Chybami se člověk učí a nebo ne?

Nikdy jsem nebyl a asi nikdy nebudu zrovna ten ukázkový přítel. Který miluje pouze a jen jednu, je schopen jí nosit v náručí a každý den jí koupí květinu, uvaří a hlavně je věrný.
A jestli bych chtěl... možná někdy... nevím. Po pravdě se té představy děsím.

Jestli jste si někdy představovali andílka, jako hodného malého božího pomocníčka, jste na omylu. Já takový nikdy nebyl a nikdy nebudu.
U mne za to možná mohla výchova mé matky, která byla spíše na opačné straně barikády, než můj otec. A i přesto si k sobě nějakým způsobem našli cestičku.

Nicméně k tomu polibku. Líbil se mi. Pochopitelně. Komu by se nelíbil. Polibek od pěkné ženské a do toho čarodějky... vždy se v tom najde troška magie.

Jak jsme se jen my dva poznali? A co nás dva vždy rozdělovalo? Zřejmě ta její potřeba všem pomoct a na sebe ani trošku nemyslet... Jo, to bylo tím důvodem. Ona. Zapřemýšlím. Možná to je lež. Možná pravda. Ale já bych nikdy nepřiznal, že za to mohlo pochopitelně i mé sobecké chování. A fakt, že se mi jí podařilo několikrát zklamat. Nechat na holičkách... ovšem nikdy, nikdy jsem jí nenechal samotnou v případech, kdy jí šlo o život. To jsem byl jejím strážným andělem.
Stejně jak tomu bude teď.

Nepustil jsem jí. Nevěděl jsem proč, ale potřeboval jsem jí mít ve své blízkosti.
K čertu. Budu potřebovat víc panáků.
"Samozřejmě, jak si přejete, vaše výsosti." Odtáhl jsem se od ní, abych se mohl uklonit.
Následně jsem nalil jak panáka sobě, tak panáka i čarodějce.
Dovolil jsem si s ní nepřiťuknout a ihned ho do sebe klopit.
"Mimochodem... pro začátek..Ten klíč je od Ráje... ano od toho Ráje s velkým R." Oznámím jí. Nevím jak moc je zběhlá v dějinách našeho Podsvěta. Ale toto by jí snad mohlo něco říct.
Ráj je v lidské knize knih popisován špatně. Hodně špatně. Ale tak proč ne. Nějak byla potřeba to trošku víc poupravit, aby se na tento svět, na Podsvět, zapomnělo a tak vůbec.
Do Edenu se dá dostat i jinak než zemřete, což není stoprocentně pravděpodobné že se tam dostanete po smrti. A k té cestě vám právě pomůže klíč a také dveře, které pokud dobře vím, jsou velmi dobře chráněné.
A co je vůbec ten Eden. Ráj. Hahaha. Je to jenom jiná dimenze.

Hlavně Chris a částečně mé zmatené já...

Prst na mých rtech byl jasnou zprávou toho, co se dál chystá udělat. Věděla jsem to, znala to, ale i tak jsem teď netušila, co přijde. Nebo jsem se prostě chtěla nechat překvapit a užít to znovu jako kdyby to bylo poprvé. Byla jsem tak slabá ve své vlastní vůli v jeho blízkosti. Jeho náručí také bylo to jediné místo na světě, kde jsem - tehdy - věřila, že jsem v bezpečí. A teď mě jeho tělo přivinulo k sobě a já přejela ještě krátce po jeho andělském obličeji, než jsem zavřela oči a vychutnala si ten polibek.

Říká se, že se svět občas zastaví, ale nemyslím si, že tomu je tak. Zpomalí se, to ano, jak se snažíme vnímat všechno, jak nám myšlenky závodí v hlavě a signály se spojují a rozpojují na pokraji těla a duše. Je to krátká chvíle, kdy vše pracuje rychleji a pak se nám to kolem nás zdá tak pomalé.

Nechala jsem ruce na jeho hrudi a polibek oplatila. Jak už jsem říkala, v tomhle jsem byla fakt neschopná. Byla jsem bezbranná proti tomuhle zpropadenému andělovi.

*Christopher Smith, jak zvláštní jméno si to vybral. Nejběžnější příjmení, aby nevyčníval a stejně nebyl jako žádný jiný. Ne jen kvůli tomu, kým se narodil, ale také, jak schopným a zajímavým se stal. Po všem, co přežil, co jsme spolu prožili... Prožili. A pamatuješ, jak to dopadlo? Nebyl to on, kdo pak uvažoval o kouzlu voodoo, ani nehledal nápoj na zažehnání pocitu osamění. Ne, on nebyl ten, kdo se pta cítil špatně v kostele a u rodičů na návštěvě... *

Zvláštní vnitřní monolog, který jsem vedla, mě donutil udělat to, co jsem nikdy nevěřila, že udělám. Ukončila jsem ten polibek. Poodtáhla jsem rty a sklopila hlavu. Pokud mě nepustil, tak já se od něj neodtáhla. Mračila jsem se na jeho rameno. Polkla jsem.

*Nebuď sobecká, Gladis potřebuje aspoň uzavření... *

"Tohle..." promluvila jsem, i když to šlo jen velmi ztěžka. Stále se dívala na kus jeho oblečení, co měl na ramenou. S pohledem do jeho očí bych určitě nedokázala říct, že případ je důležitější. "Se může vyřešit jindy... Potom."

Mluvila jsem tiše tak, abych neprozradila, jak moc sama to nechci přesouvat na potom.

Těžké to rozhodnutí... ale já vím... hlavně JÁ!

"Blbost. Stejně si jí dáš." Mrknu na ní. Vím to. Nebudu jinak mluvit.
Ach jo... tak se mi nechce o těch věcech mluvit.

Tím co jsem prohlásil jsem jí zřejmě překvapil. Zaskočil. Stejně jako sám sebe.
Co to se mnou sakra je? Uklidni se.
Jenže to prostě nějak nešlo.

Případ, ne-případ. I když by se mi chtělo o něm mluvit. Absolvovat dobrovolně a s chutí přednášku v roli přednášejícího - tak mi to prostě nešlo. Vůbec nedalo na to soustředit.
Byla to její vina. Aspoň, že se to dá na někoho svalit.

Místo toho jsem udělal ještě další překvapení pro nás oba.
Převzal jsem od ní skleničku. Ne však, abych jí tam něco nalil. Na to bude čas... za chvilku.
Přistoupil jsem k ní. Prst, přesněji ukazovák, jí přiložil na ústa... v jasně říkajícím gestě.
Zahleděl se upřeně do očí. A než stačila cokoliv říct, přitáhl si jí volnou rukou k sobě a vtiskl jí polibek.
Jakožto důkaz potvrzující má slova o tom, jak mi chyběla.
A že to bylo velmi velmi důvěryhodné.
Vlastně až hrozivě.
Ale... ale to přece nejde.

Mezi touhou a povinností

Krátce jsem se zasmála.

"Jo, ty umíš holkám lichotit..." pousmála jsem se a zavrtěla hlavou. Nebrala jsem si to osobně. Já nebyla nikdy ten typ holek, co se bere moc vážně a nebo až moc řeší, jak vypadají. Jo, já prostě vždycky byla jiná.

"Právě proto, že se známe tak dlouho, tak s tou skleničkou váhám, Chrisi," odpověděla jsem mu.

Snažila jsem se mu dívat do tváře jako všem ostatním lidem a nelidem, se kterými jsem kdy jednala, ale u něj to vždy bylo jiné. Z nějakého důvodu, snad proto, že to byl jediný anděl, kterého jsem znala? Aspoň na to jsem se neustále sama sobě vymlouvala.

A pak prohlásil, že jsem mu chyběla. Zčistajasna! Že se nestydí! Chvilku jsem se na něj jen dívala, pak zavrtěla hlavou a měla na tváři něco jako nevěřícný úšklebek. Ne, nemohla jsem věřit, že něco takového řekl. I když jsem něco takového chtěla slyšet. Dlouhou před tímhle okamžikem. Ale teď jsem to slyšet nepotřebovala. Měla jsem mít případ, sakra!

Teď byl čas na to, abych tu skleničku do sebe kopla. Což jsem taky udělala. Potřebovala jsem chvilku na to, abych vymyslela, co vlastně mu můžu říct na tuhle větu.

"Já to chápu, žádná jiná se tak ustavičně neptá, zda jí dáš jedno z pírek tvých křídel... má to svoje kouzlo..." pokusila jsem se to zahnat vtipem, ale nějak jsem u toho nemohla zůstat. Asi moc málo alkoholu na to, abych přestala být upřímná.

"Jo, kdysi jsme byli dobrá dvojka, ale to se nám nějak nepovedlo udržet..." připustila jsem a natáhla k němu ruku se skleničkou. Ne, jen jeden drink to nebude.

"A teď chci tu sáhodlouhou přednášku..." usmála jsem se na něj, abychom změnili téma, k tomu stejně už nebylo co říct. A mě se z toho svíral hrudník.

Viděl bych to na jinou část těla a to není ještě vhodná doba

Je skvělé, že někdo má času dost. Já vlastně taky. Spoustu časů. Až nevím co dělat... vlastně vím. Založil jsem si přece tu kapelu.

Jestli jsem si myslel, že by mohla být tak naivní a věřit mi mé lži, byl bych opravdu považován za hlupáka. Navíc nemám rád to slovo - naivní - preferuji spíše jiné slovní spojení a to - být - na i v ní. Nicméně debata o tomto se sem ještě nehodí.

Nepije. Je divná.
Zarazil jsem se, když se ani nedotkla obsahu v skleničce. Nelíbilo se mi to. Vždycky si toho jednoho panáka dala. A potom dalšího a dalšího. Pak ta komunikace byla lepší.
Teď to měla být vyjímka. Děs a hrůza.
Však ona se napije. Pousmál jsem se.

Úsměv mi zmizel z tváře ve chvíli, co mi bylo sděleno, že vlastně neví vůbec nic a já budu muset mít dlouhosáhlou přednášku o tom, co ten klíček je a k čemu vlastně je.
Nudné a nezáživné.
Proto jsem se taky napil.

"Neboj se, spustím přednášku, až se ti to líbit nebude. Ale nejdřív... se napij... Vypadáš hrozně. Měla jsi náročný den a vím moc dobře, že tu pachuť potřebuješ spláchnout. A žádné výmluvy. Známe se přeci jen tak dlouho." Známe se tak dlouho a moc dobře jsem věděl, jak to má s tvrdým alkoholem. Nikdy neskončí u jedné skleničky. A já tolik potřeboval, aby u té jedné skleničky neskončila a dala si další.
Vážnost jí vůbec nesluší.
Vzhledem k tomu, jak moc dlouho se známe. Taky moc dobře ví, že jí nakonec vždycky řeknu pravdu. Jí vždycky. Občas jen ochuzenou o pár malých detailů. Ale stále pravdu.

"Víš, Si, chybělas mi." Jsem sám překvapenej, že jsem to vůbec vypustil z úst. Alkohol? Blbost. Bylo ho málo. Nebo snad ne? Počítat se mi zpětně, kolik jsem měl skleniček se mi nechce. Nedopočítal by jsem se.
Možná za to může smrt Gladis. Nostalgie? Ta mne určitě dostala.
Ať se vymluvím na cokoliv, bylo to myšleno upřímně a vážně. Až mne to samotného děsilo.
A proč jsem se s ní přestal na delší dobu bavit a provedl samé hlouposti... možná ze stejného důvodu.
Blbost! A blbost a blbost!

A samozřejmě je v tom andílek až po uši...

Pokrčila jsem rameny.

"Já mám času dost," trvala jsem na svém. Člověk musí být trochu tvrdohlavý, když je v téhle branži.

Na jeho plané pokusy namluvit mi, že nejde o nic tajného nebo důležitého, jsem ani neodpovídala. Byla jsem si jistá, že z mého podmračeného výrazu pochopí, že se jen tak nějakou blbostí nenechám uchlácholit. Natolik zase on musel znát mne. Lidi v nesnázích neopouštím, ani když už jsou mrtví a Gladis byla tou, koho jsem tu zastupovala.

Sklenici jsem si od něj vzala, ale nenapila se. Možná by to bylo na místě, ale já chtěla čistou hlavu. Následovala jsem ho ale bez okolků do jeho komůrky, fotku rychle schovala do kabelky. To mi vážně nemusel říkat dvakrát.

Sedla jsem si na jednu z židlí a počkala až se zeptá, nebo spustí. Samozřejmě se ale zeptal, měla jsem pocit, že jsem to měla čekat. Pohlédla jsem na tekutinu ve skleničce a lehce jí zakroužila, než jsem odpověděla.

"Přišla za mnou, abych ho našla. Někdo jí zabil vrhacím nožem, než umřela řekla tvoje jméno..." řekla jsem ve zkratce celý příběh a dokonce po pravdě, tak jak mě to doma učili. Podívala jsem se na něj.

"A teď spusť ty, Chrisi, a pravdu, celou pravdu. Víš, že se toho nepustím a vypadalo to, že ji znáš, takže to taky nenecháš plavat. Tak si neklaďme klacky pod nohy, ano?"

Ne, že bych mu úplně nevěřila, jen vím, že někdy každý má tendence zamlčovat věci. A nedivila bych se, kdyby to měl Smithi v úmyslu, což je vlastně ten důvod, proč jsem váhala se svou odpovědí na okamžik.

Sierra = kazič zábav

Jestli jsem si myslel, že přišla za mnou? Pokochat se tomu, jak mi to sluší na pódiu a poslechnout si mne naživo? Zas taková naivka nejsem.

Nečekal jsem však, že na mne vybalí paní Gretchel a do toho ještě řekne něco o jejím smrti.
Byla to milá paní. Jedna ze strážkyň posvátného klíče k něčemu o čem se prostě nemluví. Tedy já o tom nehodlám mluvit.
Odkašlu si. Přiznávám se, že jsem delší dobu tupě a němě zíral na Sierru. Tentokrát ne za účelem si prohlížet její obličej.
"To je na dlouhé povídáni." Nevěděl jsem co říct. Byla to pravda. Na dlouhé povídáni to zatraceně je.
"A asi mi neuvěříš, že to je moje milá sousedka, ke které chodím pro sušenky ke kávě a občas i pro mlíko, když dojde." Byl to jen pokus.
Zná mně. Musí to ode mne čekat.
"Vzpomněla si, že zapomněla sušenky v troubě?" Povzdech. To taky nepůjde.
Aspoň jsem to zkusil.

Objednal jsem si panáka a objednal i čarodějce. Rovnou dvojitou bouchanou zlatou tequilu. Nakonec jsem se rozhodl vzít i lahev. Když střískat, tak pořádně.
Paní Gretchel si zaslouží být pořádně zapitá.
"Ne tady na baru. Půjdem do mého kanclíku. A ten obrázek schovej." Co se týče kanclíku, tak to byl spíše sklad. Ale tak i to mi stačilo. Nechal jsem si sem donést menší stůl. Dvě židle a pořádný gauč. A ano... vešlo se to sem.

Zabouchl jsem za sebou dveře.
"Nejdřív mi řekni, co víš... ať nemusím nic opakovat. Nemám to rád." S tímto jsem si chvíli prohlížel obsah skleničky než jsem ho ošklivě a bez ťuknutí si s ní obrátil do sebe.
Jop to píše. Nalil jsem si a pokud i ona vypila, tak jsem nalil i jí.
Mezitím co mi snad řekla, co ví.

Padlý anděl v čele metalové skupiny - eee, co jste si vzali a dejte mi to taky!

Vůbec se mi nelíbilo, jak se ke mně rozešli hlídači. Znamenalo to na chvilku ohrožení, což bylo něco, co jsem od neutrální půdy vážně nečekala. Vlastně jsem ani nečekala ničí vystoupení. A když jsem zjistila, kdo to vlastně vystupuje, tak no... vážně mi spadla čelist.

*Na to se potřebuju napít...*

Ne v otázkách alkoholu nedopadli rodiče s výchovou tak jak chtěli. Naprostý abstinent ze mě není, někdy to je prostě potřeba. Jako třeba teď. Zavřela jsem poslušně ústa a vykročila k baru. Objednala jsem si pivo. Odpustila jsem si panáka, protože bych určitě neskončila jen u jednoho. Sedla jsem si na barovou židličku a pořádně se napila. Až teprve tehdy jsem měla kuráž se otočit a podívala se po jeho fanynkách a pak po něm samotném.

*S kolika z nich asi spí? Naivky, zlatokopky... * zabručela jsem si v duchu trochu žárlivě.

Chápala jsem jejich pocity a musím uznat, že stále pro mě měl svoje kouzlo. Odvrátila jsem svůj pohled od pódia jen díky pocitu vinny z toho, že jsem za sebou nechala mrtvolu a o dvě minuty později jsem myslela leda tak na to, jak vypadá bez trička padlý anděl.

Vytáhla jsem fotku klíče a nechala ji na baru obráceně. Čekala jsem, až si přisedne a přitom se upřeně soustředila na stěnu plnou alkoholu před sebou. A neopomínala jsem ani upíjet piva.

***

"No víš, bylo to chvilkové rozhodnutí," pokrčila jsem rameny. Podívala se mu do tváře. Zvědavě jsem si prohlížela jeho rysy v obličeji. "Co takhle začít tím, že mi povíš, jak jsi znal Gladis Gretchel."

Na pultu před sebou jsem měla obrázek tak, aby na něm zatím nic neviděl. Počkala jsem si na jeho reakci a pak přisunula fotku, ale chvilku jsem na ní zadržela ruku.

"A proč mi řekla tvoje jméno po tom, co skončila na mém koberci s nožem v zádech," řekla jsem pomalu a poklepala na obrázek. "A proč se sháněla po tomhle..."

Začátek - koncert mojí metalové kapeli v Díře - aneb když se jeden nudí

Už dlouhou dobu jsem neměl do čeho píchnout a tak jsem se rozhodl, že zkusím něco v umění. Mám rád muziku. Mám strašně rád symfonický metal.
A asi mi z té nudy hráblo, protože běhěm minulého měsíce jsem si našel další fanoušky a založili jsme kapelu.
Dlouhou dobu zkoušeli v Díře a lezli majiteli na nervy. Ten nás v tom podporoval.
A ono ejhle, nakonec se nám to podařilo. Solidně jsme začali hrát.

Zní to jako vtip? Možná.
Jenže on to vtip není.
A myslím to naprosto vážně. Pokud má někdo pochybovat o mém duševním zdraví, tak ať pochybuje... já nikdy netvrdil, že jsem normální.
Vlastně nikdo v Díře tady není normální. Jsme podsvěťané.
I když sem zapadne občas nějaký ten ubohý človíček, čistě ze zvědavosti a také čistě z toho, že se majitel podniku zželí a dovolí mu chvíli zůstat.
Přeci jen je to neutrální půda a tady nikomu nic nehrozí.

Ale vraťme se zase ke mně. Zda-li chci být středem pozornosti... Ano. Já jsem.
Momentálně stojím na pódiu, koukám se na šílené fanynky a už delší chvíli tu máme koncert.
Zda-li jsem zapomněl na název kapely, omlouvám se... jmenuje se: Pravda s ručením omezením.
A mně se neptejte na název. Nechtělo se mi nad tím přemýšlet a tak jsem to odkýval.

Takže, když do Díry právě vtrhla Sierra, jako velká voda. Upozornila tak naše hlídače a zároveň mně. Přeci jsem byl nahoře. Naznačil jsem jim, ať jí nechají.
A do toho zpěvu jsem se pořádně obul. Byla to poslední písnička.
Toužil jsem se předvést.
Vím jakou má pro mne slabost.
Kdybych si to chtěl připustit, což neudělám, taky bych pro ní nějakou měl.

***

"Sierro... co ty tu? Netušil jsem, že máš ráda metal?" Neodpustil jsem si, když už jsem konečně dohrál a došel k ní k baru. Obědnal jsem si stejné co ona.
"Co pro tebe mohu udělat?" Zeptal jsem se jí s úsměvem na rtech. Pozorně jsem si jí přitom prohlížel.
"Nezměnila se. Je furt kočka."

Vzhled: Co se mně týče: Dlouhé hnědé vlnité vlasy jsem měl volně. Díky pohazování hlavou, což je patřičné, když děláte to co já, jsem je měl lehce rozcuchané.
Na sobě jsem měl uplé kožené kalhoty a saténovou gotickou košily. Ověšen jsem přitom byl různými šperky. Na rukách motorkářské rukavice... Na motorce jsem do Díry přijel.

Mrtvola na koberci a cesta do Díry, tomu říkám začátek!

Vypadalo to jako další obyčejný den. Paní s naprosto obyčejnou až nudnou zakázkou. Práce tak pro policejního psa, ale já stejně neměla v úmyslu odmítnout. Gladis Gretchell jej zřejmě potřebovala a velmi si jej cenila. A to mi stačilo. Účty se pořád hromadily a já měla trochu problém s tím udržet si klientelu, no chápejte, kdo by šel za očkem více než jednou? Všichni se mu raději vyhnou sotva je práce dokončená...

Profesionálně jsem poslouchala a nechala ji vyprávět o klíči a prohlížela si ten obrázek.

*Skoro jako od nějaké staré šperkovnice, nebo něco takového... Měla bych zavolat do starožitnictví a navštívit klíčníka... *

Seznam úkolů se začal plnit. Na tohle jsem byla celkem bedna, zvládat hovor a ještě si něco v hlavě srovnávat. Trhla jsem sebou. Moje klientka se svalila na zem a rychle z ní začal vyprchával život. Rychle jsem vyskočila na nohy a oběhla stůl. Padla jsem na kolena.

*Pan Smith?!*

Pochopila jsem. A pak se ozvaly kroky. Zpozorněla jsem. Uvažovala jsem jen zlomek vteřiny. Musela jsem pryč. Kdyby se dalo Gladis pomoci, pokusila bych se něco podniknout, ale takhle? Nejlepší bude jít za stopou, a ještě lepší bylo, že to bylo v bezpečí. Popadla jsem fotku, kabelku a rychle se v ní přehrabovala.

*No táák, musí tu být!*

Srdce jsem cítila až v krku, když jsem se zdržovala touhle banálností.

"No proto!" zamumlala jsem si pro sebe, když jsem v rukou konečně držela bělostnou křídu a rychle načmárala dveře a čárku místo kliky na svoji zeď. Následovala rychlá slova v cizím jazyce, kterému jsem se stále učila. Neslyšela jsem skoro ty kroky kvůli srdci, co bilo v mých uších jako splašený kostelní zvon ve zvonici.

Sotva jsem poznala, že kouzlo začalo působit, popadla jsem kliku a doslova vběhla do místnosti, kam dveře měli vést. Určité osobité antré, jak se na mě sluší a patří. Ani puberťáci by nebyli schopní zabouchnout tak rychle a vlastním tělem zabarikádovat dveře, jak jsem to provedla já. Černé vlasy mi spadly do očí a zakryly celou tvář, když jsem se zády opírala o zeď, jež ještě před zlomkem vteřiny byla dveřmi, a klopila hlavu pro tichou modlitbu, aby se skutečně neotevřely znovu. Někteří kouzelníci toho byli schopní.

Křídou jsem si samozřejmě zamazala svoje kalhoty. Zvedla jsem hlavu a krátce se pousmála na ty, kteří mi věnovali pozornost.

*Jop, tak pozornost bychom měli. Neboj, ještě to půjde zachránit...*

Otec tvrdil, že vždy stačí držet hlavu vzhůru a kráčet sebejistě a budou pak člověka brát vážně. A tak jsem to znovu naivně zkoušela. Narovnala jsem se, hodila brašnu přes rameno a vykročila vstříc místnosti, abych se zorientovala a mohla se začít dožadovat spolumajitele. Křídu jsem rychle schovala do brašny a obrázek jakbysmet. Levou rukou, na jejímž rameni jsem měla popruh brašny, jsem svírala onen popruh.

Zahlédla jsem se v odraze a trochu se uklidnila. Nepůjdu to jako úplný vidlák. Tmavé rifle a světle hnědý svetřík, který byl na půl cesty mezi padnoucím a vytahaným. Mohlo to být horší, jindy chodím po baráku v montérkách, nebo dalších šílených nemódnostech.