Andor.cz - Dračí doupě online

Po dobré koupeli, dobré jídlo

Když vynořím hlavu zpod vody, tak si jen vytřu oči od vody, zamrkám a kouknu zpátky na Eriu.
„A víš, že jít do vesnice není vůbec špatný nápad? Mohli bychom udělat průzkum ohledně práce, ale taky průzkum, kde mají nejlepší guláš, což by docela bodlo po dnešní túře.“
Znovu se potopím a klesnu lehce ke dnu jezera a podplavu Eriu a znovu se dostanu nad hladinu.
„Nic si z toho nedělej, pořád lepší, že jsme přišli pouze o jednoho. Představ si, že bychom třeba jednou spali a všechny nás zlikvidovala do jednoho. Hodně blbá představa. Navíc pokud s námi zůstaneš, budeš dobrá náhrada za ztracené členy. Čaroděje máme jenom jednoho a hodní čarodějové se vždycky hodí, dokonale kryjí záda, když to řeknu jednoduše.“
Plavu pořád poblíž ní, abychom se navzájem slyšeli, ale zároveň po dnešku už doopravdy nechci zůstávat někde jen tak sama. Umím se o sebe postarat, ale upřímně se mi ze samoty nedělá zrovna dobře, snad to přejde rychle.
Když už jsem prakticky celá rozmočená a důkladně opláchnutá a osvěžená, tak se začnu vracet ke břehu. Rozhlédnu se a vyjdu z vody, vezmu ze země nachystaný kus hadru sloužící jako ručník a osuším se. Začnu se postupně oblékat do čistého oblečení, v pase si lehce větší košili stáhnu širokým páskem. Volné oblečení prakticky nenosím kvůli meči, protože nikdy nevíte, kdy meč potřebujete a kdy se vám do volné halenky zamotá, nebo se do ní zamotáte sami a bude vás to stát život.
„Půjdeme do vesnice ve dvou nebo mám říct i ostatním?“

Obyčejný den v Solgjoru
__________________________________

V pokoji Alfy - koupel

Trpělivě jsem na svého pána vyčkávala, než přišel do svého pokoje. I přes veškerou únavu jsem se mile usmála a lehce uklonila. Přeci jen on zde byl pán a bylo zapotřebí k němu chovat respekt a úctu. Navíc pokojem se linula příjemná vůně heřmánku s medem.
Jeho tvář byla plná starostí, ale přesto bylo vidět, že se snaží tvářit vlídně. I když byl značně, opravdu velmi značně starší než já netypovala bych mu takto vysoký věk. Postavu měl velmi dobře udržovanou a stejně tak i svůj zevnějšek. I když kvůli starostem barva jeho vlasů ztratila svůj zlatavý lesk, přesto z upravených vousů byla zlatá barva znatelná.
Prádlo jsem nechala ležet na zemi a jen se mile usmála, když poděkoval za koupel a vzala si do ruky houbu a klekla si vedle koupele.
,,Rádo se stalo, i když nevidím důvod proč by jste musel za koupel děkovat." pousmála jsem se a natáhla k němu svojí drobnou ruku a vyčkala než mi podá svoji, ať z ní smyji prach a špínu.
Jeho otázka mě během omývání lehce zarazila, že jsem dokonce k němu vzhlédla s překvapením v očích.
,,Emm..co prosím?" uculila jsem se a lehce zavrtěla hlavou.
,,Nic se neděje.. " pousmála jsem se mile než jsem obešla koupel a začala omývat jeho druhou ruku.
,,Pouze.." lehce jsem si skousla ret a sklopila pohled a mlčela. ,,Nejsem zvyklá si stěžovat pane, po pravdě ani nemám na co. Pouze mám starost.. O svoji matku. Netroufnu si říci, že je stará, ale přesto je znatelné, že již nezvládá tolik práce, jako kolik má na svých bedrech." pronesla jsem potichu a stále se k němu neodvážila vzhlédnout.
,,Jsem si vědoma, že máte sám spoustu starostí, které vás zatěžují. Je to vidět ve vaší tváři. Ráda bych vás jen požádala zda by bylo možné matce ulevit, alespoň na pár dní. Jsem ochotna plnohodnotně jí po tu dobu zastoupit." i když by to znamenalo, že bych se musela vzdát svého nočního tréninku a nejspíše i ze svého pětihodinového spánku vzít další dvě hodiny, ale pro svojí rodinou jsem byla ochotna udělat všechno. Nikoho nemuselo zajímat kdo tu práci dělá. Hlavní bylo, ať je udělaná pořádně a včas.
Nakonec jsem si klekla za něj a začala pomalu omývat jeho hrudník. Mé vlasy jej musely nejspíše lehce lochtat na tváři, když jsem se předkláněla přes jeho rameno. Pomalu jsem začala obývat jeho ramena a lehce se zamračila.
,,Máte opět ztuhlá záda.. Měl by jste si je nechat namasírovat." pronesla jsem s lehkou starostí.

Chatka za Reindorfem

Zavedla jsem Arga do domu a stáhla jsem z něj sedlo. Přehodila jsem přes něj svou deku a jala se toho, abych nám tu udělala trochu prostor, zatím co Seb rozdělal oheň. S koněm to nebude jednoduché v takové místnosti, ale budeme to muset zvládnout. Přesto jsem dost obezřetně sledovala dívku i Sebastiena, bohužel, pokud se na ni vrhne a stihne ji kousnout, tak už z ní bude jenom svačinka, protože pokud se neovládne, pravděpodobně ji zabije dřív než ji zakousne. Sebastien mě ale překvapoval. Vyvraždil sice celou skupinku násilníků, ale byl teď schopný se držet a to dost dobře, na to, že je to mládě.
„ Možná bys měl jít na chvíli spát. Odpočívat. Dneska si měl… při nejmenším trochu náročný den.“
Ušklíbla jsem se na něj. Svlékla jsem si plášť i svrchní vrstvu, potřebuju uschnout, zůstala jsem jen v košili a tak jsem se usadila u krbu, u praskajícího ohně. V teple…
„ To nevíme, může jim to být podezřelé, že se tu najednou začalo topit, možná bychom měli nějakou návštěvu ještě očekávat.“
Povzdechla jsem si a zadívala jsem se do plamenů.
„ Zlobíš se?“

Tajemství chrámu Svoresku
Nikolai

Kněz, kterého jsi napadl upadl na zem, jestli se i poranil těžko říci, nějak moc tě to nezajímalo, jak se zdálo kněží měli nyní dost jiných starostí, než jsi ty a tak jsi běžel, jako o život cestou, kterou tě sem kněz přivedl. Kličkoval jsi chodbou zahýbal, po paměti a doufal, že tě to vyvede ven. Společné chodby chrámu, pro místní mnichy a kněze byly rozlehlé ale pusté. V hlavě ti bušilo. Takový vývoj událostí nebylo možno moc předpokládat. Celý udýchaný jsi nakonec zpomalil u dveří vedoucích do modlitební části chrámu, kde jsi prve obdivoval architekturu.
Konečně sis mohl trošku úlevně vydechnout, když uzavřenější část chrámu zůstala za tebou. Sem tě snad už kněží pronásledovat nebudou. Je to svým způsobem úleva. Na druhou stranu mladý vlkodlak, který zůstal v útrobách chrámu tolik štěstí mít určitě nebude. A míst se odteď na pozoru před touhle sektou, nebo co to je. Na druhou stranu kněží a mniši, kteří se tiše pohybovali po této části chrámu vypadali naprosto v pohodě, vlídně a přívětivě. Vždy ochotní a nápomocní ztraceným ovečkám, které hledaly útěchu a klid.
Vyjít tedy ven již nebyl velký problém. Opět tě přivítal ruch města. Odpoledne se chýlilo ke svému vrcholu. Nebude to dlouho trvat a stánkaři budou balit své krámky a město se bude chytat na noční život.

Po večeři za Reindorfem
Artemis

"Nejspíše nám asi nic jiného nezbude."
Odpověděl Sebastien a u chatky sundal vaší bezvládnou společnici z koně, pak nohou rozrazil dveře a vešel dovnitř. Uvnitř chatky bylo příšeří a chladno, naštěstí hromádka dřeva tady byla a krb, který byl trošku zasněžený ale snad funkční také. Koně nebyly úplně veselé z toho, že jsou v takovémto zavřeném prostoru, ale dle všeho se s tím, nějak smířili. Dívku Sebastien uložil slaměnou postel. Byly tu jen dvě a pak několik plesnivějících slamníků na zemi.
"Rozdělám oheň."
Oznámil a jal se čištění krbu a pak zapalování ohniště křesadlem. Koně nespokojeně pofrkávali, přece jen blízkost ohně je moc netěšila, na druhou stranu docela rychle se začal dům prohřívat, byla to pro vás docela úleva, už tak jste měli dost chladná těla sama o sobě, natož ještě plahočit se zimou.
"Snad tu budeme mít na zbytek noci klid."
Vydechl a usadil se na rozvrzanou židli v zamyšleném výrazu.

Obyčejný den v Solgjoru
Ixin

Vše jsi připravila, jak bylo zapotřebí. Naplnila vanu horkou vodou a vůně, kterou jsi použila prostoupila celým pokojem. Chvíli na to se otevřely dveře a do nich vstoupil Jordrick Torhalfg. Oděn byl v cestovním oděvu, zaprášený od cest, nejspíše opět jednou byl se svou družinou někde v okolí. Hold to nebyl ten typ pána, který by poseděl déle na jednom místě.
Ve tváři se mu zračily starosti, ale když tě viděl věnoval ti vlídný pohled. Syté mechově zelené oči dokázaly tak snadno pohlcovat, jak snadné by bylo do nich upadnout a oddat se jejich měkkosti, která se v nich v těch lepších dnech mihla.
Zároveň sis opět jednou mohla potvrdit, že i přes svůj věk, je stále alfa velmi dobře vypadající. Ano delší vlasy již ztratily špinavý blonďatý nádech, který kdysi měly a připomínaly spíše nyní popel, ale alespoň v upravovaném vousu byla ještě tmavá zlatá barva znatelná.

Jordrick Torhalfg

Když za sebou zavřel zamířil ke koupeli. Odpásal si meč a odložil dýku ve zdobeném pouzdře na stůl. Pak ze sebe začal svlékat zaprášený oděv.
"Děkuji za přípravu koupele Ixin."
Promluvil vlídně. Hromádka oblečení zůstala ležet na zemi, zatímco se tvůj pán naložil do horké vody.
"Ahhh..."
Vydechl spokojeně a napůl zavřel oči. Vlasy mu volně splývaly nořily se do vody.
"Tváříš se dnes nějak strnule, děje se něco Ixin?"
Optal se a napůl k tobě obrátil oči. Jako obvykle samozřejmě očekával, že mu budeš s koupelí nápomocná, přece jen smýt špínu z cest není tak jednoduché.

Po večeři za Reindorfem

„ Možná jen do teď… i když… kdo ví, jestli já taky nenosím jenom smůlu.“
Usmála jsem se na své upíří mládě a dál vedla koně za uzdu, nesledujíc jeho kroky. To, že s námi děvče ještě nějakou dobu bude, se mi nelíbí. Vůbec se mi to nelíbí. Možná že jsem ji vážně měla ušetřit trápení hned. Jenže… Na to jsem asi moc útlocitná. Pohledem jsem kontrolovala, jak na tom to děvče je a snažila jsem se zahnat ustrašené myšlenky na to, co se mi stane, jestli mě kvůli tomu chytí.
„ Znáš to tu lépe než já, vlastně takhle na sever jsem už hodně dlouho nebyla, jestli vůbec…“
Zamyslela jsem se.
Pohled na chatku, která se o pár hodin později objevila před námi, byl ulevující. Na chvíli se zastavíme, odpočineme si. A snad aspoň na nějakou dobu v bezpečí. Lovci po mě jdou už moc dlouho, i když nevím proč, konfliktům s lidem se snažím vyhýbat, jak se to jen dá a pokud se nejedná zrovna o partu lapků, která mne přepadne cestou, tak ani nezabíjím a krmím se jen na zvířatech.
„ Bude ti vadit, když navedu koně dovnitř? Je dost zima, venku by mu to nemuselo udělat zrovna dobře a budeme ho ještě potřebovat.“
Zadívala jsem se Sebastienovým směrem, načež jsem se zařídila podle toho, jak moc mu bude vadit, že bude kůň s námi. Tiše jsem pak vešla do chatky a rozhlédla se po opuštěném obydlí, jestli tu zůstalo něco použitelného k obývání.

Den jako každý jiný

Solgjor

Byla jsem na nohou kupodivu brzy ráno. Stihla jsem se i lehce protáhnout po svém večerním ponocování a sníst krajíc chleba, než jsem se vydala do práce. Dnes jsem chtěla, ať si má matka odpočine, alespoň jeden den po celých těch dlouhých dnech neustálé práce.
Bylo zapotřebí uklidit a porovnat tři pokoje. Vždy jsem si myslela, že uklízet po nejvyšších bude lehčí než jiná práce, ale opak byl pravdou. Toto "povýšení" jsem měla přibližně měsíc a nyní jsem konečně měla v práci systém, ať vše stíhám a nemusím běhat tam a zpět. Leč i tak jsem vždy své povinnosti stíhala matka z toho radost neměla. Snažila jsem se jí maximálně pomáhat a svoji práce poté dodělávala později, když jsem nejdříve udělala tu její. Dle jejich slov jsem byla prací posedlá a neuměla odpočívat.
Poslední z pokojů byl honosný a krásný pokoj našeho pána. Jordrick Torhalfg byl ... No po pravdě ani nevím jak jej popsat. Vzhlížela jsem k němu s respektem a obdivem, jak zvládá vést svojí smečku po tom všem co se mu událo. Je to přeci jen lidská vlastnost ta zvídavost a já ráda měla přehled o tom pro koho pracuji. Příběhy mi vyprávěla matka, ale po nocích i občas má trenérka.
,,Jistě, hned to bude." pousmála jsem se přes rameno s lehkým pokývnutím jako potvrzení pro komorného. Čas od času jsem dostala úkol navíc, ale o to více mi den utíkal.
Ustlala jsem akorát čistě povlečenou postel a vydala se pro kýble s vodou. Budu potřebovat mít plnou minimálně půlku vany, což znamenalo něco kolem deseti věder s horkou vodou. Když pominu ten fakt, že jsem na to měla půl hodiny a horká voda byla ve spodním patře domu celkem jsem e zapotila. V každé ruce pětilitrové vědro a takto několikrát po sobě.. To by zmohlo i vola. Vonné oleje jsem vzala jako poslední tentokrát jsem zvolila uklidňující variantu heřmánku s medem. Na vzdálenější komodu jsem postavila svícen a zapálila na něm svíčku.
Očekávala jsem příchod svého pána každou chvíli a proto jsem stále již připravená u dveří, ať mu mohu odebrat jeho oděv. Sama jsem na sobě měla prosté tmavě fialové šaty s tenkým provázkem v pase, který zvýraznil jeho útlost. Vlasy jsem měla ledabyle svázané do rozčepýřeného drdolu a pár pramenů jsem měla spadlých podél obličeje. Své ruce jsem měla za zády s propletenými prsty a vyčkávala.

Svoresk

Zdá se, že kněží mají u sebe víc zbraní, než městská stráž. Aspoň bych tak soudil podle čepele, kterou mnich vytáhl poté, co se mi podařilo zničit jeho bič.
,,Mučící nástroje opravdu neslouží k ochraně. Mějte alespoň tolik slušnosti a neschovávejte svoji radost z mučení ostatních za snahu chránit společnost." odvětím knězi. Nejsem si úplně jistý, jakou přesně magii používá. Ale rozhodně to nebude nic pěkného a určitě ne nic svatého. A pokud je s tímto srozuměn i místní vladař, pak je s tímto městem něco hodně špatně. Na vlastní kůži následně ucítím, o co přesně magií nadaný kněz usiloval. Cítím se, jakoby mne strčili do svěráku.

Než stihnu vymyslet, jak z téhle šlamastiky ven, sevření povolí a místností se rozlehne bolestivý výkřik. Vlkodlak přišel k sobě a rozhodl se pustit do boje. Ten však z jeho strany neměl příliš dlouhého trvání. Zdá se, že kněz se rozhodl přesměrovat svoji magii na něj. Tady už není na co čekat a dostat se pryč.
Vyběhnu směrem proti knězi se stříbrnou čepelí. Možná nedokáži vyloženě propojit telekinezi se svojí magií, ale to neznamená, že nemůžou fungovat v určité synergii. Vyšlu proti knězi lehkou arkanickou střelu. Její účel je prostý, zaměstnat oči a postřeh. Telekinetickou vlnou se pokusím škubnout s knězovou rukou tak, aby sám sebe bodl do oblasti břicha. Pokud se mi podaří dostat z místnosti a do veřejných prostor chrámu, posléze snad ven, měl bych být v bezpečí, přibližně. Pochybuji, že by si kněz dovolil ukázat tuhle magii na veřejnosti.

Tajemství chrámu Svoresku
Nikolai

Kněžský pomocník odhodil zničený bič a podmračeně sáhl do záhybů svého roucha odkud vytáhl krátkou stříbrnou čepel. Vrchní kněz, pak dál okolo sebe formoval onu magii, když jsi jí začal zkoumat cítil jsi, že vychází přímo z něj. Vypadalo to, že je to jakýsi spletenec magice vzduchu společně snad s telekinezí.
"Pomáháme těm, kteří mají zájem se kát. Ty jsi zrůda mladíku a před takovými je třeba svět chránit."
V ten moment jsi postřehl v magii kněze ještě kapku něčeho jiného, něčeho tobě dosud nepoznaného. Ale bylo to zlé hrozně zlé.
"Teď zemřeš!"
Sevřel v rukou vzduch a tys ucíitil neviditelné paže, které ti sevřely obrovskou silou paže a začaly tě drtit. Koutkem oka jsi viděla, jak se blíží onen kněz se stříbrnou dýkou.
Pak najednou kněz, který tě svíral svou magií bolestně vykřikl a sevření polevilo.
"Yááááárhhhh!"
Viděl jsi, jak mu pravé předloktí ošklivě krvácí a taky jsi viděl onoho vlkodlačího mladíka, jak napůl proměněn má celou hubu od krve a jednu ruku vyrvanou z pout.
"Ve jménu smečky."
Zavrčel zhrublým nelidským hlasem. Sevření zmizelo a kněz chytl mladého vlkodlaka za hrdlo.
"Za to mi zaplatíš bastarde!"
Hlas kněze byl najednou prosycen temnou mocí a pak prostě utrhl mladíkovi s kusem páteře i hlavu, bez ostychu, nebo větší námahy. Tahle magie byla stará a strašlivá, horší, než nekromancie, ale měl jsi díky tomu, co se právě stalo pár drahocenných okamžiků, aby ses mohl pokusit o útěk.

Starý dobrý Soron
Janus

Sbalen jsi byl docela rychle, otec ti k tomu své řekl, takže jsi mohl vyrazit. Kůň s postrojem již na tebe čekal. Rychlá zastávka u vyššího, kteří ti vše zadal ti vynesla 20 zlatých se kterými si budeš muset do začátku vystačit. Přece jen asi nehodlá Rodina investovat větší množství peněz do něčeho, co nebude vypadat alespoň trošku slibně.
Hold cestu před sebou budeš mít ještě dlouho, co se získávání větší podpory Rodiny týče.
Město Isar by nemělo být nijak moc daleko od vaší vsi maximálně tak dva dny cesty pěšky, nebo cca den jízdy na koni, záležeje na tempu a podmínkách.
Cesta se ubíhala mírně zvlněným terénem, kde stromy byly spíše ojedinělé ale tráva na lukách byla dostatečně vysoká a skýtala krásný pohled na barevnou změť květin, které se tam tyčily, jako pyšné paní místního území. Vesnice brzy zůstala za tvými zády a kůň pod tebou poklidně klapal. Byl to hezký den na započetí cesty. A jak jsi tak jel po cestě uslyšel jsi z dálky linout se zvučnou melodii rozpoznal jsi flétnu ([urlhttps://www.youtube.com/watch?v=1DHecFcDhbw[/url])
Melodie byla svým způsobem krásná a podmanivá, ale na druhou stranu jsi v ní cítil něco smutného a osamělého. Nikdy jsi tuto melodii neslyšel, ale na druhou stranu víš jistě, že jí ještě dlouho nezapomeneš. Když jsi se blížil spatřil jsi sedět na jednom větším kameni u cesty pod osamělým stromem mladého muže v zelené tunice a prostých světle hnědých kalhotech. Kožená bota se mu houpala do rytmu, měl zavřené oči při hraní na krátkou krásně vyřezávanou flétnu. Také sis mohl povšimnout špičatých uší, byl to elf.
Krátké blonďaté rozcuchané vlasy mu neposedně spadaly do obličeje.

Když ses přiblížil jeho tóny ustaly a on vzhlédl směrem k tobě, jako by o tobě věděl celou dobu.
"Buďte zdráv poutníku."
Věnoval ti vlídný úsměv.

Po večeři za Reindorfem
Artemis

Sebastien kývl a ujal se vedení. Nad tvou poznámkou o svém jménu se jen ušklíbl.
"Smolné jméno věř mi."
Jeho úšklebek byl trpký asi je ještě hodně věcí, které o něm ve skutečnosti nevíš. Slétl pohledem opět na onu dívku.
"No asi bude muset ještě chvíli počkat, zpátky do města s ní nemůžeme a vesnice jsou od té chaty o dost dál. Asi s námi ještě nějakou tu noc pobude. Než se vše přežene, snad bude spát."
Odtušil, své sebeovládání nechal bez poznámky. O nějakou dobu později se vám podařilo dostatečně vzdálit patrole, která po vás pátrala a najít onu osamělou chatu. Vypadala docela zašle a opuštěně. Kdo by taky chtěl žít na takovém odlehlém a nehostinném místě že.
"Tam budeme chvíli v bezpečí, pokud zapálíme jen malý oheň nemusí si nás ani všimnout a budeme dostatečně v teple."
Navrhl Sebastien. Byl stále ostražitý. Snad ještě více, než před tím, než se proměnil. Najednou stranu to bylo dobře, přece jen nebezpečí na vás mohlo číhat doslova na každém rohu.

Obyčejný den v Solgjoru
Ixin

Byl to den, jako každý jiný, ráno jsi vstala a začala uklízet po hlavních členech rodiny. Převléknout povlečení, ustlat postele. Vynést nočníky, připravit snídani. Bylo toho dost a dost, co jsi každý den dělala, jako jejich osobní služebná, tedy jedna z nich.
Na druhou stranu Solgjor byla vesnice, která byla útočištěm právě smečky, které jsi sloužila a zase jste nemohli být příliš okatí, takže jsi byla vlastně zaměstnaná u místního rychtáře, což byla hlava smečky. Obyčejných lidí, kteří nebyli spojeni se smečkou zde bylo jen pomálu, ale byli zde a soužili jste všichni v takové jakési symbióze.
"Připrav pánovi lázeň Ixin, za chvíli se přijde umýt."
Oznámil komoří, který tě čas od času úkoloval. Vana byla již přinesena bylo třeba nanosit jen horkou vodu no a potom pomoci pánovi se umýt. Jordrick vypadal na svůj věk velice dobře a ač o něj kladl zájem velký zástup různých vlkodlačích i obyčejných žen, všechny taktně odmítal. Vždy pro něj byla na prvním místě smečka až pak jeho vlastní osoba. Nedá se říci, že by nebyl pohledný, jizvy, na těle tomu moc neubírají a léta se na něm ještě tolik neprokázala. Nelze říci, že by ses na něj nekoukala ráda, když mu pomáháš s koupelí, ale zatím nikdy o tebe větší zájem neprojevil. Z toho, co víš máš tak zhruba půl hodiny, než pán přijde na koupel, ale to už musí být vše připravené, horká voda, vonné oleje a tak. Komoří zase někam zmizel.

Útěk z Reindorfu

Zahleděla jsem se na cestu před námi, když mi řekl, kdo Anika byla. Zachvěla jsem se, musím přiznat, že mne bodlo u srdce, při vzpomínce na mého muže a syna.
„ Znám ten pocit…“
Promluvila jsem tiše, ale dál jsem to nerozváděla a šla jsem po boku koně, sem tam jsem zkontrolovala stav dívky.
„ Ta chata zní dobře, zavedeš nás tam?“
Zeptala jsem se a rozhlédla jsem se kolem, pečlivě jsem sledovala jakýkoliv náznak toho, že by po nás teď někdo šel.
„ Sebastien, to je krásné jméno. Chtěla jsem takové dát druhému synovi. Zjevně jsem měla asi nějakou předtuchu před čtyřmi sty lety.“
Ušklíbla jsem se mírně a zavrtěla jsem hlavou.
„ Budeme tu dívku muset odvést do nějaké blízké vesnice, ať si tam s ní poradí. Nemůžeme ji sebou vléct. A budeme potřebovat ještě jednoho koně. A ty se teď mezi lidmi nemůžeš moc ukazovat. I když… docela se držíš… já, po tom čím sis teď prošel, měla za tři dny svatbu, to byla teprve legrace. Ale zvládli jsme to…Snad se o tebe dokážu postarat stejně dobře, jako kdysi Tristan o mě… “
Povzdechla jsem si s mírným smutným úsměvem. Pořád mi tolik schází… A Arwin… kdo ví, kde je mu konec…
Trochu jsem se zakabonila, ale dál jsem nic neříkala, pokud nechtěl o něčem konkrétním mluvit on.

Odjezd

Poslouchám otce a to co slyším, se mi vůbec nelíbí. Výborný. Naděje na úspěch skoro žádná. Vládce je silný a oblíbený. Ano, bude tam mít své odpůrce. Možná dost silné, ale možná taky ne. Možná ti silní se už dávno zhoupli na šibenici.

Posílají mě tam proto, že pro ně nejsem důležitý. To taky potěší. Jsem nicka, protože jen léčím lidi. Zhluboka vydechnu a upřu zrak k oknu. Po obloze se honí mraky. Jeden vypadá jako ležící pes.
Riziko selhání je veliké. Zopakuju si slova, která mi říkají, že s úspěchem nikdo nepočítá.

Poděkuju otci a s úklonou ho opustím. Musím si zabalit na cestu. Mimo honosných šatů i obyčejné.
Balím a přemýšlím co s tím vším budu dělat. Jistě se tu přímo nabízí možnost léčit spodinu a postupně se dostávat výš za cenu informací a protislužeb místo peněz. Ale všechno pěkně v klidu a hlavně nenápadně. Nenápadně. To je přesně to, co jde dost mimo mě. Jak být nenápadný v něčem, o čem nemám ani potuchy.

Pobalím větší zásoby léčiv a většinu peněz, co mám. Pak sednu na koně a vyrazím. Cestou se ještě zastavím u vyššího. Pro peníze, i když si nemyslím, že z nich něco dostanu. Ať to dopadne jakkoli, už se dál nezdržuju a vyrazím za svým úkolem. Honosný šat nechám složený ve vaku a pojedu nalehko. Třeba si mě loupežníci a podobná pakáž nebude všímat.