Andor.cz - Dračí doupě online

Svoresk

Zdá se, že kněží mají u sebe víc zbraní, než městská stráž. Aspoň bych tak soudil podle čepele, kterou mnich vytáhl poté, co se mi podařilo zničit jeho bič.
,,Mučící nástroje opravdu neslouží k ochraně. Mějte alespoň tolik slušnosti a neschovávejte svoji radost z mučení ostatních za snahu chránit společnost." odvětím knězi. Nejsem si úplně jistý, jakou přesně magii používá. Ale rozhodně to nebude nic pěkného a určitě ne nic svatého. A pokud je s tímto srozuměn i místní vladař, pak je s tímto městem něco hodně špatně. Na vlastní kůži následně ucítím, o co přesně magií nadaný kněz usiloval. Cítím se, jakoby mne strčili do svěráku.

Než stihnu vymyslet, jak z téhle šlamastiky ven, sevření povolí a místností se rozlehne bolestivý výkřik. Vlkodlak přišel k sobě a rozhodl se pustit do boje. Ten však z jeho strany neměl příliš dlouhého trvání. Zdá se, že kněz se rozhodl přesměrovat svoji magii na něj. Tady už není na co čekat a dostat se pryč.
Vyběhnu směrem proti knězi se stříbrnou čepelí. Možná nedokáži vyloženě propojit telekinezi se svojí magií, ale to neznamená, že nemůžou fungovat v určité synergii. Vyšlu proti knězi lehkou arkanickou střelu. Její účel je prostý, zaměstnat oči a postřeh. Telekinetickou vlnou se pokusím škubnout s knězovou rukou tak, aby sám sebe bodl do oblasti břicha. Pokud se mi podaří dostat z místnosti a do veřejných prostor chrámu, posléze snad ven, měl bych být v bezpečí, přibližně. Pochybuji, že by si kněz dovolil ukázat tuhle magii na veřejnosti.

Tajemství chrámu Svoresku
Nikolai

Kněžský pomocník odhodil zničený bič a podmračeně sáhl do záhybů svého roucha odkud vytáhl krátkou stříbrnou čepel. Vrchní kněz, pak dál okolo sebe formoval onu magii, když jsi jí začal zkoumat cítil jsi, že vychází přímo z něj. Vypadalo to, že je to jakýsi spletenec magice vzduchu společně snad s telekinezí.
"Pomáháme těm, kteří mají zájem se kát. Ty jsi zrůda mladíku a před takovými je třeba svět chránit."
V ten moment jsi postřehl v magii kněze ještě kapku něčeho jiného, něčeho tobě dosud nepoznaného. Ale bylo to zlé hrozně zlé.
"Teď zemřeš!"
Sevřel v rukou vzduch a tys ucíitil neviditelné paže, které ti sevřely obrovskou silou paže a začaly tě drtit. Koutkem oka jsi viděla, jak se blíží onen kněz se stříbrnou dýkou.
Pak najednou kněz, který tě svíral svou magií bolestně vykřikl a sevření polevilo.
"Yááááárhhhh!"
Viděl jsi, jak mu pravé předloktí ošklivě krvácí a taky jsi viděl onoho vlkodlačího mladíka, jak napůl proměněn má celou hubu od krve a jednu ruku vyrvanou z pout.
"Ve jménu smečky."
Zavrčel zhrublým nelidským hlasem. Sevření zmizelo a kněz chytl mladého vlkodlaka za hrdlo.
"Za to mi zaplatíš bastarde!"
Hlas kněze byl najednou prosycen temnou mocí a pak prostě utrhl mladíkovi s kusem páteře i hlavu, bez ostychu, nebo větší námahy. Tahle magie byla stará a strašlivá, horší, než nekromancie, ale měl jsi díky tomu, co se právě stalo pár drahocenných okamžiků, aby ses mohl pokusit o útěk.

Starý dobrý Soron
Janus

Sbalen jsi byl docela rychle, otec ti k tomu své řekl, takže jsi mohl vyrazit. Kůň s postrojem již na tebe čekal. Rychlá zastávka u vyššího, kteří ti vše zadal ti vynesla 20 zlatých se kterými si budeš muset do začátku vystačit. Přece jen asi nehodlá Rodina investovat větší množství peněz do něčeho, co nebude vypadat alespoň trošku slibně.
Hold cestu před sebou budeš mít ještě dlouho, co se získávání větší podpory Rodiny týče.
Město Isar by nemělo být nijak moc daleko od vaší vsi maximálně tak dva dny cesty pěšky, nebo cca den jízdy na koni, záležeje na tempu a podmínkách.
Cesta se ubíhala mírně zvlněným terénem, kde stromy byly spíše ojedinělé ale tráva na lukách byla dostatečně vysoká a skýtala krásný pohled na barevnou změť květin, které se tam tyčily, jako pyšné paní místního území. Vesnice brzy zůstala za tvými zády a kůň pod tebou poklidně klapal. Byl to hezký den na započetí cesty. A jak jsi tak jel po cestě uslyšel jsi z dálky linout se zvučnou melodii rozpoznal jsi flétnu ([urlhttps://www.youtube.com/watch?v=1DHecFcDhbw[/url])
Melodie byla svým způsobem krásná a podmanivá, ale na druhou stranu jsi v ní cítil něco smutného a osamělého. Nikdy jsi tuto melodii neslyšel, ale na druhou stranu víš jistě, že jí ještě dlouho nezapomeneš. Když jsi se blížil spatřil jsi sedět na jednom větším kameni u cesty pod osamělým stromem mladého muže v zelené tunice a prostých světle hnědých kalhotech. Kožená bota se mu houpala do rytmu, měl zavřené oči při hraní na krátkou krásně vyřezávanou flétnu. Také sis mohl povšimnout špičatých uší, byl to elf.
Krátké blonďaté rozcuchané vlasy mu neposedně spadaly do obličeje.

Když ses přiblížil jeho tóny ustaly a on vzhlédl směrem k tobě, jako by o tobě věděl celou dobu.
"Buďte zdráv poutníku."
Věnoval ti vlídný úsměv.

Po večeři za Reindorfem
Artemis

Sebastien kývl a ujal se vedení. Nad tvou poznámkou o svém jménu se jen ušklíbl.
"Smolné jméno věř mi."
Jeho úšklebek byl trpký asi je ještě hodně věcí, které o něm ve skutečnosti nevíš. Slétl pohledem opět na onu dívku.
"No asi bude muset ještě chvíli počkat, zpátky do města s ní nemůžeme a vesnice jsou od té chaty o dost dál. Asi s námi ještě nějakou tu noc pobude. Než se vše přežene, snad bude spát."
Odtušil, své sebeovládání nechal bez poznámky. O nějakou dobu později se vám podařilo dostatečně vzdálit patrole, která po vás pátrala a najít onu osamělou chatu. Vypadala docela zašle a opuštěně. Kdo by taky chtěl žít na takovém odlehlém a nehostinném místě že.
"Tam budeme chvíli v bezpečí, pokud zapálíme jen malý oheň nemusí si nás ani všimnout a budeme dostatečně v teple."
Navrhl Sebastien. Byl stále ostražitý. Snad ještě více, než před tím, než se proměnil. Najednou stranu to bylo dobře, přece jen nebezpečí na vás mohlo číhat doslova na každém rohu.

Obyčejný den v Solgjoru
Ixin

Byl to den, jako každý jiný, ráno jsi vstala a začala uklízet po hlavních členech rodiny. Převléknout povlečení, ustlat postele. Vynést nočníky, připravit snídani. Bylo toho dost a dost, co jsi každý den dělala, jako jejich osobní služebná, tedy jedna z nich.
Na druhou stranu Solgjor byla vesnice, která byla útočištěm právě smečky, které jsi sloužila a zase jste nemohli být příliš okatí, takže jsi byla vlastně zaměstnaná u místního rychtáře, což byla hlava smečky. Obyčejných lidí, kteří nebyli spojeni se smečkou zde bylo jen pomálu, ale byli zde a soužili jste všichni v takové jakési symbióze.
"Připrav pánovi lázeň Ixin, za chvíli se přijde umýt."
Oznámil komoří, který tě čas od času úkoloval. Vana byla již přinesena bylo třeba nanosit jen horkou vodu no a potom pomoci pánovi se umýt. Jordrick vypadal na svůj věk velice dobře a ač o něj kladl zájem velký zástup různých vlkodlačích i obyčejných žen, všechny taktně odmítal. Vždy pro něj byla na prvním místě smečka až pak jeho vlastní osoba. Nedá se říci, že by nebyl pohledný, jizvy, na těle tomu moc neubírají a léta se na něm ještě tolik neprokázala. Nelze říci, že by ses na něj nekoukala ráda, když mu pomáháš s koupelí, ale zatím nikdy o tebe větší zájem neprojevil. Z toho, co víš máš tak zhruba půl hodiny, než pán přijde na koupel, ale to už musí být vše připravené, horká voda, vonné oleje a tak. Komoří zase někam zmizel.

Útěk z Reindorfu

Zahleděla jsem se na cestu před námi, když mi řekl, kdo Anika byla. Zachvěla jsem se, musím přiznat, že mne bodlo u srdce, při vzpomínce na mého muže a syna.
„ Znám ten pocit…“
Promluvila jsem tiše, ale dál jsem to nerozváděla a šla jsem po boku koně, sem tam jsem zkontrolovala stav dívky.
„ Ta chata zní dobře, zavedeš nás tam?“
Zeptala jsem se a rozhlédla jsem se kolem, pečlivě jsem sledovala jakýkoliv náznak toho, že by po nás teď někdo šel.
„ Sebastien, to je krásné jméno. Chtěla jsem takové dát druhému synovi. Zjevně jsem měla asi nějakou předtuchu před čtyřmi sty lety.“
Ušklíbla jsem se mírně a zavrtěla jsem hlavou.
„ Budeme tu dívku muset odvést do nějaké blízké vesnice, ať si tam s ní poradí. Nemůžeme ji sebou vléct. A budeme potřebovat ještě jednoho koně. A ty se teď mezi lidmi nemůžeš moc ukazovat. I když… docela se držíš… já, po tom čím sis teď prošel, měla za tři dny svatbu, to byla teprve legrace. Ale zvládli jsme to…Snad se o tebe dokážu postarat stejně dobře, jako kdysi Tristan o mě… “
Povzdechla jsem si s mírným smutným úsměvem. Pořád mi tolik schází… A Arwin… kdo ví, kde je mu konec…
Trochu jsem se zakabonila, ale dál jsem nic neříkala, pokud nechtěl o něčem konkrétním mluvit on.

Odjezd

Poslouchám otce a to co slyším, se mi vůbec nelíbí. Výborný. Naděje na úspěch skoro žádná. Vládce je silný a oblíbený. Ano, bude tam mít své odpůrce. Možná dost silné, ale možná taky ne. Možná ti silní se už dávno zhoupli na šibenici.

Posílají mě tam proto, že pro ně nejsem důležitý. To taky potěší. Jsem nicka, protože jen léčím lidi. Zhluboka vydechnu a upřu zrak k oknu. Po obloze se honí mraky. Jeden vypadá jako ležící pes.
Riziko selhání je veliké. Zopakuju si slova, která mi říkají, že s úspěchem nikdo nepočítá.

Poděkuju otci a s úklonou ho opustím. Musím si zabalit na cestu. Mimo honosných šatů i obyčejné.
Balím a přemýšlím co s tím vším budu dělat. Jistě se tu přímo nabízí možnost léčit spodinu a postupně se dostávat výš za cenu informací a protislužeb místo peněz. Ale všechno pěkně v klidu a hlavně nenápadně. Nenápadně. To je přesně to, co jde dost mimo mě. Jak být nenápadný v něčem, o čem nemám ani potuchy.

Pobalím větší zásoby léčiv a většinu peněz, co mám. Pak sednu na koně a vyrazím. Cestou se ještě zastavím u vyššího. Pro peníze, i když si nemyslím, že z nich něco dostanu. Ať to dopadne jakkoli, už se dál nezdržuju a vyrazím za svým úkolem. Honosný šat nechám složený ve vaku a pojedu nalehko. Třeba si mě loupežníci a podobná pakáž nebude všímat.

Střet s mnichy - Svoresk

,,Poslušnosti? Je vidět, že tenhle chrám nemá nic společného s pomocí. Pomáháte, jen když ostatní poslouchají vaše názory a řídí se jimi. To nemá s pomocí a tolerancí nic společného." ušklíbnu se. Dosáhl jsem jen malého pokroku v podobě zničeného biče.
Zvednu ruku dlaní směrem ke knězi, kolem kterého se vlní vzduch. Kolem dlaně se vytvoří lehká bílá aura. Možná si bude kněz myslet, že se k něčemu chystám, ale snažím se jen vypátrat, odkud vychází ona magie, kterou používá. Zaznamenám, že se vlkodlak pohnul. Ale nemyslím si, že je ve stavu, kdy by mohl nějak zasáhnout. Přestože jsou to odolné bytosti, určitě na něm zdejší duchovní nešetřili svojí pohostinností.

Starý dobrý Soron
Janus

Tvůj otec vzhlédl od své práce, když jsi k němu začal mluvit a chvíli tě poslouchal.
"Inu ten problém je jednoduchý. Říká se mu lidé. Jejich vliv je tam velký, Často se tam míhaly lovecké skupiny, takže to nebylo úplně bezpečné místo, pro naší základnu. S odstupem času, je ale stále více a více cenné, protože pokud nerozšíříme náš vliv, zabere to město jiná rodina, nebo hůře smečka vlkodlaků čí lovců."
Vysvětlil ti otec trpělivě a opřel se v židli.
"O městě toho víme jen přiměřeně. Obchod je tam docela obstojný, město už dlouho spravuje nějaký Lord, lidé jsou pod jeho vládou spokojení, o to těžší bude získat si tam vliv a postupně město získat. Dost informací si budeš muset sehnat přímo na místě....upřímně předpokládám, že tam posílají tebe, protože tě nepovažují za důležitého. Riziko selhání je velké, takže nebudou riskovat někoho ze svých elitních řad. Na druhou stranu je to tvá šance se ukázat. Určitě ve městě půjde najít takové, kteří podpoří tvou věc, i z řad obyčejných lidí a místního obyvatelstva. Budeš si muset zjistit, jaká temná tajemství má onen lord a jak si získat jeho šlechtu. Pak už to půjde vše lépe. Prve si tam ale zařiď zázemí, něco nenápadného s dobrou možností rozvíjej vliv a dostávat se do dalších částí města."
Lehce se tvůj otec usmál.
"A že to bude stát hromadu času? Rozhodně. Prostředků ti taky moc asi nedají, takže bude vše na tobě a na tvých schopnostech."
Vysvětlil ti trpělivě.

Po večeři za Reindorfem
Artemis

Tvůj společník chvíli mlčky hleděl před sebe a nijak nereagoval na tvou otázku. Až po chvíli si povzdechl.
"Byla to má žena..."
Vyřkl nakonec s očima zarytýma kamsi do prázdna. Pak stanul až u koně, který na vás čekal.
"Co se týká zdejšího okolí. Tak pokud si dobře vzpomínám, zhruba dva kilometry na sever by měla být opuštěná lovecká chata. Už pár let tam nikdo nebydlel, ale je v dobrém stavu."
Navrhnul a slétl očima k vašemu bezvládnému nákladu.
"Mě říkají Sebastien ale spíše by ses na mě doptala, jako na Seba "Dýku" nebo Seba "Podřezávače"."
Trpce se ušklíbl a nadechl se studeného vzduchu. Oblečení studilo, jak bylo mokré, ale co se dalo dělat. Pokud je opravdu tak blízko lovecká chata snad se příliš nenachladíte a uschnete v přístřeší. Vaši pronásledovatelé určitě otálet nebudou. Problém nastává v tom, že jste tři a máte jednoho koně.

Informace

Předvolání od „pána nahoře“ mě rozhodně nepotěšilo. Dlouhá léta jsem se choval jako šedá myška a doufal, že si mě nikdo nevšimne. Chyba.
Stojím před vyšším a poslouchám co mi říká. Žádné emoce. Jen chlad. A jeho přání? K smíchu. Vůbec netuším co s tím mám dělat. Nic méně, je to starší z rodu a etiketu malinko ovládám. Když mi předá svá přání nebo rozkazy, pokorně se ukloním. “Jak si přejete, pane.“ Okamžik zvažuju oslovení „můj pane“, ale nakonec mi pán přijde jako dostačující.

Mé kroky zamíří za otcem. Sdělím mu svůj úkol. “Takové velké město a nikdo ho nemá pod kontrolou. Proč? Kde je problém? Jak mám zajistit základnu? Předpokládám, že to nebude dlouhodobě pronajatý pokoj v hostinci.“ Rozhodím bezmocně rukama. Opravdu od otce čekám nějakou tu radu.

“Co o tom městě vlastně víme? Nemůžu tam jet bez informací a shánět je tam. Bylo by to nápadné a drahé. O čase ani nemluvě.“ Pokračuju v monologu a sem tam kouknu na otce, který si hoví ve velkém křesle. On tady má své jisté. Jenže ovládnout díru jako je tahle není pro schopného obchodníka veliký oříšek. Isar je velké město a bezpochyby i důležité ze strategického pohledu. Tak proč tam posílaj někoho, jako jsem já a ne vyjednavače, špiony a já nevím co ještě. Vztekám se v myšlenkách a čekám na odpovědi.

Po večeři za Reindorfem

„ Bylo a o mnoho, to máš pravdu.“
Přikývla jsem a prohlédla jsem si dívčinu tvář. Nebyla moc klidná, ale spala.
Přechod přes řeku byl nepříjemný. Velmi nepříjemný, ale vylézt z té řeky ven bylo ještě horší. Dívku jsem hodila na sedlo a posbírala jsem naše věci, načež jsem mu předala všechno, co mu patřilo. Včetně toho medailonu.
„ Kdo… kdo je Anika?“
Zadívala jsem se mu do očí a pak tak nějak za něj do dálky, kde se pohybovali jezdci s loučemi. Zamračila jsem se a vzala jsem koně za uzdu.
„ Jsme teď pomalejší, ale musíme se snažit zmizet. Asi nevíš o žádném úkrytu v okolí, že?“
Rozešla jsem se podél řeky směrem od města a hlavně co nejdál od lovců. Občas jsem se ohlédla po svém mláděti.
„ Mimochodem… Jmenuji se Artemis Lantes Erlic, hraběnka z Rensu, paní Tenduil. Tedy.. kdysi tomu tak bylo, dokud jsem měla svou rodinu.“
Hlavou mi prolétlo pár bolestných vzpomínek a nejspíše se promítli i do očí, ale dál jsem to nerozvíjela.
„ Jak se jmenuješ ty?“

Starý dobrý Soron
Janus

Žili jste a ovládali sic jen jednu větší vesnici, ale i tak byl Soron příjemným místem k žití. Za roky, které jí spravovali z ústraní Egelsirové vesnice jen vzkvétala. Sice jste neměli hradby, nebyli jste velké město s mocnou silou, ani nic podobného, ale měli jste tu vše, co bylo potřeba a také docela dost obyvatel, kteří podporovali přímo rodinu, jako takovou. Část z nich i věděla, co jste zač, žili jste zde v určité symbióze. Samozřejmě jisté problémy s lovci, smečkami vlkodlaků nebo jinými rodinami, které chtěli získat to co máte, se občas vyskytly, ale nebylo to tak strašné.
V rodině jsi neměl nijak vysoké postavení, část z ní vystupovala pod jinými jmény, aby vesnice nebudila takové podezření, ale vzhledem k ne příliš otevřeným vztahům vůči okolí nastal čas napravit chyby minulosti. A právě proto si tě zavolal jeden z výše postavených členů rodiny, aby ti zadal úkol v jejich jménu. Samozřejmě tajný.
"Vydáš se na sever do města Isar. Je to velké a silné město, kde zatím žádná rodina, smečka ani lovci nezískali nad obyčejnými lidmi větší vliv. Napravíš to. Získej si tam přátele a stoupence, zajisti tam rodině postupně základnu abychom časem mohli získat hlavní vliv ve městě. Bude to běh na dlouhou trať ale věřím, že to zvládneš, stejně ses chtěl podívat do světa, budeš mít nyní příležitost."
Tón byl chladný a odměřený. Neznal tě nijak zvláště a tys moc neznal jeho, ale i tak autorita a vyžadovaná úcta z něj jen sršela.
"Vyraz, jak to bude možné."
S tím tě propustil.

Po večeři za Reindorfem
Artemis

Mládě tě poslouchalo, občas se mračilo, jindy přemýšlelo, ale nijak tě nepřerušoval.
"Na slunce jsem stejně moc nikdy nechodil."
Odtušil s trpkým úsměvem, pak zamířil za tebou, když jsi začala odnášet dívku.
"Snad si nebude pamatovat na nás....bylo by to tak lepší."
Slétl očima k mladé docela pohledné dívce. Její šíje byla určitě dost lákavá, naštěstí jste oba už jedli. Přechod přes řeku byl studený, ale alespoň z vás trošku smyl krev. Na druhém břehu to bylo horší. Chlad se vám zakusoval do těla. Kůň naštěstí počkal, ač v dálce jste uviděli jezdce s pochodněmi. Nejspíše pročesávají oblast.
"Asi bychom měli jít."
Zahleděl se na světla tvůj společník a pak se odvrátil.

Tajemství chrámu Svoresku
Nikolai

Když se po knězově biči rozběhla tvá magická energie vyhledávat artefakt, v půlce se najednou bič rozpadl na kousky, patrně byl sám artefaktem. Kněz, který prve třímal bič před sebe napřáhl ruce, ve chvíli, kdy jsi vypustil bílou arkanickou střelu. Střela narazila o jakousi bublinu, která se zachvěla.
"Zajímavé ale stále nevýhodné."
Ozval se druhý kněz za tvými zády, který již byl na nohou. Uslyšel jsi zasvištění a neviditelná síla, připomínající poryv větru tě udeřila pod levé koleno.
"Naučíme tě poslušnosti chlapče!"
Okolo kněze se začal pohybovat vzduch, vlnil se a přeléval, jako by to byla tekutina. Koutkem oka jsi také zahlédl, že mladý vlkodlak připoutaný na židli, jakoby se mírně pohnul.
Nikdo tomu však nevěnoval přílišnou pozornost.

Svatební oznámení v Jornsfirgu
Miriam

Jarlof stanul vedle tebe na vyhlídce a chvíli se mlčky díval z oken a užíval si onen překrásný výhled. Pak jeho oči padly zpátky na tebe. Lehce se zachmuřil.
"Rmoutí mne, že Váš otec ještě ničehož své dceři nezpravil."
Lehce zavrtěl hlavou a povzdechl si, pak nasadil opět vlídnější a konejšivý výraz.
"Jsem zde proto, abych posílil spojenectví mezi našimi smečkami. Jsem tu, abych se ucházel o vaší ruku spanilá Miriam."
Uklonil se na důkaz úcty a když se opět narovnal opět se na tebe usmíval.
"Vím, že se skoro neznáme, ale věřím, že si budeme rozumět."
Sledoval tvé oči, tvou tvář, tvou reakci na celé dění.

Koupání s Eriou v jezeře Olfion
Lena

"Chlapi i ženské."
Zasmála se Eria a počkala na tebe až se vrátíš. Když jsi jí začala poučovat o tom, že bavit se s někým z místních mužů není zrovna dobrá možnost, protože všichni všechno ví, chápavě kývla a koukla na tebe.
"Takže chceš jít večer do vsi?"
Srovnala s tebou krok. Na rozdíl o tebe ona se svlékla o dost ostýchvěji s několika rozhlédnutími se kolem sebe, než nahá skočila do jezera za tebou.
"Ta voda je skvělá."
Vydechla Eria úlevně, když plavala na zádech kousek po hladinou kolem tebe.
"Už jsem skoro zapomněla, jak mohou být takové věci krásné."
Usmála se a protřela si obličej.
"Ymmm až tak zlý nebyl, kdybych nepoznala tebe a tvou skupinu hořela bych teď na hranici."
Odtušila Eria a rozplavala se na vzdálenější konec jezera.
"Ale mrzí mě, že jste kvůli mě přišli o přátele."
Posmutněla a její tempo se zpomalilo.

Zábavný večer?

„Prosím?“ Vyprsknu okamžitě smíchy a odhodím na zem svoje zavazadla. „Prosím tě, díváme se na tu stejnou ženskou, co stojí před tebou?“ S úsměvem vrtím hlavou a postupně ukážu na meč, prakticky ploché tělo, ano ženské křivky sice mám, ale že by byly nějak výrazné, se říci nedá, a naposledy ukážu na svoji prokrvácenou chlapskou košili. „Opravdu, opravdu mi chceš tvrdit, že na mě chlapy letí jo? Pojď se radši utábořit a skočit do tý vody.“

Z brašny odepnu pečlivě sbalenou deku a rozprostřu ji na zem. Někteří sebou ještě vláčívali stan, ale za těchto teplot a krásného počasí stejně valná většina společenstva spala pod širákem a nejlépe u ohně s korbely piva.

„Dostala jsem perfektní nápad.“ Zmizím na dobrou čtvrt hodinku Eriina dosahu i doslechu. V tichosti se proplížím nově vznikajícím táborem a začnu se hrabat u věcí, co jsou společné pro všechny členy tábora, různé deky, kožešiny, hadry, dokonce nějaké ty dřevěné lžíce a misky. Někde musí být ještě věci Alysson… Někde musí být. Ta měla z nás snad nejvíc krámů. A do hospody si tenkrát nebrala úplně všechno… Výhra. Zvednu pohled, jestli mě náhodou nesleduje Gerion nebo někdo jiný, ale ten určitě ví, co chci krást hned, jak jsem se zvedla. Občas si před ním připadám jako malé dítě, co krade koláče z kuchyně. Vytáhnu jednu z jejích halenek. No co, ona ji přeci už nosit nebude a ostatní by si z ní udělali tak možná hadry na otírání zbraní a zbrojí. Jako duch se opět pokusím vypařit a vrátit se na svoje obsazené místo v táboře.

„Vítězství.“ Zazubím se na moji společnici a ukážu k jezeru. „Tak můžeme vyrazit? A na chlapy tady z tábora zapomeň, pokud se chceš v klidu vyspat. Protože to drbání je pak slyšet snad na deset kilometrů.“

Rozejdu se s čistou halenkou směrem k jezeru. Na břehu pomalu odložím meč na kupičku oblečení. Stydlivá nejsem to opravdu ne, natož před Eriou, a naši chlapy se budou červenat víc než já. Na koupání už jsou zvyklí, nováčkem ve skupině už dávno nejsem. Ponořím se spokojeně pod hladinu a prohrábnu si vlasy. Konečně cítím, jak se ze mě smývá zaschlá krev a všechny ty útrapy dnešního dne. Jako by se mi najednou začaly na povrch prodírat vzpomínky za celý den. Rychle vynořím hlavu zpod vody a zhluboka se nadechnu. „Tohle byl zlý sen…“