Pokec s Rexem
Zuli

”Jsi rozkošná. Víš to? Už chápu, co na tobě vidí, že neváhal a rozhodl se porušit příkaz, který dostal. Postavil se tak Temnotě.” Zazubí se a vychutnává si drbání. Dokonce se rozhodně ti udělat radost a začne hrabat zadní pravou nohou, že to vypadá jako kdyby startoval motorku. Vrtí přitom ocasem. Prostě dokonalý pes.
”Doktorka se dovede postarat o sebe. Takže s ní nebudu mít tolik práce. Beru to vlastně jako dovolenou.”

Zrovna v té chvíli vejdu do místnosti oblečený s mokrými vlasy, nechávám je tak, ať sami vyschnou. Podezíravě přitom hledím na Rexe. Jasně se ho očima ptám, co se Zuli zrovna probíral.
”Doufám, že ses nepřišel rozloučit jenom se Zuli. Jakožto tvůj bývalý parťák mám na rozloučení taky nárok.” Položím na postel své bývalé oblečení. Počítám s tím, že skončí v koši. Těch kalhot je mi však trochu líto, ale co už se dá dělat.
Založím ruce na hrudi a na oko se tvářím vážně. Což způsobí, že Rex jako správný pes, dojde ke mně s hlavou skloněnou. Lehne si na záda a odhalí tak břicho. Kleknu si k němu a začnu ho pořádně drbat.
”Budeš mi chybět, parťáku.”
”Ty mně taky. Ty mně taky.”

”Doufám, že neruším. Auto už je tady.” Jak jsem říkal, doktorka si umí vybrat chvíli. Postavím se na nohy, smutně se podívám na Rexe. Natáhnu ruku k Zuli a doufám, že mně za ní chytne a budeme tak moci ruku v ruce začít společně nový život.

Nečekané rozloučení
Rex

Skoro už jsem byla s fénováním hotová, když se mi zdálo, že něco slyším. Vypnu přístroj a zaposlouchám se. Velmi rychle mi dojde, že to je škrábání na dveře. Dojdu tedy otevřít a ukáže se, že jsem se nemýlila.

"Ah, vážně? To mě mrzí, že s námi nepojedeš... Ale ono by to asi nebylo pro tebe bezpečné, co?" zeptám se překvapeně.

"Prosbu?" zopakuji možná trochu hloupě, ale tím se jej snažím i popostrčit, aby ji vyslovil. Přeci jen se mi snažil pomoct a riskoval svůj život kvůli tomu. Tedy spíš kvůli Damienovi. Ale stejně...

"Udělám, co budu moct," pousměji se na Rexe, dřepnu si před Rexe a podrbu ho za uchem. "A co se týče jeho srdce. Budu spolehlivě odhánět všechny namyšlené fifleny, které pro něj nebudou dost dobré. V tom už mám nějakou praxi. Takže neboj. Ty dej ale pozor tady na doktorku a na sebe."

Rex se loučí
Zuli

”Dobře. Díky.” Pronesu v náruči držíc hromádku svého nového oblečení. Z toho, co má Zuli na sobě usuzuji, že oblečení je pohodlné a normální. Černé kalhoty a černé tričko. Nic extravagantního. To je opravdu fajn.
Zapluji do sprchy a jsem rád, že tam opravdu zůstala teplá voda. Ještě než jí pustím, tak si sundám obvazy z hrudníku. Už je tolik nepotřebuji a stejně by teď byli mokré.
Díky sprše, kterou si dopřávám se cítím jako člověk. Není to tím, že bych se předtím nesprchoval. Je to hlavně tím, že teď z toho cítím ono neskutečné potěšení. To jak voda dopadá na pokožku.
Nádhera.

***

Mezitím, co si Zuli v klidu fénuje vlasy, tak notnou chvíli se na sebe škrábáním snaží upozornit Rex. Samozřejmě by se mohl přesunout pomocí stínů, ale nechce riskovat a zároveň by s velkou pravděpodobností vyděsil Zuli tímto kouskem. A tak jen trpělivě škrábe, do doby než je vpuštěn dovnitř.
”Přišel jsem se rozloučit.” Vysvětlí důvod své návštěvy.
”A taky bych měl k tobě jistou prosbu.” Kdybych jen měl tušení, co se chystá udělat, tak bych ho poslal do háje.
”Dohlídni mi prosím na něj… a taky mu prosím nelam srdce.” Samozřejmě, že stejně jako doktorka, tak i on si dal dvě a dvě dohromady. Můžu za to hlavně já a fakt, že jsem kvůli Zuli tolik riskoval. Vždyť jsem vymýšlel způsob, jak jí pomoct, i když jsem to měl zakázané.

Mustang Sally
Simon a Sally

Napadne mne to samé co Simona. Možná jsme měli vymyslet jiné jméno. Na druhou stranu, nevěřím, že jsem ve zdejších končinách nějak extra známá. A Jo je docela běžná zkratka od různých jmen. Čekám až se nacpe brambůrky. Nijak zvlášť mě tím neprovokuje, protože hlad nemám a tohle to napínání, mlčení a protahování v rozhovorech je pro nadpřirozené bytosti naprosto přirozené. Asi je to prostě něco v nich, co je k tomu nutí.

"Jo, proto jsme tady," usměji se na Sally. Nenechám se znepokojit tím, že mě nikdy nepotkala. "To je pravda. Pamatovala bych si, kdybych měla už tu čest."

Pobaveně se pak povídám po Simonovi, když ho označí jako špatnou společnost. Pozvednu při tom jednom obočí. Jo ohledně tohodle ho bude čekat dost otázek! Ale to až později... Otočím se zpět na Sally a držím si na tváři úsměv.

"A o to přece jde, ne? Navíc, viděla jsi ten jeho zadek?" řeknu k ní rádoby důvěrně.

"Co bys čekala? Pomsta," odpovím prostě. "Je tam pár tvorů, co si zaslouží nakopat zadek a co by mě zároveň rádo vidělo napíchnuté na nějaké rožni. A tak musím použít nějakou neoficiální cestu, abych mohla tou rožní bodat já je," pronesu klidně.

Konečně sprcha
Damien, doktorka

"Jsem ve sprše, nechte to prosím někde! Děkuju!" houknu ze sprchy, kde si už naprosto užívám příval téměř horké vody. Krásně taková voda prohřívá, i když mám pak trochu růžovou kůži. Jednám samozřejmě opatrně s ramenem. Hýbu s ním jen pomalu, ale s potěšením zjišťuji, že mě žádná bolest neomezuje.

Když se dveře zase zavřou - hádám podle zvuku cvaknutí dveří - tak se pustím do mydlení a dalších několika minut příjemné alternativy k nedostupným radostem jako je masáž s lávovými kameny, nebo něco podobného. Do toho si začnu broukat. Teplá voda dělá své. Nakonec se ale přeci jen překonám, vylezu ze sprchy, důkladně se osuším a pak se převléknu do nového oblečení.

Vylezu ven z koupelny až když už je doktorka pryč. V jedné ruce držím moje předchozí oblečení a to vypůjčené od Damiena. V druhé ještě fén a hřeben. Vlasy mám zatím stočené v turbanu. Nechtěla jsem i tímhle blokovat koupelnu.

"Tak už můžeš. Možná ještě nějaká teplá voda zbyla," pousměji se na Damiena a odložím věci na postel. A jestli hned zmizí v koupelně, já si v mezičase ještě vyfénuji vlasy, aby moje proměna v relativně normálního člověka s růžovými vlasy byla kompletní.

Mustang Sally
Joleene

”Jo.” Zopakuje její jméno a tváří se, jako kdyby to jméno ochutnávala jako nějaký skvělý ročník vína. Musím se přiznat, že mně to znepokojuje a začínám litovat toho, že jsem s andělkou nevymyslel nějaké jiné jméno. Nelíbí se mi představa, že by to celé mělo ztroskotat takto pěkně na začátku. Naštěstí Joleene dál pokračuje, jako kdyby se nechumelilo.

Sally se na Andělku ušklíbne a beze studu si vezme pytlík čipsů, otevře ho na truc a nabere si pořádnou hrst, kterou si dá do pusy. Hlasitě to začne žvýkat, aby tak provokovala.
A já si tak můžu tiše oddechnout. Dávám přitom pozor na cestu, kdyby se Sally rozhodla nějak vyzkoušet moje reflexy. Vydržíme toho s Andělkou hodně, ale to auto narozdíl od nás ne.

”Takže potřebujete moji pomoc?” Pronese s plnou pusou a pěkně u toho prská drobky všude okolo.
”Ještě nikdy jsem tě neviděla, démonko.” To oslovení, které andělce věnovala zní opravdu divně. Strašně neobvykle. Což je samozřejmě to, co jsme zamýšleli.
”A nevím, jestli se mi líbí tvoje pochybná společnost. Když je do toho zapletený on, nevěstí to nic dobrého.” Má pověst mně bohužel předchází.
”Pověz mi upřímně. Proč se chceš nepozorovaně dostat do Pekla?” Nabere si další hrst čipsů a se zaujetím hledí na Joleene.
Krucinál.

Vafle, vafle, vafle
Zuli

”Jo, tak to nejsi jediná. Taky jsem nervózní a to je možná ten důvod, proč jím.” Pokrčím rameny. Moc dobře znám jedno přísloví, která říká: Hloupí kdo dává, hloupější kdo nebere. Takže nějak dlouho neváhám a vydám se k posteli, kde se pustím do jejich vaflí a čokolády.

Štěstí mi přeje, protože zrovna když odkládám stranou prázdný talíř, v rychlosti si utřu obličej a pohodlněji se usazuji na posteli, tak vejde dovnitř doktorka s čistým oblečením.
Jsem fakt rád, že se zbavím té šílené nemocniční košile, která mně strašně kouše. Přijde mi to, že to pacienti dostávají za trest. Je mi akorát líto toho trička, co bylo zničené. Měl jsem ho opravdu rád. Nicméně jsem doktorce opravdu vděčný, že mi nechala kalhoty. Bez nich bych se vůbec necítil ve své kůži.
”Jsem ráda, že vám chutnalo.” Pronesla doktorka a podezřele se na mně podívala. Já jsem mlčky převzal svoje oblečení a tvářil se naprosto normálně.
”Mohla bys to oblečení podat Zuli? Je v koupelně a nechci, aby to vypadalo, že jí šmíruji.” Pronesu k doktorce. Jen kývne hlavou a zaklepe na dveře. Během chvíle položí oblečení na zem a vrátí se.

”Jinak mám ti vzkázat po Rexovi, že se rozhodl zůstat tady v nemocnici a bude mi pomáhat jako ochranka.” Rex. Zatraceně. Zapomněl jsem na něj. Jsem rád, že se takto rozhodl. Stejně by s námi nemohl jít do Anglie. Kdo ví, co by mu ten Stonehenge provedl.
”Dávej na něj pozor.”
”A ty dávej pozor na ni. Co vlastně vy dva?” Prsty naznačila srdíčko. Musím říct, že někdy jsou ti andělé jako malí. Nebyl jsem si jistý, jestli Zuli za dveřmi poslouchá.
”Myslím, že to je teď hlavně na ní.” Což byla vlastně pravda.
”Tak to přeji hodně štěstí.” S tím mně poplácala po rameni, vzala tác a zmizela.
Mně nezbývalo nic jiného než si počkat až se koupelna uvolní.

To ano, ale někdy to opravdu k smíchu je
Damien

To jak se na mě zazubí mě vrátí v čase, kdy se takhle na mě zubil v cirkuse. Kdykoliv jsme se viděli, tak jsme se na sebe usmáli, nebo nějak zaksichtili. Opravdu to připomínalo rozdělení my dva a oni. Ale ani když přišly ONY, tak nás nerozbily, i když jsem se těch příliš krátkých sukýnek a kulatých velkých prsou bála. Měly přede mnou náskok několik let.

"Dej si ty vafle, oba víme, že po nich toužíš," usměji se na něj přívětivě. Mám radost, že některé věci se opravdu nezměnily. "Když si pospíšíš, tak to stihneš než přijde doktorka a tím pádem tě nikdo žroutem nahlas nenazve. Přísahám, že si to budu jenom myslet!" Poplácám jej po rameni s širokým úsměvem na tváři.

"Já už se najedla. Víc do sebe teď nedostanu. Jsem nervózní z toho celého, jak to dopadne," dodám ještě, aby se nebál, že kvůli němu držím hladovku. A vlastně to není až taková lež. Od té doby, co jsem se s ním dělila o jídlo naposledy jsem se v přetvařování, že to jídlo vážně stejně nechci zlepšila.

Samozřejmě, že to nebyla nejlepší část vzpomínek, ale já si to v té době stejně brala pozitivně. Bylo to další z našich tajemství. Myslím, že na mě si nikdo nikdy nezasedl právě kvůli tátovi. Dokud byl, tak se v cirkuse nedalo říct, že by si mě někdo vychutnával. Po té co zemřel to přeci jen už tak sladké nebylo.

"Tak se do toho pusť, ať může mít radost, jak nám chutná," popoženu jej ještě.

Osud má smysl pro humor
Zuli

Dovedl bych si takhle představit svůj zbytek života. V její blízkosti. S pocitem vzájemného bezpečí, kdy si budeme krýt záda. My dva proti celému světu. Přesně tak jak jsme si to kdysi říkali.
Cirkusáci vždycky musí držet spolu. Zopakuji v duchu a raději k tomu nic neřeknu. Odolám nutkání se ušklíbnout. Je to vlastně paradox, že její otec něco takového řekl a potom vůbec neváhal s tím, mně předat Temnotě.
Tuhle chvíli však nic nesmí zkazit. Už je mrtvý. Temnota si líže rány. A já odmítám cokoliv špatného říct.
Dokonce jsem tak skvělý, že odolávám neskutečnému nutkání jí pořádně políbit.

Nakloním hlavu na stranu a nechápavě se na ní podívám. Nemám nejmenší tušení, co se její překrásné hlavince honí.
”Hmm… to máš pravdu. Je to vtipné.” Zazubím se na ní. Jen by vůbec nebylo od věci, kdyby si osud odpustil pár nepříjemných věcí. Nicméně všichni tak nějak víme, že má podivný smysl pro humor.

”Fakt nechceš ty vafle? Nechci být obviněn, že jsem žrout… mezitím, co ty držíš hladovku, protože mi chceš udělat radost.” Měřím si jí podezíravým pohledem.
Řekněme, že v dávných časech tehdy v cirkuse, se takhle se mnou o jídlo dělila. Dostávali jsme příděly jídla, když nebyly peníze. Povětšinou, když jsme se přesouvali z jednoho místa na druhé. A protože měl na mně jeden cirkusák pifku, tak mi vždycky dával to nejhorší. Mlčel jsem. Bál jsem se, že by mi nikdo nevěřil a tak jsem vždycky snědl svůj příděl, pokud se jíst dal.
Jednou, když jsem byl takto se Zuli venku a něco chystal, tak mně hladové břicho prozradilo. A nebyla by to Zuli, kdyby se o svůj příděl se mnou nepodělila. Vždycky byla úžasná a pořád je. To je přesně to, co mně na ní neskutečně fascinuje a co na ní miluji.

Známá vzdálená náruč
Damien

To, že mě Damien zastaví před koupelnou jsem vážně nečekala. Myslela jsem, že touhle dobou provozuje francouzské líbání s horkou čokoládou a vaflemi. Překvapeně tak i cítím, jak mě obejme.

"Nemáš zač, Damiene, to je mezi přáteli samozřejmost..." řeknu po chvilce, kdy mě k sobě tiskne. Obejmu jej a tvář si opřu o jeho hruď. Usmívám se. Samozřejmě, že ano. Zaplaví mě tentokrát totiž jeho vůně a s tím další vzpomínka na moje dospívání. Chvilku takhle setrvám, protože ani on nevypadá, že by se chtěl odtáhnout. Pak jej ale přeci jen pustím.

"Navíc, jak to říkal principál? Cirkusáci vždycky musí držet spolu," pronesu pak a poodtáhnu se od něj.

"Je to vlastně takové... vtipné, nemyslíš?" zeptám se pak, když mi něco dojde. "Kdysi jsme mluvili o tom, že opustíme cirkus a budeme poznávat svět sami... A teď jedeme společně do Anglie. " pousměji se nad tím zvláštním vrtochem osudu.