Jinak by to ani nešlo
Zuli

Nespokojeně mlasknu. Ruce mám položené na jejich bocích a plnými doušky si vychutnávám tuto chvíli.
Je mi naprosto jasné, že nás teď čeká poměrně důležitá práce. Práce, která je důležitá, protože je jak pro blaho obyvatel tohoto města, tak je zároveň skvěle placená. Asi to bude znít zle, ale to druhé je pro nás v tomto světě momentálně tou největší motivací. Nemluvě o tom, že oba dva jsme k něčemu takovému byli skvěle vycvičeni. Zároveň jsme se k tomu dostali, jako slepí k houslím. Chránili jsme své životy a tak nějak "omylem" i životy pár dalších lidí. No a pak to vlastně neznělo jako špatné práce.
"Dej mi ještě pár vteřin. Stále si připadám, že sním." Pronesu a vykouzlím na své tváři lišácký úsměv. Netrvá to však dlouho, protože její slova mluvila jasně. Žádné rozptylování... Nejdřív práce a pak koláče. Musím uznat, že ta dokonalá chuť jejich rtů, je naprosto skvělá motivace pro cokoliv. A tak během chvíle jako mávnutím proutku se můj výraz toho nejšťastnějšího muže změnil na naprostého profesionála bez výraznějších emocí.
"Samozřejmě, že se na mně můžeš spolehnout. Vždycky se na mně můžeš spolehnout." Pronesu naprosto vážně se skálopevným odhodláním.

Nad jejími dalšími otázkami se zamyslím. Pro lepší představivost vytáhnu mapu, kterou jsem směnil v minulém městě. Je nakreslená jednou kartografkou, která se projela pár městy, sesumírovala mapy z dřívější doby a poté to zpracovala do tohoto. Stálo nás to docela dost, ale skvěle se to teď hodilo. Ukázal jsem na mapě, kde jsme my a kde je to místo kam jdeme.
"Je to plus mínus jedenáct kilometrů, což by mělo zabrat dejme tomu tři a půl hodiny pěšky. Když půjdeme pomaleji v případě zranění, tak se dostaneme ke čtyřem hodinám." Samozřejmě, že bych byl raději, kdyby k tomu zranění nedocházelo. Ale to proti čemu stojíme je kolikrát opravdu silné a tvrdý kořínek. Na chvíli mlčím a uvažuji nad možnostmi.
"Zase na druhou stranu být připraven, že se to totálně posere a my tam budeme nuceni přenocovat mi nepřijde jako špatný nápad. Klidně ty věci vezmu já." Nabídnu se.
"Určitě se, ale pak sem budeme vracet." Přeci jen si půjdeme vyzvednout odměnu za zabití. Možná to může znít, že nám fakt věřím a vůbec nepočítám s možností, že se nám ta merzost může stát osudnou. Je mi jasné, že by k tomu mohlo dojít, ale na něco takového nechci ani pomyslet.
"Vzal bych hlavně lékárničku." Nenarážím tím na nic. Jen bych chtěl mít všechno potřebné.
"Když vyrazíme za hodinu mohli bychom tam být zhruba ve dvanáct. Zmapujeme to tam, připravíš se jako návnadu a počkáme si na vhodnou chvíli, než to celé spustíme." Navrhnu a samozřejmě je na ní, jestli s tím plánem bude souhlasit.
Stále se mi nelíbí, že návnadu dělá Zuli a že jí fakt dělá opravdu skvěle. Nenašel se žádný, který nedostal chuť na snadný úlovek v podobě zatoulané krásky v nesnázích.

Ale stále nohama na zemi
Damien

Všímám si toho, jak si Damien užívá mého dotyku a jak lační po dalších. Možná právě tohle je jedna z těch věcí, co mi podprahově přisune možnost to zkusit bez ohledu na následky, bez ohledu, že riskuji naše přátelství něčím tak prchlivým jako jsou vztahy. Jeho následné blekotání o snech mě pobaví. Samozřejmě, že přehrává. Přejedu mu rukama po hrudi - což je mimochodem něco, co jsem chtěla udělat už dávno - a spojím si ruce za jeho krkem. Natáhnu se na špičkách, abych ho znovu mohla políbit. Opět jen krátce.

"Můžeme," souhlasím tiše a mrknu na něj. "Ale potřebuju, abych se pořád na tebe mohla spolehnout. Jestli ti tohle přijde jako něco, co by to komplikovalo, nebo... nějak rozptylovalo od toho, co máme, tak řekni a zase toho necháme." Řeknu si svou podmínku a dívám se na něj. Vlastně je to nejvíc, co můžu v současné chvíli risknout.

"A říkala jsem, jestli jsi připraven jít dneska lovit. Jak že jsi říkal, že je to daleko? Stihneme to dneska zpátky?" ptám se ho, abych mu pomohla se dostat zpět k důležitému tématu. A taky jsou to důležité informace pro mne, zda si něco nenechat tady ve skrýši.

Souhlasím
Cat

Jejím slovům se musím trošku zasmát. Zavrtím přitom hlavu.
”Měl jsem naprosto stejný problém.” Vysvětlím jí po chvíli a doufám, že jsem jí tím neodradil.
Bylo to vlastně hodně úsměvné pro pozorovatele. Něco mi říká, že to o nás dvou její strýček už dávno věděl. Což byl také důvod proč nás osvobodil oba a nejen ji. Oba dva jsme už představovali pár, aniž bychom si to byli schopni přiznat. Vlastně neměli jsem pořádně čas a ten je přece potřeba. Nebo ne? Moji rodiče se do sebe bez hlavě zamilovali hned v první chvíli, co se viděli. Je možné, že to jak mi v prvních chvílích lezla neskutečně na nervy, bylo ukázkou zamilování?

”Myslím, že máme co dohánět.” Usmál jsem se a znova ji políbil. Tentokrát to nebyl rozpačitý polibek studenta, ale bylo to mnohem vášnivější a dravější, chtivější. Rukama jsem bloudil po její těle, zatím přes oblečení. O nic jsem se nepokoušel, tedy až bude sama chtít, tak s tím nebudu mít žádný problém. Nechtěl jsem to však zas tolik urychlit. Chtěl jsem si jenom vychutnávat chuť jejich rtů a doteky se stále ujišťovat, že to není jenom dokonalý sen a já budu toužit v něm být navěky uvězněn.

Spolu proti celému světu
Zuli

Bylo mi jasné, že bude vůči tomu skeptická a to už ve chvíli, kdy jsem ta slova vypouštěl nahlas. Jenže nemohl jsem si pomoct, bylo to silnější než já. Bylo až moc snadné doufat… věřit… že existuje místo, kde bychom mohli být spolu v bezpečí a nemít strach, že přijdeme jeden o druhého. Můj život by neměl smysl, kdybych o ní přišel.
Má samozřejmě pravdu, že už jsme tohle párkrát zažili. A bylo by hloupé do té řeky znova vstoupit. Jenže já si nemohu pomoct. Co kdyby to bylo tentokrát jiné?
”Jo, máš pravda.” Pronesu nakonec a dotknu se její ruky, kterou mám položenou na své tváři. Pohladím jí po ní. Přivřu přitom oči. Tahle její blízkost mými smysly dokáže zamávat. Všechno pro mně přestane existovat, tedy až na ní. Je středobodem mého vesmíru. Je moje všechno a na ničem jiném nezáleží.

To co se stane vzápětí mně naprosto překvapí. Čas naprosto zpomalí, i když to tak nejspíš není. Připadám si jako ve filmech, které jsme společně sledovali. V těch, kdy tušíte, že to přijde a když se to stane, tak si to vychutnáváte plnými doušky. Povětšinou se divíte, proč to těm hrdinům trvalo tak dlouho, když jste už dávno věděli, že to tak skončí.
Chtěl jsem něco říct, ale nebyl jsem schopen slov. Všechna se mi vykouřila z hlavy. Cítil jsem chuť jejich rtů i potom, co se odtáhla a řekl bych, že to byl ten nejlepší polibek v mém životě.
”Uhmm… nebyl to sen, že ne? Protože bych se v tom případě nechtěl nikdy probrat.” Pronesu po dlouhé době mlčení, kdy jsem stál s pootevřenými rty neschopen slova.
”Já… uhmm… myslíš, že bychom to někdy mohli zopakovat.” Pronesu rozpačitě. Myslím, že jsem se stal závislým na jejich rtech. Což ono, už jsem byl na ní závislý předtím… takže to moc velká změna nebude.
"Cos to říkala potom?" Zatřepu hlavou. Čeká nás práce a bylo by fajn se na ní soustředit.

Rozčarovaná
Damien

Jsem ráda, že mi nelže, i když jsou to věci, o kterých by se snadno dalo lhát. Podporuje to mou důvěru v něj. A to je pro mě v současné chvíli nejdůležitější. Přikývnu a díky upřímnému úsměvu poznám, že s ním stále dnes můžu počítat, že mi bude mít kdo krýt záda.

"Večer si vezmu hlídku a ty se pořádně vyspíš, hm? Můžeme si pak zkusit najít jiné místo, nějaké, kde se budeš cítit bezpečněji," navrhnu řešení jeho problému.

"Řekla. Není to nic vážného a na nicnedělání se teda vážně necítím," pousměji se na něj, abych ho ujistila, že jsem v pořádku.

"Jasně," zazubím se na něj spokojeně. Sama si svůj kávu vychutnávám. Líná rána jsem teď uměla ocenit o něco víc, než kdy předtím.

"No jo, já vím, ale ne všichni jsme talentovaní lovci jako ty," brouknu v protest, ale nemá to takový účinek, protože mi hlase rezonuje spokojenost a uvolnění, které plyne z jeho masáže. Je mi to velmi příjemné. Mám u toho i zavřené oči.

Nechám ho mluvit, ale ve chvíli, kdy zmíní to bájné město bez démonů, tak otevřu oči a uvolnění je to tam. Na záchrany z nebes nebo vyšších bytostí už fakt nevěřím. Kdyby něco takového bylo a mělo v plánu lidi chránit, tak by nikdy nedopustili, aby se sem démoni dostali v první řadě. Nehledě na to, že pokaždé, když jsme někomu věřili, tak se nám to vymstilo. Každý měl s námi nějaké plány, každý nás chtěl podrazit. Takže ne, díky.

"Kdyby takové město existovalo. A dávám důraz na slovo kdyby. Tak by ti dva mágové měli téměř božské postavení. A nevím, zda se chci vydat do rukou někoho, kdo má takovou moc a hordu lidí sloužící jim na slovo," pronesu dost skepticky, ale přesto se svou nevoli snažím trochu mírnit. Obléknu se a pak k němu dojdu, když si připíná zbraň. Položím mu ruku na rameno.

"Já vím, že je to ... lákavé si představit, že někde je někdo mocný, kdo nám mávnutím kouzelné hůlky, či lusknutím prstu pomůže s našimi starostmi. Ale copak jsme se už dostkrát v tomhle nespálili? Lidi, co mají takovou moc, zpravidla používají tu moc pro sebe. Ani kuře zadarmo nehrabe a mocní nepomáhají jen tak pro to, aby šířili dobro," vysvětlím mu a dívám se mu do obličeje. Opatrně jej pohladím po tváři.

"Máme sebe, máme práci a máme plán na dnešní den, víc nepotřebujeme," usměji se na něj něžně a jen na vteřinu zaváhám, zda jej políbit, ale pak si uvědomím, že tenhle svět je příliš rychlý a nebezpečný, aby člověk nežil naplno. Nikdo z nás nevěděl, jak dlouho budeme žít. Hodinu? Měsíc? Rok? Padesát let? A tak si stoupnu na špičky a něžně přitisknu rty na jeho v krátkém polibku.

"Mhm... Tak, co říkáš, ulovíme dneska Merzost, co na sobě má tučnou odměnu?" pousměji se na něj.

Konečně
~Ethan~

Jeho rty na hřbetu mé ruky příjemně zahřály, až jsem cítila, jak se mi nahrnula do tváří krev. Opětovala jsem jeho stisk, a když se k mně naklonil, také jsem se k němu přiblížila, abych mohla odpovědět jeho polibku stejně. Po tak dlouho době, co jsme se znali a zároveň byli od sebe odděleni mřížemi, tohle bylo, co jsem si celou dobu přála.

Objala jsem jej volnou rukou kolem krku, abych se mohla k němu přitisknout a ověřit si tak, že jeho tělo opravu hřeje. Jestli mě Drákula přitahoval jenom tím, že takovou měl schopnost, tak jsem po Ethanovi přímo bažila.

Po chvíli jsem se od něj odtáhla, abych si ho mohla trochu prohlédnout. Najednou v mých očích vypadal jinak. Jako někdo, kdo je středem mého vesmíru. Byl to krásný pohled. Pohladila jsem jej po tváři a pousmála se. "Udělala bych to mnohem dřív, ale nevěděla jsem, jestli jsi to viděl stejně," připustila jsem.

Tak tomu zkusme věřit spolu
Cat

Je velmi příjemné slyšet ta slova z jejich rtů a já si uvědomuji, že bych vlastně i přesto všechno neměnil. Teď jsme spolu a to je důležité. Užívám si její přítomnost vedle sebe. Její blízkost, to jak proplétá své prsty s mými. Dochází mi fakt, že je pravděpodobné, že už vhodnější chvíle než nyní by nemusela nastat. Když jsem byl v té kobce litoval jsem hlavně toho, že jsem nic nezkusil. Bál jsem se, že by to nemuselo být vzájemné. Jenže Drákula to věděl o tom, že si nejsme lhostejní a využil to ve svůj prospěch.
”Kdybys za mnou nechodila, zešílel bych.” Přiznám se a přejedu jí prstem po dlani. Poté její ruku zvednu ke svým rtům, abych jí mohl na ní vtisknout polibek.

”Ani já bych nikoho jiného po svém boku nechtěl.” Myslím to naprosto vážně a s tím se odvážím k něčemu, co jsem chtěl udělat mnohem dříve a nebyla k tomu příležitost. Nakloním se k ní s jasně říkajícím úmyslem a to jí políbit. Tedy pokud to dovolí a vlastně mně jen celou dobu nebrala jako svého bratra. I to už se mi bohužel stalo. Doufám, že jsem se v tomto nemýlil. Bylo by to opravdu trapné to zažít znova.

Chtěla bych tomu věřit
~Ethan~

"Nemohl jsi za to. Kdybych se tolik nebála použít magii, tak by nás Drákula nedostal," pokusila jsem se o úsměv, ale moc mi to nešlo. Ani nevím, jak dlouho jsme v pevnosti byli. Dny mi splývaly a těžko se orientovalo, když většina závěsů byla zatažených kvůli upírským přisluhovačům.

Viděla jsem na Ethanovi, že jej to neskutečně štve. Kdybych mohla, ihned bych ho zbavila pout v podobě obojku. Měla jsem však strach. Alespoň jsem se k němu přisunul a položila mu hlavu na rameno. "Každý den to zkoušel, ale já vždy myslela na tebe. Nebýt tebe, nevím, co by se stalo," propletla jsem ruku s tou jeho. Sice jsme k sobě nikdy neprojevili víc citů, než bylo v dané chvíli nutné, ale všechno se mohlo změnit.

Chvíli jsem přemýšlela nad tím, proč Drákula Ethana prostě nezabil. V duchu jsem se uchechtla, jelikož jsem odpověď znala. Zlomil by mou duši, kterou tolik chtěl. Nemohl si to dovolit. Žal čarodějek a kožoměnců, jak nám lidé začali říkat, byl silný. Spojte je dohromady a máte tu další katastrofu.

"Jsme z toho prokletého místa pryč. Nikoho jiného bych po svém boku nechtěla," špitla jsem.

V bezpečí?
Cat

Byla to opravdu skutečnost? Opravdu jsme byli spolu a v bezpečí? Tak moc rád bych tomu chtěl věřit. Jenže kdyby nebylo toho zpropadeného Drákuly a jeho hraní si s mou hlavou. Bavil se tím, že mi dával plané naděje, že je Cat se mnou nebo co bylo pro mně asi nejhorší, že mu podlehla. Těžké bylo pak uvěřit tomu, že to byla právě ona, kdo mně navštěvoval za mřížemi, když měl čas. Věřil jsem tomu, protože jsem tomu chtěl věřit. Bylo to něco díky čemu jsem to nevzdal a neskutečně jsem doufal, že to je skutečné... což se naštěstí ukázalo jako fakt.

Celou dobu co s Cat strýček mluvil jsem mlčel a pomalu jedl. Nebylo to jenom kvůli tomu, že jsem si vychutnával jídlo, ale také aby se můj žaludek nerozhodl jej hned nevrátit do koše, jak nebyl na něco takového zvyklý. Cat mi sice něco nosila, ale vůči tomuto se to nedalo rovnat.

Neskutečně mně bolí vědomí, že mně Drákula využíval jako páku na ní a zároveň mně to rozčiluje. Fakt, že jsem byl tak strašně slabý a nicotný. Nic takového se už nesmí opakovat. Raději zemřu, než aby jí Drákula měl ve své moci.
"Jsi součást smečky. Smečka se stará o své členy." Pronese s přátelským úsměvem na rtech.
"O všechno je postaráno. V tomto mi věř. Je důležité, abyste oba nabrali sílu a pořádně si odpočali." Tak moc bych chtěl věřit jeho slovům, ale mám strach. Jenže má pravdu, že momentálně jsme oba dva unavení... teda aspoň já mám pocit, že by mně přepralo batole...
"S tímto si nedělejte starosti i Smečka má svou čarodějku, která je na cestě sem." Postaví se na nohy, jelikož celou dobu seděl na křesle u naší postele.
"No nic... čekají mně povinnosti. Musím toho ještě spoustu zařídit." S tím se vydá ke dveřím a u nich se ještě zastaví.
"Vím, že to je k neuvěření. Ale prosím zkuste tomu dát šanci, že jste opravdu v bezpečí." Jako kdyby četl v našich tváří nebo si prostě dokázal představit, že jsme nebyli čestnými hosty na jeho pevnosti.

Dlouhou chvíli jsem mlčel poté co odešel a soustředil se na jídlo, když už jsem se dostal do bodu, že už nemohu nechal jsem toho. Položil jsem talíř na noční stolek a vzal si láhev s vodou, kterou se mi podařilo otevřít po pár pokusech. Připadal jsem si fakt nemožně.
"Moc mně to mrzí, že nás takhle dostal a já jsem naprosto selhal." Pronesu a sklopím přitom pohled. A to nemluvím o tom zkurveném obojku kvůli kterému je potlačena má medvědí část. Cítím se tak neskutečně prázdný, jako kdybych přišel o velký kus sebe.