Andor.cz - Dračí doupě online

Hádám, že ještě tenhle týden v práci budu mít docela náročný, pak už se to snad zlepší, takže aktivním odepíšu doufám, že nejpozději v příštím týdnu. Děkuji za trpělivost :)

Vesnice u Reindorfu

„ Mockrát děkuji.“
Usmála jsem se na pekaře, když jsem si vzala kolíčky, zaplatila jsem mu a po rozloučení jsem se vydala pryč mezi stánky. Seb se mě rychle chytil, pochválil koláček a rovnou zvážil, že by tu chtěl chvíli zůstat.
„ Můžeme si vzít víno i medovinu sebou. Ale zdržet se tu nějak déle nemůžeme.“
Rozhlédla jsem se po stáncích, po všemožných věcech, které tu nabízeli. Většinou hlavně jídlo a výrobky z vesnice. Nemyslím, že by to bylo něco, co bychom nutně potřebovali. Snad kdyby tu bylo třeba nějaké vetešnictví nebo tak něco.
„ Podíváme se po stáncích, můžeme doplnit nějaké ty zásoby, ale pak už pojedeme dál, ano?“

Cesta ze Svoresku - večer

,,Snad máte pravdu. V tomto se určitě vyznáte lépe než já."
To možná není úplně pravda, ale není na škodu trochu polichotit v drobnostech, které nejsou úplně podstatné. Příprava jeho polévky netrvá příliš dlouho, za což jsem vděčný.
,,Nadaný? No....i tak to jde říci. Netvrdím, že mne to občas nelákalo. Ale za ty problémy to nestojí. Mám rád svoje prsty."
Zlehka zatřepu konečky prstů ve vzduchu, snažíc se ukázat, že jsem rád za ně tam, kde jsou. Když však vytáhne karty, zvědavě si je prohlédnu.
,,Toto už je lepší."
Natáhnu se pro jednu a prohlédnu si kartu. Je pravda, že nejlepší mají za sebou, ale stále určitě slouží.
,,Minimálně pro mne není moc možností, jak v tomto fixlovat. Což se nedá říct často o majitelích takových karet. Znáte to, označené rohy, kde přesně na které kartě je který roh ohnutý, praskliny, roztřepený růžek.....tím vás ale nechci urazit, nemyslím si, že zrovna obchodníci mají potřebu podvádět při hazardu."
Dodám, aby si snad nemyslel, že ho z něčeho podezírám. To by bylo hloupé, navíc když o velkého nic nehrajeme.
,,Popravdě si myslím, že umět oklamat lidské smysly bez magie......to je mnohem větší umění. Jaká je vaše oblíbená hra? Nemohu slíbit, že jich znám mnoho, ale rychle se učím."

Co se děje v Ciferinu

"Zas tak malá nejsem! Dneska mám večer svůj první lov!" zaprotestuji na oslovení malá, ale samozřejmě si dám pozor na to, aby někdo, kdo není rodina, nebyl v okolí a neslyšel mě tak. Na Roarka vypláznu jazyk.

"Klidně to můžeš vrátit a být o hladu," vysvětlím mu. Nehodlám ho honit a pokusit se mu něco provést. Hlavně teda proto, že mi slíbil, že mi pomůže s mým problémem s Kayem. Ale zase bez odpovědi jsem to taky nechat nemohla, jednak by to bylo podezřelé a jednak to ze mě vylítlo samo. Takovej... rodinej instinkt, tak!

"No jo, možná by to šlo lépe, kdybys našel nějaký opravdový svalovce a ne tyhle vyžlátka," rýpnu si do bratrů nazpátek se širokým šklebem a raději ustoupím od stolu. Ruce mají dlouhé a já nechci, aby mi zase rozcuchali vlasy, nebo tak něco. "No nic, běžím pomoct Fojtíkovi! Ať vám to jde a mamku budu pozdravovat. Čau strejdo!"

Cesta k Fojtíkovi mi utíká a to i přesto, že dost chytám lelky. Užívám si docela příjemného počasí a všímám si, jak se motýli prohánějí kolem. Když zahlédnu stále ještě dost mrňavého Fojtíka, mávnu na něj a umravním svůj krok z toulání na cílevědomí krok.

"Čau Fojtíku," pozdravím ho a se širokým úsměvem přikývnu. "No, jasně, že jsem přišla. Hned, jak jsem se to dozvěděla. To víš, já dneska měla už spoustu práce." Postěžuji si na svou vytíženost svému kamarádovi. To, že je menší mi nevadí, já se mu za to nevysmívám. Je taky mladší, ale je dost v pohodě. A to je to, o co jde. Moc jsem nikdy nezkoumala, jak vypadá, protože to byl Koukovic Fojtík a basta.

Ale jednou by asi mohl být pěknej... Nurio! Eeeeee cože?! Je to Koukovic Fojtík a tečka! Ach jo! Co mi to ta máma nakukala do hlavy? zamyslím se poprvé nad tím, jak můj kamarád vypadá. Raději potřesu hlavou jako mokrý pes, abych tu myšlenku hned zahnala. Naštěstí hned začne ukazovat na kohouta. Nespokojeně mlasknu.

"To si pořád nedává říct? Mrzout jeden! Tak já mu dám za tebe, co proto, jo?" nabídnu se jako hrdinný zachránce. Vyhrnu si přitom rukávy na rukou. "Hele, Fojtí, nebylo by ale lepší ho prostě už kuchnout? Byl by klid a dobrej vývar," navrhnu svému kamarádovi další řešení. Takové, co by vydrželo mnohem déle.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

"Ohóóó takže malá hospodyňka. No to se podívejme."
Usmíval se strýček od ucha k uchu spokojený nad tím, jak hezky rosteš a stává se z tebe správná žena. Roark se naklonil nad jídlo a očmuchal ho, jako....no jako vlk.
"Dokonce se zdá, že to není připálený. jsi si jistá Nurry, že jsi nekuchtila něco jiného?"
Zašklebil se provokativně, než se se svým jídlem pro jistotu stáhl na druhou stranu stolu od tebe, aby sis na něj nechtěla vyskakovat a hájit se.

"Ale tož pomalu, však to vidíš, ale když mám tyhle dva svalovce rozhodně lépe, než kdybych na to byl sám."
Kývl strýček na tvé bratry a sám se pustil do jídla, aby mu to nevystydly.
"Ymmm a pozdravuj doma až tvou matku uvidíš."
Houkl ještě na tebe, než ses jim vzdálila pryč směrem k okraji vsi, kde Koukovic bydleli. Když ses blížila viděla jsi, že Fojtík posedává na ohrádce kuřího dvorku a vyhlíží tě. Jakmile tě spatřil s úsměvem na tebe mávnul a seskočil dolů.
"Nurry přišla jsi! Jsi moje záchrana!"
Vyhrknul a zazubil se až byla vidět díra po jednom ze zubů, který mu ještě na straně nedorostl. Byl menší, než ty, měl pronikavé modré oči a vlasy v barvě zežloutlého listí, krátké rozcuchané a neposedné. Byl to střízlík a jednou by z něj mohl vyrůst docela pěkný mládenec, ale zatím stále ještě převládaly dětské rysy o hlasu ani nemluvě.
"Ta potvora tam zase obhlíží vidíš ho? Jak se nese."
Ukázal za ohrádku do výběhu pro slepice, kde se pyšně procházel jejich kohout. Ta černobílá potvora, která tak ráda štípala všechny, kdo se odvážili k němu do rajónu do zadku, nohou, nebo kam prostě dosáhl.

Moje povinnosti v Ciferinu

Nejsem zase tak malá, zamručím v duchu a raději se vrhnu na jídlo. Nespokojeně zabručím s plnou pusou, když mi připomene, že je to tradice a že na tom lpí. Nehodlám dále proti tomu protestovat, ale hodlám si myslet svoje! Ale mamku jsem poslechla a soustředila se na jídlo. Rychle jsem to do sebe naházela a popadla pak všechny potřebné věci.

"Jasně budu!" ujistím ji bezstarostně. Však, co by se mi mohlo stát? Vesnici a její okolí jsem znala křížem krážem a nedalo se říct, že by náš kraj byl nějak nebezpečný. Moc jsem nechápala mamky starostlivost v tomto ohledu. Jediné z čeho jsem měla trochu obavy, bylo donést jídlo v pořádku ke strejdovi a bráchům. Jistě, cesta to nebyla daleká, ani složitá, ale stejně jsem si dala záležet, abych nic nevylila. Špička jazyka mi tak samým soustředěním na chvíli vyčuhovala z koutku úst.

Zaculím se, když mi strejda poděkuje. Slečinka! No prosím! Mnohem lepší než oslovení holčičko! Jenže pak zmíní, že mamka je skvělá kuchařka. Přikývnu a podrbu se na hlavě.

"To jo je, ale já jsem dneska taky pomáhala," neopomenu zmínit svoje zásluhy na tomhle obědě. "Myslím, že tu blbou cibuli budu cítit ještě dva dny v kuse." Přidám ještě krátký úšklebek jak si vzpomenu na tu intenzivní vůni. Jen ať ví, jak moc jsem se snažila! Zamyšleně přikývnu hlavou, jak tohle byla jedna z mých mnoha povinností, kterými pomáhám ku prospěchu blaha v naší vsi.

"Fojtík? Jo, dobře, já se za ním stavím a pomůžu mu s tím," řeknu odhodlaně. Přeci jen to znamená program na odpoledne a když si udělám takhle zase dobré očko u Fojtíka, třeba vymyslí, co dneska odpoledne budeme dělat, než budu muset se jít... vykoupat. Brr! A nebudu myslet na to, že bych měla jít hledat Kaye. Podrbu se ve vlasech a podívám se na ostatní.

"Jak vám jde stavění?"

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

"Ach, Nurry, Nurry ty moje malá holčičko."
Usmála se na tebe mamka, když viděla, jak ses raději odporoučela k jídlu a doručovatelské službě obědů. Nechal tě v klidu najíst zatím, poklízela nádobí v kuchyni a dávala tu vše do pucu. Jo máma ta tady měla vždy vše tip ťop. A pak se k tobě obrátila s velice vážným výrazem.
"Protože je to tradice a děláme to tak už po generace a teď už nemudruj a jez."
Bylo to důrazné a přísné, ale ne ostré. Máma věděla, že jsi malý rebel, ale v tomhle nebudeš mít na výběr, co se týkalo zvyklostí, mamka na ně vždy byla docela ras, takže vyhnout se tomu, by znamenalo strčit hlavu do oprátky.
S dalším mírným posteskem ti máma podala obědy pro ostatní a dlouze si vydechla.
"Já vím, že jo.....Dávej na sebe pozor."
Usmála se nakonec laskavě, když už jsi mizela ze světnice ven.
Ke stavbě na které se strejdou dělali, to nebyla daleká ani složitá cesta, takže se ti podařilo obědy v pořádku donést. První si tě všiml strejda, který se zrovna rovnal od uřezaného prkna.
"Ahhhh......hoši jde vaše záchrana."
Zasmál se strejda, když jsi se blížila.
"Oběd? No super."
Vykoukla jedna hlava a pak druhá ze střechy. Strýc přišel blíže k tobě a převzal jídlo.
"Děkujeme za pohoštění slečinko."
Zažertoval s úsměvem a volnou rukou si uhladil vousy.
"Tvoje máma je skvělá kuchařka."
Začal vše rozkládat na prkno na špalcích, aby se mohl s tvými bráchy najíst.
"Jo a byl tady před chvílí Koukovic Fojtík, prej se za ním máš zastavit u kurníku. Nejspíše ho zase ten jejich kohout pořádně prohnal."
Smál se strýček. Fojtík byl místní chlapec, človík podobně, jako Kay, ale bylo mu střeží 12 zim pokud vůbec a jejich kohout panečku to byla potvora, ale tebe se vždy bál, nejspíše cítil vlka. Fojtík si tě docela oblíbil, jedna se občas tahal s Kayem a jeho kamarády a jedna říkal, že je s tebou sranda, protože ho nebereš úplně, jako malého kluka, i když oproti Kayovi to bylo úplně drobné tintítko.

Každodenní starosti Ciferinu - roznáška jídla

Vůbec se mi nelíbilo, jak mne upřeně sleduje. Cítila jsem se jako kdybych něco provedla. Což já provedla, ale ne s Kayem. Teda... vlastně s Kayem jo, ale ne to, co si mamka myslela, že jsme spolu prováděli. Celá jsem se chtěla kroutit a ošívat a dostat se z toho přímého zkoumavého pohledu, který hrozil, že mi vidí až do žaludku.

Pokrčím rameny. Představím si, jak Kayovi vysvětluji, že jsem vlkodlak. Tipuji, že jako první by mi nevěřil. Zašklebil se pobaveně, tak jak to dělá často a řekl něco o tom, jestli jsem se nepraštila do hlavy. Pak by se mě nejspíš zeptal, jestli teda umím i výt a nebo jenom kňučím jako štěně. Dobíral by si mne. To jsem si jistá. Musela bych mu ukázat nějaký důkaz. Přeměnit se. A kdybych to zvládla... bál by se? Utekl by a poštval na mě všechny, co zná? Mám chuť potřást hlavou. Ne, to by Kay neudělal. Nikdy nebyl srab. A nejspíš, kdybych mu to vysvětlila, jak lidem nikdo neubližuje... zvládl by to. Věřila jsem tomu.

Ačkoliv se mi povede uvnitř sebe najít odpověď na mamky otázku, neodpovím jí nahlas. Hlavně proto, že mě pobídla k tomu, abych Kaye přivedla domů. Z té představy se mi udělalo úzko. Přišlo mi to děsně divné, představit si ho, jak sedí s námi u stolu. A hlavně záplavu otázek, jež by určitě od táty a mamky dostal. Navíc mám takový tušení, že mamka v tom viděla něco víc. A to se mi nelíbilo už vůbec.

"Jo... to asi ne," vyhrknu v odpověď. Abych aspoň trochu zmírnila moje slova, rychle dodám vysvětlení: "Stejně mu to říct neplánuju."

Nadšeně se chopím možnosti dostat se pryč od mamky zvláštních otázek a zkoumavého pohledu. Navíc, když to znamená, že nebudu mít další domácí práce, měla jsem dvakrát větší chuť do toho. Rychle přikývnu.

"Jo, jasně, to není problém! Aspoň si protáhnu nohy a nos se mi uvolní z té hloupé cibule," souhlasím s tímto úkolem nadšeně. S tím si rychle sednu s vlastním jídlem ke stolu, abych jej do sebe mohla naházet rychlostí blesku - jak je u mně dost zvykem. Jídlo mě dost často zdržovalo od zábavy.

"Hehoj, hihdu hah," zahuhňám s plnou pusou, než se mi podaří velké sousto polknout. "Neboj, přijdu včas. Ale stejně to nechápu, proč se musím koupat a převlékat, když jdu na lov? Stejně se tam ušpiním. A já zase tak špinavá nejsem..." neopomenu vyjádřit svůj názor, než se pustím do vyškrábávání talíře. Koupání byla další ztráta času, kterou jsem musela z donucení podstupovat. Být to na mě, tak si jen skočím zablbnout k jezeru. Vyskočím na nohy, než polknu poslední sousto a podám mamce talíř. Už se hned sápu po nabraných obědech pro bráchy a strejdu. Mezitím se mi podaří jakžtakž rozkousat poslední sousto a polknout ho.

"Neboj! Dneska se budu snažit! Už se na lov moc těším!" tentokrát můj hlas přímo vibruje nadšením. Tohle byla ostatně pravda pravdoucí. "Ahoj potom, mami."

Pokud mě mamka ještě nezadrží, tak i s jídlem pro bráchy a strejdu vyrazím opět směrem k domu, kterému přidělávají střechu. Dávám si přitom pozor, abych nic nevylila. A plna soustředění tak mám i trochu vyčuhující špičku jazyka u koutku úst.