Andor.cz - Dračí doupě online

Noční útěk z Reindorfu

Tiše jsem se uchechtla, když zmínil, že jsem chladná a násilná. Neměla jsem moc čas pozorovat krajinu, ale to, že se teplota s každým kilometrem ujetým na sever, bude snižovat, mi bylo jasné.
„ Nelži. Aspoň to pro mě udělej… Tvou krev ucítí každé zvíře na míle daleko. A ta krvavá stopa, co po nás zůstává, půjde dost snadno vystopovat.“
Cítila jsem, jak pomalu odpadá.
„ To je zlé…“
Vydechla jsem skoro neslyšně a zbrzdila jsem koně, aby až spadne, nesletěl v plném cvalu, to by ho mohlo dodělat totiž úplně. Jakmile jsem ucítila, že padá, zatáhla jsem za uzdu, abych koně zastavila, při čemž už jsem dávno přehazovala nohu, abych seskočila dolů.
Pevně jsem uzdu držela, aby se mi kůň nevysmekl, když jsem dopadla na zem. Okamžitě jsem potahala za uzdu a vyrazila zpátky k vrahovi. Sklonila jsem se k němu.
„ Prober se!“
Vyhrkla jsem a otočila jsem ho na bok, abych mohla prohlédnout jeho zranění a při tom ho nepoložila ani na jednu ze šipek, která z něj trčela.

Noční útěk z Reindorfu
Artemis

Vrahoun se jen na koňském zadku chraptivě uchechtl.
"Chladná a násilná...jako od začátku."
Zašeptal, ale cítila jsi, že má u toho úsměv na rtech. Uháněli jste od brány dál a dál. Půda okolo byla promrzlá a lehce posněžená, možná šlo jen o jinovatku, ale noční vzduch byl chladný někde po levé straně jste v dálce viděli táhnout se řeku. Jestli byla zmrzlá, kdo ví. Každopádně postupovali jste dál na sever, což znamená, že bude ještě větší zima, než teď.
"Není....není to nic vážného...neboj...hlavně jeď..."
Zamumlal tvůj spolujezdec.
"Jo....zmrdi...."
Jeho hlas se pomalu vytrácel. Ruka, za kterou jsi ho držela ochabovala.
"Oni....oni......neřekli to ale...."
Hlas úplně utichl a tys cítila, jak se sesmekl za tebou a spadl přes koně, kdybys ho za ruku držela pevně patrně bys mu jí zlomila, nebo by ho hezky okopal kůň, takže bezpečnější bylo nechat ho spadnout na zmrzlou zem.

Útěk z Reindorfu

Cítila jsem to drcnutí, když se do něj zaryla další šipka a pach krve byl cítit na míle daleko. To, že už nemám prsten, přes který by věděli, kam se budu pohybovat, mi teď moc nepomohlo, protože krvavá stopa, kterou za sebou nechává on, je vidět pouhým pohledem.
„ Pokud se ti to nelíbí, mohu tě tu shodit dolů…“
Opáčila jsem. Snažila jsem se znít trochu pobaveně, ale nešlo to. Ne zrovna moc dobře. Krev a její teplo, které jsem cítila na zádech a na nohou mi připomínala, jak je jeho život pomíjiví…
„ Kam tě zasáhli? Nesmíš usnout, slyšíš?!“
Promluvila jsem naléhavě a otočila jsem k němu pohled. Nevím jestli si toho všiml, ale oči mi trochu vybledly, už nebyli tak modré, jako před chvílí, duhovka mi postupně nepřirozeně bledla. Kdyby bylo světlo, mohl by si všimnout, že mi tmavnou vlasy.
Zatracená krev…
„ Byli to profesionálové… To je zlé…“
Zašeptám pro sebe a ještě víc pobídnu koně, aby jel. Nesmíme teď zastavit, i když on to ten vrahoun potřebuje jako sůl. Potřebuje ošetřit a dát dohromady.
„ Jak si poznal, že jsem upírka?“
Zeptala jsem se, abych ho udržela při vědomí. Jen mě zajímá, co mě vlastně prozradilo. To, že jsem s ním nejednala zrovna pomalu tam v tom pokoji?

Noční útěk z Reindorfu
Artemis

Udělala jsi to strašnou hloupost a vrátila ses pro něj. Bolestně vykřikl, když jsi ho vytáhla na koně za zraněnou ruku a posadila za sebe.
"Kurvadrát....."
Zavrčel vrahoun ale to už jste se rozjeli pryč.
"Ayyyhhh..."
Hekl vrahoun znovu, když se mu další šipka zavrtala do zad, když jste projížděli branou hodil ještě jednu svou dýku a vyrazil zápatku padací mříže, která se za vámi zabouchla. Pak už jste uháněli dál do tmy.
"Co jsi to za magora se pro mě vracet."
Zachraptěl a ty cítila vůni jeho krve a také její teplo, které ti stékalo po zádech a po noze. Střelci nebyli rozhodně žádná béčka, zasáhli nadmíru dobře je div, že ještě ten muž žije.

Noční útěk z Reindorfu

Vypadalo to víc než dobře, a to je to špatné. Když jde něco dobře, vždycky se to pokazí… vždycky…
Zaslechla jsem to známé drknutí, když kuš vypálí šipku, zrovna ve chvíli, když jsem už měla nataženou ruku, abych ho chytila a vytáhla za sebe. Necítila jsem však žádnou bolest. Nemířili na mě. Zatraceně!
Pocítila jsem škubnutí v ruce, když šipka zasáhla mého vraha a už jsem nebyla schopná ho v té rychlosti udržet a pomoct mu. Ta kuše má obrovský nátah. A to znamená, že musí mít buď kladku a nebo neuvěřitelnou sílu, aby ji natáhli.
Zatáhla jsem za uzdu, ale Argo zastavil až za branou a dovolil mi ohlédnout se. Byli sotva dvacet kroků od brány. Od mého vraha.
Pobídla jsem koně, vzepjal se a vyrazil vpřed. Ovšem ne tím směrem, kterým jsem toužila jet. Znovu jsem natáhla ruku a přikrčila jsem se k Argovu krku.
Má poslední šanci se chytit...
Kůň se dá otočit, sice to bude klouzat, strašně moc a hrozí, že upadne, ale dá se otočit. Musí to jít.
Cítila jsem sílu toho zvířete pod sebou, jak uhání a ve chvíli kdy jsem minula vraha, jsem koně otočila. Strhla jsem uzdu do boku, nohy mírně posunula, jednu mírně vpřed, druhou do zadu, zato velmi bolestně zakopla do slabiny. Od podkov vzlétlo několik jisker, jak zaskřípěly na kamenné dlažbě…
„ Bude to bolet…!“
Křikla jsem najednou, když jsem ho drapla za ruku, na té zraněné straně. Tentokrát jsem mu prsty zaryla do kůže tak pevně, že pokud si tu ruku neurve, nepustím ho, dokud nebude sedět za mnou…

Noční útěk z Reindorfu
Artemis

"A já, že ti teď pomáhám."
Odpověděl vrahoun s úšklebkem, když otevřel vnitřní bránu, která byla zajištěná závorou a pak začal skrze otočné kolo zvedat i padací mříž.
"Snažím se."
Zavrčel s námahou, když už byla mříž nahoře, pak jí zajistil a rozběhl se k tobě. Ty ses rozjela směrem k bráně a natáhla ke svému nynějšímu společníkovi ruku, abys jej vytáhla do sedla. Chytla jsi jeho ruku a začala ho tahat nahoru. Pak se kolem něco mihlo a vrahounem to škublo.
"Yhhrrrr...."
Hekl, když se mu šipka zavrtala hluboko do ramene v oblasti klíční kosti. Jeho tělo ztratilo hybnost správným směrem a ochablo. Nečekaný pohyb způsobil, že se ti vysmekl a místo na koni skončil na zemi v prachu. Kůň pokračoval dál a tys byla už za branou, když ses ohlédla viděla jsi, jak se vrahoun posbíral na všechny čtyři přidržujíc se zraněné místo a díval se směrem odkud jste přišli. Bylo tam několik postav, které se přibližovaly, ozbrojené, některé měly kuše, jiné meče. Byli tak na dvacet kroků od brány a tvého raněného spolubojovníka. Ten se ohlédl směrem k tobě.
"Sakra práce......jeď! Uháněj s větrem o závod!"
Zdravou rukou vrhl směrem k neznámé skupince dýku tak rychle, že to nebylo skoro vidět, ale ozvalo se jen cinknutí, když jeden z příchozích dýku odrazil svým mečem.

Půlnoční návštěva U Dupajících Škorňat v Reindorfu

Ano, zasloužila jsem si to… já vím…
„ Nedala jsem si pozor…“
Syknu tiše, sama pro sebe, jako bych si chtěla vynadat. Skvěle. Další, kdo ví, co jsem zač. To se nemělo stát.
„ Doufám, že nebudu litovat toho, že jsem ti nezakroutila krkem hned.“
Povzdechnu si.
Strážný u brány se skácel velmi rychle, po tom co se mu do krku zabodla jehlice. Ohlédla jsem se na svého společníka a přibrzdím koně, tak jak si přál.
„ Pospěš si.“
Zavolám na něj a čekám, až tu bránu otevře, jakmile ji otevře, pobídnu koně opět k cvalu a natáhnu ruku tak, abych ho zachytila a vyhodila za sebe do sedla. S mojí silou by to taková potíž být neměla.
„ Drž se!“
Houkla jsem na něj a popohnala Arga ještě víc. Vzepjal se a vyrazil tryskem vpřed.

Čarodějnice Eria z Vilny
Lena

"No co jsem praktická a musím nabízet své služby když mohu."
Usmála se nevinně Eria nad tvou prosbou. Nad tvou následnou otázkou se krátce zamyslela za chůze a poklepala si ukazováčkem na rty.
"Ještě jsem nad tím pořádně nepřemýšlela....ale asi alespoň na čas zůstanu s vámi. Přece jen ten osamělý život, kdy mě ženou z jedné vesnice do druhé to není úplně to nejlepší."
Pokrčila drobnými rameny. Pokračovali jste dál ve své cestě a hovory mezi jednotlivými členy se trošku rozproudily.
"Hele támhle v dálce je už les."
Usmála se Eria nadšeně.
"Tady jsem už dlouho nebyla, jestli si to ale dobře pamatuju, tak to jezero je krásné."

Půlnoční návštěva U Dupajících Škorňat v Reindorfu
Artemis

"Já taky nejsem parťák upírky."
Odpověděl dost drze, ale docela sis podobnou odpověď zasloužila. Projížděli jste potemnělými ulicemi a ztráceli se ve zmatku. Kopyta duněla po dlažbě a udusané hlíně, jak jste se blížili k severní boční bráně.
"Stůjte kdo tam?!"
Křikl strážný u brány a napřímil halapartnu.
"Další problémy."
Zavrčel tvůj společník a rychlým pohybem ruky něco vrhl. Strážný se chytil za krk a skácel se k zemi, jako podťatý. Z krku mu čnělo něco podobného pletací jehle.
"Časem se probere pokud ho nepřejedeš. A přibrzdi otevřu bránu."
Oznámil ti a připravil se k seskoku.

Tajemství chrámu Svoresku
Nikolai

Muž tě dál pozoroval a poslouchal tvá slova. Lehce pokývl hlavou pod kápí a na tváři se mu možná mihlo něco, jako náznak úsměvu.
"Umíš dobře pracovat se slovy. Vyslovit pravdu, tak aby byla pravdou, když chceš něco skrýt je těžké."
Odpověděl poklidně, jakoby nic a pak vytáhl ruku ze záhybů svého hábitu a poukázal na cestu, kterou přišel.
"Tak trochu, ale ne docela žeano? Zvědavé ovečky nejsou sice běžné, ale zase nejsou úplně neobvyklé. Nuže pojď ukáži ti, co tolik láká tvé oči."
Vybídl tě, abys jej následoval zpět do útrob chrámu. Tedy ti nabídl spíše úplný opak toho, než co jsi čekal. A navíc vypadal, jako by věděl mnohem více, než říkal, alespoň dle narážek, které udělal.

Delegace do Jornsfirgu
Miriam

"Samozřejmě podívám se po nich."
Kývl a zmizel zase pryč, jestli tvé bratry najde a co vyvádějí, toď otázkou. Každopádně tys neměla již čas se tím zabývat, protože se otevřely dveře do síně a do nich vešel tvůj bratr vyzbrojený po zuby ve zbroji v doprovodu vyslanců a početné ozbrojené jednotky stráží, které je doprovázely pro jejich ochranu. Za dveřmi že všichni vojáci až na tvého bratra zastavili..
"Přivítejte prosím vyslance rodu Hesscalu.....Jarlofa Hesscala mladšího bratra Kalterona Hesscala a jeho doprovod."
Oznámil tvůj bratr a matka pokynula příchozím na uvítanou a rukou je pozvala k připravenému dlouhému stolu k hostině. Zde nastávala i tvá úloha společně s dalšími přítomnými zajistit, aby hostina proběhla v klidu a v pořádku. Tvá matka se na ní zdržela jen formálně a krátce, kvůli svým "povinnostem". Otec byl stále zaneprázdněn a tak většina politické stránky a navazování dobrých vztahů zůstala na tobě a tví bratři dvojčata stále nikde. Alespoň tvůj starší bratr zde byl přítomen.

Chrám - Svoresk

Není to náhodou rouhání, snažit se vyobrazit boha? napadne mne při pohledu na stěnu, na které je podobizna Vševidoucího. Nemělo by mne to překvapovat, náboženství je v mnoha ohledech značně ohebným projektem.
Snažím se moc neohlížet. Ohlížení by mohlo vzbudit pozornost návštěvníků. Je lepší se tvářit, že naprosto přesně vím, kam jdu. Možná do jámy lvové, kdo ví.
Až za obloukem si dovolím se rozhlédnout více. Mám divný dojem, že někdo ví, že tady nemám co pohledávat. Možná jsem jen zbytečně paranoidní kvůli incidentu s vlkodlaky a tím, že stráže teď budou více aktivní i v těchto místech.
Chvíli pokračuji chodbou. Za dveřmi se dle mého názoru skrývají soukromé komnaty sloužících, možná nějaké společenské místnosti či knihovna. Než se stačím rozmyslet, že by stálo za to do jedné z nich vstoupit, do cesty se mi vmotá další osoba v šedém. Přijde mi, že to snad mají jako společný úbor. Snažit se vypadat jako bezdomovci a zároveň obývat takový chrám?
,,Zdravím vás. Moje přítomnost zde je vlastně náhodná. Mé jméno je Nikolai a nejsem ve městě dlouho. Zajímal mne tento chrám, tak jsem se přišel podívat a poznat nějaké vědění o vaší víře. A pokud jde o to, že jsem zrovna tady tak....jsem se tak trochu ztratil." pronesu provinile s pohledem sklopeným pokorně k zemi. Že mě sice nachytal, ale vlastně to není tak úplně úmysl, být v těchto prostorách.