Rodinná idylka
Sierra

Neskutečně se mi líbila tato rodinná idylka. To jak jsme všichni pohromadě. Jenže nemohl jsem si pomoct, bylo to silnější než já. To zjištění toho, že se naše DNA změnilo a že nejsme tak úplně lidmi. Zvědavost ve mně začala přemýšlet nad tím, jak to je s našimi dětmi. Dobře, ne tak úplně s mými, nejsem jejich otec… ale to je jedno... pro mně jsou jako moje. Nicméně přeci jen je jejich mamka mocná čarodějka pocházející z jiné říše a jejich otec je padlý anděl. Co vznikne z takového splynutí?
Potřeboval bych k tomu zjištění jejich krev. Nicméně na to jsou ještě malé. A tak se rozhodnu o tom raději v této chvíli mlčet.
Na druhou stranu se tu vyrojila další otázka a to ohledně našich dětech. Budou mít také magické předpoklady? Bude dobré je vychovávat tady?
”Máš pravdu. Budeme to řešit, až to bude aktuální.” Prohlásím lehce zastřeným hlasem, který jasně značí, že momentálně nad něčím vážným přemýšlím. A opravdu se to snažím neříct nahlas, protože se mi nechce kazit tato překrásná chvíle.

Snídaně venku
Joleene

Povím vám, že je opravdu náročné se snažit nemyslet na sex. Obzvláště, když máte u sebe objekt vaší touhy.
Nicméně i přesto se nám podaří se dostat na zahradu a užít si jídlo venku, na čerstvém vzduchu.
Co se týče jídla nebyl jsem vlastně vůbec zklamán. Samozřejmě, že jsem jedl mnohem lepší. Nicméně nebylo to něco u čeho bych chtěl vrátit zpátky své peníze a vypálit dotyčnému obchod za nechutné jídlo. A pokud se mně zeptáte, zda jsem něčeho takového schopen nebo či jsem něco takového udělal? Odpověď by byla, že samozřejmě ano. Jsem milovníkem dobrého jídla a ti chudáci, co jídlo przní a vydělávají na účet strávníkům, by se přede mnou měli třást strachy.

Nemůžu si nevšimnout, že i přestože si otřela koutek ústa, tak jí zůstal na ústech drobek. Čistě automaticky se opatrně natáhnu k jejím rtům, abych jí ho zbavil. Až poté co je dokonáno se zarazím a chvíli se jí zahledím do očí. Těžko na sucho polknu a ruku zase stáhnu zpátky, aby mně to nepokoušelo udělat něco dalšího.

”Vím o jednom místě, kde se pořádají nelegální zápasy podsvěťanů. Mám takový pocit, že to bude místo, kde si vybírali z vítězů.” Rozhodnu se seznámit jí s plánem. Je to poměrně dobrý nápad, jak přijít na jiné myšlenky.
”Takže se tam přihlásím. Porvu se tam s nimi a vyhraju to. Budu muset přitom udělat velkou šou, abych na sebe upozornil…ale to nebude problém.” Při posledních slovech na ní mrknu.
Myslím si, že na ohnivého lebkouna se jen tak nezapomene. O čem samozřejmě neví, protože mně neviděla se proměnit do mé skutečné podoby. Vlastně nikdo ze zde přítomných mně neviděl a jsem rád za to.
Nevypadám tak úžasně jako tady andělka, která vykouzlí naprosto přenádherná křídla a je ještě mnohem více zářivější. Vždyť ani upírka nevypadá tak hrůzostrašně.
Ze mně totiž jde mráz po zádech a lidé přede mnou hrůzou utíkají. Uznávám, že někdy lituji, čím jsem.
”A pokud jsem pochopil správně, tak ty tam budeš taky mně sledovat z povzdálí?” Zeptám se a doufám, že neuvidí, jak skutečně vypadám.

Kaetenay (?)
~O'Connor~

Oblilo mě horko. Věděla jsem vůbec, jak vypadá? Táta o něm nikdy moc nemluvil, a když už se o něm bavil s mamkou, tak sršel nelichotivými výrazy až hanba. Nicméně jsem dokázala zachytit pár věcí a doufala jsem, že tady v Chicagu to bude poznávací znamení. "Kolik indiánů, tedy domorodých Američanů žije ve městě?" podívala jsem se na O'Connora a doufala, že nezmění názor a nevystoupí z auta. To, že jsem věděla jeho původ, byl docela úspěch.

Taky jsem doufala, že strýček není tím, kterého O'Connor popisoval. Nikdy jsem nebyla věřící a modlitby pro mě byly jenom ztrátou času, i když mamka byla jednoho názoru. S tím, jakou měla minulost, jsem chápala, že potřebuje mít nad sebou víc než jen ochranou ruku táty. Kdybych byla zběhlejší v kouzlech a nemyslela jenom sama na sebe, určitě bych zabránila tomu, aby z ničeho nic zmizeli. Nebo dokonce bych je ihned našla a nemusela cestovat takovou dálku.

Sice jsem cítila, že mí rodiče jsou stále naživu, ale taky mě tento pocit mohl vést do pasti, jak se to stalo už předtím a nebýt pana Bručouna, který nakonec takový bručoun nebyl, byla bych mrtvá nebo kdoví kde. Stále mě ve snech strašil muž, který kdysi bažil po mé mamce a nyní, když zjistil že jí nikdy nezíská, začal otravovat mě. Nejhorší na tom bylo, že mě svým způsobem přitahoval, i když vypadal tak dvakrát starší než já. Ale to upíři dělají, ne?

Snídaně venku
Simon

Usměji se a musím se hodně překonávat, abych k jeho poznámce o držení Michaela nepřidala něco, co jsem se právě zařekla, že říkat nebudu. Nicméně, když uvidím jeho výraz po zopakování slova "završení", je mi jasné, že prohrál souboj s představivostí stejně jako já.



Dám si pramen vlasů za ucho a opět se mi na tváři usadí úsměv. Zavrtím hlavou a raději uvítám, že je ochoten změnit téma. Zvonek to celé podpoří a já během chvíle s radostí odkývám Simonovi, že nápad na snídani venku stále platí.

S chutí se zakousnu do prvního sousta a chvilku si jen vychutnávám jídlo. Není to tak dobré jako od Carlose, ale to většinou není nic. To je hold smutná skutečnost světa. Najednou si uvědomím jak mi chybí vysedávání v Bambusovém domečku a jeho přátelská přítomnost.

*Měla bych si tam pronajmout nahoře byt. Tam už by mi pak nic nechybělo...* pousměji se nad tou myšlenkou, kterou podporuje samotný majitel restaurace už nějakou dobu. Možná, možná skutečně už je na čase se podívat po jiném bydlení. Ale to až po tom.

Otřu si koutek úst od jídla a polknu poslední zbytek tohoto sousta.

"Chceš si promluvit o dnešním večeru? Myslím teda, o tom navázání kontaktu s bratry. Přemýšlel jsi už kam půjdeš a jak na sebe upozorníš?" zeptám se ho a obrátím tak tón našeho rozhovoru k lehce vážnějším věcem.

Hurá snídaně
Joleene

”Třeba ano...” Musím uznat, že je opravdu zvláštní o tom mluvit. Být k sobě tak krásně otevření a vlastně nic víc nedělat. Ještě nikdy jsem nic takového nezažil a je to opravdu zajímavé. Vlastně se dá dělat spoustu jiných věcí. Třeba si takto povídat.
”Kdybych nevěděl, co tvoje rty momentálně dokážou… tak bych možná i na Michaela maličko žárlil… nicméně vzhledem k tomu, že vím, tak ti ho klidně přitom i budu držet.” Samozřejmě, že se v tom dá najít dvojsmysl. Ale zkuste si ho někdo najít a seznámím vás se svou pěstí.
”Nicméně je to zvláštní paradox.” Pronesu zamyšleně. ”Pravá ruka Boha se dala k špatné straně.”
Já bych se rád považoval za takové Švýcarsko, snažím se prostě být neutrální a hlavně tam, kde se něco děje.

”Přesně tak.” Musím jí dát za pravdu a na malou chvíli přivřu oči.
”Chmmm… završit...” Zopakuji. Ještě nikdy by mně nenapadlo použít tato slova ve spojitosti se sexem, ale proč ne.
Musím uznat, že je opravdu těžké si nepředstavovat to, jak ze sebe strhávám oblečení, abych se jí mohl ukázat v celé svojí kráse a přitom se snažím, zbavit i jí šatstva. Následně bloudím doteky po jejím těle, které musí být neskutečně hebké. Nedokážu si prostě představit jinak anděla, než s hebkou kůží.
Zatraceně zajímalo by mně, jestli má nějakou jizvu, na kterou bych ji mohl políbit.
Do prdele...co si to dělám.

Jsem tak neskutečně rád, když se rozhodne změnit téma.
”Jo, něco u sebe mám.” Pronesu maličko zastřeným hlasem. Vracím se totiž zpátky na zem. Zvonek zazvoní chvíli poté, co to řeknu. Dojdu tedy otevřít, převezmu jídlo a vrátím se zpátky.
”Takže jídlo venku?” Zeptám se jí, jen jestli náhodou nezměnila názor.

Že by konečně ta snídaně?
Simon

Pousměji se. Upřímná lichotka, kterou mě právě Simon zahrnul, mi přijde lepší a hezčí snad o to, že to zní jako svěření se a ne to naše přetahování se, o to kdo je víc nad věcí z toho, že se sobě navzájem aspoň fyzicky líbíme. Dám si pramen vlasů za ucho a přikývnu.

"Třeba se k tomu taky jednou dopracujeme," pronesu s pokrčením ramen. "Ale už i proto, jak jsi důležitý pro celou tuhle akci, ti to nechci sebrat. Vlastně nechci nikomu sebrat jejich podstatu, ať už se jedná o kohokoliv vyjma těch dvou. A Michaela. Toho parchanta bych ulíbala k smrti, pokud by to znamenalo, že se z něj stane obyčejný člověk."

Vzpomínka na to, co Michael všechno provedl, aby pomohl druhé straně mě stále štve. Připíšu si jeho jméno na seznam lidí, se kterými je třeba se ještě v budoucnu vyrovnat.

"Jo, já vím, to to dělá ještě o něco zajímavější a vzrušující," souhlasím pak s ním a přešlápnu z nohy na nohu. "Takže tak. Slibuju, že se budu krotit v tom co dělám, minimálně do doby, než bude tohle za námi a ideálně do doby, než bude bezpečné pro nás oba to celé... završit."

Vážně se snažím si to nepředstavit. Vážně jo. Ale... ale.

"No, jídlo už by tu mohlo být, máme vůbec někde nějaké peníze, čím to můžeme zaplatit?" změním raději téma.

Opět spolu
Joleene

Začínám si souhlasit s lidským tvrzením: Kam nemůže ďábel přijít tam pošle ženskou. Nevím, jak jinak se vyjádřit k tomu, co řekla. Místo toho jen zadrkotám zuby a po chvíli kýchnu.
”Myslím si, že tato sprcha by se ti nelíbila.” Nebo naopak by byla neskutečně dokonalá, protože bychom oba dva byli v ní neskutečně rozpálení, že by nám její teplota byla úplně ukradená. Vnitřně zoufale zaúpím. Nedá se s tím totiž pracovat.

Když už sejdu v kuchyni, tak se připravují na ledacos. Ale příslib toho, že už bude hodná, jsem ani v nejmenším nečekal.
Nedůvěřivě si ji prohlížím a přemýšlím nad tím, jestli ta slova myslí naprosto vážně.
”V pořádku.” Pronesu po chvíli mlčení.
”Víš, jsi neskutečně přitažlivá žena. A to myslím jak fyzicky tak psychicky. Vlastně závidím Gabriele, že se s tebou líbala. Já bych za to dal cokoliv.” Rozhodnu se jí pro změnu zase svěřit já.
”Jenže je potřeba, abych byl funkční. Takže je opravdu, ale opravdu náročné se držet na uzdě.” Usměju se na ni.
”Obzvláště, když v této chvíli svým způsobem představuješ zakázané ovoce… a víš co se říká... ?” Pozvednu jedno obočí.
Nemám nejmenší tušení, jestli mě to okouzlení její osobností přejde, až bude zase dostupná či to bude dále pokračovat. Nicméně musím vymyslet nějaké opatření, abych se z toho nezbláznil.

Cestou necestou
Cat

”Ano, protože doufám, že ten parchant je už dávno po smrti. Pokud by nebyl, tak nejspíš za sebe nemohu úplně ručit. Něco takového nejsem schopen tolerovat.” A teď jsem ke všemu o něco starší a vyzrálejší. Takže si víc troufám na to někoho jako je on vyzvat na souboj.
”A upřímně doufám, že to nebude váš strýček.” Dodám ještě. Onu možnost jsem bohužel nezavrhl. Vzhledem k tomu, že mi nebyla ukázaná fotka či třeba portrét, tak nejsem schopen onen fakt vyvrátit.

Její slova mi potvrdila, že jsem nebyl jediný, kdo měl onen zvláštní pocit sledovanosti.
”Oh samozřejmě. S paranoiou nikdy nejste sama a taky je to druhé jméno pro dlouhověkost.” Ano, občas dokážu být i vtipný.

Celkem mně překvapí, když od ní neslyším nějaké slova odporu. A také to, že se na mně dokonce i usmála bylo velmi příjemné. Možná bychom nakonec spolu mohli začít nějakým způsobem vycházet.
”Dobrá tedy. Vzhledem k tomu, že jdeme hledat vašeho strýčka tak doufám, že víte zhruba jak vypadá. Představa toho, že bychom volali jeho jméno v tom klubu se mi nějak moc nezamlouvá.” Myslím si, že by na to tamější nereagovali nějak vřele. A vlastně bych se jim moc nedivil, samotného by mně to rozčílilo.
”Co všechno vlastně víte o svém strýčkovi?” Ne, nemůžu si pomoct a musím se vyptávat. Čím více toho budu vědět, tím lépe se budu moct připravit.

A budu jí říkat Můj Milášek
~O'Connor~

Dostat zbraň darem od někoho jako je tady bodyguard mi vytvořilo ruměnec na tváři. Byla jsem dost bledá, aby to šlo vidět. Nebyla jsem ledová královna a svoje emoce jsem dokázala jen stěží skrýt. A vzít to kol a kolem, tak před ním se mi špatně přetvařovalo. Dostal už docela sadu od mé méně empatické stránky, která brala pravidlo: 'Já jsem ta nejlepší a nikdo jiný.'

Uvažovala, jak moc popis klubu sedí na strýčka. Nikdo jsem ho nevidělo a fotky taťka doma žádné neměl. Asi by mě to mělo varovat, že je s ním něco v nepořádku, ale takové situace si žádají zoufala řešení. Doufala jsem, že něco bude vědět a nebude to další slepá ulička. A nemohla být náhoda, že mě vodítka dovedla sem do Chicaga.

"Mluvíte o vůdci v minulém čase," poznamenala jsem. Sice jsem netušila, jestli je ten parchant mrtvý nebo naživu, ale pokud by byl naživu, sdílela jsem O'Connorovo rozlícení. A taky mě už nějak nebavilo jej znát jenom příjmením, ale podle předešlých zkušeností jsem usoudila, že z něj páčit jméno nemý smysl.

Jako každá čarodějka jsem byla zvědavá, jaká ochranná kouzla opředla jeho byt. Pokoušet se teď o jejich rozluštění zavánělo ztracenou rukou nebo hůř životem. Nebyla jsem tak zkušená jako mamka. Jen jsem pozvedla obočí a přikývla, že tak je to dobře.

Následovala jsem pana Bručouna, tuhle přezdívku si vysloužil a už se mi nechtělo o něm přemýšlet jako o O'Connorovi, do auta. Pokud jsem měla takový podivný pocit, jako by na mě někdo upíral oči a nespouštěl je ze mě, tak jsem se to snažila nedávat tolik najevo. "Někdy je lepší být paranoidní a připravený," řekla jsem potichu a mírně přikývla. Nevěděla jsem, co si o tom myslet a rozhlížet se by nemuselo být chytré. Prostě dělat, že nic nevíme.

"Dobře," přikývla jsem. Nemá cenu odporovat. Stejně by šel dovnitř jako první, a kdyby mohl, tak by mi dal roubík. "Znáte to tu líp než já," usmála jsem se na něj a přehodila si batoh z klína na zadní sedadlo.

Poslíček a další trápení
chvilku Gabriela, chvilku Simon

"Vedeš si dobře, viděla jsem lidi, co jsou lidmi celý život a tohle prostě nezvládají ani po dvaceti lidech tréninku," pokusím se jí trochu zvednout náladu a usměji se na ni.

Je mi naprosto jasné, že mě tady nechce, a tak se zvednu a seberu ze země hrnek od zázračného nápoje. Krátce jí stisknu rameno a znovu se na ni povzbudivě usměji.

"Vylež se, budeme tě potřebovat zítra na samotnou akci, takže máš času dost. A kdyby něco, stačí zavolat," řeknu ještě k ní, než ji tam nechám o samotě s její milovanou mísou. Jsem ráda, že jsem nikdy nic takového řešit nemusela. Z vedlejšího pokoje zaslechnu sprchu, a tak se jej uchechtnu pro sebe a nechám to být. Jdu dolů čekat na jídlo a případné další lidi z domu, kteří by se vyrojili z pokojů.

"Tak jaká byla sprcha? Osvěžující? Měl jsi říct, přidala bych se," zeptám se s pobaveným výrazem, když vidím Simona scházet schody zatímco suším zrovna hrnek od jeho záchranného nápoje pro Gabrielu a nakonec na něj mrknu.

Ale pak odložím hrnek a i svůj provokativní postoj. Gabrielin stav mi připomněl, co všechno všichni tady obětují a co všichni riskujeme tím, že bojujeme v tomto nevyváženém boji. Přejdu k němu, abych tohle nemusela řešit přes celou místnosti. Nicméně tentokrát nenarušuji jeho osobní prostor.

"Promiň, už budu hodná," řeknu s vydechnutím a odložím i útěrku na svoje místo. "Sice to prý pomáhá pro lepší bojovnost, ale už budu fakt hodná. Jen tohle mi pomáhá nemyslet na chvíli na to, co nás čeká. Co se čeká ode mě. A ty jsi na tohle skvělý, už od první výměny jsem věděla, že s tebou se nudit nebudu. "

Pousměji se na něj.