Co mi dáš za jedno pírko?

"Na nás... Ať to znamená cokoliv…" Zarazím se. Nechápavě na ní hledím.
Co tím sakra myslela?
Skousnu si ret. Snažím se nad tím moc nepřemýšlet. Což nejde. Hlavně, když je tady se mnou.
Cítím se nesvůj. Zvláštně. Nechápu se. Nechápu momentální myšlenkové pochody, které se mi ženou hlavou.
Nikdy jsem nebyl stvořený na vztah. Málokdy jsem s někým vydržel dlouhou dobu. Vlastně málokdo vydržel se mnou a s mou přelétavostí. Jsem anděl. Nemohu za to, že to máme v popisu práce.
O těch bílých opeřencích pějících Jeho písně nemluvím. Mají špatný vkus… názory a tak nějak naprosto všechno.
Tedy vztah co mám, se Sierrou, vydržel nejdéle. A asi jako jediný. Což je smutné. Velmi smutné.
Takže je pochopitelné, že mne ten její přípitek překvapil… ač jsem si za to mohl sám a sám jsem taky začal.

Nad dalšími slovy, která tomu všemu tak nějak nepomáhají, jenom pozvednu obočí.
Opravdu? Vůbec tomu nepomáhá.
"Hmm... nevím... pravděpodobně asi jen ten bazén co mám venku na terase." To je pravda. Takový bazén akorát na terasu. Je velmi příjemné se při měsíčku koupat. Což mi připomíná, že by to nebylo vůbec na škodu, praktikovat to teď
"Chtěla by ses smočit?" Opravdu mi to v této chvíli nevyznělo blbě. Připadalo mi to všechno jako velmi dobrý nápad. A jako demostraci toho, že je to velmi dobrý nápad, jsem si svlékl tričko. Pomalu si sundával i kalhoty.
Nahého už mne viděla. A to opravdu mnohokrát. Takže jí to nemá jak pobuřovat.
"Přidáš se? Protože já mám pocit, že je to naprosto skvělý nápad." S tímto do sebe kopnu obsah sklenky, který mi byl opět nalit.
Oblečen jen v trenkách šoupu s dveřmi od terasy a vzhůru se koupat.
Voda je velmi příjemná. Je to naprosto bájo.
"No tak… nebuď labuť. Je to vážně skvělé…" Snažím se jí přesvědčit, tedy pokud se už nenachází se mnou v bazéně. Což pravděpodobně asi ne.
Pozastavovat se nad tím, kolik toho vypila, se mi nechce. Sám totiž nevím kolik jsem toho do sebe nalil. Ale asi hodně... když se tady při měsíčku a za její přítomnosti koupu v bazéně. A ještě v trenkách. Mohl jsem se převléct do plavek.

V andělské doupěti... zase

Jízda na motorce byla krátká. Až moc. Při jízdě to bylo všechno jednodušší o to, že se nemuselo mluvit. Byla jen jízda, schopný řidič za řídítky a já mohla být myšlenkami v této míhající se krajině, nebo třeba u případu. Bylo to krásně osvobozující. Asi jsem začínala chápat, proč Chris měl jízdu na motorce tak rád.

Jen co zaparkoval a slezl, tak jsem se z motorky vyšvihla i já a sundala si helmu. Prohrábla jsem si rukou vlasy a poděkovala. Věnovala jsem mu krátký úšklebek.

"Proč by nemělo být?" nadhodím, aniž bych vlastně čekala odpověď.

Musím tedy nechat mému létavému příteli, že se s přezdívkami na můj účet zlepšil, tedy pro dnešek. Přiznávám, že ze začátku našeho... hm pracovního vztahu to bylo horší. A když jsem ho naštvala, tak se k magičům a podobně vracel rád. Bohužel na takové věci on nezapomíná.

Ve výtahu jsem byla vážně jen malinkatý kousíček od toho, abych si začala broukat. To nutkání jsem odbila jen tím, že jsem se začala přehrabovat v kabelce a dělala, že něco hledám. Těsně před jeho patrem jsem se přestala v ní přehrabovat jako znamení toho, že jsem to našla. I když jsem neměla tušení, co jsem to vlastně měla hledat.

Musím říct, že jeho byt se mi vždy líbil. Byl hezký, prostorný, moderní, noví, luxusní a stylový. Což se o většině mých věcí říct nedalo. Většinou mi to ale nevadilo, zvykla jsem si na své staromódní (nebo prostě jen staré) útulno. Sotva mi však podá pantofle a já si je nazuji, zašoupu nohama v nich jen proto, že vím, jak má tu svou podlahu rád.

*Ten by nepřenesl přes srdce, kdyby se jí něco stalo, třeba kdyby po ní běhalo bosé dítě... * napadne mě a hned vzápětí můj žaludek udělá menší přemet.

Nikdy jsem se neodvážila s ním mít přímou konverzaci o dětech. Ani nevím, zda je mít může, ale já byla člověk... Nebo aspoň druh natolik příbuzný člověku, který může - a v určitém věku i chce - potomka. Smutné na tom všem též také bylo, že právě tady pan Smith byl to nejbližší, co jsem měla za posledních pět let, co se dalo označit jako partner. Což sesazovalo šanci toho, že budu mít kdy malou pobíhající čarodějku s mými rysy, hodně nízko. Asi mi někdy nedávno musely začít tikat biologické hodiny, že mě to tak najednou sebralo, nebo snad jsem si to poprvé pořádně uvědomila. A nebo za to mohl ten alkohol.

Díky těmto úvahám jsem skoro ani nevnímala jeho otázku o motorce. Zmateně jsem se na něj podívala, když mi došlo, že se na něco ptal. Naštěstí jsem si z posledního slova dokázala zpětně vytvořit otázku. Pokrčila jsem rameny, stále ještě rozmrzelá těmi myšlenkami na můj budoucí osamělý život.

"Asi s tebou," odpověděla jsem stroze.

Vzala jsem si od něj skleničku a věnovala mu krátký pohled do očí, když na nás pronesl přípitek.

"Na nás... Ať to znamená cokoliv..." zamumlala jsem, i když jsem si tu druhou část chtěla ponechat spíše jako myšlenku. Ani jsem si neuvědomila, že jsem to řekla nahlas. Samozřejmě jsem se hned napila a sklenici vyprázdnila.

"Koukám, že se tady u tebe moc nezměnilo... " přiložila jsem ruku k dílu ve snaze povrchní konverzaci, která by se nedotkla žádného ožehavého tématu. Přitom jsem si nalila další skleničku. Případně i jemu, pokud dopil. Uvědomila jsem si, že to mohlo vyznít jako otázka, jestli se u něj něco změnilo i po osobní stránce. Třeba nějaká ženská, démonka, anděl, co já vím?! Ale doufala jsem, že řekne, že se nic moc nezměnilo. Že se jen hledal, ale beze mně nebyl schopen jít dál. Fungovat dál.

Tyhle myšlenky mě zaskočily. Rozhodně byly dílem alkoholu. Začínala jsem mít hladinku, ale rozhodně jsem nechtěla přestávat. Nikdy jsem pak neuměla přestat. Vzala jsem si sklenku do ruky a krátce se napila. Už jsem si nepřipíjela.

Vítejte v mém andělském doupěti

"Kdybys to totiž někomu řekla... pokazilo by to mou reputaci." Zazubil jsem se.
Pochopitelně by to mou reputaci rozhodně nepokazilo. Když si vodím dámy do svého brlohu povětšinou se nestihnou zajímat o to, jak vypadá interiér. Maximálně se pozastaví nad velkou postelí, která je velmi pohodlná a užívají si to, co jim nabídnu... nic víc.

Jízda na motorce byla skvělá a obešla se bez veškerých komplikací. Nestačil jsem se divit a už jsem s motorkou parkoval v garáži.
Byt mám v podkroví. Je z něho naprosto úžasný výhled na město. Hlavně v noci. A ano... na to povětšinou balím slečny.

"Tak co, princezno... jsi v pohodě?" Jestli mně tak baví jí oslovovat? Ano. Moc. Na druhou stranu by mohla uznat, že to je lepší než moje tehdější - čarodějko, mágiči a tak dál. Všechno dle nálady.
Vstoupíme do výtahu. Naťukám správné číslo, kde se nachází můj velký byt a chvíli se prostě mlčky povezeme. Naštěstí to není ten výtah, kde vám hraje hudba.

Uf... uklizeno tady mám. Oddechnu si. Vyzuji si boty a nazuji si bačkory. Jedny podám i čarodějce.
Miluji svou podlahu.
Přijde vám ten byt dokonalý? Mně osobně ano. Dlouho jsem na tom dřel, abych si ho mohl dovolit. A jsem s tím naprosto spokojen.
"Kdy si naposledy jela na motorce?" Zeptám se jí. Nic lepšího mne nenapadá. Navíc sem už jsem jí několikrát přivedl.
Zašel jsem raději za bar najít dvě skleničky na tequilu, kterou jsem do nich nalil.
"Na nás?" Pozvedl jsem tázavě obočí. To měl být zřejmě přípitek. I když... znělo to tak zajímavě.

Cesta do doupěte

Jeho rýpnutí jsem nechala být. Vlastně jsem si to zasloužila. Rozhodně jsem se neurazila. To jsem se hodlala přenechat dnes na Chrisovi. Bůh ví, co ještě plácnu. Což nemuselo být zapříčiněno alkoholem. Já občas uměla říct věci i bez alkoholu. No jo, mluvím někdy rychleji než myslím.

*Princezno? Vaše výsosti?* zavrtěla jsem hlavou nad jeho rýpavými osloveními.

"Neboj, nikomu neřeknu, jestli tam budeš mít bordel," ujistila jsem ho ještě, když jsem seděla za ním na motorce a nasazovala si helmu. Byla jsem ráda, že mi ji půjčil. Mohla jsem povolit výraz svojí tváře a užít si tu jízdu, i když z trochu jiných důvodů než on.

Bylo tak hezké opět cítit to pevné tělo u sebe a držet se jej. Připomínalo to staré časy. Než jsme zabouchli za nimi dveře. A ani jeden se neměl k tomu je otevřít první. Asi proto, že jsme oba dva tak trochu tvrdohlaví.

Směr -> mé doupě - Doufám, že mám uklizeno

"Samozřejmě. A protože jsem takový jaký jsem... tak..." Zarazím se. Vlastně nemám ani nejmenší tušení, proč se tak čertím. Normálně bych nad tím mávnul rukou. Ať si sakra myslí každý co chce... jenže, teď to prostě z nějakého záhadného důvodu nešlo.
K čertu.

"Chápu." Co víc k tomu říct. Objednala si další flašku tequily, aspoň nebudu pít sám. A co jiného taky dělat, než se opít.
Poslední dobou se to stává mým častým... koníčkem.
"Jen náhodou..." Nemohu si odpustit do ní rýpnout. Zaslouží si to. Určitě.
Nad její obranou ohledně stěhování stolu se na ní pouze nechápavě podívám.
Je to dlouho. Moc dlouho.
Proč jsem se jí neozval? Jak jsem to bez ní vlastně zvládl... cože? Co to žvaním... to ten alkohol. Mávnu rukou nad tím, jako kdybych se snažil zahnat neexistující mouchu. Ale ta mrcha stále letí na svobodě.

"Ach, jistěže, princezno." Mrknu na ní. Nechám jí vejít ven. Ještě předtím do batohu, který jsem si bez dovolení vypůjčil, hodím láhev tequily a nějaké čipsy. Mám takový pocit, že v lednici mám naprosté nic.
Už se jen vydám k motorce.

Má největší láska, tam poctivě čekala na svého prince... a to mně.
Nasedl jsem na ní. Podal čarodějce helmu. Já si bez ní nějak poradím.
Mohl bych si pořídit i druhou... ale málokdy se mnou někdo jede.
"Nevím, jestli mám uklizeno." Vlastně mne to svým způsobem trápí. Mám potřebu jí na to upozornit.
Následně nastartuji. A teď si už jen mohu užívat jízdu, kterou si užívám vždy, když na tuto krásku nasednu.
Vítr ve vlasech. Rychlost.
Jako kdyby to všechno bylo odváto větrem.

Přespávací pyžamová párty!


Povzdychla jsem si krátce. Povedlo se mi ho urazit. No super. Však ono ho to přejde po další sklenici, která určitě přijde. Někdy. V tomhle je asi jako já, jen má mnohem větší výdrž.

"No, dobře, dobře, jen to tak znělo, jak jsi to podal," pokrčila jsem rameny na svou obranu.

Nehodlám se s ním ani hádat o to, že bychom se měli jít prospat, ani se nehádám o to, že půjdeme k němu. K mrtvole se mi jít spát nechce. To má pravdu. Vlastně bych měla zavolat na policii a oznámit jim, že tam je mrtvola, ne?

"Díky," řeknu a skleničku postavím na jeho stůl. Není třeba ji už žmoulat v ruce. Posunula jsem si kabelku na rameni a podívala se na něj.

"Skotská je na oslavy," odpovím na jeho otázku trochu neúplně, abych se zbavila zodpovědnosti, že si vlastně objednávám flašku tequily, když jdu ráno do kostela. "A náhodou jsem na svých kouzlech zapracovala, rozšiřuju vzdálenost i množství věcí, co se dá přenést, jak myslíš, že jsem do baráku dostala ten novej pracovní stůl z masivu?" řeknu na obranu svého umění. Nikdo jiný si nestěžoval. I když je pravda, že moc jiných lidí jsem s sebou nebrala na tyhle cesty.

A pak si to uvědomím. On netuší o tom novém stolu. V té době jsme spolu už nemluvili. Nebo spíš... šli každý svou cestou. Zamrzí mě to víc, než jsem čekala. Zamrkala jsem, abych se z toho probrala a dala si pramen vlasů za ucho.

"No, nic, půjdeme? Musíme být fit do kostela..." pousmála jsem se na něj krátce.

Alkohol je síly zdroj

Přikývnu. Abych pravdu přiznal, doufám, že v tom jsou opravdu jenom dva další hráči a není jich víc.
Nemám rád převahu.

"Ano, on." Zamumlám. Už při té představě, že za ním půjdu prosící o pomoc, mi po těle raší kopřivka.
"Neboj se... že jsi to ty... tam nepůjdeš sama." Je na mně znatelná nechuť z toho, že to vůbec říkám a ještě horší z toho, že to vůbec uskutečním.
Co se týče těchto panbíčkářských andílků... rádi chodí spát se slepicemi.
"Proč bych zrovna já, měl něco provést jemu? To si budu pamatovat." Ošiju se. Věnuji jí vyčítavý pohled. A tvářím se velmi uraženě. Protože uražený také jsem.
"Někteří andílkové chodí brzo spát. A nebo mají celkově své jiné plány na večer." Vysvětlím stále uražen oním obviněním. A jestli budu žádat omluvu... ano budu.

Pohlédnu na prázdnou láhev a odmítavou Sierru v otevření další.
Vzhledem k tomu, že do kostela se půjde až ráno. Bylo by fajn se jít pořádně prospat.
"Půjdeme ke mně... potřebuješ se prospat a stejně nic moc teď nevyřešíme." Mrknu na ní. Teď nebyla vhodná chvíle se chovat jako malý harant, a proto jsem se tvářil už normálně.
Snad až trošku víc vážně.
"Teď jít do svého bytu, by nebylo nejvhodnější. Tam by tě jistě čekali." Mám pravdu. Musí to uznat. Bod pro mne. Pro teď skóre 1:1.

"Pojedeme mou motorkou. Nemám rád tvé přemísťovací čáry máry." Nikdy mi to nedělalo dobře a řekněme, že jsem se jistou chvíli poté musel dávat dohromady.
"Doma mám jenom sedmiletou skotskou. Mám vzít ještě tequilu? Na žízeň." Zatvářil jsem se přitom velice nevině.
Být andílkem má pár výhod - například jistou odolnost, ovšem pokud pijete tak dlouho jako já budete mít velký problém s tím se pořádně opít. A co se týče řízení motorky... To zvládnu i poslepu.
Takže jsem čekal... až šéfka rozdá rozkaz toho, co je potřeba udělat.

Kdybychom tak rychle dokázali i vyřešit případ jako pijeme...

Sledovala jsem ho, zatímco o něčem přemýšlel. Bohužel jsem neuměla číst myšlenky. Sakra! Ale pak se rozmluvil. Vrhl do naší diskuse další otázky. Nemám ráda začátky, kdy je víc otázek než odpovědí. Zamračila jsem se. Sklenička už vůbec nechladila na spánku. Ano, čekala bych, že okrást strážkyni – i když se zdála na první pohled jako stará babička – není nic jednoduchého.

„Takže nejspíš máme ve hře dva další hráče…“ zamumlala jsem a zase se odmlčela.

Ani se nedivím tomu, že Chris nechtěl nikdy do Ráje. Na to ho znám až moc dobře. On a pravidla nejsou kamarádi.

„Islington?“ zopakuji jen pro jistotu, že jsem to jméno slyšela správně. Nerada si zkazím první dojem tím, že zkomolím něčí jméno. Vytáhnu ze své kabelky skoro nepíšící propisku a kus zmuchlaného papíru. Napíšu tam i jméno kostela. Vypadá to, že půjdu znovu navštívit kostel. A to ani není neděle…

Sáhnu automaticky po sklenici. Už mám v sobě moc skleniček na to, aby mi přišlo vtipné, že s myšlenkami o kostele sahám po alkoholu. Ale co, nejsem anonymní alkoholik. V tom případě by to byl větší paradox. Nicméně mě to donutí si aspoň říct, že tahle je poslední. Nebo jsem se o tom aspoň přesvědčila. Pomalu upiju, tentokrát to nevyklopím celé do sebe. Zavrtím hlavou.

„Ne,“ odpovím. „Proč by teď nespolupracoval? Tys mu něco provedl?“ zeptám se automaticky. Jsou jen tři věci, co mě napadají, proč by nám nepomohl nějaký anděl teď. Jedna z nich je, že se nějak nepohodl s Chrisem. I to se může stát. Druhá je, že jsme ztratila pojem o čase. To je taky vysoce pravděpodobné.

*Kolik je vůbec hodin? A v kolik přišla Gladis? Že bych se předtím u něčeho zase zapomněla a opět se mi podařilo zapomenout na oběd a být celý den na zahradě? No, možné to bylo. *

A prej, že nebude pít!

Přikývnu. Vlastně je to tak. Je to Podsvět, jeden z mnoha.
A co se týče knih. Většina jich jsou jenom kecy, aby si někdo vydělal na jídlo, ale i mezi nimi se dá najít pár skvostů.
Řekněme, že pár takových vlastním. Taková skromná sbírka.

Pokud by Gladis měla klíč od Ráje... kdo by byl schopen jí to ukradnout? Vždyť byla jeho strážkyní. Bez boje by se jen tak nedala... jinými slovy, klíč by jí dle správnosti měl být ukraden po její smrti.
Povzdechl jsem si. Je to celé nějaké divné. Pokrčil jsem rameny. Vážně nevím.
"Jenže nejvíc na tom divné je to, že vůbec byl onen klíč ukraden a Gladis byla stále živá. Strážkyně střeží svůj klíč a nedají ho jen tak. I přestože by je to mělo stát život. Což jí stálo poté, co ten klíč byl odcizen." Rukou si prohrábnu vlasy.
Chtělo by to sprchu. Pořádnou a strašně dlouhou.
"V tom případě bych to spíše viděl na to druhé. Ten kdo jí zabil si myslel, že klíč bude stále u ní."

Nevýhoda alkoholu. Je dobrý a vždy ho je málo.
Stejně jak to vypadá u naší láhve. Je tam zhruba ještě na dva panáky. Možná na jeden větší.
Kdo ví.
"Nevím... nikdy jsem do Ráje nechtěl." Což je pravda. Vlastně naprosto mi to vyhovovalo tady. Měl jsem tu vše nač jsem si vzpomněl. Mohl jsem si dovolit, téměř všechno, co jsem chtěl.
Tam bych byl zbytečně svázán právidly a vším kolem.
A zda-li vím o někom, kdo by mohl něco vědět. Pochopitelně, že vím. Jen se snažím těmto existencím co vyhýbat obloukem. To jejich kázání a rozumy.
Děs a hrůza.
"Možná by to mohl vědět Islington. Takovej andělskej podvraťák... bydlí v kostele sv. Františka. "
A ano. Doslova bydlí. Islington nemůže z toho kostela vycházet. Jakési jeho prokletí, nebo něco takového.
Takže pro informace bude velmi příhodné, jít za ním.
Naliji poslední panáky nám oběma. Prázdnou láhev položím na stůl. Věnuji jí pohled. Je to tak smutné. Padla za vlast.

"Teď bych do toho kostela nešel... nespolupracoval by." Což je pravda. Neboť teď se buďto zdlouhavě modlí a prosí o odpuštění, či normálně jako skoro každý jiný spí.
"Další láhev?"

Vlastní překážky a hurá na případ nejvyšší ligy


odkaz

Chtěla jsem ho napomenout, aby mě nepouštěl, aby mě prostě jen drže ještě aspoň chvilku. Ale nedovolila jsem si tuto námitku vnést, dělalo by to všechno ještě komplikovanější. A já měla podezření, že tenhle případ nebude uzavřený do hodiny.

Panáka jsem si vzala od něj okamžitě. Potřebovala jsem ho. Zahání to myšlenky a když už jsem jednoho měla, vzrostla ve mě chuť. Předvedla jsem něco podobného jako Chris. Sklenička byla prázdná během pár vteřin a v mých ústech se rozlila ta naprosto dokonalá chuť.

Zkontrolovala jsem, kde se nachází láhev, jen tak ze zvyku, než se k mým uším dostala ta slova. Ráj. Ráj! Kde je další runda?!

Podívala jsem se na něj trochu nevěřícně. Ale on to zřejmě myslel naprosto vážně. Měla jsem pocit, že z tohodle mě bude bolet hlava. Založila jsem si ruce na hrudi skleničku jsem si opřela o spánek.

"Ráj... Jakože Ráj. Ten Podsvět?" zeptala jsem se. Matně jsem si vzpomínala, že jsem o tom četla. Jedno z nedůvěryhodných svědectví, co zapadli mezi různými knihami neznámých mnichů a dalších pomatenců, kteří se takovýmto tématům věnovali.

"Fajn. Takže Gladis měla klíč od Ráje. Ale někdo jí ho ukradl. Takže buď ten někdo za sebou zametal stopy, nebo je tu někdo další, kdo ho hledal a myslel si, že je ještě u ní..." začala jsem přemýšlet nahlas. Ani jsem nečekala na jeho přikývnutí, i když jsem jej pořád sledovala v různých intervalech. "Ať tak či tak, někdo se tam chce dostat, nebo to dál prodat. Je potřeba ještě něco k tomu, aby ses tam dostal? Další klíče, zaklínadla, krev hlídačů klíčů?" podívala jsem se na svého společníka. Brala jsem ho tak, protože teď jsme měli společný případ, i když jsme se na tom vůbec nedohodli.