Andor.cz - Dračí doupě online

Večer v Jornsfirgu s Jarlofem

Jemně jsem se na Jarlofa usmála. Musela jsem přiznat, že byl milý a příjemný. Člověk byl rád v jeho přítomnosti, cítil se s ním dobře, i když jej zatím příliš neznal. Buď takový opravdu byl, což by pro mě měla být jen výhra anebo byl skvělý herec, téměř lepší než já sama. Pokud byla správně první odpověď, tak chraň ho Pán Bůh, jak by jistě poznamenali moji bratři-dvojčata. Dobrovolně si vzít někoho jako jsem já by mohl jen blázen.

“Vaší nabídky si velice cením, věřím, že brzy se jistě naskytne problém, při kterém Vás požádám o pomoc. Dnes to ale nebude, musíme Vás nechat i odpočívat,“ poděkovala jsem mu zdvořile, s milým něžným výrazem.

Nemohla jsem to popírat, byl mi sympatický. Ale nyní zrovna nebyla vhodná chvíle nechat si rozbouřit hormony. Stále mnou cloumal vztek na matku, která nebyla schopna přiznat se, co návštěva Hesscalů v mém rodišti má za příčinu. Na zbytek rodiny jsem se zlobit nemohla, byť jsem tušila, že minimálně dva nejstarší mužští zástupci o tom taktéž věděli. Dvojčata jistě ne. Ta by mi to vyslepičila ještě za tepla, s úšklebky, že se budu vdávat a kolik za mě asi můj manžel musí zaplatit. Nebo by se vsázeli, kdy mi uteče od oltáře.

Vzal si zpět mou pozornost tím, že se mi zhluboka zadíval do očí. Pocítila jsem opět záchvěv příslibu, že vše bude v pořádku. Pohlédla jsem stranou, když on přešel blíže k výhledu.

Pak nahlas vyslovil to, co mne tížilo. Má naivita byla spíše jen hraná, moc jsem nečekala, že si budu moci vybírat, s kým budu žít. Není to taková malichernost jako to, s kým strávím noc či tajné schůzky trvající měsíce. Na to je má krev příliš vzácná a mé lůny žádaným artiklem.
Po jeho slovech se mi na tváři objevil ruměnec, cítila jsem, jak pálil mou světlou kůži a jak jej nešlo zamaskovat. Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět. Nevěděla jsem totiž o něm vůbec nic. Nemohla jsem se připravit, zjistit si, kým je nebo aspoň posbírat povídačky, které se táhnou světem o každém z nás. Připadala jsem si až příliš zranitelně, neboť jsem neměla žádné informace. Nebyla jsem připravena. A proto jsem jen mlčela. Vypadajíce velmi křehce.

Vzhlédla jsem opět k němu vzhůru a symbolicky mu vložila ruku do té jeho. První náznak toho, že bych mu ráda věřila.
“Nebojím se, že by si má rodina mou nepřítomnost vykládala špatně ve spojitosti s vámi, drahý Jarlofe. Avšak nechala jsem naše hosty bez přítomnosti naší rodiny, pojďme se tedy podívat, zdali se už neobjevil můj otec, aby Vás osobně přivítal a mohl jste tak s ním pohovořit osobně,“ dřív než tak učiním já s mírným nesouhlasným zvýšením hlasu, při dožádání se vysvětlení, co tohle mělo být za hru, byť zatím velmi příjemnou. navrhla jsem.

“Pokud Vás však přestane hlučná společnost bavit, můžeme si prohlédnout klid matčiny zimní zahrady. Se sklenkou dobrého vína,“ dodala jsem ještě, aby Jarlof nenabyl podezření, že se jej snažím ihned zbavit. Rozhovor s otcem či starším bratrem chvíli vydrží. Na rozhovor s mou matkou jsem zatím nenašla odvahy.

Večer v Jornsfirgu s Jarlofem

Miriam

Jarlof se zdvořile a vlídně usmál a mírně přikývl.
"Rád poznám místo, které je Vám drahé. A pokud budete potřebovat rád Vám budu nápomocen v čemkoli bude zapotřebí."
Nabídl i pomocnou ruku. Z automatické odpovědi, kterou jsi dostala se zdá se, že to neřekl jen tak do větru, nebo proto, že by to byla naučená fráze, ale zdá se, že prostě takový tvůj potencionální choť možná i bude. Galantní a příjemný.
"Času Vám poskytnu, kolik budete potřebovat má paní."
Mírně se uklonil a když se znovu narovnal pohlédl ti do očí. Ty jeho se zdály tak nekonečně klidné a vítající a skrývaly snad nefalšovaný zájem. Pak přešel a obrátil se zpátky k výhledu ven a pomalu vydechl. Na tváři mu zůstalo něco, co by se dalo asi nejlépe popsat, jako smířený úsměv.
"Jsem si dobře vědom toho, že domluvené sňatky mnohým nejsou po vůli a ne vždy z nich vzejde šťastné manželství...."
Pomalu se nadechl a obrátil ty klidné a upřímné oči zpátky k tobě, když se za tebou ohlédl.
"Ale vězte, že mé city k Vám jsou čisté a upřímné má paní. A jste mnohem spanilejší, než Váš portrét, jenž mi byl ukázán."
Přešel zpátky k tobě a nabídl ti ruku.
"Zdržel jsem Vás až příliš a rozhodně bych nechtěl, aby si naši nepřítomnost Vaše rodina špatně vyložila. Doprovodím Vás zpátky pokud si to přejete."
Ruku nechal v nabídce, ale volbu přijetí nechal čistě, jen a pouze na tobě a tvé vůli, stejně tak otázku návratu.

Večer v Jornsfirgu s Jorlafem

Jorlaf zachoval vážnou tvář a odpověděl mi přívětivě, byť si zřejmě pomyslel, jakou blbost má slova vyřkla. O lásce zde nemohla být příliš řeč, věděl toho o mě zřejmě stejně tak málo jako já o něm. Možná jen o něco více, pokud byl moudrý a zeptal se na správných místech. Celé tohle dvoření byla spíše tradice, o našem sňatku bylo dávno rozhodnuto. Vše pro blaho smečky, otec říkával. Má matka jej v tomto jedině podpoří a starší bratr Jorlafa to beztak celé zinscenoval. Sémě je silné, a s ním i vliv. O prospěchářství jeho bratra věděl každý, i o tom, že do veřejných potyček nepůjde. O to výhodnější bylo spojit svazkem jeho rod s tím mým.

Zkoumavě jsem se zadívala na muže po mém boku. Jako budoucí nevěsta jsem si asi neměla nač naříkat. Jarlof byl vysoký, ramenatý muž, minimálně o hlavu a půl vyšší než já. Tělo držel hrdě vzpřímené, ale něco z jeho postoje vyzařovalo jistou přirozenost než snahu zaimponovat. Nedokázala jsem odhadnout věk, u nás vlkodlaků to bylo značně problematické, mládí trvalo mnohem déle. Jedinou známkou stárnutí byl vějíř vrásek kolem očí. Vlasy měl mírně delší tmavé barvy ebenového dřeva volně mu spadající do očí, výrazný nos a ostře řezanou čelist. Několikadenní tmavé strniště halilo jeho pokožku v místě, kde se normálně vous zřejmě nevyskytoval, neboť občas se v něm Jarlof nervózně poškrábal jakoby jej svědilo. Oči byly vlídné barvy moře, moudré a vědoucí. Na levé tváři se mu táhla klikatá jizva, u níž jednou možná budu znát i její původ.

Jarlof Hesscal

Nebyla jsem si příliš jistá, kolik mu toho můžu věřit. Rozhodnutí bylo mé a svobodné… jistě, jen by mě zajímalo, nakolik v tom rozhodnutí měl prsty jeho bratr a má matka. Přeci jen jsem ale nemohla říci, že by mi jeho společnost byla nepříjemná. Možná, kdyby přijel v jinou dobu, dívala bych se na celou tuto situaci jinak. Možná bych v ní viděla i já možnost spojit naše rodiny a vytvořit tak silnou alianci. Nyní bych mu ale nejraději řekla ne. Hned a tady. Mám jiné věci na práci.

“Jste ke mne velmi laskav, můj pane. Děkuji za Vaše pochopení. Jednoho dne jistě ráda vyrazím s vámi vstříc Vaší domovině, ale není jistě kam spěchat. Poznejte na pár dní i můj domov, odpočiňte si po dlouhé cestě. To jistě ocení i Vaši muži. Dejte mi možnost se zabalit, a poté vyražme,“ navrhla jsem opatrně, aniž bych uhnula pohledem.

Jistě, dej mi ještě pár dní a do té doby budu sakra muset urychleně vyřešit, kam nám mizí můj lid. Nemohu to přeci jen nechat jen na otci a Dariovi. Beze mě s tím jen těžko pohnou, bude to jakoby jim chyběla pravá ruka.

Na cestě ze Svoresku
Nikolai

Hobit pokývl hlavou a potáhl z fajfky. Vybafl obláček a pobídl koně, aby trošku zabral. Povoz se kodrcal trošičku rychleji, ale ne moc znatelně. Na rtech mu zahrál dobrý úsměv, když ses trošku přidusil dýmkou a přechytl jí do druhého koutku.
"Je dobrý ale je to nezvyk co? Na to si zvykneš."
Chlácholil tě, jako by předpokládal, že od nynějška bude kouřit, jako o závod. Kdež jsi odmítl jeho nabídku, zatvářil se mírně lítostivě a nespokojeně mlaskl.
"Škoda inu škoda. Myslím si, že máš dobrý potenciál a časy jsou zlé, nebezpečné. Věčně tahat řemeslo sám taky nemůžu."
Brebentil hobit, ale pak se přátelsky usmál a vyfoukl oblak kouře nosem, že vypadal, jako malý odpočívající dráček.
"Ale nevadí. Třeba se naše cesty ještě protnou. Přece jen cestuji, tu a tam. Nikde se nezdržuji příliš dlouho."
Na několik delších okamžiků se rozhostilo ticho, které bylo provázeno jen klapáním kopyt a vrzáním kol povozu. Zdá se, že hobit už svou dýmku dokouřil, protože jí o kraj vozu vyklepal a pak schoval zase do kabátce.
"Už jsi slyšel ty zlé zvěsti, které se šíří kraji?"
Zvedl k tobě poklidně své oči, jako byste se bavili o počasí, nebo čemkoli jiném.

Nabídka práce - cestou ze Svoresku

,,Nedoceněné příběhy." přitakám hobitovi na fakt, že ve veřejném podvědomí skutečně zůstanou zaryty spíše hrdinské skutky, které mají velký dopad. Už jen málokdo si vzpomene na mediky a léčitele, kteří se snažili uzdravit ty, kterým zbraně jako Čepel měsíčního svitu zmrzačily tělo. A že to právě mohly být ty bylinky, nasbírané za úplňku, které jim uchovaly aspoň život, když už ne končetiny. Nehledě o potlačování bolesti.
Jak se asi mají? na chvíli se ztratím ve vzpomínkách na smečku a na drobotinu. Hádám, že rostou jak z vody.

,,Souhlasím s tím, že předmět má pouze takovou hodnotu, za jakou ho lze prodat. Filozofovat nad tím, že třeba neexistuje nikdo, kdo by jej dokázal skutečně ocenit, to je věc spíše pro mystiky." zamyšleně si prohlédnu fajfku, ze které si mírně potáhnu. Potlačím dusivý kašel, který mi naplní útroby a poškrábe mne v hrdle. Při výdechu si nejsem úplně jistý, zda mi trocha dýmu nezůstala v plicích. Trochu mi připadá, že s dýmkou v ruce mi nějak opticky přibylo let.
,,Společník na cesty? Děkuji za nabídku, ale můj životní styl a nynější zájmy nyní míří přeci jen trochu jiným směrem." vysvětlím obchodníkovi. Nevím, co přesně chce z mé osobnosti odhalit. Nabídku na spolupráci by těžko nabídl prakticky cizí osobě, kterou zná pár hodin. Ale kdo ví, třeba je jen zvědavý a nerad tráví čas sám na cestách.

Chatrč za Reindorfem - Chladné ráno
Artemis

"Hmmm možná už je nebaví se za tebou pořád honit, a tak přitvrzují, aby tě zahnali do kouta a dostali. Asi jim už lezeš na nervy tím svým utíkáním."
Zašklebil se Sebastien a viděla jsi, jak sebou při závanu krve ošil, ale v zápětí se ovládl, pevněji sevřel hrušku sedla a zatnul zuby, aby nutkání odolal. Jeho sebekázeň byla ukázková. Otázkou zbývá bylo to jeho osobností, tvou krví, nebo něčím jiným.
Mírně kývl hlavou a uhnul ti jednou rukou, abys mohla slézt z koně.
Když jsi ochutnala krev, byla sis jistá, že není lidská, po chvíli ti došlo, že by mohla být koňská. Zamířila jsi po stopě. Sebastien za tebou ze sedla hleděl.
O dalších dvacet metrů dál jsi ve sněhu našla napůl zasněžené, napůl sežrané tělo koně. Bylo tady docela dost krve, pokud tu byly i stopy už zapadaly sněhem. Když jsi trochu koně odházela, vypadalo to, jako by ho potrhal a částečně sežral, nějaký větší dravec. Smečka vlků, možná medvěd, těžko říci. A zdá se, že kůň měl původně i sedlo, ale ani z toho příliš nezbylo.


[

Chladné ráno

Opřela jsem se o jeho hruď a pobídla jsem Arga ke kroku. Nechávala jsem mu volnost dost na to, aby si mohl vybrat tu nejpohodlnější cestu, v tom sněhu to bylo stejně jinak nemožné.
„ Jednu dobu a není to tak dávno jsem cestovala v klidu bez povšimnutí. Bez pronásledování. Nevím kdy mě odhalili. Ovšem dali do toho dost financí, například ten prsten. Není moc obvyklé, že by používali na sledování obětí šperky.“
Zachvěla jsem se a nebylo to zrovna moc zimou.
„ Zavedl mě sem jen pocit, že bych tu mohla něco zjistit, nebo snad získat. Možná jsem tu byla jen kvůli tobě. Popravdě, nevím kam teď zamířit. Je to už dvě století, co jsem o svého syna přišla a od té doby se nenašlo moc stop, které by k němu mohli vést.“
Dívala jsem se přímo před sebe, na bílé pláně. A přesto jsem neviděla. Zahloubaná ve vlastním nitru jsem hledala nitku, které bych se mohla zachytit.
„ Na stopě nám být klidně mohou. Nemáme ale jinou možnost, než se pokusit pokračovat dál. A když na to dojde, střetnout se s nimi. Ale tomu bych se velmi ráda vyhnula. Nevraždím, pokud k tomu nemám závažný důvod... Nebo třeba ty násilníky, kteří drželi Tiu.“
Tiše jsem pokračovala v cestě, moc jsem okolí pozornost nevěnovala, spíš jsem se soustředila na to, abych případně mohla Seba chytit, kdyby náhodou chtěl zničehonic vystartovat po nějakém člověku. Kdy jsem ucítila krev, zamračila jsem se a dlaní jsem chytila Sebastienovi ruku.
„ Půjdu se tam podívat.“
Promluvila jsem k němu opatrně. Pak jsem seskočila z koně, svezla jsem se dolů vedle krve, velmi opatrně jsem do ní sáhla. Vytáhla jsem krystalky krve a přičichla k nim, abych se ujistila, že není lidská. Dobře jsem se pokusila ji prozkoumat, než jsem ji ochutnala. Je třeba zjistit první, co nás tam očekává.

Večer v Jornsfirgu s Jorlafem

"Ušlechtilá jsou Vaše slova má Lady, avšak láska je něco, co lze na společné cestě nalézt. Navíc jsem názoru, že smečka musí zůstat silná a k tomu jsou silná spojenectví zapotřebí."
Odvětil si mírně a přátelsky. Pak se znovu podíval z okna ven a večerní město.
"Každopádně svou budoucí manželku hodlám chovati v největší úctě drahá Miriam. A abych rozehnal Vaše obavy, pak toto rozhodnutí bylo mé a svobodné, leč přiznám se mým rodinným příslušníkům učinila radost."
Vysvětlil a pak se zadíval opět tobě do očí.
"Vaši odpověď samozřejmě nežádám ihned. Věřím, že je třeba si co rozmyslet. Budu však velmi potěšen doprovodíte-li mne zpátky domů, abyste mohla uzřít místo, které se může stát Vaším domovem."
Nabídl nonšalantně. Po celou dobu byl zdvořilý a přívětivý, možná by přece jen nemusel být tak špatná partie. Pokud jej vybírala tvá matka, dala si záležet, nebo měla opravdu štěstí na kandidáta.