Vzhůru za první stopou
Cat

”Čekal jsem, že řeknete něco takového. Přeci jen se jedná o úžasného střelce.” V mém hlase je znatelné uznání. Něco málo jsem o něm slyšel a udělal jsem si díky tomu jistý obrázek. Možná to byl důvod, proč jsem se rozhodl nakonec spolupracovat s jeho synem a dostal jsem se až sem.
Pozorně jsem sledoval, jak si prohlížela zbraně a s menším napětím vyčkával na to, jakou zbraň si nakonec zvolí.

Musím uznat, že její výběr mně vlastně ani trochu nepřekvapil. Tak nějak jsem to čekal. S neskrývaným úsměvem pozoruji, jak si prohlédne zbraň a zkontroluje zásobník. Můj instinkt ohledně toho, že si zaslouží zbraň, nelhal.
”Sluší vám. Takže až skončíme, budete si to moct nechat na památku.” Nemám nejmenší tušení, proč jsem jí něco takového řekl. Nicméně nehodlám to měnit a tak se tvářím, jako kdyby se nic nedělo.

Potěší mně její reakce. Je na ní vidět, že nečekala, že bych náhodou byl schopen nějakého přiznání si chyby nebo dokonce omluvy. Což mně docela pobaví, ale nedávám to najevo. Nerad bych si jí obzvláště teď, když to vypadá, že jsme na stejné vlně, proti sobě poštval.

”Místo kam jdeme je motorkářský klub. Jeho členi jsou všemožní měňavci. V Chicagu a poblíž se jedná o poměrně velkou smečku. Když jsem se s nimi kdysi dávno setkal, tak byl vůdcem jeden parchant, bez trochy cti.” Odpovím jí na otázku a je na mně znát, že pokud se s tou osobou setkám, tak to neskončí dobře. Nechce se mi jí úplně sdělovat detaily, proč jsem ho takto nazval.
”Nedělalo mu problém unášet ženy a znásilňovat je.” Rozhodnu se nakonec aspoň něco málo jí k tomu říct. Aby aspoň trochu věděla, na čem jsme. Protože místo kam půjdeme, nebude ani trochu přátelské území.

Pokud nemá další otázky, tak si hodím tašku přes rameno a vydám se ven. Zamknu přitom dveře a opět dám do chodu ochrany, které všem jasně říkají: Vypadni, tady není co k vidění. Dárek od jedné čarodějky. Opravdu se mi nechtělo tahat se s policajty, kdyby se nějakému idiotovi podařilo se ke mně vloupat a objevit tam onu spoustu zbraní. Sice je mám schované v trezoru, ale jeden nikdy neví, co se může stát.
Když nasedám do auta, na chvíli se zarazím a rozhlédnu se kolem. Mám totiž naprosto divný pocit, že nás někdo sleduje, ale nikoho podezřelého se mi najít nepodaří a tak si sednu na místo řidiče a rozjedu se.
”Možná jsem paranoidní, ale cítila jste to taky, jako kdyby nás někdo pozoroval?” Zeptám se jí po chvíli. Přeci jen krom toho, že je vlkodlak, také čarodějka a má tak o něco lepší smysly.
Ač je odpověď jakákoliv, byl jen chvilkový pocit, který zmizel a nebyl ničím potvrzen.

”Jak jsem předtím řekl… nikdo nás tam nebude vítat s otevřenou náručí, takže by bylo fajn, kdybyste mně nechala jít prvního a také mluvit.” Začnu a na malou chvíli se zarazím, protože to asi nemuselo vyznít, tak jak jsem zamýšlel.
”Je mi jasné, že se o sebe dokážete postarat. Ale já zase vím, jak s nimi mluvit.” Dodám ještě a doufám přitom, že jsem to ještě nezhoršil.

A máme ho
~O'Connor~

Bolelo to jako obvykle, kdy se mi přívěšek vytrhl z ruky a kožená šňůrka mi na prstu zanechala narůžovělou popáleninu. Byla jsem na to zvyklý, takže jsem si z toho nic nedělal. Zahleděla jsem se do mapy a název ulice mi absolutně nic neříkal.

Reakce O'Connora mě překvapí, protože bych nikdy nečekala, že právě on mi nabídne, abych si vybrala zbraň. "Taťka mě učil," přikývla jsem a přisunula jsem se k němu blíž, abych se mohla podívat na jeho poklady. Střelné zbraně mě vždycky tak trochu fascinovaly. Ne jako magie, ale vždy, když jsem měla nějakou bouchačku v ruce, cítila jsem se víc chráněná. Ale to byl jenom můj pocit, který mi táta vždycky vyklepával z hlavy.
'Nespoléhej na zbraň. Ta za tebe nikdy nevystřelí. Spoléhej pouze a jen na sebe.' Jak mi chyběl jeho hlas.

Vybrala jsem si pistoli s řady Classic Supergrade. To se machruje, když je název na pistoli vyrytý. Na druhé straně hlavně se na mě usmíval Wilson Combat.
Automaticky vytáhnu zásobník a zkontroluji, zda se v nábojové komoře nenachází náboj. Pak vše vrátím do původního stavu a jen se ujistím, že pojistka je na správném místě. Pak se na O'Connora podívám a mírně se usměju. "Myslím, že bude stačit."

Taky se jdu sbalit na cestu. Jeho omluva mě překvapí. Otočím se k němu. "Děkuji," nějak mi sebral úplně všechny slova z úst a po té celé době jsem o něm mohla říct, že je v pohodě. Sice nevím, jak dlouho tenhle jeho stav vydrží, ale líbil se mi tak mnohem víc. Pesimisty nemá nikdo rád. Hlavně že jsem měla pesimistu v rodině. Ironie osudu.

"To místo, kam teď půjdeme, znáte?" přešla jsem ke zdvořilému vykání, protože si to zasloužil. Ještě jsem si upravila pouzdro a zakryla svetrem a bundou. Batoh jsem si hodila na záda. Kdoví, co se nám bude hodit.

S Gabrielou
Joleene

Mezitím, co Joleene byla s Gabrielou, tak jsem řešil jistý problém, protože by bylo poměrně trapné, kdyby ho někdo viděl.

***

Gabriela od tebe převezme onen nápoj a poměrně nedůvěřivě se na obsah hrnku podívá. Už se chystá k tomu přičuchnout, když jí však včas varuješ.
Zhluboka se nadechne a poté vydechne. Toto opakuje několikrát, než se nakonec přinutí se toho obsahu napít. Je na ní znatelný boj, jak jí to stojí přemáhání to vypít, ale nakonec se podaří. Odloží hrnek na zem, jako kdyby vážil tunu a pořádně si říhne, že se chvíli zdá, že to opět skončí u v záchodové míse. Nic takového se však nestane.
”Musím uznat, že to smrdělo hůř než to vlastně chutnalo.” Pronese po chvíli mlčení a vzpamatování se z onoho nápoje.
”Ještě chvíli tu budu objímat mísu a pokud mně to přejde, tak si půjdu ještě lehnout.” Oznámí ti a v jejím hlase je patrné, že se za něco takového neskutečně stydí.
”Mohla bys prosím poděkovat za mně Simonovi? Nevím, co to namíchal, ale myslím, že je mi líp.” Pokusí se vykouzlit na své tváři úsměv a je na ní vidět, že by byla nejraději v této chvíli sama.

***

A jak jinak takový problém vyřešit, než si dát pořádně ledovou sprchu. Mám takový pocit, že mi z toho nezamrzla jen jedna důležitá část těla, která mi způsobila problém, ale i naprosto všechno.
S drkotáním zubů se opět obléknu do oblečení a vyjdu z pokoje, doufám přitom, že na nikoho nenarazím. Vůbec se mi to nechce vysvětlovat.

Zlá a hodná zároveň
Simon a pak Gabriela

Uznávám, že být v jeho blízkosti se mi líbí. A to jako dost. To napětí mezi námi, to, jak bychom tomu druhému nejraději strhali oblečení a měli docela určitě zajímavý sex, ale i to, že k tomu teď nemůže dojít bez následků. Něco na tom je a jeho objevená slabina na tom něco prostě přidává. Možná mě prostě jen baví muže trápit, ale každopádně už pro teď s tím končím. Jeho strnulost a neobvyklá málomluvnost je opojná a pro mě s příchutí vítězství.

Nakouknu opatrně do pokoje, ale když Gabrielu nikde nevidím, sebejistě zamířím na záchod. Pohled na ni a na deku mi připomene, proč se snažím lidem pomáhat. Jsou tak křehcí a silní zároveň. Tak snadno se jim dá ublížit v tolika různých způsobech. Pomalu k ní přejdu a sednu si naproti ní vedle mísy. Podám jí Simonův vyprošťovák.

"Neudělala jsi vůbec nic, co by nás naštvalo. Když už, tak se nám to se Simonem líbilo, tahle tvoje odvrácená strana," usměji se na ní a není v tom zdaleka tolik škodolibosti, kolik by mohlo. "Vypij to rychle, nečuchej k tomu a hned to polkni. Bude ti po tom líp, věř mi."

Zaúkoluji ji a zaručím se za Simonův výtvor.

Útočiště
Cat

Její slova mě zarazí. Připomínají mi část minulosti, před kterou jsem se snažil dlouhou dobu uniknout.

”Vím, že je naživu. Musím ho z tama dostat.” Tehdy jsem to byl já, který v něco takového věřil. Jednalo se totiž o mého bratra, kterého dostali lovci. Byli jsme mladí a nezkušení. Mysleli jsme si, že lovit v lesích je zábava a že to nikomu nebude vadit. Nicméně pravda byla jiná. A když jsme jednou šli na lov, tak se ukázala krutá realita, která mně stála bratra.
Šel jsem ho tehdy zachránit, i když mi všichni říkali, že to je sebevražedná mise. Tehdy jsem byl členem poměrně velké smečky v Conor Pass. S bratrem jsme byli černými ovcemi. Nikdo nás pořádně nevychovával, protože naši rodiče byli zavražděni, když jsme byli ještě strašně mladí.
Když jsem se probojoval obranou, která mně dělila od něj, byl jsem svědkem jeho popravy. Nedokázal jsem ho zachránit. A málem jsem nedokázal zachránit sebe. Mám spoustu jizev, jako připomínku mé minulosti.

Na sucho jsem polkl a zatřepal hlavou. Nepotřeboval jsem se teď něčím takovým zaměstnávat. Měl jsem práci a už dávno nejsem ten naivní hlupák.
Nechal jsem čarodějku dělat její práci a pokračoval jsem v té své.

Chvíli to vypadalo, že se jí lokalizační kouzlo nepodařilo, když se náhle přívěšek zapíchl do mapy.
Naklonil jsem se k ní, abych se podíval na adresu a mohl jsem to tušit, že to bude právě ono místo. Přeci jen se jednalo o motorkářský klub, kde jsou jeho členi měňavci. Jednou jsem se s nimi setkal, když jsem bloudil světem a pracoval, kde se dalo.
”Skvělé. Možná se budete potřebovat také ozbrojit. Umíte střílet?” Zeptám se jí a začnu hledat nějakou zbraň, která by ji mohla vyhovovat. Nechám ji ať si vybere dle libosti. Sám si na sebe navleču podpažní pouzdra, k pasu si připnu další pistoli a nezapomenu na zásobníky. Do tašky vložím další zbraně a musím uznat, že jsem náhle spokojenější.
Po chvíli se zarazím a pohlédnu na ní. Možná jsem byl přece jen moc tvrdý.
”Dobře. Dlužím vám omluvu. Bylo ode mně neurvalé, že jsem něco takového řekl. Pokud vám instinkt říká, že jsou na živu, tak máte pravdu.” Ne, lepší omluvu ze sebe prostě nedostanu.
”Takže vzhůru vám najít rodiče.” Myslím to smrtelně vážně. Třeba to nemusí skončit tragicky, jak tomu bylo s mým bratrem.
S tím vyčkávám, jestli nemá ještě něco na srdci. Bylo by fajn si to teď všechno ujasnit, aby se to nemuselo řešit za pochodu.

Trápení mé maličkosti
Joleene

Skvěle vypadá to, že tady někdo našel jednu z mých slabostí. Začíná mně děsit, že se to rozhodne použít proti mně. Navenek se tvářím naprosto normálně.

Maličko s sebou trhnu, když se ke mně přiblíží. Už čekám, že napodobí onen zvuk. Naštěstí se nic takového nestane.
Avšak uvědomím si jiný problém a to, že je opět tak blízko, že by stačilo jí k sobě přitisknout a zbytek si snad všichni krásně domyslí. Nebylo by to moc rozumné, to samozřejmě ano. Na malou chvíli nedýchám a snažím se ani nehnout. Nevěřím si.
”Nemáš zač.” Pronesu tiše, skoro neslyšně.
Ve chvíli, kdy se odtáhne tak můj mozek začne opět pracovat na plné obrátky. Neodvažuji se podívat dolů a doufám, že se neprobudil k životu. Toto nebylo vůbec dobré.
Musí se jí nechat, že mě naprosto neskutečně rozhodila. Nejsem schopen ji k tomu cokoliv říct, třeba ji oponovat, že to pochopila úplně špatně. Pouze mlčky sleduji, jak se ke mně otočí zády a vydá se za archandělkou. Můj pohled sjede k jejímu pozadí a já si začínám uvědomovat, že jestli to půjde takhle dál, tak se asi brzy z toho zblázním.

Gabrielu samozřejmě Joleene opět najde na toaletě. Sedí tam na zemi a objímá mísu. Dotáhla si tam i deku a vypadá to, že má v úmyslu se tam na nějakou dobu zabydlet.
”Dobře, píšu si… člověk nemá žádnou naději držet krok s andělem.” Pronese spíše do mísy než k tobě.
Poté na tebe stočí na malou chvíli pohled.
”Myslím, že si nepamatuji události, které nastaly po vypití jedné lahve. Takže se dopředu omlouvám.” Svoji pozornost však opět stočí k míse, protože to chvíli vypadá, že bude zase zvracet. Naštěstí to však byl planý poplach.

Já jsem Batman
~Ezechiel + Ray~

Byla jsem docela na vážkách, ale ráda, že jsem se konečně dostala z pout a pokoje. Záchrana generála nebude jenom tak, a pokud si nějak neusmířím Irace, tak se nedožiju konce. Zvažovala jsem, jestli někde není někdo, kdo by nás opět dal dohromady. Pak bych nemusela řešit, jestli dělám něco špatně nebo dobře. Ale beztak bych to už nebyla já jako Beth. Neměla jsem páru, co Irace cítí k Rayovi, ale láska to nebyla. Spíš oddanost.

Ray vypadal příšerně, ale byl to chlapák a on to zvládne. Mezitím, co Ezechiel lovci dával dolů pouta, přiklekla jsem si k němu a jemně mu vzala bradu do rukou. "Rayi," šeptla jsem. Nevím, co jsem tím chtěla dokázat, protože byl mimo, ale potřebovala jsem to. Pomohla jsem Ezechielovi s Rayem, a když nás přenesl zase jinam, mohla jsem jenom žasnout.

"Že ty vedeš tajný život, o kterém ještě nevím," ode mě to byla poklona. "A o přepychu bych se hádala. Šedivák nebyl zrovna zastáncem luxusu," ušklíbla jsem se.

Procházela jsem se pomalu okolo a rozhlížela se, když mě jeho otázka zastavila. Podívala jsem, a pak sklopila oči k Rayovi. "Tam se to sere taky," došla jsem zpět k lůžku a podívala se na Raye. "A možná jsem trochu doufala, že se to tu změnilo k lepšímu. Zjevně ne," asi jsem si nakonec uždibla větší sousto, než jsem dokázala pozřít. Stalo se toho tolik, že už mi splývalo, proč jsme sem s Rayem šli, ale nebýt jeho, ani bych prstíky nestrčila do bran pekelných.

Tak raději do práce
~pan Bručoun~

Podle toho, jak celou dobu vystupoval, jsem nečekala sáhodlouhé vysvětlení, kde na něj brácha narazil. Sice to neukojilo mou zvědavost, ale což. Na rozdíl ode mě neměl Johnny absolutně magické nadání, ale na lezení na nervy byl odborník. Ne, že bych jej neměla ráda, já svého bratra zbožňovala, ale dokázal si vždycky vybrat jistý moment, kterým všechno, jednoduše řečeno, posral.

A ten samý moment dokázal vychytat i tady pan O'Connor. Hodila jsem na něj výraz, který mluvil za všechno. Znechuceně rozzlobený. "Jasně že jo, ale nejsou. Ty ani Johnny tohle nikdy nepochopíte. Cítím, že jsou naživu, a ne jenom jako předtuchu," raději jsem odnesla nádobí do kuchyně a i jeho, pokud na stole nějaké měl a rychle jsem to umyla a dala na odkapávač.

Stejné jsem to mívala i s Johnnym. Stačilo, jak se na mě díval. Nemusel nic říkat. 'No tak, Cat, už je nikdy nenajdeme a neříkej mi, že cítíš, jak jsou naživu.'
'Ne, Johnny, já necítím, že jsou naživu, já stále cítím pouto, o kterém ti už několikrát říkala mamka.'

Co se dalo dělat. Raději jsem se přesunula k práci. Postupně jsem si všechno připravila a nevšímala si, co si pan-tví-rodiče-jsou-mrtví myslí. Hledací kouzlo bylo snadné. Horší bylo pak soustředit tok myšlenek, protože taky bych si omylem mohla usmyslet, že mám chuť na hamburger a ukáže mi to nejbližší Mekáč.

Skoro jako v seriálu Čarodějky vytáhnu amulet na provázku, i když místo kamene je to Grindelwaldův symbol, který jsem sehnala na ebayi za pár šupů. Už je trochu jetý, protože jej neustále namáčet do roztoku, který je složený z několika druhů přísad, na něm nechává trojbarevnou patinu.
Jak mě to mamka učila, začala jsem v tichosti pronášet slova a rukou kroužit nad mapou a čekala, kdy se mi přívěšek vytrhne z ruky a zapíchne se do mapy. Další z důvodů, proč mám zrovna takový amulet.

Citlivé místo
Simon

Jeho hluboký nádech a výdech je pro mě dostatečně vypovídající, aby se mi na tváři usadil velmi vypočítavý a velmi spokojený úsměv.

"Jo tak taktní," zopakuji po něm a nevěřím mu ani slovo.

Neříkám, že je hulvát, ale že by byl takto přehnaně taktní? Ne, věřím, že z čehokoliv jiného by si dokázal dělat srandu do určité míry. Vkročím do jeho osobní zóny.

"To já vím," usměji se na něj vřele.

"Ale díky že jsi mi to potvrdil," řeknu s mrknutím a pak se od něj opět odtáhnu. Pobaveně jej sleduji a zavrtím hlavou. "Jsi strašně rozkošný, když se snažíš něco skrývat."

A s tím se rozejdu nahoru za Gabrielou. Hádám, že jsem chudáka potrápila už dost. A svoji odpověď jsem si už také našla.

Akce vyprošťovák
Joleene

Ona se snad rozhodla mně mučit. Napadne mně, když se u mně ještě zastaví. Zhluboka se nadechnu, snažím se přitom nic z toho si nepředstavovat, což jde opravdu těžko a poté vydechnu. Skvěle zatím se to podařilo. Na tváří vykouzlím úsměv. Ono by to bylo opravdu horší, kdyby předváděla ony dávivé zvuky.
Sakra, Simone, hlavně si to nepředstavuj… ufff.
”Chtěl jsem být maličko taktní.” Teď bych měl dostat body za to, že jsem to zvládl dokonale vyslovit.
”Víš o tom, že patříš k mála ženám, kterým to po ránu skutečně sluší?” Rozhodnu se jí snad maličko vykolejit změněným tématem. Nemluvě o tom, že to je svým způsobem vlastně i lichotka.
Tak šup šup… dej jí ten vyprošťovák. V duchu se jí přitom snažím popohnat.