Andor.cz - Dračí doupě online

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

Matka se dál usmívala a byla očividně v dobré náladě. Po očku tě sledovala, jakoby snad chtěla odhalit každé začervenání, každou lež, nebo skrytou myšlenku. Nakonec si znovu otřela ruce do zástěry.
"Hmmm myslíš, že by pochopil, co jsme zač? Že by tě takovou přijal?"
Optala se matka pojednou s vážným zájmem a prohlížela si tě déle, než bylo nezbytlé.
"Pokud ano přiveď ho někdy ne oběd určitě bude přínosné utužit vztahy s tvými kamarády."
Mamčin nápad do tebe sjel se stejným překvapením, jakoby do tebe právě z čistého nebe uhodil blesk. Rozhodně nevypadala, že by si dělala legraci.
"Občas tomu tak skutečně nic jen. A nejméně toho vědí ti, kteří si myslí, že ví všechno."
Mrkla na tebe pobaveně a pak se krátce zamyslela, poklepala si prstem o rty a pak po tobě koukla takovým tím propouštěcím pohledem.
"Ne, nic co bych nezvládla. Ale ano pokud budeš tak hodná a doneseš bráškům a strýci oběd budu ráda. A sama se také koukej najíst, než zase někam zmizíš, jinak večer budeš slabá a pomalá."
Pohrozila ti vyřečkou tak, jak to dělávala, když jsi byla malá a něco jsi provedla a pak nachystala oběd pro ty tři a pro tebe, aby ses nemusela už příliš zdržovat.
"A nezapomeň večer přijít včas, musíš se vykoupat, obléknout a vůbec připravit na svůj velký lov."
Upozornila tě vážně, jakoby se snad jednalo o její první velký lov. Na její obranu, hold věděla, jak to míváš s dochvilností, takže jí to nešlo mít asi ani až tak hodně za zlé.

Na cestě ze Svoresku
Nikolai

"Ale kuš však tam nekrájím žádný zvěrstva, co by mrchy táhly."
Zasmál se Beni pobaveně a pokračoval v přípravách, zatímco jsi sesbíral nějaké dřevo, na přiložení a přichystání ohně. Za chvíli už hezky plápolal malý zabezpečený ohníček a nad ním se houpal kotlík s vývarem. Byl opravdu tak hustý, že spíše, než vývar by se to dalo nazývat omáčka. Beni se nad vysvětlením ohledně hazardu srdečně zasmál a pokýval hlavou.
"Chápu chápu. Jeden to nemá lehké, když je nadaný co?"
Souhlasil a sáhl do brašničky u pasu.
"A co hraješ?"
Vytáhl z brašničky balíček ošoupaných, ale docela hezky malovaných karet, který bylo vidět, že už používá docela dlouho. Rohy byly ožužlané, obrázky trochu zašlé, ale karty i tak rozhodně stále sloužily.
"Večer bude dlouhý a furtoš jen bafat dýmku, to taky není úplně vončo. Tak, co říkáš, že bychom si dali pár partiček mm? O žádný majlant samozřejmě, jsme přátelé."
Usmál se dobráceky a podal ti karty, aby sis je mohl dle libosti pořádněji prohlédnout.

Na cestě z Reindorfu - Ves
Artemis

"To zní věru....zábavně."
Uculil se Seb rošťácky, když ti nakukoval přes rameno směrem k prodavači koláčků a rozhodně ne úmyslně se k tobě přitiskl.
"Hned to bude, slečinko hned."
Usmíval se prodavač spokojeně nad tím kolik koláčků sis vzala, vzal si peníze a popřál vám dobré chuti. Koláčky krásně voněly a nemohli jste si pomoci, ale sbíhaly se vám na ně sliny. Tedy oba jste nejspíše doufali, že je to z nich.
"Ale to víte, oslavy úrody a k tomu se má sousedovejc Jilča brzojistě vdávat tak to vzali jedním šupem."
Vysvětlil prodavač. Zdá se, že jste se dostali do přátelské a příjemné společnosti. Seb si vzal nabízený koláček s chutí se do něj zakousl.
"Hmm hruškový. Výborný a ještě skoro teplý."
Zatvářil se Seb spokojeně a zůstával ve tvé těsné blízkosti.
"Když už jsme tady mohli bychom si to tu projít, trochu si odpočinout a užít si krás oslav, než pojedem dál mmm? Trochu vína, nebo medoviny k těm koláčkům by nebylo úplně k zahození no ne?"
Mrknul na tebe Seb a vzal tě volnou rukou kolem pasu, aby ses mu neodtoulala pryč a neztratila mezi stánky. Nebylo to velkoměsto, ale žilo to tu hezky.

Cesta z Reindorfu

Ani jsem se nepotřebovala na jeho ruce dívat, po dnešní noci. Přesto jsem mu pohled s mírným úsměvem věnovala.
„ Možná. Věčnost je ale dlouhá a stane se za ní spousta věcí…“
Šeptla jsem k němu tiše, než jsem došla ke stánku s koláčky a zadívala jsem se na to, co všechno tam bylo. Bylo tam toho… požehnaně.
„ Čtyři tvarohové, ořechové a ty s hruškami, prosím.“
Podala jsem pekaři za stánkem peníze, které si řekl a něco málo navíc.
„ Co tu máte za oslavy?“
Usmála jsem se se zájmem, když mi mou koupi podal a balíček jsem si uložila, jen jsem z něj vytáhla dva koláče, jeden z nich jsem podala Sebastienovi.
„ Je tu ještě něco jiného, co bys chtěl vidět?“

Hazard na cestě ze Svoresku

,,Dobře. To bych mohl zvládnout."
Přitakám souhlasně na téma pomoci s přípravou na večer. Sice nejsem zrovna ten typ, který se vyzná v přírodě, ale posbírat vhodně velké popadané větve by neměla být zase taková výzva.
Zamířím nasbírat náruč větví, pokud možno suchých. Také nějaké chrastí na podpal. I v této chvíli se rozhodnu, že i toto může být dobrý trénink. Pokusím se telekinezí pobrat tolik větví, kolik mi mysl dovolí.
,,Vývar zní dobře. Doufám jen, že to nepřiláká nějakou divou zvěř."
Poskládám přinesené dřevo. Případně pomohu s vyhrabáním jamky na ohniště a přinesením kamenů na obložení.
,,Karty jsou asi pro mne lepší. S kostkami mám trochu špatné zkušenosti. Když někoho porazíš a pak se provalí, že můžeš hýbat předměty....těžko se vysvětluje, že jsem nepodváděl."
Vysvětlím svůj přístup k hazardu jako takovému.
,,U těch karet mi to projde spíše."

Nové starosti v Ciferinu

"Jo, já vím," připustím neochotně. Jedna věc je věci chápat, že to tak chodí, ale druhá věc je to chtít a mít z toho radost. "No, asi je tu jenom ten jeden. Já jen... nešlo mi to k sobě." Pokrčím rameny na svou obranu ohledně toho, jak jsem se ptala, kterého Kaye myslí. Mamky zkoumavý pohled mi nebyl příjemný, už jen proto, že jsem jí skrývat měla co, i když zrovna ne v tomhle ohledu. A tak jsem jí ten pohled nechtěla příliš opětovat.

"Hm," odvětím na to, že spolu trávíme hodně času. Asi na tom něco bude, že s ním jsem dost často. Ale nikdy mě nenapadlo, že by to mělo mít nějaký hlubší důvod než jen to, že si rozumíme. "Sama jsi říkala, že je milý, takže to nevadí, že se s ním bavím ne? A moc nás tu není v mém věku, všichni jsou tu buď děsně zaměstnaní prací a tak, nebo odcházejí," pokračuji v argumentaci proč se s Kayem bavím. Ale pak mi dojde, co mamka říkala o vlcích.

"No právě, já bych se klidně bavila s nějakýma dlakama, ale tady prostě nikdo moc kromě naší rodiny není. A Kay je aspoň normální v tom, že není žádná padavka a na člověka je docela šikovnej a celkově v tomhle není marnej," obhajuji Kaye jako svého kamaráda dál s dalším pokrčením ramen.

Na mamky lichocení, že rostu do krásy si jen nespokojeně odfrknu a zavrtím se. Mám za to, že by to mamka o mně říkala, ať bych vypadala jakkoliv. Ale v duchu uznám, že bráchové občas něco řeknou jen kvůli tomu, aby mě naštvali. Jenže ať to bylo jakkoliv, viděla jsem na mamce, že se s ní o tom hádat nedá. A tak jsem dál tohle nerozebírala, stejně mi to nebylo příjemné řešit. Daleko zajímavější pro mě je pak její vyprávění o ní a o tátovi. Vlastně netuším, proč jsem se na to nikdy nezeptala. Možná proto, že oni dva vždycky byli spolu, protože to byl prostě máma s tátou?

Začnu přemýšlet o Kayovi. Má hezké oči? Je svalnatý? Je pravda, že mě těší, když se usmívá, ale hádám, že to vidím ráda i u kamarádů a rodiny. Docela mě pobaví, že vidím mamku se červenat. Na chvilku vypadá víc... mladě? Chtě nechtě se na ni krátce pousměji, když vzpomíná. Jenže pak mě ubezpečí, že dopředu nic vědět nebude a že to prostě přijde. Frustrovaně si povzdechnu.

"Teda řeknu ti, že to zní jakože dospělí stejně vůbec nic neví," zabručím nespokojeně a z náhlého popudu frustrace a lítosti nad tím, že je to další věc, na kterou musím čekat, se k mámě začnu lísat, abych si aspoň užila její blízkost a pohlazení.

"Máme ještě něco dneska na práci?" zeptám se jí s obličejem napůl zabořeným do jejího ramena. Už teď cítím, jak bych nejraději zase běhala venku a ne jen tak stála a nic nedělala. "Mám dojít pro bráchy na oběd, nebo... nevím, donést vodu?" vymýšlím si obvyklé úkoly, abych se nějak zabavila. Nic z toho mě nebaví, ale nenapadá mě moc co dělat, když nesmím hledat Kaye.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

"Vím, ale nejsme velká smečka, to víš Nurry, takže i udržet nás pohromadě je těžší."
Vydechla tvá matka a soucitně se usmála.
"Znáš jich snad více? Nevím o tom, že by u nás ve vsi nějaký další Kay, žil."
Odvětila takovým tím poučným a naoko vážným tónem. Její zkoumavý pohled po tobě klouzal a snažil se odhalit skryté náznaky. Nakonec se na tebe vlídně usmála a osušila si ruce také.
"Na to, že po něm nekoukáš, s ním trávíš dost času.....není to sice vlk, ale.....těch tady moc volných není celkově. Tedy ne blízko."
Vydechne matka a mírně zavrtí hlavou.
"Bratři si s tebe dělají legrácky, určitě i oni si všimli, že dospíváš v ženu a kveteš do krásy."
Znělo to až skoro káravě, a rozhodně to nebylo jedno z témat, které bys s matkou v souboji vyhrála. Byla to máma a říct, někdo, že je její dcera ošklivá, určitě by mu neváhala ukousnout hlavu. Když jsi však stočila téma k ní a tátovi, překvapeně zamrkala a chvíli zaraženě přemýšlela. Nakonec se však zády opřela o linku a dlouze vydechla.
"Hmmm....nevěděla jsem tehdy vůbec nic. Vlastně jsem byla asi podobně zmatená a ztracená, jako ty."
Usmála se.
"Ale jednoho dne se v naší vsi objevil vlk samotář. Tvůj táta byl.....no byl pohledný, silný a charismatický."
Mohla sis všimnout, že se máma mimoděk začala červenat a pokusila se to skrýt spuštěním pramene vlasů přes tvář.
""Nikdo mi nic neřekl. Neplánoval se zdržet dlouho. Ale jeho oči mě učarovaly hned prvního dne, co jsem ho spatřila. Zalíbil se mi, stejného večera byla v naší krčmě tancovačka a......a když mě vyzval k tanci málem se mi rozskočilo srdce nadšením.......zdá se, že jsem se mu ten večer zalíbila také, protože už nikdy neodešel a zůstal tady."
Pousmála se máma lehce zasněně a koukla po tobě.
"Nepoznáš, když je ten správný čas zlatíčko, to prostě přijde samo. Stejně, jako tvá první proměna. Poznáš až bude ten správný čas."
Ubezpečila tě laskavě.

Ty největší starosti v Ciferinu

"To je ale divná představa," zabručím na mamky jistotu, že naše rodina jednou nebude bydlet v jednom domě. Vím, že se tyhle věci dějí, ale připadají mi tak zvláštní. Vždy jsme tu byli v pěti, co si pamatuju. Sice je to s bráchama někdy těžký vydržet, ale jsou to pořád MOJI bráchové. Stejně jako ten špunt v mamce. Všimnu si, jak se dotkla břicha. To je taky divný. Jak v ní něco dalšího může žít? Vždyť nemůže ani dýchat!

Všechny moje myšlenky se zarazí, když se mamka zeptá na Kaye. Ztuhnu a překvapeně se na ni podívám. Chvíli uvažuji jestli ví o tom, kde jsem s ním dneska byla, ale po pár vteřinách jejího pátravého pohledu a dalších slovech mi to dojde. Roztáhnou se mi oči poznáním a nějak mě začnou pálit tváře.

"Kay? Cože? Jakože Kay, dřevorubec Kay?" ptám se zmateně a ta představa je mi naprosto nová a naprosto nepřirozená. Kay sice doplňoval většinu mých dobrodružství, ale nikdy jsem nepomyslela na to, že by se po mně nějak koukal. Prostě jsme měli stejný smysl pro hry a dobrodružství a příliš nás nebavilo dělat práci, co nám vymýšleli dospělí. To zase tak výjimečné nebylo, ne? Ale, že bych si kvůli němu pletla jinak vlasy, tak jak to začala dělat Zvari, než se provdala za Baylera? Nebo že bych se s ním chtěla líbat a to všechno ostatní, ať už to ostatní znamená cokoliv? To je, divné. Naprosto divné! Tak proč najednou mi bilo srdce tak rychle?

"Já po něm nekoukám," zamítnu pak a potřesu hlavou, zatímco si ruce utírám do hadru. "Jen si spolu občas hrajeme. Jako kamarádi. Stejně není na mě nic zajímavýho. Derek říkal, že jsem nezajímavej špunt, co dozraje leda tak na svatýho Dindy." Zabručím a zarazím se při utírání rukou a pohledem těknu k oknu, jako kdybych tam mohla vidět Kaye. Teď je někde v lese, dost možná naštvaný, že jsem ho nechala u jeskyně samotného. Možná si vyvrtnul kotník on, když za mnou pospíchal. Je sice neskutečně šikovný a umí se pohybovat lépe než většina lidí, co znám, ale i tak. Je to jenom člověk. A ti jsou mnohem křehčí než my. Neměla jsem být takový srab a nechat ho tam. Měla jsem se o něj postarat. Dochází mi, že je mi to líto. Bolí ta představa naštvaného Kaye proto, že už chápu, že to byla ode mě chyba, ho tam nechat? Nálada mi prudce klesala. Pokradu se podívám na mamky siluetu, ale nechci se jí podívat do tváře, aby ze mě nevyčetla, co jsem dneska vyváděla. Mimoděk si připomenu, že je těhotná, což znamená, že s tátou se stále mají rádi.

"Jak jste se vůbec s tátou dali dohromady? Jak jsi poznala, že se ti líbí? Jak jsi věděla, že máš někoho takhle pro sebe začít hledat? To ti někdo řekl, že už máš čas si hledat muže? A nebo tak něco?" zahrnu ji místo toho otázkami. Ale chybí tomu můj obvyklý elán. Spíš zním trochu zoufale.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

"Máš pravdu, ale kluci i ty dřív, nebo později opustíte pelech a půjdete za vlastní smečkou."
Usmála se máma smířlivě. Patrně si nehodlala dělat iluze. Mimoděk se dotkla svého bříška a pousmála se.
"No a co ten kluk, se kterým se pořád taháš? Kay se myslím jmenuje? Zdál se být docela milý."
Koukla po tobě máma zvědavě. Jojo má oči a uši všude a hold ve vsi, jako je tahle se toho moc neutají.
"Prý po tobě docela kouká a ty na něm taky můžeš oči nechat."
Šibalský pohled směrem k tobě. Cítila, jsi jak její oči zkoumaly tvou tvář a hledaly náznaky, aby si mohla máma spojit dohromady více, než je povídačky. Máma je prostě máma. Umí vždy vrazit správnou otázku na správné místo.

Na cestě ze Svoresku
Nikolai

Beni se na tebe ohlédl zatímco se staral o koně a pousmál se.
"No, nějaké dřevo a ohniště se bude hodit. Vaření zvládnu."
Vyjasnil ti hobit, ještě si zašel do vozu pro náčiní a pak začal připravovat ingredience. Krájet zeleninu a kousky masa, připravovat dózičky s kořením a kotlík zalil vodou.
"Uděláme si hezký hutný vývar."
Vysvětlil si a jakmile bylo nachystáno ohniště a oheň hezky plápolal zavěsil kotlík, aby voda zavařila a pak začal přidávat ingedience a dřevěnou naběrkou vše míchat.
"No a karty, nebo kostky, nebo tak něco hraješ?"
Koukl po tobě Beni zvědavě.

Cesta ze Svoresku - odpočinek

,,Dobře, tedy jen Beni."
Souhlasím s takovým oslovením. Ne, že bych měl nějak moc na výběr, nepožaduje po mne, abych jej oslovoval nějakými tituly.
Cesta pokračuje docela klidně, kodrcání vozu navozuje lehké otupění mozku a člověk by hned byl schopný přestat vnímat okolí a upadnout do letargie. A v té vteřině, kdy se vaše mysl zatoulá do končin mozku, ve kterých se může potulovat bez vyrušení, se na cestě objeví nějaký dolík či kámen, na kterém vůz poskočí a cvaknutí vlastních zubů vás vrátí zpátky do reality.
Poslední zastávka pro dnešní den je mezi stromy, které poskytují závětří a trochu toho krytí. Nemám obavy, že by nás obtěžovala divoká zvěř. Ta má obvykle větší strach z lidí, či hobitů v případě mého společníka, než naopak. Pokud zvíře nemusí, tak nebojuje o potravu.
,,Vždycky mohlo být to místo i horší. Čímž nechci říct, že bych viděl svět jenom negativně. Ale jsem vlastně docela skromný charakter. Můžu s něčím pomoci?"
Zeptám se se smíchem, když začne Beni odstrojovat koně. Je to to nejmenší, s čím bych mohl přispět.