Tak teda hurá na to
~O`Connor~

S tou smečkou trochu přeháněl, ne? Jediné, co jsem o strýčku Kaetenaym věděla, bylo, že u nás doma byl pasé. Neznala jsem ani důvod, proč jej táta tolik nemusel. Jestli to mělo něco společného s naším prokletím, tak jsem o tom neměla nejmenší tušení a ani mě to nenapadlo.

Ráda bych řekla, že určitě bude chtít pomoct, ale nebyla jsem si tím natolik jistá, abych tuto domněnku vypustila z úst. "Pak najdu toho, kdo mě celou dobu pronásleduje, protože si myslím, že za jejich únosem je právě on," a právě on mě nalákal do pasti. Kdo jiný by mi podněcoval, abych zrovna v Chicagu šla do jednoho jediného skladiště, které navíc bylo v mapách označeno jako opuštěné?

Věřila jsem mu, že pobije sám celý gang, ale: "Byla bych raději, kdybychom se rvačce vyhnuli, ale pokud nebude zbytí," podívala jsem se na bodyguarda. Nebyl člověk. Sice jsem nedokázala říct, co přesně je, ale jako člověk určitě nepáchl. Ve zvířecím světě jsou pachy rozpoznávacím znamením a já se je teprve začínala rozpoznávat. Můj bratr na tom byl lépe, protože se nemusel zabývat navíc magií. Priority jsou priority. On určitě tušil, že také nejsem člověk, ale na rozdíl od něj, jsem u sebe nosila plno bylin, které mou vlkodlačí pachovou stopu docela dobře kryly. Nicméně taťka mi jednou řekl, že vlkodlak vždy pozná jiného vlkodlaka, ať už to je štěně nebo starý veterán. Jiného vlkodlaka jsem nikdy nepoznala, takže jsem netušila, jaký to je pocit.

Když jsme dojeli ke klubu, uvědomila jsem si, že asi tohle byl důvod, proč v naší rodině není vítán. Strýček asi nakonec tak dobrý není, jak jsem si myslela, ale nehodlala jsem se vzdát. Pan O-něco-menší-bručoun-který-se-mi-začínal-zamlouvat se ptal zbytečně. Postavila jsem se vedle něj a s bradou nahoru jsem byla připravena vejít dovnitř. Nicméně jsem bradu pak opět svěsila, protože krk je jedno s nejvíce zranitelných míst a mé vlkodlačí pudy mi nedovolovaly někam takhle nakráčet.

Šmejděníčko, šmějdění
~Ezechiel + Ray v bezvědomí~

Neměla jsem v plánu mu o Šedivákovi cokoliv říkat. Byl pryč a tím to haslo. I když naše životy byly zatraceně dlouhé, nemyslela jsem si, že bych starého vlka někdy zase viděla. Pokud by se tak stalo, tak to teprve by byl celý svět včetně Pekla a Nebe v pořádném průseru. Možná si to zbytečně přikrášluju, ale Šedivák nikde není bez důvodu.

Zakoulela se očima nad jeho poznámkou o naivitě. "Někdy to není na škodu. Teď bylo," odfrkla jsem. Sledovala jsem Ezechielovu práci na Rayem a viditelně si ulevím. Jak jsem řekla. Je to chlapák a on to zvládne, i když teď vypadal jako hromádka neštěstí, která se omylem dostala pod kola jedoucího vlaku.

Nějakou dobu jsem zůstala stát u Raye, než mě to čekání začalo otravovat, a tak jsem se rozhodla tu trochu porozhlédnout. Ne, že bych otevírala každičký šuplík nebo skříň (kdyby tu něco takového bylo), ale spíš jsem pomalu chodil kolem. Raye jsem měla stále na dohled.

Když nuda byla už neúnosná, rozhodla jsem se najít nějaké zrcadlo nebo alespoň něco, v čem bych se trochu viděla. Upravila jsem si svůj náhrdelník a zkontrolovala, zda není moc zašpiněn. Smetla jsem snítko ze svého rudého topu a oprášila džíny. Kozačky kupodivu nepotřebovaly příliš péče. Nicméně jsem usoudila, že by bylo mít fajn navíc ještě něco, co by kryla moje ramena před případnými útoky. Kožená bunda byla jasnou volbou, i když čepel jistě nezastaví, ale vypadá to cool.
Upravila jsem si taky vlasy, aby nebyly tak rozčepýřené. Ráda jsem se parádila. O tom žádná.
Vrátila jsem se k Rayovi a lehkým dotykem prstů mu přejela po hřbetě ruky.

Na moment jen my dva spolu
Zachary

Vděčně se na něj usměji, když mě pohladí po tváři a schová mi pramen vlasů za ucho. Dojatě se na něj dívám a nechápu, jak jsem mohla všechno zvládat bez něj. Jak jsem bez něj mohla žít, řešit věci, stavět se proti světu, a tak prostě všechno. Je mi úžasnou oporou, uvědomuji si, jak moc se na něj spoléhám, a to ne kvůli těm našim minulým životům, ale kvůli tomu pocitu, který mě obestírá, kdykoliv jsem s ním, a umocňuje se s každým dotykem.

Polibek mu oplatím a položím svoje ruce na jeho tváře. Když se poodtáhnu, tak to dělám jen proto, abych se na něj mohla podívat a laskavě se na něj usmát.

"Strašně moc tě miluj, Zachu, někdy sama nemůžu uvěřit, jak moc," přiznávám šeptem a naprosto upřímně.

"Já vím, že to společně zvládneme. A ráda před ostatními zopakuji slib, který jsme si dali už tolikrát. Ale... mohl by ses teď trochu pokusit mou matku trochu... mírnit v tomto směru? Třeba ji říct, že chceme počkat, až budou holky trochu ťapkat a tím pádem si to sami víc užijeme? Po tom masakru vážně nemám sílu na diplomacii..."

Hostina
Všichni

Stejně jako ostatní se pustím do jídla. Ale jím o dost pomaleji než zbytek. Pobyt v šílencově hlavě a Golemův zásah mě opravdu naučil, jak si vychutnat ty dobré věci v životě. A Carlosovo jídlo je jedna z nejlepších věcí na světě. Možná černý ochutnal jeho jídlo, a proto se snažil zachránit svět? Kdo ví. Já bych se mu vůbec nedivila, kdyby to tak bylo.

"Jsou věci, které nepotřebuji vidět dvakrát," neodpustím si tichou poznámku, když Simon oznámí, že bude karaoke a jeho "vystoupení". Jedno takové jsme přeci s Gabrielou už viděly. Navíc si nejsem jistá, že by to mužská část osazenstva ocenila.

Pokračuji v jídle, když Simon navrhuje i přespání a Gabriela nadšeně souhlasí. Zatímco žvýkám, tak lupnu pohledem po těch nových budovách. Docela se divím, že Simon chce kdy tohle místo opustit když má tady vše, co si může jen přát. Zamyšleně přežvykuji s pohledem do talíře, když si najednou uvědomím, že na mě někdo kouká. Zvednu pohled a s jistou mírou překvapení a zděšení se zasměji.

"Ale no tak, nejsem vaše máma, jsem mladší než většina z vás!" zavrtím hlavou a polknu zbytek jídla. Mávnu u toho rukou. "Na to abyste někde přespávali fakt nepotřebujete moje povolení. Navíc, jak jsem pochopila, čas tady strávený nám neubere čas strávený v normálním světě. Takže fakt nevidím důvod proč ne. Jak řekla Gabriela, tu dovolenou si zaslouží všichni."

Na chvíli zase sami
Sierra

”Bastet se o sebe umí postarat.” Nevím, jestli se snažím přesvědčit svou milovanou nebo sám sebe. Samozřejmě, mně rozčiluje, že mám svázané ruce a nejsem schopen nic dělat. A nejhorší na tom je, že už jsem úplný a se zlomenou kletbou. Nezbývá mi nic jiného než věřit, že budou v pořádku.

”Nemyslím si.” Pronesu a povzbudivě se na ní usměji, pohladím jí po tváři a následně ji zastrčím jeden neposedný vlas za ucho.
”Všechno bude v pořádku a vyřeší se to, věř mi.” Dodám ještě.
Náš osud je pro lidi něco nepředstavitelného. Jsme dvě duše, které se milují už několik staletí a přitom nás ona láska nepřešla, ba naopak mi přijde, že ještě více vzrostla. Lidé jsou zvyklý na své tradice. Na to, že láska je stvrzená prstýnkem a pokud tomu tak není, tak to není opravdu skutečné. Vzhledem k tomu, že se Sierrou nejsme tak úplně lidé a žijeme tak dlouho, tak nám to přijde hloupé a zbytečně jsou s tím starosti.
”Myslím, že jen zapomněla, jak dlouho se mi dva milujeme.” Usměji se a políbím ji.

Hostina u kulatého stolu
Joleene

”Nemáš vůbec zač, holčičko.” Pronese s neskrývanou hrdostí. Vztah Andělky a Carlose mně neskutečně fascinuje. To jak si ji svým způsobem adoptoval jako svou dceru a přitom dle svých zkušeností, je přitom ona mnohem starší než on. Každý holt máme něco.
No a nebyla by to Andělka, kdyby neměla v úmyslu poděkovat ostatním. A poté se všichni můžeme pustit do jídla.

To je slast. Napadne mně, když si nabírám všechny možné dobroty a pak se hladově pouštím do jídla.
Koutkem oka se rozhlédnu po ostatních a vůbec nejsem jediný, kdo si to myslí. Všichni máme talíře naplněné k prasknutí, že to skoro až přetéká.
Sedím Andělce po její pravé straně, po levé sedí Carlos. Mal si s upírkou sedl naproti. Zdá se, že si padli do oka, protože se vzájemně začnou krmit. Toto místo nejen, že dovoluje upírce se pohybovat na sluníčku, ale taky si může užít běžných lidských radostí. Jako okusit tyto úžasné pokrmy.
”A po jídle, jsem si pro vás připravil zábavu… v podobě karaoke a mého menšího vystoupení.” Pronesu jako správný hostitel, poté co se mi podaří odtrhnout se na chvíli od jídla.
”Pokud vám to nevadí, tak tu přečkáme noc v chatkách.” Jen co se zmíním o chatkách, tak se kousek od pláže objeví pár chatek, stvořených z bambusu či něčeho takového. Nedejte však na první dojem, že by to snad mohlo působit nepohodlně, nachází se tam totiž pohodlné postele. Sám jsem na to dával pozor.
”Oh, že váháš. Toto je úžasná dovolená, kterou si všichni zatraceně zasloužíme.” Prohlásí Gabriela. Ostatní s ní souhlasí. Dokonce i samotný alchymista, na kterém fakt nejsem schopen poznat, zda se mu tady líbí.
Pohled stočíme však všichni na Joleene, protože přeci jen má hlavní slovo ona, jakožto naše šéfka.

Rodinná večeře a další trable
Zach

Okamžitě mě zamrzí, že jsem to řekla, jak jsem to řekla. Ale nějak mě včas nenapadne nic, co bych jí mohla říct, abych to odčinila a neslíbila jí svatbu ihned nebo do týdne. Vděčně přenechám další konverzaci Zachovi, který se chytře rozhodne odvést jejich pozornost domem. Jsem mu za to neskutečně vděčná. Je to opravdu ten nejlepší parťák, kterého jsem si mohla přát.

Přikývnu na jeho nápad a začnu se prohrabávat šuplíkem, kde máme spousty jídelních lístků z různých restaurací. Výhoda toho, že žije člověk ve velkém městě. Donáška je tu skoro na vše.

Jakmile zůstanu sama, promnul si zoufale obličej a opřu se zády o kuchyňskou linku. Oči mě pálí únavou. Snažím se uklidnit pomalým dýcháním, ale nevydržím to moc dlouho. Ten hrozný pocit z toho, jak byla matka zklamaná mě pálil v hrudi. Budu se jí muset omluvit. To je mi jasné. Ale jak utišit její touhu po svatbě netuším. Pořád se mi totiž nechce ani trochu řešit.

Když se Zach vrátí ke mně do kuchyně, mám na lince už jen dva jídelní lístky. Obě dvě to jsou pizzérie. Opřu se bokem o svého nastávajícího, když mi položí ruku na záda a obejmu jej. Nikdy jsem si neuvědomila, jak i jen takové prosté gesto pomáhá. Cítit se v něčím náručí.

"Jo, Bastet je úžasná. Cítím se špatně, že jí zatím víc nemůžeme pomoci..." přiznám se a na chvilku zavřu oči. "Byla jsem vážně tak hrozná, když jsem ji odmítla?" zeptám se vzápětí a vzhlédnu do jeho tváře s obličejem stále opřeným o jeho hruď.

"Nechtěla jsem být nepříjemná, ale..." zkusím vysvětlit, ale nakonec mi dojdou slova, a tak jen pokrčím rameny a doufám, že to láska mého života pochopí. Chudák, nemá to se mnou vůbec lehké.

Společná večeře
Všichni

Kdybych jen aspoň tušila, co se Malovi honí v hlavě, velmi rychle bych mu vysvětlila, že to je naprostá kravina a hovadina. Nikdy bych ho neodmítla kvůli tomu, že je jen člověk. Ne, necítím se nijak na výši, když jsem anděl. Spíše naopak. A všem ostatním bych vyčinila takovým způsobem, že by celý týden jen šoupali nohama a nepípli ani slovo. Ale protože jsem to neměla jak vytušit, tak jsem to nijak nemohla vysvětlovat.

A tak vylezu Simonovi na záda a pohodlně a stabilně se usadím za jeho krkem.

"Nejdřív zničíme ty snobské archanděli," rozhodnu a pak je čas zápasu. Chvilku mám pocit, že Gabriela vyhraje, ale protože se jen tak nevzdávám, zaberu, v pravý čas uhnu a pak vidím, jak archandělská dvojice se koupe. Spokojeně poplácám Simona po vlasech tak, jak se poplácávají malé děti, když něco udělají dobře.

"Paráda. Šikovný, Simon," dodám napůl ze srandy. "Tak teď už jen obhájit vítězství!"

Pohledem samozřejmě hned loupnu po další dvojici, která se na nás chystala. Uznávám, že i tentokrát mi šlo o výhru z jiného důvodu než jen jen pro zábavu. Chtěla jsem Malovi dokázat, že udělal chybu, když si nevybral mě.

"Jo, dva ze dvou!" zaraduji se a dál k Simonovi dolu ruku, abychom si mohli plácnout na oslavu, když skončí upírka ve vodě. Poklepu mu pak na rameno. "Pusť, jdu dolů."

Ještě než vylezu ven, tak se celá ponořím, abych si také trochu užila toho moře tady. Pak následuji všechny ostatní ke stolu. Tahle výhra chutná o něco lépe, než ta velká. Ale stále ne tak, abych byla spokojená.

"Díky, Carlosi," ozvu se, když na mě můj dlouholetý dobrý přítel připije. Zvednu se a políbím ho na tvář. Jen těžko bych vysvětlovala, jak moc pro mě tenhle člověk znamená. Snad, že pro něj bych šla do pekla a ještě dál, bylo-li by to potřeba. Stisknu mu vděčně paži a usměji se na něj.

"Ale i když jsem tak úžasná a tak dále, byla to týmová práce. Kdybys mě tak dobře nekrmil a nechránil, kdyby mne doktor s Lili nezachránili s Davidem a Malem před smrtí, kdyby mi Gabriela nepomohla přidělat zpět funčkní nohu a nezachránila Mala před pádem a smrtí, kdyby nebylo Simona, který se ochotně nechal využít jako návnada a který nás sem na svoje speciální místo pozval na oslavu, a kdyby nebylo Rafaela a jeho úžasných léčitelských schopnost a jeho boudy s Malem na mě, když se za mě vyměnil, tak bych byla už přeprogramovaná, mrtvá a nebo ještě zuřivá na začátku úkolu. Takže na celý tým. Díky, zvládli jsme nemožné."

Během řeči se postupně dívám na všechny, když je zmiňuji a vlastně jím tímto děkuji. Nic lepšího a upřímnějšího se jim už nedostane. Pozvednu tedy na ně číši a napiji se.

"A teď pojďte hodovat, něco tak dobrého nám nesmí vystydnout!"

Rodinná sešlost
Sierra

”Dobře, ale kdybys chtěla s něčím pomoct, stačí říct.” Pronese její maminka, která vypadá, že se jí to možná maličko dotklo a to se přitom strašně snaží tvářit, že je všechno v pořádku a že se vůbec netěšila na naši svatbu. Přijde mi to vůči ní maličko nefér, ale musím dát své ženě za pravdu. Za poslední dobu jsem si užili spoustu stresujících věcí. A ještě toho musíme spoustu vyřešit.

”Víte, co? Provedu vás po domě.” Pronesu, protože nějak cítím, že je to potřeba.
"Zlato, ty bys mezitím mohla vymyslet, co objednáme na večeři." A tak si zahraji na průvodce, nejdříve vezmu jejich zavazadla, která nejspíše jsou těžká, ale mně přijdou strašně lehoučká. Takže se musím tvářit, že mi to působí námahu.
Nejdřív začneme s prohlídkou jejich pokoj, kde jsou zavazadla odnesena a ponechána, aby se mohli následně vybalit. Dále se však přesuneme do koupelny, na kterou jsem náležitě hrdý a následně jim ukážu záchod. Poté jim ukážu dveře k našemu pokoji, ale tam se nevydáme, protože se děti ozvou a upozorní na sebe. Babička s dědečkem se za nimi hned spěchají a já je nechám s nimi samotné.
Přesunu se za Sierrou, zjistit, co vymyslela.

”Bastet, fakt myslela na všechno, než odjela hledat Morganu.” Usměju se na ní a pohladím jí po zádech.

Vodní bitva
Joleene

”Fajn, možná trošku.” Přiznám se a ještě jí k tomu pomocí gesta palce a ukazováku naznačím, jak moc maličko mi o to šlo. Samozřejmě, že lžu jak tiskne a je to jeden z důvodů.
Vždyť už od první chvíli to mezi námi tak neskutečně jiskří, že se divím, že od nás ještě něco nechytlo a nezačalo hořet.
”Tak v tomhle nejsi jediná. Taky nehodlám prohrát.” V mých očích se objeví plamínky, na důkaz toho, jak mě osloví.
”Že váháš.” Mrknu na ní a skloním se, aby si na mně mohla vlézt.
”Hlavně se mně pevně drž.” Dodám ještě, než se přesunu s ní na sobě k Archandělské dvojici, kterou vyzveme na souboj.
Vypadá to velice vyrovnaně, chvíli to vypadá, že Andělka na mně zahučí do vody, ale nakonec se jí podaří udržet a tak do vody pro změnu zahučí Gabriela.
Je to opravdu skvělý pocit.

Mal s Upírkou se rozhodnou, že nás taky vyzkouší. Na malou chvíli vidím v jeho očích vztek. A abych pravdu přiznal, tak je neskutečně oprávněný.
Upírka si na něho vyleze, ale proti nám nakonec nemají šanci, i když se drží delší dobu, než když jsem jí měl na sobě já.

Nejspíše bychom pokračovali dál v blbnutí, kdyby se neobjevil Carlos.
”Hej děcka, přestaňte na chvíli dovádět. Jídlo je hotové.” Což byl jasný pokyn k tomu, že se všichni vydali ven z vody za Carlosem, jako zombíci za lidskými mozky.
”Och, už se nemůžu dočkat.” Prohlásím k Joleene s úsměvem na rtech a následuji ostatní do bambusového domečku, kde už je hostina připravená pěkně na kulatém stole.
Jen ta vůně způsobí, že se mi sbíhají sliny.

”Než se pustíme do jídla, chtěl bych pronést přípitek.” Prohlásí Carlos a pozvedne sklenici od šampaňského, kterou máme všichni před sebou.
”Chtěl bych připít na vítězství. A také na Joleene, bez které by se nekonalo. Na tebe, děvče moje.”