Andor.cz - Dračí doupě online

Chuť krve za Reindorfem
Artemis

Stáhla jsi nového upíra z koně a začala ses starat o to, aby se mohl najíst. Trochu se vzpíral, takže svléknout jej nebylo tak lehké, ale nakonec se podařilo. Viděla jsi jeho oči podlité krví a špičáky ostré, jako břitva.
Z ruky se ti podařilo vypáčit mu jakýsi otevírací medailonek, který vypadal, že je dokonce zhotovený ze zlata a je to opravdu kvalitní zlatnická práce, při které si dal tvůrce záležet na detailním vyrývání ornamentů do povrchu medailonku.
"Hlaaaaaad!!!!"
Vydralo se z hrdla upíra skoro nepříčetně, když jsi lákala ryby. Nezdálo se, že by tě příliš vnímal. Přece jen volání krve je silné a zvláštní první krmení a proměny jsou dost těžké. Vidíš, že zatím se tvé upíře neproměnilo plně co své upíří podoby, ale i tak jsi uslyšela zapraskání, jak povolily jeho pouta.
Viděla jsi jak se polonahý muž napřímil a natáhl vzduch nosem do plic.
"Krev......cítím.....krev.......achhhhhhh."
Opojeně přivřel oči a zahleděl se někam přes řeku. Pak jeho pohled padl na okamžik na tebe a tvého koně, ale opět trhl hlavou tím směre a pak se rozběhl kupředu skočil, zmizel v řece a vynořil se o kus dál, kde rozrážel vodu a mířil na druhý břeh.
Pak jsi to ucítila také, do nosu tě udeřila směsice zápachu lidské krve. Mládě si toho všimlo dřív, než ty protože jeho smysly jsou vycepované touhou dostat krev, aby si doplnilo červené krvinky v těle, po proměně o velkou část přišlo, protože změny těla byly namáhavé. Proto se zdála i jeho pokožka nyní bleší.

Tajemství chrámu Svoresku
Nikolai

"Zdání může klamat. Není vše zlato, co se třpytí."
Odpověděl tvůj prozatimní průvodce, který se nad existencí zahrady nijak nepozastavil. Jak jste pokračovali dál, pokládal jsi další otázky. Muž na tebe opět letmo pohlédl.
"Ne, část věrných chrámu tvoří také ženy. Vševidoucímu může sloužit stejně dobře muž, jako žena."
Objasnil poklidně a trpělivě.
"Ale vůbec ne, nemusíš mít obavu. Věřím, že to bude přínosné pro obě strany."
Pravil kněz bezstarostně a poukázal, abys jej dál následoval do prostor této hezky nazvané mučírny.
"Alespoň bude uspokojena tvá zvědavost."
Kráčel dál, měl jsi pocit, že jsi odněkud zprava zaslechl tiché zasténání, ale dost dobře se ti to také mohlo zdát.

Útroby chrámu

Svoresk

Přijde mi, že na chrám je zde trochu moc pokojů pro sloužící. Leda by v každém pokoji přebýval pouze jeden mnich. Nebo kněžka? V těch jejich oděvech to těžko poznat. Ale třeba by mi to mohl osvětlit on sám.

,,Interní zahrada? Z venčí to nevypadalo, že by tady něco takového mohlo být." namítnu, i když vzhledem k velikosti stavby těžko usoudit. Ale třeba to ve starém mnichovi zvedne trochu důvěry a snahu o poučení pocestného. Všimnu si, že chodba se lehce stáčí dolů. Je logické, že budou mít podzemní podlaží, ale spíše bych očekával klasické schody. Ale možná je to schválně, takto je procházka snazší pro starší osoby a poskytuje prostor pro přemýšlení.

,,Místní sloužící jsou pouze muži?" zeptám se cestou kněze. Po pár krocích mne dovede k místu, které květnatě popíše jako místo pro očištění od hříchu. Přijde mi to spíše jako jakési vyhrožující gesto. Něco jako ukázka síly, co by se mi mohlo stát. Vím dobře, že s trochou bolesti se dá přinutit přiznat cokoliv komukoliv.
,,A nebudou moji přítomnost považovat za nežádoucí?" zeptám se tak, že se nechci příliš vtírat. Ale pokud se mi podaří pochopit princip fungování jejich církve trochu více než jen co je dostupné z veřejných prostředků, podaří se mi snad lépe pochopit schopnosti, které má mít místní vladař.

Noční útěk z Reindorfu

Neměla jsem v plánu ji překročit, to by bylo v tuhle chvíli nebezpečné. Ale i když je zima, ryby tady budou. Svlékla jsem plášť, boty a postavila jsem se do studeného sněhu.
„Jsem ráda, že si se probral…“
Otočila jsem se na svého společníka a došla jsem k němu.
„ Nevím jestli si uvědomuješ, co se s tebou teď děje, ale pokud budeš poslouchat, za chvíli to ustane.“
Chytla jsem ho a stáhla z nervního koně dolů.
„ Tam v řece, je přísun toho co chceš, aniž bys ohrozil svůj život nebo život lidí v okolí. Pro začátek ti to musí stačit, než najdeme nějakou zvěř.“
Ukázala jsem na řeku. Sundala jsem mu plášť, boty a košili. Prohlédla jsem mu dlaně, jestli nedrží něco, co by v řece mohl ztratit a případně jsem to odložila na plášť. Také jsem ho obrala o zbraně a další věci, které tam zůstali ležet taky.
„ Svého koně ti sníst nedám, ale můžeš se teď vyřádit v řece. Bude ti zima, ale pokud se ti povede chytit pár ryb, zahřeješ se. Aspoň na chvíli. Pak musíme vyjet dál.“
Převázala jsem mu ruce, při sundavání košile dopředu. Z brašny jsem vytáhla kus suchého chleba a vydala jsem se k okraji řeky, jeho jsem vedla sebou. Vytáhla jsem si rukávy košile a rozdrolila jsem chleba na hladinu. Chvíli to potrvá, než si ryby všimnou, většina chleba se potopí, ale možná přijdou prozkoumat odkud to padá. To je tak naše poslední naděje, než se urve moje upíře a půjde po svém vraždit všechno co potká…

Noční útěk z Reindorfu
Artemis

Svázala jsi tedy provizorně tebou stvořeného upíra, vyhodila sis ho na koně a sama se jala toho rozjet se směrem k řece. Trvalo to sotva půl hodiny tedy dle tvého odhadu, než jste stanuli na břehu řeky. Nebyla zamrzlá, nicméně vypadala dost studeně a věřila bys, že o kus dál směrem na sever už bude ledovatět.
Byla docela hluboká, takže přebrodit ji, jsi opravdu neměla odvahu. Tvou pozornost přitáhl také tvůj zmítající se společník, který přišel k sobě. Oči měl podlité krví a ve tváři nepříčetný výraz. Vztekle vrčel a vrtěl se sebou ve snaze se osvobodit, ještě neovládl své síly moc dobře. Ale vše je jen otázkou času. Ani Argovi se to moc nelíbí a docela poplašeně zařechtal, div se nezvedl na zadní. Stejně jako ty cítil nebezpečí.

Tajemství chrámu Svoresku
Nikolai

Mnich na tebe jen upřel ještě na okamžik svůj pronikavý pohled a pak tě vedl chodbou dál.
"Zde po cestě jsou převážně pokoje našich bratří a sester, kteří se starají o tento příbytek Vševidoucího Otce."
Poukázal ku příkladu na jedny dveře, které jste míjeli. Pokojů, jak mnich řekl tu tedy bylo docela hojně ač jsi v chrámu viděl minimum obyvatel, kteří by vypadali, že v něm trvale žijí.
"Vím nač myslíš.....a ty, které nevidíš jsou v útrobách chrámu, kde se věnují studiu, práci a dalším rozličným činnostem."
Objasnil tvou nevyřčenou otázku, kterou jakoby vycítil. Když tě vedl dál několikrát jste zahnuli, než jste míjeli další odbočku.
"Tímto směrem je společný sál k jídlu a také se tamtudy dá dostat do knihovny a naší interní zahrady."
Vysvětlil a vedl tě dál, přišlo ti že občas cesta skoro i klesá trochu níž, jakoby nenásilně a skoro neznatelně.
"Zde jsou ubikace sloužící k samotě a klidu, těch kteří potřebují přemýšlet."
Poukázal na další krátkou odbočku, kde se nacházely patrně další z pokojů. Pak už cesta opravdu znatelně klesla, když jste vešli do trošku potemnělejšího sálu.
"A zde jsou prostory sloužící k rozpravám a očištění se od hříchů, které byly spáchány."
Ukázal ti jakoby nic sál, který víc, než co jiného připomínal dobře vybavenou mučírnu.
"Pojď seznámím tě s dalšími bratry a sestrami."
Vybídl tě poklidně, zdálo se, že mu vůbec nepřijde divné, co se zde v útrobách chrámu skrývá.

Chrám Vševidoucího

Svoresk

Zdá se, že starý mnich chápe určité pojetí slovních obratů. A k dobru mu slouží i fakt, že se tváří spíše tak, že ho to zaujalo než rozzlobilo. To dokáži ocenit, ne každý má tolik trpělivosti a inteligence, aby se zamýšlel nad přesným zněním vět.

,,Každý čin je určitým způsobem veden podvědomou reakcí. Zvědavost, touha, neznámo, které čeká až někdo odkryje jeho tajemství." přisvědčím na jeho vstřícnost a vydám se za ním směrem do útrob chrámu. Snad mne skutečně považuje jen za zvědavce, možná ne úplně věřícího, ale snažícího se odhalit tajemství a principy zdejšího náboženství. Navíc toto nejsou místa, kde by měla veřejnost přístup, takže by zde mohlo být odhaleno trochu více ze samotné podstaty víry ve Vševidoucího. Ale co jsem zatím viděl, jedná se o klasický svatostánek. Jistě impozantní a dechberoucí, ale stále se příliš neliší od obdobných náboženských staveb.

Noční útěk z Reindorfu

Bylo to nepříjemné. Tolik mi jeho krev zachutnala, že jsem měla pocit, jako by mi někdo sebral večeři, na kterou jsem čekala měsíce, když jsem se musela odtáhnout, abych ho nezabila úplně.
Když jsem viděla, jak se propnul, odvrátila jsem na chvíli pohled, ale pak jsem se přinutila sledovat ho. Přišla jsem k němu a chytila jsem ho za ruce jednou rukou a druhou jsem mu položila na čelo.
„ Klid… Klid…“
Šeptala jsem tiše, trvalo to dlouho, až jsem nakonec začala tiše broukat dětskou ukolébavku. Ani nevím, jestli jsem to dělala pro něj, nebo pro sebe. Když však ochabl, chvíli jsem ho držela, ale nakonec jsem ho nechala ležet. Sice v krvi, ale ležet. Bude teď chvíli spát, tedy pokud se z toho vůbec probere…
Zkontrolovala jsem jeho zuby, jeho rány a pak jsem došla k sedlu. Vytáhla jsem čistou košili, převlékla jsem tu svou a tu špinavou jsem roztrhala, Uvázala jsem na delším pruhu hodně velký uzel, hodila jsem mu ho do pusy a pak jsem mu pusu ovázala. Neudrží ho to, ale první ho to překvapí. Sice ho to asi nasere, ale aspoň budu mít čas najít něco, co by mohl vysát. Aspoň pro začátek zvíře. Pokud by to bylo jen trošku možné. Špatné je, že s ním teď nemůžu do města… teda pokud tam nechci způsobit morovou ránu…
„ Já jsem přišla o rozum Argo…“
Zašeptala jsem ke koni a kousla jsem se do rtu. Podívala jsem se na nově vznikající dítě noci a vydala jsem se k němu. Svázala jsem mu ruce za zády, zvedla jsem ho a hodila jsem ho na sedlo. Pak jsem se vyhoupla za ním a vyrazila vpřed. Rozešla jsem se krokem dál, zamířila jsem k řece.

Noční útěk z Reindorfu
Artemis

Nakonec jsi učinila ono obtížné rozhodnutí. Vytrhla obě šipky z bezvládného těla, které už skoro ani nereagovalo na tento akt a pak ses sklonila k jeho odhalenému krku, kde ještě slabě pulzovaly žíly. Tesáky se ti zostřily a ty ses zakousla v touze jej přeměnit na jednoho z vás, na upíra.
Ucítila jsi v ústech jeho krev, byla tak lahodná a příjemná, tak chutná a přitažlivá. Dalo ti to docela práci se vzpamatovat a odtrhnout se od něj ve chvíli, kdy jsi do jeho těla skrze špičáky vpravila enzymy, které spouštěly proměnu.
Trvalo to jen pár okamžiku, než se muž prohnul v zádech, jako luk a vytřeštil oči s bolestným zasténáním.
"Ahhhhhhh.....ANIKO!"
Vykřikl do temnoty a pak se zkroutil do nepřirozeného klubka, začal se převalovat a přetáčet, viděla jsi, jak mu tvůj "jed" proudí žilami a mění jeho tělo. A mění jej tou nejbolestivější možnou cestou. Trvalo to skoro patnáct minut, než mužovo tělo opět ochablo a zůstalo ležet v krvi a sněhovém poprášku.
Když jsi jej zkontrolovala, bylo vidět, že rána pod klíční kostí byla částečně zacelená, stejně, jako tvé kousnutí a když jsi mu odhalila zuby viděla jsi ostré špičáky. Každopádně byl dál mimo sebe. Jedno je však jisté, až se vzbudí bude mít hlad a kdo ví, jestli dokáže ovládnout svou zvířecí stránku, jestli si vůbec uchová svůj lidský rozum.....

Noční útěk z Reindorfu

Vím, že se to Argovi nelíbilo, ale musel to teď prostě přežít.
Zranění mého společníka byli zlé. Moc zlé.
„ Zatraceně! Poslouchej… slyšíš?!“
Vyhrkla jsem, když jsem mu mírně nadzvedla hlavu. Zachvěla jsem se, když jsem zaslechla to, co řekl.
Proč mi na něm tak záleží sakra?! Vždyť je to můj vrah… pokusil se mě zabít. A pak mi zachránil život… Proč sakra…
Nadechla jsem se a vydechla jsem. Není čas a klid na to, abych mu pohodlně mohla poskytnout pomoc. Nepřežije noc. A i kdybych ho nakrásno dostala k nějakému léčiteli, i kdybych věděla, kde nějaký je, neměl by moc šancí.
„ Zatraceně!“
Zašeptám tiše.
Možná je na čase, abych konečně po těch stovkách let, nebyla sama, alespoň do chvíle, než se rozhodne, co bude chtít dál…
„ Promiň mi to…“
Šeptla jsem lítostivě. Naklonila jsem se přes něj a vytrhla mu ze zad šipku. Položila jsem ho na záda a vytáhla jsem šipku od klíční kosti. Rozepla jsem mu plášť, odvázala šňůrky na košili a rozhrnula jí okolo krku. Nadechla jsem se a vydechla jsem.
Naklonila jsem se nad jeho tělo a kousla jsem ho do krku. Hodlala jsem ho přeměnit…

Noční útěk z Reindorfu
Artemis

Když jsi seskočila z koně a zabrzdila ho divoce nespokojeně zařechtal ale poslechl. Vrátili jste se zpátky pro vrahouna, který ležel nehybně na zemi. Když jsi ho přetočila na bok zjistila jsi, že je celý zakrvácený od toho, jak mu z ran vytékala životodárná tekutina. Poznala jsi bezpečně, že jeden šipka prošela pod klíční kostí a způsobil docela silné krvácení, ale to bylo ještě to lehčí zranění druhá šipka se zaryla jen kousek nad pravou ledvinu, možná poranila nějaký vnitřní orgán v přední části dutiny břišní, ale i tak jsi věděla, že je to prakticky smrtelné zranění, které taky i samo o sobě dost krvácelo.
"Aniko...."
Zašeptal vrahoun malátně a ve zdravé ruce, něco pevně svíral, ale spíše instinktivně, než že by to byl jeho stávající úmysl. Byl prakticky v bezvědomí, možná trošku blouznil, ale komunikovat se s ním moc čistě nedalo. Čelo měl i přes teplotu okolo zpocené, rty bledé a dech mělký. Věděla jsi, že s takovou dnešní noc nepřežije.