Cesta do doupěte

Jeho rýpnutí jsem nechala být. Vlastně jsem si to zasloužila. Rozhodně jsem se neurazila. To jsem se hodlala přenechat dnes na Chrisovi. Bůh ví, co ještě plácnu. Což nemuselo být zapříčiněno alkoholem. Já občas uměla říct věci i bez alkoholu. No jo, mluvím někdy rychleji než myslím.

*Princezno? Vaše výsosti?* zavrtěla jsem hlavou nad jeho rýpavými osloveními.

"Neboj, nikomu neřeknu, jestli tam budeš mít bordel," ujistila jsem ho ještě, když jsem seděla za ním na motorce a nasazovala si helmu. Byla jsem ráda, že mi ji půjčil. Mohla jsem povolit výraz svojí tváře a užít si tu jízdu, i když z trochu jiných důvodů než on.

Bylo tak hezké opět cítit to pevné tělo u sebe a držet se jej. Připomínalo to staré časy. Než jsme zabouchli za nimi dveře. A ani jeden se neměl k tomu je otevřít první. Asi proto, že jsme oba dva tak trochu tvrdohlaví.

Směr -> mé doupě - Doufám, že mám uklizeno

"Samozřejmě. A protože jsem takový jaký jsem... tak..." Zarazím se. Vlastně nemám ani nejmenší tušení, proč se tak čertím. Normálně bych nad tím mávnul rukou. Ať si sakra myslí každý co chce... jenže, teď to prostě z nějakého záhadného důvodu nešlo.
K čertu.

"Chápu." Co víc k tomu říct. Objednala si další flašku tequily, aspoň nebudu pít sám. A co jiného taky dělat, než se opít.
Poslední dobou se to stává mým častým... koníčkem.
"Jen náhodou..." Nemohu si odpustit do ní rýpnout. Zaslouží si to. Určitě.
Nad její obranou ohledně stěhování stolu se na ní pouze nechápavě podívám.
Je to dlouho. Moc dlouho.
Proč jsem se jí neozval? Jak jsem to bez ní vlastně zvládl... cože? Co to žvaním... to ten alkohol. Mávnu rukou nad tím, jako kdybych se snažil zahnat neexistující mouchu. Ale ta mrcha stále letí na svobodě.

"Ach, jistěže, princezno." Mrknu na ní. Nechám jí vejít ven. Ještě předtím do batohu, který jsem si bez dovolení vypůjčil, hodím láhev tequily a nějaké čipsy. Mám takový pocit, že v lednici mám naprosté nic.
Už se jen vydám k motorce.

Má největší láska, tam poctivě čekala na svého prince... a to mně.
Nasedl jsem na ní. Podal čarodějce helmu. Já si bez ní nějak poradím.
Mohl bych si pořídit i druhou... ale málokdy se mnou někdo jede.
"Nevím, jestli mám uklizeno." Vlastně mne to svým způsobem trápí. Mám potřebu jí na to upozornit.
Následně nastartuji. A teď si už jen mohu užívat jízdu, kterou si užívám vždy, když na tuto krásku nasednu.
Vítr ve vlasech. Rychlost.
Jako kdyby to všechno bylo odváto větrem.

Přespávací pyžamová párty!


Povzdychla jsem si krátce. Povedlo se mi ho urazit. No super. Však ono ho to přejde po další sklenici, která určitě přijde. Někdy. V tomhle je asi jako já, jen má mnohem větší výdrž.

"No, dobře, dobře, jen to tak znělo, jak jsi to podal," pokrčila jsem rameny na svou obranu.

Nehodlám se s ním ani hádat o to, že bychom se měli jít prospat, ani se nehádám o to, že půjdeme k němu. K mrtvole se mi jít spát nechce. To má pravdu. Vlastně bych měla zavolat na policii a oznámit jim, že tam je mrtvola, ne?

"Díky," řeknu a skleničku postavím na jeho stůl. Není třeba ji už žmoulat v ruce. Posunula jsem si kabelku na rameni a podívala se na něj.

"Skotská je na oslavy," odpovím na jeho otázku trochu neúplně, abych se zbavila zodpovědnosti, že si vlastně objednávám flašku tequily, když jdu ráno do kostela. "A náhodou jsem na svých kouzlech zapracovala, rozšiřuju vzdálenost i množství věcí, co se dá přenést, jak myslíš, že jsem do baráku dostala ten novej pracovní stůl z masivu?" řeknu na obranu svého umění. Nikdo jiný si nestěžoval. I když je pravda, že moc jiných lidí jsem s sebou nebrala na tyhle cesty.

A pak si to uvědomím. On netuší o tom novém stolu. V té době jsme spolu už nemluvili. Nebo spíš... šli každý svou cestou. Zamrzí mě to víc, než jsem čekala. Zamrkala jsem, abych se z toho probrala a dala si pramen vlasů za ucho.

"No, nic, půjdeme? Musíme být fit do kostela..." pousmála jsem se na něj krátce.

Alkohol je síly zdroj

Přikývnu. Abych pravdu přiznal, doufám, že v tom jsou opravdu jenom dva další hráči a není jich víc.
Nemám rád převahu.

"Ano, on." Zamumlám. Už při té představě, že za ním půjdu prosící o pomoc, mi po těle raší kopřivka.
"Neboj se... že jsi to ty... tam nepůjdeš sama." Je na mně znatelná nechuť z toho, že to vůbec říkám a ještě horší z toho, že to vůbec uskutečním.
Co se týče těchto panbíčkářských andílků... rádi chodí spát se slepicemi.
"Proč bych zrovna já, měl něco provést jemu? To si budu pamatovat." Ošiju se. Věnuji jí vyčítavý pohled. A tvářím se velmi uraženě. Protože uražený také jsem.
"Někteří andílkové chodí brzo spát. A nebo mají celkově své jiné plány na večer." Vysvětlím stále uražen oním obviněním. A jestli budu žádat omluvu... ano budu.

Pohlédnu na prázdnou láhev a odmítavou Sierru v otevření další.
Vzhledem k tomu, že do kostela se půjde až ráno. Bylo by fajn se jít pořádně prospat.
"Půjdeme ke mně... potřebuješ se prospat a stejně nic moc teď nevyřešíme." Mrknu na ní. Teď nebyla vhodná chvíle se chovat jako malý harant, a proto jsem se tvářil už normálně.
Snad až trošku víc vážně.
"Teď jít do svého bytu, by nebylo nejvhodnější. Tam by tě jistě čekali." Mám pravdu. Musí to uznat. Bod pro mne. Pro teď skóre 1:1.

"Pojedeme mou motorkou. Nemám rád tvé přemísťovací čáry máry." Nikdy mi to nedělalo dobře a řekněme, že jsem se jistou chvíli poté musel dávat dohromady.
"Doma mám jenom sedmiletou skotskou. Mám vzít ještě tequilu? Na žízeň." Zatvářil jsem se přitom velice nevině.
Být andílkem má pár výhod - například jistou odolnost, ovšem pokud pijete tak dlouho jako já budete mít velký problém s tím se pořádně opít. A co se týče řízení motorky... To zvládnu i poslepu.
Takže jsem čekal... až šéfka rozdá rozkaz toho, co je potřeba udělat.

Kdybychom tak rychle dokázali i vyřešit případ jako pijeme...

Sledovala jsem ho, zatímco o něčem přemýšlel. Bohužel jsem neuměla číst myšlenky. Sakra! Ale pak se rozmluvil. Vrhl do naší diskuse další otázky. Nemám ráda začátky, kdy je víc otázek než odpovědí. Zamračila jsem se. Sklenička už vůbec nechladila na spánku. Ano, čekala bych, že okrást strážkyni – i když se zdála na první pohled jako stará babička – není nic jednoduchého.

„Takže nejspíš máme ve hře dva další hráče…“ zamumlala jsem a zase se odmlčela.

Ani se nedivím tomu, že Chris nechtěl nikdy do Ráje. Na to ho znám až moc dobře. On a pravidla nejsou kamarádi.

„Islington?“ zopakuji jen pro jistotu, že jsem to jméno slyšela správně. Nerada si zkazím první dojem tím, že zkomolím něčí jméno. Vytáhnu ze své kabelky skoro nepíšící propisku a kus zmuchlaného papíru. Napíšu tam i jméno kostela. Vypadá to, že půjdu znovu navštívit kostel. A to ani není neděle…

Sáhnu automaticky po sklenici. Už mám v sobě moc skleniček na to, aby mi přišlo vtipné, že s myšlenkami o kostele sahám po alkoholu. Ale co, nejsem anonymní alkoholik. V tom případě by to byl větší paradox. Nicméně mě to donutí si aspoň říct, že tahle je poslední. Nebo jsem se o tom aspoň přesvědčila. Pomalu upiju, tentokrát to nevyklopím celé do sebe. Zavrtím hlavou.

„Ne,“ odpovím. „Proč by teď nespolupracoval? Tys mu něco provedl?“ zeptám se automaticky. Jsou jen tři věci, co mě napadají, proč by nám nepomohl nějaký anděl teď. Jedna z nich je, že se nějak nepohodl s Chrisem. I to se může stát. Druhá je, že jsme ztratila pojem o čase. To je taky vysoce pravděpodobné.

*Kolik je vůbec hodin? A v kolik přišla Gladis? Že bych se předtím u něčeho zase zapomněla a opět se mi podařilo zapomenout na oběd a být celý den na zahradě? No, možné to bylo. *

A prej, že nebude pít!

Přikývnu. Vlastně je to tak. Je to Podsvět, jeden z mnoha.
A co se týče knih. Většina jich jsou jenom kecy, aby si někdo vydělal na jídlo, ale i mezi nimi se dá najít pár skvostů.
Řekněme, že pár takových vlastním. Taková skromná sbírka.

Pokud by Gladis měla klíč od Ráje... kdo by byl schopen jí to ukradnout? Vždyť byla jeho strážkyní. Bez boje by se jen tak nedala... jinými slovy, klíč by jí dle správnosti měl být ukraden po její smrti.
Povzdechl jsem si. Je to celé nějaké divné. Pokrčil jsem rameny. Vážně nevím.
"Jenže nejvíc na tom divné je to, že vůbec byl onen klíč ukraden a Gladis byla stále živá. Strážkyně střeží svůj klíč a nedají ho jen tak. I přestože by je to mělo stát život. Což jí stálo poté, co ten klíč byl odcizen." Rukou si prohrábnu vlasy.
Chtělo by to sprchu. Pořádnou a strašně dlouhou.
"V tom případě bych to spíše viděl na to druhé. Ten kdo jí zabil si myslel, že klíč bude stále u ní."

Nevýhoda alkoholu. Je dobrý a vždy ho je málo.
Stejně jak to vypadá u naší láhve. Je tam zhruba ještě na dva panáky. Možná na jeden větší.
Kdo ví.
"Nevím... nikdy jsem do Ráje nechtěl." Což je pravda. Vlastně naprosto mi to vyhovovalo tady. Měl jsem tu vše nač jsem si vzpomněl. Mohl jsem si dovolit, téměř všechno, co jsem chtěl.
Tam bych byl zbytečně svázán právidly a vším kolem.
A zda-li vím o někom, kdo by mohl něco vědět. Pochopitelně, že vím. Jen se snažím těmto existencím co vyhýbat obloukem. To jejich kázání a rozumy.
Děs a hrůza.
"Možná by to mohl vědět Islington. Takovej andělskej podvraťák... bydlí v kostele sv. Františka. "
A ano. Doslova bydlí. Islington nemůže z toho kostela vycházet. Jakési jeho prokletí, nebo něco takového.
Takže pro informace bude velmi příhodné, jít za ním.
Naliji poslední panáky nám oběma. Prázdnou láhev položím na stůl. Věnuji jí pohled. Je to tak smutné. Padla za vlast.

"Teď bych do toho kostela nešel... nespolupracoval by." Což je pravda. Neboť teď se buďto zdlouhavě modlí a prosí o odpuštění, či normálně jako skoro každý jiný spí.
"Další láhev?"

Vlastní překážky a hurá na případ nejvyšší ligy


odkaz

Chtěla jsem ho napomenout, aby mě nepouštěl, aby mě prostě jen drže ještě aspoň chvilku. Ale nedovolila jsem si tuto námitku vnést, dělalo by to všechno ještě komplikovanější. A já měla podezření, že tenhle případ nebude uzavřený do hodiny.

Panáka jsem si vzala od něj okamžitě. Potřebovala jsem ho. Zahání to myšlenky a když už jsem jednoho měla, vzrostla ve mě chuť. Předvedla jsem něco podobného jako Chris. Sklenička byla prázdná během pár vteřin a v mých ústech se rozlila ta naprosto dokonalá chuť.

Zkontrolovala jsem, kde se nachází láhev, jen tak ze zvyku, než se k mým uším dostala ta slova. Ráj. Ráj! Kde je další runda?!

Podívala jsem se na něj trochu nevěřícně. Ale on to zřejmě myslel naprosto vážně. Měla jsem pocit, že z tohodle mě bude bolet hlava. Založila jsem si ruce na hrudi skleničku jsem si opřela o spánek.

"Ráj... Jakože Ráj. Ten Podsvět?" zeptala jsem se. Matně jsem si vzpomínala, že jsem o tom četla. Jedno z nedůvěryhodných svědectví, co zapadli mezi různými knihami neznámých mnichů a dalších pomatenců, kteří se takovýmto tématům věnovali.

"Fajn. Takže Gladis měla klíč od Ráje. Ale někdo jí ho ukradl. Takže buď ten někdo za sebou zametal stopy, nebo je tu někdo další, kdo ho hledal a myslel si, že je ještě u ní..." začala jsem přemýšlet nahlas. Ani jsem nečekala na jeho přikývnutí, i když jsem jej pořád sledovala v různých intervalech. "Ať tak či tak, někdo se tam chce dostat, nebo to dál prodat. Je potřeba ještě něco k tomu, aby ses tam dostal? Další klíče, zaklínadla, krev hlídačů klíčů?" podívala jsem se na svého společníka. Brala jsem ho tak, protože teď jsme měli společný případ, i když jsme se na tom vůbec nedohodli.

Chybami se člověk učí a nebo ne?

Nikdy jsem nebyl a asi nikdy nebudu zrovna ten ukázkový přítel. Který miluje pouze a jen jednu, je schopen jí nosit v náručí a každý den jí koupí květinu, uvaří a hlavně je věrný.
A jestli bych chtěl... možná někdy... nevím. Po pravdě se té představy děsím.

Jestli jste si někdy představovali andílka, jako hodného malého božího pomocníčka, jste na omylu. Já takový nikdy nebyl a nikdy nebudu.
U mne za to možná mohla výchova mé matky, která byla spíše na opačné straně barikády, než můj otec. A i přesto si k sobě nějakým způsobem našli cestičku.

Nicméně k tomu polibku. Líbil se mi. Pochopitelně. Komu by se nelíbil. Polibek od pěkné ženské a do toho čarodějky... vždy se v tom najde troška magie.

Jak jsme se jen my dva poznali? A co nás dva vždy rozdělovalo? Zřejmě ta její potřeba všem pomoct a na sebe ani trošku nemyslet... Jo, to bylo tím důvodem. Ona. Zapřemýšlím. Možná to je lež. Možná pravda. Ale já bych nikdy nepřiznal, že za to mohlo pochopitelně i mé sobecké chování. A fakt, že se mi jí podařilo několikrát zklamat. Nechat na holičkách... ovšem nikdy, nikdy jsem jí nenechal samotnou v případech, kdy jí šlo o život. To jsem byl jejím strážným andělem.
Stejně jak tomu bude teď.

Nepustil jsem jí. Nevěděl jsem proč, ale potřeboval jsem jí mít ve své blízkosti.
K čertu. Budu potřebovat víc panáků.
"Samozřejmě, jak si přejete, vaše výsosti." Odtáhl jsem se od ní, abych se mohl uklonit.
Následně jsem nalil jak panáka sobě, tak panáka i čarodějce.
Dovolil jsem si s ní nepřiťuknout a ihned ho do sebe klopit.
"Mimochodem... pro začátek..Ten klíč je od Ráje... ano od toho Ráje s velkým R." Oznámím jí. Nevím jak moc je zběhlá v dějinách našeho Podsvěta. Ale toto by jí snad mohlo něco říct.
Ráj je v lidské knize knih popisován špatně. Hodně špatně. Ale tak proč ne. Nějak byla potřeba to trošku víc poupravit, aby se na tento svět, na Podsvět, zapomnělo a tak vůbec.
Do Edenu se dá dostat i jinak než zemřete, což není stoprocentně pravděpodobné že se tam dostanete po smrti. A k té cestě vám právě pomůže klíč a také dveře, které pokud dobře vím, jsou velmi dobře chráněné.
A co je vůbec ten Eden. Ráj. Hahaha. Je to jenom jiná dimenze.

Hlavně Chris a částečně mé zmatené já...

Prst na mých rtech byl jasnou zprávou toho, co se dál chystá udělat. Věděla jsem to, znala to, ale i tak jsem teď netušila, co přijde. Nebo jsem se prostě chtěla nechat překvapit a užít to znovu jako kdyby to bylo poprvé. Byla jsem tak slabá ve své vlastní vůli v jeho blízkosti. Jeho náručí také bylo to jediné místo na světě, kde jsem - tehdy - věřila, že jsem v bezpečí. A teď mě jeho tělo přivinulo k sobě a já přejela ještě krátce po jeho andělském obličeji, než jsem zavřela oči a vychutnala si ten polibek.

Říká se, že se svět občas zastaví, ale nemyslím si, že tomu je tak. Zpomalí se, to ano, jak se snažíme vnímat všechno, jak nám myšlenky závodí v hlavě a signály se spojují a rozpojují na pokraji těla a duše. Je to krátká chvíle, kdy vše pracuje rychleji a pak se nám to kolem nás zdá tak pomalé.

Nechala jsem ruce na jeho hrudi a polibek oplatila. Jak už jsem říkala, v tomhle jsem byla fakt neschopná. Byla jsem bezbranná proti tomuhle zpropadenému andělovi.

*Christopher Smith, jak zvláštní jméno si to vybral. Nejběžnější příjmení, aby nevyčníval a stejně nebyl jako žádný jiný. Ne jen kvůli tomu, kým se narodil, ale také, jak schopným a zajímavým se stal. Po všem, co přežil, co jsme spolu prožili... Prožili. A pamatuješ, jak to dopadlo? Nebyl to on, kdo pak uvažoval o kouzlu voodoo, ani nehledal nápoj na zažehnání pocitu osamění. Ne, on nebyl ten, kdo se pta cítil špatně v kostele a u rodičů na návštěvě... *

Zvláštní vnitřní monolog, který jsem vedla, mě donutil udělat to, co jsem nikdy nevěřila, že udělám. Ukončila jsem ten polibek. Poodtáhla jsem rty a sklopila hlavu. Pokud mě nepustil, tak já se od něj neodtáhla. Mračila jsem se na jeho rameno. Polkla jsem.

*Nebuď sobecká, Gladis potřebuje aspoň uzavření... *

"Tohle..." promluvila jsem, i když to šlo jen velmi ztěžka. Stále se dívala na kus jeho oblečení, co měl na ramenou. S pohledem do jeho očí bych určitě nedokázala říct, že případ je důležitější. "Se může vyřešit jindy... Potom."

Mluvila jsem tiše tak, abych neprozradila, jak moc sama to nechci přesouvat na potom.

Těžké to rozhodnutí... ale já vím... hlavně JÁ!

"Blbost. Stejně si jí dáš." Mrknu na ní. Vím to. Nebudu jinak mluvit.
Ach jo... tak se mi nechce o těch věcech mluvit.

Tím co jsem prohlásil jsem jí zřejmě překvapil. Zaskočil. Stejně jako sám sebe.
Co to se mnou sakra je? Uklidni se.
Jenže to prostě nějak nešlo.

Případ, ne-případ. I když by se mi chtělo o něm mluvit. Absolvovat dobrovolně a s chutí přednášku v roli přednášejícího - tak mi to prostě nešlo. Vůbec nedalo na to soustředit.
Byla to její vina. Aspoň, že se to dá na někoho svalit.

Místo toho jsem udělal ještě další překvapení pro nás oba.
Převzal jsem od ní skleničku. Ne však, abych jí tam něco nalil. Na to bude čas... za chvilku.
Přistoupil jsem k ní. Prst, přesněji ukazovák, jí přiložil na ústa... v jasně říkajícím gestě.
Zahleděl se upřeně do očí. A než stačila cokoliv říct, přitáhl si jí volnou rukou k sobě a vtiskl jí polibek.
Jakožto důkaz potvrzující má slova o tom, jak mi chyběla.
A že to bylo velmi velmi důvěryhodné.
Vlastně až hrozivě.
Ale... ale to přece nejde.