováme se vlastně naprosto v pohodě, jako kdyby se nic nestalo. A stalo se vlastně něco? Možná ani ne. Aspoň mně to teď tak nějak ani nepřijde.
“Kdo by věřil, že vlastně „ti hodní“ budou takový podlý.“ Neodpustím si ve vzduchu udělat uvozovky. Nemám ty patolízaly rád, a když je příležitost užívám si chvíli, kdy je mohu pomlouvat a očernit. Vlastně se ani nemusím snažit. Jen o nich říkám pravdu.
“Něco za něco. Jako kdyby to nešlo zadarmo.“
Nelíbí se mi představa toho, že budu pro ně dělat nějakou službičku. Kvůli informaci, kterou nezbytně potřebujeme.
Nikdy to nemůže jít snadno. Jako po másle.

Ale brblo, nebrblej, je krásné ráno!

Pravda, žádné peníze bych si od něj nevzala, ani kdybych měla přijít o střechu nad hlavou. Teda pokud by mi teda nezničil nábytek, nebo tak něco. To bych ho asi nechala něco zaplatit, ale jinak? Ani náhodou. To taky mám naučené. Na jeho vrácení komentáře o servírce jsem se jen usmála. Vím, že to nemyslel nijak kousavě, jen mi vracel moje rýpnutí. Za to rozhodně nebudu požadovat omluvu.

"Dobře, dobře, jen jsem se ptala. Jen vím, jak moc se ti tam asi nechce, tak jsem ti chtěla nechat ještě příležitost se z toho vymluvit," vysvětlila jsem, proč jsem se vůbec ptala. Ale rozhodně ho nebudu tahat od toho, aby šel se mnou. Ne, ne, určitě mají nějaké tajné andělské pakty, nebo informace, co nebudou chtít říct obyčejnému smrtelníkovi mimo jejich řady. Klasika.

Sama jsem jedla spíš pomalu, po ránu to vždycky šlo jen polehoučku do sebe něco dostat. Samozřejmě mě ale v duchu trochu potěšilo, že to všechno Chris snědl. Znamená to, že stále ještě umím vařit. Když už nic jiného.

"Dobře, to je dobře," kývnu jenom na to, že o Gladis je postaráno. Dál to rozebírat nebudu a navíc to zní, že to Chrise moc netrápí. Napiju se znovu ze svého hrnku a seberu talíře. "Je sedm deset," odpovím automaticky.

"Kafe dostaneš, jen když se hezky usměješ a použiješ milejší tón. Hm? Měl bys to občas zkusit používat. Je to skoro jako kouzla, lidi jsou pak ochotnější..." neodpustím si rýpnutí do jeho tónu. Přitom jsem mu už sebrala hrnek a krátce ho vypláchla, zatímco jsem nechala znovu vařit další menší množství vody.

Houby s octem.

Skoro jsem stihl východ slunce? Vážně? Na to se mohu tak akorát vykašlat. Nikdy bych kvůli něčemu takovému nestával. Možná bych šel v té chvíli spát, ale vstávat… Brrr. Ošklivá to představa.
Jenom na to nespokojeně cosi zamručím.
“To je dobře.“ Na co jsem se to vlastně ptal? A jo… na to jak se vyspala. Vážně bych to kafe potřeboval, jestli mám nějak rozumně spolupracovat a fungovat. Bude to nezbytné.
Netrvá to dlouho a odněkud se přede mnou objevil hrnek. Levitující hrnek. Ta krásná vůně upoutala mou pozornost a tak jsem ho prsty objal a nehodlal jen tak pustit. Aspoň do chvíle, když bude prázdný.

“To bys nebyla ty.“ Nesouhlasně mlasknu.
S díky v očích se pustím do talíře s jídlem, jež je během chvíle a po pár kousnutích snězené. Měl jsem hlad. Což není u mě zas tak neobvyklé. Neobvyklejší by bylo, kdybych se do toho tak rychle nepustil a ještě hůř něco bych nechal.
“Hmmm… samozřejmě. Ať servírka potom nezapomene zaplatit za noc strávenou v luxusním bytě.“ Rýpnu si na oplátku já. Ale takto po ránu mi to vlastně ani tak moc nejde, jak bych si představoval. Pochopím, kdyby jí to nějak urazilo. Ale omlouvat se nemám v úmyslu. Je to namáhavé.

“Bohužel ne. Neboj se, kdybych někoho takového měl, tak by mne ani Islington nenapadl.“ To je přeci logické. Dobrovolně nekráčím do jámy anděla páně a nežebrám někoho jako je panbíčkářský holub o pomoc. A je mi jasné, že to nebude zadarmo a něco bude na oplátku chtít. Což mne na jednu stranu snad i děsí.
Pořádně se napiji teplé kávy i za cenu toho, že si spálím pusu. Tak nějak jsem si na to zvykl a mohu děkovat své plechové puse anebo to kafe není tak horké, jak se na první pohled zdálo. Černá káva bez cukru. Jo tak to mám rád.
Ne. Nemám jí rád. Nutí mne přemýšlet. To je podlé a velmi zákeřné od ní.
A pak tu začne podivně blekotat cosi o tělu a pohřbívání. Nechápavě na ní po celou tu dobu hledím a čekám, až se dostane k nějakému závěru.
Ach tak. Gladis a pohřeb. Něco si pro sebe zabrblám, upiju trochu té kávy. Je mi jasné, že pokud chci být schopen pořádného fungování, budu muset těch hrnků vypít alespoň tři.
“O pohřeb už je dávno postaráno. Věř mi. Ale je milé, že se zajímáš o spočinutí té ubohé ženy.“ Ano. Uznávám, že některé věci jsou mi naprosto ukradené. Obzvláště věci, o které se starají druzí. Gladis byla strážkyně a jako takové když zemře, tak jsou tu jiní, kteří nemají v úmyslu, aby se někdo dozvěděl o její smrti. Vzhledem k tomu, že takové strážkyně se dožívají věku od stovky let výše.
Tvrdíte-li že to není možné a že byla v naprosto skvělé kondici, nejevila žádné známky toho, že by byla takto stará. Je tu jednoduchá odpověď. Magie. Za vším tu mrchu hledej.
“Kolik že je hodin?“ Mohl bych se podívat na hodinky. Vlastně by bohatě stačilo, kdybych zvedl hlavu a podíval se sám. Jenže to se mi nechce. Byla by to zbytečný pohyb.
“Potřebuji ještě jedno kafe a možná bych už byl schopen pořádně fungovat.“ Zamručím, hledíc přitom do prázdného hrknu.
Pochopitelně mne může poslat do míst, kam slunce nesvítí. Jenže mne potřebuje a potřebuje, abych fungoval. A k tomu je potřeba další kávy a možná o něco málo silnější než byla tato.
Zdali jsem schopen poděkovat? Ano jsem. Ale to vyžaduje jistou námahu, která se dá praktikovat ve chvíli, když je dotyčný pořádně vzhůru. Vzhledem k tomu, jak moc dobře se známe, by toto prostě neměl být problém.

Ranní anděl, dál doskáče...?

Podívala jsem se směrem odkud vycházely ony šouravé unavené kroky. Jistě že vstal, až když cítil snídani. Vlastně bych vsadila poslední peníze na to, že by jinak nevstal ještě několik hodin. Upíjela jsem zrovna ze svého šálku kávy a pomalu jej odložila.

"Dobré ráno, skoro jsi stihl východ slunce," neodolala jsem mít malé rýpnutý do pana Božského s takhle nebezpečně vystaveným tělem. "No, skákat sice nebudu, ani běhat maraton, ale jinak jsem v pohodě." Odpověděla jsem. Otočila jsem se raději pro hrnek s polopřipraveným kafem, stačilo jen zalít horkou vodou, kterou jsem hned zapnula.

"Jako dary uznávám jen peníze na kontě a nic menšího než s pěti nulama..." zavtipkovala jsem a přisunula mu pod nos talíř s omeletami. "A pak nezapomeň dýško pro servírku," dodala jsem ještě a sobě jsem taky donesla porci, ze které už dávno bylo uždibováno. Vytáhla jsem z trouby pečivo, vypnula vodu na kafe, zalila ho a postupně všechno dala na stůl. A pak jsem si sedla naproti Chrisovi. Bezpečná vzdálenost přes stůl. Upila jsem kafe.

"Tak pořádně jez, nebeskej, půjdeme se podívat do chrámu páně. Pokud teda sis nevzpomněl na nějakého dalšího informátora, ze kterého bys něco mohl vytáhnout?"

Ano, jsem zlá, sotva se jakž takž probral už mluvím o případu, ale já zoufale moc nechtěla, aby tu bylo ticho a měla jsem náskok v tom, abych se stihla probrat.

"A přemýšlela jsem, když byla Gladis strážkyně, nebyla něco jako hm nelidská? Tím myslím nadliskou sílu a tak, jak se vůbec nebe a všichni okolo toho staví k posmrtnému zacházení s tělem? Nechci být nelidská, jen se nechci dopustit nějakého foux pas, jako kdybych třeba kvůli hodlala zavolat pohřebáky, nebo tak něco. Protože jestli stačí klasický pohřeb, klidně ho zařídím ještě dnes dopoledne, hned po té schůzce. Znám jednoho chlápka, který by jí to zařídil s veškerou parádou a našel by určitě i hezké místo pro ni..." začala jsem zase mluvit, avšak opatrně, abych o ní nemluvila neuctivě. Jen jsem chtěla, aby měla poslední odpočinek, jak se sluší a patří. Pomoct její duši jít pryč a známým dopřát místo, kde by si ji mohli připomínat.

ZasRáno

S velkou pravděpodobností mne vzbudila vůně kávy. A po převalení se na pravou část postele jsem si uvědomil, že má spolunocležnice, je už dávno vzhůru a je to právě ona, kdo popíjí onu kávu.
Byl to možná právě ten důvod, u kterého se mi nechtělo vůbec vstávat a příliš se do něčeho hnát. S přivřenými očima jsem se podíval na hodinky, jež se nacházejí na nočním stolku, a rozhodl se ještě chvíli si zdřímnout.

Nic inkriminujícího v kuchyni nenašla. Povětšinou ty jisté věci mám schované pod postelí. Myslím tím časopisy pro dospěláky a další věci, o kterých nebudu mluvit neb by to bylo pobuřující, se nacházejí v zamčeném šuplíku v nočním stolku.

Bylo to pravděpodobně druhé kafe, které si uvařila a hlavně ona vůně snídaně - která mne donutila už pořádně rozlepit zalepené oči. Protáhnout se, se zívnutím pomalu vylézt z postele. Šouravými kroky připomínající zombií toužícím po mozku jsem se došoural do koupelny, abych si dopřál probírající sprchu. Dneska to na cvičení nevidím.
Netrvalo to dlouho a už jsem si u zrcadla prohraboval mokré vlasy. Následně se oholil, neb jsem to v noci prostě nestihl a taky jsem to jako opilí riskovat ani neměl v úmyslu.

“Dobré ráno.“ Ozval jsem se, když jsem stál v kuchyni. Na sobě stále jenom trenky. Ne. A ne. A ne. Fungovat budu až v té chvíli, když mi někdo dá do ruky pořádný šálek silné hořké kávy a nějakou snídani. Když jsem sám, tak povětšinou funguji až něco kolem poledne. Přesněji v poledne vstávám. Nesnáším brzké vstávání.
“Jak ses vyspala?“ Něco mi říká, že se vyspala podobně jako já. Nicméně s tím rozdílem, že ona je na ono ošklivé vstávání v onu ošklivou dobu zvyklá. Já nikoliv. Povětšinou chodím spávat něco po čtvrté. Nemůžu za to… Jsem doslova noční tvor. Toto brzké vstávání mne zabíjí.
“Pokud se tam najde troška kávy i pro mne, začnu tě uctívat jako bohyni.“ Snažil jsem se jí zalichotit. Pochopitelně to dělávám snad skoro pokaždé, když něco chci. A ani teď tomu není jinak. Navíc jí znám. Samozřejmě, že se tam něco najde pro mne.
Otázkou je… zdali si to po večeru zasloužím. Byl jsem strašný pako a pochopitelně stále jsem.
Opřu si lokty o stůl a složím obličej do dlaní, abych tak schoval svůj unavený obličej.
Spal bych tak ještě dvě hodiny… chjo… já bych kvůli tomu i brečel.
Snažím se však to na sobě nedávat znát. Což vlastně nejde u někoho, kdo zná až moc dobře můj režim, který se za tu dobu, co jsme se neviděli, vůbec nezměnil. Naopak. Je to stále stejné.

Jistě, naprosto normální, často se stávající situace

Opláchla jsem si obličej a rychle se dostala ze studeného, mokrého oblečení. Osušila se a po oblečení jeho košile jsem se opět na chvilku zarazila. Ale jen krátce. Voněla po něm. Opakovala jsem opláchnutí obličeje a trochu se napila z kohoutku. Se vzdáleností dělící mě od něj jsem mohla přemýšlet klidněji a neměla jsem takovou potřebu vyšilovat. Svým způsobem mě doháněl k šílenství. To není stěžování si, ale pouhé konstatování.

"Brou noc," odpověděla jsem automaticky, když jsem zalézala na pravou část jeho postele.

Načechrala jsem svůj polštář a schovala si ruku pod polštář jako vždycky. Lehla jsem si na pravý bok, abych byla k němu zády a stočila se velmi úsporně na své půlce. Usínalo se mi hůř, než Chrisovi, neboť jsem jako vždy o všem moc přemýšlela. Nehledě na to, že tahle postel byla o poznání pohodlnější, než ta moje. A já si na tvrdost té staré matrace už tak nějak zvykla.

Byla jsem již napůl v říši snů, když se Chris převalil a dal přese mě ruku. Na chvilku jsem zpozorněla, jestli to náhodou jen nehraje a nebude něco víc, ale ono nebylo... spal. A já bych měla taky.

Z téhle noci se mi taky podařilo vykřesat pár hodin spánku, ale vážně jich nebylo moc. Naštěstí to nebylo zase tak málo, aby zbytek nespravilo kafe, hektolitr vody a pořádná snídaně. Bylo ještě něco před šestou, když jsem se vyplížila z ložnice. A tím myslím doslova vyplížila. No jo, když vyrůstáte v pokoji s několika dalšími sourozenci naučíte se plížit ven potichu, ať už na dělání neplechy, nebo když s dobrým úmyslem je chcete nechat spát.

Jak už bylo řečeno, vyznala jsem se tu natolik dobře, abych se zvládla opláchnout, obléci do svého oblečení, vlasy stáhla do gumičky - přeci jen mi neuschly úplně - a připravila si kafe a nalila vodu. Sklenici a půl jsem vypila, než se vůbec voda dovařila. Kafe jsem si pomalu vypila na terase s pohledem na výhled. Tou dobou už bylo po půl sedmé a já si udělala kafe číslo dvě. A pak jsem se pustila do šmejdění. Tedy pouze v lednici a špízy. Byla jsem si jistá, že tohle je jedna z těch věcí, co by Chrisovi nevadila. A jestli tam najdu něco nestoudného, potupného nebo inkriminujícího, tak to je jeho chyba.

Zvládla jsem vymanit dost věcí na to, abych udělala omelety, tak jak mě je naučila mamka. Vajíčka, slanina nebo salám, trochu "šnitliku" (tak tomu říkávala), trocha koření, sotva pár kapek citrónky a dalších pár drobností, co se doma našlo. V tomu jsem předehřála troubu, aby se dalo staré pečivo rozpéct trochu na přijatelnou formu. Samozřejmě jsem udělala i porci navíc, doma si to dělám na dojídání potom a tady samozřejmě pro Chrise, když bude mít chuť. To bych snad ani nemohla být já, kdybych připravila jen něco málo pro sebe.

Když jsem s celou přípravou skončila a obrátila poslední omeletu, tak už se mi povedlo i tvářit se jako člověk. Měla jsem připravený seznam otázek na anděla v kostele a anděla v posteli jsem už zvládla vytlačit ze svých myšlenek a dočasně i tužeb. Ano, vaření taky občas pomáhalo. Navíc, když jsem si mohla vzpomenout, jak jsem jako malá pomáhala mámě s touhle snídaní.

*Měla bych se stavit zase brzy doma. Tak po tomhle případu tam přijedu. Na víkend minimálně...* slíbila jsem si a všechno zase dostávalo svůj řád.

Jako normální hrdinové v normálním seriálu

Asi bych měl přestat pít. Blbost. Nikdy nepřestanu. Navíc jsem potřeboval na něco svalit vinu a tak jsem dal vinu na alkohol. Nebudu si přiznávat svou vlastní chybu a taky, že se chovám pomalu jako každá jiná ženská, která neví, co chce. Prostě nebudu.

“Fajn, ale mám pravou půlku,“ Ta odpověď na mé tváři vykouzlila úsměv. Teď mohu být spokojený.
“Dohodnuto. A neboj se. Nevezmu.“ Mrknu na ní. Mezitím co ona zalezla do koupelny, jsem si vlezl do postele na levou půlku a zavřel oči. Poslouchal přitom okolní zvuky. Byl ve střehu. Co kdyby náhodou se sem měli v úmyslu vloupat stejní zabijáci, co zabili Gretchel? Náhoda je blbec a štěstí přeje připraveným.

“Dobrou.“ Pronesl jsem ve chvíli, co si vlezla za mnou do postele, přesněji na svou půlku postele.
Moc dobře jsem věděl, že jsem to šeredně zpackal. Jenže stále mám svou jakousi divnou hrdost a tak se prostě nemám v úmyslu omlouvat. I když je to z velké části moje chyba.
Otočil jsem se k ní zády, abych odolával nutkání se k ní přitulit a potom už netřeba domýšlet kam by to vedlo. Začal jsem předstírat spánek. Mám takový pocit, že už nebyla třeba zbytečného tlachání a nevedlo by to naprosto nikam. Krom toho bychom se ani jeden nevyspali a to by bylo hodně špatně.

Netrvalo to dlouho a předstíraný spánek se tak nějak stal hlubokým spánkem.
A uznejme, že ve většině případu, když spíte tak nejste schopni se ovládat… no prostě jsem v jistou chvíli přehodil svou ruku přes ni a spalo se mi o to lépe.