Mezi touhou a povinností

Krátce jsem se zasmála.

"Jo, ty umíš holkám lichotit..." pousmála jsem se a zavrtěla hlavou. Nebrala jsem si to osobně. Já nebyla nikdy ten typ holek, co se bere moc vážně a nebo až moc řeší, jak vypadají. Jo, já prostě vždycky byla jiná.

"Právě proto, že se známe tak dlouho, tak s tou skleničkou váhám, Chrisi," odpověděla jsem mu.

Snažila jsem se mu dívat do tváře jako všem ostatním lidem a nelidem, se kterými jsem kdy jednala, ale u něj to vždy bylo jiné. Z nějakého důvodu, snad proto, že to byl jediný anděl, kterého jsem znala? Aspoň na to jsem se neustále sama sobě vymlouvala.

A pak prohlásil, že jsem mu chyběla. Zčistajasna! Že se nestydí! Chvilku jsem se na něj jen dívala, pak zavrtěla hlavou a měla na tváři něco jako nevěřícný úšklebek. Ne, nemohla jsem věřit, že něco takového řekl. I když jsem něco takového chtěla slyšet. Dlouhou před tímhle okamžikem. Ale teď jsem to slyšet nepotřebovala. Měla jsem mít případ, sakra!

Teď byl čas na to, abych tu skleničku do sebe kopla. Což jsem taky udělala. Potřebovala jsem chvilku na to, abych vymyslela, co vlastně mu můžu říct na tuhle větu.

"Já to chápu, žádná jiná se tak ustavičně neptá, zda jí dáš jedno z pírek tvých křídel... má to svoje kouzlo..." pokusila jsem se to zahnat vtipem, ale nějak jsem u toho nemohla zůstat. Asi moc málo alkoholu na to, abych přestala být upřímná.

"Jo, kdysi jsme byli dobrá dvojka, ale to se nám nějak nepovedlo udržet..." připustila jsem a natáhla k němu ruku se skleničkou. Ne, jen jeden drink to nebude.

"A teď chci tu sáhodlouhou přednášku..." usmála jsem se na něj, abychom změnili téma, k tomu stejně už nebylo co říct. A mě se z toho svíral hrudník.

Viděl bych to na jinou část těla a to není ještě vhodná doba

Je skvělé, že někdo má času dost. Já vlastně taky. Spoustu časů. Až nevím co dělat... vlastně vím. Založil jsem si přece tu kapelu.

Jestli jsem si myslel, že by mohla být tak naivní a věřit mi mé lži, byl bych opravdu považován za hlupáka. Navíc nemám rád to slovo - naivní - preferuji spíše jiné slovní spojení a to - být - na i v ní. Nicméně debata o tomto se sem ještě nehodí.

Nepije. Je divná.
Zarazil jsem se, když se ani nedotkla obsahu v skleničce. Nelíbilo se mi to. Vždycky si toho jednoho panáka dala. A potom dalšího a dalšího. Pak ta komunikace byla lepší.
Teď to měla být vyjímka. Děs a hrůza.
Však ona se napije. Pousmál jsem se.

Úsměv mi zmizel z tváře ve chvíli, co mi bylo sděleno, že vlastně neví vůbec nic a já budu muset mít dlouhosáhlou přednášku o tom, co ten klíček je a k čemu vlastně je.
Nudné a nezáživné.
Proto jsem se taky napil.

"Neboj se, spustím přednášku, až se ti to líbit nebude. Ale nejdřív... se napij... Vypadáš hrozně. Měla jsi náročný den a vím moc dobře, že tu pachuť potřebuješ spláchnout. A žádné výmluvy. Známe se přeci jen tak dlouho." Známe se tak dlouho a moc dobře jsem věděl, jak to má s tvrdým alkoholem. Nikdy neskončí u jedné skleničky. A já tolik potřeboval, aby u té jedné skleničky neskončila a dala si další.
Vážnost jí vůbec nesluší.
Vzhledem k tomu, jak moc dlouho se známe. Taky moc dobře ví, že jí nakonec vždycky řeknu pravdu. Jí vždycky. Občas jen ochuzenou o pár malých detailů. Ale stále pravdu.

"Víš, Si, chybělas mi." Jsem sám překvapenej, že jsem to vůbec vypustil z úst. Alkohol? Blbost. Bylo ho málo. Nebo snad ne? Počítat se mi zpětně, kolik jsem měl skleniček se mi nechce. Nedopočítal by jsem se.
Možná za to může smrt Gladis. Nostalgie? Ta mne určitě dostala.
Ať se vymluvím na cokoliv, bylo to myšleno upřímně a vážně. Až mne to samotného děsilo.
A proč jsem se s ní přestal na delší dobu bavit a provedl samé hlouposti... možná ze stejného důvodu.
Blbost! A blbost a blbost!

A samozřejmě je v tom andílek až po uši...

Pokrčila jsem rameny.

"Já mám času dost," trvala jsem na svém. Člověk musí být trochu tvrdohlavý, když je v téhle branži.

Na jeho plané pokusy namluvit mi, že nejde o nic tajného nebo důležitého, jsem ani neodpovídala. Byla jsem si jistá, že z mého podmračeného výrazu pochopí, že se jen tak nějakou blbostí nenechám uchlácholit. Natolik zase on musel znát mne. Lidi v nesnázích neopouštím, ani když už jsou mrtví a Gladis byla tou, koho jsem tu zastupovala.

Sklenici jsem si od něj vzala, ale nenapila se. Možná by to bylo na místě, ale já chtěla čistou hlavu. Následovala jsem ho ale bez okolků do jeho komůrky, fotku rychle schovala do kabelky. To mi vážně nemusel říkat dvakrát.

Sedla jsem si na jednu z židlí a počkala až se zeptá, nebo spustí. Samozřejmě se ale zeptal, měla jsem pocit, že jsem to měla čekat. Pohlédla jsem na tekutinu ve skleničce a lehce jí zakroužila, než jsem odpověděla.

"Přišla za mnou, abych ho našla. Někdo jí zabil vrhacím nožem, než umřela řekla tvoje jméno..." řekla jsem ve zkratce celý příběh a dokonce po pravdě, tak jak mě to doma učili. Podívala jsem se na něj.

"A teď spusť ty, Chrisi, a pravdu, celou pravdu. Víš, že se toho nepustím a vypadalo to, že ji znáš, takže to taky nenecháš plavat. Tak si neklaďme klacky pod nohy, ano?"

Ne, že bych mu úplně nevěřila, jen vím, že někdy každý má tendence zamlčovat věci. A nedivila bych se, kdyby to měl Smithi v úmyslu, což je vlastně ten důvod, proč jsem váhala se svou odpovědí na okamžik.

Sierra = kazič zábav

Jestli jsem si myslel, že přišla za mnou? Pokochat se tomu, jak mi to sluší na pódiu a poslechnout si mne naživo? Zas taková naivka nejsem.

Nečekal jsem však, že na mne vybalí paní Gretchel a do toho ještě řekne něco o jejím smrti.
Byla to milá paní. Jedna ze strážkyň posvátného klíče k něčemu o čem se prostě nemluví. Tedy já o tom nehodlám mluvit.
Odkašlu si. Přiznávám se, že jsem delší dobu tupě a němě zíral na Sierru. Tentokrát ne za účelem si prohlížet její obličej.
"To je na dlouhé povídáni." Nevěděl jsem co říct. Byla to pravda. Na dlouhé povídáni to zatraceně je.
"A asi mi neuvěříš, že to je moje milá sousedka, ke které chodím pro sušenky ke kávě a občas i pro mlíko, když dojde." Byl to jen pokus.
Zná mně. Musí to ode mne čekat.
"Vzpomněla si, že zapomněla sušenky v troubě?" Povzdech. To taky nepůjde.
Aspoň jsem to zkusil.

Objednal jsem si panáka a objednal i čarodějce. Rovnou dvojitou bouchanou zlatou tequilu. Nakonec jsem se rozhodl vzít i lahev. Když střískat, tak pořádně.
Paní Gretchel si zaslouží být pořádně zapitá.
"Ne tady na baru. Půjdem do mého kanclíku. A ten obrázek schovej." Co se týče kanclíku, tak to byl spíše sklad. Ale tak i to mi stačilo. Nechal jsem si sem donést menší stůl. Dvě židle a pořádný gauč. A ano... vešlo se to sem.

Zabouchl jsem za sebou dveře.
"Nejdřív mi řekni, co víš... ať nemusím nic opakovat. Nemám to rád." S tímto jsem si chvíli prohlížel obsah skleničky než jsem ho ošklivě a bez ťuknutí si s ní obrátil do sebe.
Jop to píše. Nalil jsem si a pokud i ona vypila, tak jsem nalil i jí.
Mezitím co mi snad řekla, co ví.

Padlý anděl v čele metalové skupiny - eee, co jste si vzali a dejte mi to taky!

Vůbec se mi nelíbilo, jak se ke mně rozešli hlídači. Znamenalo to na chvilku ohrožení, což bylo něco, co jsem od neutrální půdy vážně nečekala. Vlastně jsem ani nečekala ničí vystoupení. A když jsem zjistila, kdo to vlastně vystupuje, tak no... vážně mi spadla čelist.

*Na to se potřebuju napít...*

Ne v otázkách alkoholu nedopadli rodiče s výchovou tak jak chtěli. Naprostý abstinent ze mě není, někdy to je prostě potřeba. Jako třeba teď. Zavřela jsem poslušně ústa a vykročila k baru. Objednala jsem si pivo. Odpustila jsem si panáka, protože bych určitě neskončila jen u jednoho. Sedla jsem si na barovou židličku a pořádně se napila. Až teprve tehdy jsem měla kuráž se otočit a podívala se po jeho fanynkách a pak po něm samotném.

*S kolika z nich asi spí? Naivky, zlatokopky... * zabručela jsem si v duchu trochu žárlivě.

Chápala jsem jejich pocity a musím uznat, že stále pro mě měl svoje kouzlo. Odvrátila jsem svůj pohled od pódia jen díky pocitu vinny z toho, že jsem za sebou nechala mrtvolu a o dvě minuty později jsem myslela leda tak na to, jak vypadá bez trička padlý anděl.

Vytáhla jsem fotku klíče a nechala ji na baru obráceně. Čekala jsem, až si přisedne a přitom se upřeně soustředila na stěnu plnou alkoholu před sebou. A neopomínala jsem ani upíjet piva.

***

"No víš, bylo to chvilkové rozhodnutí," pokrčila jsem rameny. Podívala se mu do tváře. Zvědavě jsem si prohlížela jeho rysy v obličeji. "Co takhle začít tím, že mi povíš, jak jsi znal Gladis Gretchel."

Na pultu před sebou jsem měla obrázek tak, aby na něm zatím nic neviděl. Počkala jsem si na jeho reakci a pak přisunula fotku, ale chvilku jsem na ní zadržela ruku.

"A proč mi řekla tvoje jméno po tom, co skončila na mém koberci s nožem v zádech," řekla jsem pomalu a poklepala na obrázek. "A proč se sháněla po tomhle..."

Začátek - koncert mojí metalové kapeli v Díře - aneb když se jeden nudí

Už dlouhou dobu jsem neměl do čeho píchnout a tak jsem se rozhodl, že zkusím něco v umění. Mám rád muziku. Mám strašně rád symfonický metal.
A asi mi z té nudy hráblo, protože běhěm minulého měsíce jsem si našel další fanoušky a založili jsme kapelu.
Dlouhou dobu zkoušeli v Díře a lezli majiteli na nervy. Ten nás v tom podporoval.
A ono ejhle, nakonec se nám to podařilo. Solidně jsme začali hrát.

Zní to jako vtip? Možná.
Jenže on to vtip není.
A myslím to naprosto vážně. Pokud má někdo pochybovat o mém duševním zdraví, tak ať pochybuje... já nikdy netvrdil, že jsem normální.
Vlastně nikdo v Díře tady není normální. Jsme podsvěťané.
I když sem zapadne občas nějaký ten ubohý človíček, čistě ze zvědavosti a také čistě z toho, že se majitel podniku zželí a dovolí mu chvíli zůstat.
Přeci jen je to neutrální půda a tady nikomu nic nehrozí.

Ale vraťme se zase ke mně. Zda-li chci být středem pozornosti... Ano. Já jsem.
Momentálně stojím na pódiu, koukám se na šílené fanynky a už delší chvíli tu máme koncert.
Zda-li jsem zapomněl na název kapely, omlouvám se... jmenuje se: Pravda s ručením omezením.
A mně se neptejte na název. Nechtělo se mi nad tím přemýšlet a tak jsem to odkýval.

Takže, když do Díry právě vtrhla Sierra, jako velká voda. Upozornila tak naše hlídače a zároveň mně. Přeci jsem byl nahoře. Naznačil jsem jim, ať jí nechají.
A do toho zpěvu jsem se pořádně obul. Byla to poslední písnička.
Toužil jsem se předvést.
Vím jakou má pro mne slabost.
Kdybych si to chtěl připustit, což neudělám, taky bych pro ní nějakou měl.

***

"Sierro... co ty tu? Netušil jsem, že máš ráda metal?" Neodpustil jsem si, když už jsem konečně dohrál a došel k ní k baru. Obědnal jsem si stejné co ona.
"Co pro tebe mohu udělat?" Zeptal jsem se jí s úsměvem na rtech. Pozorně jsem si jí přitom prohlížel.
"Nezměnila se. Je furt kočka."

Vzhled: Co se mně týče: Dlouhé hnědé vlnité vlasy jsem měl volně. Díky pohazování hlavou, což je patřičné, když děláte to co já, jsem je měl lehce rozcuchané.
Na sobě jsem měl uplé kožené kalhoty a saténovou gotickou košily. Ověšen jsem přitom byl různými šperky. Na rukách motorkářské rukavice... Na motorce jsem do Díry přijel.

Mrtvola na koberci a cesta do Díry, tomu říkám začátek!

Vypadalo to jako další obyčejný den. Paní s naprosto obyčejnou až nudnou zakázkou. Práce tak pro policejního psa, ale já stejně neměla v úmyslu odmítnout. Gladis Gretchell jej zřejmě potřebovala a velmi si jej cenila. A to mi stačilo. Účty se pořád hromadily a já měla trochu problém s tím udržet si klientelu, no chápejte, kdo by šel za očkem více než jednou? Všichni se mu raději vyhnou sotva je práce dokončená...

Profesionálně jsem poslouchala a nechala ji vyprávět o klíči a prohlížela si ten obrázek.

*Skoro jako od nějaké staré šperkovnice, nebo něco takového... Měla bych zavolat do starožitnictví a navštívit klíčníka... *

Seznam úkolů se začal plnit. Na tohle jsem byla celkem bedna, zvládat hovor a ještě si něco v hlavě srovnávat. Trhla jsem sebou. Moje klientka se svalila na zem a rychle z ní začal vyprchával život. Rychle jsem vyskočila na nohy a oběhla stůl. Padla jsem na kolena.

*Pan Smith?!*

Pochopila jsem. A pak se ozvaly kroky. Zpozorněla jsem. Uvažovala jsem jen zlomek vteřiny. Musela jsem pryč. Kdyby se dalo Gladis pomoci, pokusila bych se něco podniknout, ale takhle? Nejlepší bude jít za stopou, a ještě lepší bylo, že to bylo v bezpečí. Popadla jsem fotku, kabelku a rychle se v ní přehrabovala.

*No táák, musí tu být!*

Srdce jsem cítila až v krku, když jsem se zdržovala touhle banálností.

"No proto!" zamumlala jsem si pro sebe, když jsem v rukou konečně držela bělostnou křídu a rychle načmárala dveře a čárku místo kliky na svoji zeď. Následovala rychlá slova v cizím jazyce, kterému jsem se stále učila. Neslyšela jsem skoro ty kroky kvůli srdci, co bilo v mých uších jako splašený kostelní zvon ve zvonici.

Sotva jsem poznala, že kouzlo začalo působit, popadla jsem kliku a doslova vběhla do místnosti, kam dveře měli vést. Určité osobité antré, jak se na mě sluší a patří. Ani puberťáci by nebyli schopní zabouchnout tak rychle a vlastním tělem zabarikádovat dveře, jak jsem to provedla já. Černé vlasy mi spadly do očí a zakryly celou tvář, když jsem se zády opírala o zeď, jež ještě před zlomkem vteřiny byla dveřmi, a klopila hlavu pro tichou modlitbu, aby se skutečně neotevřely znovu. Někteří kouzelníci toho byli schopní.

Křídou jsem si samozřejmě zamazala svoje kalhoty. Zvedla jsem hlavu a krátce se pousmála na ty, kteří mi věnovali pozornost.

*Jop, tak pozornost bychom měli. Neboj, ještě to půjde zachránit...*

Otec tvrdil, že vždy stačí držet hlavu vzhůru a kráčet sebejistě a budou pak člověka brát vážně. A tak jsem to znovu naivně zkoušela. Narovnala jsem se, hodila brašnu přes rameno a vykročila vstříc místnosti, abych se zorientovala a mohla se začít dožadovat spolumajitele. Křídu jsem rychle schovala do brašny a obrázek jakbysmet. Levou rukou, na jejímž rameni jsem měla popruh brašny, jsem svírala onen popruh.

Zahlédla jsem se v odraze a trochu se uklidnila. Nepůjdu to jako úplný vidlák. Tmavé rifle a světle hnědý svetřík, který byl na půl cesty mezi padnoucím a vytahaným. Mohlo to být horší, jindy chodím po baráku v montérkách, nebo dalších šílených nemódnostech.

1. Kapitola - Klíč a jeho krvavé tajemství

Je někdy slovo jako mocný klíč, jenž otevírá zámky silné tak jako osud sám.

Neměla si ani nejmenší tušení, jak ti změní život onen úkol, který ses rozhodla příjmout.
Tehdá bys to snad ani do té postarší ženy, která ti zaklepala na dveře v obnošeném ležérním kostýmku a tvářila se přitom velmi vyjeveně, neřekla.

Vypadala jako kdyby neměla ani nejmenší tušení, až do této chvíle, že nějaké čáry a kouzla existují. A že vůbec existuje i další svět v tomto světě, ve kterém ožívají příšery číhající v noci - ať to byly upíři, vlkodlaci, či další podsvěťané.
Svět ve kterém si byla tak nějak doma.

A onen úkol byl vážně zvláštní. Furt mlela o nějakém klíči. Velmi důležitém klíči. I ten obrázek poukazoval na to, že ten klíč je sice starý, ale naprosto obyčejný. Aspoň to sis poprvé myslela.
Chtěla abys ho našla. Prý byl pro ní velmi důležitý.
Neřekla ti však jak důležitý byl.
Pravidlo číslo jedna - Nikdy nedávej na první dojem.

A když si přišla na první stopu a vyptávala ses tamních výrobců klíčů.
Tak v té chvíli si ze sebe udělala snad chodící terč nebo tak něco. Tedy přesněji si upozornila další, zřejmě hledající stejnou věc jako ty.

Nicméně vraťme se k této chvíli.
K chvíli, kdy v tvé kanceláři leží na zemi ona stará paní, jejíž jméno se jaksi zapomnělo zmínit - Gladis Gretchell, které pomalu vyprchává život a to díky noži, jež jí trčí ze zad. A útočníka zatím nevidíš. Musel to být profesionál - profesionální vrhač nožů - cirkusák?

"Pan Smith." Pronese Gladis velmi tiše, svá poslední slova. Ale i přesto moc dobře víš, co řekla a čí jméno řekla.
Pan Smith, tak si nechává říkat Christopher, ten jeden andělský parchant.
On by sám o sobě prohlásil, že vykonává práci všeho druhu.

Což o to. V této chvíli a vzhledem k tomu, že tu někde bude stále ještě vrah, který ze záhadných důvodů se nerozhodl zlikvidovat zatím tebe, by bylo vhodné se přesunout do bezpečí.

A zároveň by bylo velmi rozumné se přesunout na jediné místo kam bys neměla nikdy ani pomyšlení jít, nicméně nic jiného ti nezbývá. Neboť to místo je půda neutrální - onen zabiják by tam vzhledem k jistým smlouvám, kouzlům a tak vůbec, nemohl vykonávat svou práci, což je plus. Jenže spolumajitelem není nikdo jiný než onen parchant - dřív tam býval štangastou, ale to je na dlouhé povídání, což je mínus.
Nicméně čas hrající ve tvůj prospěch se pomalu krátil. Někdo se blížil k domovním dveřím.
Ten klíč byla čím dál tím větší záhada. A taková záhada potřebuje rozlousknout.

Vzhůru do Díry.