ZasRáno

S velkou pravděpodobností mne vzbudila vůně kávy. A po převalení se na pravou část postele jsem si uvědomil, že má spolunocležnice, je už dávno vzhůru a je to právě ona, kdo popíjí onu kávu.
Byl to možná právě ten důvod, u kterého se mi nechtělo vůbec vstávat a příliš se do něčeho hnát. S přivřenými očima jsem se podíval na hodinky, jež se nacházejí na nočním stolku, a rozhodl se ještě chvíli si zdřímnout.

Nic inkriminujícího v kuchyni nenašla. Povětšinou ty jisté věci mám schované pod postelí. Myslím tím časopisy pro dospěláky a další věci, o kterých nebudu mluvit neb by to bylo pobuřující, se nacházejí v zamčeném šuplíku v nočním stolku.

Bylo to pravděpodobně druhé kafe, které si uvařila a hlavně ona vůně snídaně - která mne donutila už pořádně rozlepit zalepené oči. Protáhnout se, se zívnutím pomalu vylézt z postele. Šouravými kroky připomínající zombií toužícím po mozku jsem se došoural do koupelny, abych si dopřál probírající sprchu. Dneska to na cvičení nevidím.
Netrvalo to dlouho a už jsem si u zrcadla prohraboval mokré vlasy. Následně se oholil, neb jsem to v noci prostě nestihl a taky jsem to jako opilí riskovat ani neměl v úmyslu.

“Dobré ráno.“ Ozval jsem se, když jsem stál v kuchyni. Na sobě stále jenom trenky. Ne. A ne. A ne. Fungovat budu až v té chvíli, když mi někdo dá do ruky pořádný šálek silné hořké kávy a nějakou snídani. Když jsem sám, tak povětšinou funguji až něco kolem poledne. Přesněji v poledne vstávám. Nesnáším brzké vstávání.
“Jak ses vyspala?“ Něco mi říká, že se vyspala podobně jako já. Nicméně s tím rozdílem, že ona je na ono ošklivé vstávání v onu ošklivou dobu zvyklá. Já nikoliv. Povětšinou chodím spávat něco po čtvrté. Nemůžu za to… Jsem doslova noční tvor. Toto brzké vstávání mne zabíjí.
“Pokud se tam najde troška kávy i pro mne, začnu tě uctívat jako bohyni.“ Snažil jsem se jí zalichotit. Pochopitelně to dělávám snad skoro pokaždé, když něco chci. A ani teď tomu není jinak. Navíc jí znám. Samozřejmě, že se tam něco najde pro mne.
Otázkou je… zdali si to po večeru zasloužím. Byl jsem strašný pako a pochopitelně stále jsem.
Opřu si lokty o stůl a složím obličej do dlaní, abych tak schoval svůj unavený obličej.
Spal bych tak ještě dvě hodiny… chjo… já bych kvůli tomu i brečel.
Snažím se však to na sobě nedávat znát. Což vlastně nejde u někoho, kdo zná až moc dobře můj režim, který se za tu dobu, co jsme se neviděli, vůbec nezměnil. Naopak. Je to stále stejné.

Jistě, naprosto normální, často se stávající situace

Opláchla jsem si obličej a rychle se dostala ze studeného, mokrého oblečení. Osušila se a po oblečení jeho košile jsem se opět na chvilku zarazila. Ale jen krátce. Voněla po něm. Opakovala jsem opláchnutí obličeje a trochu se napila z kohoutku. Se vzdáleností dělící mě od něj jsem mohla přemýšlet klidněji a neměla jsem takovou potřebu vyšilovat. Svým způsobem mě doháněl k šílenství. To není stěžování si, ale pouhé konstatování.

"Brou noc," odpověděla jsem automaticky, když jsem zalézala na pravou část jeho postele.

Načechrala jsem svůj polštář a schovala si ruku pod polštář jako vždycky. Lehla jsem si na pravý bok, abych byla k němu zády a stočila se velmi úsporně na své půlce. Usínalo se mi hůř, než Chrisovi, neboť jsem jako vždy o všem moc přemýšlela. Nehledě na to, že tahle postel byla o poznání pohodlnější, než ta moje. A já si na tvrdost té staré matrace už tak nějak zvykla.

Byla jsem již napůl v říši snů, když se Chris převalil a dal přese mě ruku. Na chvilku jsem zpozorněla, jestli to náhodou jen nehraje a nebude něco víc, ale ono nebylo... spal. A já bych měla taky.

Z téhle noci se mi taky podařilo vykřesat pár hodin spánku, ale vážně jich nebylo moc. Naštěstí to nebylo zase tak málo, aby zbytek nespravilo kafe, hektolitr vody a pořádná snídaně. Bylo ještě něco před šestou, když jsem se vyplížila z ložnice. A tím myslím doslova vyplížila. No jo, když vyrůstáte v pokoji s několika dalšími sourozenci naučíte se plížit ven potichu, ať už na dělání neplechy, nebo když s dobrým úmyslem je chcete nechat spát.

Jak už bylo řečeno, vyznala jsem se tu natolik dobře, abych se zvládla opláchnout, obléci do svého oblečení, vlasy stáhla do gumičky - přeci jen mi neuschly úplně - a připravila si kafe a nalila vodu. Sklenici a půl jsem vypila, než se vůbec voda dovařila. Kafe jsem si pomalu vypila na terase s pohledem na výhled. Tou dobou už bylo po půl sedmé a já si udělala kafe číslo dvě. A pak jsem se pustila do šmejdění. Tedy pouze v lednici a špízy. Byla jsem si jistá, že tohle je jedna z těch věcí, co by Chrisovi nevadila. A jestli tam najdu něco nestoudného, potupného nebo inkriminujícího, tak to je jeho chyba.

Zvládla jsem vymanit dost věcí na to, abych udělala omelety, tak jak mě je naučila mamka. Vajíčka, slanina nebo salám, trochu "šnitliku" (tak tomu říkávala), trocha koření, sotva pár kapek citrónky a dalších pár drobností, co se doma našlo. V tomu jsem předehřála troubu, aby se dalo staré pečivo rozpéct trochu na přijatelnou formu. Samozřejmě jsem udělala i porci navíc, doma si to dělám na dojídání potom a tady samozřejmě pro Chrise, když bude mít chuť. To bych snad ani nemohla být já, kdybych připravila jen něco málo pro sebe.

Když jsem s celou přípravou skončila a obrátila poslední omeletu, tak už se mi povedlo i tvářit se jako člověk. Měla jsem připravený seznam otázek na anděla v kostele a anděla v posteli jsem už zvládla vytlačit ze svých myšlenek a dočasně i tužeb. Ano, vaření taky občas pomáhalo. Navíc, když jsem si mohla vzpomenout, jak jsem jako malá pomáhala mámě s touhle snídaní.

*Měla bych se stavit zase brzy doma. Tak po tomhle případu tam přijedu. Na víkend minimálně...* slíbila jsem si a všechno zase dostávalo svůj řád.

Jako normální hrdinové v normálním seriálu

Asi bych měl přestat pít. Blbost. Nikdy nepřestanu. Navíc jsem potřeboval na něco svalit vinu a tak jsem dal vinu na alkohol. Nebudu si přiznávat svou vlastní chybu a taky, že se chovám pomalu jako každá jiná ženská, která neví, co chce. Prostě nebudu.

“Fajn, ale mám pravou půlku,“ Ta odpověď na mé tváři vykouzlila úsměv. Teď mohu být spokojený.
“Dohodnuto. A neboj se. Nevezmu.“ Mrknu na ní. Mezitím co ona zalezla do koupelny, jsem si vlezl do postele na levou půlku a zavřel oči. Poslouchal přitom okolní zvuky. Byl ve střehu. Co kdyby náhodou se sem měli v úmyslu vloupat stejní zabijáci, co zabili Gretchel? Náhoda je blbec a štěstí přeje připraveným.

“Dobrou.“ Pronesl jsem ve chvíli, co si vlezla za mnou do postele, přesněji na svou půlku postele.
Moc dobře jsem věděl, že jsem to šeredně zpackal. Jenže stále mám svou jakousi divnou hrdost a tak se prostě nemám v úmyslu omlouvat. I když je to z velké části moje chyba.
Otočil jsem se k ní zády, abych odolával nutkání se k ní přitulit a potom už netřeba domýšlet kam by to vedlo. Začal jsem předstírat spánek. Mám takový pocit, že už nebyla třeba zbytečného tlachání a nevedlo by to naprosto nikam. Krom toho bychom se ani jeden nevyspali a to by bylo hodně špatně.

Netrvalo to dlouho a předstíraný spánek se tak nějak stal hlubokým spánkem.
A uznejme, že ve většině případu, když spíte tak nejste schopni se ovládat… no prostě jsem v jistou chvíli přehodil svou ruku přes ni a spalo se mi o to lépe.

Hádka o gauč, to snad ještě nikdy nikde nebylo...

*Kotě? Vážně?* překvapeně jsem na něj vzhlédla, když mi zamezil v tom jít do koupelny a připravit se na spaní na gauči. Povytáhla jsem i obočí. Tohle byla jedna z přezdívek, kterou mi snad nikdy neřekl. Taková, která se říká holkám, u kterých není vůbec potřeba si zapamatovat jméno. No, super, začíná to být lepší a lepší.

*Najednou se stará o moje záda? Tahá mě do postele, nebo se mnou nechce nic mít?*

Zamračila jsem se na něj, když mi položil ruku na rameno. Vůbec jsem ho nechápala. Netušila jsem, kam tím míří, nebo nemíří. Nevěděla jsem, co mám, nebo nemám dělat a upřímně se mi chtělo tak trochu brečet. Alkohol rozvířil i emoce a potřebu být s někým. Občas to tupí, občas mi pomáhá se vybrečet. A já to v sobě dusila už dost dlouho.

*Opovaž se začít brečet, chováš se iracionálně, Sierro! A vůbec, neslíbila sis, že tě už neuvidí nikdy nikdo brečet? No tak, no tak, no tak! Pracujete spolu na případu, bude lepší, když se to nebude komplikovat vztahem, nebo techtle mechtlema. Aspoň se můžete každý z vás soustředit na svou roli a tak. Tak. šikovná holka, nádech, výdech, teď se od něj odtrhni a v koupelně se pořádně sebereš. A pak se vyspíš a zítra bude zase všechno v pořádku. Jen se probudíš vedle něj, jako při přespávání u kamaráda. Gay kamaráda, se kterým jsi kdysi spala... a není vůbec gay. Jo, to zvládneš...*

"Fajn, ale mám pravou půlku," odpověděla jsem, protože se mu vážně špatně říkalo ne.

Vzala jsem si od něj tu košili a konečně se vyprostila z jeho pohledu. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem tenhle svůj emoční výtah a neskutečně složitou válku hormonů vydržela a nedala to najevo tak, aby o tom věděl. Heroický výkon, to klidně potvrdí jakákoliv žena, milí přátelé.

"A běda, jak se mi pokusíš sebrat polštář," řekla jsem ještě přes rameno, protože jsem se vydala ke koupelně. Potřebovala jsem co nejdřív být sama. A tohle jsem jen tak plácla, aby si nemyslel, že se mnou bylo něco v nepořádku. Což bylo. Ale já se před ním sakra nebudu takhle otevírat, když je to takové zmatečné.

Možná?

Skvělé a teď se budeme hádat, kdo bude spát na gauči.
Což bylo vlastně pokaždé. Nicméně v těch všech případech to nakonec skončilo jistým kompromisem, který mám zřejmě v úmyslu praktikovat i teď. Postel je prostě velká pro jednoho a je tak akorát pro dva. Tím pádem je zbytečné, aby někdo přespával na nepraktickém gauči.
Zatraceně… už bych konečně mohl koupit ten pohodlný rozkládací. Už tolikrát si to zapisuji do svého mentálního diáře a pokaždé na to zapomenu.
Napsal jsem si to zase a tentokrát velkými tiskacími písmeny a několikrát to podtrhnul. Je mi jasné, že to ale bude houby platné. Tak jako vždy.
Kdo si to máš všechno pamatovat?

“Hou… hou… kotě.“ Kotě? Vážně? Snažím se jí brzdit v tom jejím šíleném procesu. Pokud máme jít za panbíčkářským andílkem, tak se musíme oba dva pořádně vyspat. A já holt budu muset přemoct svoje pudy a zvládnout spát s ní bez toho velkého S. Není spát jako Spát. Ale Spát jako spát. Jinými slovy: Nejdřív postel, potom kostel. Jak výstižné v této naší situaci.
“Fajn. Mám v úmyslu vytáhnout opět náš kompromis ohledně spaní. Moc dobře víš, že postel je pro nás oba tak akorát… a potřebujeme se oba dva stejně vyspat. “ Proč to zní tak divně? To nevím.
Nicméně když u mne přespávala poprvé a vyhrála souboj o to, kdo bude spát na gauči. Tehdy jsem byl strašný parchant a vlastně jsem jí nechal na něm spát. Pochopitelně se na něm vůbec nevyspala a ještě jsem jí následujícího dne musel dávat masáž. Ne, že by mi to vadilo.
Jsem prostě ohleduplný… co se jí na tom nelíbí?
“Navíc vím, jak tě po noci strávené na gauči bolej záda.“ S tímto jsem k ní ladným krokem šelmy došel s úmyslem vzít věci, které jsem přichystal na spaní.
A těsně u ní jsem se zarazil. Potlačoval nutkání jí k sobě natisknout a dělat jisté věci.
Zdali nevím, co chci? Blbost. Já to vím. Moc dobře to vím. Ale chci, aby to pro jednou bylo, … já nevím…, jiné a mnohem lepší.
Vždycky to krachovalo na mně. Chci, aby to bylo pro jednou jiné.
Když si to nakráčela do baru s případem, měl jsem takový zvláštní pocit a já nevím prostě, co mám teď dělat. Po dlouhé době mi na něčem záleží. A je to děs běs… začínám si to i připouštět. Měním se snad? No, ale fuj.
Ruku jsem jí položil na rameno a upřeně se jí zahleděl do očí.
“Prosím.“ Jedno z mála slov, které vypouštím z úst. Vlastně málokdy jsem někoho prosil. Málokdy jsem prosil i jí. A pokud ano, tak to bylo ve velmi vážných případech - ve velké většině to byla otázka života a smrti.
Dokonce jsem na své tváři vykouzlil ty psí oči, kterým nikdy nebyla schopná odolat. Uvidíme, jestli se naučila být vůči této podlé věci, stala odolnou.
Pokud to takto půjde dál, tak vlastně nemusíme ani chodit spát, neb to nebude mít žádnou cenu.

Je něco nebezpečnějšího než zmatená čarodějka?

Nechám se jím ujistit. Ano, najednou si uvědomuji, jak moc jsem to potřebovala slyšet. A on to řekl. Na chvilku mi zase bylo naprosto dobře. Jako kdyby se tam ve mě něco poopravilo, něco zalepilo, nebo kolečka promazala. Působilo to tak. Tedy do doby, než zalhal, že mu je zima. Nemusela jsem umět číst myšlenky, abych věděla, že to je lež.

*Utíká ode mě? Je to něco v tom, co jsem řekla? Pracuje pro někoho třetího..? Má jinou a to všechno, co dnes řekl bylo jen, aby si se mnou pohrál? Už jsem ho přestala bavit? CO TO SAKRA MÁ ZNAMENAT?!*

"Jo, jasně, čarodějka jde do kostela," odpovím a odtáhnu se od něj a natáhnu se po své skleničce. Vyklopím do sebe obsah. Kolečka začala totiž zase dřít a tohle je promaže dost na to, aby aspoň jakž takž fungovala. Myšlenky jsou hlasité a ani jedna se mi nelíbí. Připadám si jaksi ukřivděná, jako kdybych dostala facku...

Když anděl odejde, potopím se na chvilku pod vodu. Chlad vody trochu pomáhá při zklidňování myšlenek, stejně jako to zadržování dechu. Velmi pomalý výdech stačil až do doby než se vrátil zpět s ručníky. Vylezla jsem z vody a hned se natáhla po ručníku. Jen zběžně jsem se otřela a pak si obmotala ručník kolem sebe. spodní prádlo jsem si zatím na sobě nechala.

Vešla jsem do jeho bytu a viděla, jak si připravuje gauč, zatímco mě přenechal svoji ložnici. Jak galantní na někoho, kdo tak rychle utekl z mojí blízkosti. A jsem si jistá, že to špatným dechem nebylo.

"Ani na to nemysli. Ložnici si nech, na gauči budu spát já, jsem menší a skladnější. Navíc budu v noci courat pro vodu a tak, takže bych tě budila. A ani se nezkoušej se mnou hádat, jsem opilá a mám v kabelce dost věcí na to, abych tě v noci zaklela. Nehledě na to, že jsi říkal, že zítra tam jdeš se mnou a známe tě, když se nevyspíš," řeknu nekompromisně, ale unaveně zároveň. "Ale tu košili si stejně půjčím, díky..."

Došla jsem si pro košili a pak ještě krátce navštívila koupelnu. Opláchnout si pořádně obličej, pokusit se rozčesat si aspoň trochu vlasy rukou a taky se převléct do suchého. Na topení jsem pak nechala svoji mokré spodní prádlo a ručník. Suché věci jsem si jako vždy složila poblíž gauče. Věděla jsem, že dneska se moc nevyspím.

To jo… ale zadarmo ani kuře nehrabe

Divná noc. Samozřejmě. Může za to ona, že mi je v přítomnosti čarodějky tak příjemně. Což je vlastně divné. Moc divné. Anebo ne.
Krucinál. Skousnu si ret. Jsem z toho všeho najednou celý nervózní. Připadám si jako nějaký puberťák, co neví nic o sexuálním životě a poprvé se seznámil s dívkou. Což je pochopitelně blbost vzhledem k tomu, jak moc je můj život v této oblasti aktivní. Jenže Sierra byla vždycky výjimka.
Jestli jí to někdo řekne… přísahám, že už přestane existovat.
Vážně mne potěší, že i jí se to líbí. Ještě aby ne, když je tu se mnou. Spousta žen by byla schopná pro tuto chvíli vystát důlek.

Na sucho polknu. Co to dělá? Ta její ruka na mém lokti. Jeden by od toho očekával víc. Místo toho začne něco žvatlat roztomile o případě. Ve snaze přitom ujišťovat mne, vlastně ujišťuje samu sebe. Sluší jí to. Šíleně moc.
A najednou celý ten nápad s bazénem prostě není dobrý. Potřebuje mou část, která myslí na případ a je schopná ho vyřešit…. A ne tu část, která přemýšlí nad tím, jak nejlépe se jí dostat pod sukni. Což by v této chvíli nebylo zas tak těžké.
Mám teď obrovské dilema. Můj radar křičí, že je tak blízko. Stačí se ještě přiblížit a můžeme pokračovat v tom, v čem jsme se přerušili v mé kanceláři. A třeba to zase pro jednou dotáhnout až do konce. Velmi příjemného konce.
“Samozřejmě… Jako vždycky.“ Dojde mi po chvíli, že potřebuje, abych jí na to něco řekl a tak s mým obvyklým chrapotem jí odpovím.
Kopnu do sebe panáka. Není to zrovna nejlepší nápad. Ale měl jsem prostě potřebu to udělat. Moc přemýšlím. Možná, kdybych přestal.
Moc dobře vím, co se za chvíli stane. V té chvíli, když přestanu přemýšlet a začnu konat. Už se k tomu schyluje.
Sám se vlastně teď děsím toho, že se vůbec děsím toho, že by mohlo k něčemu dojít. Proč mi to není jedno, tak jak mi to bylo jedno pokaždé, když k tomu došlo? Co to se mnou sakra zrovinka teď je?

“Já to… je mi zima…“ Zalžu. Pochopitelně, že mi zima není. Ani v nejmenším. Lepší vysvětlení toho, proč lezu pryč z vody a z té fajn chvilky mne nenapadlo.
Podívám se na hodinky na stěně. I venku je mám. Co kdyby náhodou.
Blíží se to k jedné hodině. Ten nejlepší čas, aby šla čarodějka spát.
“Zabalíme to. Čarodějka by se měla vyspat, pokud si chce poklábosit s opeřencem mluvícím Jeho jménem.“ Zašklebil jsem se. Došel pro ručníky. Jeden položil k jejím věcem a sám se přitom do toho druhého zabalil. Šel jsem si připravit gauč, když jí tak gentlemansky přenechám postel. Není to sice zrovna nejpohodlnější. Ale co bych neudělal pro dámu v nesnázích.

“Vaše lóže je připravené, výsosti.“ Neodpustím si lehkou úklonu. Na posteli jsem jí zanechal jednu ze svých košil. Aby se do ní mohla převléct, když půjde spát.
Převlékl jsem si trenky za suché a pouze v nich se uložil ke spánku. Obvykle spím nahý, ale když je společnost… jsem prostě ohleduplnost sama.
Kdyby potřebovala vykonat jeden z těch večerních rituálů, tak moc dobře ví, kde sprcha a toaleta je. Nemusím jí to už připomínat. Sprcha jsou dveře vlevo a toaleta vpravo.

Však ona ti další dorostou...

"Tobě zní všechno jako orgie," doplním na jeho poznámku okamžitě a pousměji se. Není to výčitka. Jen milé pošťouchnutí. A navíc je to pravda.

Věnovala jsem mu další ze série úsměvů, když řekl, že to možné bude. Nadšeně jsem doplavala na druhý konec bazénu, než došel vypnout světla a dojít pro skleničky a dolít pití. To byl taky moc dobrý nápad. Ale to už říkat nehodlám, ještě by se mu moc zvedlo sebevědomí a kdo by s ním měl pak pracovat?

Pozorovala jsem hvězdy nad sebou a držela se odvráceného konce bazénu, když jsem zaslechla, jak se Chris vrátil. Chvilku jsem tam ještě byla, než jsem se rozhodla vrátit na druhou stranu k němu a ke skleničkám. To jsem taky nehodlala zdůrazňovat. To by si naopak mohl vzít osobně.

Doplavala jsem k němu a vzala si do ruky skleničku. Lokty jsem vystrčila na okraj bazénu, abych se tak mohla přidržovat, napila jsem se a podívala se na hvězdnou oblohu a pak na něj. Promluvil totiž. Na chvilku jsem se zarazila. Vypadal vážně spokojeně, uvolněně. A tak sladce. Ó bože, ty víš, jak moc jsem ho v tu chvíli chtěla políbit a nechat jeho ruce, aby mě objaly a nepustily na dlouhou, úžasně předlouhou chvíli. Netuším, jestli si všiml, jak jsem se na něj dívala, nebo ne, ale raději jsem to utla a upila ještě ze skleničky. Postavila jsem ji zpět na její místo dál od okraje bazénů, aby se když tak nevylila do vody. Otočila jsem se opět zády ke kraji. Hvězdy byly tak krásné, tajuplné, poklidné a stále stejné a nekonečné. Pomalu jsem mrkla.

"Jo, je to neskutečně fajn," promluvila jsem do ticha, abych ho nenechala rozplývat se samotného.

Prokletí mého naučeného chování bylo v tom, že myšlenky na případ mě nikdy nenechaly na pokoji nikdy moc dlouhou dobu. Snad v tom bylo i to, co by mohlo být svědomí, empatie s životy cizích a další vrozené věci, ale raději zásluhu na mém slušném chování nechávám rodičům. Svůj pohled jsem nechala spočinout na Chrisovi a přisunula se blíž k němu a položila si ruku na jeho loket, pokud jej měl mimo vodu, pokud ne, tak na rameno.

"Tentokrát je taky dostaneme. Společně. Jako vždycky."

Dívala jsem se mu do tváře a nevěděla jsem, jestli hledám potvrzení mých slov, nebo jestli jsem ujišťovala já jeho. Jen jsem věděla, že je důležité, abychom na tom pracovali společně. Jenže jsem nevěděla, jestli to je kvůli případu nebo kvůli mě.

Hmmm... pírka jsou drahá

Koupání v bazénu je naprosto normální a to obzvláště, když onen bazén máte ve vašem podkrovním bytě. Nevyužít toho by naopak byla naprostá hloupost.
Jsem proto rád, že se čarodějka zachovala tak jak se zachovala a vlezla si za mnou bez zbytečného přemlouvání a tlachání kolem.
Jestli jsem se podíval, když si sundávala oblečení? Kdo by se nepodíval.
I když proporce jejího těla znám moc dobře do detailu. A líbí se mi... panenko skákavá šíleně moc... a to tetování
Nicméně si to nehodlám přiznat. A neřeknu to nahlas, i kdybyste mne mučili.

"To netuším... mně to zní jako nějaké orgie." Vycením na ní své bílé zuby. Jestli jsem prasák a nemyslím na nic jiného? Ano. A ano, jsem. Nestydím se za to a nikdy nebudu. Byla by to zbytečná ztráta času.

Opravdu uznala, že na tom večerním koupání něco bude? Zazubím se. Strašně mne to těší a tak vůbec. Mohu si napsat mentální poznámku: Čarodějka něco uznala, že je dobré. Anděl vs. Čarodějka 1:0.

A pak se zeptá. Jestli jsem to čekal? Samozřejmě. Kdo ví, jestli jsem ten bazén tak nějak nedělal jenom kvůli sobě, ale právě i kvůli ní. Kdo ví? Netuším a ani to nechci vědět.
"Už jsem si myslel, že se nezeptáš." S tímto jsem na malou chvíli vylezl z vody, abych za prvé vypnul všechna světla a za druhé donesl k nám blíž láhev a sklenky.
Nalil jsem nám a položil to tak, aby nebyl problém se pro ně natáhnout. Vlezl jsem si opět do bazénu za Sir.
Užíval si přitom plnými doušky tu dokonalou chvíli. Pohled na oblohu plnou hvězd. Stále mne baví se na to koukat. A taky ta úžasná společnost.
A ještě jednou vám k tomu řeknu své... ne a ne... a ne... nepřiznám to nahlas, že by se mi to mohlo líbit a že to prostě nebylo ono bez ní. To prostě nejde.

"Jo, jo... je mi fajn." Určitě za to může celková tato situace, která je prostě taková jaká je. Jsem z ní tak nějak naměkko. A proto jsem to řekl. Jiné vysvětlení nemám. Ale co. Po pravdě mi fajn je. Víc než to. A mám pocit, že nejsem jediný, který si tuto chvíli užívá.

Vřelý úsměv nestačí...?

Netuším, co se Chrisovi honí hlavou. Někdy mi přijde snadné v něm číst, někdy naopak nejsem schopná proniknout hradbou jeho očí a ztratit se v nich. Dneska se zdálo, že nastane spíše druhá možnost, než ta první. Vinnu ale celkem určitě svedu na tu zase prázdnou skleničku. Jak už jsem říkala, já prostě neumím zůstat jen u jedné skleničky.

Zřejmě se mu ale moc nelíbila moje poznámka o tom, že se tu nic moc nezměnilo. Nebo se divil, že jsem si změny nevšimla? Nebo si myslí, že jsem tím chtěla naznačit, že se můžeme vrátit k tomu, co bylo? Myšlenky se vířily, skákaly jedna přes druhou, ale žádná nedošla moc daleko, na to jsem teď neměla mozkovou kapacitu.

"Bazén?" zeptala jsem se hloupě, ale to už se Chris nebezpečně svlékal, aby si vychutnal svoje nové vylepšení bytu. Velmi luxusní doplněk bytu, jen co je pravda.

Šla jsem se nejistě podívat na terasu, skleničku jsem nechala na stolku. Nebyla jsem si jistá, zda se mi chce koupat. Ještě jsem měla v hlavě tichý zodpovědný hlásek, co mne upozorňoval, že nemám náhradní oblečení s sebou. A že zítra jdu do kostela. Ale pak tu byl ten pohled na Chrise v bazéně a já se nechtěla nechat přemlouvat. Stydět jsem se přeci jen nemusela, viděli jsme se nazí tolikrát, že už dávno musel znát všechny mé nedokonalosti, stejně jako já si moc dobře pamatovala pohyby jeho svalů na zdech, když usínal a dával si ruce pod hlavu, nebo třeba i výraz jeho tváře, když řešil něco vážného. Tedy, pravda je, že jsem si ke své sbírce tetování přidala ještě jedno. Ale to bylo vzadu na krku bezpečně schované pod vlasy, takže si jej nemohl všimnout. Ochrana proti čtení myšlenek. A zatím to vypadalo, že to i funguje. Rozhodně to rozhodilo toho telepata, co zabil svou vlastní ženu a najala mě na něj jeho dcera.

Zavrtěla jsem hlavou. Odkopla jsem bačkory ke straně. Hezky rovně vedle sebe ke stěně. Stáhla si svetr i tílko pod ním. Ty šly společně s kalhoty na méně urovnanou hromádku. Sedla jsem si na kraj bazénu. Spustila do vody nohy a pak tam vklouzla za nimi. Potopila jsem se na pár vteřin, abych se vynořila tak, že nebudu mít vlasy po celém obličeji. Což se člověk naučí, když má dlouhé vlasy celý svůj život.

Chytla jsem se jednou rukou okraje bazénu. Podívala se po svém společníkovi a usmála se.

"Anděl a čarodějka v bazénu... Proč mi to zní jako začátek nějakého temného příběhu...?" nadhodím a jemně potřesu hlavou.

"Ale uznávám, že na tom večerním koupání asi něco bude..."

Rozhlédla jsem se a pak se najednou zarazila a podívala na Chrise. Něco jsem chtěla, to bylo na mém výrazu jasné.

"Jdou světla tady vypnout, abychom viděli na nebe?" zeptám se dychtivě. Noční obloha je jednou z mála věcí, co mě uklidňuje a nikdy neomrzela. Snad díky těm některým historkám o tom, že hvězdy jsou lidi, jež kdysi chodili po Zemi jako my a tak podobně. I když na tom nemusí být nic pravdy, je to úžasné nekonečně, které je nesmírné a všepohlcující. Netuším, proč mě tahle představa tak láká a baví.