Andor.cz - Dračí doupě online

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

Slyšela jsi matku jen, jak si stihla povzdechnout, než jsi vypadla, jako vítr ven a hurá do lesa. Probíhala jsi vsí tak rychle, žes musela dávat pozor, abys někoho nesrazila.
Jeden dřevorubec mířící právě do lesa se ti jen tak tak vyhnul.
"Ale ale....kampak tak nakvap."
Divil se, ale nezněl nepřívětivě. To už jsi ty ale byla daleko. Konečně tě objal les a jeho vůně. Šla jsi jen kousek, než jsi uslyšela hvízdnutí z jednoho nedalekého stromu na kterém, když jsi vzhlédla seděl tobě známý mladík.

"Tak konečně jsi vyklouzla? Dneska ti to teda ale trvalo to ti povím. Měla stráž máma?"
Zazubil se na tebe Kay syn jednoho z místních dřevorubců. Byl o dvě zimy starší, než ty a vždycky s ním bylo, co dělat.
Seskočil dolů ze stromu a přistál ladně, jako kočka. I když to byl jen pouhý člověk. dokázal se pohybovat velice pružně a jeho tělo hrálo samým svalem a šlachou. To nejspíše protože pomáhával otci.
"Ne neptej se, jak jsem ušel dnešní fušce."
Zvedl ruku v odmítavém gestu se širokým úsměvem.

Každodenní radosti Ciferinu

Viditelně si oddechnu, když matka prohlásí, že jsem nic neprovedla tím, že jsem se podělila se sousedy o naši úrodu. Koneckonců toho fakt zase tak moc nebylo. Ale byla jsem ráda, že to máma vidí stejně, a tím pádem, že začínám věcem fakt rozumět. Úplně přesně jako normální dospělák!

*A právě proto asi dneska budu moct jít s nima na lov!* vydedukuji radostně.

Ještě větší radost však mám, když mě máma nechá jít ven si hrát. Snažím se to na sobě příliš nenechat zdát, ale i tak se neubráním širokému úsměvu.

"Neboj mami!" ujistím ji a dřív, než si to stihne rozmyslet, nebo mi říct nějaké nesmyslné pravidlo, jako třeba že mám být do oběda zpátky doma, peláším z chalupy ven. Dokonce si přidržuji sukni, abych mohla běžet rychleji a náhodou si na ní nešlápla, a byla tak na kraji vsi co nejdřív. Až pak zpomalím a lem sukně nechám padnout od lýtek opět ke kotníkům. Rozhlížím se kolem a hledám další děti mého věku, se kterými bych mohla strávit nečekaně volné dopoledne.

Na cestě z Reindorfu - Příkrov stromů
Artemis

"To je naprd, ale nějak si s tím poradíme."
Usmál se na tebe povzbudivě a mírně stiskl své objetí.
"No jo co naděláš ve sněhu se stopy kryjou fakt blbě. Zkusíme to jinde."
Kývl a když jste zastavili seskočil docela obratně z koně na zem a pružně se narovnal.
"Nám taky prospěje se trošku protáhnout."
Názorně se protáhl až mu to v těle zachroupalo. Všude okolo vás se táhl les, byl tu až příjemný klid, jen ty zbytky sněhu byly, takové inu...nepřívětivé trošku.

Na cestě z Reindorfu - Příkrov stromů

„ Samozřejmě… i upíři a vlkodlaci jsou ve hře. V mém případě bohužel všichni, kdo se dostali k informacím o mém rodě.“
Povzdechla jsem si zkroušeně.
„ Skrývám se. I před tím, kdo sama jsem. Snažím se zapadnout, ovšem ne vždycky se to povede. Pořád ještě hledám svého syna. I když stopa po něm už je dávno vychladlá…“

Mírně jsem pokrčila rameny.
„ Do jisté míry.“
Kývla jsem a rozhlédla jsem se kolem.
„ Nedivím se ničemu. Ale pokud by nás někdo chtěl sledovat, tak teď má … dokonalou stopu…“
Poukázala jsem na brázdu za námi.
„ Budeme muset na chvíli zastavit, Argo si musí odpočinout. Bohužel moc si to v té hospodě neužil, i když jsem mu slíbila, že se tak na týden zastavíme.“
Poplácala jsem koně po krku.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

Matka se na tebe ohlédla od plotny a její výraz byl chvíli nečitelný. Pak si poklepala prstem na tvář v zamyšleném gestu.
"Zdá se, že máme pěknou úrodu."
Zdálo se, jakoby tvou prosbu snad ani neslyšela.
"No od naší zahrádky se asi drží dál, protože cítí nás....to je jen dobře. Jsi hodná, žes jim dala ty mrkve. Snad se brzy uzdraví."
Souhlasila a tobě se ulevilo, že jsi nic nepokazila. Matka si tě ještě chvíli prohlížela a míchala u toho polévku.
"Tak běž......Ale! Nechoď daleko, dávej pozor a ne, že budeš dělat nějaké vylomeniny."
Upozornila tě matka varovně, než tě propustila ze svých spárů.

Na cestě z Reindorfu - Příkrov stromů
Artemis

"Hmm jen aby to byli vlastně lovci."
Upozornil tě Sebastien zamyšleně. Nabízelo se samozřejmě více možností. Nejen lovci by o tebe mohli mít zájem. A kdo ví, kam až informace o tvé existenci za ty roky prosákla.
"Dobře, takže schvalují incest chápu."
Smál se Seb, když ses vyhnula přímé odpovědi, ale vlastně mu jí dala.
"Hmmm složité."
Brumlal posléze pro sebe.
"A ty se divíš?"
Povytáhl obočí a poukázal na džungli, která vás obklopovala.

Příkrov stromů

„ Jenže po nás lovci jdou, Sebe. A není jich zrovna málo. A to jejich vybavení… nejsou vůbec špatní. Málo kdo si dokáže obstarat magické sledovací prsteny jen tak a vnutit je někomu jako jsem já. Je to někdo, kdo o mě opravdu stojí.“
Zamračila jsem se. Ten jeho rošťácký úsměv mě donutil k mírnému úsměvu taky.
„ Schvalují hlavně pevné rodinné vazby. Jsem tvá stvořitelka, často tak vznikají celoživotní páry mezi upíry.“
Pokrčila jsem rameny.
„ Spousta upírů se ale i jako upíři přímo narodí. Jako třeba můj syn.“
Podotkla jsem. Opřela jsem se o něj a trochu jsem zívla.
„ Bloudíme na slepo a snažíme se jim zmizet.“
Ohlédla jsem se na naše stopy a mírně jsem se ušklíbla.
„ Dlouho tudy nikdo nejel.“

Nevinné pohledy

Vopravdu pochybuju o tom, že mi někdy k něčemu bude, že budu mít mozole od toho, jak jsem loupala pytel brambor, nebo že umím vytrhat mrkev na zahradě, či snad rozvěsit prádlo. To umí každé prtě a nechápu, jak by to někdo mohl neumět. Nicméně sousedovi na to nic neřeknu. Dospělým se nahlas neodporuje a já už chci jít domů.

Postavila jsem doma košík před kuchyní na zem, ale mamka, která má uši snad lepší než netopýr, mě hned slyšela. Přes to bublání polévky a praskání ohně v peci, je to téměř k neuvěření. Statečně dotáhnu košík až do kuchyně, abych ukázala, že jsem splnila svůj úkol.

"Uhuuum," vydechnu přistiženě. To mě vážně slyšela až tam ven?! To je tak strašně nefér! Proč takhle neslyší, když si mě bráchové dobírají?!

"No, říkala jsem si, že když je to prádlo už pověšený a zeleninu jsem donesla... že už to tady zvládneš sama a já, že bych se mohla projít?" řeknu a snažím se znít nenuceně a klidně, jako kdyby zase o tolik nešlo.

"Jo a mám tě pozdravovat od souseda. Prej mu nějaký potvory žerou úrodu. A jeho paní je nemocná, tak jsem mu dala pár mrkví na vývar, jo?" dodám rychle. "Říkalas, že lidem máme pomáhat, ne?" ujišťuji se, že jsem neudělala nějakou velkou botu.

Na cestě z Reindorfu - Příkrov stromů
Artemis

"V tom případě se nemáme čeho bát, protože z toho, co říkáš, bychom neměli mít za patami hordu lovců."
Odvětil svou hypotézu Sebastien, za uchem jsi ucítila jeho úšklebek a horký dech.
"Hmmm takže mi chceš vlastně říct, že upíři schvalují incest?"
Doslova jsi cítila jeho rošťácký úsměv za svých uchem a když ti rukou přejel po břiše a lehce sklouzl k podbříšku zamrazilo tě po těle úplně.
"Jak se zdá jsou upíři věru zajímaví."
Dodal ale pak jeho hlas přešel zase do věcnějšího.
"Hmmch, dobře dobře věřím ti to, ale myslím si, že něco takového bychom si mohli odpustit mm? Alespoň pro dnešek."
Znovu se rozesmál a byl pevnou oporou pro tvá záda.
"Máme vlastně někam konkrétně namířeno, nebo jen bloudíme naslepo a snažíme se setřást případné pronásledovatele?"
Dotázal se po chvíli nakonec.

Na cestě ze Svoresku
Nikolai

"Hmmm zkoušel jsi někdy nějaký cech mágů, nebo kláštery či chrámy? Možná i starší z elfů by mohli něco vědět. Určitě nejsi jediný, kdo se s tímto darem narodil a byla by škoda nechat jej zakrnět."
Usmál se hobit přátelsky a pokrčil rameny nad zmínkou o přepadení. Ukousl si kus klobásky a kývl.
"Ano i taková zvěrstva se stávají."
Nad tvým poděkováním jen mávl vesele rukou a zapil sousto vodou z měchu.
"Ale kdež. Jen jez s plným žaludkem se lépe spí i cestuje. Je to pak vše hned veselejší."
Objasňoval přátelsky a sám se docela bujaře nacpával.
"Mmmm ano povětšinou ano. Má to své nevýhody pravda, ale taky nesporné výhody. Stačí se nebát toho, co tě může na cestách potkat. Však ty taky nevypadáš, že by ses toulal s nějakou společností."
Pousmál se a po jídle si vytáhl dýmku a začal jí nacpávat.
"Pseudomág......hmm.....podceňuješ se příteli. Myslím si, že máš velký potenciál, ne jen ve svých kouzlech ale i tady."
Poklepal si náustkem dýmky o spánek a pak potáhl a vyfoukl kroužek.¨

Odpočinek

,,Nad tím už jsem přemýšlel. A budu na tom muset zapracovat pokud chci, aby to k něčemu bylo. Ale jsem samouk. Dost možná je tohle hranice, přes kterou se ani nemohu dostat dál, pokud nezjistím, jak." odvětím obchodníkovi s pokrčením ramen, jako bych tomu nepřikládal velkou váhu. I když je opak pravdou. Těžko popřít určitou frustraci z toho, že o mém "daru" neexistují pořádně žádné záznamy, ze kterých bych mohl čerpat. Nebo jsem na ně doteď nenarazil.

,,A přepadením konče?" naznačím jeden z horších scénářů toho, co by nás mohlo potkat při putování v noci. Pravda, není to příliš pravděpodobné, že by na nás přímo někdo číhal, ale kdo ví, jaké skupiny se v této době pohybují po místních cestách.
Pohlédnu na všechno to, co hobit přichystal pro občerstvení.
,,Děkuji, jste laskav." pronesu s vděčným podtónem a vezmu si z nabízeného pokrmu a posadím se naproti němu.
,,Vždycky cestujete o samotě, když sebou zrovna neberete potulné pseudomágy?" zeptám se během konzumace. Chápu, že je levnější si ve městě pronajmout nějaké chasníky, kteří za pár mincí pomohou s výstavbou stánku a zařízením servisu okolo prodeje, ale přeci jen.....mít společnost bývá lepší.

Na cestě z Reindorfu - Příkrov stromů

Chvíli jsem mlčela. Co je vlastně hodně lovců? Desítky? Stovky? Nakonec jsem si povzdechla a zavrtěla jsem se.
„ Ne, moc ne. Jen to, co bylo nejnutnější. Ti, kteří mě napadli a dostali se dost blízko. Jinak se takovým střetům snažím vyhnout. Čím víc mrtvých, tím víc po tobě jdou. A jednou přijde někdo, koho už neporazíš. Tak to je. Všichni starší upíři si na tohle dávají pozor. Mají tu moc je vraždit... ale nechat na sebe vypsat odměnu jen tak kvůli pár otravným muškám? Ne. To se nevyplatí nikomu.“
Zavrtěla jsem se.
„ Do teď jsem nepřišla na to, kdo zavraždil mého manžela. Pravděpodobně už to nikdy nezjistím, ale myslím si, že to byl někdo z jeho konkurence. Někdo, kdo vážně moc chtěl můj dar.“
Zamračila jsem se.
„ Nebuď hubatej. V jistých kruzích jsem tvoje matka a vychovávat tě musím.“
Nakrčila jsem nos.
„ Za poslední dny jsme nezažili skoro nic. Jestli myslíš, že tohle bylo nějak velké vzrušení, ještě si neviděl upíří a vlkodlačí války. To teprve stojí za to…“
Podotkla jsem s mírným úšklebkem. Ne, neviděl skoro nic z mého světa. Ani já zdaleka neviděla všechno. Když zmínil, že se nemám čeho bát, mírně jsem se pousmála a opřela jsem si hlavu o jeho hruď. Na chvíli jsem zavřela oči a nechala jsem se nést Argem jen tak někam dál.