Hlídka ve vlaku
Damien

Fascinovaně sleduji, jak toho do sebe nasouká tolik. Nevím, jestli to jsou nervy, nebo nedávné astrální cestování - či co to u všech čertů bylo, ale do jídla se musím nutit. Jím z té prosté potřeby doplnit energii, abych byla funkční později. Hlodá totiž ve mě pocit, že to ještě bude potřeba. Sotva do sebe nasoukám bagetu, Damien už je přejezený a stačil spořádat víc věcí, než skromná rodina za týden.

Z myšlenek potulující se mezi jeho minulostí, nečekaným zvratem událostí a vlastně i vzpomínkami, mě vytrhne jeho poznámka o tom, že půjde spát. S úsměvem mu přikývnu.

"Jen se prospi, potřebuješ to. Probudím tě, kdyby něco," ujistím ho. Ačkoliv se sama uvelebím a přehodím přes sebe svou bundu, nehodlám spát. Spokojeně se pousměji, když po chvilce slyším, jak se Damienův dech změnil, protože usnul. Nejsem si jistá, jestli ho obdivovat za to, že dokáže usnout v jakékoliv situaci, a nebo se o něj bát, že je tak unavený a vyčerpaný, že musí právě teď spát.

Čas od času zkontroluji cestu venku, jinak naslouchám okolí a čekám na jakýkoliv vjem, co by neseděl. Prostě jsem připravená na to, že se něco pokazí. A jak to bývá v mém životě od té doby, co mě chytil ten démon, nejraději se to kazí ve velkém stylu.

Z nepříjemných vzpomínek a divného napětí mě vytrhne opět Damien. V prvním okamžiku se na něj podívám a pak bleskově přeletím kupé pohledem, jestli tu není někdo, kdo by Damienovi ubližoval. Společně s tím vyskočím na nohy. Srdce mi bije jako splašené, když k němu přiklekávám.

"Damiene? Damiene, slyšíš mě?" ptám se nahlas a ustaraně. Stisknu mu silně paži. "Hej, prober se. Je to jen sen. Sakra doufám, že to je jen sen, protože nic jiného nevím, jak vyřešit. Damiene. Prober se."

Uznávám, mohla bych být milejší a jemnější, ale nejsem zrovna v tom rozpoložení, abych jej zkoušela probudit vůní slaniny a příjemným ranním větříkem. A ani netuším, kde bych tyhle věci sebrala.

Sourozenci Crownovi - Armagedon na přání
Nicky

Řezník si všimne tvého hledání a tak vytáhne ze své kapsy u kalhot krabičku cigaret. Vypadá jako kdyby jí přejel parní válec, že až s obdivem sleduješ cigarety a divíš se, že nejsou naprosto na cucky. Není to sice značka, kterou normálně kouříš, ale darovanému koni na zuby nehleď. Nebo tak se to říká.
Sám si jedno cigáro vezme a zapálí ho zipákem, který o dobrých časech také mohlo vyprávět dlouhé příběhy.

”Slyšíš dobře,... z velké části jsem u toho byla.” Ošije se při té vzpomínce na ně a na to, že si vyzkoušela být na chvíli zranitelným a hlavně smrtelným člověkem. Což ty samozřejmě ani v nejmenším netušíš.
”Z toho, co se ke mně doneslo, tak to bylo něco jako Milionový závod.” Přihodí k tomu svoje Řezník a vede vás jen on ví přesně kam. Necháváte za sebou místo, které kdysi dávno Lucifer nazýval domovem a kde jsi měla i ty svoje místo.
”No z toho co já vím, tak tvoji bratři byli propuštěni z Pekla a jako bonus jim byla dána schopnost. Charles získal Hlas boží a tomu nebyl schopen odolat ani samotný Lucifer, který se po střetu s nimi beze stopy vypařil. No a pro změnu ten druhý unášel lidi do své hlavy a tam je nutil bojovat v aréně.” Rozpovídá se trochu víc Gabriela, která toho jak se zdá, ví víc než John.
”Vypadalo to dost na hovno, ale pak nám s nimi pomohl Černý. Půjčil na nějakou dobu Joleene schopnost a ta je s její pomocí sejmula. Nějak tak to bylo, zrovna u této části jsem nebyla. ” Shrne nakonec to hlavní. Apokalypsa zažehnána.

Přepočítávám…
- Řezník John + arch. Gabriela -

Tu jejich výměnu pohledů komentuji úšklebkem a ten z tváře nezmizí ani, když se mi bloncka představí a sdělí důvod svý přítomnosti. Jestli čekala nějaké překvapení z mé strany na to, že nejprofláklejší archanděl je ženská, tak se jí ho nedostalo.
“Hmm…“
Jasně, John se nějak propojil se svým já z té druhé dimenze a nějak mě zvládli přetáhnout sem. Fajn. Jestli sem patřím? No nevím. Ovšem co mě zarazí je povzdech Gabriely a časový údaj mé nepřítomnosti.
“No… tak to mi obsah lednice asi fakt založil vlastní civilizaci a bude mi ozbrojeně okupovat bejvák.“
Konstatuji suše a hledám po kapsách cigára. Kruci… Asi nemám.

Ty vole… skoro dva roky…
Ono na tom není moc co vstřebávat, napadá mě, co se tu asi událo za změny o kterých tady archie Gabie mluví, ale co mě je po tom? Krom Luce bych tu asi stejně nikomu nechyběla…
Luc…
Zatnu čelist. Ne, nezeptám se na něj. Tohle celé začalo kvůli němu a já jsem jedině ráda, že tu není. Upřímně doufám, že ho ještě nějakou dobu neuvidím.

Z myšlenek na Luce mě vytrhne poznámka o apokalypse. Jo, něco takovýho jsem udělala v tý druhý dimenzi… Počkej, cože?
Zamračím se.
“Asi sem se přeslechla…. A to se často nestává… … Moji sourozenci?!
Mají být v pekle… Nebo ne? Co se tu do prdele stalo?
“Vypadneme. Veď, Johne… a koukejte mluvit.“
Kývnu k němu a naposledy se rozhlédnu kolem. Vzpomínky trochu polechtají v koutě hlavy, ale moc se nerozjasňují. Připadám si jak po fakt kurevský kocovině s oknem jak vrata od stodoly… A přesto bych teď nejradši svlažila hrdlo.
Volnou rukou seberu ze země Mazlíka, hodím si ho na rameno, pistoli držím stále v ruce a vyrazím, kam se Řezník vydá.

Dovolená trvající skoro dva roky
Nicky

Řezník John si vymění pohled s blondýnkou ohledně tvé otázky. Jasně říkající, že se jí nemá ani v nejmenší v úmyslu zastávat. Blondýnka však není uražená a jen se uchechtne.
”Jsem archanděl Gabriela. Objevil se tu portál do jiného dimenze a já to šla prozkoumat.” Vysvětlí svou přítomnost zde.
”No a já tě z té dimenze dostal zpátky. Tam kam patříš.” Řezník John, hovorný jako vždy.
”Ach a to jsme měli rok a půl klidu.” Povzdechne si Gabriela očekávající konec světa v plné parádě.
”Za tu dobu, co jsi byla pryč, se toho stalo hodně.” Rozhlédne se po troskách, jestli vás tu snad nikdo další nepozoruje. Nikoho nevidíš. Vlastně nic nevidíš. Ani živáčka. Žádní ptáci tu nelétají, nic tu nekvete. Je to tu naprosto mrtvé.
”Takže plánuješ rozpoutat konec světa, jak to zkoušeli tvoji sourozenci?” Vypustí Gabriela a Řezník John zaúpí.
”K tomu bych se sakra dostal... Bylo by lepší se přesunout někam jinam.” Nadhodí poměrně nasraně.

Ve vlaku
Zuli

”Neřešil jsem. To máš pravdu.” Pronesu a povzdechnu si. Ale teď to řešit budu. Stále si zvykám na to být obyčejným člověkem. Nelituji však toho. Fakt, že se naše cesty zase sjednotily, bylo to nejlepší, co se v mém životě stalo.

To co říká dává naprostý smysl a já si připadám maličko hloupě. Dlouhou dobu jsem bezmyšlenkovitě poslouchal rozkazy a sloužil jako zbraň, kterou stačí namířit na nějaký cíl a vystřelit. A než se tak stane, tak čeká krásně schovaná v pouzdře, dokud není použitá. Samozřejmě, že jsem na rozdíl od zbraně mohl cestovat a bavit se. Vždycky to byla odměna za dobře vykonanou práci. A já nikdy ani trochu nepochyboval.
”Jo, jo. To by dávalo smysl.” Snažím se na sobě nic nedávat znát, ale oči mně dokonale prozrazují.
Raději se zase zakousnu do bagety a snažím se soustředit na tak banální činnost, jako je žvýkání sousta.

”To by bylo fajn.” Chmury jsou pro tuto chvíli zahnány, jen co se na její tváři objeví náznak úsměvu. Já si tak uvědomuji fakt, že si už nedokážu představit svůj život bez ní. Ne, potom všem.

Podařilo se mi spořádat polovinu nakoupeného jídla, byl jsem neskutečně plný a maličko jsem zalitoval, že jsem toho tolik nakoupil. Na řadu tak přišla gastrodemence. Mozek mi přestal úplně fungovat a já se tak zmohl podívat ještě na to, jak dlouho nám bude trvat cesta a následně jsem nastavil na přibližný čas budík na digitálních hodinkách. Mobil jsem totiž prozřetelně nechal v pokoji.
”Dobrou. Já teď na chvíli zavřu oči.”
Oznámím a během chvíle vytuhnu. Byl jsem stále vyčerpaný z toho našeho šíleného výletu, kde nám šlo o život a nemluvě o tom, že jsem se vlastně nepěkně střetl se zemí. Gravitace je holt mrcha. Potrženo a sečteno, kdo ví kdy budeme mít příležitost si odpočinout. Upřímně doufám, že Zuli taky na chvíli zavře oči a odpočine si. Potřebuje to stejně jako já.

Návrat z dovolené

Když rozebírám zbraně k čištění, je to obvykle neskutečně příjemná a uklidňující činnost, ovšem cítit se jako jedna z nich rozhodně příjemné není… natož uklidňující.
Do prdele…
Tolik k první ucelené myšlence, která mi prolítla hlavou. Na to mě k vědomí probere dost známý smrad, na který jsem byla léta zvyklá.
Do prdele na druhou…
Nemusel ani promluvit, abych poznala, kolem koho se line, protože cítit tenhle pach obvykle pro většinu lidí znamená blízkou smrt. Není divu, že po jeho slovech prudce otevřu oči a hodnotím situaci. Sekáček v ruce nemá, to je dobré znamení.

Jsem v jednom kuse? Nic nechybí? Moje ruce okamžitě vystřelí k bokům, sotva otevřu oči a vyhodnotím pozici Johna… postřehnu nějakou blondýnu, ale s identifikací se teď neobtěžuji. Jakmile se mé prsty dotknou pažby pistole, začnu být o něco klidnější. Teprve pak rychle ohmatám končetiny a zkontroluji, že jsou tak jak by měly být.
Dobře… Jsem celá… Žiju…
Což je, na to kolikrát bych asi měla být mrtvá, slušnej stav.
“Kurva…“
Heknu a sbírám se ze země s pistolí v ruce. Kdyby Řezník chtěl, bylo by mi to stejně na hovno, ale mám aspoň trochu lepší pocit.

Dívám se na ty dva a ne zrovna přátelsky.
“Od kdy se ty taháš s luxusníma děvkama?“
Zeptám se Johna, tak trochu abych nahnala čas na utřízení informací a taky proto, že bloncka na mě přesně tak působí.
Připadám si jako hlaveň prošťouchnutá štětkou, takže to sumírování informací stojí za nic… Vymeteno, jen sem tam nějaká pozůstalá smítka. Poušť… Děti… John… Řezník se mi snažil pomoct… dostat mě zpátky. Nebo to celé byl sen?
“Tak jo… Kdo bude tý lásky a řekne mi, co se kurva stalo?“
Ucedím k nim. Ona je mi povědomá, ale přes změť v hlavě ji nedokážu zařadit. Smrdí… po peří…?
Od kdy dokážu tohle cítit?
Najednou začnu vnímat další věc, krom základních smyslů. Něco mě svrbí pod kůží a… hřeje to. Ne, počkat… Já hřeju. Pojednou je to celkem příjemný pocit.
Vzpomínám si…
Ne tak úplně jak bych ráda, ale minimálně mám představu, proč mě tahlecta vidí jako průser. Ne, že bych jím nebyla už dřív, ale… víme.

Vítej ve správné realitě
Nicky

Teď jsi byla nejblíže k pocitu, který by pravděpodobně cítila každá zbraň, kdyby nějaké ty pocity měla. Pocit, když tě někdo rozebere na drobné částečky a pak tě zase složí zpátky. Pocit, kdy by nepatrný zapomenutý dílek nebo naprosto blbě daný, to dokonale posral. Stejně tak jako zbraň, si i ty můžeš oddechnout, že to všechno dobře dopadlo. Což si po chvíli rozdejchání, které je naprosto na místě, můžeš i potvrdit ohmátáním svého těla. Všechno bylo na svém místě, dokonce i tvé zbraně.
Fakt, že ležíš na zemi, je hned další na řadě.

"Tak to by bylo." Ozve se důvěrně známý hlas, doplněný charakteristickým zápachem. Až v ten moment tvému mozku dojde, že by mohl zapnout zrak. Vzdáleně ti dochází, že to udělal proto, aby tě ochránil před tím, co jsi mohla vidět. Otázka: Co se to kurva stalo? Je opravdu na místě. Mozek ti odmítá odpověďět na onu otázku a jediné, co ti nabízí je šílená změť obrazů, zvuků a pocitů.
Nicméně zpátky do přítomnosti.
Místo kde se nacházíš, jak ti po chvíli dojde jsou trosky Luciferovi vily. A nejsi tu samozřejmě sama, jak ten hlas nasvědčil. V celé své výšce se nad tebou tyčí Řezník John a vedle něj, nějaká povědomá ženská. Vysoká blondýna oblečená v drahém černém kostýmu. Na sobě má sluneční brýle a mlčky si vás prohlíží.
"Jsi v jednom kuse?" Zeptá se John.
"Vypadá tak." Promluví konečně blondýna a založí ruce na hrudi.
"Musím říct, že jsem čekala průser, ale opravdu ne takových rozměrů." Pronese spíše sama pro sebe.

Hody ve vlaku
Damien

Když se zmíní o Harry Potterovi, tak protočím oči a hlasitě si povzdychnu. Chlapi jsou fakt někdy jako malé děti. Nemyslím si, že bych byla moc stará na to, abych ocenila hory sladkostí, ale v našem případě mi to přijde naprosto nevhodné, komplikující a zbytečné. Což se mu taky rozhodnu hned říci, ale to už stojí na nohou a chce se vydat na cestu. Jeho poznámka mě opět umlčí. Klubající se úsměv na rtech se zarazí.

"Nejsem malá hloupá holka, Damiene," neodpustím si lehce otrávenou poznámku. Nejsem romantický rytíř na bílém koni, nejsem ani naivní hloupá blondýna, co by se nechala chytit, protože by nestačila včas zareagovat. Na to jsem vyrůstala v moc reálném a chudém světě.

"Jo, přesně. Díky," odsouhlasím pak svou objednávku. Vyprovodím ho pohledem z kupé, a pak už jen mlčky a lehce netrpělivě čekám, až se vrátí. Očima několikrát zkontroluji okno a místa, co míjíme, ale jinak se ani nehnu. Nechávám svoje tělo odpočívat tak, jak to jen jde.

"Víš, že se snažíme být nenápadní, že jo?" zeptám se ho lehce pochybovačně, když vidím, s čím se vrátil. Na tváři mám ale pobavený úsměv. Jako malý kluk...

Rozbalím si svojí bagetu a pustím se do ní, ačkoliv mi chybí Damienův dravý hlad. Podívám se na něj, když položí svou otázku a já tázavě zvednu obočí. Netuším, co z těch všech možných věcí zrovna teď myslí. Naštěstí mě Damien pochopí a pokračuje v upřesnění své otázky.

Pokrčím rameny, rozkoušu sousto v ústech a polknu. Ušklíbnu se po jeho poznámce o dešti.

"Jo, co není hezkého na tom zmoknout co pár dní?" zeptám se pobaveně. "Víš, ty ten déšť možná neřešíš, protože jsi se mohl kdykoliv kamkoliv přemístit suchou nohou. Tahat se třeba s nákupem v dešti nezní jako nic, co bych chtěla absolvovat jednou, natož pravidelně."

Upiji ze svého spritu, než pokračuji.

"Netuším. Záležíš, jaká bude ta spojka. Nejspíš se nás pokusí uklidit na nějaké nenápadné místo. Čekala bych okraj Londýna, nebo někde, kde je velká koncentrace chudých lidí, nebo něco takového. Prostě, někde kde se snadno ztratíme a nebude taková šance, že by nás tam někdo hledal..." vyslovím nakonec svou vlastní hypotézu.

"Ale určitě se někdy zvládneme proplížit ven a někam se projít. Můžeš být náš průvodce, pokud to tam už znáš," usměji se nakonec na něj. Přeci jen, toulání se nočním Londýnem může být opravdu kouzelné.

Drákula
~Ethan~

Polkla jsem. Ethanova otázka mě zarazila. Věděla jsem, že s Drákulou být nechci. Děsil mě k smrti a zároveň přitahoval jako žárovka komára. Zavrtěla jsem hlavou. "Samozřejmě, že ne, ale," podívala jsem se na něj, "někdy mám pocit, že je kousek a cítím, jako bych mu měla skočit do náruče. To nutkání je příšerně silné. Místo toho, abych utíkala, tak se chci k němu přiblížit. Ne, že bych to chtěla, ale tohle on umí. Mamka mi vyprávěla, že to měla stejně, dokud s taťkou neměli mě," bylo to dost klišé, ale zamlčet něco takového už stejně nemělo smysl.

Vzdychla jsem. "Chtěla bych, abych měla klid. Nechci neustále utíkat před stíny, ale on mě prostě nenechá," objala jsem se sklíčeně kolem pasu a cítila se jako malé dítě čekající, až jej maminka obejme. Bylo mi mizerně, a to nemluvím o tom, že jsem byla ještě zesláblá.

"Možná to byl Drákula, kdo unesl moje rodiče. Jak jinak mě vylákat z bezpečí domova?" tam na mě nemohl. Mamka to zařídila. Pak jsem si uvědomila, že to je samé já, já, já, což nemuselo být vůči Ethanovi fér. "Určitě bych byla ráda, kdybys mi pomáhal dál, ale jestli nechceš, nevadí. Svět není jenom o mě," usmála jsem se a v duchu se modlila, aby mi pomoct chtěl. Potom všem jsem k němu cítila jisté pouto, které mě k němu přitahovalo o to víc.